3. část

 3. část- NAPRAVENÍ

Překladatel: Sirina- 14.,16., 17. kapitola, Adelaine - 15. a 18.kapitola

14. kapitola Něco ke čtení

Lucius seděl v knihovně a poslední hodinu rozjímal o složité situaci, když skřítek donesl balík pro Luciuse Malfoye, vysvětlujíce, že byl poslán sovou a je od pana Severuse Snapea. Lucius si ho převzal. Bylo to těžké, možná krabice, bylo to zabalené v přírodním hnědém papíru a ozdobeném několika měkkými modrými a růžovými bambulemi. Na balíku bylo razítko: Flourish & Blott's.

Plavovlasý kouzelník to kouzlem rozbalil a viděl, že tam byla hromada knih a malá karta s obrázkem dítěte, které si cucalo palec. Muž rozdělal kartu a přečetl si: „Pro tvůj výzkum.“ Lucius rozpoznal Severusův sotva čtivý pavoučí rukopis, který vypadal sofistikovaně a elegantně, ale ironicky bylo téměř nemožné ho přečíst, pokud s tím neměl člověk praxi. A, ovšem, rozpoznal jeho smysl pro humor, který mu šel na nervy. Kouzelník se téměř bál podívat na knihy.

Batole na kartě začalo plakat, Lucius si hodil do krbu a obrátil svou pozornost ke knihám.

Co čekat, když jste v očekávání

Jak přežít vaše těhotné čarodějky. Hormony jdoucí na nervy

Přehled mužských těhotenství v posledních tři sta letech

Jak krotit svůj vnitřní přízrak. Překonat výzvy omezeného života a stát se lepším manželem- zjevně urážka

Měl by Snapeovi na oplátku poslat “Jak dostat tyč z vaší zadnice“… která by se hodila do série knih- Jak neodradit každého, kde je natolik šílený, aby se vám snažil dostat pod hábit, který je velmi staromódní i pro kouzelnický svět.

Ochočte si svého malého lva. Co dělat, když je vaše dítě Nebelvír. Byla tam celá řada, jako tyhle, také: Jak rodit hady bez uštknutí.

Lucius si nebyl jistý, jestli mu tohle pomůže lépe porozumět Harrymu nebo naznačuje, že… Salazarovy kalhoty! Jeho druhý dědic by mohl být Nebelvír! Nenapadlo ho, že tahle možnost tu je…

 Jeden tisíc a dva způsoby, jak se dvořit Nebelvírovi

To bylo prostě směšné. Skvělé, právě se stal hrdým majitelem nejtrapnější sbírky knih, které Zmijozel může mít! Kdo napsal všechny ty nesmysly?

Kouzelníci, kteří milují kouzelníky: Radosti homosexuálního páru- Jaký to má smyls? Nepotřeboval tu knihu! Lucius ji otevřel, aby se podíval dovnitř… pro Pottera… vypadla z ní poznámka. O, ještě jeden dárek někde mezi narážkou a urážkou… dobře… Lucius knihu kouzlem přesunul doprava na polici.

 V knihovně Malfoyovích bylo hodně knih, jako je tahle. Zatímco Jeden tisíc a dva způsoby, jak se dvořit Nebelvírovi bylo považováno jako obtěžující a škodlivé pro mladé Malfoye, tak na kouzelnické Kamasutře nebylo nic špatného. Byla dostupná pro každého potomka Malfoye, jakmile uměl přikázat domácím skřítkům, aby mu knihu sundali z vrchní police.

Překvapivě poslední kniha byla Dohodnuté sňatky: Požehnání nebo prokletí? Od Sunshine Whitedove

Lucius se doslechl o americké k-… čarodějce, která byla ostudou v Kouzelnické Británii, protože byla autorkou mnoha skandálních knih, které navrhovaly zrovnoprávnění a modernizování kouzelnického společenství. Totiž opouštění jejich tradic.

To bylo odporné. Někteří kouzelničtí tradicionalisté dokonce chtěli její knihy zakázat. Proč mi Snape poslal něco takového! To nemohl myslet vážně. Tohle…. trolí blábolení… Položil knihu stranou.

Nicméně, po prolistování jiné knihy, mu zvědavost nedala. Lucius otevřel knihu a rozhodl se podívat na obsah knihy.

No, byl tady přehled zákonů týkajících se dohodnutých sňatků, kapitola o sjednaných manželství v minulosti, o psychických následcích, které zažívá kouzelník, co byl nucen do nechtěného manželství… Možná by to mohlo být nakonec i užitečné… někdy lze najít užitečné informace na neobvyklých místech.

Lucius už žil dost dlouho, aby se něco naučil. Žádnou znalostí by nemělo být opovrhováno. Žádnou znalostí by se nemělo pohrdat. Zvlášť ne takovou, o které nikdo nepředpokládá, že ji máte. Dá vám to výhodu.

 Nemusel souhlasit s tou Whitedove, ale může se prostě jen informovat o jiných názorech.

Ta sbírka knih byla vskutku velmi Snapeovský dárek- buď hodný kluk a projdi si to.

Zdálo se, že po tom incidentu se čtením myšlenek, se Snape obával o blaho Harryho Pottera. Lucius se ušklíbl-musel být opatrný. Nebyl by dobrý nápad si to rozházet u Mistra lektvarů, neboť ovládá své řemeslo velmi dobře, přesně jako Severus. Následky by mohly být nepříjemné. I když ten muž byl Luciusův přítel, tak byl v první řadě hlavně Zmijozel.

Harry ležel na posteli, ruce měl pevně omotané kolem jeho těla, jako kdyby se pokoušel zabránit tomu, aby se rozpadl. Nicméně to nepomohlo, Harry měl pocit, že on, ale i svět kolem něj se rozpadl na kousky.

 Tolik se toho stalo. Za prvé, byl nucen čelit Voldemortovi a málem vyhodil do vzduchu víc než jen temného kouzelníka. To ale asi nebylo dost, byl nucen do manželství a teď… sladký Merline… dítě.

Harry tomu skoro ani nemohl uvěřit… skutečně, v něm žije dítě!

Ta zpráva byla tak šokující, že se jim podařilo otřást chlapcem, i v jeho zoufalém stavu, do kterého sklouzl. Nebo to možná zapříčinily lektvary. Nebyl žádný začátečník s braním lektvarů na úpravu nálady. On na nich prakticky přežíval asi týden po poslední konfrontaci s Voldemortem.

A pak si přijde Lucius Malfoy, sedí ne jedné straně postele a zní tak zdeptaně a upřímně…

Harry nečekal nic podobného od muže. Nikdy. Ležel tam, děsil se další rány, která k Harryho nesmírné úlevě nepřišla. Chlapci se tam ulevilo. Byl tak vyděšený…

Myslel to vážně, všechno co Lucius Malfoy říkal….?

To byly… slzy pálily v zelených očích. Nikdo… Nikdo nikdy s ním nemluvil tak jako… nikdo. Ne s tolika slovy. A ze všech lidí to byl Lucius Malfoy… Možná, že byl znova naivní a hloupý a Malfoy zase od něj něco chtěl.

Ale zněl tak upřímně a hladil mu rameno… a mluvil o dítěti a rodině, a že bude dobrým otce pro dítě.

Chlapec měl strach, hrůzu… ale Lucius řekl, že mu ublížil, a je mu to líto… a to vypadalo, jako se chystal starat o dítě.

Mohla to být pravda. Možná, že Malfoy skutečně netušil, že Harryho zranil. Chlapec si nebyl jistý, přesto, omluvy byly pěkné a všechno, ale on už byl stejně zraněný. Nebylo to příliš pozdě?

Malfoy prohlásil, že si Harry mohl vybrat, co dělat se svým životem a co se chtěl, jen se musel zeptat…

Harry se posadil, přitáhl si nohy k hrudi a ovinul ruce kolem nohou. Pak jeho oči padly na úhledně zabalený balíček, který byl položený na posteli vedle něj. Čokoláda?

Když o tom Harry přemýšlel, nikdy nedostal, co chtěl, a tak se už dávno přestal ptát. Teď se předpokládalo, že by měl věřit, že Lucius Malfoy by mu ty věci mohl dát? Harry ani nevím, po čem touží. Ne, to není tak docela pravda… Vždycky chtěl mít své rodiče zpět, rodinu.

Ale to bylo něco nemožného. Rodiče. Místo toho, se Harry sám stane rodičem.

Bylo to všechno tak zasraně špatně!

To znamenalo, že měl být s Luciusem Malfoyem a dítětem rodina, i když si Harry nebyl jistý, jestli to chce. Druhý muž mu řekl, že chce Harryho a dítě, že se o ně postará.

To nebylo o Luciusových slovech. To byla jeho upřímnost a lítost, která otřásla mladíkem.

Harry stejně neměl pocit, že má moc na výběr. Teď s dítětem na cestě potřeboval někoho, kdo by se o něj staral. Ne, někoho, kdo by se o ně staral, opravil se. Chlapec nemohl jen tak odejít, vrátit se do školy nebo jít k Weasleyovím a předstírat, že se nic nezměnilo. Ne, pokud bude mít dítě. Luciusovo dítě.

Čokoláda byla ta nejlepší, kterou kdy ochutnal.

„Hloupý, ovlivnitelný Nebelvír,“ zasténal Harry žvýkaje pochoutku.

15. Přizpůsobení

Lucius upustil knihu na zem s hlasitým plesknutím. Většinou zacházel s knihami opatrněji, ale kouzelník měl jen málo respektu pro Sunshine Whitedovenou a její Dohodnuté sňatky: Požehnání nebo prokletí? i když souhlasil s tím, že není úplně zbytečná.

Samozřejmě, většina z toho byla jen anarchistický blábol… rozhodně dělala obra vyšším, než byl. Přesto Lucius nemohl přehlížet nějaké její závěry po všem, s čím měl zkušenost. Byla v tom kapitola o diskuzích čarodějek a kouzelníků (slečna Whitedovenová trvala na nazývání jich ‘děti‘), kteří byli donuceni do nechtěných dohodnutých sňatků v mladém věku.

Nazývala donucené sňatky formou otroctví. Whitedovenová tvrdila, že ‘děti‘ nejsou dostatečně emocionálně vyspělé pro manželství nebo vztahy obecně, že starší partneři často zneužívali svou moc nad mladšími. Takový typ manželství byl destruktivní, ponižující, rozpadající se… a tak dále a tak dále. Tyto ‘děti‘ se stávaly nervózními, depresivními, onemocněly, spontánní potraty byly běžné (důvod, proč mnoho čistokrevných rodin nemělo hodně potomků – s tím Lucius nesouhlasil); také byly zaznamenány případy sebevražd…

Sebevražda… to bylo něco, čemu Zmijozel nikdy neporozumí. Přežití, sebezáchova nehledě na to, co to stojí, to byl jejich způsob. Ale Nebelvíři byli jiní. Byli obětaví, pošetilí, příliš emotivní; zbrklí… muž měl silnou potřebu zkontrolovat svého mladého manžela. Ale ne, žádný Nebelvír by se nepokusil ublížit sobě, kdyby tím ohrozil i někoho dalšího a Harry si jistě pamatuje, že je zde teď to dítě.

Oh, Merline… Lucius polkl. ‘Spontánní potraty jsou běžné‘… ne, to se prostě nemůže stát. To je nepřijatelné! Čím více Lucius přemýšlel o děťátku, tím více si na tu myšlenku zvykl a také si uvědomil pravdu, že se ve skutečnosti začíná těšit na dalšího svého syna či dceru. Malou čarodějku s jiskřivýma zelenýma očima.

Při pomyšlení, že to Lucius celé téměř pokazil. Potřeboval další skleničku.

Příští ráno snědl Harry svoji snídani tak poctivě, jak mohl. Nebylo to tak těžké, neboť vše bylo vynikající. Všiml si, že jídlo na Manoru bylo opravdu jiné než to, co skřítkové podávali v Bradavicích. Pokaždé, když Harrymu naservírovali jídlo, našel na talíři minimálně jednu věc, o které předtím ani neslyšel. Jako křepelčí vejce, čočkové klíčky a modré mléko na snídani a dezerty byly prostě ohromující.

Harry věděl, že musí jíst, protože teď se musel starat o jeden další život.

Hodně o tom přemýšlel. Jeho matka obětovala pro něj život. Jak by mohl dát svému dítěti něco míň? Nebyla to chyba miminka, že nebylo plánované ani chtěné. Život, který v něm rostl, byl nevinný a nezasloužil si trpět. Harry sám sobě slíbil, že to dítě bude minimálně chtěné.

Chlapec se skoro udusil modrým mlékem, když uslyšel zaklepání na dveře a vstoupil jeho manžel… nesoucí obrovskou kytici bílých růží.

Lucius sledoval chlapce se snídaňovým tácem na klíně a vidličkou v ruce, která se zastavila napůl cesty do cíle – úst.

„Nenech se mnou přerušovat, já jen… přinesl jsem ti nějaké květiny,“ když uviděl zmatení na Harryho tváři, začal pochybovat, jestli květiny byly dobrý nápad. Měl pocit, že tím nabídne určitou známku smíření. Místo toho pravděpodobně vypadal pošetile a možná také troufale.

Ale na změnu názoru bylo trochu pozdě; Lucius odlevitoval jednu křišťálovou vázu vedle postele, zaplnil ji vodou rychlým aguamenti a umístil do ní růže.

Harry nahlas polkl a zčervenaly mu uši. Merline! Květiny! Nikdo mu ještě nikdy nedal květiny!

Mladík se cítil nepohodlně v přítomnosti rezervovaného, čistokrevného kouzelníka s jeho dokonalými, aristokratickými způsoby, elegantními gesty a se vší autoritativní atmosférou kolem něj.

„Mohu se posadit?“ zajímal se Lucius a svou holí ukázal směrem k židli, aby přesvědčil Harryho, že ho nehodlá obtěžovat v jeho posteli… nebo tak.

Harry zaváhal, ale vzpomněl si, že se rozhodl dát svému manželi šanci nebo alespoň ho bude sledovat nějaký čas, aby věděl, jestli včera byl upřímný. Snažil se soustředit na všechny věci, co mu Malfoy řekl. Kromě toho musí myslet i na miminko… jak by se dítě cítilo, kdyby jeho rodiče nedokázali vydržet spolu v jedné místnosti.

Harry přikývl, vážně nebyl schopen najít svůj hlas.

Lucius se posadil na židli vedle Harryho postele. Mladík s rozstřepenými vlasy sklonil vidličku, ale nepokračoval v jedení.

„Nechutná ti snídaně?“ zeptal se váhavě kouzelník.

„Oh, ne, to není… chutná. Všechno je vážně dobré,“ zamumlal Harry a vytáhnut ze svého omámení začal znovu jíst.

„Je tu něco, na co by ses mě rád zeptal?“ nabídl Lucius.

Zeptat? Mohl pokládat otázky? Na co se mohl zeptat… „Proč je moje mléko modré?“ vyhrkl Harry.

Luciusovi se zkroutily koutky úst, jak se pokoušel potlačit úsměv: „Je z modré krávy. Jestli se ti nelíbí, můžeme objednat růžové, žluté nebo… ne fialové, fialové není tak dobré.“

„Oh, ne, to je v pořádku! Nevadí mi modré!“ protestoval Harry.

Nějaký čas seděli potichu, zatímco Harry jedl. Bylo to poněkud těžké ticho a hoch se necítil příjemně, když ho sledovali při jídle. Pak Lucius vstal ze svého místa.

„Půjdu tedy. Zavolej Chirpy a ona mi dá vědět, kdybys cokoliv potřeboval,“ prohlásil kouzelník a opustil ložnici svého mladého manžela a snažil se, aby to nevypadalo, jako že utíká.

Harry sledoval kytici růží. Květiny byly více než pěkné, byly jednoduše ohromující. Skvěle se hodila do pokoje s módním nábytkem, francouzskými okny a obrazy na stěnách, ale nehodila se k Harrymu, nebo to byl Harry, kdo se sem nehodil.

Lucius vypustil vzduch, který zadržoval. To bylo… napjaté… Ale to mohl očekávat. Mohl být vděčný, že na něj Harry nekřičel.

Snad to bylo ‘ano‘. Snad mu Harry dává šanci?

Lucius se neodvažoval vykládat chování svého manžela jako vše, ale tentokrát.

Odpoledne jeden z domácích skřítků Luciusovi doručil denní poštu. Sovy nelétaly přímo na Manor.

Bylo zde mnoho dobrých důvodů pro to; přesto skutečnost byla taková, že v minulosti jedna paní Malfoyová považovala sovy za ‘nehygienické‘. Proto všechna pošta byla doručována skřítkovi, který seděl u speciálního okna, kde Pošty (Malfoyův poštovní skřítek) přijímal psaní a třídil ho.

Stalo se již tradicí, že věci chodí takto, ale také to bylo praktické, protože Malfoyovi dostávali mnoho psaní každý den, které se zdvojnásobilo od té doby, co Harry Potter vstoupil do rodiny.

Některé dopisy Pošty rovnou pálil jako týdenní výhružky smrti, huláky, dopisy od Harryho fanoušků a reklamy. Zbytek dopisů byl doručován Luciusi Malfoyovi. Byla to výsada hlavy rodiny rozhodnout, zda pošta adresovaná ostatním členům rodiny se k nim dostane.

Lucius se probíral štosem dopisů. Ministerstvo, obchodní partneři, pozvánky…

Dracovo týdenní chvástání, jak si to Lucius pro sebe nazval. Roztrhl dopis a otevřel jej s pobaveným výrazem, aby viděl, co Draco píše tento týden… Aha, jako obyčejně – kňučení o nespravedlivých profesorech, hrozné jídlo, nudní spolužáci, téměř ho chytli v trapné situaci… V učebně lektvarů! Muž se zasmál.

Kdyby jen Severus věděl, ačkoli ani Lucius neoceňoval detaily. Draco byl přece jen jeho syn.

A tady to přišlo, část o tom, jak ho ‘Mudlovská šmejdka‘ a ‘Lasička‘ pronásledují… jasně, Draco skoro jistě docela přeháněl. Lucius vážně pochyboval, že by nejmladší Weasleyovic syn dotáhl jeho syna do přístěnku na košťata a dělal mu hrozné věci. Přesto dopis jeho syna nikdy nezklamal a pobavil Luciuse. Draco by měl psát beletrii…

Ano,… přátelé jeho mladého manžela… se všemi těmi problémy na to skoro zapomněl… Poslední měsíce dostal od Harryho přátel a profesorů spoustu dopisů. Ze začátku se ptali na Harryho, chtěli vědět, proč jim chlapec nepíše. Později začali vyhrožovat. Že zavolají bystrozory, budou ho žalovat; že proklejí nějakou část jeho těla.

Nejspíš byl čas s tím něco udělat.

Harry strávil den v posteli a odpoledne již rozeznal každý záhyb na sloupcích u jeho postele s nebesy, sledoval očima záhyby vinoucí se ze zdola nahoru a zpátky.

Chlapec se nudil k smrti a soužili ho špatné myšlenky. Harrymu se skoro ulevilo, když ho Chirpy informovala, že ho pan Lucius žádá, aby se k němu hoch připojil v půl šesté na večeři. A samozřejmě byl také trochu nervózní. Ještě zcela tomu muži nevěřil a bál se, že to bude velmi neohrabané.

Harry byl připraven jít, kamkoliv jít musel, když se Chirpy před ním objevila a pištěla, že pán nemůže opustit pokoj, když vypadá takto!

„Pán se převléct! Ne jít takhle!“

Harry se zamračil. Jeho džínsy byly trochu obnošené, ale hej, byly to džíny! Džíny měly vypadat poněkud ošuntěle. A kaštanový svetr byl docela pěkný; byl to dárek od Rona a Hermiony… Pak se podíval na Chirpy, která mrkala obrovskýma, slzama zalitýma očima, její spodní ret se třásl… Dobrá! Dobrá! Dobrá! Nedokázal vydržet takovýto pohled!

Výraz na Chirpyině tváři se změnil do širokého úsměvu a Harry nestačil ani mrknout a už byl vysvlečen do boxerek. „Hej!“ vykřikl a pokusil se zakrýt pažemi své téměř nahé tělo. Ale než stihl říct cokoliv dalšího, něco kolem něj zasvištělo a on stál oblečený do černých dlouhých kalhot a bílého pleteného svetru. Vypadalo to tak měkce, že Harry nemohl odolat a dotkl se toho jemného materiálu. Oh, a vskutku, svetr byl příjemnější než cokoli pleteného, čeho se předtím chlapec kdy dotýkal.

Přesto se zajímal, odkud to oblečení pocházelo. Dali mi něco po Dracovi? Nechtěl nic od toho bastarda. Ale padlo to Harrymu tak přesně, dokonce i ty kalhoty. Byl snad stejně stavěný jako Malfoy?

„Pán 'arry velmi krásný!“ zářila skřítka.

Harry otevíral pusu, že varuje to bujaré stvoření, aby tohle už nikdy neudělala… ale Chirpy se na něj dívala s takovým obdivem v očích… že z toho jednoduše upustil.

„Mohla bys mi ukázat cestu?“ zeptal se místo toho.

Samozřejmě byla Chirpy dychtivá a horlivá, aby mu vyhověla.

Harry se rozhlížel kolem. Předtím nedával moc pozor na interiér, díky okolnostem. Chodba byla dlouhá a byla v tmavě zeleném odstínu. Zdi byly pokryté gobelíny v barvě lesní zelené, podlaha byla v odstínu o trochu tmavším a dokonale čistá a nebylo na ní poznat, že tu někdo kdy chodil. Dekorace mu připomínaly Bradavice, akorát vše vypadalo daleko luxusněji – brnění (jedno z nich ho pozdravilo zdvořilou úklonou), portréty blonďatých čarodějek a kouzelníků se mu posmívaly nebo na něj zlostně zíraly. Velké, těžké, vyřezávané dveře, které vedly pravděpodobně do dalších pokojů, vypadaly, jako kdyby jich tu bylo mnoho. Některé z nich byly schované za tmavou (téměř černou, ale ve skutečnosti tmavě zelenou) sametovou drapérií.

Přesto nejúžasnější byly lampy vyzařující tlumené, jemné světlo na chodbu. Alespoň Harrymu se líbily nejvíce. Tyto lampy byly jednoduché koule, visící na měděných řetězech z háků po stranách chodeb. Ale nejlepší byly malé víly třepotající se uvnitř kopulí a očividně vyzařovaly světlo. Bylo to tak roztomilé. Tmavovlasý chlapec se na chvíli zastavil a pozoroval je.

Procházka skončila příliš brzy pro zvědavého mladého chlapce, jak se zastavili přede dveřmi, které se sestávaly ze dvou částí; také velké a ozdobené řezbami a klikami ve tvaru hadů.

Chirpy otevřela jednu stranu dveří, pokynula Harrymu, aby pokračoval a tak chlapec vstoupil dovnitř.

Soukromá jídelna Luciuse Malfoye byla dekorovaná jako většina panských sídel, dávala najevo bohatství a dobrý vkus, reprezentující tradici a rodinné dědictví.

Překvapivě byl pokoj veden v různých odstínech hnědé, některé byly dočervena, jiné kaštanové. Zřejmě zelená nebyla převažující barva na Malfoy Manor.

Zemité tóny společně se vznášejícími se svícemi a hořícím krbem vytvářely útulnou atmosféru. Na zdi viselo několik kreseb, ale žádný nevypadal jako portrét minulých Malfoyů. Harry rozuměl, proč tomu tak je – bylo by nemožné jíst, když na vás někdo zírá nebo se vysmívá a počítá vám kousnutí. Všechny kresby byly nehybné, ale stejně živé, znázorňovaly ovoce a květiny, tak odlišné od aktivních a mluvících portrétů, ale velmi uklidňující.

Byla zde sedačka pro dva a dvě křesla u krbu a malý čtvercový stolek vprostřed místnosti a dvě vycpávané židle. Lucius už na jedné z nich seděl.

Avšak jakmile Harry vstoupil, blonďatý kouzelník rázem vstal ze svého místa, aby pomohl Harrymu se židlí. Když byl hoch usazen, Lucius mu mile nabídl, že ho obslouží. Mladší muž byl vážně tou nabídkou překvapený, proč by ho pán na Manoru obsluhoval, když to může nařídit domácímu skřítkovi? Možná to byl nějaký kouzelnický zvyk, o kterém nic nevěděl.

Harry jen přikývl, když mu Lucius nabídl něco, co vypadalo jako bramborová kaše a pak tři druhy masa a mnoho rozličné zeleniny. Pochyboval, že by tady podávali nějaké špatné jídlo a Harry nebyl vybíravý. Poté co prakticky žil o suchém toustu a fazolích u Dursleyových…

Měl štěstí, že Petunie byla přesvědčená, že ke každému jídlu musí mít zeleninu, protože moderní rodiny se staraly o své zdraví, správně? Samozřejmě, jelikož Vernon a Dudley nesnášeli cokoliv zdravého, zelenina vždy skončila u Harryho.

Podle všeho Lucius k večeři měl víno, ale Harry byl spokojený se svým dýňovým džusem.

Když dojedli hlavní jídlo, starší kouzelník oznámil, že je čas na dezert, který se okamžitě objevil před nimi. Vypadal jako květina.

„To jsou cukrem potažené růžové orchideje se skořicí a zmrzlina s příchutí jablkového koláče. Je to velmi dobré,“ vysvětloval Lucius, když si všiml Harryho zmatení.

A samozřejmě, bylo to velmi dobré. Ve skutečnosti delikatesa.

Když snědli dezert, Lucius navrhl: „Nechtěl mi sis se mnou dát šálek čaje?“

Malý stůl, nepřítomnost domácích skřítků, Lucius Malfoy servírující mu jídlo a ten pokoj sám – to vše tvořilo zvláštně intimní atmosféru a dávaly Harrymu pocit… no, ne přímo nepříjemný nebo nepokojný, ne, spíše trapný a podezíravý.

A teď čaj. Na tom bylo něco extrémně intimního dát si společně čaj, ne snad? Nejen dát si džbánek čaje ke snídani, ale mít to jako samostatnou událost. Harry jen přikývl a přesunul se do sedačky vedle krbu. Lucius si zabral jedno z křesel.

To bylo dobré. Harry měl zvážit, že tím, že se posadil do sedačky, dal muži příležitost sednout si vedle něj. Bylo to jen pro něj štěstí, že Lucius toho nevyužil. Harry si nebyl jistý, jestli by snesl být teď tak blízko toho muže.

„Harry,“ začal Lucius. „Jsou tu některé věci, které musíme probrat. Chtěl bych tuto konverzaci odložit, ale naneštěstí to nemůže počkat. Jak vidíš, neinformoval jsem veřejnost o tvém zmizení. Co se toho týče, všichni jsou přesvědčeni o tom, že zůstáváš na Manoru a nekontaktuješ nikoho. Tvoji přátelé se o tebe velmi obávají od té doby, co jsi odešel, a myslím si, že bychom měli najít způsob, jak je uklidnit. Jinak se obávám, že by mohli zaútočit na Manor.“

„Co musím udělat?“ zeptal se hoch nejistě. Necítil se na moc věcí právě teď. Všeho na něj prostě bylo moc. Všeho na něj bylo moc. Chtěl vidět své přátele, vážně chtěl, ale na druhou stranu, nechtěl, ale kdyby tady byli… Merline, byl tak zmatený tím, co vlastně cítí.

Luciusova ústa se zkřivila do něčeho podobné úsměvu, bylo to trochu tajemné, ale ten mladík v něm vzbuzoval velmi něžné pocity.

„Nemusíš dělat nic, co bys nechtěl. Je to tvoje rozhodnutí, co udělat, Harry. Jestli tu situaci nechceš řešit sám, jsem si jistý, že něco vymyslím, ale záleží to na tobě.“

Chlapce zalila úleva. Jeho rozhodnutí? Takže kdyby se chtěl na chvíli schovat, bylo by to v pořádku?

„Nejsem si jistý, že bych je teď chtěl vidět,“ přiznal Harry potichu.

Lucius se na to zamračil. Co se stalo s Chlapcem-který-přežil a zlatým triem? Ale chtěl trochu, tak jak jen mohl, Harryho do něčeho dotlačit: „A je tu někdo, koho bys rád viděl? Někdo, kdo by ostatní mohl ujistit, že jsi v pořádku?“

… Někdo, kdo by rozuměl a přijal to, kdo by udržel tajemství, někdo, komu může věřit, někdo, kdo se jím nikdy nepokoušel manipulovat… „Remus!“ vykřikl Harry v náhlém uvědomění.

„Prosím?“

Chlapec se začervenal studem nad svou emocionální reakcí: „Remus Lupin, profesor Lupin. Mohl by přijít?“

Lucius téměř zamrkal… Lupin? Vlkodlak? V Manoru? S portréty to bude k nevydržení další týdny po tom. Nicméně Harry zněl tak nadějně a hleděl na něj s takovým očekáváním těma velkýma, krásnýma, smaragdovýma očima…

Bylo nemožné odpovědět něco jiného než: „Samozřejmě, chceš, abych mu napsal?“

Harry šťastně přikývl, malý, stydlivý úsměv škubl koutky jeho úst, což donutilo Luciuse odpovědět vlastním malým úsměvem… Salazarovy spodky! Kouzelník se z toho vzpamatoval (ať to bylo cokoliv). Usmíval se právě na svého mladého manžela jako nějaký uctívající blázen? Téměř si slintaje do čaje… Nechutné!

Zmanipuloval ho právě Harry Potter, aby nechal do Malfoy Manoru vtrhnout vlkodlaka? Díky Merlinovi, že si to ten chlapec neuvědomil a udělal to nevědomky, jinak by na něj Lucius musel použít obliviate. A na sebe potom také… možná by stejně měl použít obliviate na sebe?

„Tak je tedy rozhodnuto,“ oznámil starší kouzelník se vší důstojností, na kterou se zmohl. „Další důležitá záležitost je tvoje… těhotenství,“ Lucius měl stále problém říkat to nahlas. „Měli bychom se rozhodnout kdy a jak to oznámíme.“

Harry ztuhl. Oznámit? V Denním věštci? Jako jejich manželství? Oh, ne, ne, ne… nikomu to nemohl dát vědět! Prostě nemohl!

Lucius si všiml očividného rozrušení svého manžela: „To je také tvoje rozhodnutí. Neudělám nic bez tvého souhlasu.“

Harry vypustil vzduch, o kterém ani nevěděl, že zadržoval. „Můžu si to rozmyslet?“ zeptal se.

„Jistě,“ souhlasil Lucius. Nebylo to naléhavé. Mohlo to počkat, jestli to potěší Harryho.

„Nicméně nebudeme schopni to skrývat dlouho a vždycky je lepší, když jsi to ty, který jako první, řekne ten příběh, protože pak si můžeš vybrat, jak to chceš říct.“

Harry zamyšleně přikývl. Pak se hoch zhluboka nadechl: „Říkal jsi, že se můžu ptát?“ zajímal se slabě.

„A tak jsem to i myslel,“ byla Luciusova odpověď.

„Pak… mohu se zeptat… Co s Anne?“

Blonďatý kouzelník se zamračil: „Kdo je Anne?“

„Ta paní. Z Javorového města. Žil jsem s ní, když… ty víš…“

Harry vypadal, jako kdyby se bál, že ho Lucius udeří nebo prokleje. Muž potlačil povzdech.

„Harry, víš, že opravdu…“ to slovo se mu lehce neopouštělo přes rty, „lituji, toho, jak jsem se k tobě choval. Netušil jsem, že ti tím způsobím tolik zármutku.“

Harry přikývl. Bylo to tak nepříjemné. Něco trapného.

Lucius si pročistil hrdlo: „Ta mudla, s kterou jsi žil? Co s ní?“

„Musí se strachovat,“ vyhrkl Harry. „Odešel jsem bez varování; musí si myslet, že se mi stalo něco zlého.“

„O to se nemusíš bát. Dostala dopis, který ji informoval, že ses vrátil ke své rodině,“ Lucius nechápal, proč je ta mudla tak důležitá, ale jestli je důležitá pro Harryho… byla to dobrá příležitost dát chlapci zřetelně najevo své úmysly, ukázat mu dobrou vůli. „Můžeš ji navštívit, jestli budeš chtít.“

Mladší kouzelník byl ohromený. Navštívit? Dovolil mu ji navštívit! Vážně? To by bylo skvělé… ne, nemohl. Nebyl by jí schopný všechno vysvětlit, říct jí pravdu, a Harry nebyl připravený lhát Anne. Byl strašný lhář a ona byla tak milá.

Chlapec zavrtěl hlavou. Jeho život byl teď tady. A nezáleželo na tom, jestli se mu to líbí nebo ne. Harry byl připoután k tomuto domu a tomuto muži vazbou, kterou nikdy nebude schopen překonat.

„Pak, možná, bys jí mohl napsat dopis?“ rozhodl se Lucius být velkorysý, ulevilo se mu, že jeho manžel není té mudlovské ženě natolik oddaný.

Harry přikývl, vykouzlil malý, velmi falešný úsměv.

Potom, co doprovodil Harryho zpátky do pokoje, hlava Malfoyovy rodiny poslala zdvořilé pozvání vlkodlakovi, ptal se, zda by mu vyhovovalo připojit se k Luciusovi a jeho manželovi na odpolední čaj.

Lucius doufal, že Věštec nepřijde na to, že si vyměňuje korespondenci s vlkodlaky. Taková věc se pravděpodobně nestala celá století. Ale co by Lucius neudělal proto, aby získal manželovu přízeň?

16. kapitola Návštěvník

Další ráno, po snězení snídaně a poslušném vypití všech nezbytných lektvarů, začal být Harry dost nepokojný. Shledával nemožným sedět na místě. Harry věděl, že je to kvůli lektvarům, mohl je skoro cítit, jak mu proudí tělem, zesvětlují a dělají barvy kolem něj jasnější, pobízejí ho, aby vstal a něco dělal.

Byl to dobrý pocit. Harry si představoval, že kdyby byl opilý, tak by se cítil stejně. Také věděl, že tyhle lektvary mohl používat jen určitou dobu a poté bude nucen s tím bojovat sám… ale to bude až později. Řekl mu to kdysi dávno ředitel Brumbál, když Harry ležel na nemocniční posteli, zděšen tím, co se stalo, tím, co udělal…

Chlapec zavolal Chirpy a zeptal se, jestli by bylo možné, si to tu trochu prohlédnout.

Chirpy byla šokovaná tím, že se pán chtěl projít a nenařídil jí už dříve, aby mu ukázala okolí! Málem se rozplakala, ale pak se uklidnila a informovala Harryho, že pan Lucius už jí poskytl seznam ´bezpečných místností a ne moc bezpečných pokojů´ v případě, že by si chtěl Harry prohlédnout panství.

Byl Harry Nebelvír? Měli všichni Weasleyovi červené vlasy? Samozřejmě, že Harry chtěl vidět všechno!

Chlapec byl uvolněný, když zjistil, že nebude držený v jeho místnostech jako vězeň.

Harry by musel napsat celou knihu, aby popsal všechno, co viděl za ten den v Manor. Bylo to staré a magické místo a také obrovské. Ve skutečnosti to byl enormně velký a velkolepý dům.

Musel začít prozkoumávat na vlastní pěst. Ukázalo se, že tam byly tři pokoje- ložnice, předpokoj a ještě jeden- něco jako pracovna. Nemluvě o obrovské koupelně a balkonu. Harry tu měl svůj kufr a objevil, že tu byly dokonce věci od Anny. To bylo skvělé, mít zase svou hůlku.

 Harry zjistil, že plánování Malfoy Manor bylo překvapivě rozumné (na rozdíl od Bradavic, například) a nevzdorovalo všem zákonům logiky. Byla to kruhová stavba s chodbami a schodišti, které vždy končily v hale, která byla uprostřed domu. Takže každé křídlo, každá část Malfoy Manor odtud byla přístupná.

Každá chodba má své vlastní barevné schéma, takže je snadné je rozeznat. Harry si uvědomil, že se zdržoval v zelené části panství, ale byly tu také modré, červené, žluté, fialové chodby. Bylo zřejmé, že některé části panství byly sice udržované v dobrém stavu, ale nebyli obývané a byly vyzdobeny v dřívějších dobách různými generacemi Malfoyů. Harry mohl upřímně říct, že se mu nejvíc líbí “zelené křídlo“. Přinejmenším k bydlení.

Na své cestě chlapec narazil na příliš mnoho Malfoyových předků nebo spíše na jejich portréty. Kupodivu ne všichni z nich byli světlovlasý, byli tam dokonce i nějací rusovlasí mezi nejstaršími z nich. Někteří byli velmi staré čarodějky nebo kouzelníci, kteří dřímali ve svých rámech. Jeden, Cadmus Malfoy mluvil sám k sobě. Něco o podvazcích, ponožkách a spodcích. Chirpy vedla Harryho pryč, zřejmě vyvedená z míry chováním jednoho z členů rodiny.

Je smutné, že některé z portrétů jsou malé děti. Harry se nikdy nesetkal s portréty, které by byly tak mladé. Ty malované portréty dětí, které visely v Bradavicích, tolik nevnímaly jako ty tady. To byl rozdíl mezi jednoduchou kouzelnickou kresbou s hýbající se osobou na ní a portrétem s opravdovou osobou. První byl schopný se hýbat jen trochu, opakoval některé fráze – záleželo na tom, jak talentovaný byl malíř. Ale ten druhý obraz v sobě měl část kouzelníkovy nebo čarodějčiny osobnosti.

To bylo znepokojivé, když jedno z dětí, Morry (Morpheus Malfoy) volal za ním, prosil, aby Harry zůstal déle a mluvil s ním nebo si s ním hrál.

Další portréty chtěly vědět, kdo byl Harry. Podle některých z nich nevypadal jako Malfoy.

Ukázalo se, že obytné místnosti zaujaly celé druhé patro. Harry se ani nezkoušel dívat do každé z nich. Jeden v každé chodbě stačil, aby si udělal vlastní představu.

Pak tu bylo třetí patro se zimní zahradou, skleněnou střechou a bazénem. Harry se ani nedíval na rostliny nebo si nepovídal se sochami, které vypadaly, že by si chtěli popovídat.

Když se dostal do prvního patra, kdy byly umístěny salony (více než jeden, samozřejmě), herny (jako pokoj pro tchoříčky), rodinná lektvarová laboratoř, taneční sál a také dílna, Harry byl už velmi unavený a také ohromený.

A Malfoyovi měli famfrpálové hřiště! (Viděl to z okna), ale Chirpy už křičela, že famfrpál není pro pana Harryho. Takže nesměl jít na hřiště…

Jak by toho jedna rodina mohla mít tolik? Ještě nikdy neviděl nic podobného Malfoy Manor.

Čtvrt hodiny před čtvrtou vešel Harry do knihovny s pocitem naprostého vyčerpání. Hodně se mu ulevilo, když Lucius okamžitě svému manželovi naznačil, aby se posadil.

„Remus Lupin souhlasil, že před čtvrtou se odletaxuje,“ informoval starší kouzelní, zřejmě ne moc potěšený touto návštěvou.

Ale Harry byl příliš zaměstnán jinými myšlenkami, nevšiml si, jak je Zmijozel nevrlý.

„Pane Malfoy,“ začal, ale Lucius hned chlapce zastavil a trval na tom, aby Harry použil jeho křestní jméno.

„Luciusi…“ chlapec se začervenal, i když netušil proč a pokračoval. To jméno, znělo mu to tak divně. „Zajímalo by mě… Myslíš si, že by mohl být Remus naštvaný?“

„Naštvaný?“ Lucius zvedl obočí. „Vlkodlak? Naštvaný? Proč by měl být naštvaný? Přepokládám, že by se měl cítit poctěn, být pozvaný do tohoto domu. A není v pozici, kdy by mohl mít námitky.“

Harry se zamračil, neměl rád, když ostatní kouzelníci takto poukazovali na Remuse. Zkoušel se nerozzlobit, pokoušel se tomu porozumět. Ale nemohl. Ano, Remus byl vlkodlak, ale to nedávalo Malfoyovi právo naznačovat, že je muž nízko postavené stvoření, které nemá právo na svůj vlastní názor.

Ale Harry nechtěl hádat nebo tak něco. Nechtěl rozhněvat muže. Co by se stalo, kdyby Lucius změnil názor a už na něj nechtěl být hodný? Teď litoval, že vůbec něco říkal.

„Je něco špatně?“ Lucius si všiml manželova neklidu, proto se zeptal.

Harry zavrtěl hlavou. Pochyboval, že by to Lucius pochopil.

„Harry,“ povzdychl si Lucius, když si všiml, jak se chlapec uzavírá do sebe. „Už jsem ti slíbil, že ti neublížím. Vlastně jsem to nikdy neměl v úmyslu… Já vím, že bude nějakou dobu trvat, než si získám tvou důvěru, ale slíbil jsem ti, že se o tebe postarám. Prosím, mluv se mnou.“

Harry se otřásl, když mu řekl něco takového… tak jednoduchého a úžasného… něco uvnitř něho sebou škublo.

… prosím, mluv se mnou…

Harry sebral odvahu: „Vidíš Remuse pouze jako vlkodlaka, myslím, že v kouzelnickém světě to dělá hodně lidí, ale já ne… Je mi jedno, jestli se z něj jednou za měsíc stane vlkodlak, on je můj přítel a pokud je mi známo, nikdy nikomu neublížil. On je člověk. Přítel. Vlastně je to nejlaskavější a nejpřátelštější člověk, kterého znám. Já ho už ani jinak nemůžu vidět…“

Lucius si hloubavě prohlížel chlapce s havraními vlasy. Harry byl patrně rozrušený. Mohl by setřít ten nešťastný výraz z jeho tváře, kdyby Lucius zahrál a zlehčil své předsudky.

„Když jsem byl dítě,“ začal Lucius. „ Měl Jsem chůvu. Četla mi pohádky. Mnoho z nich byly příběhy o upírech, karkulinkách, hipogryfech a také vlkodlacích. Byli to monstra, která napadla statečné čaroděje a čarodějky, kteří je porazili a potrestali. Řekla, že pokud nebudu po deváté v posteli, přijde vlkodlak a vezme mě…“

„Když jsem byl starší, trávil jsem čas se svým otcem děláním věcí… všechno, co otec dělá se svým synem. A povídali jsme si. Otec nebyl… obchodoval s mnoha různými lidmi, včetně vlkodlaků. Věděl, že někteří vlkodlaci kousali kouzelníky schválně, aby je přeměnili. A můžu tě ujistit, že je tu ještě hodně vlkodlaků, kteří to dělají… někteří z nich byly dokonce ve spolku s… „ tam se Lucius zastavil. Neměl náladu o Něm mluvit.

To byla pravda, jak Lucius věděl. Ne všichni z nich. Byl příliš chytrý, aby tomu věřil. Ve skutečnosti to bylo jednoduché. Nikdy nebyl tím, kdo by ustoupil ze svého názoru a chtěl ty příšery vymazal z povrchu zemského nebo se, Magie-chraň, účastnil lovů na vlkodlaky. Ale byly potencionálně nebezpeční a to byl dobrý důvod nechtít je v blízkosti své rodiny. Bylo to zbytečné riziko.

Ale nemohl říct Harrymu právě teď ne, nebo mohl?

 „Nemám nic proti Lupinovi osobně,“

Harry přikývl.

V příštím okamžiku oheň v krbu zezelenal a Remus Lupin z něj vystoupil vypadající trochu otrhaně a unaveně jako obyčejně, měl na sobě hnědý svetr a zaplátý plášť. Po všech skvostech Malfoy manor to byl dost šokující kontrast.

Když Harry uviděl Remuse, nemohl zůstat v klidu. Chlapec vyskočil a běžel k jeho náhradnímu kmotrovy rovnou do náručí. Vůbec si neuvědomoval, že mu Remus tak moc chyběl.

„Harry!“ Přivítal ho Remus.

„Remusi!“ Oba se na sebe navzájem usmívali.

Lucius viděl zřejmou lásku, kterou chlapec ukázal vlko… Lupinovi. Nemohl si pomoci, ale cítil bodnutí žárlivosti. Kdyby jen tak Harry běžel za ním, nechal se obejmout kolem pasu a mohl zabořit nos do těch ebenových vlasů, mohl by vdechovat tu lahodnou vůni…

Oba se utišili a Remus přišel blíž k Luciusovi, podezřele si Zmijozela prohlížel. V jeho tváři nebyla ani stopa po přátelskosti.

„Profesore Lupine,“ přikývl Lucius zdvořile.

„Už nejsem profesor, pane Malfoyi, měl byste si toho být vědom,“ odpověděl Remus chladně.

Harry se začal obávat, že by jeho přítel mohl vážně pokousat Luciuse. Položil Lupinovi v uklidňujícím gestu ruku na rameno.

„Pojďme si sednout, Remusi,“ navrhl. „Dáš si čaj?“

Harryho manžel málem vybuchl smíchy- u Morganiny spodničky! Potter vytáhl roli perfektního hostitele podle nejlepších tradic čistokrevných manželek!

Lucius si musel zakrýt rukou ústa a předstírat kašel, čímž si vysloužil zvláštní pohledy od ostatních kouzelníků v pokoji. Ale chlapec měl určitě potencionál stát se vším, co si Lucius od své choti přál.

„Harry, co jsi dělal celou tu dobu?“ začal konečně s očekávaným výslechem Remus, koutkem oka ale stále sledoval Luciuse. Harry udělal totéž, jako by žádal o povolení mluvit. Což se Remusovi ani trochu nelíbilo. Blonďatý Zmijozel ale zůstával neutrální, aby nechal na Harrym rozhodnutí co říct.

Harry se zhluboka nadechl. „Měli jsme neshody a já… v podstatě odešel… myslím… já jsem zůstával na jiném místě,“ technicky nelhal.

Remus se zamračil: „Odešel?“

„Ano, ale všechno je v pořádku,“chlapec ho rychle ujistil. Lucius pozvedl obočí. „Nebo přinejmenším se to do toho stavu dostává,“ vyhrknul chlapec.

„Jsi si jistý?“ ptal se Remus a přímo se díval na Malfoye.

„Hm… ano… a řekni ostatním, že jsem v pořádku.“ Harry byl zjevně nervózní.

„Proč to neuděláš sám? Doufám, že to můžeš udělat, že? A kde jsi to přesně byl?“ ptal se vlkodlak.

„Remusi…“ začal Harry.

„Můj manžel má dovoleno stýkat se s kýmkoliv, koho si vybere, jak sám vidíte,“ přerušil ho Lucius.

„Tak proč nebyl…“

„Remusi,“ tentokrát ho přerušil Harry. „Odešel jsem a Lucius to jen zakrýval, aby to udržel v tajnosti. On mi v ničem nebránil. To jsem byl já.“

Lucius byl trochu zaskočen tím, co slyšel. Harry nelhal, ale také neřekl celou pravdu. Bylo to zajímavé.

Dovolil toto setkání a zvažoval možnost, že by ten chlapec svému ‚příteli‘ prozradil příliš moc a smířil se se všemi nevyhnutelnými nepříjemnostmi, které by mohly následovat. Podle všeho se tomu i Harry chtěl vyhnout.

Remus se na něj zamyšleně podíval.

„Harry, tam je na tobě něco jiného. Voníš jinak,“ uvedl kouzelník.

Chlapec zbledl.

„To nic není. Jsem v pořádku.“

Jeho starší manžel v duchu zasténal, pokud se to chlapec snažil skrývat, neuspěje. Měl silné nutkání zasáhnout, když viděl, že Harry začíná být dost frustrovaný, ale nechtěl, aby si ani jeden z těch dvou mužů mysleli, že se snaží Harryho kontrolovat.

 „Harry, vím, že ke mně nejsi upřímný…“ druhý Nebelvír neustoupil ani o kousek.

„Remusi…“ prosil Harry.

„Harry, možná bys se mnou chtěl mluvit o samotě?“ tlačil na něj starší kouzelník.

To bylo typické chování Nebelvírů.

Portrét jeho pra, pra, prababičky Tiberii kdysi říkala Luciusovi příběh o chlapci, který šel kolem spícího draka, ale chtěl se ujistit, že opravdu spí. A tak do něj začal strkat a samozřejmě zvíře probudil. Ten chlapec byl určitě Nebelvír.

 „Ne to není tak… můžeš jen…“ Harry zněl naštvaně.

„Harry…“

Najednou Harry vyskočil, ruce měl zaťaté v pěst, položené podél těla. „JSEM V JINÉM STAVU! Sakra!“ Zařval. „Těhotný! Čekám dítě! Dítě! Budu přibírat a mít dítě! Těhotný! Těhotný! Těhotný!“ Oba starší muži měli nutkání si zakrýt jejich uši. „Jsi teď spokojený!“

Harry tam stál, zatínal pěsti a lapal po dechu.

„Harry?“ přistupoval opatrně Remus.

Chlapec klesl zpět na židli, schovával obličej do dlaní.

„Možná bys chtěl trochu vody?“ snažil se Remus pomoci rozrušenému chlapci.

„Ne,“ zasténal Harry.

Lucius to stále jen zoufale sledoval, chtěl zasáhnout, ale nebyl si jistý, jestli by to bylo správné.

„Harry…“ Lupin položil ruku na rameno mladšího kouzelníka, snažil se ho uklidnit. „To je v pořádku, Harry.“

„Ne, to není, „ zaúpěl chlapec. „Jsem těhotný. T-Ě-H-O-T-N-Ý!“

„To je při… myslím, že to není tak přirozené, jako by bylo, kdybys byl čarodějka, ale to se stává. Chápu, že to pro tebe musí být šok, ale dítě je vždy požehnání a radost.“

Teď Lucius začínal chápat, proč se jeho mladý manžel rozhodl si promluvit s vlkodlakem… ehm… Lupinem.

„Ty se na mě nezlobíš?“ podíval se Harry otci svého přítele do očí.

„Samozřejmě, že ne,“ usmál se Remus jemně. „Není to tvoje vina.“ Lucius by se vsadil, že jeho oči žhly, když se mračil jeho směrem. Lucius se na něj jen chladně podíval. Nehodlal se omlouvat vlkodlakovi. To už bylo příliš moc.

„Tak už víš, proč nechci vidět ostatní?“ Harry byl lhostejný k jejich výměně.

„Ne, vlastně nevím,“ staršímu kouzelníkovi to nedávalo smysl.

„Ale… já jsem chlapec a… budou mě nenávidět!“ vykřikl Harry utrápeně.

Lucius se zamračil… co…

„Harry, to je absurdní. Proč by tě nenáviděli? Jsi kouzelník a… oženil ses. To se stává i kouzelníkům. Tvoji přátelé tě budou mít rádi a budou milovat i tvé dítě,“ snažil se Remus.

Nicméně, Harry vypadal, jako by se měl každou chvíli rozplakat.

„Ale… to nemůže být pravda… já… já jsem… šílenec,“

Oba starší kouzelníci byli překvapeni a trochu zmateni.

Harry se objal rukama, odvrátil od nich zrak a pak se od nich celý otočil.

Remus nemohl pochopit, proč mladý muž řekl něco takového.

Nicméně, skutečnost Luciuse udeřila. Blonďatý kouzelník se zvedl ze židle a přešel ke svému manželovi. Aristokrat klesl na kolena před Harryho židli a vzal jednu z chlapcových rukou začínající ji jemně třít. Snažil se zachytit pohled mladého muže.

 „Harry,“ mluvil klidně, ale pevně. „Neříkej to. Nejsi… už to slovo nikdy neříkej. Jsi velký kouzelník a to co se stalo je zázrak, máš vzácný dar. Je to něco úžasného a jsem za to velmi vděčný. Pokud to tvoji přátele nebudou schopni vidět- nejsou hodni tvé lásky.“

Hodný a nehodný. To bylo běžné dělení lidí pro Malfoye.

Slzy stékaly Harrymu po tvářích a padaly do jejich spojených rukou.

„Shhh,“ zašeptal Lucius tahaje chlapce do náruče s úlevou, že nebyl odstrčen. „To bude v pořádku. Uklidni se.“ Harry plakal, zabořil obličej do Luciusova oblečení, ve skutečnosti se nestaral, kdo ho drží. Potřeboval jen objetí.

 „Pojď sem…“ Lucius snadno zvedl svého drobného manžela do náručí ve svatebním stylu, nechávajíc Harryho skrýt tvář na jeho rameni. „Pokud byste mohl počkat, pane Lupine,“ zašeptal Malfoy a Remus přikývl, byl šokován ukázkou, kterou byl svědkem.

Lucius nesl svého manžela z knihovny.

 

Po tom, co zanesl Harryho do postele, dal mu uklidňující lektvar a ujistil se, že chlapec usnul, odešel patriarcha zpět ke svému hostovi. Muž musel připustit, že tam zůstal o chvíli déle, než bylo nezbytně nutné, sledoval svého spícího manžela. Harry byl tak citlivý a křehký, ale byla tam i síla skytá pod povrchem. Zřejmě nosil své srdce na dlani, ale uvnitř zůstával záhadou.

Ale nemohl svého hosta nechat čekat příliš dlouho, dokonce, i když ten host byl pouze vlkodlak.

„Jak mu je?“ ptal se Remus Lupin. Muž se ani nesnažil skrýt své obavy.

„Bude v pořádku,“ Luciusův tón naznačoval, že nic z toho není vlkodlakova záležitost.

„Jste pořádný parchant, Malfoyi,“ odsekl Lupin tiše, ale další kouzelník slyšel něco nebezpečného v hlase. Nicméně, Lucius nedovolil nikomu ho zastrašovat.

„Ujišťuji vás, že moji rodiče byli oddáni dlouho předtím, než jsem se narodil,“ odsekl bez zájmu. Lucius byl unavený a trochu ustrašený.

„Je mu teprve šestnáct!“ procedil vlkodlak skrz zaťaté zuby.

„Jsem si dobře vědom věku mého manžela!“ vyštěkl Lucius. Necítil se kvůli té skutečnosti dobře, ale to by nikomu nepřiznal.

„Navrhuji vám dávat si pozor na váš jazyk, Lupine. Nebudu se vám nijak omlouvat. Pozval jsem vás do mého domu, ale nebudete čenichat kolem našich rodinných záležitostí. Pamatujte si, že své pozvání můžu kdykoliv odvolat.“

 „Pokud se bude… „ Začal Lupin hrozivě.

„Můžete si říct, co chcete, ale neodvažujte se říct nic o těhotenství a Potterovi nepřítomnosti v panství, jinak má pohostinnost bude velmi omezená. Teď vypadněte.“

S tím Lucius opustil knihovnu. Předtím ještě aktivoval ochrany, které přemístili nechtěného hosta před bránu, pokud by se velmi brzy neodletaxoval...

17. Dobré ráno sluníčko

Lucius šel do své pracovny a okamžitě kontaktoval Tota Tanabeho. Řekl lékouzelníkovi o Harryho zhroucení. Toto ho uklidnil a řekl mu, že to není nic neobvyklého. Protože Harry je nejen velmi citlivý, ale také těhotný.

Přítomnost plodu v Harryho těle ho výrazně ovlivňuje. Hormony pravděpodobně ještě zintenzívněly chlapcovy emoce. Nicméně, Toto uvedl, že emoce jsou skutečně, jen intenzivnější.

Starší kouzelník pak Luciuse pochválil, jak tu situaci vyřešil, což neučinilo Zmijozelovu náladu o nic lepší. Malfoy nepotřeboval chválu od svých zaměstnanců… ach, dobře, muž mohl připustit, že má špatnou náladu a strach a… rozhodl se ukončit tento letaxový rozhovor, sebral knihu a odešel do svých místností. Zvláště kvůli Tanabyho kanárkově žlutému hábitu, který Luciuse řezal do očí.

Druhý den ráno se Lucius probudil brzy a tiše… on by to rozhodně nenazval plížení…Malfoyové se neplíží… tiše, ale s velkou důstojností vešel do Harryho pokoje a posadil se na židli vedle postele.

Chlapec stále klidně spal. Lucius zjistil, že bylo velmi zajímavé sledovat někoho, když spí. V minulosti vždycky rád sledoval své spící milence, bez ohledu na to, kdo jím zrovna byl.

Bylo na tom… něco kouzelného. Spánek ukazoval kouzelníky a čarodějky jako úplně jiné osoby. Nezáleželo na tom, jak krutý, zkažený nebo temní byli během dne. V jejich spánku se z nich stávaly andělská stvoření.

Lucius byl mírně v rozpacích, protože jeho zvláštní posedlost byla velmi nemalfoyovská… ale neškodná, protože o ní nikdo nevěděl. Pozoroval Harryho a pokoušel se přijít na to, jaké kouzlo Morfeus používal na kouzelníky. Dosud na to nepřišel.

Lucius si prohlédl Harryho a rozhodl, že se chlapec ve spánku neliší od toho, jak vypadá, když bdí. Byl velmi mladý, neměl žádné vrásky, které by potřebovaly vyhladit, s těma velkýma očima plných emocí a aurou nevinnosti a zranitelnosti, která ho obklopovala, vypadal tak trochu jako anděl.

Lucius se náhle cítil znechucen sám sebou.

Včera, když si vybíral něco ke čtení před spaním, se odvážil si přečíst kapitolu v knize Dohodnuté sňatky: Milování nebo zneužívání od té ženské Whitedové.

To bylo… muž se otřásl.

Lucius přiznal, že byl arogantní a sobecký… Nemyslel si, že by tím někomu mohl ublížit. Myslel si, že to všechno, co se stalo o svatební noci, bylo něco přirozeného. Mladé ´nevěsty´a ´ženichové´by měli být nezkušení a stydlivý o jejich první noci. Bylo přirozené, že starší a zkušenější partner převzal kontrolu a vedl méně zkušeného. Lucius předpokládal, pokud bude trpělivý a nenásilný…

Muž od té chvíle nenáviděl svého otce víc než kdy dřív, za to, jak ho vychoval.

Něco se zachvělo v jeho očích, když se díval na toho chlapce, dítě, spící na posteli- přál si, aby vlastnil obraceč času!

Harry se zavrtěl, přitáhl si přikrývku a zakryl si s ní celý hrudník, následkem toho odhalil jednu nohu. Hm…Lucius si všiml, že měl Harry moc pěkné nohy. Pak chlapec do svého polštáře šťouchl, jako by ho to šťouchnutí mohl přeměnit na něco lepšího.

Opravdu to byla radost se dívat.

Kdyby jen Lucius neměl… tu noc… je to vůbec možné napravit to?

Nicméně kdyby nevyužil svého manžela, nečekal by teď jeho dítě. Blonďatý kouzelník by lhal, kdyby přísahal, že toho úplně litoval.

Přes svůj počáteční odpor, teď chtěl Lucius to dítě víc než cokoliv jiného.

Pravděpodobně to bude tmavovlasý Malfoy. Ale to mu bylo jedno. To dítě bude jeho a Harryho, což ho dělalo v jeho očích dokonalé.

Malfoyovi byli dokonalí a Harry byl také. Lucius si vzpomněl, jak se dotkl tu noc svého malého manžela… prostě nedokázal litovat, že držel Harryho v náručí, hladil jeho mléčnou pleť, líbal chlapcovo ploché břicho, prsty se dotýkal jeho vlasů, neuvěřitelně hebkých tmavých vlasů. Lucius si vzpomněl, jak rty přejížděl po Harryho páteři. Ta jeho nádherná vůně, nikdy předtím necítil tak opojnou vůni… ne nemohl o tom teď uvažovat, musel rychle myslet na něco jiného. Hodně rychle.

Dolores Umbridge. Ano, to bylo ono. Ona byla ta, která Luciusovi vždy zkazila náladu, protože ta žena se s ním nejprve pokoušela flirtovat, když se s ní potkal na ministerstvu. To samozřejmě ale nikdy nepůsobilo. Nejen, že ta žena byla neatraktivní ve všech představitelných způsobech, ale také jedno z jeho osobních pravidel bylo, že nikdy nesahal na nic, co bylo blízko Korneliuse Popletala, tak jako ona. Naposledy, když slyšel o Umbridgeové, ležela ještě u Svatého Munga po té její eskapádě s kentaury. Lucius pochyboval, že ještě bude moci na ministerstvu dosáhnout nějakého postavení, i kdyby se uzdravila, protože zaslechl zvěsti, že se pokusila svést jednoho z kentaurů a byla odmítnuta velmi nepříjemným způsobem. V kouzelnickém světě nikoho nezajímalo, jestli to byla pravda nebo ne, rozhodli se věřit té nejzajímavější verzi příběhu. Gossip Mongers přezdívá ten incident jako ´velmi vtipnou ostudu´a stalo se to hodně populárním tématem konverzace.

Nicméně, Lucius měl téměř dokonalou kontrolu nad svými, ehm, tělesnými potřebami, když se Harry začal probouzet.

Kroutil se jako mládě ve svém pelíšku, mumlal a bručel do svého polštáře.

Najednou se zelené oči otevřely a chlapec se podíval na Luciuse.

Harry zasténal, když si vzpomněl, co se včera stalo. Jaký má význam brečet nad uklidňujícím lektvarem.

 Nicméně, tváře mu zčervenaly. Ne, ne… on nepadl do náruče Luciuse Malfoye jako nějaká rozrušená slečna! Co by se stalo, kdyby se muž rozhodl, že Harry chce dělat tamto?

Nicméně, Lucius mu nic neudělal. Bylo by pro toho muže tak snadné, přinutit Harryho dělat něco, co nechce.  Starší muž byl o tolik silnější než on. Ovšem, Lucius slíbil, že ho nezraní a jak to tak vypadá, opravdu se snaží být na něj hodný, ale ne všichni lidé dokážou plnit své sliby, můžou to jen předstírat nebo něco podobného a pak udělají, to co si přejí.

Ale Lucius byl upřímný, Harry to věděl. Potřeboval tomu věřit.

Galeon za všechny tvé myšlenky… muž se chtěl zeptat, když sledoval svého mladšího manžela, jak o něčem intenzivně přemýšlí. Nebyl si jistý, jestli by měl.

„Dobré ráno, Harry. Omlouvám se za vyrušení, chtěl jsem se ujistit, že se cítíš dobře. Neměl by ses trápit včerejškem, Harry. Tvé chování bylo ovlivněno hormonální nerovnováhou.“

„Pokud jde o… Lupina,“ málem použil to slovo na ´v´. To by nerad udělal. „Varoval jsem ho, že pokud by se někomu rozhodl říct o včerejší návštěvě, aby nezacházel do velkých podrobností.“

Možná to Harry nevěděl, ale většina kouzelníku měla na paměti varování Malfoyů.

Harry se zamračil, nebyl si jistý, jak si vysvětlit tohle “varování“. Nicméně doufal, že Remus nic neřekne… měl by mu poslat sovu a vše mu vysvětlit. Vlastně, měl by poslat sovu také Ronovi, Hermioně a možná řediteli. Pokud by je Harry ujistil, že je v pořádku, tak by se jeho přátelé nepokoušeli pátrat po nějakých informacích. Přinejmenším v to doufal.

Hedvika bude šťastná, že může konečně něco dělat. Harry se cítil provinile, když svou sovu na tak dlouho opustil.

Pak se ho Lucius zeptal, jestli by se k němu mohl připojit u snídaně. Harry prostě nemohl říct “ne“. Klobouk chlapce poslal do Nebelvíru z nějakého důvodu…

V příštích dvou dnech si Malfoy-Potterova rodina vyvinula rutinu.  Lucius se připojil k Harrymu na snídani v jeho místnosti a večer se Harry připojil k Luciusovi na večeři. Lucius se zdvořile zeptal, zda by jeho mladšímu manželovi vadil tenhle systém. Harry řekl, že ne.

Pak se Lucius zeptal, jestli by Harrymu nevadilo, kdyby každé ráno přišel dřív a čekal, než se chlapec probudí. Harry se divil, proč by to chtěl nějaký kouzelník dělat, zdálo se mu to poněkud zvláštní, ale poté, co o tom přemýšlel a přesvědčil se, že ho Malfoy nebude obtěžovat hned po ránu nebo když spal, tak nakonec souhlasil.

Harry poslal dopisy Remusovi, Ronovi a Hermioně, Albusi Brumbálovi a dokonce i paní Weasleyové. Nebyl připravený jim ještě čelit, ujistil své přátele, že je v pořádku a jen potřebuje čas, aby si nějaké věci utřídil. Doufal, že to budou akceptovat.

Teď Harry netrpělivě čekal na jejich odpovědi.

Lucius mu donesl učebnice a důrazně mu naznačil, že by si je měl všechny přečíst a slíbil mu, že o všem můžou diskutovat později. Harry ještě musel složit za dva roky OVCE. Samozřejmě, že to není povinně, ale chlapec měl podezření, že to od něj jeho manžel očekává.

Všiml si, že se muž nepřestal vzdělávat ani po složení jeho Ohavně Vyčerpávajících Čarodějných Examentech. Vždycky měl u sebe nějakou knihu. Navíc Harry objevil ´Lektvarový čtvrtletník´, ´Kouzelníkův čtvrtletník´, ´Kouzelnický učenec´, ´Moderní lékouzelník´ a některé další časopisy, které psali o novém vývoji v různých oblastech magie v knihovně. Zdá se, že se Lucius Malfoy zajímal o mnoho věcí nebo jen těch, které měli co dělat s magií.

Harry si myslel, že to nebylo tak špatně, snad i trochu Luciuse Malfoye obdivoval.

18. Obavy

„Ubohý chlapec!“ vykřikla Molly Weasleyová a lomila rukama. „To je tak nespravedlivé! Chudák Harry si toho už vytrpěl dost. A teď musí žít s tím strašlivým chlapem! Lucius Malfoy není dobrý muž; to všichni vědí. Ještě jsem nepotkala slušného Malfoye! Pochybuji, že tu nějaký byl. Vůbec někdy.“

„Molly…“ pan Weasley shledal obavy své ženy nepatrně moc… přehnané? Ne, to nemohl říct. Pravděpodobně měla pravdu.

„Žádný Molly!“ odsekla žena vášnivě, nenechala se umlčet svým manželem. „Víš, že mám pravdu! To monstrum právě teď ubližuje našemu Harrymu. To vážně neexistuje nic, co bychom mohli udělat?“

„Není to tak jednoduché,“ přidal se Remus ke konverzaci.

„Remus má pravdu, drahá,“ souhlasil pan Weasley. „Malfoy je bohatý a vážený kouzelník s velkým vlivem na správných místech. Dokonce ani Albus nebyl dosud schopný cokoliv udělat.“

Molly potřásla hlavou a vstala, aby všem doplnila šálky novým čajem: „Ty bys to měl vědět lépe; Albus Brumbál je příliš zaneprázdněný. Neříkám, že se nezajímá o našeho Harryho, ale nikdy se do ničeho nemíchá, dokud se ten nebohý chlapec nedostane do smrtelného nebezpečí. Nesmíme to nechat zajít až tak daleko!“

„Jsem si jistý, že Lucius Malfoy tak daleko nezajde,“ pokusil se Remus ujistit tu ženu, přece jen věděl o celé situaci více než ti ostatní.

„Remusi…“ začala paní Weasleyová s obvinění v hlase.

„Vím, Molly,“ přerušil ji Remus klidně. „Stále to není nejlepší místo pro Harryho. Já vím.“

„No,“ zamyslel se Artur. „Pokud prokážeme, že Lucius s Harrym špatně zachází, bude volný. Není mu dovoleno zneužívat jiného kouzelníka, i když jsou spolu ženatí.“

Remus si přál, aby mohl říct Weasleyovým všechno, co věděl. Nicméně nebylo na něm, aby to řekl. Nebylo to jeho tajemství. Harry byl uzavřený člověk. To už bylo zřejmé. Remus předpokládal, že bylo mnoho věcí, které ten chlapec nikdy nikomu neřekl. Harry si rád udržoval svá tajemství a Remus nechtěl ztratit důvěru toho chlapce.

Situace by byla jiná, kdyby mu hoch neposlal sovu a zvláště nepožádal, aby nikomu neříkal o jeho těhotenství. Remus teď nemohl předstírat, že nevěděl, že Harry chce, aby to zůstalo tajemstvím.

Avšak Remus sdílel znepokojení s Weasleyovými. Nelíbilo se mu to, co viděl v Malfoy Manor.

Harryho dopisy je ani trochu nepřesvědčily. To dítě by spíše nechalo, aby mu někdo stál hodinu na noze, než aby obtěžoval druhou osobu a požádal ji, aby mu z ní slezla.

Muselo tu existovat něco, co by mohli udělat, aby dostali Harryho z hadího hnízda.

***

„Rone!“ vzkřikla Hermiona. „To je Hedvika!“ Nejenom Ron, ale i všichni ostatní nebelvíři, kteří seděli blízko přátel Harryho Pottera, otočili hlavu a sledovali velikou, sněhově bílou sovu vlétnout do Velké síně a přistát na stole před nimi.

„Hedviko, holka moje, chyběla jsi nám,“ rozzářil se Ron na nádherného ptáka.

„Tady, Hedviko,“ Hermiona ji nenabídla pouze jeden plátek slaniny, ale celý talíř.

„Hej!“ zvolal Seamus Finnigan; ještě žádnou slaninu neměl, ale radši si lépe rozmyslel protestovat, když na něj jistá dívka se střapatými vlasy zlobně pohlédla.

Mezitím sova zvedla nohu, dovolila Ronovi, aby si vzal dopis, popadla nějakou svačinu a vylétla oknem.

Ron netrpělivě trhnutím rozevřel dlouho očekávaný dopis. On s Hermionou se nad ním sklonili a snažili se odradit okolní nebelvíry, kteří se do něj snažili nakouknout.

Když Ron s Hermionou dočetli, dostali se pod příval dotazů. Na většinu z nich neodpověděli. No vážně! Ti lidé měli méně studu, než Zlatoslav Lockhart, jak to Ron později komentoval, když je konečně nechali na pokoji a oni mohli probrat Harryho dopis.

Ten dopis byl psán typicky Harryho stylem. Je v pořádku, všechno je prostě v pohodě a prima a oni nemají důvod se znepokojovat… což pravděpodobně znamenalo, že se má mizerně, jeho život je učiněným peklem a Harryho přátelé by se vážně měli obávat – nějak takhle to přečetli mezi řádky.

Za koho je Harry má, že si z nich dělá srandu? Mohli říci, jak špatně na tom je, už jen když spočítali, kolikrát napsal ‚opravdu není důvod k obavám‘ v jednou dopisu.

Pětkrát opravdu-není-důvod-k-obavám tentokrát.

Ale co mohli dělat? Malfoy pravděpodobně nepouští Harryho ven ze sídla a dovolil mu napsat ten dopis jen proto, aby je uklidnil. Možná Malfoy nařídil Harrymu, aby jim napsal!

Od začátku semestru neuběhl ani jeden jediný den, kdy by nemysleli na Harryho. Nadto, když nepřicházely od něj ani sovy, dostávali se do stále větší deprese.

Zezačátku čekali čtyři týdny po Harryho svatbě, předpokládali, že Malfoy prostě nedovoluje Harrymu napsat. Avšak doufali, že se se svým přítelem potkají, až znovu začne škola.

Pak Malfoy oznámil, že jeho ‚manžel‘ se bude učit doma. To bylo více než podezřelé. Byli si jistí, že Malfoy Harrymu dělal něco strašného a Hermiona začala špatně spát obavou o to, co by to mohlo být. Vždyť to přece býval Smrtijed! Dokonce ani nevěděli, čeho byl ten muž schopný.

Pokoušeli se vytáhnout nějaké informace z Malfoye juniora. Ale bylo to jako mluvit s… hadem bez schopnosti mluvit hadím jazykem.

A pak tu byli ostatní zmijozelové, neustále se jim posmívali kvůli manželství Potter-Malfoy. Věci, které říkali, byly prostě… odporné. Otázka, jestli si Potter užívá těšit Luciuse Malfoye v posteli, nebyla to nejhorší, co říkali.

Samozřejmě to dělali, jen když Draco Malfoy nebyl v okolí. Ron s Hermionou měli podezření, že zmijozelský princ neoceňuje, když ostatní pomlouvají jeho otce. Oba nebelvíři by nikdy předtím nehádali, že si budou užívat mít hodiny společné s Malfoyem.

Avšak září přešlo a nepřišel žádný dopis. Nyní, po dvou měsících beze slova, konečně něco dostali. Týden před Halloweenem jim Harry poslal tohle příliš radostné… jak by se mohli neobávat?

***

Harryho pošta ležela na straně jejich stolku na snídani. Jejich stolek byl malý, nízký stůl, který se objevoval každé ráno mezi sedačkami a velkým křeslem, a který Lucius s Harrym používali, když snídali. Harry nerad snídal v posteli. Připomínalo mu to, jak byl nemocný. Nicméně bylo příjemné začít den pomalu. Nasnídat se hned poté, co vstane, aniž by se převlékl z pyžama, teprve poté se umýt a obléknout.

Zezačátku to bylo divné, vzbudit se a najít Luciuse Malfoye, jak sedí vedle jeho postele a pozoruje ho. Pak si na to zvykl. Poté, co Harry vstal, přesunul se na pohovku. Lucius si sedl na křeslo a snídaňový stolek se objevil. Po několika dnech se Harry uvolnil natolik, že si vzal svou deku a polštář a na pohovce si vytvořil něco jako hnízdo, takže to bylo ještě pohodlnější.

„Všiml jsem si, že jsi obdržel dopisy od svých přátel,“ Lucius ukázal na pergameny.

Harry pochopil, co ten muž ve skutečnosti tím prohlášením myslel. Lucius by chtěl vědět, co Harryho přátelé psali, ale netrval na tom.

Jeho manžel měl ve zvyku být velmi jemný a neurčitý; bylo to, jako kdyby používal nějaký druh ‚kódu‘. Harry to shledával fascinujícím a byl ještě více překvapený, když objevil, že je schopný zprávu rozluštit, alespoň nějaké z nich.

„Chtějí se se mnou sejít,“ prohlásil.

Luciusovi bylo zřejmé to, že z nějakého důvodu, jeho malý nebelvír z toho nebyl moc nadšený. Bylo přirozené, když se zmijozelové příležitostně vyhýbali svým přátelům. Znamenalo to jenom to, že ona osoba nechtěla, aby něco věděli nebo nějak zajímavě… intrikovala, ale dokonce i když nějací zmijozelové měli přátele (ne více než dva, obvykle jednoho dobrého), stále je nazývali ‚známými‘, takže technicky zmijozelové neměli přátele.

Nicméně podle čarodějky, která napsala ‚Ochočte si svého malého lva aneb Co dělat, když je vaše dítě Nebelvír‘, pokud se odcizil svým přátelům, něco bylo vážně špatně.

„Chtěl by ses s nimi setkat?“ zajímal se Lucius. Teď (podle té zatracené knihy) musel přemluvit svého manžela k rozhovoru, aniž by byl příliš přímý a neodbytný nebo by se Harry stáhl do sebe.

To bylo jiné, než s čím obvykle jednal. Pokud Draco měl problém se svými ‚známými‘, Lucius se prostě jen musel obrnit trpělivostí a přetrpět tirádu o tom, jaká je to banda nevděčných, zabedněných slimáků a vyjádřit se, jak přiměřená byla pomsta, kterou Draco vybral.

„Já… já si nejsem jistý…“ Harry zněl tak nejistě a odmítavě, jak jen někdo může být.

„Myslím, že to není špatný nápad. Mohl bys jim ukázat, že tě nenechávám nosit obojek a vodítko,“ navrhoval Lucius s trochou pobavením.

Harryho koutky se zkroutily pobavením. Nedávno přišel na to, že Lucius má smysl pro humor. Chlapec to shledával velmi vtipným, když Luciusův hlas zůstával dokonale chladný a s vážným tónem, když pronášel naprosté nesmysly nebo něco podobného, co téměř Harryho přimělo, že se chtěl smát.

„Něco tě trápí, Harry? Pokud mi řekneš, co je špatně, jsem si jistý, že budu schopný něco vymyslet,“ teď byl Lucius zcela vážný.

Harry předpokládal, že tohle je opět zmijozelská záležitost. Luciusova slova zněla jako: ‚Použiju veškeré své peníze a vliv, abych vyřešil všechny tvé potíže.‘

Harry ucítil podivný pocit ve svém břiše; tohle bylo tak… jaksi laskavé… od toho muže.

Ale jak by mohl říct Luciusovi…

Pak se Lucius nad něčím zamyslel: „Harry, proč nechceš, aby tvoji přátelé zjistili o tvém těhotenství?“

Harry zbledl a ztuhl… jak to mohl vědět? Četl Lucius jeho myšlenky? Chlapec odvrátil oči, obával se, že by mohly prozradit všechno.

„Harry… vím, že není žádný důvod pro to, abys mi věřil, ale… ujišťuji tě, že můžeš. Uvědomil jsem si své omyly a udělám všechno, co je v mé moci, abych se vyhnul jejich opakování. Mohu tě ujistit, že pro mě není nic důležitějšího, než moje rodina. Rodina nyní znamená ty a moje děti. Tím myslím obě moje děti.

Jsem starší než ty a, i když někdy chybuji, stále vím o životě hodně a není moc věcí, co bys mohl říct, čím bys mě šokoval. Měl bys mi říct, co je ve tvé mysli. Už nejsi více sám. Můžeš mě považovat za svého ochránce a jako takový ti pomohu, jakkoliv budeš potřebovat.“

Harry byl odtažitý a velmi tichý. „Já nemohu… je to jen… budou vědět…“ zašeptal. Lucius stěží slyšel svého malého manžela.

„Budou vědět co?“ Starší kouzelník vyzvídal opatrně. Cítil velmi silnou potřebu dotknout se chlapce, položit mu ruce na ramena, utěšit ho, starat se o něj a chránit.

Harry si přitáhl nohy k hrudníku a schoval svou tvář za kolena a ruce. „Budou vědět… vědět… že my… my… tu noc…“ hochův hlas se vytratil.

Lucius porozuměl.

Rád by vzal Harryho do náruče a pevně ho držel, utěšoval ho. Chtěl to tak úpěnlivě, že to skoro bolelo. Nicméně věděl, že v tuto chvílí bylo dotknout se chlapce vyloučeno.

Jsme ženatí. Není to jejich věc – to byla první myšlenka, která mu přišla na mysl – další špatný nápad.

„Nebudou tě nenávidět. Pokud budou někoho nesnášet, budu to já,“ tudy na to Lucius nechtěl jít. Byl Harry připraven pro tuto konverzaci? Jaká by byla jeho reakce? Byl lepší způsob, jak na to jít?

„Harry, neudělal jsi nic špatného. Nebyla to tvoje chyba. Znásilnil jsem tě. Nemohl jsi mě zastavit… já…“ tohle Luciuse také zraňovalo… jeho ignorance nebo spíše arogance ho proměnila v zrůdu… byl zázrak, že s ním Harry vůbec dokázal být v jedné místnosti… a co jeho ubohé pokusy o napravení chyby, za co stály? Povzdechl si, začínal se cítit mizerně a rezignovaně.

„Harry, neumíš si ani představit, jak toho lituji. Nadto jsem to já, kdo musí litovat a stydět se, jenom já. Měl bych tě nechat jít. Koupím ti dům s domácími skřítky a najmu ošetřovatelku, cokoliv chceš… pravděpodobně je pro tebe bolestné vidět mě po tom všem, co se stalo. Ačkoliv bych rád navštěvoval naše dítě, pokud mi to dovolíš…“

„Ne!“ náhlý výkřik přerušil Luciuse. Harry se díval přímo na něj, jeho oči se rozšířily a zaplnily slzami.

„Nemůžeš mě poslat pryč! Nemůžeš mě nechat samotného! A to dítě! Nemůžu ho mít samotný, já… nikdo se o mě nebude starat, o nás… Nechci být sám… Měl jsi mě! Znásilnil jsi mě… Dal jsem ti své panenství, ne, nedal. Vzal sis ho, ty, bastarde! A teď se mě chceš prostě zbavit! Využil jsi mě jako každého a teď už mě dál nepotřebuješ!“

„Harry… já… já se tak moc omlouvám, prosím, neměl jsem ani tušení,“ prosil Lucius. Pravděpodobně poprvé ve svém životě. „Není pro tebe správné, abys byl tady… není to pro tebe dobré. Matu tě. Jsi velmi zranitelný a…“

„Ne!“ Harry se vyškrábal ze svého místa a klekl si na kolena u Luciusova křesla. „Prosím, neposílej mě pryč, prosím,“ chlapec popadl Luciusovu ruku. „Může to pro mě být dobré; neubližuješ mi… nechci být sám nebo s neznámými lidmi. Neopouštěj mě!“

„Harry, musí tu být někdo další, můžeš bydlet u svých přátel. Já jsem špína, bastard, já…“ Lucius si musel připomenout, že tohle všechno říká pro manželovo dobro, dokonce i když v tom nebylo jeho srdce. Byl připravený Harryho osvobodit, ale ve skutečnosti to nechtěl.

„Nechci bydlet s nimi! Nepotřebují mě! Mají své vlastní rodiny, jsem u nich vítaný, ale stejně k nim nepatřím. Nejsem jedním z nich. Nechci být charitativní případ, ten malý, potřebný sirotek. Nechci se koukat na jejich smutné obličeje, nechci vidět jejich lítost. Prosím,“ Harryho vztek odešel; slzy mu stékaly dolů po tvářích.
„Slíbil jsi, že mi neublížíš, že se postaráš o mě a o dítě. Budeš chtít moje dítě, bude mít tvoji krev, krev je důležitá, ne snad? Naše dítě bude potřebovat rodiče; nemohu je odehnat od něj nebo ní. Vím, jaké to je.“

Dítě… tahle hysterie nemohla být dobrá pro toho malinkého…

„Prosím, slíbil jsi mi, že si mohu vybrat, a já chci zůstat tady,“ prosil Harry, vzlykaje si opíral čelo o nohy staršího kouzelníka.

Tohle bylo špatné tak mnoha způsoby… ale občas situace byla, jaká byla a lidé jednali tak, jak jednali. Lucius Harrymu zcela nerozuměl, takže se nechystal tvrdit, že ví, co je pro něj lepší a jednoduše dá chlapci to, o co žádá.

„Mrzí mě to, Harry. Tak moc mrzí… samozřejmě můžeš zůstat. Cokoliv chceš. Pojď sem. Nebude ti vadit, když tě obejmu?“ požádal muž o svolení, aby se ujistil.

„Prosím,“ zamumlal Harry slabě.

„Víš, já…“

„Ano,“ Harry věděl, co se Lucius chystal říct a ano, věděl, že by toho Lucius nezneužil.

Pak si Lucius přitáhl chlapce na klín. Nechal Harrymu zabořit hlavu do své košile a začal něžně třít hochovy záda, zatímco ten potichu brečel. Ze začátku se Harry necítil příliš pohodlně, ale pak se uvolnil a užíval si teplo a útěchu.

Chtěl zůstat s Luciusem. I když to nebylo správné. I když zároveň nechtěl. I když sám sobě nerozuměl. I když úplně ztratil soudnost.

Právě teď Harry potřeboval někoho, kdo by se o něj postaral. Nechtěl s nikým bojovat; nechtěl odpovídat na žádné nepříjemné otázky. Chtěl být slabý a litovat se; ale nechtěl vidět, jak ho litují ostatní.

Harry chtěl mít někoho jenom pro sebe.

Ať byly Luciusovy city jakékoliv, bylo zřejmé, že z nějakého důvodu Harryho nelituje. Byla zde vina, obavy, kupodivu péče a snaha chránit, ale ne lítost.

Tohle bylo to, co potřeboval – být držen. I když to byl Lucius Malfoy.

Harry neviděl, že jeho manžel má také slzy v očích.