Obr.

Obr.
Vítám Vás na své stránce plné povídek ze světa Harryho Pottera. Většinou se jedná o překlady slashe z angličtiny nebo ruštiny. Častými páry jsou HP/LM, HP/SS s HP/LV. Doufám, že se Vám tu bude líbit a zanecháte mi tu nějaký komentář. Vaše Sirina

neděle 3. srpna 2014

4. kapitola

Ahojky,
tak tady vám přináším kapitolu k Novému odloučení. Doufám, že se vám bude líbit a ocení te ji komentáři.
Za beta-reader patří velké díky Nade. Pro bych ji také ráda věnovala tuto kapitolu spolu s Bobinou, za její komentář.
Děkuji. Hezké čtení.
S láskou Sirina.
4. kapitola

2. září 1997

Harrymu to připadalo trochu o matoucí, že byl najednou vysoký víc než šest stop. Být najednou vyšší než jeho přátelé bylo nezvyklé. Vždycky to byl on, kdo kvůli nim musel zvedat hlavu. Harry nejasně poznával, jaké je to být vysoký, jen když se ve snu ocitl v kůži Anathema. Druhý chlapec sice nebyl tak vysoký jako Raddle, ale rozhodně byl vyšší než Harry.

Alfred Runcorn byl vyšší než Harry, vlastně o dost vyšší, ale když na něj Ron promluvil, automaticky vzhlédl vzhůru, místo dolů. Kouzelník, v nějž se Ron díky mnoholičnému lektvaru proměnil, byl daleko nižší než Ron, a také Hermioně přeměna ubrala na její výšce. Harry pocítil krátký záchvěv spokojenosti, že konečně patří mezi vysoké lidi. Ale vzápětí byla udusána narůstajícím podezřením, že ze všech možným lidí se přeměnil právě do smrtijeda.

Rozhlédl se po ministerstvu, Hermiona je vedla vpřed.

Mnoho se tu nezměnilo. Byly to jen věci, které symbolizovaly minulou vládu ministerstva. Například plakáty s tváří Popletala, které visely od stropu, byly již dávno pryč. Teď tam nebylo nic a Harry si nemohl pomoct, ale zavřel oči a představoval si, jak by asi vypadaly plakáty s obřím V, které by vlály od stropu. Možná by tam tak mohlo viset také A, ne? Harry potřásl hlavou, snažil se ten nápad vypudit z hlavy. Odfrkl si a přemýšlel, jestli by se taková myšlenka dala považovat za podporu Voldemorta.

Staré atrium a fontána byla na konci pátého ročníku zničena, když tu proti sobě bojovali Brumbál s Voldemortem. Na jejím místě se ale objevila nová socha. Harry nikdy nebyl nadšeným obdivovatelem staré fontány, vždycky se mu zdála taková nenávistná, jako kdyby kentaur čekal jen na to, aby mohl rozdrtit hlavu domácímu skřítku nebo se vrhnout na kouzelníka. Nebo to snad byl kouzelník, který čekal, aby se mohl vrhnout na kentaura?

Ta nová socha se zdála být daleko hezčí. Byla z černého kamene a panovačně shlížena na zaměstnance ministerstva, kteří vycházeli a vcházeli z krbů v átriu. Ve spodní části byla vyryta čtyři stopy velká písmena “MAGIE JE MOC”. Socha se skládala ze dvou trůnů, na jednom seděl kouzelník, na druhém čarodějka. Oba se ze široka usmívali, skoro laskavě, takže se zdálo téměř nemožné, že by to mohl vymyslet Voldemort. Harry spíš očekával nějakou sochu, která by mu vzdávala hold, možná přímé vyobrazení samotného Voldemorta s jednou rukou zdviženou a úšklebkem na tváři.

Harrymu se tahle socha vlastně líbila.

Vedle něj Hermiona zděšeně zaskřípala zuby. „Mudlové,” řekla a ukázala na spodní část sochy. „Na svém správném místě. Pojďme,“ pokoušela se je popohnat dál. Několik kouzelníků šlo za nimi, hrstka stála kolem, a někteří vycházeli z krbů a okamžitě se mezi sebou mísili. Několik jich zamávalo na Rega Cattermola (ve skutečnosti to byl Ron Weasley), ale když vedle něho spatřili Harryho, tak se k nim nikdo neodvážil přiblížit.

Harry se Hermionou odtáhnout nenechal. Místo toho došel až k soše a zvedl jednu ruku, jako by se jí chtěl dotknout, ale nebyl si jistý, jestli je to dovoleno.

Vzpomínal si na to. O tomhle se mu zdálo. Voldemort a on - ne, Voldemort a An, ne on - mluvili před krbem v nějakém mudlovském hotelu. An se díval z okna na mudlovské město a poslouchal, jak mu Voldemort slibuje, že jednoho dne mudlům ukáže, kde je jejich místo. An s tím plně souhlasil a sliboval, že Tomovi pomůže dosáhnout jeho cíle, svrhnout ministerstvo a zničit mudly. Voldemort se v reakci na to usmál - upřímně a zeširoka.

Dvě sochy kouzelníků vlastně se neseděly na trůnu, jak si Harry původně myslel. Namísto toho seděly na dvou hromadách mrtvých těl. Muži, ženy a děti, ti všichni se tlačili na spodní straně sochy a společně podpíraly kouzelníka a čarodějku; jejich tváře byly zkřivené, jako by stále byli v bolestech. Harry si vzpomínal na obrazy, které viděl v knize o umění, v části o Posledním soudu – byli jako ti lidé v pekle, zdálo se, že celou věčnost křičí a prosí, ačkoli vůbec nebyli skuteční. Harry věděl, že tito mudlové také nejsou skuteční, věděl, že jsou jen výsledkem sochařské práce z kusu kamene, ale na chvíli mu připadalo, že může slyšet jejich křik.

Zatnul zuby, ale nepřekvapilo ho, že nebyl ani zdaleka tak rozrušený, jak se ukázala být Hermiona. Bylo to hrozné, vidět na ministerstvu něco takového. Ale Voldemort vyhrál - co jiného mohli čekat?

Nakonec se nechal Hermionou odtáhnout pryč a ignoroval šokované zalapání po dechu za sebou, protože nízko postavený úředník ministerstva si dovolil chytnout za ruku smrtijeda.

Jen nedlouho poté našli to, co přišli hledat. Dolores Umbridgeová jim prakticky doslova spadla do klína. Přistoupila k nim do výtahu za doprovodu nového ministra kouzel Piuse Břicháče a dvou dalších lidí, které Harry neznal. Ačkoli se zdálo, že oni znají jeho, pokud bylo možné soudit z obezřetných pohledů, kterými ho časovali. Kompletně je ignoroval, veškerou svou pozornost upíral pouze na zlatý medailonek, který visel na povadlém krku Umbridgeové.
Výtah se zastavil v cíli jeho cesty, ale Harry se nemohl pohnout. Byl příliš uchvácený Voldemortovým medailonkem. Nakonec ho našli. Byl tam, na dosah ruky, a on nechtěl vystoupit z výtahu bez něj.

Zdálo se, že Umbridgeová si všimla, kam se dívá. Zpočátku vypadala polichoceně, že tak hezký a nebezpečný muž se dívá na její hrudník, ale pak si uvědomila, že se dívá na její šperk. Zastrčila si medailonek pod halenku a Harry ze ztráty výhledu na medailon cítil neuvěřitelnou bolest.
„Rodinné dědictví,” řekla mu povýšeně. „S je zkratka pro Selwyn, jsem s nimi příbuzná… ve skutečnosti je jen málo čistokrevných rodin, se kterými nejsem spřízněná,” řekla s pohledem upřeným na Harryho, jako kdyby od něho bylo troufalé, že se mu ona nelíbí.

Harry se od ní prostě odvrátil. Teď, když už medailon neměl na očích, nebyl žádný další důvod se na Umbridgeovou dívat.

Ron už odešel a Hermiona ho chtěla následovat, jenže Umbridgeová vstoupila do výtahu a od Mafaldy požadovala práci. Hermiona nechtěla dostat nebohou čarodějku do potíží, takže neměla na výběr a musela udělat cokoliv, co Dolores a ministr chtěli.

Výtah se rozjel dolů a když zastavil, ostatní umožnili Harrymu vystoupit jako prvnímu. Umbridgová teď byla patrně vedoucí Odboru pro registraci mudlům narozených, a jak je vedla do soudní síně číslo deset, ucítil Harry mrazení. Mozkomoři, pomyslel si náhle obezřetně. Co když ho odhalili?

Ale když zatočili za roh, Harry poznal, že jeho podezření nebylo správné. Mozkomoři tady nebyli kvůli němu nebo jeho přátelům. Místo toho se vznášeli v dlouhé chodbě před soudní síní a hlídali hrstku roztřesených lidí, kteří seděli schoulení na lavičce. Dívali se směrem k jejich procházející skupině, oči měli plné slz, ale nikdo z nich si nedovolil prosit známého smrtijeda o pomoc. Ale Hermiona byla objektem mnoha prosebných pohledů.

„Co?” zašeptala a se zmatkem se kolem sebe rozhlížela.

„Ach, já jsem zapomněla! Ještě nikdy jste tady dole nebyla, že Mafaldo?” ušklíbla se Umbridgeová, prohlížela si okolní mudlorozené s odporem i pobavením. „Tahle špína si dovolila lhát o jejich pokrevních vztazích, a jako takoví jsou tady, aby byli potrestáni.”

„Tohle všechno jsou mudlovští šmejdi?” zeptal se Harry, díky Runcornovi byl jeho hlas hluboký a hrubý.

„Jsou, Alfréde!” řekla Umbridgeová. Odměnila ho širokým úšklebkem, zřejmě ji tón jeho hlasu potěšil.

Harry nechtěl mluvit s takovým výsměchem v hlase, ale udělal to a Hermiona si toho všimla. Počastovala ho podezřívavým pohledem, napůl doufala, že se jen snaží odvrátit pozornost. Před tím, než by si mohl pomoct, řekl: „Temný pán odvádí skvělou práci při vykonávání našich plánů.”

Hermiona zalapala po dechu, což se pokusila zakrýt kašlem. Dolores ji ignorovala, protože se s tím svým ohavně známým úsměvem otočila na Harryho. „Ach, Alfréde!” cukrovala. „Jsem tak potěšená, že souhlasíte! Věděla jsem, že budete. Proto jsem chtěla, abyste šel s námi,” mrkala na něj svými řasami a Harry se na oplátku ušklíbl. Zítra v práci bude Runcorn bezpochyby předmětem okatého flirtování Dolores Umbridgeové. Harry si tak trochu přál, aby u toho mohl být a viděl to.

Zavěsila se za jeho loket, otevřela dveře do soudní síně a zavolala prvního kouzelníka ve frontě. Jeho jméno Harry pochytit nestačil, ale muž neustále naříkal, že je poloviční kouzelník a že je příbuzný s nějakým konstruktérem košťat jménem Alderton. Harryho pozornost se ale víc soustředila na zlatý medailon, který vykoukl zpod halenky.

„Mdloby na tebe!” vykřikl v okamžiku, kdy se dveře síně s bouchnutím zavřely.

„Harry!” plísnila ho Hermiona, ale rychle mu pomohla omráčit a svázat další smrtijedy v místnosti.

„Nemohl jsem už déle čekat,” zasyčel si pod vousy. „Potřebuji ten medailon, teď.” A bez čekání vyrazil vřed a medailon z čarodějčina krku téměř strhl. S úctou ho pohladil a vzpomínal na den, kdy ho Voldemort vytvořil a dal mu ho, aby ho chránil. Ne. Ne jemu. Voldemort ho dal Anathemovi.

Harry si medailonek zavěsil kolem krku. Hermiona držela svou hůlku tak pevně, až jí zbělaly klouby. Její oči se zúžily, když Harryho prsty přejížděly po S, které bylo vyryto na přední straně přívěsku.

„Půjdeme najít Rona a zmizíme odsud,” řekl Harry.

„Musíme pomoct těmto lidem,” odpověděla dost šokovaně, že to Harry nenavrhl jako první.

„Ano.”  Harry se zamračeně rozhlédl kolem. Mudlorození se krčili na židlích, ruce měli zvednuté před svými tvářemi a v hrůze si Runcorna prohlíželi skrz prsty. „Ano, měli bychom jim pomoct.” Stálo ho hodně námahy vypustit tahle slova z úst. Existovaly úplně jiné věci, které chtěl Harry dělat. Být pro jednou sám se svým medailonkem, a potom taky mučit Umbridgeovou. Rozhodně nechtěl ztrácet svůj čas zachraňováním mudlovských šmejdů a krvezrádců.

„Harry!” zasyčela na něj Hermiona, už hnala další kouzelníky ke dveřím. „Pojď!”

Harry ji následoval, ale jeho oči zůstávaly na těle Umbridgeové, které byla v bezvědomí. Když prošla Hermiona dveřmi soudní síně, Harry se zastavil a namířil na ni hůlku. Jen to zkusím, řekl si sám sobě, pravděpodobně to stejně nepůjde. Ale nebylo by na škodu to zkusit.
„Crucio!“ zasyčel a cítil nenávist, která byla pro kouzlo nezbytná, jak skrze něj pulzuje. I když byla Dolores omráčená a v bezvědomí, přesto se začala svíjet a Harry si chvíli představoval, že může slyšet její křik.

XXX

5. září 1997

Samozřejmě, že omráčení hrstky ministerských úředníků, ukradení viteálu a snaha osvobodit skupinku obviněných mudlorozených, nebylo součástí jejich původního plánu. Dobře, ukradení viteálu bylo, ale ten zbytek ne. Když běželi ze soudní síně a před nimi se vznášeli dva patroni, zářící bílý jelen a vydra, zcela očekávaně přitahovali spoustu pozornosti. Skutečnost, že se Yaxley probudil a běžel za nimi do átria s křikem, aby byly uzavřeny krby, této záležitosti vůbec nepomohla, ba naopak. A pak je smrtijed chytil, když se pokoušeli přemístit z mudlovských záchodků.

Všechno se tak zvrtlo a Harry byl opravdu naštvaný. Kdyby Hermiona nechtěla zachráňovat ty mudlorozené, tak by Ron neměl rozštěp. Voldemort teď už nepochybně věděl, že Harry byl na ministerstvu a Umbridgeová určitě pochopila, že to bylo kvůli jejímu medailonku. Hermiona se bála vrátit na Gimmauldovo náměstí, protože si myslela, že to bude první místo, kam je smrtijedi půjdou hledat. Když se přemisťovali, Yaxley se chytl Rona, což mělo za následek, že kousek Ronovy paže se odštěpil. Ale také to mělo katastrofální následky na Fideliovo zaklínadlo, které chránilo dům číslo 12.

Takže teď spali na zemi, schovaní mezi stromy, obalení mechem a větvičkami. Hermiona postavila stan a Ron byl na řadě, aby nosil přívěsek. Harry se nedokázal udržet v klidu, když se s nimi zkoušel vydržet v jednom stanu.

Les, ve kterém právě hledali úkryt, byl již třetí. Hermiona nechtěla moc dlouho zůstávat na jednom místě, zvlášť co se naposledy před smrtijedy přemístili a ti je našli během několika minut. Druhé místo, kde se chtěli schovat, se ukázalo být blízko místa, které bylo obsazené mozkomory. A Harry zjistil, že když má na krku medailon, nedokáže vykouzlit svého patrona.

Ron už byl takhle rozmrzelý kvůli bolesti ruky, a navíc měl dokonce obtíže se sám i najíst. Když ale nosil viteál, stával se vysloveně nepřátelský. Zdá se, že za své nynější problémy obviňoval Harryho.

Ronovy dvě nejčastěji pokládané otázky byly: „Kde je jídlo?” a „Kam půjdeme teď?” Nikdy to nebyl on, kdo něco navrhl. Vždycky jen nečinně seděl a nechal Harryho a Hermionu, aby sami uvažovali nad tím, kam mohl Voldemort ukrýt další viteály. A kdykoliv Harry řekl Voldemortovo jméno, Ron na něj zakřičel: „TY-VÍŠ-KDO!” Bylo to opravdu velmi, ale velmi otravné. Harry byl zvyklý Temného pána nazývat takhle a bylo dost těžké ten zvyk porušit. A co bylo ještě horší? Ron trval na tom, aby Harry Ty-víš-komu prokazoval nějaký respekt. Respekt? Muži, který zabil jeho rodiče?

„Pokud je nějaké místo, které bylo pro Vy-víte-koho opravdu důležité, tak to byly Bradavice!” vykřikl Harry. Bez ohledu na to, co si ostatní mysleli, Harry věděl, že tam Voldemort ukryl minimálně jeden viteál. Bylo to nejpochopitelnější místo, rozhodně pravděpodobnější než, že by dal další Anathemovi. Voldemort už mu jeden viteál dal - prsten. Anathem ho nosil od své promoce a Harry začínal mít dojem, že to pro něho bylo víc než jen viteál. Ještě nevěděl, jak Anathem Black zemřel, ale předpokládal, že to nebylo přirozeně. Rozhodně byl mrtvý, podle toho co říkala Walburga - proč jinak by Voldemort ten prsten odnesl pryč a nechal ho opět v domě jeho strýce?

„Ale no tak,” posmíval se mu Ron. „V jeho škole?”

„Ano! V jeho škole! Byla jeho prvním skutečným domovem, místem, které pro něj hodně znamenalo. Místem, které dokonce i potom, co odešel...” Ron se začal smát a Harry díky tomu nedokončil větu. Sledoval svého rudovlasého přítele, oči měl upřené na medailon a pak se mu podíval do očí.

„Mluvíš tu o Ty-víš-kom, ne? Nebo snad ne?” řekl Ron a zase se začal smát. Jeho bledá ruka se krátce dotkla medailonku a Harry měl co dělat, aby přemohl touhu zdolat vzdálenost mezi nimi, popadnout medailon a Rona s ním uškrtit.

XXX

12. záři 1997

Hermiona si všimla, že už se zase hádají. V poslední době se hádali často a pokaždé to byl Ron, kdo to začal.  Den před tím dokonce křičel i na ni, protože se mu nelíbilo, jak uvařila rybu. Ron měl znova medailon kolem krku a Hermiona litovala, že vůbec někdy navrhla, aby se v jeho nošení střídali.

I přes skutečnost, že Harry s medailonkem nebyl schopen vykouzlit patrona, ještě nikdy nepodlehl tak strašné změně nálad, kterou trpěl Ron. Dokonce i Hermiona se přestávala při nošení medailonku ovládat. Harry se naopak zdál být veselejší, když ho nosil na krku, a ona si se znepokojením všimla, že měl ve zvyku s naprostou něžností přejíždět prsty přes S vyryté na přední straně. Jeho chování bylo znepokojivé a Hermiona se nemohla zbavit pocitu viny, protože přes to všechno by byla daleko radši, kdyby ho celou dobu nosil Harry. Radši by pozorovala, jak na něj něžně hledí, než aby musela poslouchat další chlapeckou hádku.

„Nechte toho!” zakřičela zevnitř stanu, ale oni ji ignorovali. Harry chvilku před tím ze stanu odešel. Pokoušel se Ronovi uniknout, ale naštvaný zrzek ho následoval a venku na něj dál křičel.

„...takže existují nějaké další věci, které máme najít. Ale nutno podotknout, že ty nevíš jaké.”

„Já nevím?” zařval Harry. Hermiona vykoukla ze stanu a dívala se, jak Harry zaťal ruce v pěst a ignoroval dešťové kapky, když se hustě rozpršelo. „ nevím!”

„Nesnáším tuhle část svého života. Možná víš, že mám zraněnou ruku, nemám co jíst a každou noc mi mrzne zadek. Já jsem jen po tom všem doufal, že po pár týdnech bychom dosáhli alespoň něčeho.” Ron zaťal zuby a rozzlobeně zíral na Harryho.

„Aha, takže takhle část tvého života nesplňuje tvoje očekávání?” probublával v něm hněv. Harry se musel několikrát zhluboka nadechnout, než mohl znovu promluvit. „A ty sis myslel, že budeme spát v pětihvězdičkovém hotelu a obden najdeme jeden viteál?”

„Jen jsem myslel, že víš, co máš dělat!” zakřičel na něj Ron. „Myslel jsem si, že máš plán!”

Harry zatnul zuby. Kouzla se mu míhala v hlavě. Které by měl použít? Které bylo efektnější a víc bolestivé? Harry chtěl Ronovi zavřít hubu, ale on mluvil pořád dál a dál. Možná “Evanesco”, ale mohla zmizet osoba i bez pomoci rozplývavé skříně? Harry to mohl zkusit, to by totiž Rona určitě zastavilo. Už by ho nemusel dál poslouchat, hrozně ho to rozčilovalo.

Matně vnímal, jak Hermionu prosí Rona, aby sundal medailon a uklidnil se.

„Tak proč si ještě tady?” zašeptal Harry. Nechtěl znát odpověď, věděl, že by se mu nelíbila, ale musel se zeptat. Pak by Ron třeba odešel a Harry by ho nemusel proklít. Alespoň by si každou minutu nestěžoval. „Tak jdi domů!”

„Možná bych měl!” zasyčel na něj Ron, jeho obličej byl stejně rudý jako jeho vlasy. Sáhl pro svou hůlku, ale Harry byl rychlejší. Následující sekundu se Ron kroutil na zemi a sténal. Hermionino “Protego” přišlo pozdě. Harry nevěděl, co použil za kouzlo, ale určitě ho nevyslovil nahlas, prostě jen mávl hůlkou a Ron se ocitl na zemi. Ale aspoň už nekřičel, a to byla dobrá věc, alespoň doufal.

Hermiona ukončila kouzlo, ruce se jí třásly a málem dvakrát upustila hůlku, jak se pokoušela udělat správný pohyb.

„Pusť můj viteál,” řekl Harry nakonec, když se Ronovi podařilo vstát. Zrzek se na Harryho ani nepodíval, když přetáhl přívěsek přes hlavu a hodil ho na zem. Harry se sklonil dolů a sebral ho, otřel z něho bláto a jemně si ho zavěsil kolem krku. Jeho prsty se s tím kouskem zlata mazlily, láskyplně ho hladily, ale tentokrát si toho Hermiona nevšimla, protože utíkala za Ronem a prosila ho, aby zůstal. Ale on to neudělal.

„O-odešel,” snažila se potlačit slzy, které se jí draly do očí. „Přemístil se,” oznámila Harrymu, jako kdyby ho to zajímalo.

Prsty měl sevřené kolem medailonku, aby ho skryl před jejím zrakem. „Dobře. Od teď se o něj budu starat já, v pořádku?” nečekal na její odpověď. Harry se otočil a zamířil do stanu, aby se schoval před deštěm. A Hermionu tam nechal plakat samotnou.

XXX

15. září 1997

Když Harry nosil medailon, cítil se lehčí. Jako kdyby řetízek kolem krku odstranil všechny ostatní starosti, které ho zatěžovaly. S přívěskem se Harry cítil daleko svobodnější, než kdy v poslední době mohl. Jedna jeho část se už dál nebála Voldemortova hněvu. Věděl, že by se ho měl bát, ale nějak se nedokázal starat o to, jestli buď zabije, nebo bude zabit. Jediné o co se staral – jediné o co se měl starat – byl medailon. Jeho podivné sny se stále objevovaly a Harry nakonec stejně zjistí, co se s Anathemem stalo, ale než se tomu tak stane, má u sebe alespoň medailon.

„Hermiono,” zašeptal Harry a otočil hlavu trochu na stranu, aby viděl na svou kamarádku.

Hermiona ležela na zádech a ruce měla položené na hrudníku. Ve tváři měla smutný úsměv. Podívala se na Harryho a jemně se usmála. „Ano?”

„Jsi si jistá, že děláme správnou věc?” Když to Harry vyslovil, Hermiona se zamračila. Jeho ruka už zase hladila přívěsek. Odtrhl pohled od Hermiony a téměř s úctou se na medailon podíval. „Jsi si jistá, že bychom ho měli zničit?”

„Harry!” zalapala po dechu a okamžitě vylétla do sedu. „O čem to mluvíš?”

„Myslím, že Brumbál vždycky říkal, že ta síla, kterou nezná , je láska. Proč by ničení částí jeho duše mělo být považováno za akt lásky? Neměli bychom spíš najít způsob, jak všechny kousky zase složit dohromady?”

„Fajn,” řekla pomalu Hermiona. Připlazila se k němu, ale stále se mračila. „Myslela jsem, že takhle se to děje, nebo ne? Když zničíme viteál, ten kousek duše vyhledá svou další část a spojí se, nebo ne? Když byl zničen deník, Tom Raddle doopravdy neumřel, že ne? Není to ten důvod, proč se Ty-víš-kdo stal po třinácti letech o tolik silnější? Není to proto, že se k němu vrátil další kousek jeho duše?”1

„Předpokládám, že ano,” řekl Harry s povzdechem. „Ale to nám ještě nedává právo ho zabíjet pořád donekonečna a ničit věci, které on vytvořil a miloval.”

„Jsem si naprosto jistá, Harry, že je nemohl milovat. Jsou to jen věci, neživé objekty!” při té myšlence se ušklíbla. Z tónu, jakým vyslovila slovo milovat, Harry poznal, že věřila tomu, že Voldemort této emoce není schopen. Ale on věděl, že to možné je. Ať se mezitím stalo cokoliv, byla doba, kdy Lord Voldemort miloval Anathema až za hranice chápání. Walburga Blacková naznačila, že jeho láska dokonce překročila i Anathemovu smrt, je dokonce možné, že stále trvá. Není to třeba ten důvod, proč je Voldemort tak bezcitný a chladný? Protože miloval a lásku ztratil?

„Stále ještě necítím, že je to správně,” naléhal dál Harry.

Povzdechla si a vstala. Teď se nad ním tyčila s rukama v bok. „Upřímně. Jak jsi na takovou myšlenku přišel? Musíme je zničit, Harry. Brumbál by chtěl, abys to udělal! Zničení viteálů je to, o čem celé naše poslání je. Pokud to neuděláme, můžeme se rovnou vrátit do Bradavic a nechat se chytit. Pak půjdeme k výslechu a budeme zatčeni. To je to, co chceš, Harry? Znova se plazit se staženým ocasem a číst v Denním věštci další “pravdy” o sobě?”

Zavrtěl hlavou, ale nechtěl jí odpovědět.

„Harry, musíme to udělat. Víš, že to musíme udělat. Nemůžeme dovolit, aby to monstrum vyhrálo.”

„On není monstrum!” byla to první slova, která se Harrymu dostala na mysl. Slova, která mu vyšla ze rtů, ještě než je mohl sám zastavit. Hermioniny oči se rozšířily a dva kroky od něj ustoupila. Harry si nemohl pomoct, ale když viděl Toma s Anathemem, jak se k němu Tom choval… Už nebyl schopný pomýšlet na Voldemorta jako na monstrum. Ten muž sice zabil jeho rodiče, to je pravda, také jeho se několikrát pokoušel zabít, zabil i dost nevinných lidí, ale stále to byl člověk. „Nevím, Herm. Já nevím. Jsem tak unavený.”

Nevěděl proč, ale náhle se cítil vyčerpaně. Jeho ramena a ruce se třásly, a Harry se musel kousnout do tváře, aby zastavil příval slz.

„To je v pořádku,” řekla a vtáhla ho do náruče. „Bude to dobré. Spolu to zvládneme.” Lehce třela jeho záda, rukama ho hladila v uklidňujících kruzích a Harry se tomu objetí poddal. S tváří přitisknutou k jejímu krku Harry přemýšlel o viteálech, Voldemortovi a smrti.

A když začala jeho jizva pálit, byla Harryho mysl vtažena do mysli Temného pána.

XXX

15. září 1997

Smrtijedi ostražitě sledovali Temného pána. Tvář Luciuse Malfoye byla ještě pohmožděná, ale už méně oteklá. Ti mladší tu nebyli, protože byli posláni zpět do Bradavic. Kolem se shlukly staré důvěrně známé tváře vnitřního kruhu. Zabírali přední část místnosti a strkali méně důležité členy z cesty. A byl tam také Yaxley. Krčil se na zemi, v hluboké úkloně před Temným pánem. Jeho kůže byla zbarvená žlutě a fialově, posetá modřinami a povrchovými ranami, které sice už dlouho nekrvácely, ale přesto se ještě nestihly zahojit.

Voldemort namířil hůlkou na smrtijeda, ale žádné kouzlo nepoužil. Ten muž už byl potrestán za to, že na začátku měsíce nechal Harryho Pottera uniknout z ministerstva.

„Vstaň,” řekl nakonec, když se nabažil poslouchání šeptavých proseb muže o odpuštění.

Yaxley vstal, ostražitě pozoroval jediného sedícího muže v pokoji, než se vrátil zpět na jeho místo v zástupu. „Přijměte mé omluvy, můj pane. Už se to nikdy znovu nestane. Příště, až uvidím Harryho Pottera, tak ho sám zabiju!” znovu se sklonil a předpokládal, že svých prohlášením způsobil muži radost.

Místo toho byl zasažen kletbou “Crucio”. Yaxley padl na zem, křičel a svíjel se, jak mu bolest projížděla tělem.

„Potter patří mě!” vykřikl Voldemort. V jeho červených očích se nebezpečně zablesklo, odrážel se v nich hněv. Vstal ze svého místa a špičkou hůlky zamířil k hlavě muže na zemi. „Patří mně, je to jasné? Nikdo z vás se jej ani nedotkne! Je můj!”

Proklel Yaxleyho ještě jednou, pak všem oznámil, aby se mu klidili z očí. Dokonce i Lucius Malfoy, který byl nucený být Voldemortovi vždy k ruce (stejně jako Červíček), musel odejít.

Nagini zvedla hlavu z podlahy a pohlédla na svého pána. „Co tě trápí, Tome?” zasyčela na něj. Po smrti Anathema se Nagini stala jedinou, kdo při rozhovoru s ním používal jeho křestní jméno.

Voldemort vypustil vzduch, když zadržel dech a v židli se naklonil. „Až se zbavím Pottera, tak už tu nebude nikdo, kdo by mě ohrožoval. A já tak můžu pokračovat ve změnách, které jsem začal. Myslíš si, že dělám dobře? Myslíš si, že by to tak Anathem chtěl taky?”

„Já jsem ho neznala, pane,” řekla zlehka, plazila se kolem jeho nohou do té doby, než se pohodlně opřela hlavou v jeho klíně.

„Ne, neznala,” usmál se zlehka, ústa bez rtů se podruhé doširoka roztáhla, když hladil hlavu hada. Měla stejnou barvu jako Anathemovy oči. „Myslím si, že by byl nadšený. Určitě by si myslel, že jsem udělal dobře.” Jeho volná ruka se sevřela kolem opěrky židle. „Vím, že by byl,” šeptal sám sobě v angličtině a Nagini neodpověděla.

XXX

1 – Ano, vím, že v kánonu byly “zabity”. Ale v tomto díle jsem spisovatel já.

1 komentář:

  1. Tuhle povídku jsem si přečetla hned v originále, když se tu objevil první díl. Je svým způsobem zvláštní a velice originální. Líbí se mi, jak tady Harry bojuje mezi světlem a temnotou a celý příběh je dobře promyšlený. Není to obvyklá zápletka mezi HP a LV, jako např. že se Harrymu ze dne na den rozsvítilo v hlavě a zjistil, že celý život mu Brumla lže, nebo že Harry získal svým věkem určité dědictví - upírství, víla atd., popř. zjistil, že jeho rodiče nebo jeden z rodičů je někdo jiný. Prostě je to povídka, která stojí za přečtení a ke které se ráda vracím. Takže si ji budu ráda vychutnávat pomalu a hlavně v překladu, neboť ten můj je velice ubohý a hodně věcí v originále nepochopím. Díky za překlad.
    Bobina

    OdpovědětVymazat