Zlatíčka,
přináším první část k nové povídce Každá příchuť fazolek. Doufám, že se bude líbit. Bohužel tento týden v neděli nebude kapitola k Novému odloučení, prosím berte to jako kompenzaci. V současnosti hledám byt k nastěhování a tento týden mi to dává zabrat.
Za beta-reader děkuji Nade a také jí tímto věnuji kapitolku. Budu ráda za jakýkoliv ohlas.
Pěkné čtení.
Sirina.
„Můžeš si ušetřit
námahu, otče. Nebudu dělat to, oč mě žádáš. Kromě toho se také nepřidám
k Pánovi zla!“
„Promiň, ale co jsi
to řekl?“ Luciusův hlas zněl smrtelně tiše, ale jeho oči byly jak blesk před
bouří.
Draco se však
rozhodně nebál. Byl přece synem svého otce. On sám používal tenhle tón hlasu a
ten samý pohled, aby při nesčetných příležitostech děsil své spolužáky.
„Řekl jsem, že si
můžeš ušetřit námahu, co se týče hovoru s Pánem zla o mém uvedení. Nemám v
plánu se uklánět šílenému kouzelníkovi s dvojí krví. Natož mu říkat mistře. To
mohlo uspokojovat tvoji ctižádost, když jsi byl v mém věku, otče. Ale u
Salazara, moji to neuspokojuje! Tohle je můj život a já si s ním budu dělat, co
chci!
A já nemám v úmyslu
strávit zbytek mého šestého ročníku hledáním informací o obranném systému
Bradavic, aby tvůj pán mohl dokončit své megalomanské ideje. Jestli já nejsem
ten, kdo by měl vládnout světu, tak pak to nebude dělat ani nikdo jiný!”
To bylo poprvé, co
se mu Draco dovolil vzepřít. Lucius Malfoy byl rozpolcený mezi pýchou a hněvem.
Byl pyšný, když viděl, že se mu jeho syn vzpírá, aby se mohl stát osobou s
vlastními názory; osobou, kterou mu Lucius pomohl vytvořit. A byl vzteklý, když
si uvědomil, že ty názory, navzdory jeho nejlepšímu úsilí, nebyly uspokojující
pro pánovo očekávání.
Do tohoto dne
Lucius viděl Draca nejen jako pokračovatele rodu Malfoyů… Ještě důležitější je,
že ho viděl jako pokračovatele jeho samotného; další Lucius Malfoy, který tu
zůstane, až on odejde. Poprvé se střetl s tvrdou pravdou - Draco, ač s ním má
spoustu společných rysů, nikdy nebude Lucius Malfoy.
„Stupefy!” Nakonec vyhrál jeho
hněv. Draco udělal rozhodující chyby. Pro něho to bylo ještě příliš brzy, aby
se dokázal Luciusovi vzepřít. Měl počkat do doby, až bude o dost silnější. Nebo
přinejmenším by měl být připravený na Luciusovu odplatu. Nikdy nepodceňuj svého
protivníka. To byla lekce, kterou se Lucius několik let pokoušel vštípit do
hlavy svého zhýčkaného syna. Jaká ironie osudu, že synova přílišná důvěra mu
nakonec posloužila jako výhoda.
ooOoo
„U Salazara! Už
jsem si začínal myslet, že nikdy nebudeme mít soukromí,” řekl Blaise Zabini,
když i poslední Zmijozel odešel do své ložnice.„ Tak už to vysyp!”
„Zabini, nemám
ponětí, o čem to mluvíš,” řekl povýšeně Draco.
„Fajn, a já zítra
ve velké síni oznámím svou tajnou lásku k mudlovské šmejdce z Nebelvíru. Co se
to s tebou přes vánoční prázdniny stalo? Co jsi dnes přijel, tak se chováš
divně. Chci vědět, co se děje!”
Dracovy oči
neznatelně ztvrdly. Elegantně si přesedl tak, aby mohl lépe vidět Zabinimu do
tváře. „Co myslíš tím divně?”
„Dobře, tak se na
to podíváme. Tak za prvé by to mohlo být to, že si Crabbea žádal o pomoc s
domácím úkolem do Starodávných run, i když víš, že do Zmijozelu byl zařazený
kvůli své nenávisti ke všem mudlům a že to rozhodně nebylo pro jeho vychytralý
mozek. Má-li vůbec nějaký. Už jsme v šestém ročníku a ještě se mi nic takového
nepotvrdilo.
Nebo možná také
skutečnost, že mi říkáš Zabini místo Blaise. Nebo možná proto, že ze všech těch
lidí jsi byl milý zrovna na Pansy. A pokud to není dost… Tak už je to sedm
hodin, co jsi přijel, ale ještě jsem od tebe neslyšel jediný komentář na
Pottera. Za těch šest let, co se známe, se nestalo, že by ses o něm jakkoliv
nezmínil alespoň jednou za tři hodiny.”
„No, Blaisi, je
dobře vědět, že se o mě tak staráš. Nicméně nechápu, jak by cokoliv, co se mi
stalo nebo nestalo během svátků, mohla být tvoje věc. Tak proč nejdeš i se svým
znepokojením pryč a nenecháš mě o samotě.” Dracův hlas byl velice ostrý, takhle
ho Blaise nikdy mluvit neslyšel.
Takový tón hlasu
byl užívaný jako rozkaz. Blaise věděl, že Draco ho občas používal, ale Dracova
autorita obvykle vycházela z faktu, že pokud si to dotyčný rozhází u syna,
rozhází si to i u otce. Tentokrát jeho tón nesl jiný význam: 'Rozházíš si to se
mnou a já se ujistím, že toho budeš litovat.'
Ať už se o
prázdninách stalo cokoliv, Draca to změnilo. Ta osoba, která seděla před ním,
už nebyla tím rozmazleným dítětem, kterým vždycky byl, ale byl to velmi silný
protivník. Ten, který dokázal vyvolat hrozbu sám, a nezáleželo na tom, kdo byl
jeho otec. Draco vyrostl a v důsledku toho se stal nebezpečný.
„Velmi dobře, jdu
si hledět svého. Ale nezapomeň, že v pátek hrajeme famfrpálový zápas proti
Nebelvíru. Doufám, že ať už se ti stalo cokoliv, jestli se ti tedy něco stalo,”
spěšně dodal, když Dracův výraz zřetelně potemněl, „nezasáhlo to tvé
famfrpálové schopnosti. Dělíme se s Nebelvírem o první místo. Tohle je naše
šance je porazit a tvá šance porazit Pottera.”
„Nedělej si
starosti, Blaisi. Potter proti mně nemá šanci.” Dracův úsměv byl úsměv
predátora, který myslí na to, jak zabije svoji kořist. To přimělo Blaise se
otřást.
„To říkáš pořád,”
zamumlal si Blaise pro sebe, než nechal Draca samotného ve Zmijozelské
společenské místnosti.
ooOoo
Ještě pár hodin po
Blaisově odchodu seděl Malfoy ve společenské místnosti a pozoroval v krbu
tančící plamínky. Nepřítomně z kapsy vytáhl jednu Bertíkovu fazolku tisíckrát
jinak, dal si ji do pusy, a když ucítil tu odpornou chuť, trochu se zašklebil.
Předstírat, že je Draco, se ukázalo být snazší, než původně očekával.
Byl to bezvadný
plán, tím si byl Lucius jistý. Bude se chovat jako syn věrného následovníka
Temného pána. A ve stejnou dobu bude hledat slabiny v ochranách Bradavic. A
brzy se k uším vy-víte-koho dostanou slova o Dracově neoblomné oddanosti.
Lucius nebyl tak
naivní, aby věřil, že jeho syn byl jediným dítětem Smrtijeda, od kterého byl
Temný pán zvyklý získávat informace. Ale teď, když je tady a zná už většinu
synových předmětů zpaměti, mohl ten čas využít k tomu, aby prozkoumal ochrany
Bradavic.
Získat povolení od
jeho pána, aby se nemusel dostavovat na setkání Smrtijedů, bylo dost snadné.
Řekl Temnému pánovi, že jeden z jeho informátorů mu prozradil, že se Brumbál
pokouší spojit s upíry. Jako na povel ho Temný pán poslal do Rumunska, aby
zaručil loajalitu upírů. Lucius Malfoy tedy oficiálně ani nebyl v Británii.
Temný pán mu dal na
vyřešení problému šest měsíců. Mezi temnými čaroději bylo dobře známým faktem,
že upíři mají velmi přísná pravidla, která bylo nutné dodržovat. Jakýkoli
smrtelník, který vstoupil do jejich kolonie, musel být svolný stát se na
následujících pět měsíců dobrovolným dárcem krve. Jinak mohl být dotyčný
okamžitě zabit nebo přeměněn. Ani kouzelníci nebyli výjimkou.
Temný pán však
nevěděl, že tato pravidla - stejně jako mnoho jiných - pro Malfoyovy neplatí. O
století dříve uzavřel jeden z Luciusových předků smlouvu s nynějším vůdcem
upíří kolonie v Rumunsku. Magická právně závazná smlouva zaručovala, že upíři
podporují Malfoye i po příští generace.
Vlastně během
Voldemortova posledního období vlády to byl Lucius, kdo je přesvědčil k podpoře
Temného pána. A ani tentokrát tomu nemělo být jinak. Brumbál těmi pokusy o
navázání kontaktů jen marnil čas. To nebyla otázka světla nebo tmy, ale otázka
Malfoyů a jejich politických zájmů. Splnit příkaz svého pána nezabere Luciusovi
víc než týden.
Až zjistí vše
důležité o ochranách Bradavic, tak svého syna pustí z jeho dočasného vězení. O
Dracově neloajálnosti se nikdo nedozví. Potom, co jeho pán převezme školu, jeho
syn si svou chybu uvědomí. Malfoyové byli silní oportunisté. Věděl, že Draco
bude na vítězné straně, ať se děje cokoliv. Lucius mu jen musí ukázat, kdo bude
vítěz.
Mezi tím bude hrát
Draca. Díky Zabiniho tipům mohl podat přesvědčivější výkon. Problém s Crabbem
juniorem byl velkým překvapením. Crabbe starší byl ve Starodávných runách velmi
dobrý. Lucius sám si tento předmět nikdy nevzal, počítal s pomocí jeho syna.
Teď to ale vypadá, že bude muset strávit nějaký čas v knihovně a seznámit se s
tématem.
No, celkem vzato mu
to moc starostí nedělalo. Vlastně by vůbec neměl být tak překvapený. S
manželkou jako je Diviana Filchová se dalo očekávat, že jejich dítě bude idiot.
U Zmijozela, vždyť její bratr byl moták! To bylo stejně tak špatné, jako mít v
rodině mudlovského šmejda.
A co se týče
komentářů o Potterovi… celkem snadno zvládne chlapce pravidelně urážet. To
hrozné dítě znovu a znovu ničilo Temného pána. Bránil tak Luciusovi získat
ještě větší moc. Také díky němu Lucius vypadal jako blázen, protože mu ukradl
jeho sluhu a přerušil jeden z jeho nejlepších plánů. Plán navržený tak, aby
zničil pozici Artura Weasleyho v kouzelnické společnosti. A jako bonus navíc by
přivedl mladého a tvárného Temného pána.
Teď byl čas na
odplatu. Potter bude nepříjemně překvapený! Byl mnohem tvrdším hráčem, než by
se kdy jeho syn mohl stát, a to se netýkalo jen famfrpálu.
ooOoo
V pátek bylo
všechno na famfrpálovém hřišti v plném pohybu. Všichni diváci už netrpělivě
čekali, až začne hra. Tři čtvrtiny tribuny byly v nebelvírských barvách, zbytek
ve zmijozelských. Zmijozelští studenti na své hlasy použili Sonorus, díky tomu bylo jejich
pokřikování dost hlasité, aby mohlo vyvážit nedostatek podpory ostatních
kolejí. Hráči zaujali své pozice. Madam Hoochová zapískala a na hřišti bylo
najednou možné vidět jen červené a zelené šmouhy.
Malfoy vyletěl
vysoko nad hřiště, pokoušel se zvyknout si na své nové tělo. Když byl studentem
Bradavic, Zmijozel vyhrával famfrpálový pohár celých šest let, co byl v týmu.
Teprve až po jeho odchodu ze školy začal pohár vyhrávat Nebelvír. Mnozí říkali,
že to bylo kvůli Jamesi Potterovi, který se přidal do týmu. Lucius byl ale
přesvědčený, že skutečným důvodem Potterova úspěchu byla jeho nepřítomnost v
týmu. Teď si sám pro sebe chtěl tuto teorii ověřit, a když to nešlo s
Potterem-otcem, mohl se synem.
Po letech
přemisťování a používání letaxu při cestování zapomněl, jak neuvěřitelné
potěšení měl z létání. Na hřišti létal s lehkostí zkušeného hráče a s
přirozeným půvabem Malfoye. Několik minut testoval své koště a dovednosti. Pak
teprve se začal opravdu dívat po Zlatonce.
Na druhé straně
hřiště ho Potter pozoroval s podivným výrazem ve tváři, jako kdyby sám
posuzoval Malfoyovy dovednosti. Malfoy se zlým úsměvem vyrazil směrem k němu.
Bylo na čase tomu otravnému spratkovi ukázat, čeho byl Lucius Malfoy schopen.
Z ochozů mohli
diváci sledovat, jak Malfoy s Potterem létají neuvěřitelně rychle a vysoko nad
hřištěm, jako kdyby úplně zapomněli na hru. Létali jako jeden, nohy i košťata
měli neuvěřitelně blízko, jak se navzájem snažili shodit dolů.
„Čeká tě
překvapení, Pottere!“ řekl Lucius, jak ho odstrkoval.
„Byl bych zklamaný,
kdyby nečekalo. Proč Malfoyi? Naučil ses přes prázdniny nějaké nové triky?”
Potter nevypadal ohromeně, ale Lucius si přísahal, že to brzo změní. „Nikdy nepodceňujte nepřítele, pane
Pottere,” pomyslel si Lucius.
„Dalo by se říct,
že ano,” promluvil Lucius povýšeným tónem hlasu, který byl tak typický pro něj
a jeho syna. „Až s tebou skončím, tak ani nebudeš vědět, co se stalo!”
„Budu se na to
těšit, Malfoyi. Doufám, že famfrpál není to jediné, co máš na mysli!” Potter se
na něj ušklíbl a otočil se ještě před tím, než Lucius stihl význam té poznámky
pochopit. „Co to mělo k sakru znamenat?”
pomyslel si Lucius a pak už se začal věnovat jen hledání Zlatonky.
Mohli slyšet hlas
Colina Creeveyho, jak komentuje hru: „Zmijozel skóruje a hra je teď 60:30,
Zmijozel vede. Ginny Weasleyová má Camrál! To je příležitost, na kterou
Nebelvír čekal.
Harry Potter,
hvězdný nebelvírský chytač, stále ještě hledá Zlatonku. Malfoy nemá moc šancí
proti jeho neuvěřitelnému nadání. Už získal tři nabídky od různých
profesionálních evropských famfrpálových týmů. Poslední vydání “Famfrpálu v
průběhu věků” ho považuje za jednoho z nejlepších chytačů tohoto století.
Podívejte, jak letí! Jeho kontrola nad koštětem je úžasná! Podívejte, jak
krouží nad hřištěm!”
„PANE CREEVEY, mohl
byste se laskavě věnovat hře. Pan Potter není jediným hráčem na hřišti!”
„Ach… ano, jistě…
Promiňte mi to, profesorko McGonagallová. Hra je teď 60:40. Ginny se před
chvíli podařilo skórovat. A teď má Camrál Blaise Zabini. Střílí, ale Ron Weasley
chytil míč a hází ho zpět své sestře. Dobrá práce, Nebelvíři! A podívejte se na
Harryho. Letí nebezpečně blízko Malfoye, ne že by to pro tak skvělého hráče byl
nějaký problém. Zlatonka se dosud ještě neobjevila. Jinak by ji Harry Potter
již nepochybně chytil. Takové nadání… Podívejte se na…”
„PANE CREEVEY,
HRA!”
„Promiňte,
promiňte. To se už znovu nestane! Crabbe odpálil Potlouk na Ginny Weasleyovou!
Podařilo se jí tomu vyhnout! Zmijozel má znovu Camrál. Baddock – Pritchard –
Zabini - znovu Baddock a ten skóruje! Hra je 70:40, Zmijozel vede! Každý hráč
ze sebe vydává to nejlepší. Ale to nic není v porovnání s Harrym Potterem…”
Lucius přestal
poslouchat neobjektivní komentáře pana Creeveyho a protesty McGonagallové.
Koutkem oka viděl, že Potter létá pár metrů vpravo a stále hledá Zlatonku. S
úšklebkem, který by u mnoha lidí vyvolal strach, se rozhodl, že je na čase, aby
každému, zvláště Potterovi a panu Creeveymu, ukázal, kdo je lepší chytač.
Malfoy triumfálně
vykřikl - dost nahlas, aby to Potter slyšel - a bleskovou rychlostí se vrhl
směrem k zemi. Vůbec nevnímal pokřikování a výkřiky Zmijozelských nebo hlas
Creeveyho v pozadí, který byl neuvěřitelně zmatený skutečností, že Malfoy
zahlédl Zlatonku ještě před jeho úžasným Potterem. Celým svým bytím se soustředil
na nádherné vzrušení z rychlosti, adrenalin proudil celým jeho tělem a Potter,
který letěl za ním, byl čím dál blíž a s každou vteřinou získával větší
rychlost. V posledním možném okamžiku před srážkou se zemí, Lucius vyrovnal své
koště.
O pár okamžiků
později uslyšel ohlušující výkřiky davu. To byla jedna z věcí, které mu nejvíc
chyběla z famfrpálu - nechvalně známá Wronského finta v podání Luciuse Malfoye.
Nebyla ani jedna sezóna famfrpálu, kdy by ji nepředvedl. Stejně tak nebyl
soupeř, který by z ní vyvázl bez úhony.
Nikdy nepoznali,
kdy předstírá a kdy opravdu vidí Zlatonku, a to se jim stalo osudným. Se
spokojeným úšklebkem se otočil, aby se mohl podívat na rozpláclého Pottera,
který se bude válet na zemi v krvi a bude obklopený ustaranými učiteli a stejně
tak svým týmem. Ale nikdo tam nebyl. Nikdo. Creeveyho hlas ho z toho šoku
vytáhl.
„U Merlinova vousu!
Malfoy taktizoval! To byla Wronského finta, ale Harrymu Potterovi se podařilo
na poslední chvíli vyrovnat koště! Takové ovládání! Jiný chytač by to nevybral
a vrazil by do země. Harry ale neztrácí nervy. TAKOVÝ MANÉVR! Takový chytač!
Shoď Malfoye!”
McGonagallová se už
ani neobtěžovala Creeveyho napomínat, uvědomil si v duchu Malfoy, který byl
ještě v šoku z pomyšlení, že poprvé v historii se soupeřovi podařilo ho
přelstít. Lucius se otočil. Jeho stříbrné oči, tentokrát bez jeho nadřazenosti,
pozorovaly, jak Potter letí k němu. Malfoy skryl svůj rostoucí respekt za masku
arogance a připravoval se na slovní konfrontaci, ale chlapci se ho znovu
podařilo překvapit. Očekával hněv nebo přinejmenším nadutost, ale rozhodně ne
šťastný úsměv, který spatřil.
„Páni! Draco, to
bylo úžasné! To je teda síla! Takže jsi nelhal, když jsi říkal, že ses naučil
něco nového. Ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že by to bylo tak
brilantní. Opravdu jsem si myslel, že jsi Zlatonku uviděl dřív než já! A tak
jsem tě naprosto slepě následoval, i když všechny instinkty na mě křičely, že
tam Zlatonka není. Merline, neměl jsem ani potuchy o tom, že umíš tak dobře
létat. Kde jsi ten talent do teď schovával?”
Malfoyovy oči se
nebezpečně zúžily. Poslední věc, kterou teď potřeboval, byl Nebelvír s tou
jejich všetečnou zvědavostí, zvlášť když tím Nebelvírem byl Harry Potter.
Dneska už po druhé Pottera podcenil. Ale nebyla to chyba, kterou by chtěl ještě
zopakovat.
„Ne, že by ti do
toho něco bylo, Pottere, ale můj otec byl považovaný za nejlepšího
zmijozelského chytače za poslední století. Nechtěl, abych zkazil jeho pověst a
stal se lepším hráčem než je on. Jen stěží jsem mohl jít proti jeho přání,
zvlášť když vždycky sledoval hru. Ale dneska tu není. Navíc jsem se přestal
starat o to, co chce a co ne. Je to můj život a já si s ním budu dělat, co
chci!”
Ve skutečnosti
schválně použil synova slova, aby působil důvěryhodněji. Kromě toho, Potter
neznal Luciuse dost dobře, aby věděl, že považovat dva Malfoye za nejlepší
zmijozelské chytače posledního století, by ho potěšilo daleko víc, než jen
jednoho, i kdyby musel tu slávu sdílet se svým synem.
Viděl v Potterových
očích směsici porozumění… a opravdu to byla hrdost? Proč by na něj Potter měl
být hrdý? Ten chlapec pro něj byl naprostou záhadou. Takovou, u které by se za
jiných okolností těšil na její prozkoumávání. Nicméně, musel pamatovat na své
priority a pochopení emocí v těch zelených očích určitě není ten důvod, proč je
v Bradavicích.
„Jsem rád, že sis
konečně uvědomil, že ty a tvůj otec jste dva různí lidé, Draco,” řekl Potter a
vstoupil do jeho osobního prostoru, jako kdyby na to měl právo.
Manévroval s
koštětem tak, aby se k Malfoyovi dostal ještě blíž. Potter chytil Luciusovu
levou ruku přesně nad místem, kde měl znamení zla a zamumlal do Luciusova
pravého ucha: „Byla by škoda, kdybys zahodil svůj život kvůli šílenci, který
ani neocení své sloužící. Viděl jsem, jak Voldemort odměňuje své následovníky.
A dokonce i domácí skřítci tvého otce dostávají za svou práci větší uznání. A
viděl jsem, jak tvůj otec zachází s domácími skřítky!”
S tím Potter pustil
jeho ruku a poslal mu hravý úsměv. „Tak pojďme rozcupovat slávu tvého otce na
kusy! I za sto let od téhle chvíle se o tomto zápasu bude ještě povídat! Co ty
na to? Hledáš skutečnou výzvu?”
Malfoy krátce
přikývl, stále byl trochu zmatený z Potterova dechu a letmého pohlazení ucha
jeho jazykem. Sledoval, jak Potter odlétá opačným směrem. Proklínal svou smůlu.
Zapomněl jaké je být šestnáctiletým, jaké to je, když v něm běsní hormony.
Musí to být
hormony, neexistuje způsob, jak by mohl Lucius Malfoy shledávat Nebelvíra -
jakéhokoliv Nebelvíra - přitažlivým. Rozhodl se, že o tom bude přemýšlet
později a znovu svou pozornost upřel zpátky na hru.
Potter měl ale v
něčem pravdu. Tohle je pravděpodobně jeho poslední famfrpálový zápas. Když se
dostal do sedmého ročníku, byl už příliš zaujatý svou nastávající pozicí u
Temného pána. Až když odešel ze školy, tak si teprve uvědomil, jak moc mu
famfrpál chybí. Ale tentokrát mohl svou chybu napravit. Vzal si z kapsy jednu
Bertíkovu fazolku s ořechovou příchutí a rozhodl se, že nejen, že bude jednat
jako šestnáctiletý, ale že bude šestnáctiletým.
Začal se znova po
hřišti rozhlížet po Zlatonce, ale současně sledoval i Pottera. Jeho poslední
myšlenka, než se nechal strhnout hrou, byla: „Bradavice, vrátil jsem se!”
Tak tohle bude opravdu super povídka. To bude v Bradavicích ještě hooodně veselo.
OdpovědětVymazatMoc se těším na pokračování :-D
Óooo rozhodně vítej zpátky, Luciusi :* :D :D :D
OdpovědětVymazatClowers
Teda, tohle vypadá opravdu vtipně.
OdpovědětVymazatProfesor
Konečně jsem se dočkala, vypadá to velice dobře, doufám, že se dozvíme, jak to mezi nimi vůbec začalo, jsem zvědavá, jestli Harry přijde na to, že Draco není Draco, mám zato, že on ho zná nejlíp, a to ze všech stránek
OdpovědětVymazatBobina
Velice zajímavá kapitola a už se moc těším na její pokračování. Jen do toho Luciusi, získej si Harryho... ikdyž nebute to vlastně naopak?
OdpovědětVymazatranchan
Lucius a Potter ideální pár, vypadá to, že pan neomylný se hned první den dopustil spoustu chyb. Těším se na další kapitolku.
OdpovědětVymazatSylva Potty
Děkuji za věnování. Já osobně jsem si betování ohromně užila a strašně se mi líbí, jak to začíná. Troufám si tvrdit, že povídka bude excelentní až do konce. :-D
OdpovědětVymazat