2. kapitola

Po dlouhé odmlce jsme s Nelie začaly obě překládat. A tady vám Nel posílá kapitolku k povídce Život, láska a všechno mezi tím. Všem moc děkuji za komentáře k minulé kapitole. A moc by vás chtěla poprosit o případně připomínky a komentáře k této, určitě ji povzbudí do další práce :)

Kapitola 2 – Šťastné a veselé

Na druhý den probudily Severuse chladné zimní sluneční paprsky, které do jeho pokoje pronikaly kvůli nezataženým záclonám. Zasténal v protest a převrátil se na bok, aby zjistil, kolik je hodin.
12:13.
„Do prdele,“ zaklel a začal se osvobozovat z přikrývek. Teď každý, kdo už čeká dole ví, že Snape poprvé po tolika letech zaspal.
Vlastně ne poprvé, ale to nemusel nikdo vědět. Ovšem zapsat tady, na Grimmauldově náměstí během vánočních svátků, kdy je tu přítomen celý gang, bylo nemyslitelné.

Rychle se oblékl a seběhl po schodech, jehož zábradlí bylo ozdobené do červena a zlata. Nápad toho idiota Blacka, který hájil tuhle stupiditu řečmi, že se to hodí k Vánocům, že je to slavností. Severus v tom ale až příliš viděl Nebelvír.
Aby toho nebylo málo, na úpatí schodiště stál obrovský jiskřící vánoční strom. Spousta zářivých barev, úhledně zabalené dárky čekající na Vánoce.

Vánoce nepatřily zrovna mezi svátky, které by Severus slavil. Přišlo mu zbytečné oslavovat narození člověka, který žil před lety a lety a poctívat jeden druhého dárky. Stejně tak u Nového roku, Valentýnu – opravdu nechápal, proč potřebují páry vlastní den, Velikonoce (jen výmluva pro cpaní se čokoládou a oslavu vzkříšení muže, který se údajně narodil na vánoce) a Halloween.

Naposledy se na stromek zamračil a vstoupil do kuchyně. Přitom předstíral, že se nic neděje, okázale všechny ignoroval a nalil si sklenici pomerančového džusu. Káva by mohla probudit jeho pozdní probuzení.
Posadil se na konec stolu a vzal do ruky Denního věštce.
„Vynechal jsi snídani,“ poznamenal Remus Lupin. Ani nemusel zvednout hlavu od pergamenů, které studoval.
„Byl jsem zaneprázdněný,“ řekl Severus, aniž by spustil oči z novin.
„Říkal jsem si, že tě půjdu vzbudit, ale-„
„Byl jsem zaneprázdněný, Lupine, nespal jsem,“ zavrčel.
„Jen jsem myslel, že budeš chtít něco k jídlu, nic víc.“
„Až budu mít hlad, budu jíst,“ řekl prostě. Teprve až po tomto krátkém rozhovoru si uvědomil, že se dívá na barevný obrázek Harryho Pottera. Severus přelítl očima stránku „Potterovo proroctví“ hlásal titulek.
Jeho srdce se málem zastavilo. Přece nemohli zjistit, co věštba říkala. A kdyby ano, snad by to nevytrubovali do světa.
Rychle si pročetl článek a oddechl si. Nic víc než: „Odborníci říkají, že…“ a „Členové Odboru záhad si myslí, že…“
Naposledy se podíval na obrázek a otočil stránku, aby našel skutečné zprávy. Ale neobjevil nic zajímavého.
Odložil noviny zpět na stůl.
Sirius se až příliš hlučně probíral papíry. Brumbál vesele poklepával prsty o stůl.
Severus si těžce povzdechl.
„V pořádku?“ zeptal se Remus sledujíc ho od hrnku horké čokolády.
„Je mi skvěle,“ vyštěkl otráveně. „Je tu vůbec něco, čím se může člověk zabavit?“
„No,“ řekl Remus překvapeně, „mohl by ses jít projít,“ navrhl. „Nebo pokud stále nemáš nakoupeno, můžeš jít do Příčné ulice.“
„Proč bych měl proboha cokoliv nakupovat?“ ušklíbl se. „Doufám, že ode mě nic neočekáváš?“
Remus se už chystal odpovědět, ale Sirius jen zavrtěl hlavou. Remus si povzdechl a přesunul pozornost zpět na kus pergamenu před sebou. Bylo by to plýtvání slov.
I Severus mu nevěnoval dál pozornost. Ve skutečnosti se ani jemu vánoční nákupy nevyhnuly (jeho odpor k prázdninám mu přeci nemusí bránit v nakupování dárků). Vždy měl ve zvyku koupit dárek pro Luciuse Malfoye, kolegu Smrtijeda a starého rodinného přítele. Pak tu byl Brumbál, ředitel školy, který mu byl skoro otcem.  Vzal ho pod svá ochranná křídla v momentě, kdy vkročil na půdu Bradavic a proto na něj vždy s dárkem myslel. Chtěl tak ukázat svoji vděčnost (Ano, i Severus je schopný být vděčný).  Občas také poslal něco Minervě McGonagallové. To bylo ale vše. Nikdy neposlala, a ani neměl v úmyslu to dělat, dárek někomu ze své rodiny. S nikým z nich nebyl v kontaktu. Ani nevěděl, zda jsou ještě naživu. A upřímně řečeno, bylo mu to jedno. Na život před Bradavicemi neměl žádné pěkné vzpomínky.
Ani Harry neměl na svoje dětství šťastné vzpomínky.
Severus se rozhlédl po kuchyni. Brumbál stále bubnoval prsty na stole, něco si pro sebe broukal. Sirius byl zaujat něčím, co četl Remus. Občas se podíval na Severuse. Hodiny ukazovaly 12:30.
„Jdu se projít,“ oznámil Severus a opustil kuchyň, aniž by počkal na odpověď.

***

Zimní vzduch štípal Severuse do dlaní a obličeje. Procházel se zasněženým parkem, který se zdál být opuštěný. Nebe bylo čisté, zem pokrytá sněhem a jen občas zaslechl Severus tiché vrčení auta.
Zastrčil rudce do kapes a sklonil hlavu.
Tahle atmosféra nebyla Severusovi cizí. Chladná a šedivá ponurá nálada. Severus obvykle býval na Vánoce sám.
Co ovšem narušoval Severusovu rutinu byl jistý chlapec, kterého nemohl dostat ze své hlavy.
Harry ve sprše… zrovna tahle představa mu nijak nepomáhala.
Pravda byla (ačkoliv to nerad přiznával), že Potterovo svůdné tělo mu zatěžovalo mysl již nějakou dobu. Od doby, co se Potter vrátil z prázdnin, aby začal svůj sedmý rok na kouzelnické škole, na něj Severus myslel víc a víc - a to způsobem, jakým by učitel na svého žáka rozhodně myslet neměl.
Zprvu si to omlouval nedostatkem… akcí… Od doby, co se vrátil Temný pán, odložil svůj „chudý sexuální život“ stranou, aby se na mohl soustředit na důležitější věci. Proto předpokládal, že se jeho tělo bouří proti jeho mysli. Proto ho sužuje taková touha, proto je vnímavější na Potterův šarm. Který, ačkoliv se snažil předstírat jeho neexistenci, byl silný. Už prostě nešlo popírat, že Potter vyrostl a stal se z něj sakra fešák. A včerejší incident v koupelně to jen potvrdil.
Pravda, Potter ho dokázal stále pořádně naštvat, ale snášel teď chlapcovu přítomnost snadněji. Například v hodinách mohl obdivovat jeho vzhled ve snaze si zapamatovat každou linii jeho mladistvé tváře.
A pak si Severus uvědomil, že stojí před třídou plnou dospívajících mladých lidí a že teď zřejmě není ten pravý čas na to, aby takhle sledoval svého studenta.
A pak mu i došlo, že je učitel a že by svého studenta neměl vůbec sledovat.
A nakonec na sebe dostal vztek a byl v náladě si najít důvod, aby mohl na Pottera křičet. Naštěstí ale vždy nějaký student potřeboval jeho pomoc či radu.
Po téhle téměř-denní rutině se vždy zavřel u sebe v ložnici a měl chuť se proklít. Po chvíli s uvědomil proč vlastně na Pottera takhle zírá a že je to vše jen o potřebě si zašoustat. Často pak uvažoval, proč si tohle potěšení roky odpíral (kvůli své roli špeha na straně Zla). Uklidnil se a zamířil na další hodinu.
Bylo to jak začarovaný kruh.
Celou tu dobu měl za to, že jakékoliv city šly mimo něj. Prostě jen potřeboval sex a Potter, nehledě na jeho mínění o něm, měl pěkné tělo. Jak prosté.
Tedy dokud neviděl Pottera nahého. Je vůbec možné, že by mohl něco k Potterovi… cítit?
„Nemožné,“ zamumlal si znechuceně pro sebe. Než ale mohl zajít myšlenkami dál, projela jeho rukou tupá bolest. Chytil se za paži a skrz zaťaté zuby se snažil zklidnit svůj dech. Temný pán ho volal.
Zbavil svou mysl Pottera a přemístil se pryč.

***

Harry seděl na kraji své postele a sledoval Rona s Ginny, jak loví z krabičky Bertíkovi lentilky. Venku hvízdal vítr a čas od času rozezvonil okenice. WWN ráno hlásilo, že bouře míří na jih Anglie a že večer mohou očekávat kroupy. Což Harrymu zkazilo plány alespoň na chvíli utéct z tohoto starého londýnského domu.
Harry s Ron se pro letošní prázdniny rozhodli vrátit na Grimmauldovo náměstí. Bylo to relativně těžké rozhodování.
Na jedné straně tu byli Bradavice, kde by mohl Harry strávit svoje poslední vánoce jako student. Hrad byl vždy tak kouzelně vyzdoben, vánoční atmosféra na vás číhala v každém koutě. Ale na druhé straně tu byla šance strávit Vánoce s Siriusem. Ne že by byl pesimista, právě naopak. Snažil se to brát realisticky a brát v potaz i možnost, že by závěrečnou bitvu, která se (jako i konec války) blížila, nemusel přežít. A právě to bylo to, co Harryho přimělo přijet do Londýna.
Harry ale nepočítal se Snapeem.  Nebyl zrovna nadšený z myšlenky, že stráví prázdniny se svým ohavným profesorem v jenom domě. Ale Brumbál, ten starý samaritán, ho sám osobně pozval.
Harry byl ale teď téměř dospělý. A odmítal si nechat tuhle chvíli zkazit svým profesorem lektvar.
Bohužel jen co prázdniny začaly, Harry se musel potýkat se Snapeovou špatnou náladou. Ten muž snad nedokázal být šťastný! Každý den si na něco stěžoval. Příliš hluku, pak zas příliš velké ticho. Bylo opravdu těžké ho potěšit.

Harry si povzdechl a vyhlédl z okna k stromům, jejich holé větve se prohýbaly pod poryvem větru. Snažil se Snapeovi vyhýbat, ale v podstatě to nemělo žádný smysl. Jestli ten muž měl nějaký problém (a on měl), nebyla to Harryho věc.
Harryho vzpomínky se zatoulaly k oné noci.
Harry si šel dát sprchu. Snape měl toho dne jako obvykle náladu pod psa. Štěkal na každého, kdo mu přišel do cesty. Ale ve chvíli, kdy potkal Harryho vycházející ze sprchy, se vše změnilo. Ten věčně otrávený profesor stál najednou ve dveřích, oněmělý a červenající se. Harry si byl dobře vědom jeho pohledu, kterým si ho měřil od hlavy k patě. Snape rychle zamumlal omluvu a v rychlosti odešel. Harry si, i přes ten fakt, že ho jeho tolik nenáviděný profesor viděl nahého, užíval Snapeovu reakci. Stránka pana profesora, kterou zatím neznal. Zajímavé…

 Venku se spustila bouře, déšť prudce bubnoval na skla oken. Harry uvažoval, jestli má tohle počasí něco společného s Voldemortem. V televizi říkali, že takto silná bouře je v Londýně zřídkakdy. Očekávány byly hromy, blesky, prudký déšť a vítr, dokonce i hurikán. Harrymu to nepřišlo jako dílo Matky přírody. Byl přesvědčen, že za tím stojí Temna strana.

Harry se s povzdechem natáhl na postel. Normální teenageři měli úplně jiné starosti. Neměli plnou hlavu Temné strany, bitev a snahy zachránit svět. Ale Harry nebyl normální. Když už nic, tak to byl ten slavný Harry Potter – to samo o sobě stačilo. Jeho jméno bylo známé po celém světě.
Ačkoliv v posledních dnech se mu hlavou honily úplně jiné myšlenky. Věci, které ho odlišovaly skoro stejně jako jeho jméno. Jeho sexualita.
Měl rád ženy. Nebo si to alespoň myslel. Ale v posledních měsících se přistihl, jak jsou jeho oči upřeny na muže. Nechával se zcela ovládat svými hormony. Bylo mu sedmnáct a většinu roku žil v internátní škole. To by mohlo jeho zájem o stejné pohlaví vysvětlovat. Šlo jen o přechodnou fázi.
Ale jak tu tak seděl, musel se sám sebe ptát, jestli i některý z ostatních chlapců v ložnici měli stejné „problémy“. Pocity, které by tu neměly být. Překonali to? Je to snad jen součást dospívání a uvědomování si sebe samotného.
„Hej!“ Polštář přistál Harrymu na tváři. „Už jsi dokončil svoje denní snění?“ zeptal se ho pobaveně Ron.
„Promiň,“ zamumlal Harry a posadil se. „Říkal jsi něco?“
„Ne. Jen mě zajímali tvoje plány. Za dva dny odjíždím.“
Harry, Rona a Ginny trávily prázdniny, zatímco Hermiona byla u rodičů doma. Ale Ron a Ginny se brzo chystali navštívit Fleur a její rodinu ve Francii.
„Já vím,“ povzdechl si. „Chceš pomoct s balením?“
„Kámo, mám ještě celé dva dny.“
„Jinak se tady toho moc dělat nedá,“ řekl Harry. „Řád má svoje pravidla, hlavně teď…“ kývl směrem k oknu.
„Jo. Není to fér, že nás tu drží jako v kleci.“
„Rone?“ přerušil ho Harry. „Můžu se tě na něco zeptat?“
„Jasně,“ kývl. „O co jde?“
„Je to trochu osobní, takže mi nemusíš odpovídat, pokud nechceš.“
„Co se děje? Všechno v pohodě? Je něco špatně… no, tam dole?“
„Co? Ne!“ zavrtěl Harry hlavopu. Ronvi se trochu ulevilo.
„Tak o co jde?“
„Zažil jsi, že by… no, je to přece jen fáze, kterou asi procházejí všichni kluci… nějaké pocity nebo tak, víš… k mužům?“
Ron se na okamžik odmlčel. „Harry, snažíš se mi tu říct, že jsi gay?“
„Ne," řekl a posadil se, „nejsem gay, alespoň myslím... ale zjistil jsem, že mě sem tam přitahují... muži... myslím si, že je to jen takové období, kterým si projdou všichni, nebo tak. Zažil jsi někdy něco takového?“
„Ne," zavrtěl hlavou. „Ne, mě vždy přitahovaly jen ženy. Muži jsou muži, ne? Jako my dva. Není na nich nic, co by mě zajímalo.“
„Takže jsi se nikdy nekoukal po jiných?“
„Ne.“
„Ani tě nikdy nezajímalo, jaké by to bylo… být s mužem?“
„Harry, to je nechutné!" zkřivil Ron tvář odporem. „Nic proti nim nemám, jako proti gayům, ale proč bych měl přemýšlet nad něčím takovým?“
„Nevím, zamumlal Harry tiše. „Jen tak, ze zvědavosti.“
„Harry, kamaráde, věř mi, jsem heterosexuál a jsem za to rád.“ Podíval se na Harryho. „Proč se ptáš? Ty se zajímáš?“
„Trochu,“ připustil. „Poznám pěkného chlapa, když ho vidím…“
„To já taky, ale neznamená to, že chci mít hned jeho penis ve svém zadku.“
„Nejde mi o sex. Jen líbání a tak…“
„Ty vole, jestli potřebuješ radu, tak jsi na špatném místě. Kdybych mohl, pomohl bych, ale toto… to jde zcela mimo mě."
„To je jedno,“ zamumlal Harry. „To přejde, časem… nebo tak.“
„Harry, říkal jsi, že tě poslední dobou přitahují muži. Myslíš tím někoho konkrétního?“
„Ne, jen muži… opravdu.“
„Víš,“ řekl Ron po chvíli přemýšlení. „Možná by sis měl promluvit s Siriusem nebo Remusem… o tom všem a tak.“
„Asi jo,“ souhlasil Harry. „Možná to pomůže. Ale neznáš někoho přímo?“
„No, tohle není věc, o které se příliš mluví.“
„Jo, máš pravdu. Díky za - argh!“ Harryho ruka vystřelila k jizvě. Bolest ale odešla tak rychle jako přišla. Zbyl po ní jen nepříjemný pocit.
„Co se děje? Myslel jsem, že už by tě neměla bolet.“
„Děje se to jen někdy,“ vysvětlil Harry a mnul si jizvu. „Myslím, že si občas Voldemort zapomene chránit myšlenky a já sem tam něco zachytím. Není to nic vážného.“
„Jsi si jistý?“ zeptal se Ron ustaraně.
„Určitě,“ řekl Harry. „Asi jen další setkání, které svolává. Slyšel jsem Brumbála, jak říká ostatním, že mu Snape poslala zprávu, že je vše v pořádku.“
„Opravdu?“ ujistil se znovu.
„Ano,“ kývl. „Pokud by se něco dělo nebo bych něco věděl, byl bys první, komu bych to řekl.“
„Tak jo,“ zamumlal Ron. „Mám o tebe jen strach, víš? Je to až k smrti děsivé… to s tvou a jeho myslí.“
„Chceš něco děsivého?“ usmál se Harry. „Hádej, koho jsem včera potkal, když jsem lezl ze sprchy? Snapea!“