4. část

4. část - CO TEĎ 

Překladatel: Sirina - 19., 20., 22., 23. kapitola, Adelaine - 21. kapitola

19. kapitola Život jde dál

Luciusovi to trvalo nějaký čas, ale poté, co opakovaně ujišťoval rozrušeného chlapce, že může zůstat na Manor tak dlouho, jak si bude přát, tak se Harry konečně uklidnil.

Lucius tomu vůbec nerozuměl. Myslel si, že se Harry nemůže dočkat, až bude volný a bude moct od něj utéct. Ne, že by nezažil pořádnou úlevu, když zjistil, že si to myslel špatně.

Tolik to bylo zřejmé, protože chlapec ještě ležel schoulený v jeho klíně.

 „Harry,“ Lucius ho jemně uchopil za bradu a naklonil ji, aby mohl nahlédnout do jeho zářivých zelených očí.

Jemně položil prst pod bradu a tím ho donutil podívat se mu do obličeje.

„Cítíš se lépe?“

Chlapec přikývl. Zdá se, že slzy už opravdu uschly.

„To je dobře. Měl by ses opláchnout a obléknout. Chci ti něco ukázat.“

Harry poslušně slezl Luciusovi z klína a zmizel v koupelně, umyl si obličej, na kterém byly zaschlé stopy od slz a nechal Chirpy ho obléknout. Chlapec zjistil, že to bylo rychlejší a jednodušší, než se pokusit hádat s tou malou otravou.

Také se přestal znepokojovat, že by se ho skřítka pokusila obléknout do nějakého příšerného oblečení.

Harry si myslel, že Malfoyova skřítka se ho pokusí oblékat do tuhých formálních šatů- Nicméně to se nestalo. Oblečení, které mu Chirpy připravila každé ráno, bylo zcela normální i podle mudlovských norem. Samozřejmě, nebyly to džíny nebo nějaké sportovní oblečení, všechno to vypadalo docela elegantně.

Harry musel obvykle nosit černé, tmavě zelené, nebesky modré, o hodně tmavší červené jednoduché kalhoty a košili nebo svetr a pár pěkně vypadajících bot. Oblečení se zdálo být velmi jemné a drahé, některé kousky byly vyrobeny z takových materiálů, kterých se Harry nikdy předtím nedotkl. No, nemohl tvrdit, že toho ví hodně o hezkém oblečení, protože nikdy žádné neměl, ale bylo patrné, že je velmi kvalitní.

Jeden z jeho svetrů byl lehký skoro jako pírko. Harry sotva cítil, že měl něco na sobě a musel kontrolovat, jestli je vůbec oblečený. Pouze v případě, když se Chirpy snažila mu vnutit kravatu, stal se neoblomným. A když mu místo toho nabídla motýlka, Harry se na ni zamračil. Byl to Harry vs domácí skřítek- jedna:jedna. A Harry se nechtěl pokaždé převlékat před večeří!

Harry začínal tušit, že jeho oblečení nebylo Dracovo obnošené. Padne mu příliš dobře. Vzpomněl si na den, kdy přišli Luciusovi zaměstnanci nebo kdo to byl, vzít mu míru na svatební šaty. Harry si byl téměř jistý, že Lucius použil to měření při koupi nových šatů pro něj.

Zpočátku byl chlapec překvapen, že Lucius doma také nenosil formální oblečení, ale preferoval kalhoty a košili nebo svetr. Pak si na to zvykl. Harry musel uznat, že kouzelník v těch neformálních vypadá moc hezky. Znělo to hloupě-dokonce jen v jeho hlavě, ale hábity nejsou pro lidi, kteří mají hezké tělo.

Harry cítil, jak se mu do tváří hrne červeň, když vstoupil do knihovny, kde Lucius stál u krbu. Byla to dobrá věc, že na něj muž nepoužíval Legilimens, aby si přečetl jeho myšlenky, které byly poněkud… neslušné, možná?

Lucius mu pokynul ke krbu a nabídl mu trochu letaxu z misky stojící na krbové římse. Harry zaváhal, náhle se cítil trochu nervózní, ale Lucius si všiml jeho úzkosti.

„Harry, my to tu neopouštíme. Neodcházíme. Jdeme prostě jen ven a později se vrátíme, slibuji. Mám pro tebe překvapení. Bude to z kategorie dobrých překvapení.“

Nebyl moc důvtipný, ale jeden musí být občas s těmi Nebelvíry neomalený.

Lucius šel napřed. Dal Harrymu instrukce, aby napočítal do pěti, pak zvolal Nádrž Alicante a vkročil do krbu.

Když Harry klopýtal z ohniště, tak ho Lucius chytil. Silné paže stabilizovali chlapce, aby nemohl spadnout. Když Harry stál opět na nohou, měl možnost se kolem sebe rozhlédnout.

Krb sám ho překvapil. Nevypadal jako žádný, který kdy viděl. Právě naopak- tenhle vypadal jako jeskyně, byla to opravdu velká dutina, nejspíš součást nějaké ještě větší jeskyně. Nicméně, to bylo ohniště, protože v něm hořely magické plameny a ostatní čarodějové a čarodějky vystupovali z plamenů hned vedle nich.

 „Pojď sem, není slušné blokovat krb,“ vzal ho Lucius za ruku a ukázal Harrymu směrem k východu. Z toho směru přicházelo trochu jiné světlo.

Šli vedle jiných kouzelníků a vstoupili do prostorné jeskyně, která nebyla jen jeskyní. Zdálo se, že hala je plná čarodějů všech věkových kategorií- byly tu rodiny s dětmi, mladé páry a dokonce i několik velmi starých kouzelníků a čarodějek.

Hala byla velmi dobře prosvícena. Byla tam spousta rostlin, které visely z klenutého stropu, a podlaha byla pokryta mozaikou vyrobenou z malých barevných kamínků, které tvořily exotické vzorce a obrazy nějakých zvířat…

Pak si Harry všiml velkého nápisu nad klenutým průchodem, před nímž se tvořili fronty kouzelníků. VÍTEJTE V MUZEU VODNÍCH TVORŮ!

Harry náhlým vzrušením skoro vyskočil. Lucius ho vzal do kouzelnického akvária!

Vstupní poplatek byl pět galeonů, ale Harry si myslel, že by klidně zaplatil desetkrát víc, aby mohl vidět muzeum!

To místo bylo úžasné! Brilantní! Tak skvělé! Harry si byl docela jistý, že během celé dlouhé exkurze nezavřel pusu.

 Ve stěnách jeskynního systému bylo umístěno mnoho akvárií a nádrží, které byly obývány všemi druhy zvířat, které žily ve vodě.

Byly tu ryby ve všech představitelných velikostech a barvách. Některé z nich svítily, měnili barvy, jiné zpívaly a rostly jim rohy před vašima očima a dělaly spoustu jiných věcí, které si Harry ani nebyl schopný představit, že by ryby mohly dělat.

Harry viděl skutečně živého hippocampuse- mořského koníka, s hlavou a přední částí koně a zadní částí s obřím ocasem ryby.

A pak tam byla moudrá chobotnice Vito. Jestliže se jí někdo zeptal na nějakou otázku, odpověď se objevila plavající ve vodě, psaná modrými šumivými písmenky a ovšem, že byly chytré nebo vtipné… více méně.

Když se Lucius s Harrym přiblížili, tak zrovna dva dospívající chlapci otravovali Vito a ptali se na otázky… no… zdá se, že chobotnice neměla dost inteligence, aby věděla, že nemá třináctiletým odpovídat na takové neslušné otázky. Harrymu se ulevilo, když je jejich matky odehnaly pryč, protože se začal obávat, že jeho červené uši už nikdy nebudou mít svou přirozenou barvu.

Zažili ale i několik nedorozumění. Harry byl šokován, když viděl expozici, která byla věnována vodním lidem. Z hodin péče o kouzelné tvory Harry věděl, že existovalo víc druhů bytostí podobných člověku, které žili pod vodou, ty které potkal během turnaje Tří kouzelníků, byly nepříjemní, podobali se spíš utopeným lidem s tou jejich zašedlou pletí a matnýma očima.

Tohle byl ale druh mořských panen, které obývají teplejší části světa. Dvě krásné ženy se koupaly v prostorné nádrži, jejich zelené a modré vlasy plavaly kolem nich. A samozřejmě, měli ocas pokrytý lesklými šupinkami. Ty bytosti byly nádherné.

Ale to nebyl důvod, proč byl Harry tak zaskočen.

„Děje se něco?“ zeptal se Lucius, když si všiml jeho výrazu. Zatím měl výlet velký úspěch.

„Samozřejmě!“ vykřikl Harry. „ Jak… jak můžou být ty… ty mořské panny v nádrži! To je kruté!“

 Lucius úplně zcela nepochopil, co je špatně na tom, že ta zvířata jsou držena v nádrži a také to tak řekl.

Harry však měl jiný názor. Pro jednou cítil s Hermionou. „ Ale to je stejné jako otroctví! Je to kruté! Drží je tam. Jako zvířata!“

Ach, tak… Lucius se usmál, vypadal poněkud pobaveně. Harry byl tak krásný s tváří zrudlou z rozhořčení.

„Já na tom nevidím nic zábavného!“

„Harry…“ začal ho Lucius uklidňovat. „Oni nejsou otroci. Mořské panny tu pracují.“

Chlapec byl zmatený. „Pracují? Co tím myslíš?“

„Dostávají zaplaceno,“ vysvětlil Lucius.

„Ale… ale jsi si jistý?“

„Ano, jsem. Velmi jistý. Vlastně poprvé, co jsem tu byl s Dracem, jsem musel nechat zavolat ředitele, aby o tom mého syna ujistil,“ ten muž na ten den nikdy nezapomene.

„Také se obával, že tu drželi mořské panny v zajetí?“

Lucius vypadal strašně pobaveně, teda alespoň na něj. „Oh, ne. Draco chtěl, abych mu jednu koupil, nevěřil, že nejsou na prodej, můj syn byl přesvědčený, že jsou to jen výmluvy, bylo mu teprve šest.“

Harry se zamračil… A pak se zasmál, byl to jen takový malý smích, ale i přesto. Lucius byl spokojený, že je odpovědný za způsobení téhle reakce.

Harry mohl skoro vidět malého Draca, jak dupe nohou a odmítá odejít, dokud mu otec nekoupí mořskou pannu jako domácího mazlíčka.

Harry se podíval na staršího muže. Ty vzpomínky pro něj byly nejspíš cenné.

Zdálo se, že Lucius má potíže udržet si svou chladnou masku. Evidentně bylo dost těžké pro hlavu Malfoyů se uvolnit. Začal si všímat, že i když Lucius se jeví chladný jako rampouch, měl city. Pokud by ho někdo pečlivě sledoval, bylo nemožné si toho nevšimnout.

Byl tam náznak pobavení v Luciusových očích nebo stiskl pevněji rty, aby jim zabránil se zvlnit do širokého úsměvu.

Nicméně, Harry se divil, jak ten kouzelník neztrácí svůj klid. Zvlášť, když se díval na ty ryby. Nejprve si Harry myslel, že to sklo jeho a Luciusovu tvář jen odráželo, ale pak si všiml, že jeho tvář… měla malé rybí tělo, šupiny a ploutev. A také měla Luciusovu tvář…

Harry se rozesmál znovu. Ach, Merline, ryby napodobovaly jejich tváře! To bylo k popukání. Hlava Luciuse Malfoye na malém rybím těle.

Když oba muži vstoupili do malé restaurace, Harry málem zapomněl na všechno, co se ráno stalo.

Lucius se cítil docela domýšlivě. Jeho plán pracoval. Muž byl moc potěšen, že jejich výlet rozptýlil jeho malého manžela, odlákal jeho mysl z méně příjemných záležitostí.

Sedli si a tmavovlasý opálený číšník je přivítal v nějakém cizím jazyku, který Harry nepoznal a nabídl jim jídelní lístek. Ne, že by si Harry neuvědomil, že už nebyly v Británii, ale neměl moc zkušeností s cizinci nebo s cestováním, tak neznal žádné jazyky. Nechtěl se ptát Luciuse, kde přesně bylo Alicante. Harry se už tak cítil trochu hloupě, když nedokázal skrýt své nadšení.

Číšník, jehož jméno bylo Pablo (podle jmenovky) měl blýskavý úsměv, který objevil zářivě bílé zuby, ty kontrastovaly s jeho tmavou pletí. Číšník měl čokoládové hnědé oči, které vypadaly podivně intenzivněji, když se dívaly na Harryho a chlapec se z toho málem cítil nesvůj. Když Lucius upozornil na to, že nebyli místní, mladý muž přešel do zcela slušné angličtiny, nabídl jim nápoje a doporučil dnešní specialitu.

Harry se zeptal Luciuse, jestli by mohl objednat něco i pro něj, protože i když Pablo pomocí hůlky změnil menu do angličtiny, tak tomu Harry vůbec nerozuměl…

 

Lucius mu vyhověl, ale před tím mu vysvětlil, co některé z názvů znamenaly. Měli steak Al Carbon, nějaký salát, společně pak měli talíř s mořskými delikatesami, Lucius k tomu měl víno a Harry virgin mojito. Jídlo bylo zvláštní, ale naprosto vynikající. Chlapec si začal spojovat Luciuse Malfoye s dobrým jídlem a naopak.  Samozřejmě, po tom, co žil s Dursleyovými Harrymu všechno jídlo, které mu bylo dovoleno jíst připadalo dobré, ale začal si uvědomovat, že jídlo slouží i k něčemu víc, než jen k uhašení hladu.

Pak mu Lucius konečně vysvětlil, že byli ve Španělsku. Muzeum bylo umístěno v Alicante- město v blízkosti Středozemního moře bylo součástí kouzelnického Španělska a bylo postaveno před pár sty lety. Přirozeně bylo jediné svého druhu.

Po hlavním chodu se Harry u stolu omluvil a zašel navštívit Místnost pro pány.

Když se chlapec vrátil, Lucius si všiml, že se začal na židli ošívat a místo aby jedl desert, tak si s ním jen hrál.

„Děje se něco, Harry? Chtěl bys něco jiného?“ Ukázal na zmrzlinu. „To není problém.“

„Ne, ne, to je v pořádku, opravdu!“ mladý kouzelník protestoval, ale pořád vypadal nesvůj. Lucius nic neřekl, ale stále se díval na svého manžela s očekáváním. Tato strategie byla účinná, samozřejmě.

„Nejsem si jistý… podívej se…“ chlapec vytáhl proužek pergamenu z kapsy a podal to svému manželovi.

Lucius si prohlédl pergamen. Vypadalo to jako něčí letaxová adresa někde v Alicante.

„To mi dal číšník,“ vyhrkl Harry nervózně. „Co chtěl?“ zeptal se chlapec, zněl dost zmateně.

Lucius se zamračil a namířil hůlku na pergamen, řekl Revelo. Jeho oči se zúžily: „Jsi si jistý, že to chceš vědět?“ Všechno mu bylo naprosto jasné, ale když viděl, že Harry byl zjevně bezradný, Lucius si nebyl jistý, jestli to chlapec bude chtít vůbec vědět.

 „Samozřejmě!“ Harry zněl uraženě. „ Chci říct...já...já jsem mladý a jsou tu věci, které nevím, ale…„ chlapec zněl dost nejistě, jako by si nebyl jistý, jestli se tomu druhému muži bude líbit, co řekne a bál se, aby nebyl potrestán. „ Nechci, aby mě pořád někdo chránil. Já…já nemám rád, když přede mnou lidé něco tají.“

Lucius to pochopil dokonale a dokonce připustil: „Harry, nebudu tě chránit, jestli to nechceš.“

Tohle bylo to, co na Luciusovi začal mít rád, nabídl mu vždycky, to co chtěl. Zacházel s Nebelvíry jinak. Albus Brumbál se vždy omluvně usmíval, Hermiona se pokoušela, aby cítil vinu, že porušil nějaká pravidla a Ron jen řekl, že je mrzutý…Lucius jen přijal jeho názor.

 „Také,“ pokračoval Lucius. „Jsem moc potěšený, že jsi jednal upřímně a všechno jsi mi řekl. Nebudu ti za to nadávat.“

Harry si uvědomil, že měl opravdu rád Luciusův přístup… něco v Luciusovi Harryho prostě nenechalo, aby jen pokrčil rameny nebo mu dal nějakou neurčitou odpověď. Možná, že začal přemýšlet o většině věcí rozumně? (Alespoň v poslední době.)

 „A o té poznámce…,“ začal Lucius a podal Harrymu pergamen.

Teď na něm nebyla adresa, ale…

„Pokud se někdy unaví ty pytle peněz, víš, kam se máš odletaxovat, můj Anděli.“

Harry vykulil oči: „Co to znamená?“ Proč ho ten muž oslovil? „Co chce?“

 „Samozřejmě tebe, “ prohlásil Lucius, držel si svůj výraz prázdný a pozoroval reakci svého společníka.

„Cože? Jak? Proč…?“ Lucius se bavil a těšil, že chlapec vypadal uraženě a znechuceně. Alespoň, že nemusí mít důvod k obavám, že Harry by chtěl raději společnost nějakého mladšího kouzelníka. Shledal to velmi potěšujícím.

„Harry, víš, jak vypadáme?“

Chlapec zavrtěl hlavou, nepochopil, co mu starší muž naznačoval.

„My zjevně nejsme otec a syn. Náš věkový rozdíl je tak značný, že většina lidí přepokládá, že nemůžeme být přátelé.  Zřejmě jsem tě vzal ven, jsem cizinec a nosím snubní prsten. Většina lidí si myslí, že jsi můj mladý milenec a že s tebou podvádím svou manželku. To je také důvod, proč jsem tě vzal do ciziny, kde nás nikdo nepozná. Kromě toho, já jsem patrně bohatý, tak si tě možná vydržuji. Když tě číšník oslovil ´Anděli´ myslel přesně tohle.“

Co Lucius nezmínil, bylo, že bylo také zřejmé, že oba pocházejí z jiné třídy.

„Já…omlouvám se…nechtěl jsem, aby…,“koktal chlapec a zuřivě se červenal.

„Není třeba se omlouvat za něco, co není tvoje chyba.“

„Ale…možná jsem udělal něco…nebo….“

Lucius chtěl prohlásit, že kdyby se pokusil flirtovat s číšníkem, hodil by ho přes rameno a nesl domů dřív než by mohl říct „Adios“. Nicméně, bylo to zřejmě zbytečné. Mladý muž byl skoro bolestně nevinný. Bylo to okouzlující, opravdu. Harry si vůbec nevšímal, jestli se s ním chce někdo sblížit, nemluvě o flirtování s někým.

 „Rozhodně ne. Neudělal jsi nic špatného. Nedělej si kvůli tomu starosti.“

Později ten večer Harry ležel v posteli, ve svém pokoji, ve svém domě… jeho dům? v domě svého manžela, těhotný se svým dítětem, měl dokonce svého domácího skřítka, který byl dost hodný (ano, ano…) a přišel kdykoliv něco potřeboval nebo jen chtěl společnost…Harry se rozhodl, že by si na to zvyknul, a že měl vlastně dost hezký den.

I ta část, kdy Lucius požádal číšníka, aby jim donesl další dvě mojita, ale ujistil se, že Harry dostal virgin, protože ´jeho (pauza) těhotný (pauza) manžel´ nesměl žádné alkoholické nápoje.

Harry musel uznat, že to bylo zábavné vidět číšníka, jak zbledl, roztřásl se a rozčiloval se před nimi. Pak Lucius zašel ještě dál a vrátil mu kus pergamenu s adresou a říkal mu, že to pravděpodobně někde ztratil.

Číšník vypadal, jako by se o něj pokoušel infarkt. Vzhledem k tomu, že během celé konverzace Lucius vypadal jako žralok, který byl připravený se o svou kořist poprat, se Harry nemohl Pablovi divit.

Ten den nezkazilo dokonce ani to, když Lucius poukázal na to, že se Harry dříve či později bude muset potkat se svými přáteli tváří v tvář. Chlapec si povzdechl. Už to věděl. Nakonec se oba dohodli, že příští sobotu den před Halloweenem bude nejlepší doba na navštívení Rona a Hermiony, protože bude prasinkový víkend.

První věc, kterou Harry udělal, když se vrátili domů, bylo, že našel svůj snubní prsten a navlékl si ho na prst. Po tom, co se stalo…nechtěl, aby si lidé mysleli, že byl…nájemný chlapec nebo něco takového. On si dřív ani pořádně prsten neprohlédl, jen si ho sundal a schoval ho do své tašky, když byl na útěku.

Byl to jednoduchý zlatý kroužek. Nic zvláštního na něm nebylo. Jen to, co představoval, bylo zvláštní. To, co se dnes stalo, přesvědčilo chlapce, že preferoval, když lidé věděli, že byl ženatý s Luciusem, že s ním nespal jen pro peníze.

Harry zívl. Byl tááák unavený. Ale byl to dobrý druh únavy.

 Harry se těšil z klidu a pohody. Už se v panství necítil zamčený nebo uvězněný. Začal chodit na procházky a těšil se ze všeho, co se mu nabízelo. Kromě toho, Lucius tu vždy byl. Byl tu dopoledne, když spolu snídali a také společně večeřeli. Často se spolu procházeli nebo se Lucius připojil k Harrymu u bazénu, který si chlapec okamžitě zamiloval. Manžel ho také znova vzal na večeři do restaurace. Nebylo by na tom nic zvláštního, pokud by ta restaurace nebyla v Benátkách. Harry ani nemohl popsat, jak moc rád měl Benátky.

Knihovna a zimní zahrada se taky stala Harryho nejoblíbenějšími místy. Chlapec začal studovat v knihovně, protože Lucius tu trávil spoustu času pročítáním hromady pergamenů a psaním dopisů. Když měl Harry nějaké otázky, starší kouzelník mu na ně ochotně odpověděl. Lucius dokonce Harrymu ukázal všechna kouzla, které chlapec potřeboval znát.

Když mu starší kouzelník poprvé navrhl, aby jeho manžel zkusil kouzla i praktikovat, Harry dostal strach, kvůli kouzlení nezletilých. Nechtěl dát ministerstvu záminku k tomu, aby mu odebrali hůlku.

„Nesmysl,“ odfrkl si Lucius. „Jsi ženatý. To znamená, že jsi před zákonem dospělý a hledáček byl z tvé hůlky odejmut. Můžeš ji používat jak je ti libo. Ani jsem se nemusel obracet na ministerstvo a požádat je o tohle, protože studuješ doma, tak jsem to udělal s Dracem, než nastoupil do Bradavic.“

Luciusův výraz byl pohrdavý.

„Nikdy jsem neschvaloval politiku ministerstva. Ne, kouzelník, bez ohledu na to, jak je mladý by neměl mít zakázáno používat hůlku. Jen proto, že někteří rodiče nejsou schopni kontrolovat své děti nebo se bojí kouzel…,“ což bylo zřejmě namířeno na mudly, jejichž děti se ukázaly být kouzelníky.

Harry se na to nikdy tímhle způsobem nedíval. Všiml si, že Lucius měl velmi rozdílné a dost fascinující názory na některé záležitosti.  Projevoval jen málo ohleduplnosti k těm, kteří se o sebe nebyli schopní postarat sami.

 Když se Lucius setkával se svými obchodními partnery a dalšími důležitými osobami, Harry se obvykle přesunul do zimní zahrady. Ta mu připomínala obrovský zelený dům, kromě toho měla sférický strop. Rostla tu spousta květin, citrusových stromů, další nějaké menší stromy a popínavé rostliny. Zvlášť Harry miloval malou fontánu uprostřed zahrady a už se spřátelil se sochou víly, která stála v kašně a ráda si s ním povídala.

20. kapitola Halloween

Restaurace 'Pigeon's Milk' byla umístěna v dobře udržované staré budově vedle Dervish & Banges. Ron a Hermiona v ní nikdy nebyli, protože neměli důvod jít do restaurace, kde by si mohli dovolit koupit… no možná sklenici dýňového džusu.

Cítili se trochu nesví-jako malé děti v místě, kde všichni ostatní lidé byli jen nevrlí dospělí, kteří vypadali, jako by jen čekali, až oba Nebelvíři udělají něco špatně, aby jim mohli nadat nebo je vyhodit.

Byli překvapení, když číšník, který se tvářil neuvěřitelně arogantně a nadřazeně je vedl halou do patra, kde zaklepal na dveře, která pak otevřel a podržel jim je, aby mohli jít dovnitř.

„Rone! Hermiono!“ zvolal Harry, když jeho přátelé vešli dovnitř.

„Harry!“ oba běželi k jejich příteli a pevně ho objali.

Po šíleném objímaní sebe navzájem a křiku pozdravů, se nakonec usadili ke stolu.

Před nimi se objevilo menu. Hermiona zamumlala něco o ubožátcích domácích skřítcích a Ron jen vyvalil oči. Harry se ušklíbl-moc se toho nezměnilo.

„Páni,“ hvízdl Ron. „Poslouchej, kámo,… nejsou tu žádné ceny, ale zní to dost přehnaně.“

„Promiň, Rone,“ omlouval se Harry. „Já jen… nejsem si jist, jestli můžu jít do Třech košťat, aniž bych byl napaden. A nedělej si starosti s účtem, už je pokrytý.“

Ron se zamračil: „Nechci používat jeho peníze!“

„Tak o tom přemýšlej jako o mích penězích,“ Harry cíleně zvedl obočí.

Ron se chystal vypustit další námitky, ale byl umlčen Hermionou: „Drž hubu, Ronalde, a vyber si něco. Máme důležitější věci k prodiskutování, než tvou hrdost.“

Ron od nich odvrátil tvář, ale nic neřekl. Objednal si jídla víc, než dokonce mohl sníst. Zřejmě na truc. Hermiona a Harry tomu nevěnovali žádno pozornost, byly zvyklí na 'Rona Hrdého Weasleyho'.

„Jak ses celou tu dobu měl, Harry?“ zeptala se Hermiona s trochou soucitu v hlase.

„Dobře,“ odpověděl Harry bez nadšení a týral svoji bramborovou kaši. Hermiona se zamračila nad stravovacími zvyky svého přítele. Harry nikdy nemohl jíst, když byl nervózní a teď zřejmě byl.

 „Dobře? To je všechno? Je mi líto, ale nevěřím ti to,“ pronesla dívka přísně.

„Kámo, žiješ s tím, tím… to nemůže být v pořádku!“ Ron byl ve svém vyjádření trochu konkrétnější.

Harry přestal jíst a napil se trochu dýňového džusu. „ Máte pravdu. Po prvé to bylo těžké, ale teď to není tak špatné a už o tom opravdu nechci mluvit. Mám na mysli tu těžkou část.“

Myslel si, že by jim možná mohl říct něco o útěku, jen něco z toho, ale teď… teď už nechtěl. Už to nebylo tak úplně pravdivé. Věci mezi ním a Luciusem se od té doby hodně změnily. I když to ještě bolí. Nicméně, bolí to i Luciuse. Harry to někdy mohl cítit, když se na něj manžel díval. Bylo to mezi nimi a chtěl, aby to tak i zůstalo. Zbytečně by to věci zkomplikovalo.

Harry ve skutečnosti nemohl na všechno zapomenout, ale nedokázal o Luciusovi, kterého postupně poznával, přemýšlet jako o tom samém Luciusovi, kterého…

„Harry!“ vykřikla Hermiona. „ Jestli ti ublížil, musíš nám to říct!“ Upřímně řečeno, Harry byl někdy jako malý kluk. Problémy totiž nezmizí jen proto, že předstíráte, že neexistují.

„On mě nezranil,“ řekl černovlasý chlapec jemně, ale s přesvědčením. „ Vlastně je docela milý. Stará se o mě a tak všechno…“

„Nemůžeš po nás chtít, abychom tomu uvěřili!“ Ron vypadal ustaraně. „Pokud na tebe použil Imperius nebo…“

„Nebuď hloupý, Rone,“ káral ho Harry. „Víš, že můžu proti kletbě Imperius bojovat.“

„Mám teď opravdu strach, Harry,“ přidala se Hermiona.

„Nevěříte mi?“ zeptal se vyzývavě Harry, byl dost naštvaný- proč mu nevěří?

„Samozřejmě, že ano, ale… já nevím… zní to prostě dost nemožně,“ dívka s hustými vlasy se snažila uvažovat logicky, jako obvykle. „Nenechal tě nám poslat sovu nebo nás navštívit! A je to Malfoy. Co si máme myslet?“

„Lidé můžou být jiní, když je poznáte, než jací se vám zdají. A když jsem vám nepsal… tak to nemělo nic společného s Luciusem,“ Harry odvrátil pohled. Nechtěl vidět reakce svých přátel.

 „Lucius?“ Ron skoro zapištěl, když slyšel svého přítele použít Malfoyovo křestní jméno.

„Proč! Proč bys nás chtěl ignorovat ze své svobodné vůle?“ Hermiona byla překvapená.

„Hermiono… Rone… já… všechno co potřebujete vědět je, že to nebylo kvůli Luciusovi. Alespoň ne přímo. A není to proto, že jsem vás nechtěl vidět,“ chlapec doufal, že to zní rozumně.

„Ne přímo?“ Hermiona se jako obvykle zaměřila na nuance. Pak si povzdychla. „Harry, prosím, řekni nám, co se děje. Ty nám něco důležitého tajíš. A ani se to nezkoušíš popřít. To nedává moc smysl.“

„Ano, kámo, jsme tvoji přátelé a chceme ti pomoct, jsme na tvé straně, ať se děje co se děje,“ přidal se Ron. Jejich věrnost, kterou Harrymu prokázali, ho dost zahřála.

Harry si povzdechl a schoval si obličej do dlaní, byl z toho unavený. Snažit se skrýt pravdu před svými přáteli byl špatný nápad.

„Fajn.“

Nakonec, každý to zjistí. Bude lepší, když jim to řekne sám. Nicméně, bylo to až bolestivě těžké.

„Něco se stalo,“ začal chlapec. „Já… já nevím, jak to říct, ale myslím, že musím, protože to stejně dříve nebo později zjistíte. Je to trochu šokující. Pro mě osobně tedy je.“

Oba Ron i Hermiona se opravdu báli. Jejich výrazy byly skoro legrační. „ Nebuďte tak… no, víte, nikdo neumřel. Já… já jsem…, že se nestane, aby chlapec obvykle, ale já, „ zavřel oči a zhluboka se nadechl. „ Jsem v jiném stavu.“

Chvíli seděli v naprosté tichosti. Harry se bál otevřít oči.

„Ach, Harry,“

Pak chlapec najednou kolem sebe cítil ruce.

„Zabiju toho hajzla!“ Harry konečně otevřel oči a viděl, že Ronův obličej byl červenější než jeho vlasy a měl zatnuté pěsti.

„Aby moje dítě bylo sirotek?“ Harry se zvesela smál.

„Kamaráde, to není legrace,“ Ron sebou trhl. „ On, on…“ zrzavý Nebelvír nemohl dokončit otázku.

„Harry, on tě nutil dělat něco, co nechceš?“ zeptala se Hermiona a zírala na druhého chlapce, což signalizovalo, aby držel hubu, než řekne něco necitlivého.

Harryho úsměv zmizel, ach, Hermioně se podařilo, aby to vyznělo velmi… neutrálně, ale to nic nezměnilo na skutečnosti, že dobře věděl, co tím myslela: „Nechci o tom mluvit.“

„Ale, Harry!“ vykřikla Hermiona. „Nemůžeš říct, že ne! Pokud ti ublížil, potřebujeme to vědět, abychom ti pomohli!“

„Poslyšte,“ začal Harry unaveně. „Věci jsou, tak jak jsou. Existují věci, o kterých nechci diskutovat, alespoň ne s vámi a ne teď. Já jen chci podporu svých přátel. Pokud to nemůžete přijmout tak jak to je…“ chlapec se podíval na dveře.

„Ne, Harry, samozřejmě můžeme!“ Hermiona se přes Harryho rameno významně podívala na Rona. „Samozřejmě, že můžeme, Harry. Budeme tu pro tebe. Všechno je v pořádku.“

„Jistě, Harry. Jsi a budeš náš nejlepší přítel,“ přidal se Ron opatrně.

Harry se usmál. Ulevilo se mu, a nevšiml si, jak si jeho přátelé mezi sebou vyměnili jeden pohled.

Harry byl spokojen. Jeho přátelé mu po tom, co viděli, že chlapec nebyl tak úplně nešťastný z jeho těhotenství, poblahopřáli. Byl schopný upřímně přiznat, že tu myšlenku začíná přijímat.

Odpověděl na jejich otázky tykající se dítěte a pak přešli k jiným tématům. Většinou to byly Bradavice, nový profesor OPČM, kolejní body a tak. Oba další Nebelvíři už se nepokoušeli dokázat, jak špatný člověk Lucius je.

„Ach, Merline,“ vydechl Ron, jakmile s Hermionou odešli z ‘Pigeon’s Milk'.

„Ano,“ odpověděla dívka na souhlas toho, co si zrzek myslel.

Cesta jakou Harry jednal a co jim řekl- to všechno bylo docela znepokojující.

 

 „Dobré ráno,“ pozdravil Harryho známý hlas, jakmile otevřel oči.

„Ahoj,“ odpověděl mladý muž ospale a usmál se na Luciuse tak vřele, jako kdyby ten člověk byla ta nejvíce žádoucí osoba, která by mohla sedět u jeho postele.

Luciuse najednou ucítil takové teplo a závrať, až hrozilo, že se koutky jeho úst zase zvednou do přihlouplého úsměvu, než se vzpamatuje a získá zpět kontrolu nad svým výrazem. Upřímně, jako nějaký slintající blázen! Muž si sám vyhuboval.

Nicméně, Harry byl příliš ospalý a pohodlný, než aby si všímal vnitřního boje svého staršího manžela. Pak chlapcův úsměv znejistěl. Dnes bylo 31. října… Halloween.

Tmavovlasý chlapec měl divný pocit v břiše. Pravděpodobně to bylo dítě, které prostě Harry někdy cítil, že tam bylo… ale možná, možná to byla nějaká předtucha. Bylo to výročí smrti jeho rodičů a to se vždy cítil nesvůj. Z věcí, co se staly na Halloween.

Harry nad tím pokrčil rameny rozhodnutý se nezměnit v Trelawneyovou. Energicky shodil deku, zvedl ruce nad hlavu a protáhl se. Důsledkem toho se Harryho pyžamu vyhrnulo a odkrylo jeho ještě skoro ploché břicho. Tam byla jen malá, mrňavá vyboulenina.

Lucius nemohl přehlédnout, jak zajímavé tělo jeho manžela je. Nemohl se dočkat, až to na chlapci bude skutečně patrné. Harry byl velmi hubený, takže muž předpokládal, že na to nebude muset dlouho čekat.

Harry si však všiml manželova pohledu a na oplátku se na něj podíval trochu nervózně. Lucius měl najednou pocit, jako by se musel za něco omluvit.

„Už se ti rýsuje bříško," poznamenal bonďatý kouzelník.

„Hm… jo…“ Harry sklopil oči.

„Nemáš se za co stydět, Harry. To, co se s tebou děje, to je… je to jako dar, měl bys na to být hrdý,“ Lucius se podíval důrazně do očí svého těhotného manžela.

Harry napjatě stiskl rty a povzdechl si: „To neznamená, že nejsem nadšený z toho, že budu mít dítě… Ale ještě je to divné… jsem přece kluk.“

„Chápu tě. Musí to být pro tebe jako kouzelníka těžké. Nicméně, je to dar, vzácný a velmi pozoruhodný. Neměl bys své těhotenství nazývat divné. Tvé dítě je jedno z nejnádhernějších projevů magie,“ huboval mu Lucius. Musel to podotknout. Nechce se dívat na Harryho trápení se svým mudlovským způsobem myšlení.

Nicméně, účinek byl přesně opačný. To rozčepýřilo Harryho peří. Lucius Malfoy si mu dovolil říct, že dítě byla nejpozoruhodnější věc, která se kdy chlapci stala a že to byl úžasný dar, potom co udělal? Jak se odvážil říct mu, že… po… někdy si Harry nebyl jistý, jestli by mohl svému manželovi odpustit vše, co se mezi nimi stalo…

Nicméně…

Lucius se o něj staral líp než kdokoliv jiný v jeho životě. Kouzelník se usilovně snažil… dělat věci lepší? Kromě toho, většina z toho byla jen nešťastné nedorozumění. Samozřejmě, že to bylo možné jen proto, že Lucius Malfoy byl arogantní, sobecký, úzkoprsý zkurvy…

Avšak, mohl za to Harry obviňovat toho muže? No, nejspíš mohl, ale Lucius byl takhle vychován. Kdyby byl Harry na jeho místě, tak by to zřejmě dopadlo ještě hůř. Lucius poznal své chyby, přiznal si je, snažil se je napravit a byl úspěšný.

Harry si zvykl na Manor, které žije svým poklidným životem a zvykl si na Luciuse a jeho péči. Bylo to stále lepší a lepší. Nikdo ho nepronásledoval, nikdo mu nedával neurčité rozkazy, aby mu něco udělal, nikdo neslídil v jeho životě nebo čekal, že je někdo, kdo nebyl a nemohl být. Potřeboval to. Pořád nemohl zapomenout na všechny hrůzy, kterými prošel, když čelil Voldemortovi.

Možná, že je slabý nebo zbabělý, ale Harry opravdu potřeboval nějaký čas sám se sebou a s trochou klidu. Navíc teď s dítětem na cestě… potřeboval všechen klid a pohodlí, které mohl dostat. To by v Bradavicích nebylo možné. Harry cítil velký tlak před tím, než poradit Voldemorta, děsil se při pomyšlení, co by to bylo teď.

Ano… dítě. Zpočátku to byl jen nepříjemný fakt. Byl těhotný. Dobře, no. Ani tomu nedokázal uvěřit. Nepochopil. Možná to bylo dobře, protože ho alespoň nezachvátila panika.

Teď už Harry přijal to, co se děje. Cítil, jak jeho dítě roste, jak se mu napíná kůže na bříšku, a které mu začíná trošku růst. Bylo to skutečné dítě, jeho dítě. Harry myslel na svou matku. Přemýšlel, co cítila ona, zatímco ho čekala. Jeho matka, která obětovala svůj život, aby mohl její syn žít. Musela Harryho milovat víc než cokoliv jiného.

Harry by měl milovat své dítě stejným způsobem. Tolik toho své matce dluží.

Ačkoli, Lucius byl úplně jiný případ. Bylo těžké o tom člověku přemýšlet jako o otci svého dítěte. Harry připustil, že človíček je částí jeho, ale bylo trochu divné vidět dítě i jako součást blonďatého kouzelníka sedícího před ním. Ale bylo to skutečné. Lucius byl otcem dítěte.

Dítě bylo výsledkem té noci. Harry nevěděl co si o tom myslet. Všechno, co se stalo, se zdálo jako cizí sen. To nebylo všechno špatné, Harry musel uznat, že některé věci byly opravdu dobré… Někdy Harry myslel o tom, jak se ho Lucius dotýká a zuřivě se červenal. Doufal, že starší kouzelník nebyl nitrozpytec.

Harry ukončil své úvahy a rozhodl se, že Lucius měl pravdu, neměl by se za své dítě stydět. On ho bude milovat a bude hrdý rodič a neměl by být při tom všem sám. Harry otočil hlavu na stranu a předstíral, že čechrá polštář, aby skryl malý úsměv, který se mu rozvlnil na rtech.

21. Vydírání

Lucius seděl ve svém obvyklém křesle v knihovně, když se plameny v krbu změnily dozelena a uvnitř se objevila hlava. Hlava patřila Arturovi Weasleymu. Nebylo to přímo překvapení, neboť ten muž mu den předtím poslal sovu a požádal ho, zda se může letaxem přemístit k němu. Jinak by se tato konverzace nemohla uskutečnit. Malfoyovi nenechávali letax otevřený pro kdekoho.

„Pane Malfoyi,“ pozdravil Weasley.

„Pane Weasleyi, co vás sem přivádí?“ zajímal se Lucius a nedával doopravdy najevo, že není příliš rád, když vidí tohoto určitého kouzelníka. Zatím ne.

„Obchod, pane Malfoyi, obchod,“ podíval se Artur na druhého muže ostentativně.

Lucius skoro zafrkal: „Nedovedu si představit obchod, který bych mohl mít společný s vámi.“

„Vážně,“ zvedl pan Weasley obočí. „Pak je tedy dobře, že jsem zde; jsem tu, abychom mluvili o Harrym.“

„Ah, vy myslíte Harryho Potter-Malfoye? Mého manžela,“ vidět křeč v Arturových očích bylo uspokojující, nedospělé, ale přesto uspokojující. „Tak byste to tedy měl říct a odejít. Jsem právě docela zaneprázdněn.“

„O tom nepochybuji, pane Malfoyi,“ muž se zatvářil zahořkle. „Je to poměrně jednoduché – dovolíte Harrymu, aby pokračoval ve svém studiu v Bradavicích nebo…“ Artur se zadíval přímo na druhého kouzelníka.

Lucius nemohl uvěřit vlastním uším. Artur Weasley? V jeho knihovně? A má požadavky? Ten muž byl nikdo, bez peněz a bez postavení.

„Nebo co? Vyhrožujete mi? To od vás není moc rozumné, Wealey, to vás mohu ujistit,“ odbyl varování zlomyslným úšklebkem.

Artur se nenechal tím arogantním ocasem zastrašit. Tento pokus jen dokázal, že dělá správnou věc. „Myslete si, co chcete, Malfoyi, ale v případě, že Harry nenastoupí do Bradavic, tohle prodiskutujeme před Starostolcem.“

„Prodiskutujeme přesně co? Myslíte si, že tam čehokoliv dosáhnete? Možná toho, abyste se stal Harryho poručníkem namísto mě? Pak jste větší blázen, než jsem si myslel. Dodneška jsem pochyboval o tom, že je to možné.“

Lucius byl ztělesněním čisté, chladné arogance. Nějak musel skrýt svoji nervozitu. Na co si to Weasley hraje? Ví něco, co by neměl vědět? Prosazoval si svou natolik domýšlivě, až to Luciuse znervózňovalo.

A vyhrožovat mu Starostolcem. Harry by nikdy nechtěl, aby jeho soukromý život byl protřásán před Starostolcem, aspoň podle toho, co Lucius věděl.

„Nevím, jestli vám budu moci cokoliv dokázat,“ pokračoval rudohlavý kouzelník. „Nicméně poté, co se dozvědí, že Harry nežil v Manoru přes více jak dva měsíce, aniž byste kohokoliv informoval, budou se vás ptát pod Veritaserem o povaze vztahu s vaším manželem…“

„Samozřejmě. Ale nemyslíte si, že bychom se měli toho chlapce zeptat, co chce?“ Lucius se začínal být naštvaný. On věděl přesně, co se stalo, a nebyl si jistý, jestli situaci stále řídí on. Ale Weasley neměl ani ponětí o tom, co dělá!

„Och, jsem si docela jistý, že jste se ujistil, aby Harry už dál nevěděl, co chce,“ Arturův výraz ukazoval, jak celou situaci shledává nechutnou.

„Mýlíte se a děláte chybu, Weasley,“ tohle byla šílenost. Teď, když konečně začali akceptovat jeden druhého, musí přijít tenhle licoměrný dobrodinec a všechno zničit.

„To si nemyslím. Byl jste to vy, kdo udělal chybu a i my Nebelvíři dokážeme rozpoznat něčí omyl, nejen Zmijozelové.“

„Harry se cítí pohodlně a bezpečně a líbí se mu v Manoru, nebude se chtít vrátit do Bradavic. Chcete po mně, abych ho vyhodil?“ Lucius byl naštvaný, och, tak naštvaný, ale ze všech sil se držel zpátky.

„Jako kdybych někdy uvěřil čemukoliv, co jste řekl, Malfoyi,“ Artur si odfrkl. „Myslím, že jsem se vyjádřil jasně. Nashledanou.“

Lucius klesl zpátky do křesla. Věděl, ač by řekl cokoliv, nezměnilo by to Weasleyho názor. Nenáviděli jeden druhého. Ale, k čertu! Tohle bylo tak neočekávané. Nemohl jít před Starostolec. Ublížilo by to tolika způsoby. Jeho rodině, jemu i Harrymu. Věci nevypadaly dobře.

Harry byl stydlivý, zranitelný a tolik upřímný. Složil by se, kdyby se ho někdo začal ptát na otázky z jeho soukromého života… a pak tu bylo dítě… ne… to mohlo skončit jedině špatně. Lucius neměl na výběr, a to tak strašně nesnášel. Weasley za tohle zaplatí! Dříve nebo později jedním nebo druhým způsobem. Nicméně právě teď nebylo nic, co by v této situaci mohl dělat.

Bylo to těžké, ale Lucius vysvětlil všechno, co se stalo svému mladému manželovi.  Objasnil důsledky případného soudního přelíčení jako katastrofální. Ne že by ten muž lhal. Byla by to strašná aféra a dle jeho názoru by Harry měl udělat to, co Weasley požadoval.

Také vysvětlil, že Weasleyovi jsou podle všeho přesvědčení, že Lucius Harrym manipuluje; takže by neposlouchali žádné námitky, i kdyby pocházeli přímo od chlapce.

Harry poslouchal všechno, co mu manžel musel říci, výraz měl vážný a šokovaný. Dávalo to smysl. Samozřejmě, že by neposlouchali a neptali by se Harryho, co vlastně chce. To stěží dělali předtím. Dokonce i potom, co zabil Voldemorta, s ním stále zacházeli jako by byl dítětem. Nikdy neposlouchali, když se je Harry pokoušel varovat.

Cítil se zrazený. Zdálo se, že jim to Remus řekl, navzdory skutečnosti, že mu Harry psal dopis a speciálně toho muže žádal, aby neodhalil jeho tajemství.

Bude se muset vrátit do Bradavic. Harry nechtěl. Byl těhotný! Nechtěl, aby na něj ostatní studenti zírali, jako kdyby byl… zrůda. Bavili se za jeho zády. Navíc… měl rád Manor. Měl rád… měl rád, jak se s Luciusem cítil.

Lucius s ním zacházel jako s dospělým, s respektem. Snažil se mu porozumět. Nikdy na něj nenaléhal, pokud Harry o něčem nechtěl mluvit. S Luciusem se cítil bezpečně. Staral se o Harryho. Byl něžný, trpělivý a pozorný. Harry nikdy v celém svém životě neměl pocit, že se o něj někdo tak stará…

A teď musel odejít, protože opět někdo za něj rozhodl. A tentokrát opravdu musel. Harry nemohl dovolit Arturu Weasleymu, aby šel ke Starostolci. Kdyby je donutili mluvit o všem, jejich životy by byli zničené. Lucius měl pravdu, musel jít.

Starší muž ho ujistil, že to nebude tak špatné, že jsou to jen Bradavice a Harry je měl předtím rád… ale stejně…

Artur Weasley si byl jistý, že pomáhá. Harry věděl, že to myslel dobře. Jak Harry mohl přesvědčit pana Weasleyho, že se mýlí? Chlapec se velmi tvrdě snažil necítit se příliš roztrpčeně. Nesnášel, když ho do něčeho nutili.

Z Luciuse vytáhl slib, že neudělá nic, co by ublížilo Weasleyovým. Lucius se nad tím tvářil velmi nespokojeně. Nicméně Harry poukázal, že jsou to jeho přátelé, a že pro něj chtějí to nejlepší; dokonce i kdyby ho zároveň tím měli ranit… a možná se všechno brzy dá do pořádku…

Halloweenská slavnost v Malfoy Manor nebyla radostnou událostí.

22. kapitola Harryho návrat

Harry stál u krbu v knihovně Malfoyů.

Mě pocit, jako by se účastnil jeho vlastního pohřbu nebo něčeho podobného. Věděl, že to byla hloupost, neměl by se cítit tak mizerně. Nicméně, Harry se tak cítil. Mohlo by to být těhotenstvím. Podle Co čekat, když jste v očekávání byl emocionální časovaná bomba, připravená k výbuchu každou chvíli kvůli jeho divokým hormonům. V současné době se však cítil poraženě a měl daleko do toho, aby explodoval v jakémkoliv slova smyslu.

Jeho zavazadla byla zabalená a zmenšená, čítala několik kufrů. Měl jen jeden, když se přestěhoval do Manor… Chirpy mu vysvětlila, že v kufrech má své oblečení, hábity, toaletní potřeby, léky, knihy… Ok, zřejmě všechno, co používal, zatímco žil v panství bylo teď považováno za jeho věci. Bylo jednoduší souhlasit, než se pokoušet domluvit s tím malým stvořením.

Harryho v očích pálily slzy. Je tak slabý! Nechtěl tu před Luciusem plakat, ale on si prostně nemohl pomoct! Harry sjel očima dolů.

„Pst,“ jemná velká ruka se omotala kolem ramen a přitáhla Harryho k Luciusově hrudi. Harry zabořil uslzenou tvář do měkkého pláště, který voněl pižmem, tak nějak mužně a měl jakýsi uklidňující účinek na rozrušeného chlapce.

„To bude v pořádku, Chirpy jde s tebou. Postará se o tebe,“ uklidňoval ho Lucius, jemně třel v kruhu záda svého manžela.

„Chirpy?“ zeptal se Harry přes vzlyky. „Nevěděl jsem, že studenti mohou mít domácí skřítky.“

„Oni nemohou. Ale ty ano,“ oznámil Lucius.

Harry se neptal na žádné další otázky. Pokud Lucius řekl, že bude mít domácího skřítka, tak to tak bude. Harry to věděl.

Lucius si povzdechl: „Je čas jít.“

„Ne,“ zakňučel chlapec.

„Je mi to líto. Víš, že se mi to nelíbí víc než tobě, ale… „ hlas blonďatého kouzelníka se vytratil. Harry už věděl všechny “ale“, jak o nich diskutovali více než jednou.

Neměli moc na vybranou. Kdyby jen Luciusův mladý manžel nebyl tak pevně přesvědčený o nepoškození Weasleyovích… Lucius teď chtěl někoho hodně zranit… pokud by si Harry přál vrátit se do školy, Lucius by mu to byl zařídil. Nicméně, to tak nebylo.

Lucius nedobrovolně vysvobodil Harryho z jeho sevření a popadl nějaký letaxový prášek z mísy na krbové římse, oba vešli do krbu a Lucius pronesl Bradavice: ředitelova kancelář.

Albus Brumbál a Minerva McGonagallová už čekali v ředitelně, když Harry Potter a Lucius Malfoy vyšli z krbu, Lucius podržel chlapce, který vypadal, že z krbu spíš vypadl.

„Harry, můj chlapče, to je hezké, že tě zase vidím,“ přivítal ho Albus Brumbál vesele. „Pane Malfoyi,“ o hodně chladněji.

„Pane Pottere, Pane Malfoy,“ kývla McGonagallová.

Lucius jim vrátil pozdravy. Harry však jen kývl, odmítal se s nimi setkat očima. Neměl náladu na úsměvy nebo jim cokoliv říkat. Místo toho, se chlapec držel za ruku svého manžela a nevšiml si pohledů, které obdržel od svých profesorů.

Lucius si jich však všiml, ale nevěnoval jim jakoukoliv pozornost. Nehodlal odehnat svého manžela jen proto, že ti blázni si mysleli, že je nemožné, aby ho Harry potřeboval a ne ho nenáviděl!

„Předpokládám, že jste si vědom důvodů, proč můj manžel bude pokračovat v jeho studiu v Bradavicích, řediteli?“ zeptal se Lucius, jeho tvář byla bez výrazu, studená maska.

„No, četl jsem dnešního Věštce, Luciusi. Předpokládám, že Harry měl dost času, aby se přizpůsobil své nové situaci a chtěl by být znovu se svými přáteli…“ odpověděl starší muž s úsměvem.

Lucius měl nutkání protočit oči, ale Malfoy nikdy neprotáčí oči, tak se místo toho zamračil: „Najednou jste začal věřit všemu, co píše Denní Věštec? Ve vašem věku? Samozřejmě jsem měl na mysli skutečný důvod?“ Opravdu si ten stařec myslí, že je tak bláhový a proto předstírá, že neví o činnosti svých poskoků?

Nicméně, rozhodl se změnit téma.

„Jak si přejete, řediteli. Máme teď ale několik otázek praktické povahy k diskuzi. Rozhodli jsme se to uznat,“ teď bylo příliš mnoho věcí v sázce. „ Budeme mít ale podmínky. Předpokládám, že bude nutný oddělený pokoj, když je teď Harry ženatý, že?“

„Je to možné, ale předpokládala jsem, že se pan Potter bude chtít vrátit ke svým přátelům.“ uvedla McGonagallová s nervozitou jak sledovala pár.

„Váš předpoklad byl špatný,“ odsekl Lucius.

„Harry?“ vedoucí Nebelvíru se zeptala mladšího kouzelníka čekajíc jeho podporu.

„Ano,“ zašeptal chlapec. „Chci samostatný pokoj.“

McGonagallová se zamračila a sevřela rty, zřejmě byla přesvědčena, že byl Harry pod Luciusovým vlivem.

Přesto blonďatý kouzelník pokračoval spokojen s malým vítězstvím: „Kromě toho, domácí skřítek mého manžela dorazí později.“

„Pane Malfoyi, chápu, že chcete, aby někdo sledoval vašeho manžela,“ začala Minerva. Oba rozuměli, co naznačovala: žena předpokládala, že Lucius Malfoy se chystal svého manžela kontrolovat přes skřítka. „Ale my studentům neumožňujeme mít takové zvláštní výsady, dokonce, i když jste Malfoy. Možná jste to zapomněl, ale tenhle rozhovor už jsme vedli, když váš syn nastupoval do Bradavic…“

„Ujišťuji vás, profesorko McGonagallová,“ Lucius přerušil řečnění čarodějky. „že to vím, také vím, že jsou možné výjimky. Například, speciální zdravotní potřeby. Nebo se mýlím?“

„Ne, nemýlíte se, pane Malfoyi, ale jsem si vědoma toho, že pan Potter nemá žádný zdravotní handicap. Samozřejmě, pokud netrpěl nějakou nemocí během jeho pobytu s vámi, v tom případě bych o tom chtěla být informována. Ne, že by to ale automaticky byla jedna z těch výjimek, kterou jste mi připomněl,“ žena měla na tváři napjatý úsměv. Nechtěla, aby měl Malfoy navrch. Byla to věc principu.

Lucius se snažil nevypadat dětinsky samolibě, jen proto, že věděl, že tuhle debat vyhraje. Nicméně to bylo to, co se stane, když vzteklý Nebelvír narazil na ex-Zmijozela. Kromě toho, Minerva McGonagallová učila Luciuse přeměnu a byla nucena dát mu nejvyšší známku navzdory odporu, který k němu cítila. Čarodějka se vždy snažila být spravedlivá.

Lucius si přitáhl Harryho blíž k sobě v naději, že by ho to mohlo trochu uklidnit. O téhle části spolu diskutovali. Škola musela být informovaná o situaci, ale jen proto, že to Harry pochopil, to neznamenalo, že je to pro něj jednoduché.

„Ne, můj manžel není nemocný,“ Lucius věděl, že zneužívá titul manžel, ale měl rád, jak to znělo. „Ale Malfoy - Potterova rodina bude mít přírůstek a já bych byl raději, kdyby někdo mého manžela pozorně sledoval, když to nemohu udělat sám.“

Harry byl v rozpacích. Rozhodl se, že se nemá stydět za své těhotenství, ale stále…

Albus Brumbál měj ty šílené jiskřičky v očích a vlastně… to je neuvěřitelné, ten starý bastard se usmíval. Bylo to tak nepříjemné, když nic nevyvedlo kouzelníka z míry.

Ale Minerva McGonagallová vypadala docela zaraženě. Alespoň u ní se to Luciusovi podařilo.

„Chcete říct… máte na mysli…?“ koktala čarodějka.

„Že Harry je v očekávání? Ano, to je přesně to, co mám na mysli. Doufám, že chápete, že má můj manžel zvláštní potřeby vzhledem k jeho stavu. Jako člen správní rady vím, že mužské těhotenství je jedna z těch výjimek. Samozřejmě, že vás chci požádat, abyste si tuto informaci nechali pro sebe,“ Lucius hladil Harryho na rameni.

„Samozřejmě,“ vydechla Minerva ještě šokovaná, ale příliš hrdá dát to najevo.

„Předpokládám, že bych vám měl pogratulovat,“ Albus Brumbál se stále usmíval. Ostatní lidé v místnosti tím byli poněkud zaskočeni.

Zbláznil jsi se, Albusi?  pomyslela si McGonagallová.

Myslí to vážně? myslel si Harry.

Co to hraje? přemýšlel Lucius, přimhouřil oči.

„Ty jsi byl vždycky velmi zvláštní chlapec, Harry,“ pokračoval starý muž. „Jsem za vás šťastný. Teď si myslím, že už bys měl jít. Minerva ti ukáže tvůj nový pokoj. Máme štěstí, že primus je letos z Havraspáru.“

Harry se podíval na Luciuse. Stříbro se setkalo se smaragdem. Starší muž se snažil vypadat povzbudivě, ale nebyl si jistý, jestli měl nějaký úspěch. Znal sám sebe, mohl jednoduše vypadat chladně a odtažitě. Součastná společnost mu nepomáhala se uvolnit. Harry však vypadal trochu nešťastně a zoufale a stejně jako on, potřeboval nějakou jistotu. Lucius se rozhodl být trochu smělý. Nebelvír to jistě ocení.

Položil obě ruce na Harryho ramena a sklonil se, aby mohl jemně přitisknout rty na chlapcovo čelo.

Nebyla to skutečná pusa a taky byla velmi krátká… Harry cítil, jak mu projíždí mráz po zádech a také na místě, kde se ho dotkly Luciusovy rty cítil mírné pálení.

„Už jdi,“ zašeptal muž Harrymu do ucha… Chlapec byl ještě jako ve snu, když následoval hlavu své koleje z ředitelovy kanceláře.

Když Harry a McGonagallová vstoupili do nebelvírské věže, byla prázdná. Samozřejmě, bylo už pozdě ráno, takže každý seděl ve své třídě.

Harryho nová místnost nebyla daleko od své předchozí ložnice, kterou sdílel s ostatními chlapci z Nebelvíru. Vlastně to bylo ve stejné chodbě. Nikdy se nezajímal, kde je pokoj primuse. Harry nečekal, že by mu někdo ten titul nabídnul. Jeho známky na to byly až příliš průměrné.

Avšak, pokoj byl malý, ale rozhodně hezký. Byla tu jen jedna postel, jeden stůl, jedna židle a křeslo, které vypadalo velmi pohodlně a příjemně. A koupelna! Jeho vlastní koupelna bylo to, na co se mu líbilo nejvíc.

McGonagallová stála u dveří, cítila se nepříjemně. No, chovala se kolem chlapce divně a to ho pěkně dráždilo. Zeptala se, jestli je v pořádku, jestli je všechno v pořádku. Ne, nic není v pořádku, Harry byl v pokušení jí odpovědět.

Pak následovalo její tradiční- můžete za mnou přijít, když… prohlášení.

Harrymu se ulevilo, když ta žena nakonec odešla a nechala ho o samotě.

Byl ještě šťastnější, když se tu zjevila Chirpy s jeho kufry. Jeho nový pokoj byl hezký, ale zdál se mu trochu chladný a ve skutečnosti to tady nebylo Harryho.

23. kapitola První den

Draco Malfoy se mračil. Musel tu být důvod, proč ho Severus Snape zavolal do své pracovny ještě před Lektvary. Ale nemohl na něj přijít. Nezbavil žádnou cudnou pannu z Nebelvíru jejího panenství nebo možná, že ano… Ne, ta jedna nebyla panna, při té vzpomínce se mu na tváři objevil spokojený úšklebek.

Bohužel tam nezůstal moc dlouho. Draco neměl rád překvapení. Zejména od toho dne, kdy se jeho otec rozhodl oženit s chlapcem-který-přežil. To bylo jedno velmi nepříjemné překvapení.

Šel zjistit, co 'Sev' tak velmi brzy chtěl.

„Draco,“ pozdravil Severus svého kmotřence, tak srdečně jako vždy. To znamenalo, že muž vypadal, jako by si právě kousl do citronu.

„Pane profesore,“ ušklíbl se blonďatý Zmijozel, nesměl v Bradavicích svého kmotra oslovit jinak.

„Posaď se prosím,“ pokynul mistr lektvarů na malou židli, která není moc pohodlná, jak Draco věděl, měla odradit studenty od přílišného otravování a obtěžování jeho ubohého kmotra s jejich směšnými pocity úzkosti a všemi ostatními problémy.

„Chtěl jste se mnou mluvit, profesore?“ Draco se ušklíbl, tak jak to umí jen pořádný Zmijozel a Malfoy.

„Ano. Předpokládám, že sis všiml, že se Harry Potter dnes ráno vrátil do Bradavic, že?“ uvedl mistr lektvarů bez většího úvodu. Nebyla to otázka.

Odfrknutí bylo jedinou odpovědí. Každý, kdo není hluchý a slepý, si toho všiml. Nikdo zatím Pottera neviděl, ale klepy se už Bradavicemi šířily naplno.

Severus ignoroval Dracovo nedůstojné chování: „Pan Potter-Malfoy se zítra připojí ke svým spolužákům. Budeš s ním ve dvojici v mojí třídě. Chci, aby ses o něho staral. Tím myslím, že nedojde k žádným výbuchům kotlíku, nebude se dotýkat žádných jedovatých rostlin, neotráví se žádnými nebezpečnými látkami- nic takového charakteru. Rozumíš mi?“

Draco byl ohromen. Nemohl tomu uvěřit: „Cože? Ty jsi…. Nenávidím toho blbce! Mohl by začít hořet a ani bych na něj neplivl! To nemůžeš myslet vážně!“

„Jazyk, Draco! A jsem vážný. Smrtelně vážný. To je příkaz a už o tom nebudeme diskutovat. Pokud panu Potterovi v mé třídě spadne vlas, budeš za to zodpovědný ty. Budeš se zodpovídat nejen mě, ale i svému otci, až se to dozví.“ Snapeův hlas byl přísný.

„To nemůžeš myslet vážně, Seve,“ sténal chlapec. „Jako kdyby Potter potřeboval chůvu. Zabil Temného pána! Co Grangerová a Weasley? Ti se od něj ani nehnou. Většina školy už zbožňuje Pottera jen proto, že Ho porazil. To je málo? Chceš ze mě udělat jeho věrnou tělesnou stráž?“ Rozrušený bylo dost slabé slovo k popisu toho, jak se Draco cítil.

„Jenom? Prostě Ho porazil? Přemýšlej před tím, než otevřeš pusu, Draco! Nehodlám Pottera svěřit Grangerové a Weasleymu. Jeho bezpečnost bude tvá zodpovědnost, ať se ti to líbí nebo ne. A budeš hlídat ostatní malé hady, vím, že moje kolej má zálibu v házení všech možných ingrediencí do Potterova kotlíku. Za stávajících podmínek se nic z toho nesmí stát. Je ti to jasné? Mám své důvody, Draco. Ujišťuji tě. A nejsou tvoje starost. Pro jednou mě budeš poslouchat.“

„Nebo jinak?“ škádlil Draco, zvedl arogantně obočí, aby zakryl svou zlobu.

„To zjistíš. Ujišťuji tě o tom,“ v Snapeově hlasu bylo něco, co dávalo mladšímu kouzelníkovi jasně najevo, že už by neměl protestovat.

Draco zalapal po dechu. Byl Zmijozelem dost na to, aby poznal, kdy námitky nic na rozhodnutí nezmění. Bylo jasné, že záležitost byla uzavřená.

Ale proč najednou Sev hýčká Pottera? Kromě toho, že na to použil Draca. To nebylo fér.

Severus Snape nenáviděl Pottera. Všichni to věděli! Jenže teď trápil svého nejoblíbenějšího studenta a kmotřence, kvůli zatracenému Nebelvírovi.

V Dracovi vzplanul hněv. Potter za to zaplatí! Draco si najde způsob jak. A zjistí, co za vším tím vězí.

***

Harry strávil většinu svého prvního ráno, co byl zpět v Bradavicích, vybalováním- chtěl to dělat bez magie a sám, protože se potřeboval nějak zabavit. Chlapec, který žil se snažil připravit na vřavu způsobenou jeho nástupem do školy. Harry byl nějakou dobu v kouzelnickém světě stranou. Neměl ponětí, jak “populární“ v tuhle chvíli byl. Nicméně, jeho Zmijozelská část nebyla dost naivní, aby se domníval, že chlapec-který-zabil-toho-který-nesmí-být-jmenován a vzal-si-muže-který-byl-vyzvědačem-v-řadách-smrtijedů-a-Malfoy-k-tomu byl zapomenut.

Asi o tři hodiny později někdo zaklepal na Harryho dveře. Zvedl se z měkkého vínově červeného sametového křesla a otevřel dveře.

„Ahoj, lidi,“ pozdravil Harry. Byl tam Ron, Hermiona, Ginny, Fred a George.

„Harry!“ další Nebelvíři vykřikli a začali objímat a líbat chlapce až ho téměř srazili na zem.

„Harry, všichni na tebe čekají! Všichni na tebe čekají v Nebelvírské společenské místnosti! Chtějí tě vidět!“ zvolala Ginny.

Harry sebou trhl. Nebyl si jistý, že on chce vidět je.

Pak si chlapec povzdechl.

„Nebuď takovej, kámo!“ pokáral ho Ron. „Jsi náš hrdina. Všichni tě milujou.“

Správně. Jako by chtěl být všemi milován. Ale Ron to prostě nikdy nepochopí.

„Chceš si to vyměnit?“ nabídl se Harry.

Zrzek jenom obrátil oči v sloup.

Tmavovlasý Nebelvír si povzdechl. Nedokázal se vyhýbat všem svým spolužákům navždy… nebo možná… ne, nemohl. Harry se zhluboka nadechl a následoval své přátele dolů po schodech.

Bylo to stejně strašné, jak Harry čekal. Všichni Nebelvíři ho povzbuzovali, chtěli mu dát pusu nebo si potřást rukou a nakonec ho zvedli na ramena, ale díky Hermioninu ječení, ho nakonec dali dolů…

Byla tam celá nebelvírská kolej a taky několik Havraspárských a Mrzimorských.

Změnilo se to skoro na párty. Všude kolem putovaly čokoládové žabky a máslový ležák a Harry měl problémy celou dobu odmítat pít. Hermiona mu s tím hodně pomohla. Nebelvírka všechno-vím mu pošeptala do ucha, že si už udělala nějaký výzkum na mužské těhotenství… Harry se usmál, nic jiného ani nečekal.

Už po půl hodině ho začala bolet jeho hlava. Všichni pozor! Colin Creevey jej a jeho přátele četně fotografoval, někteří ze studentů ho žádali o autogram a zjevně se k němu snažili dostat co nejblíže. Kromě toho několik lidí dělalo a říkalo podivné věci- téměř s ním flirtovali. Copak nevidí prsten na jeho ruce! Nechte toho!

Harry byl vyčerpaný, když se konečně vrátil do svého pokoje. Padl na svou velkou postel, vlastně byla větší než v ostatních ložnicích, Hermiona a Ron padli na břicho vedle něj.

„Jak se cítíš, Harry?“ zeptala se váhavě Hermiona.

„Unave-e-eně,“ zívl chlapec.

„Tak jsem to nemyslela…“dívka se na něj ostře podívala.

„Jsem v pořádku, Herm,“odpověděl Harry, ignoroval skrytý význam otázky. Věděl na co, nebo spíš koho se psala.

„Jsi si jistý, kámo?“ připojil se Ron k výslechu.

„Ano, jsem,“ odpověděl stroze, začínal se cítit trochu podrážděně.

„Harry, jak to, že tě nakonec pustil?“

„Proč se ptáš, Rone?“ odsekl Harry.

Zrzek se zamračil: „Co je na tom, že se ptám?“

„Neříkej mi, že to nevíš!“ zvolal Harry podrážděně.

„Jistě, že ne!“ Ron zněl uraženě. „Proč bych měl vědět, co si Lucius Malfoy myslí?“

„Tvůj otec Luciuse vydíral,“ Harry se mračil na Rona. No asi to nebyla Ronova chyba a neměl by si na něm vylévat zlost, ale v jeho současném stavu, kdy byl unavený a nevrlý se o to nezajímal.

„Páni! Opravdu? Nevěděl jsem, že to ten stařík má v sobě! Ale to je prostě skvělé!“ zajásal zrzek.

Harry se okamžitě posadil na postel, byl tak rozzuřený: „Skvělé? Řekl jsi, že je to skvělé? Co je na tom tak skvělé? On tím vydíral i mě! Slíbil, že když nepřijdu do Bradavic, půjde s tím ke Starostolci, který bude náš soukromí život probírat veřejně! Omlouvám se, ale nevidím na tom nic skvělého!“

„Ale aspoň ses od něj dostal…“ Ron to nemohl pochopit.

„Já jsem z toho nechtěl! Kdybych chtěl, tak bych už dávno odešel. Vlastně jsme byli s Luciusem mnohokrát pryč. Nebyl jsem tam vězněm. Možná jsem nechtěl, aby mě někdo nutil jít do Bradavic! Bylo mi naprosto fajn tam, kde jsem byl.“ Harry křičel. „Ale nikdo se mě nezeptal, co chci! Je to jen… není to fér!“

„Harry…“ Hermiona se pokusila uklidnit svého přítele. Ona osobně věřila, že to, co se stalo, bylo to nejlepší.

„Ne, žádný Harry, nejsem dítě. Možná jsem nechtěl odejít. Možná se mi tam líbilo.“

„Jak by se ti tam mohlo…“ Ron vypadal ohromeně.

„Odejděte,“ nařídil Harry vážně.

„Cože?“ oba další Nebelvíři vypadali dost zmateně.

„Odejděte. Hned. Nechci s vámi mluvit. Prostě tomu nerozumíte. Zneklidňujete mě a to není dobré pro dítě. Měla bys to vědět, Hermiono. Já nemám náladu… potřebuju si odpočinout… uvidíme se zítra, pak si spolu můžeme promluvit.“ Harry byl teď už prostě unavený.

Ron a Hermiona si vyměnili znepokojující pohled. Opravdu to nechápou, ale rozhodli se Harryho nechat. Bylo by to k ničemu, ho takhle tlačit.

Ron byl mrzutý, protože s nimi Harry tak jednal, ale Hermiona mu vysvětlila, že to byly asi jenom hormony, které způsobují, že je jejich kamarád tak náladový. Bylo prokázáno, že těhotní muži jsou daleko víc ovlivnění situací, protože je pro mužské tělo velmi těžké udržet dítě.

„Hermiono, myslíš, že Malfoy Harrymu něco udělal?“ zeptal se Ron, když byli zpátky v nebelvírské společenské místnosti.

„Nevím,“ odsekla dívka. „Nemůžu vědět všechno, Ronalde. Možná mu něco udělal, možná…“ Měl Harry toho muže rád? Nebo si myslel, že ho má rád? Možná to byl nějaký druh Stockholmského syndromu. Vztah mezi Harrym a Luciusem Malfoyem nemůže být normální.

Nemohla vlastně dokončit větu. Bylo to příliš podivné… a… těžko akceptovatelné. Ale když poslouchala Harryho… Hermiona se vždy snažila být rozumná a…

„Co?“ Ron to naneštěstí nepochopil.

„Uvidíme, Rone, uvidíme,“ povzdechla si Hermiona a vrátila se ke své knize.

Další ráno se Harry nechal od Chirpy jako obvykle obléknout. Už si zvykl na to, že některé věci jsou jednodušší, když máte vlastního domácího skřítka. Chlapec si vzal lektvary a pak šel dolů do společenské místnosti, kde na něj jeho přátelé a někteří další Nebelvíři už čekali. Všichni samozřejmě čekali na něj. Chlapec v duchu zasténal, nepotřebuje doprovod nebo nějaký druh dvořanstva, ale to bylo přesně to, jak to vypadalo.

Harry se cítil opravdu hloupě, když vstoupil do Velké síně nejen s Ronem a Hermionou, ale více než s deseti dalšími srdečnými a hrdými Nebelvíry vlečícími se za nimi. Nicméně, nemohl jim jen říct, aby vypadli.

Plachý chlapec zrudl karmínově. Cítil, že se každý dívá jeho směrem a šeptá si. Harry věděl, že jeho školní hábit skryl jeho tělo dobře, dokonce i těhotenství, ale vlastně se cítil nahý víc než kdykoliv jindy.

Harry se skoro zhroutil na sedadlo vedle Rona a Hermiony. Sakra! Nenáviděl to. Nemohl ani vzpomínat na klidné snídaně v Manor, s Luciusem…

„Harry…“ Hermiona šťouchla svého přítele. „Snídaně?“

„No, samozřejmě,“ začal se znovu stávat velmi nevrlým.

Jakmile se Harry dotkl vidličky, jeho talíř zmizel. Co… nestačil říct nic nahlas, protože se na stole objevil nový talíř s různými druhy potravin.

„Páni! Kámo, co to bylo?“ zvolal Seamus Finnegan, který seděl na druhé straně nebelvírského stolu.

„To musí být můj domácí skřítek, Chirpy,“ povzdechl si Harry. „Myslím, že nesouhlasí s bradavickým jídlem.“

„Jo a já jsem si myslel, že vlastní domácí skřítci nesmějí být v Bradavicích,“ ušklíbl se Dean. „ Ale samozřejmě, náš Harry je teď osobnost. Zřejmě zvláštní zacházení s hrdiny.“

„Harry!“ vypískla Hermiona. „ Ty podporuješ to zotročování ubožáků?“

Další Nebelvíři se podívali na hrdinu kouzelnického světa se zvědavostí. Čekali, co uvidí za reakci.

„Potřebuji domácího skřítka,“ snažil se Harry vysvětlit, ale neznělo to moc dobře. Ale nemohl odhalit, proč ho potřeboval, že? „Poslouchej, já ho můžu mít a budu. A nikomu není nic do toho proč,“ chlapec ztratil nervy.

„Klid, kamaráde,“ Ron se zamračil. „To je v pořádku. A Hermiono,“ zrzek se obrátil k dívce, která se zjevně něco chystala říct. „ Měla bys vědět, že Harry potřebuje domácího skřítka,“ zašeptal a významně se na ni podíval.

To Hermioně zavřelo ústa a pohřbilo myšlenku, že teď je ten správný čas pro řeč o SPOŽÚS.

Nicméně, na konci dne si promluví o výsadách, které dostává Harry Potter.

Zírání a šeptání následovalo tmavovlasého Nebelvíra po celý den. Harry se to snažil ignorovat, jak nejlépe uměl, ale bylo to téměř nemožné.

Harryho třídy šli jako obvykle. Někteří učitelé předpokládali, že byla jejich povinnost, aby ho pozdravili s nějakou kratší řečí a vyjádřili svou vděčnost chlapci-který-porazil-toho-kdo-nesmí-být –jmenován, ale v mezích slušnosti.

Nicméně v obraně proti černé magii to bylo jinak…