Obr.

Obr.
Vítám Vás na své stránce plné povídek ze světa Harryho Pottera. Většinou se jedná o překlady slashe z angličtiny nebo ruštiny. Častými páry jsou HP/LM, HP/SS s HP/LV. Doufám, že se Vám tu bude líbit a zanecháte mi tu nějaký komentář. Vaše Sirina

neděle 17. srpna 2014

6. kapitola

Milí zlatí,
omlouvám se, že to tu nebylo tak jako vždy o půlnoci, ale nějak jsem neměla možnost to tam dát. 
Tak chtěla bych moc poděkovat Nade za beta-reader.  A také komentujícím minulé kapitoly - Bobině, Reni a dvěma anonymním. Těm všem bych chtěla i kapitolu věnovat.
Doufám, že se vám bude líbit, dneska je opravdu dlouhá a oceníte ji hodnocením nebo komentářem.
Pěkné čtení.
Sirina
6. kapitola

26. prosince 1997

Severus Snape ho sledoval, jak spí.

Severus, skrytý mezi nahusto seskupenými stromy, neměl na Harryho moc dobrý výhled. Pozoroval, jak se Harry vždycky s trhnutím probudil a očima se zběsile rozhlížel přes Deanův les, než se trochu uklidnil. Oči se mu zase klížily, tak se zády opřel o stan.

Severus hrozně moc chtěl vzít chlapce a zachránit ho před jeho vlastním osudem. Vzít ho a odejít s ním někam hodně daleko. A i přes to, kým chlapec byl, syn Lily, tak nemohl. Tohle byl Harryho osud. Bez ohledu na to, jak strašný ten osud byl, jak hrozné bylo se každé ráno probouzet, tak Harry to musel udělat. Severus mu nemohl stát v cestě. Mohl mu alespoň pomoct a on slíbil, že mu pomůže.

Expecto Patronum,” zašeptal. Ze špičky jeho hůlky vytrysklo jasné světlo, hadovitě se vznášelo až k okraji mýtiny. Než se Harry Potter znovu vzbudil, tak se světlo zformovalo do krásné stříbrné laně.

O chvíli později se Harryho oči zaostřily na laň. Z pololehu se vyškrábal na nohy. Během okamžiku nebylo po spánku ani památky, byl dobře naučený. Když Harry vykročil směrem k lani, Severus mávl hůlkou směrem k sobě. Patron se otočil a klusem zamířil mezi stromy.

„Zastav se! Neodcházej!” zavolal Harry a začal se k ní přibližovat.

Harryho nenapadlo, že by měl vzbudit Hermionu, místo toho se sám rozběhl do lesa. Severusovi by svědomí nedovolilo, aby ho tam nechal samotného. Proto ho lektvarista tiše následoval, vždy byl několik kroků pozadu. Nepovšimnutý. Patron se občas zastavil, otočil hlavu, aby se na Harryho podíval. Laň předními kopyty rozrývala půdu, jako kdyby ho pobízela, aby ji rychle následoval dřív, než zmizí.

Severus si nebyl jistý, jestli třeba Harryho napadlo, že by mohlo jít o past. Možná to chlapci přišlo na mysl, a proto nechal Grangerovou ve stanu. Ale ať si Harry myslel cokoliv, neváhal a běžel za laní, když se začala zvolna ztrácet.

 „Lumos!” (1) zašeptal bázlivě Harry. S patronem se cítil v bezpečí, ale teď už laň zmizela.

Severus ho sledoval, jak se otáčí kolem sebe, hůlku v pohotovosti před sebou a snaží se přijít na to, kde to vlastně je. Jeho volná ruka pevně a ochranitelsky svírala něco zlatého kolem krku a Severus se snažil všemožně zahlédnout, co považoval za tak cenné. Severus zachytil další záblesk zlata, od kterého se odrazilo světlo z Harryho hůlky. Teď už to Snapea zaujala na sto procent. Vykročil vpřed, hůlku měl vytaženou v pohotovosti. Ten medailon znal! Jeho pán už jej nějakou dobu hledal a Dolores Umbridgeová ohlásila ztrátu podobného kousku… ale mohl by to být ten samý? Ten, který měl teď Harry na krku a držel ho víc než uctivě.

Mohl být posedlý, tak jako byla Ginny Weasleyová posedlá deníkem? Když Severuse napadla tahle myšlenka, zadrhl se mu dech. Kdyby tomu tak bylo, tak by Lilyina syna ochránit nedokázal. Ale ne, ne, kdyby byl posedlý, tak by šel k Temnému pánovi. Kdyby byl posedlý, tak by nezůstal s mudlorozenou čarodějkou.

Ale proč tedy?

Severus nedokázal pochopit, proč se Harry cítil tak bezpečně, když měl kolem krku medailonek. Jen to, že se ho mohl dotknout, ho viditelně uklidňovalo. Dokonce už spustil dolů ruku, ve které držel hůlku. Rozptyloval ho třpyt Nebelvírova meče, který byl uvnitř zamrzlého jezera, kam ho dříve toho večera Severus schoval.

Na jeden děsivý okamžik se Severus obával, že Harry nemá v úmyslu tenhle viteál zničit. Ta možnost byla šílená. Dech se mu zadrhl v hrdle, ale po chvíli se donutil polknout a normálně dýchat. Harry udělá to, co mu osud připravil. Měl cestu, kterou musel následovat… zničit viteály předtím, než zemře. Severus nechtěl být svědkem toho, že by se něco mohlo pokazit. Původně plánoval sledovat smrt jednoho z kusů Voldemortovy duše (za předpokladu, že se Albus zmýlil a duše se nesloučila s Voldemortovou), přestože to měl původně v plánu. Severus Snape utekl.

Harry zaslechl šelest ve křoví, ale ignoroval ho. Teď se soustředil jen na meč. Na ničem jiném nezáleželo.

Accio meč,” řekl, ale nic se nestalo. Hermiona by si pravděpodobně věděla rady, ale ta ještě spala. Harry se kousl do spodního rtu, snažil se rozhodnout, jak se k meči dostat. Dokonce ani nepřemýšlel nad tím, proč tam ten meč je; odložil to na ráno, jako práci pro Hermionu. On chtěl a potřeboval Nebelvírův meč. Bude muset dokázat, že je ho hoden, aby ho mohl znova třímat v rukou.

Neřekl to tak Brumbál, když mu bylo dvanáct? „Jen opravdový Nebelvír dokáže vytáhnout meč z klobouku,” ozýval se mu v hlavě Albusův hlas jako ozvěna a Harry najednou věděl, co musí udělat. Musí projevit statečnost a odvahu. Musí být statečný. Musí se dostat na dno zamrzlého jezera a sám vytáhnout meč z temné hlubiny jezera. Musí být Nebelvírem…

Ale to on nebyl, nebo snad ano? Klobouk ho chtěl zařadit do Zmijozelu. Kolem krku nosil Zmijozelův medailonek, jako kdyby byl prodloužením jeho vlastní duše. Jak mohl třeba jen pomyslet, že by ho meč chtěl?

„Já ho chci,” zašeptal si pro sebe. Harry se skoro otřásl, když ve svém hlase uslyšel to pevné přesvědčení. Zíral dolů na meč skoro stejným způsobem, jako když si ho prohlížel Voldemort, zavěšený v ředitelně Brumbála v Bradavicích. „Patří mně,” zašeptal. Bez přemýšlení, jak moc byl medailon ještě před chvílí pro Harryho důležitý, si ho sundal z krku a nechal ho prostě spadnout na zem. V okamžiku, kdy se dotkl země, Harry vypůjčenou hůlkou mířil na zamrzlý povrch jezera.

Diffindo.” Díky tomuto jednomu slovu se povrch jezera zavlnil, na povrchu se vytvořily trhliny, které se ledem táhly jako pavučiny. Nakonec se led rozlomil, jedna kra jednoduše klesla dolů do vody a vytvořila tak Harrymu cestu.

Skočil do vody. Její chlad ho znenadání udeřil a on ostře vydechl. Stále padal ke dnu, v ledové vodě se snažil zadržovat dech.

Když se jeho ruka sevřela kolem jílce meče, usmál se pro sebe, odrazil se nohama ode dna a pokoušel se vystoupat nahoru. Bylo daleko těžší plavat vzhůru než klesat ke dnu, ale Harry se snažil. Právě když už cítil, že je unavený a nebude schopen vyplavat, tak se mu kolem pasu omotaly něčí ruce a vyzvedly ho na hladinu.

„Tome?” zašeptal Harry, zapomínaje, že není Anathem. Do pusy mu natekla voda, a když se ji pokoušel vyplivnout, začal se dusit. Když se dostal hlavou na povrch, začal kašlat a prskat. Přestože stále vykuckával vodu, otočil hlavou, aby viděl svého zachránce. „Rone?” zeptal se překvapeně, když se zaměřil na tvář před sebou a setkal se s divokýma modrýma očima.

Ron ho tiše odtáhnu na kraj jezera, kde nervózně přešlapovala Hermiona a pomohla mu z vody.

Když na něj použila sušící kouzlo, Ron na něj začal křičet: „Co sis sakra myslel, že děláš? Klidně si sám odejdeš! Odhodíš tady viteál! A skočíš, skočíš do zatraceně zamrzlého jezera! Zamrzlého! Umřel bys tam, kdybych tam za tebou neskočil!”

„Tak to jsi byl ty?” zeptal se Harry trochu zklamaně. Musel připustit, že mu jeho kamarád chyběl, ale ta myšlenka, že to byl Ron… že Ron meč ukryl, místo aby mu ho předal z ruky do ruky. Místo toho, aby ho tu schoval nějaký smyšlený neznámý (ten, kterého jeho napůl utopené podvědomí pojmenovalo jako Toma) bylo velké zklamání.

„Samozřejmě, že jsem to byl já,” řekl Ron a podíval se na Harryho, jako kdyby mu ten okamžik bez kyslíku nějak permanentně poškodil mozek.

„Ty jsi vyčaroval toho patrona?”

„Ovšem, že ne! Já jsem myslel, že jsi to byl ty!” Harry z povinnosti odpověděl a řekl, že jeho patronem je jelen. Ale přitom se všechno uvnitř něj usmívalo. Ron ho sem nezavedl. Byl to někdo jiný a Harry se až zoufale chtěl dozvědět kdo. Nemyslel si, že by se mu odpověď na jeho otázku líbila, ale určitě by byla uspokojivější než možnost, že za tím stojí Ron!

Vak, který dostal od Hagrida, měl ještě kolek krku. Harry ho otevřel a chystal se do něj dát medailon a meč, který ještě svíral mezi stehny, aby mu je nemohl nikdo vzít, když ho zastavily něčí ruce. Hermiona se natáhla a chytla medailon, který Harry svíral v ruce.

„Musíme ho zničit, hned.” Hermiona si od něj vzala svou hůlku. Rozhlédla se kolem, hledala místo, kde by to mohli provést.

„Myslíš si, že tohle řešení je opravdu reálné?” ptal se Ron, zatím co ji následoval ve skále skrytou ve stínu platanu.

„Je jen jedna cesta, jak to zjistit,” řekla zlehka Hermiona a položila medailon na zem. „Harry, dej Ronovi meč. Myslím, že by to měl udělat on, ne?”

„Já?” zalapal Ron po dechu. Hermiona se ho pokoušela přesvědčit. Ani jeden nevěnovali Harrymu pozornost.

Harry zíral na medailon, své zelené oči měl rozšířené a začínal panikařit. Měl úplně bílé klouby, jak pevně svíral jílec meče. Pevně ho teď svíral v náručí, snažil se ho ochránit. Nechtěl nechat kohokoliv, aby mu meč vzal. Ne teď, když na to čekal padesát let. Vždycky si myslel, že je krásný. Vždycky si myslel, že odpovídal Tomově duši, a pak později jeho vlastní, ale nikdy se k němu nedostal. Až do teď. Harry se pořezal, ale bodavé bolesti ve svých prstech vůbec nevěnoval pozornost. Všechno co bylo podstatné, byl pouze ten meč… a viteál.

Před chvílí pro něj medailon nic neznamenal. Nejdůležitější byl pouze ten meč. Ale teď byl Harry náhle zaplavený strachem, který určitě nebyl jeho vlastní. Byl to nepříjemný žadonivý pocit, který chtěl chránit Tomovu duši. Viteál ho volal, jizva ho pálila, a Harry si uvědomil, že klidně kráčí směrem ke skále, připravený zaútočit na své přátele, aby mohl znova ukrást medailon.

„Co si myslíš, Harry?” zeptala se Hermiona, stále ještě měla na mysli Ronovu šanci zničit medailon.

Nicméně Harry její otázku nepochopil. „Myslím, že by z něj byl dobrý viteál. Tím myslím meč.”

Hermiona zalapala po dechu, několik kroků ustoupila od přívěsku a lehce zvedla svoji hůlku. „Otevři ten medailonek, Harry, a už nechoď blíž. Moc tě ovlivňuje, přesně tak, jako působil na Rona. Víš, že to musíme udělat, už jsme o tom mluvili, Harry.” Zamračila se, když nijak nereagoval. „Dej Ronovi meč a otevři přívěsek.”

Otevři se,” přikázal viteálu a dvě části přívěsku se rozevřely. Z předmětu se vyvalila černá mlha, která se zformovala do osoby Toma Raddla.

Temná postava na chvíli zírala jen na Harryho a ostatní dva lidi ignorovala. „Nenech je, aby mě zabili, Ane! Miluji tě,” lhal Tom Raddle.

Pak se stín přeměnil. Skoro spokojeně se zašklebil, když díky změně Harry ucukl. Teď před ním stál Anathem. An byl tolik podobný Harrymu, že si chlapec nemohl pomoct, ale musel znova ucouvnut. „Miloval jsem tě. Proč bys mě chtěl zabít, Harry? Budeme mít dítě.” Jeho ruce se pohnuly a zastavili se na břiše, které jim začalo před očima růst do té doby, až vypadal, že je několik měsíců těhotný.

Náhle se pozornost Raddla v Anathemově podobě znova stočila na ně. Podíval se Ronovi do očí a přes jeho rameno ukázal rukou na Harryho. Zasyčel, „Chystá se tě zabít! Můžeš si být jistý, že to není Voldemort? Já jsem skutečný Harry Potter!”

„Já jsem Harry Potter,” zašeptal Harry. Vzpomněl si na ten okamžik, kdy zalhal Nagini, že není a jak mu nevěřila. Na jeden hrozivý moment, kdy se k němu Ron rozběhl a zápasil s ním o Nebelvírův meč, si Harry myslel, že mu jeho přátelé nevěří.

Harry spadl do sněhu, jednu ruku zvedl, jako kdyby se chtěl chránit, ale Ron na něj nikdy nezaútočil. Místo toho se zrzek otočil a ignorujíc urážky, které na něj teď Raddle chrlil v podobě Hermiony, vrazil meč rovnou do středu medailonku.

Tom Raddle sebou cloumal a křičel. Jeho křik byl doprovázen Harryho výkřiky. Ve své hlavě slyšel naléhavý nářek, který byl doprovázen zábleskem zeleného světla. Když nakonec přestal Harry křičet, Ron a Hermiona k němu přidřepli a ostražitě pozorovali. Tom byl pryč.

Viteál byl pryč. Pravděpodobně se spojil s Voldemortovým tělem, obnovujíc tak duši muže, který se tím stával lidštějším. Do doby, než bude možné ho konečně zabít.

Harry se plazil sněhem, byl příliš slabý na to, aby vstal. Jeho zkrvavené prsty se sevřely kolem toho, co zbylo z medailonku a on je v tichosti strčil do vaku, co měl kolem krku. Za celou cestu ke stanu se ani jednou neodvážil podívat na meč. Když mu Hermiona uzdravovala ruce, vůbec se nebavili o tom, co se stalo. Ale Harry na sobě mohl pořád cítit pohled dvou párů očí. Mlčení bylo poněkud trapné a napjaté. A jediné, co chtěl ze všeho nejvíc udělat, bylo vyběhnout ven s mečem a medailonkem a být sám.

XXX

28. prosince 1997

Hermiona se na Rona ještě pořád zlobila za to, že je opustil. Zvlášť ji. Ale v Deanově lese nakonec překonali svoje spory díky skutečnosti, že se Hermiona vzbudila bez hůlky a Ron následoval podezřelého patrona k poloutopenému Harrymu. Harry byl nakonec v pořádku, což bylo důležitější, než Hermionina zraněná pýcha. A teď, když už byl Harry zase v bezpečí, neschovával se před nimi s mečem a začal se chovat zase normálně, Hermiona usoudila, že je na čase, aby projevila všechen svůj vztek.

Ron měl štěstí, že na něj Hermiona použila jen pár poměrně neškodných kouzel. Měla totiž strach, aby mu nějak moc neublížila, protože neměli šanci, že by se jakkoliv dostali ke Svatému Mungovi.

Hermiona s Ronem nepromluvila dva dny ani slovo. Místo toho ho co chvíli obdařila nepěkným pohledem a když se potřebovala Rona na něco zeptat, tak o to požádala Harryho. Bylo to dotěrné a dětinské, ale Harry to tak nechal. Nebyla to přece jeho starost. Nebyla to jeho přítelkyně, kterou nechal a odešel (ale možná by měl sledovat, jak si Ron nakonec vyslouží odpuštění… možná, že se mu to jednou po válce bude hodit u Ginny).

Zatím jedinou Ronovou reakci na Hermionino mlčení bylo jeho zachmuřené vystupování. Když byli všichni tři pohromadě, Harry měl pocit, jako kdyby byli na pohřbu, až na to, že on byl jedinou netruchlící osobou. Když byli Ron s Harrym sami, Ron byl mimořádně veselý. Když spolu byli o samotě, Harrymu se nakonec podařilo vysvětlit všechno, co se stalo od doby, kdy Ron odešel.

„Jak jste se dozvěděli o Tabu?” ptal se zvědavě Ron. Harry se na něj jen mračil, nebyl si jistý, o čem to mluvil. „Ty a Hermiona jste přestali říkat jméno ty-víš-koho.”

„Ach,” povzdechl si Harry. Původně, před tou hádkou mezi oběma chlapci, to byl Ronův nápad nepoužívat to jméno. Ron chtěl Voldemortovi projevit jakýsi respekt! „Je to jen zvyk, do kterého jsme nějak zabředli. Nemám problém ho oslovit V…” Ron na něj zasyčel. Umlčel tak Harryho dřív, než to slovo mohl dokončit.

„NE!” Ron se snažil nekřičet moc nahlas, aby nepřitáhl Hermioninu pozornost od knihy, kterou zrovna četla. „Jeho jméno bylo očarováno, takhle nacházejí lidi, Harry! Když někdo řekne jeho jméno, zlomí to ochrany vykouzlené nad jeho jménem a to způsobí nějaký druh kouzelné poruchy. Takhle nás našli tam na Tottenham Court Road!”

 „Protože jsme vyslovili jeho jméno?” ptal se Harry skepticky.

„Musíš uznat, že to dává smysl,” přemýšlel Ron, na tváři se mu pomalu usazoval úsměv. „Jedině lidé, kteří opravdu stojí proti němu, se odvažují to jméno použít. Málem teď dostali Kingsleyho, víš.”

„Je v pořádku?”

„Jo, jo, Bill mi říkal, že si probojoval cestu ven. Ale teď je na útěku jako my. Možná to byl Kingsley, kdo poslal toho patrona. Ale nemá jeho patron tvar rysa?” Ron pokrčil rameny a ztichl.

Harry si pohrával s hůlkou z trnkového dřeva, kterou Ron sebral skupince lapků a dal mu ji. Bylo to lepší než nic, ale ani zdaleka se to nevyrovnalo jeho staré hůlce nebo dokonce té Hermionině. Pak se ještě bavili o Brumbálovi, až do chvíle, než se rozhodli, že je čas vrátit se k Hermioně. Nejdřív byli jen před stanem, ale pak poodešli do lesa bez ohledu na to, jak to Hermionu naštve nebo jestli si bude dělat starosti.

Hermiona zrovna otočila hlavu, aby se na ně podívala a zase rychle ji otočila zpět. „Chci se podívat za Xenophiliem Láskorádem,” prohlásila náhle a položila svou kopii knihy “Život a lži Albuse Brumbála”. „To je znamení z knihy Barda Beedlyho,” řekla jim, ukazujíc na konec strany, kde byl Brumbálův podpis, ale A bylo nahrazeno symbolem Relikvií Smrti. „Pořád se objevuje. Vím, že Viktor tvrdil, že je to Grindelwaldův znak, ale zcela určitě byl na hrobě v Godrikově Dole. A ty letopočty na náhrobku byly starší než Grindelwald. A teď tohle! Brumbála ani Grindelwalda se nemůžeme zeptat, co to znamená - ani nevím, zda je Grindelwald naživu - ale můžeme se na to zeptat pana Láskoráda. Na svatbě měl ten symbol na sobě.”

Harry jít nechtěl, ale Ron s Hermionou ho přehlasovali. Je možné, že pro Rona to byl klíč k získání odpuštění od své přítelkyně? Že se v případě neshody postaví na její stranu? Harry si slíbil, že si to zapamatuje. Ron a Hermiona se spolu znovu normálně bavili, když zamířili do Vydrníku Svatého Drápa a pak přes kopec, kam paní Weasleyová ukazovala pokaždé, když bylo zmíněno jméno Láskorád.

Teď bylo po Vánocích a Harry se těšil, že by mohl vidět Lenku. Hrozně mu chyběla. Ona i to její podivínské chováni. Šli několik hodin chůze, než konečně narazili na dům, který vypadal jako obří věž ze šachovnice. Jak zjistili z cedule na vrátkách, nepatřil nikomu jinému než panu Láskorádovi. Harry se rozhodl zaklepat.

„Co… Co chcete? Kdo jste?” ozval se hlas asi o deset sekund později, když se dveře otevřely na skulinu. Oči toho muže se zaměřily na Harryho a ústa se mu doširoka otevřela. Když ty oči pohlédly na Harryho čelo a zastavily se na jizvě, dveře se víc pootevřely a v nich stál pan Láskorád a s úctou si skupinu prohlížel.

„Nevadilo by Vám, kdybychom šli na chvíli dovnitř?” zeptal se Harry.

„Já… já si nejsem jistý, že by to bylo vhodné,” šeptal Xeno, polkl a rychle se rozhlédl po zahradě.

„Nezdržíme se dlouho.”

„Tak tedy dobře,” souhlasil nakonec Xeno, když uslyšel Harryhho zklamaný tón. „Pojďte honem dál. Honem!” Ještě ani nestáli za prahem, když za nimi zabouchl dveře a ještě rychle použil několik kouzel.

Zavedl je do podivné a dost přeplněné kuchyně, kterou mohla klidně vyzdobit Lenka. Uprostřed místnosti stálo točité schodiště, které vedlo do patra. V patře bylo něco mezi obývacím pokojem a pracovnou, ale pokoj byl ještě víc nacpaný věcmi než jídelna dole. Xenophilius však nepořádek ignoroval a posadil se na jednu z pohovek.

„Proč jsi sem přišel?” zeptal se, ruce zkřížil na hrudi.

Hermioninu pozornost právě přitáhl rok jednorožce, který visel na stěně za Xenophiliem. Ti dva se začali dohadovat, jestli je ten roh z muchloroha smrkáče anebo z jednorožce. Harry mezitím došel ke knihovně, která byla na protější stěně. Symbol, kvůli kterému sem přišli, byl vyryt na hřbetu knížky. Harry ji vytáhl z police a prohlédl si ji.

Příběh tří bratří, přečetl si. Harrymu to přišlo povědomé, ale věděl, že sám to nikdy nečetl. Zajímalo ho, jestli to nebylo třeba v jeho minulém životě.

„O čem je ten příběh?” zeptal se Harry a otočil se. Zjistil, že Xenophilius tam není.

„Šel zavolat Lenku,” řekl mu Ron. „Pokrytec jeden mizernej.”

„Asi se bojí, co by se jim stalo, kdyby Smrtijedi přišli na to, že jsme tu byli,” řekla Hermiona a snažila se Rona uklidnit jemným dotekem na rameno. „Nech ten roh!” napomenula Hermiona Harryho, když šel směrem k němu.

„Nebudu se ho dotýkat,” slíbil. Vlastně jeho zájem spíš upoutala kamenná soška vedle něj. Byla to soška ženy, která měla na hlavě nejbizarnější účes, jaký kdy viděl. „Co to je?” zeptal se Harry, natáhl se a pohladil sochu po tváři.

„Ach, vidím, že jste si všimli mého posledního vynálezu,” řekl Xeno, když se objevil zpět v pokoji s gumáky a na podnose nesl čaj. „ Je vymodelovaný přesně podle krásné Roweny z Havraspáru. Inteligence je největším pokladem lidstva.”

Harry pootevřel ústa, když pan Láskorád zamumlal proslulý citát Roweny. Možná ho už slyšel předtím od Hermiony, když jim přednášela o významu studia. Nebo to možná řekl Tom Anathemovi, když hledali vhodné předměty pro viteály? Ať tak či onak, bude si teď dávat pozor na havraspárské předměty.

„A teď,” promluvil pan Láskorád, když všem nalil čaj. „Jak vám můžu pomoci, pane Pottere?”

„Jde nám o ten symbol, který jste měl zavěšený na krku na svatbě Billa a Fleur,” řekla Hermiona, berouc Harrymu z rukou knihu, aby ji ukázala Xenophiliovi. Příběh tří bratří byl dětská pohádka a Hermiona věděla, že byla obsažena v knize Barda Beedlyho, ale ještě neměla čas si ji přečíst. „Mohl byste nám říct, co to znamená?”

„Máte na mysli znamení Relikvií Smrti?” zeptal se, na rtech mu pohrával slabý úsměv.

Ron a Hermiona vypadali dost zmateně, ale Harry pocítil prchavý okamžik porozumění. Začalo mu svítat. Není divu, že Voldemort zavedl povinnou kontrolu hůlek. Hledat tu jednu hůlku, bezovou hůlku, která zaručí, že její majitel nebude nikdy poražen. Harryho ruce se sevřely v pěst a musel hodně bojovat, aby se nemračil. Zdálo se, že Tomovi Raddlovi už nestačily jen viteály, teď chtěl vzít i to, co oprávněně mělo patřit Harrymu - Anovi. Anovi, opravil se v duchu.

„Žili, byli jedno tři bratři,” přeříkávala Hermiona, když četla v kopii ‘Příběh tří bratrů’, „kteří za soumraku cestovali po jedné silnici plné zákrutů. Jednou bratři došli k řece, která však byla příliš hluboká, aby se dala přebrodit, a také moc dravá k tomu, aby se dala přeplavat. Ať tak či tak, bratři ovládali magické umění a tak zamávali jednoduše svými hůlkami a vykouzlili přes zrádnou vodu most. Byli asi v polovině cesty, když jim zablokovala cestu postava v kápi.”

Harry ji přerušil, „ a v tom na ně Smrt promluvila.” (2)

„Myslel jsem, že ten příběh neznáš, Harry?” zeptal se popleteně Ron.

„Ne, neznám. Nemyslím si, že bych ho někdy slyšel,” pokrčil Harry rameny a mávl na Hermionu, aby pokračovala.

Pokračovala ve čtení a ve všech těch stěžejních momentech ji Harry bez vyzvání předběhl, „a tak si Smrt vzala prvního bratra” nebo „a tak si Smrt vzala i druhého bratra,” a když Hermiona dokončovala příběh líčením, jak si Smrt nemohla vzít třetího bratra do doby, než ze sebe sundal neviditelný plášť, Harry se na ni zamračil a řekl: „To jsou Relikvie Smrti.”

XXX

12. října 1940

Tom Raddle ho pozoroval. Už Anathema viděl předtím a jednou s chlapcem mluvil, ale nebylo to zrovna příjemné setkání. Méně než Tom doufal. Nepomohl ani fakt, že u toho byla přítomna Lucretia Blacková a strkala do toho nos, což Anathema neuvěřitelně dráždilo. Tentokrát však byli sami v Zmijozelské společenské místnosti a Anathem ho ještě nezaregistroval.

„Co to čteš?” zeptal se Tom a postavil se vedle Anovy židle. Třeťák měl ruce spojené za zády a se zvědavostí si mladšího chlapce prohlížel.

„Co se staráš?” reagoval sarkasticky Anathem. Byl asi jediným dítětem na škole (bez ohledu na ročník), který s Tomem nejednal moc dobře. Určitě byl jediným Zmijozelem! „Nemáš být někde jinde?” An sjel pohledem dolů a jeho zelené oči se zastavily na Tomových černých botách. „Někdo by ti měl olízat boty, už se přestávají lesknout.”

Vrátil se zpět ke své knize a pomalu si brkem napsal na okraj poznámku. Tom ho sledoval, úšklebek se mu rozšířil přes obličej. Stejně, jako když se potkali posledně, ho Anathemovo chování nerozčilovalo. Místo toho chlapec probouzel jeho zájem, zvědavost a pobavení. A bez ohledu na to, že chlapci bylo jen dvanáct let, tak ho Anathem i vzrušoval.

Anathemovo oblečení bylo už od pohledu mnohem dražší než Tomovo, ale bylo v daleko horším stavu. Zdá se, že chlapec se vůbec nestaral o to, že mu inkoust kape na košili a obarví ji, nebo že má boty odřené a od bláta. Tom mávl hůlkou a to všechno zmizelo. Usmál se na Anathema, zastrčil hůlku a zvedl obočí.

„Čekáš, že ti za to snad budu děkovat? Protože jestli ano, budeš čekat dlouho.”

Tom si lehce odfrknul a opatrně se posadil na rameno křesla, ve kterém seděl Anathem. „Ty se mě opravdu nebojíš, že?”

„Bydlím s Arcturusem Blackem. Proč bych se měl bát tebe?” Anathemovi se v očích objevil záblesk hněvu. Tom byl tou zelenou barvou naprosto fascinován.

Nemohl od ní odtrhnout pohled. Olízl si rty, stále na něj zíral a zamumlal: „To je tvůj otec?”
„Ten muž není můj otec!” vyplivl chlapec. Jeho krásnou tváří přeběhlo zhnusení. Něco uvnitř Toma se zatetelilo radostí. Nejen, že ho něco k chlapci táhlo, ale teď už věděl, že mají i něco společného. „Co chceš?” zeptal se An zlehka po tom, co se trochu uklidnil. Knížka, kterou měl položenou na klíně, už byla zavřená, ale na přední straně byl znak Relikvií Smrti.

„To je Grindelwaldova značka,” řekl tiše Tom. „Měl by ses mít na pozoru, aby tě s tím někdo neviděl.”

Od chvíle, kdy před rokem vypukla opravdová válka, se studenti báli ukázat svou loajalitu. Stoupenci Temného pána byli často podmínečně propuštění a poslání z Bradavic. V tak těžkých časech, jako byly tyto, si ani nikdo nestěžoval.

„To není Grindelwaldova značka!” Anathem zvedl oči a knížku pevně přitiskl k hrudi. „A mimochodem, tuhle knihu mi dal profesor Brumbál.” Byl to originál Bajek Barda Beedleho, právě ten, který později bude patřit Hermioně Grangerové. „Samozřejmě mu ji hodlám vrátit, protože stála spoustu peněz, ale bylo od něj moc hezké, že mi ji chtěl dát. On ví o mém zájmu o hledání, i když se mě od toho snaží odradit. Předpokládám, že ví, jak je to nebezpečné. Ale jednoho dne ovládnu všechny Relikvie Smrti, víš?”

Anathem mluvil s takovým přesvědčením, že mu Tom i automaticky uvěřil. Ale nemohl si pomoct a musel se zeptat: „Co jsou to Relikvie Smrti?”

„Ty to nevíš?” Tom zatnul zuby a pevně sevřel čelisti. An si toho všiml a byl dost chytrý na to, aby nečekal na odpověď. „Už jsi někdy slyšel Příběh o třech bratrech? Jmenovali se Anticoch, Cadmus a Ignotus Peverellovi, a na svých cestách se potkali se Smrtí. Místo toho, aby zemřeli, použili svou magii při zdolání řeky a pak se dohodli se Smrtí, že když nad ní vyhráli, tak dostanou odměnu. Anticoch chtěl hůlku, s kterou by porazil každého kouzelníka. Prut hodný někoho, kdo si podrobil Smrt. A tak pro něj Smrt vytvořila Bezovou hůlku. Druhý bratr chtěl znovu přivést k životu mrtvé, ponížit Smrt ještě víc. Ta mu dala Kámen vzkříšení, ale nefungoval přesně tak, jak Cadmus doufal.”

Tom zvedl obočí a zasmál se. „To je pohádka, Anatheme. Je to jen výmysl.”

Mladší z chlapců se choval, jako kdyby Tom nepromluvil a pokračoval: „Třetí z bratrů, Ignotus, je můj nejoblíbenější. Byl daleko chytřejší než jeho bratři a tak požádal o něco, co by mu umožnilo odejít z místa setkání, aniž by ho Smrt mohla sledovat. A tak mu Smrt, ač velmi nerada, předala neviditelný plášť. A zatímco postupně našla starší dva bratry a odvedla si je, nebyla schopná najít Ignotuse do té doby, dokud Ignotus sám neodložil svůj plášť a nepředal ho svému synovi. Uvítal se s ní jako dávný přítel a byl rád, že mu pomohla, aby opustil tento svět,” četl Anahem poslední řádky v knize a ukázal Tomovi stránku, na které byly jeho vlastní kresby toho, jak si myslel, že jednotlivé položky vypadají.

„Oni nejsou skuteční,” opakoval Tom.

Anova ruka vylétla ke krku, kde si hrál s řetízkem a jeho přívěskem ve tvaru trojúhelníku, který měl uvnitř kruh a ten byl překřížen svislou čárou. Zahřál si kouzlem ruce a lehce a láskyplně přívěsek pohladil. Smutně se usmál na Toma Raddla. „Nestarám se o to, co si myslíš, Raddle. A je mi jedno, že mi nevěříš. Ale já vím, že jsou skuteční. Charlus Potter vlastní neviditelný plášť, víš to? Požádal jsem ho o jeho prostudování ještě před tím, než loni promoval, a je úžasný. Daleko lepší než ty, co si můžeš koupit. A u nich v rodině se dědí. Dokonce mi řekl, že jeden jeho příbuzný se jmenoval Ignotus.”

„A ty jsi mu to uvěřil?” smál se mu Tom. Naklonil se a jednou rukou pevně vzal Anathema za bradu a natočil si jeho tvář k sobě: „Tak proč jsi mu plášť neukradl a neskryl ses s ním před Smrtí?”

„Já se nechci skrývat před Smrtí. Já chci, aby si mě Smrt našla, stejně jako si tahle válka našla Británii.” Tomovy oči se rozšířily, nebyl si jistý, proč by tohle měl Anathem chtít. Aniž ho o to požádal, tak mu Anathem řekl: „Lord Grindelwald má Bezovou hůlku. (3) Nebo ji přinejmenším jednou bude mít a až se s ní objeví v Británii, stanu se jejím pánem. Chci tu hůlku, než získám ty další dva předměty. Hůlka smrti, Hůlka osudu: to je neporazitelná hůlka, Raddle. A já ji chci.”

Tom se usmál, trochu se posunul na kraj Anathemova křesla. „Bezpochyby ji mít musíš,” zašeptal Anathemovi do ucha, přičemž nasál příjemnou vůni, která chlapce obklopovala, a rukou mu vlastnicky přejel po vlasech. „Hodně štěstí,” popřál mu, když odcházel.

A s tím odešel ze společenské místnosti. Anathem ho sledoval se zúženýma očima. Ruce měl zaťaté v pěst a pevně sevřené kolem jeho knížky. Relikvie budou jeho! Jestli si je Tom Raddle dovolí nárokovat pro sebe, tak mu Anathem ukáže.

Zaťal zuby. Pak se znova vrátil ke čtení.

XXX

1 – Harryho hůlka se rozbila u Batyldy Bagshotové. V kánonu Harry ukradl hůlku lapkovi (to se ale stalo až později), tady používá Hermioninu hůlku.
2 – Některé části jsou převzaté z RS. Určitě je poznáte.

3 – Jak bylo naznačeno v kánonu (ale nikdy řečeno naplno) Brumbál si byl vědom, že by si někteří lidé mohli uvědomit, že vlastní Bezovou hůlku. Tak předstíral, že ji vrátil zpět Gregorovitschovi (od kterého byla původně ukradena). Proto ji Voldemort nejdřív hledal tam, než ji objevil v hrobce Brumbála.

4 komentáře:

  1. Zato, že Snape hodil meč do ledového jezera, bych ho kopla do zadku, a pak, že jsou Nebelvír i dramatičtí, Potterovi začíná už dost hrabat
    Bobina

    OdpovědětVymazat
  2. Doufám, že brzy dojde ke konfrontaci mezi Potterem a Tomem, minulost se zdá zajímavější jak přítomnost
    Sylva Potty

    OdpovědětVymazat
  3. Paráda jen tak dal :-) jsem rada ze někdo překládá tuto povídku takže Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Nadhera, uz se nemuzu dockat pokracovani! :)

    OdpovědětVymazat