Milí zlatí,
omlouvám se, že to tu nebylo tak jako vždy o půlnoci, ale nějak jsem neměla možnost to tam dát.
Tak chtěla bych moc poděkovat Nade za beta-reader. A také komentujícím minulé kapitoly - Bobině, Reni a dvěma anonymním. Těm všem bych chtěla i kapitolu věnovat.
Doufám, že se vám bude líbit, dneska je opravdu dlouhá a oceníte ji hodnocením nebo komentářem.
Pěkné čtení.
Sirina
26. prosince 1997
Severus Snape ho sledoval, jak spí.
Severus, skrytý mezi nahusto seskupenými
stromy, neměl na Harryho moc dobrý výhled. Pozoroval, jak se Harry vždycky s
trhnutím probudil a očima se zběsile rozhlížel přes Deanův les, než se trochu
uklidnil. Oči se mu zase klížily, tak se zády opřel o stan.
Severus hrozně moc chtěl vzít chlapce a
zachránit ho před jeho vlastním osudem. Vzít ho a odejít s ním někam hodně
daleko. A i přes to, kým chlapec byl, syn Lily, tak nemohl. Tohle byl Harryho
osud. Bez ohledu na to, jak strašný ten osud byl, jak hrozné bylo se každé ráno
probouzet, tak Harry to musel udělat. Severus mu nemohl stát v cestě. Mohl mu
alespoň pomoct a on slíbil, že mu pomůže.
„Expecto
Patronum,” zašeptal. Ze špičky jeho hůlky vytrysklo jasné světlo, hadovitě
se vznášelo až k okraji mýtiny. Než se Harry Potter znovu vzbudil, tak se
světlo zformovalo do krásné stříbrné laně.
O chvíli později se Harryho oči zaostřily
na laň. Z pololehu se vyškrábal na nohy. Během okamžiku nebylo po spánku ani
památky, byl dobře naučený. Když Harry vykročil směrem k lani, Severus mávl
hůlkou směrem k sobě. Patron se otočil a klusem zamířil mezi stromy.
„Zastav se! Neodcházej!” zavolal Harry a
začal se k ní přibližovat.
Harryho nenapadlo, že by měl vzbudit
Hermionu, místo toho se sám rozběhl do lesa. Severusovi by svědomí nedovolilo,
aby ho tam nechal samotného. Proto ho lektvarista tiše následoval, vždy byl
několik kroků pozadu. Nepovšimnutý. Patron se občas zastavil, otočil hlavu, aby
se na Harryho podíval. Laň předními kopyty rozrývala půdu, jako kdyby ho
pobízela, aby ji rychle následoval dřív, než zmizí.
Severus si nebyl jistý, jestli třeba
Harryho napadlo, že by mohlo jít o past. Možná to chlapci přišlo na mysl, a
proto nechal Grangerovou ve stanu. Ale ať si Harry myslel cokoliv, neváhal a
běžel za laní, když se začala zvolna ztrácet.
„Lumos!” (1) zašeptal bázlivě Harry. S
patronem se cítil v bezpečí, ale teď už laň zmizela.
Severus ho sledoval, jak se otáčí kolem
sebe, hůlku v pohotovosti před sebou a snaží se přijít na to, kde to vlastně
je. Jeho volná ruka pevně a ochranitelsky svírala něco zlatého kolem krku a
Severus se snažil všemožně zahlédnout, co považoval za tak cenné. Severus
zachytil další záblesk zlata, od kterého se odrazilo světlo z Harryho hůlky.
Teď už to Snapea zaujala na sto procent. Vykročil vpřed, hůlku měl vytaženou v
pohotovosti. Ten medailon znal! Jeho pán už jej nějakou dobu hledal a Dolores
Umbridgeová ohlásila ztrátu podobného kousku… ale mohl by to být ten samý? Ten,
který měl teď Harry na krku a držel ho víc než uctivě.
Mohl být posedlý, tak jako byla Ginny
Weasleyová posedlá deníkem? Když Severuse napadla tahle myšlenka, zadrhl se mu
dech. Kdyby tomu tak bylo, tak by Lilyina syna ochránit nedokázal. Ale ne, ne,
kdyby byl posedlý, tak by šel k Temnému pánovi. Kdyby byl posedlý, tak by
nezůstal s mudlorozenou čarodějkou.
Ale proč tedy?
Severus nedokázal pochopit, proč se Harry
cítil tak bezpečně, když měl kolem krku medailonek. Jen to, že se ho mohl
dotknout, ho viditelně uklidňovalo. Dokonce už spustil dolů ruku, ve které
držel hůlku. Rozptyloval ho třpyt Nebelvírova meče, který byl uvnitř zamrzlého
jezera, kam ho dříve toho večera Severus schoval.
Na jeden děsivý okamžik se Severus obával,
že Harry nemá v úmyslu tenhle viteál zničit. Ta možnost byla šílená. Dech se mu
zadrhl v hrdle, ale po chvíli se donutil polknout a normálně dýchat. Harry
udělá to, co mu osud připravil. Měl cestu, kterou musel následovat… zničit
viteály předtím, než zemře. Severus nechtěl být svědkem toho, že by se něco
mohlo pokazit. Původně plánoval sledovat smrt jednoho z kusů Voldemortovy duše
(za předpokladu, že se Albus zmýlil a duše se nesloučila s Voldemortovou),
přestože to měl původně v plánu. Severus Snape utekl.
Harry zaslechl šelest ve křoví, ale
ignoroval ho. Teď se soustředil jen na meč. Na ničem jiném nezáleželo.
„Accio
meč,” řekl, ale nic se nestalo. Hermiona by si pravděpodobně věděla rady,
ale ta ještě spala. Harry se kousl do spodního rtu, snažil se rozhodnout, jak
se k meči dostat. Dokonce ani nepřemýšlel nad tím, proč tam ten meč je; odložil
to na ráno, jako práci pro Hermionu. On chtěl a potřeboval Nebelvírův meč. Bude
muset dokázat, že je ho hoden, aby ho mohl znova třímat v rukou.
Neřekl to tak Brumbál, když mu bylo
dvanáct? „Jen opravdový Nebelvír dokáže vytáhnout meč z klobouku,” ozýval se mu
v hlavě Albusův hlas jako ozvěna a Harry najednou věděl, co musí udělat. Musí
projevit statečnost a odvahu. Musí být statečný. Musí se dostat na dno
zamrzlého jezera a sám vytáhnout meč z temné hlubiny jezera. Musí být Nebelvírem…
Ale to on nebyl, nebo snad ano? Klobouk ho
chtěl zařadit do Zmijozelu. Kolem krku nosil Zmijozelův medailonek, jako kdyby
byl prodloužením jeho vlastní duše. Jak mohl třeba jen pomyslet, že by ho meč
chtěl?
„Já ho chci,” zašeptal si pro sebe. Harry
se skoro otřásl, když ve svém hlase uslyšel to pevné přesvědčení. Zíral dolů na
meč skoro stejným způsobem, jako když si ho prohlížel Voldemort, zavěšený v
ředitelně Brumbála v Bradavicích. „Patří mně,” zašeptal. Bez přemýšlení, jak
moc byl medailon ještě před chvílí pro Harryho důležitý, si ho sundal z krku a
nechal ho prostě spadnout na zem. V okamžiku, kdy se dotkl země, Harry
vypůjčenou hůlkou mířil na zamrzlý povrch jezera.
„Diffindo.”
Díky tomuto jednomu slovu se povrch jezera zavlnil, na povrchu se vytvořily
trhliny, které se ledem táhly jako pavučiny. Nakonec se led rozlomil, jedna kra
jednoduše klesla dolů do vody a vytvořila tak Harrymu cestu.
Skočil do vody. Její chlad ho znenadání
udeřil a on ostře vydechl. Stále padal ke dnu, v ledové vodě se snažil
zadržovat dech.
Když se jeho ruka sevřela kolem jílce meče,
usmál se pro sebe, odrazil se nohama ode dna a pokoušel se vystoupat nahoru.
Bylo daleko těžší plavat vzhůru než klesat ke dnu, ale Harry se snažil. Právě
když už cítil, že je unavený a nebude schopen vyplavat, tak se mu kolem pasu
omotaly něčí ruce a vyzvedly ho na hladinu.
„Tome?” zašeptal Harry, zapomínaje, že není
Anathem. Do pusy mu natekla voda, a když se ji pokoušel vyplivnout, začal se
dusit. Když se dostal hlavou na povrch, začal kašlat a prskat. Přestože stále
vykuckával vodu, otočil hlavou, aby viděl svého zachránce. „Rone?” zeptal se
překvapeně, když se zaměřil na tvář před sebou a setkal se s divokýma modrýma
očima.
Ron ho tiše odtáhnu na kraj jezera, kde
nervózně přešlapovala Hermiona a pomohla mu z vody.
Když na něj použila sušící kouzlo, Ron na
něj začal křičet: „Co sis sakra myslel, že děláš? Klidně si sám odejdeš!
Odhodíš tady viteál! A skočíš, skočíš do zatraceně zamrzlého jezera! Zamrzlého!
Umřel bys tam, kdybych tam za tebou neskočil!”
„Tak to jsi byl ty?” zeptal se Harry trochu
zklamaně. Musel připustit, že mu jeho kamarád chyběl, ale ta myšlenka, že to
byl Ron… že Ron meč ukryl, místo aby mu ho předal z ruky do ruky. Místo toho,
aby ho tu schoval nějaký smyšlený neznámý (ten, kterého jeho napůl utopené
podvědomí pojmenovalo jako Toma) bylo velké zklamání.
„Samozřejmě, že jsem to byl já,” řekl Ron a
podíval se na Harryho, jako kdyby mu ten okamžik bez kyslíku nějak permanentně
poškodil mozek.
„Ty jsi vyčaroval toho patrona?”
„Ovšem, že ne! Já jsem myslel, že jsi to
byl ty!” Harry z povinnosti odpověděl a řekl, že jeho patronem je jelen. Ale
přitom se všechno uvnitř něj usmívalo. Ron ho sem nezavedl. Byl to někdo jiný a
Harry se až zoufale chtěl dozvědět kdo. Nemyslel si, že by se mu odpověď na
jeho otázku líbila, ale určitě by byla uspokojivější než možnost, že za tím
stojí Ron!
Vak, který dostal od Hagrida, měl ještě
kolek krku. Harry ho otevřel a chystal se do něj dát medailon a meč, který
ještě svíral mezi stehny, aby mu je nemohl nikdo vzít, když ho zastavily něčí
ruce. Hermiona se natáhla a chytla medailon, který Harry svíral v ruce.
„Musíme ho zničit, hned.” Hermiona si od
něj vzala svou hůlku. Rozhlédla se kolem, hledala místo, kde by to mohli
provést.
„Myslíš si, že tohle řešení je opravdu
reálné?” ptal se Ron, zatím co ji následoval ve skále skrytou ve stínu platanu.
„Je jen jedna cesta, jak to zjistit,” řekla
zlehka Hermiona a položila medailon na zem. „Harry, dej Ronovi meč. Myslím, že
by to měl udělat on, ne?”
„Já?” zalapal Ron po dechu. Hermiona se ho
pokoušela přesvědčit. Ani jeden nevěnovali Harrymu pozornost.
Harry zíral na medailon, své zelené oči měl
rozšířené a začínal panikařit. Měl úplně bílé klouby, jak pevně svíral jílec
meče. Pevně ho teď svíral v náručí, snažil se ho ochránit. Nechtěl nechat
kohokoliv, aby mu meč vzal. Ne teď, když na to čekal padesát let. Vždycky si
myslel, že je krásný. Vždycky si myslel, že odpovídal Tomově duši, a pak
později jeho vlastní, ale nikdy se k němu nedostal. Až do teď. Harry se
pořezal, ale bodavé bolesti ve svých prstech vůbec nevěnoval pozornost. Všechno
co bylo podstatné, byl pouze ten meč… a viteál.
Před chvílí pro něj medailon nic
neznamenal. Nejdůležitější byl pouze ten meč. Ale teď byl Harry náhle zaplavený
strachem, který určitě nebyl jeho vlastní. Byl to nepříjemný žadonivý pocit,
který chtěl chránit Tomovu duši. Viteál ho volal, jizva ho pálila, a Harry si uvědomil,
že klidně kráčí směrem ke skále, připravený zaútočit na své přátele, aby mohl
znova ukrást medailon.
„Co si myslíš, Harry?” zeptala se Hermiona,
stále ještě měla na mysli Ronovu šanci zničit medailon.
Nicméně Harry její otázku nepochopil.
„Myslím, že by z něj byl dobrý viteál. Tím myslím meč.”
Hermiona zalapala po dechu, několik kroků ustoupila
od přívěsku a lehce zvedla svoji hůlku. „Otevři ten medailonek, Harry, a už
nechoď blíž. Moc tě ovlivňuje, přesně tak, jako působil na Rona. Víš, že to
musíme udělat, už jsme o tom mluvili, Harry.” Zamračila se, když nijak
nereagoval. „Dej Ronovi meč a otevři přívěsek.”
„Otevři
se,” přikázal viteálu a dvě části přívěsku se rozevřely. Z předmětu se
vyvalila černá mlha, která se zformovala do osoby Toma Raddla.
Temná postava na chvíli zírala jen na
Harryho a ostatní dva lidi ignorovala. „Nenech je, aby mě zabili, Ane! Miluji
tě,” lhal Tom Raddle.
Pak se stín přeměnil. Skoro spokojeně se
zašklebil, když díky změně Harry ucukl. Teď před ním stál Anathem. An byl tolik
podobný Harrymu, že si chlapec nemohl pomoct, ale musel znova ucouvnut.
„Miloval jsem tě. Proč bys mě chtěl zabít, Harry? Budeme mít dítě.” Jeho ruce
se pohnuly a zastavili se na břiše, které jim začalo před očima růst do té
doby, až vypadal, že je několik měsíců těhotný.
Náhle se pozornost Raddla v Anathemově
podobě znova stočila na ně. Podíval se Ronovi do očí a přes jeho rameno ukázal rukou
na Harryho. Zasyčel, „Chystá se tě zabít! Můžeš si být jistý, že to není
Voldemort? Já jsem skutečný Harry
Potter!”
„Já jsem Harry Potter,” zašeptal Harry.
Vzpomněl si na ten okamžik, kdy zalhal Nagini, že není a jak mu nevěřila. Na
jeden hrozivý moment, kdy se k němu Ron rozběhl a zápasil s ním o Nebelvírův
meč, si Harry myslel, že mu jeho přátelé nevěří.
Harry spadl do sněhu, jednu ruku zvedl,
jako kdyby se chtěl chránit, ale Ron na něj nikdy nezaútočil. Místo toho se
zrzek otočil a ignorujíc urážky, které na něj teď Raddle chrlil v podobě
Hermiony, vrazil meč rovnou do středu medailonku.
Tom Raddle sebou cloumal a křičel. Jeho křik
byl doprovázen Harryho výkřiky. Ve své hlavě slyšel naléhavý nářek, který byl
doprovázen zábleskem zeleného světla. Když nakonec přestal Harry křičet, Ron a
Hermiona k němu přidřepli a ostražitě pozorovali. Tom byl pryč.
Viteál byl pryč. Pravděpodobně se spojil s
Voldemortovým tělem, obnovujíc tak duši muže, který se tím stával lidštějším.
Do doby, než bude možné ho konečně zabít.
Harry se plazil sněhem, byl příliš slabý na
to, aby vstal. Jeho zkrvavené prsty se sevřely kolem toho, co zbylo z medailonku
a on je v tichosti strčil do vaku, co měl kolem krku. Za celou cestu ke stanu
se ani jednou neodvážil podívat na meč. Když mu Hermiona uzdravovala ruce,
vůbec se nebavili o tom, co se stalo. Ale Harry na sobě mohl pořád cítit pohled
dvou párů očí. Mlčení bylo poněkud trapné a napjaté. A jediné, co chtěl ze
všeho nejvíc udělat, bylo vyběhnout ven s mečem a medailonkem a být sám.
XXX
28. prosince 1997
Hermiona se na Rona ještě pořád zlobila za
to, že je opustil. Zvlášť ji. Ale v Deanově lese nakonec překonali svoje spory díky
skutečnosti, že se Hermiona vzbudila bez hůlky a Ron následoval podezřelého
patrona k poloutopenému Harrymu. Harry byl nakonec v pořádku, což bylo
důležitější, než Hermionina zraněná pýcha. A teď, když už byl Harry zase v
bezpečí, neschovával se před nimi s mečem a začal se chovat zase normálně,
Hermiona usoudila, že je na čase, aby projevila všechen svůj vztek.
Ron měl štěstí, že na něj Hermiona použila
jen pár poměrně neškodných kouzel. Měla totiž strach, aby mu nějak moc
neublížila, protože neměli šanci, že by se jakkoliv dostali ke Svatému Mungovi.
Hermiona s Ronem nepromluvila dva dny ani
slovo. Místo toho ho co chvíli obdařila nepěkným pohledem a když se potřebovala
Rona na něco zeptat, tak o to požádala Harryho. Bylo to dotěrné a dětinské, ale
Harry to tak nechal. Nebyla to přece jeho starost. Nebyla to jeho přítelkyně,
kterou nechal a odešel (ale možná by měl sledovat, jak si Ron nakonec vyslouží
odpuštění… možná, že se mu to jednou po válce bude hodit u Ginny).
Zatím jedinou Ronovou reakci na Hermionino
mlčení bylo jeho zachmuřené vystupování. Když byli všichni tři pohromadě, Harry
měl pocit, jako kdyby byli na pohřbu, až na to, že on byl jedinou netruchlící
osobou. Když byli Ron s Harrym sami, Ron byl mimořádně veselý. Když spolu byli
o samotě, Harrymu se nakonec podařilo vysvětlit všechno, co se stalo od doby,
kdy Ron odešel.
„Jak jste se dozvěděli o Tabu?” ptal se
zvědavě Ron. Harry se na něj jen mračil, nebyl si jistý, o čem to mluvil. „Ty a
Hermiona jste přestali říkat jméno ty-víš-koho.”
„Ach,” povzdechl si Harry. Původně, před
tou hádkou mezi oběma chlapci, to byl Ronův nápad nepoužívat to jméno. Ron
chtěl Voldemortovi projevit jakýsi respekt! „Je to jen zvyk, do kterého jsme
nějak zabředli. Nemám problém ho oslovit V…” Ron na něj zasyčel. Umlčel tak
Harryho dřív, než to slovo mohl dokončit.
„NE!” Ron se snažil nekřičet moc nahlas,
aby nepřitáhl Hermioninu pozornost od knihy, kterou zrovna četla. „Jeho jméno
bylo očarováno, takhle nacházejí lidi, Harry! Když někdo řekne jeho jméno,
zlomí to ochrany vykouzlené nad jeho jménem a to způsobí nějaký druh kouzelné
poruchy. Takhle nás našli tam na Tottenham Court Road!”
„Protože jsme vyslovili jeho jméno?” ptal se
Harry skepticky.
„Musíš uznat, že to dává smysl,” přemýšlel
Ron, na tváři se mu pomalu usazoval úsměv. „Jedině lidé, kteří opravdu stojí
proti němu, se odvažují to jméno použít. Málem teď dostali Kingsleyho, víš.”
„Je v pořádku?”
„Jo, jo, Bill mi říkal, že si probojoval
cestu ven. Ale teď je na útěku jako my. Možná to byl Kingsley, kdo poslal toho
patrona. Ale nemá jeho patron tvar rysa?” Ron pokrčil rameny a ztichl.
Harry si pohrával s hůlkou z trnkového
dřeva, kterou Ron sebral skupince lapků a dal mu ji. Bylo to lepší než nic, ale
ani zdaleka se to nevyrovnalo jeho staré hůlce nebo dokonce té Hermionině. Pak
se ještě bavili o Brumbálovi, až do chvíle, než se rozhodli, že je čas vrátit
se k Hermioně. Nejdřív byli jen před stanem, ale pak poodešli do lesa bez
ohledu na to, jak to Hermionu naštve nebo jestli si bude dělat starosti.
Hermiona zrovna otočila hlavu, aby se na ně
podívala a zase rychle ji otočila zpět. „Chci se podívat za Xenophiliem
Láskorádem,” prohlásila náhle a položila svou kopii knihy “Život a lži Albuse
Brumbála”. „To je znamení z knihy Barda Beedlyho,” řekla jim, ukazujíc na konec
strany, kde byl Brumbálův podpis, ale A bylo nahrazeno symbolem Relikvií Smrti.
„Pořád se objevuje. Vím, že Viktor tvrdil, že je to Grindelwaldův znak, ale
zcela určitě byl na hrobě v Godrikově Dole. A ty letopočty na náhrobku byly
starší než Grindelwald. A teď tohle! Brumbála ani Grindelwalda se nemůžeme
zeptat, co to znamená - ani nevím, zda je Grindelwald naživu - ale můžeme se na
to zeptat pana Láskoráda. Na svatbě měl ten symbol na sobě.”
Harry jít nechtěl, ale Ron s Hermionou ho
přehlasovali. Je možné, že pro Rona to byl klíč k získání odpuštění od své
přítelkyně? Že se v případě neshody postaví na její stranu? Harry si slíbil, že
si to zapamatuje. Ron a Hermiona se spolu znovu normálně bavili, když zamířili
do Vydrníku Svatého Drápa a pak přes kopec, kam paní Weasleyová ukazovala
pokaždé, když bylo zmíněno jméno Láskorád.
Teď bylo po Vánocích a Harry se těšil, že
by mohl vidět Lenku. Hrozně mu chyběla. Ona i to její podivínské chováni. Šli
několik hodin chůze, než konečně narazili na dům, který vypadal jako obří věž
ze šachovnice. Jak zjistili z cedule na vrátkách, nepatřil nikomu jinému než
panu Láskorádovi. Harry se rozhodl zaklepat.
„Co… Co chcete? Kdo jste?” ozval se hlas
asi o deset sekund později, když se dveře otevřely na skulinu. Oči toho muže se
zaměřily na Harryho a ústa se mu doširoka otevřela. Když ty oči pohlédly na
Harryho čelo a zastavily se na jizvě, dveře se víc pootevřely a v nich
stál pan Láskorád a s úctou si skupinu prohlížel.
„Nevadilo by Vám, kdybychom šli na chvíli
dovnitř?” zeptal se Harry.
„Já… já si nejsem jistý, že by to bylo
vhodné,” šeptal Xeno, polkl a rychle se rozhlédl po zahradě.
„Nezdržíme se dlouho.”
„Tak tedy dobře,” souhlasil nakonec Xeno,
když uslyšel Harryhho zklamaný tón. „Pojďte honem dál. Honem!” Ještě ani nestáli za prahem, když za nimi zabouchl dveře a
ještě rychle použil několik kouzel.
Zavedl je do podivné a dost přeplněné
kuchyně, kterou mohla klidně vyzdobit Lenka. Uprostřed místnosti stálo točité
schodiště, které vedlo do patra. V patře bylo něco mezi obývacím pokojem a
pracovnou, ale pokoj byl ještě víc nacpaný věcmi než jídelna dole. Xenophilius
však nepořádek ignoroval a posadil se na jednu z pohovek.
„Proč jsi sem přišel?” zeptal se, ruce
zkřížil na hrudi.
Hermioninu pozornost právě přitáhl rok
jednorožce, který visel na stěně za Xenophiliem. Ti dva se začali dohadovat,
jestli je ten roh z muchloroha smrkáče anebo z jednorožce. Harry mezitím došel
ke knihovně, která byla na protější stěně. Symbol, kvůli kterému sem přišli,
byl vyryt na hřbetu knížky. Harry ji vytáhl z police a prohlédl si ji.
Příběh
tří bratří, přečetl si. Harrymu to přišlo povědomé, ale
věděl, že sám to nikdy nečetl. Zajímalo ho, jestli to nebylo třeba v jeho
minulém životě.
„O čem je ten příběh?” zeptal se Harry a
otočil se. Zjistil, že Xenophilius tam není.
„Šel zavolat Lenku,” řekl mu Ron. „Pokrytec
jeden mizernej.”
„Asi se bojí, co by se jim stalo, kdyby
Smrtijedi přišli na to, že jsme tu byli,” řekla Hermiona a snažila se Rona
uklidnit jemným dotekem na rameno. „Nech ten roh!” napomenula Hermiona Harryho,
když šel směrem k němu.
„Nebudu se ho dotýkat,” slíbil. Vlastně
jeho zájem spíš upoutala kamenná soška vedle něj. Byla to soška ženy, která
měla na hlavě nejbizarnější účes, jaký kdy viděl. „Co to je?” zeptal se Harry,
natáhl se a pohladil sochu po tváři.
„Ach, vidím, že jste si všimli mého
posledního vynálezu,” řekl Xeno, když se objevil zpět v pokoji s gumáky a na
podnose nesl čaj. „ Je vymodelovaný přesně podle krásné Roweny z Havraspáru.
Inteligence je největším pokladem lidstva.”
Harry pootevřel ústa, když pan Láskorád zamumlal
proslulý citát Roweny. Možná ho už slyšel předtím od Hermiony, když jim přednášela
o významu studia. Nebo to možná řekl Tom Anathemovi, když hledali vhodné
předměty pro viteály? Ať tak či onak, bude si teď dávat pozor na havraspárské
předměty.
„A teď,” promluvil pan Láskorád, když všem
nalil čaj. „Jak vám můžu pomoci, pane Pottere?”
„Jde nám o ten symbol, který jste měl
zavěšený na krku na svatbě Billa a Fleur,” řekla Hermiona, berouc Harrymu z
rukou knihu, aby ji ukázala Xenophiliovi. Příběh
tří bratří byl dětská pohádka a Hermiona věděla, že byla obsažena v knize Barda Beedlyho, ale ještě neměla čas si
ji přečíst. „Mohl byste nám říct, co to znamená?”
„Máte na mysli znamení Relikvií Smrti?”
zeptal se, na rtech mu pohrával slabý úsměv.
Ron a Hermiona vypadali dost zmateně, ale
Harry pocítil prchavý okamžik porozumění. Začalo mu svítat. Není divu, že
Voldemort zavedl povinnou kontrolu hůlek. Hledat tu jednu hůlku, bezovou hůlku, která zaručí, že její majitel nebude
nikdy poražen. Harryho ruce se sevřely v pěst a musel hodně bojovat, aby se
nemračil. Zdálo se, že Tomovi Raddlovi už nestačily jen viteály, teď chtěl vzít
i to, co oprávněně mělo patřit Harrymu - Anovi. Anovi, opravil se v duchu.
„Žili,
byli jedno tři bratři,” přeříkávala Hermiona, když četla v kopii
‘Příběh tří bratrů’, „kteří za soumraku
cestovali po jedné silnici plné zákrutů. Jednou bratři došli k řece, která však
byla příliš hluboká, aby se dala přebrodit, a také moc dravá k tomu, aby se
dala přeplavat. Ať tak či tak, bratři ovládali magické umění a tak zamávali
jednoduše svými hůlkami a vykouzlili přes zrádnou vodu most. Byli asi v
polovině cesty, když jim zablokovala cestu postava v kápi.”
Harry ji přerušil, „ a v tom na ně Smrt promluvila.” (2)
„Myslel jsem, že ten příběh neznáš, Harry?”
zeptal se popleteně Ron.
„Ne, neznám. Nemyslím si, že bych ho někdy
slyšel,” pokrčil Harry rameny a mávl na Hermionu, aby pokračovala.
Pokračovala ve čtení a ve všech těch
stěžejních momentech ji Harry bez vyzvání předběhl, „a tak si Smrt vzala prvního bratra” nebo „a tak si Smrt vzala i druhého bratra,” a když Hermiona dokončovala
příběh líčením, jak si Smrt nemohla vzít třetího bratra do doby, než ze sebe
sundal neviditelný plášť, Harry se na ni zamračil a řekl: „To jsou Relikvie
Smrti.”
XXX
12. října 1940
Tom Raddle ho pozoroval. Už Anathema viděl
předtím a jednou s chlapcem mluvil, ale nebylo to zrovna příjemné setkání. Méně
než Tom doufal. Nepomohl ani fakt, že u toho byla přítomna Lucretia Blacková a
strkala do toho nos, což Anathema neuvěřitelně dráždilo. Tentokrát však byli
sami v Zmijozelské společenské místnosti a Anathem ho ještě nezaregistroval.
„Co to čteš?” zeptal se Tom a postavil se
vedle Anovy židle. Třeťák měl ruce spojené za zády a se zvědavostí si mladšího
chlapce prohlížel.
„Co se staráš?” reagoval sarkasticky
Anathem. Byl asi jediným dítětem na škole (bez ohledu na ročník), který s Tomem
nejednal moc dobře. Určitě byl jediným Zmijozelem! „Nemáš být někde jinde?” An
sjel pohledem dolů a jeho zelené oči se zastavily na Tomových černých botách.
„Někdo by ti měl olízat boty, už se přestávají lesknout.”
Vrátil se zpět ke své knize a pomalu si
brkem napsal na okraj poznámku. Tom ho sledoval, úšklebek se mu rozšířil přes
obličej. Stejně, jako když se potkali posledně, ho Anathemovo chování
nerozčilovalo. Místo toho chlapec probouzel jeho zájem, zvědavost a pobavení. A
bez ohledu na to, že chlapci bylo jen dvanáct let, tak ho Anathem i vzrušoval.
Anathemovo oblečení bylo už od pohledu
mnohem dražší než Tomovo, ale bylo v daleko horším stavu. Zdá se, že chlapec se
vůbec nestaral o to, že mu inkoust kape na košili a obarví ji, nebo že má boty
odřené a od bláta. Tom mávl hůlkou a to všechno zmizelo. Usmál se na Anathema,
zastrčil hůlku a zvedl obočí.
„Čekáš, že ti za to snad budu děkovat?
Protože jestli ano, budeš čekat dlouho.”
Tom si lehce odfrknul a opatrně se posadil
na rameno křesla, ve kterém seděl Anathem. „Ty se mě opravdu nebojíš, že?”
„Bydlím s Arcturusem Blackem. Proč bych se
měl bát tebe?” Anathemovi se v očích objevil záblesk hněvu. Tom byl tou zelenou
barvou naprosto fascinován.
Nemohl od ní odtrhnout pohled. Olízl si
rty, stále na něj zíral a zamumlal: „To je tvůj otec?”
„Ten muž není můj otec!” vyplivl chlapec.
Jeho krásnou tváří přeběhlo zhnusení. Něco uvnitř Toma se zatetelilo radostí.
Nejen, že ho něco k chlapci táhlo, ale teď už věděl, že mají i něco společného.
„Co chceš?” zeptal se An zlehka po tom, co se trochu uklidnil. Knížka, kterou
měl položenou na klíně, už byla zavřená, ale na přední straně byl znak Relikvií
Smrti.
„To je Grindelwaldova značka,” řekl tiše
Tom. „Měl by ses mít na pozoru, aby tě s tím někdo neviděl.”
Od chvíle, kdy před rokem vypukla opravdová
válka, se studenti báli ukázat svou loajalitu. Stoupenci Temného pána byli
často podmínečně propuštění a poslání z Bradavic. V tak těžkých časech, jako
byly tyto, si ani nikdo nestěžoval.
„To není Grindelwaldova značka!” Anathem
zvedl oči a knížku pevně přitiskl k hrudi. „A mimochodem, tuhle knihu mi dal
profesor Brumbál.” Byl to originál Bajek
Barda Beedleho, právě ten, který později bude patřit Hermioně Grangerové.
„Samozřejmě mu ji hodlám vrátit, protože stála spoustu peněz, ale bylo od něj
moc hezké, že mi ji chtěl dát. On ví o mém zájmu o hledání, i když se mě od
toho snaží odradit. Předpokládám, že ví, jak je to nebezpečné. Ale jednoho dne
ovládnu všechny Relikvie Smrti, víš?”
Anathem mluvil s takovým přesvědčením, že
mu Tom i automaticky uvěřil. Ale nemohl si pomoct a musel se zeptat: „Co jsou
to Relikvie Smrti?”
„Ty to nevíš?” Tom zatnul zuby a pevně sevřel
čelisti. An si toho všiml a byl dost chytrý na to, aby nečekal na odpověď. „Už
jsi někdy slyšel Příběh o třech bratrech? Jmenovali se Anticoch, Cadmus a
Ignotus Peverellovi, a na svých cestách se potkali se Smrtí. Místo toho, aby zemřeli,
použili svou magii při zdolání řeky a pak se dohodli se Smrtí, že když nad ní
vyhráli, tak dostanou odměnu. Anticoch chtěl hůlku, s kterou by porazil každého
kouzelníka. Prut hodný někoho, kdo si podrobil Smrt. A tak pro něj Smrt
vytvořila Bezovou hůlku. Druhý bratr chtěl znovu přivést k životu mrtvé,
ponížit Smrt ještě víc. Ta mu dala Kámen vzkříšení, ale nefungoval přesně tak,
jak Cadmus doufal.”
Tom zvedl obočí a zasmál se. „To je
pohádka, Anatheme. Je to jen výmysl.”
Mladší z chlapců se choval, jako kdyby Tom
nepromluvil a pokračoval: „Třetí z bratrů, Ignotus, je můj nejoblíbenější. Byl
daleko chytřejší než jeho bratři a tak požádal o něco, co by mu umožnilo odejít
z místa setkání, aniž by ho Smrt mohla sledovat. A tak mu Smrt, ač velmi
nerada, předala neviditelný plášť. A zatímco postupně našla starší dva bratry a
odvedla si je, nebyla schopná najít Ignotuse do té doby, dokud Ignotus sám neodložil
svůj plášť a nepředal ho svému synovi. Uvítal
se s ní jako dávný přítel a byl rád, že mu pomohla, aby opustil tento svět,”
četl Anahem poslední řádky v knize a ukázal Tomovi stránku, na které byly jeho
vlastní kresby toho, jak si myslel, že jednotlivé položky vypadají.
„Oni nejsou skuteční,” opakoval Tom.
Anova ruka vylétla ke krku, kde si hrál s
řetízkem a jeho přívěskem ve tvaru trojúhelníku, který měl uvnitř kruh a ten
byl překřížen svislou čárou. Zahřál si kouzlem ruce a lehce a láskyplně
přívěsek pohladil. Smutně se usmál na Toma Raddla. „Nestarám se o to, co si
myslíš, Raddle. A je mi jedno, že mi nevěříš. Ale já vím, že jsou skuteční.
Charlus Potter vlastní neviditelný plášť, víš to? Požádal jsem ho o jeho prostudování
ještě před tím, než loni promoval, a je úžasný. Daleko lepší než ty, co si
můžeš koupit. A u nich v rodině se dědí. Dokonce mi řekl, že jeden jeho
příbuzný se jmenoval Ignotus.”
„A ty jsi mu to uvěřil?” smál se mu Tom.
Naklonil se a jednou rukou pevně vzal Anathema za bradu a natočil si jeho tvář
k sobě: „Tak proč jsi mu plášť neukradl a neskryl ses s ním před Smrtí?”
„Já se nechci skrývat před Smrtí. Já chci,
aby si mě Smrt našla, stejně jako si tahle válka našla Británii.” Tomovy oči se
rozšířily, nebyl si jistý, proč by tohle měl Anathem chtít. Aniž ho o to
požádal, tak mu Anathem řekl: „Lord Grindelwald má Bezovou hůlku. (3) Nebo ji
přinejmenším jednou bude mít a až se s ní objeví v Británii, stanu se jejím
pánem. Chci tu hůlku, než získám ty další dva předměty. Hůlka smrti, Hůlka
osudu: to je neporazitelná hůlka, Raddle. A já ji chci.”
Tom se usmál, trochu se posunul na kraj
Anathemova křesla. „Bezpochyby ji mít musíš,” zašeptal Anathemovi do ucha,
přičemž nasál příjemnou vůni, která chlapce obklopovala, a rukou mu vlastnicky
přejel po vlasech. „Hodně štěstí,” popřál mu, když odcházel.
A s tím odešel ze společenské místnosti.
Anathem ho sledoval se zúženýma očima. Ruce měl zaťaté v pěst a pevně sevřené
kolem jeho knížky. Relikvie budou jeho! Jestli si je Tom Raddle dovolí
nárokovat pro sebe, tak mu Anathem ukáže.
Zaťal zuby. Pak se znova vrátil ke čtení.
XXX
1 – Harryho hůlka se rozbila u Batyldy
Bagshotové. V kánonu Harry ukradl hůlku lapkovi (to se ale stalo až později),
tady používá Hermioninu hůlku.
2 – Některé části jsou převzaté z RS.
Určitě je poznáte.
3 – Jak bylo naznačeno v kánonu (ale nikdy řečeno
naplno) Brumbál si byl vědom, že by si někteří lidé mohli uvědomit, že vlastní
Bezovou hůlku. Tak předstíral, že ji vrátil zpět Gregorovitschovi (od kterého
byla původně ukradena). Proto ji Voldemort nejdřív hledal tam, než ji objevil v
hrobce Brumbála.
Zato, že Snape hodil meč do ledového jezera, bych ho kopla do zadku, a pak, že jsou Nebelvír i dramatičtí, Potterovi začíná už dost hrabat
OdpovědětVymazatBobina
Doufám, že brzy dojde ke konfrontaci mezi Potterem a Tomem, minulost se zdá zajímavější jak přítomnost
OdpovědětVymazatSylva Potty
Paráda jen tak dal :-) jsem rada ze někdo překládá tuto povídku takže Děkuji za překlad
OdpovědětVymazatNadhera, uz se nemuzu dockat pokracovani! :)
OdpovědětVymazatProsím pokračuj, je to vážně skvělá povídka
OdpovědětVymazat