6. část – PRÁZDNINY
Překladatel: Sirina
28. kapitola Ples
Harry spěchal zpět do Nebelvíru, jeho mysl byla ještě otřesená vším, co se právě teď stalo. Draco Malfoy se náhle rozhodl, že se k němu bude chovat hezky, omluvil se mu a zeptal se Harryho, jestli s ním půjde na Vánoční ples.
To bylo na něj prostě trochu moc. Draco Malfoy se snažil se polepšit. Byl překvapený, ale také se mu trochu ulevilo, že se Malfoy rozhodl zakopat válečnou sekeru a samozřejmě, že Draco nebude nenávidět dítě. Nechtěl, aby měl človíček rodinu, kde se nenávidí mezi sebou. Kromě toho, Harry už byl unavený Dracovými nadávkami a byl připravený udělat cokoliv, aby se ho zbavil.
Buclatá dáma na Harryho mrkla, když řekl heslo. Bylo to divné, ale v poslední době se mu zdálo, že k němu chová nějaké sympatie. Neptal se na to. Když se mu v jeho životě děje tolik podivností, tak taková maličkost, jako přátelskost portrétu chlapce vůbec netrápila.
Všiml si, že Ron s Hermionou sedí v přední části krbu a jsou zabraní do šachové partie. Hermioniny líce vypadaly trochu červeněji a Harry si pomyslel, že jeden by si nebyl jistý, jestli je to kvůli horku nebo něčemu jinému. Osobně si myslel, že to bude spíš to druhé. Našlapovali kolem sebe už dost dlouho, tak už by mohli učinit ten krok a přiznat si, že k sobě něco cítí.
Harry je skoro ani nechtěl vyrušit. Ale Hermiona zrovna zvedla hlavu a všimla si, že Harry stojí u vchodu, tak na něj zamávala.
„Harry, jsi v pořádku?“ Hnědovlasá dívka popadla Harryho za rameno hned, jakmile se Harry posadil na koberec mezi ně. „Neposlal na tebe kouzlo, že ne? Co říkal?“
„Zakroutím mu krkem, jestli…“
„Ššt, Rone! Nedělej si starosti, Hermiono, jsem úplně v pořádku. Vlastně to šlo docela dobře,“ rozhlédl se kolem. Někteří nebelvírští spolužáci se na ně zvědavě dívali a přitom se pokoušeli předstírat, že je vůbec neposlouchají. „Ale ne tady, ano?“
Hermiona se rozhlédla kolem a přikývla, začala balit šachovou soupravu. Pak Ron a Hermiona následovali Harryho do jeho pokoje.
„Bylo to divné, ale na druhou stranu to šlo dobře.“ Pak jim Harry vylíčil všechno, co se stalo, jak se Draco omluvil a navrhl, že by měli jít spolu na ples.
Chlapec se pokoušel nesmát, jak si prohlížel jejich obličeje.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ vydechl Ron.
Zdálo se, že je Hermiona příliš zamyšlená.
„Myslím si, že je šťastný za to dítě,“ pokoušel se jim Harry vysvětlit.
Ron přikývl: „Ano, zřejmě. Podívej, říkají, že krev je hustší než voda a že nová krev smyje tu starou zlou krev- to se taky říká.“
Harry vypadal trochu zmateně.
„To je jednoduché.“ Ovšem pro Hermionu to jistě bylo jednoduché. „Čistokrevné rodiny měli ve zvyku řešit rodinné spory manželstvím mezi rozhádanými rodinami. Nový život- dítě z obou rodin bylo konečné vyřešení konfliktu, protože nikdo z nich by ho nedokázal nenávidět.“
Harry se ušklíbl, nebyl si jistý, jestli se mu tahle taktika líbí.
„Ale teď musím jít na ples s Malfoyem.“
Ron mu to vysvětlil.
„No, Malfoyovi jsou stará čistokrevná rodina, která si zakládá na tradicích, které už jsou staletí stará. Je to běžné, že těhotná manželka je starostí celé rodiny. Každý dohlíží na matku a dítě.
Kromě toho, pokud se něco stane manželovi, pak někdo z rodiny zabere jeho místo, jeho bratr nebo dokonce i syn. Vezme si tu ženu, víš. To se dokonce stalo i v mé rodině.
Je to stejná věc jako s Vánočním plesem. Malfoy, tím myslím Luciuse, tě nemůže doprovodit na ples, tak se nabídl Draco. Je správné, když tě doprovodí jiný člen rodiny, než kdybys šel s někým jiným, dokonce ani s přítelem nebo sám. Zvlášť, když jsi v jiném stavu a nosíš něco tak cenného jako je Malfoyův dědic.“
„Zní to, jako kdybych byl jejich majetek nebo něco takového,“ reptal Harry.
„Nevím,“ pokrčil Ron rameny. „Tradice čistokrevných jsou divné. Praktikují ještě nějaké hodně staré zvyky, ale jiné ne, a jeden si s nimi nikdy nemůže být jistý. Způsob vašeho manželství, to že bylo domluvené je jejich způsob. Blackovi byli ještě horší než Malfoyovi, víš. Ale někdy i moje matka řekne nebo udělá něco divného, co mi přijde naprosto šílené.“
„Nemyslím si, že je to jen pro to,“ Hermiona položila na Harryho ruku dlaň v uklidňujícím gestu. „Víš, Malfoyovi většinou nemají moc dětí. Vsadila bych se, že Draco je ve skutečnosti rád za to dítě, Harry. Kromě toho, taky jsem byla jedináček a vždycky jsem si přála mít dalšího sourozence. Nevěřila jsem, že někdy něco takového řeknu, ale chápu Draca, velmi dobře.“
„Hermiono, jestli chceš bratra, tak si můžeš vypůjčit nějakého mého,“ nabídl se Ron. „Třeba dvojčata?“
Harry se zasmál a Hermiona se k němu připojila. „ Promiň, Rone, ale tak zoufalá nejsem!“
„Hej, kamarádi,“ promluvil Harry po záchvatu smíchu. „ Jen jsem přemýšlel o jedné věci. O rodu Blacků, Sirius je, je… myslím tím, že když už není,“ bylo ještě těžké o tom mluvit. „ Znamená to, že rod Blackových už nebude pokračovat?“
„Ne tak úplně, Harry,“ odpověděla Hermiona. „Hodně jsem studovala, když jsem zkoušela něco vymyslet kvůli tvému problému. Je to docela jednoduché- ty jako Siriusův dědic jsi zdědil nejen jeho peníze a majetek, ale také i jméno a právo předat jej tvému vybranému dědici, ty jsi jediný, kdo může vybrat hlavu rodu Blackových. Ovšem každý, kdo se narodí se jménem Black má právo to použít, ale jestliže si osoba někoho vezme a nechá si jeho jméno, nemůže už dál příjmení předat dál. Tak jako Narcissa Blacková ho nemohla dát Dracovi.“
Harrymu se to zdálo dost složité: „Ale mé… ehm, dítě bude Potter Black Malfoy?“
„Ano,“ přikývla rázně dívka. „To je to, co jsem se ti pokoušela říct. Poslouchal jsi nebo ne? On nebo ona se stane skrze tebe Siriusovým dědicem.“
Harry si zamyšleně kousal do spodního rtu.
„Harry?“ strčila do něj Hermiona.
Harry si povzdechl: „Přemýšlím o tom, co by na to asi řekl. Moje dítě… no, on nebo ona bude také i Malfoy.“
„Sirius by rozuměl tomu, že to není chyba dítěte a moc by ji nebo jeho miloval, protože tebe taky miloval,“
„Ach, myslím, že ano.“
Pak si Ron odkašlal. Necítil se moc dobře, že se konverzace stočila na tohle téma. Všechny ty řeči o Siriusovi a dětech. Rusovlásek si byl jistý, že Harry nebude nadšený tím, co mu musel říct.
„Harry, kamaráde,“ začal Ron. „Slib mi, že se moc nenaštveš nebo nerozrušíš, ano?“
„Proč?“ Tmavovlasý chlapec si svého přítele podezřele prohlížel.
„Protože nechci, aby si zabil jen obyčejného posla.“
Harry si povzdechl. „ Dobře, ale nemůžu ti to slíbit, jediné, co mohu je, že se pokusím se nenaštvat. Spusť.“
„Myslím, že je to to nejlepší, co si můžu přát, co, kámo? Dobře, dostal jsem dopis od mamky, říkala, že jsi jí neodpověděl na poslední dopis,“
Harrymu zčervenaly tváře, ano, to byla pravda. On dokonce žádný z dopisů od Molly nebo Remuse nečetl, nezmiňoval se ani o tom, že neodepsal. Ale Ron to teď řekl.
„Chce, abys trávil prázdniny v Doupěti,“
Harryho rty se stáhly do tenké čárky, zhluboka se nadechl… což mu vůbec nepomohlo se uklidnit: „To je nesmyl, Rone. Nesmysl! Oženil jsem se, mám manžela a čekám jeho dítě. A oni po mě chtějí, abych trávil Vánoce v Doupěti!“ Chlapcův hlas se s každým slovem zesiloval a než dokončil větu, tak skoro křičel.
„Já vím, Harry, ale…“
„Ne, žádné ale, Rone, už jsem z toho všeho unavený, nedokážeš si to ani představit,“ měl slzy na krajíčku. „Proč se mi tohle děje? Lidé mi nikdy nepomůžou, když to potřebuju, ale pospíší si, aby mi všechno mohli zničit…“
„Je mi to líto, Harry,“ Ron opravdu vypadal smutně. „Vím, že je to pro tebe těžké.“
„To není tvoje chyba, opravdu.“
„Ale pořád je mi to líto.“
„Díky, Rone, ale myslím, že raději zůstanu v Bradavicích, já vlastně ani nevím, proč jsem si myslel, že bych mohl jít na Vánoce do Manor.“
„Ne, Harry!“ protestovala Hermiona. „Nemůžeš tu zůstat sám. Skoro všichni letos odjíždějí a já už slíbila, že pojedu s rodiči lyžovat.“
„To je pravda, Harry, necítil bych se dobře, kdybys tu zůstal. Ale u nás to nebude tak špatné, víš, budou tam dvojčata a Bill s jeho francouzským snoubencem a dokonce přijede i Charlie, určitě si užijeme spoustu zábavy,“ rusovlásek se pokoušel přesvědčit svého kamaráda. „A možná by sis mohl promluvit s mamkou a taťkou, aby pozvali Remuse nebo bys je mohl třeba přesvědčit, že tam nechceš být na Vánoce, nemyslíš?“
Harry si prohlížel svého přítele a o všem přemýšlel, zanaříkal, ale nakonec přikývl.
Harry měl na sobě jeden z jeho volnějších hábitů. Teď jich měl několik, díky Luciusovi, který mu zakoupil většinu šatů, které Harry měl. Harry musel svému manželovi říct, aby mu přestal posílat věci, protože se stává dost těžké zavřít kufr.
Byl vděčný za hábity v kouzelnickém světě, protože byly dost volné, takže zakryly Harryho vyčnívající bříško. Také školní uniforma velmi dobře skryla jeho malé tajemství. Ale jak dlouho zůstane ještě “malé“? Tajemství se stávalo každým dnem stále větší. Také těžší. Chlapec začal cítit bolest v zádech.
„Velmi hezké, drahoušku,“ chválilo zrcadlo. Harry se ušklíbl. Pravděpodobně mu říkalo, že je hezký jako každému jinému chlapci. A drahoušek? Možná mohl zavolat domácího skřítka a požádat ho, aby tu zatracenou věc dal děvčatům do koupelny a mu přinesl jiné? Pravděpodobně by si moc nepomohl, protože Harry se ještě v Bradavicích nesetkal s kouzelným zrcadlem, které by drželo jazyk za zuby.
„Přestaň se šklebit, zlato, budeš mít vrásky!“ peskovalo ho zrcadlo.
„Drž hubu,“ naštval se Harry. Vzal hřeben a znova si pročesal vlasy. Ne, že by s nimi měl nějaký problém. Vlastně, od té doby, co si je nechal narůst, se jeho vlasy staly dost ovladatelné a už mu nepůsobily potíže. Ale teď byl prostě nervózní a chtěl se něčím zaměstnat.
Harry psal Luciusovi a ptal se ho, jestli by bylo v pořádku, kdyby šel na Vánoční ples s Dracem. Bylo to divné, ale chtěl se ujistit, že se jeho manžel nebude zlobit.
Pro Harryho bylo dost zvláštní, když si uvědomil, že je pro něj důležité neurazit Luciuse Malfoye tím, že by dělal něco nevhodného.
Kupodivu nebo ne, možná se to spíš dalo očekávat, Lucius byl potěšený, že jeho manžel a syn odložili své nepřátelství a hráli si na pořádnou rodinu. Byl pyšný, že se Draco ujal své povinnosti. Lucius napůl žertem poznamenal, že možná je ještě nějaká naděje s jeho synem. Harry obrátil oči v sloup. Bylo to jako přednáška o rodinné pýše.
Ale pak tu byla ještě jedna věc. Vánoce. Harry byl přinucen říct manželovi, že nebude moct trávit prázdniny na panství. Lucius něco takového čekal, ale i z tónu jeho dopisu Harry moc dobře poznal, že se zlobí. Lucius mu dal na srozuměnou, že jestli to chlapec odsouhlasí, tak se okamžitě postará o to, aby měli Weasleyovi závažné problémy a nechají Harryho na pokoji.
To chlapec nechtěl dovolit. Byl naštvaný, velmi naštvaný bylo výstižnější. Nechtěl zranit Rona, Ginny nebo dvojčata… vlastně nikoho z nich. Dal jasně najevo, že by byl velmi rozrušený, kdyby se něco stalo Weasleyovím nebo Remusovi. Harry doufal, že pořád byla nějaká šance, že by se to mohlo zlepšit a že možná jsou to jen plané hrozby, že by s tím šli před Starostolec.
Dobře, ale právě teď měl jít s Malfoyem na ples a musel se pokusit ho nezabít. Možná byla chyba souhlasit, že na ten ples půjde s tím blbcem. Oni se navzájem neměli moc rádi. Mohli to na jeden večer překousnout? Harry si mohl představit, jak “pyšný“ by Lucius byl, kdyby namísto tančení mezi sebou bojovali.
„Tady už nic nenadělám,“ řekl chlapec a vyšel z koupelny. Ron už na něj čekal.
„Konečně! Pojďme, Harry,“ rusovlásek se netrpělivě ošíval. Ovšem, šel s čarodějkou svých snů na ples. Konečně.
Ve společenské místnosti na ně už čekala Hermiona.
Harry si ji prohlédl a musel říct, že vypadala opravdu hezky. Čarodějka na sobě měla tmavě zelené šaty, které nechaly vyniknout její hnědé vlasy a krásné oči a zároveň šli do kombinace s Ronovými vlasy. Chytré děvče. Vlasy si vyčesala do úžasného drdolu, který zdůraznil její dlouhý krásný krk.
Ron úžasem oněměl, jen něco zamumlal a jednoduše nabídl Hermioně rámě a kráčeli z portrétu. Buclatá dáma je varovala, aby byli opatrní, protože se tu potloukal nějaký podezřelý chlapec.
Chlapec nebyl nikdo jiný než Draco Malfoy-
„Konečně, Pottere,“ podrážděně poznamenal Draco. „Trvalo ti to déle než kterékoliv holce. A tvoje vlasy přitom nevypadají o moc líp než obvykle. Nejsi moc pohledná dívka.“
„Mýlíš se, Malfoyi,“ usmála se Hermiona. „Oni jsou chlapci a typičtí Nebelvíři. Oba byli nachystaní ze deset minut včetně sprchy, protože se zapomněli u Řachavého Petra a pak už neměli moc času.“
Harry vyplázl jazyk na toho snobského blondýna. On nebyl děvče.
„Za to tvoje vlasy vypadají hrozně pěkně,“ vtipkoval Ron a Harry se zasmál. Dokonce i Hermiona se usmála.
Malfoy protočil oči. „ Pojď, Pottere.“
„Ty mě nevezmeš za ruku?“ zeptal se Harry nevinně světlovlasého Zmijozela.
„Sni dál,“ odpověděl Draco. „ A před tím, než nechám narůst tvé naděje, tak ti říkám, že líbat tě nebudu. Nerad bych byl popřen.“
Harryho tváře zčervenaly a Draco se afektovaně usmál.
Když oba páry vstoupily do auly, bylo to, jako kdyby vešli do světel reflektorů. Studenti náhle utichli. Lidé byli zaneprázdněni strnulým hleděním a přestali mluvit. Jen velmi málo se jich bavilo, jako Seamus, Dean a Neville, kteří už věděli, že Harry a Malfoy spolu přijdou na ples a věděli proč.
Mnoho studentů bylo opravdu překvapených, hlavně mudlorozených, kteří neměli žádnou představu, proč by Harry Potter šel na ples se Zmijozelem, který byl jeho největším nepřítelem.
Nejlíp to přijali Zmijozelští, kteří si jen zběžně, ale se zvědavostí prohlédli oba chlapce, ale brzy ztratili zájem a vrátili se k jejich předchozím činnostem.
Hermiona mrkla na Harryho a táhla svého partnera rovnou na taneční parket. Tmavovlasý chlapec se podíval na pár s něčím velmi podobným soucitu. On neměl rád tanec, pravděpodobně proto, že to neuměl a jeho první taneční zkušenost na Turnaji tří kouzelníků byla katastrofální.
„Hej, Malfoyi,“ škádlil ho Harry, pokoušel se odpoutat od neklidu, který cítil, protože oči všech byli na něm a jeho partnerovi. „Nenašel jsi nikoho, kdo by s tebou šel na ples, proto ses zeptal mě?“
„Nebuď naivní, samozřejmě, že ano,“ Draco se s úšklebkem líně rozhlédl kolem, vyzývavě koukal na každého, kdo na ně nepokrytě hleděl. „Vlastně ve skutečnosti, to, že tě doprovázím, mi usnadnilo život, protože nemám přítele, jen milence.“ Odmlčel se, jako by se chtěl ujistit, že to Harry pochopil.
„Nicméně, nebudu brát na ples někoho, s kým spím, protože někteří lidé jsou tak… naivní a neodbytní. Chovej se k nim líp a oni si začnou představovat, že se mnou chodí nebo dokonce ještě hůř,“ blondýn se s nechutí ušklíbl.
„Kromě toho, to dělá mého otce šťastného. Musím pro něj jednou za čas udělat něco hezkého a pak zase můžu spadat do svého normálního chování, než si zase začnu všímat, že jeho trpělivost začíná přetékat.“
„Děkuji ti za kurz ubohým mravů Malfoyovích,“ Harry se pokoušel vytvořit Hermionin káravý pohled, protože to, jak Draco zacházel s ostatními lidmi, nebylo hezké. Rty se mu zkroutily do úsměvu, ta část o Luciusovi byla docela zábavná.
„Kdykoliv. Tak co, Pottere, zatančíme si?“ navrhl světlovlasý Zmijozel se skvělou úklonou.
„Ach, ne, Malfoyi,“ Harry protestoval. „Já netančím.“
„Dobře, budeš muset,“ Draco to uvedl tak, že nepřipouštěl jakékoliv námitky.
„Malfoyi, nemám žádnou představu jak,“ připustil Harry. „Nemůžu tančit. Opravdu.“
„Merline,“ naříkal blondýn. „Jsi marný.“
„Hej!“
„Půjdeme tančit, ale nedělej si starosti, nebudeš muset dělat nic jiného, jen následovat mé kroky,“ s tím Draco nenuceně táhl Nebelvíra na taneční parket. Zmijozel měl pravdu. Fakt to fungovalo, protože on byl ten, který ho vedl. Draco vedl a otáčel menšího chlapce, jak si přál. Harry se v Malfoyovích rukou cítil jako hadrová panenka.
Po pár tancích se Draco zastavil a táhl Harryho z tanečního parketu: „Tak, myslím, že to zatím stačí. Pojď, neměl by ses přetěžovat, Pottere.“
„Malfoyi! Nejsem nemocný!“ syčel na něj rozhořčeně.
Draco snadno ignoroval svého “partnera“.„Počkej tady, donesu něco k pití. Musíš mít žízeň. Nemáš hlad? Chceš něco lehkého k jídlu? Cokoliv?“
„Ne! Nemusíš spěchat, užiju si každou minutu, co tu nebudeš,“ volal Harry na Zmijozela, který se náhle rozhodl, že mu bude dělat chůvu.
„Pane Pottere,“ někdo mu položil ruku na rameno a chlapec se otočil.
„Ach, profesore Rasputine, překvapil jste mě!“ mladší kouzelník se usmál na muže, kterého začal mít rád po čase, který spolu strávili.
„Omlouvám se, to nebyl můj záměr,“ Rasputin vypadal moc pěkně v jeho hábitu. „ Všiml jsem si, že mladý pan Malfoy vás dnes večer doprovází.“
„Ano,“ ušklíbl se Harry. „Spíš mě mučí. On je někdy takový…“ chlapec si stiskl ruku přes pusu. Nechtěl takhle mluvit před svým profesorem.
Rasputin vypadal docela pobaveně. „Rozumím, Harry, samozřejmě, že staré čistokrevné rodiny jako jsou Malfoyovi dbají na tradice a starají se o rodinu.“
„Jo,“ usmál se Harry. „Ale to je něco, co dělá každá rodina.“
„Samozřejmě,“ usmál se. „Ale mladý pan Malfoy se zdá být dost vlastnický, co se vás týče.“
„Neříkejte mi to,“ Harry si odfrkl. „Nejsem si jistý, jestli ho nebouchnu.“
„Je jeho otec stejný? Může to být velmi těžké, pokud se vás váš partner snaží příliš ovládat,“ muž se mračil.
„Ach ne, ne, Lucius není vůbec jako Draco,“ Harry si tím byl jistý. Nebo byl? Jak moc opravdu zná svého manžela?
„Doufám, že ho znáte dobře, Harry, nechtěl bych vás vidět zraněného…“ Rasputin potřásl hlavou.
„Profesore Rasputine,“ Draco se náhle objevil po Harryho boku. „Bavíte se dobře?“ Člověka mohlo udivit, jak blondýn mohl být zdvořilý a tak nepřátelský ve stejnou dobu.
„Ano, pane Malfoyi.“ Rasputin předstíral, že si nevšiml ledových pohledů vyslaných jeho směrem.
„Jsem za vás šťastný,“ přerušil ho Draco od čehokoliv, co chtěl říct. „Jestli nás teď omluvíte…“ vyšší chlapec popadl Harryho za paži a tlačil ho pryč.
„Povídáme si spolu, Malfoyi,“ protestoval Harry, zajímal se, co to vjelo do jeho “partnera“. Draco byl dnes velmi hrubý.
„Nedělejte si starosti, pane Pottere, pan Malfoy tady jen dohlíží na rodinný majetek,“ Rasputinův tón byl tichý a zdvořilý jako vždy, když se díval mladšímu kouzelníkovi do očí.
„Ano,“ Dracův upřený pohled byl stejně intenzivní jako Rasputinův.
„Nejsem majetek, Malfoyi!“ zavolal Harry rozhořčeně.
„Ano, jsi, pojď, Pottere!“ Draco popadl chlapce a táhl ho k druhé straně a k východu.
Nebelvír zaskřípal zuby. Zuřil, ale nechtěl tu způsobit scénu. Přinejmenším do té doby, než byli na chodbě.
„Kdo si myslíš, že jsi?!“ zakřičel Harry, když byli s Dracem sami.
„Jsem tvoje rodina, Pottere! Dělám to, co rodina dělá- dávám na tebe pozor,“ světlovlasý kouzelník zkřížil ruce na hrudi a shlížel na Harryho, kterému to připadalo stejně děsivé jako Snapeovi pohledy. Jediná věc, která Dracovi chyběla, byl nos.
„Ale já nejsem váš rodinný majetek! Nemůžeš jen tak přijít a přerušit mě, když mluvím s jedním z našich profesorů. To bylo dost hrubé!“
„Nebyl jsem to já, kdo byl hrubý. Hrubý byl způsob, jakým se na tebe dívá,“ prskal Draco.
„Co tím myslíš?“
„Jsi hlupák, Pottere, pokud sis ještě nevšiml, že se na tebe dívá, jako kdyby tě chtěl ošukat!“
Harry zůstal prostě zírat.
„Dobře, možná ne ošukat,“ připustil. „Ale jako by tě chtěl vzít do náruče a vysadit na svého bílého jednorožce a pak byste se oba jeli podívat na západ slunce nebo něco takového. To je pro mě to samé.“
Harry zamrkal. „Něco se ti zdá.“
Blondýn si odfrkl: „Jsi beznadějný, Pottere. Věř mi, že jsou věci, o kterých vím dost. Všiml sis, jak se na tebe chtivě dívá a dotýká se tě během výuky? Není to tak neúmyslné, jak se zdá!“
„On je náš profesor! Je jen velmi přátelský. On by nikdy…“ Harry vypadal zděšeně.
„Jak můžeš být tak naivní!“ naříkal světlovlasý kouzelník.
Draco si nevšiml, jak Harryho tváře zčervenali do té doby, než chlapec vyletěl: „Ovšem, že jsem naivní a hloupý! Všichni se ke mně chovají jako k idiotovi! Lidé mi pořád říkají, koho můžu vidět a koho ne. Už toho mám plné zuby!“
Pár portrétů, které visely na sousední stěně ustoupilo a zacpalo si uši.
„Nemáš žádné právo se mnou jednat povýšeně!“ pokračoval Harry. „Nemáš žádné právo mi říkat, s kým bych se měl bavit a přátelit a s kým ne! My dva nejsme ani přátelé!“
„Dobře! V pořádku!“ Draco zvedl ruce na znak kapitulace. „Promiň, že jsem se staral a snažil tě chránit! Ale měl bys vědět jednu věc- znám lidi jako je Rasputin. Ty, kteří předstírají, že jsou přátelští a hodní a usmívají se do té doby, dokud ti nedají do čaje nějaký lektvar. Kdo ví, co by ti mohl udělat? Jaké opravdu jsou jeho záměry?“ Dracův tón se stal omluvným a na konci téměř obhajobným.
Na nějakou dobu se rozhostilo ticho. Draco se pokoušel uklidnit a Harry o všem přemýšlel. Opravdu si myslel, že Malfoy trpí paranoiou. Ne každý, kdo je milý, má nějaké postraní úmysly.
Nicméně, Harry byl první, kdo po pár minutách prolomil ticho.
„Ehm, Malfoyi?“
„Co?“
„To byl nějaký podivný, velmi hrubý způsob, jak mi říct, že se o mě staráš?“ nakonec se chlapec zeptal.
Draco si odfrkl. „To nejsi ty, o koho se starám. Starám se o mého otce a mého… no dobře víš.“ Světlovlasý kouzelník zběžně pohlédl na Harryho břicho. To bylo zřejmé, že se snaží neusmívat.
„A já se na tobě snažil vidět něco dobrého! Máš pravdu, jsem naivní a hloupý,“ Harry se otočil a teatrálně odcházel.
„Pottere, počkej!“ Draco vykřikl ustaraně, že druhý chlapec nepochopil vtip. „Cokoliv jsou moje důvody, tak se bojím. Hádám, že jsem nebyl moc taktní…“
„Jsi taktní asi jako obr, Malfoyi,“ vrátil mu Harry úšklebek.
„A ty jsi náladový jako hipogryf,“ vrátil mu to Draco.
„Já mám omluvu,“ Harry na něj vyplázl jazyk.
„Myslím, že máš,“ připustil Draco s úsměvem. Harry se rozhodl, že světlovlasý kouzelník vypadá o hodně líp, když se usmívá.
„Pojďme se vrátit do společnosti, Malfoyi. Odpouštím ti za to, že jsi takový hlupák,“ Harryho úsměv se rozšířil.
„Ach, jsem ti tak vděčný,“ Draco se zdvořile uklonil.
„Ne, nejsi, jen zkoušíš být hezký.“
„Ach, zavři už hubu a pojď a pokoušej se bavit nebo přinejmenším bychom si z někoho mohli udělat legraci.“
Zbytek večera nebyl tak špatný. Pravděpodobně proto, že oba kouzelníci se na jeden večer už dost vykřičeli a bylo mezi nimi menší napětí. Draco už se nezmínil o profesoru OPČM a Harry se nepokoušel Malfoyovi říct, že je paranoidní. Harry se rozhodl, že pro teď přijme Malfoye takového jaký je, bylo zřejmé, že v něm bylo něco dobrého.
Pokoušeli se držet “bezpečných“ témat- většinou jiných studentů. Někdy se Harry nemohl rozhodnout, jestli ho měly Malfoyovi komentáře bavit nebo ho pohoršovat, nebyl moc zdvořilý. Ale byl velmi zábavný. Ano, byl zlý, cynický, ale přesto zábavný.
Ale všechno šlo hladce, mezi chlapci byla tichá dohoda- nezačít další hádku.
Nakonec Draco navrhl, že doprovodí manžela svého otce zpět do věže.
Samozřejmě, že to Harry odmítl.
Samozřejmě, že ho Draco stejně doprovodil.
29. kapitola Odjezd k Weasleyovým
O pár dní později Ron pomáhal Harrymu s jeho kufrem. Harry se vůbec nebránil. Stejně by to k ničemu nebylo. Neměl tohle rád, ale už si zvykl na to, že dovolil lidem se o něj starat. Bylo to pro něj něco nezvyklého, protože o Harryho se nikdy nikdo nestaral a nic nedělal za něj, dokonce i když byl dítě, musel zvládnout sám dělat všechny své povinnosti. Harry se taky bál, že by se někdo začal zajímat o to, proč mu Ron pomáhá s nošením jeho tašky nebo proč mu někteří profesoři zadávají jiné praktické cvičení ve třídách.
Měl pocit, že každým dnem je čím dál pravděpodobnější, že jeho tajemství někdo objeví a… Harryho napadlo, že by bylo možná lepší, kdyby se to dozvěděli přímo od něj, ale opravdu se mu nechtělo, komukoliv to říkat. Už i tak byl dost slavný.
Tohle byly jeho první Vánoce, které stráví mimo Bradavice. Voldemort už tu není, tak se nemusí skrývat. Harry se pousmál. Vždycky chtěl trávit Vánoce v Doupěti s Ronem a Weasleyovými; vždycky si představoval, jak by to bylo úžasné… ale teď? Teď už nechtěl.
„Nedívej se tak otráveně, kámo,“ Ron mu hravě rozcuchal vlasy. „ Jsou Vánoce.“
„Ne, ještě ne,“ zamumlal Harry a sklonil se před rukou svého nejlepšího přítele.
„Morousi.“
„Vím, že i tak mě stejně miluješ,“
„Hej!“ Neville se vyklonil z okna vlaku. „Mám tu volné místo. Pospěšte si, kluci!“
Harry se zhluboka nadechl a nastoupil do Bradavického expresu.
Když Bradavický expres přijel na nádraží King´s Cross, pan a paní Weasleyovi už čekali na své děti. A také na Harryho.
„Sladký Merline, Ronalde! Ty jsi zase vyrostl, že?“ Napomenula ho paní Weasleyová.
Ron reptal něco o tom, že to přece není jeho chyba.
Paní Weasleyová nejdřív sevřela v náručí Rona a Ginny, pak dvojčata, která se pokoušela vyhnout se jejím rukám a velkým prsům. Ovšem, že jim to nebylo nic platné. Harry se pokoušel zase schovat za Rona, Hermionu a Ginny, ale také mu to nepomohlo.
„Harry, můj drahoušku!“ zvolala Molly a těsně ho objala. Kdysi měl Harry rád její objetí. Teď si tím nebyl tak jistý- miloval Weasleyovi, ale na druhou stranu na ně byl teď tak naštvaný! Harry prostě nevěděl co říct nebo co udělat.
„Pane Pottere-Malfoyi! Pane Pottere!“ vytrhl chlapce z jeho myšlenek pronikavý hlas. Harry se otočil za sebe a zjistil, že stojí tváří v tvář jedné z nejméně oblíbených čarodějek. Ritě Holoubkové.
„Vypadáte velmi dobře, pane Pottere-Malfoyi,“ rozzářila se žena. „Jak vám jde škola? Nechybí vám váš manžel? Jak je na tom vaše manželství?“ nemarnila čas.
„Nemusíš s ní mluvit, Harry, pojď,“ Ron se pokoušel nasměrovat menšího kouzelníka k východu.
„Počkejte minutu, pane Pottere, naši čtenáři mají právo to vědět!“ žena popadla Harryho za rukáv hábitu. „Kde je pan Malfoy? Přijde pro vás? Mohli byste se nechat vyfotit? Oba dva? Takový hezký rodinný portrét?“
Harry právě chtěl říct něco hrubého, něco, čeho by mohl později i litovat, když si mezi chlapce a nepříjemnou ženu někdo stoupl.
„Myslel jsem, že jsem vás již jednou informoval, že pan Potter-Black-Malfoy vám neposkytne žádný rozhovor, zvláště ne uprostřed vlakového nádraží,“ promluvil pomalu Lucius Malfoy. Jeho hlas byl nízký a kultivovaný. Nenechal nikoho na pochybách, že by se tenhle blonďatý aristokrat měl brát vážně.
Harry si nemohl pomoci- přes záda mu přejel mráz a vyskočila mu husí kůže, když uslyšel hlas, který se naučil tak dobře poznávat. Ale tohle bylo něco jiného, Lucius Malfoy se teď choval jinak, než když byl s Harrym o samotě. Bylo na tom něco vzrušujícího.
„Pan Potter-Black-Malfoy,“ pokračoval Lucius. „Chystá se strávit pár dní se svými přáteli. Nemohl jsem mu to odepřít.“
Když Harry slyšel mluvit svého manžela, přemýšlel o tom, že nikdo by o jeho slovech ani nepochyboval. Jeho manžel byl nejsilnější a nejautoritativnější člověk, kterého kdy poznal.
Holoubková se zamračením ustoupila a nedovolila si něco říct. Lucius se netrpělivě posunul. Otočila se a obcházela s nakrčeným nosem pryč.
Pak se Lucius otočil a pohlédl na Harryho. Bylo to téměř nemožné, pravděpodobně byl Harry jediný, kdo to zpozoroval, protože se díval přímo do očí staršího muže, ale Luciusovy oči se při pohledu na něj změnili, byly o hodně měkčí a laskavější, když se díval na chlapce.
Starší kouzelník zvedl ruku a jemně vzal chlapce za jednu stranu tváře: „Jsem rád, že vypadáš tak dobře.“
Zelené oči se setkaly s šedými, přecpané nástupiště pro ně přestalo existovat, Lucius vypadal jako by se chystal políbit svého mladého manžela, který se nemohl dočkat, až se to stane.
„Harry, ministerské auto už čeká.“
Nikdy před tím Harry tolik nenáviděl paní Weasleyovou.
Lucius pustil svou ruku a ustoupil: „Musíš jít. Na brzkou shledanou.“
Mužův výraz byl nečitelný, bez jakékoliv stopy citů.
Harry si byl docela jistý, že mu stačil jeden pohled na něj, aby věděl, co cítil. Lítost. Bolest. Zklamání. Hněv. Touhu.
„Harry, pojď,“ táhl Ron chlapce-který-nechtěl-odejít za hábit.
Harry se ohlédl. Viděl, jak tam Lucius stojí s Dracem. Oba vypadali dobře. Oba plavovlasí, vysocí, bezvadně oblečení, arogantní a chladní. Oba se koukali za ním…
Nic už nebude stejné. Poprvé od chvíle, kdy ho poznal, se Harry cítil s Weasleyovými nesvůj. Jízda v ministerském automobilu, kterou zařídil pan Weasley, byla dost napjatá. Jen Ginny a dvojčata se dost neochotně zapojila do rozhovoru, ale Harry se jen díval z okna na ubíhající krajinu a Ron se mračil na své ruce.
Neznamenalo to, že Harry neměl co říct. Byla spousta věcí, které chtěl říct Molly Weasleyové. Také bylo dost věcí, které by chtěl na ni zakřičet. A to byl právě ten problém. Obával se toho, že kdyby otevřel pusu, tak by řekl něco, co by pro nikoho nebylo moc dobré.
To je všechny nechávalo v nepříjemném očekávaném tichu. Tichu, které se ale rychle mohlo změnit v ošklivá slova.
Když dorazili do Doupěte, tak bylo rozhodnuto, že Harry bude bydlet v pokoji s Ronem. Jako obyčejně. Nezlobil se. Jen Ron trval na tom, že tentokrát si vezme on přistýlku a Harry bude spát v posteli.
Harry nic nenamítal. Lehl si na postel a otočil se ke zdi.
Ron si povzdechl a rozhodl se, že odejde a chvíli nechá svého přítele o samotě. Moc dobře mu rozuměl. Jeho rodina měla sklon jednat panovačně a vůbec nezáleželo na tom, že to mysleli dobře.
Draco se rozhodl, že se rozhodně ještě měl co učit, když viděl, jak jeho otec dovedně zlikvidoval Ritu Holoubkovou po tom, co Potter odešel s lasičkou.
Poslal nepříjemnou redaktorku pryč s jemnou výhrůžkou a shovívavou arogancí. Když takhle Lucius Malfoy jednal, nikdo nemohl přesně rozlišit, co tím myslel nebo, co hodlá dělat. Jednal naprosto matoucně. Nicméně na jedné věci se lidé shodli- že se začali cítit dost neklidně.
Zřejmě tomu ale Rita Holoubková rozuměla.
Draco byl pyšný na svého otce. Lucius uměl být dosti vynalézavý, když se o něco snažil a také velmi přesvědčivý.
Než se dostali do auta, tak mezi nimi panovalo ticho.
Auto Malfoyových vypadalo, jako kdyby bylo vyrobeno v padesátých nebo šedesátých letech. Bylo to velké, černé a starobylé vozidlo, které připomínalo trochu Rolls Royce. Ale automobil nebyl žádné značky. Luciusův otec- Abraxas Malfoy si myslel, že vlastnit automobil mudlovské značky bylo pod jejich úroveň. Ale použití vozidla se mu zdálo být pohodlné a jako rozumný čistokrevný kouzelník se staral o utajení světa kouzel víc než o tradice.
Proto si dal auto vyrobit speciálně na zakázku, dokonce tak, že jelo i bez řidiče. Mělo na sobě erb Malfoyů a všechny části, které se zdály být stříbrné, byla vlastně z bílého zlata. Sedadla byla z tmavě zelené kůže.
Lucius si v tichosti sedl. Seděl a díval se z okna. Draco si osobně myslel, že jeho otec byl velmi naštvaný, ale nechtěl říct něco nedůstojného.
„Mohu se na něco zeptat, otče?“ Mladší Malfoy byl první, kdo nakonec prolomil ticho.
„Pokračuj.“
„Proč něco neuděláš s Weasleyovými?“
„Jestli víš o něčem, ale aby to nezjistil můj manžel, tak se na tvé nápady velmi těším. Opravdu se musíš ptát?“ Jestli jeho syn neviděl zřejmé, pak měl Lucius teprve důvod být opravdu naštvaný.
„Ne, vlastně jsem se nemusel ptát, abych na to přišel, ale chtěl jsem tě slyšet připustit, že máš svázané ruce,“ afektovaně se usmál Draco.
Lucius střelil na svého syna zlobný pohled.
„A navíc ještě Nebelvírem.“ dodal Draco.
„Škodolibost je vulgární, Draco,“ poukázal starší kouzelník.
„Myslím, že ty to stejně nikomu říkat nebudeš.“
Muž se musel usmát. Jeho syn byl zkažený, úctu neprojevující spratek, ale okouzlující spratek a rozhodně Malfoy.
„Můžeš si za to sám, otče. Ty sis vzal Nebelvíra,“ pokračoval Draco. „Opravdu sis myslel, že když si vezmeš Pottera, tak všechno půjde tak, jak si to naplánuješ?“
„Musím připustit, že jsem si to myslel. Zpočátku,“ přiznal Lucius. Byl spíš pobavený než rozrušený. „Na začátku jsem jen chtěl ukázat, že každý Malfoy vždy dostane, co chce a to nejlepší. Dokonce, i kdyby to byl hrdina kouzelnického světa.“
„Potter a nejlepší?“ vysmíval se Draco. „No, dobře. Ale dostal jsi víc, než jsi počítal, že?“
Starší blondýn se zasmál: „Ano, Harry je víc, než jsem očekával, ale nemyslím si, že bych na tom něco měnil. Není to špatné.“
„Sakra, otče! To je špatné,“ zasmál se Draco.
„Jazyk, Draco,“ pokáral ho Lucius. „Jde o to, že on není chlapec-který-přežil nebo jak mu ještě říkají. Je prostě Harry. Udělal jsem pár chyb a já opravdu nechci víc riskovat. To je důvod, proč teď nedělám nic proti Weasleyovým. Došel jsem k tomu, že by to byl velmi špatný nápad. Nemůžu riskovat, že se otočí proti mně.“
„Rozumím,“ povzdechl si Draco. „Máš mou soustrast- Potter je nepříjemně nebelvírský.“
Lucius si povzdechl. „ To vše jen komplikuje. Všechno by bylo daleko snadnější, kdyby nebyl “nepříjemně nebelvírský“ jak jsi ho nazval. Ale také by to nebylo tak vzrušující.“
Poslední poznámka způsobila Dracův smích.
Molly a Arthur Weasleyovi byli značně znepokojeni. Důvodem byl Harry. Chlapec-který-přežil nebyl takový jako vždy- veselý a hravý Nebelvír. Nebylo to tak, že by před tím Harry nebyl neklidný a náladový. Rozdíl byl hlavně v tom, že teď se to nesnažil skrýt. Harry byl tichý chlapec, někdy trochu plachý, ale tohle prostě nebyl Harry, kterého roky znali.
To byl druhý den v Doupěti. Molly připravila dobrou večeři, Fred a George se kupodivu chovali vychovaně, pravděpodobně proto, že jinak stěží opouštěli svůj pokoj, pravděpodobně byli zaneprázdněni vymýšlením nějakého nového žertu. Charlie a Bill právě dorazili. Billova dívka-Fleur ale ještě nepřijela a Percy tvrdil, že je příliš zaneprázdněný, takže se nesešli všichni, ale i tak…
Všichni měli dobrou náladu a byli šťastní, že se navzájem znova vidí.
Kromě Harryho. Během jídla zíral na stůl a bez zájmu se vrtal v jídle, aniž by něco snědl. Když se někdo pokusil mluvit s chlapcem, jen pokrčil rameny nebo odpověděl “ano“ nebo “ne“.
Pak všechny překvapil, když se uprostřed jídla náhle zvedl a se zamumláním “omluvte mě“ vyběhl nahoru.
„Fajn,“ protáhl zamračeně Charlie. „Co se stalo?“
Artur si zhluboka povzdechl a unaveně si masíroval spánky.
„Také bych rád věděl, co je s Harrym, nezdá se být sám sebou,“ Bill se bezradně podíval na svou matku a bratry.
Ron položil vidličku a zběžně pohlédl na rodiče: „Je to vlastně dost prosté,“ pronesl rusovlásek. „Harry tady ve skutečnosti být nechce.“
Starší Weasleyovi synové se na sebe zaraženě podívali.
„Ne,“ začal Fred.
„To musí být,“ pokračoval George.
„Nějaký omyl,“ dokončil Fred.
Jako sedmáci s vlastními přáteli a plány netrávili moc času poblíž Harryho a zatímco oba vycítili, že se něco děje, tak nevěděli co.
„O tom není pochyb,“ odsekl Ron. „Je rozčílený, protože nemohl jít na Malfoy Manor a byl přinucený zůstat tady. A nedívejte se na mě takhle! Je to pravda!“
„Ale já jsem si myslel, že bude rád, když bude moci utéct od Luciuse Malfoye,“ Charlie svraštil obočí.
„No,“ zašklebil se Ron. „Nejsem z toho nijak nadšený, ale hodně věcí se od té doby změnilo. On chtěl jít k Malfoyiovi.“
„Nemyslím si, že Harry právě teď ví, co chce,“ vstoupila Molly Weasleyová do diskuze. Vypadla dost neklidně. Odmítla dokonce jen uvažovat nad tím, že by Harry mohl chtít mít něco společného s Luciusem Malfoyem. „Chudák chlapec, je dost popletený. Potřebuje naši podporu.“
Před tím, než by mohl někdo jiný něco říct, tak Ron vstal: „Pokud se hodláte bavit o tom, že je něco špatně s Harrym a že neví, co chce, tak odcházím. Nechci to už poslouchat. Tentokrát jsem s ním.“
A s tím opustil místnost.
„Ronalde!“ volala marně Molly na svého nejmladšího syna.
„Dobře, dobře, dobře.“
„Vypadá to, jako kdyby náš malý Ronánek konečně vyrostl,“ komentovalo to jedno z dvojčat, čímž si vysloužilo od Molly vyčítavý pohled.
Bill a Charlie si mezi sebou vyměnily zmatené pohledy.
Venku bylo chladno a tam, tak Ron necítil žádnou potřebu navštívit svůj obvyklý úkryt za boudou. Místo toho šel nahoru.
„Harry,“ zkusmo zaklepal zrzek na dveře. „Hele, kámo, můžu jít dovnitř?“
„Je to tvůj pokoj, Rone, prosím.“
„To je dobře, protože nemám kam jinam jít.“
Harry ležel na posteli a Ron mohl vidět jen jeho záda.
„Jsi v pořádku, kámo?“ Ptal se zrzek pokusně, se značným znepokojením si prohlížel svého nejlepšího kamaráda.
Chvíli bylo ticho a pak se Harry otočil: „Ne, vůbec ne.“ Jeho zelené oči byly trochu červené, bylo zřejmé, že brečel.
„To je v pořádku, Rone, nemusíš nic říkat. Neměl bych vůbec plakat. Jsem chlapec a hrdina… myslím, že bych z toho mohl obviňovat své hormony…“
Ron se posadil na postel vedle svého přítele a položil mu ruku na rameno: „Nemyslím si, že je něco špatně s tím, že jsi tak rozrušený.“
„Budeš tu sedět se mnou, že ano?“
„Jistě, kámo…“
30. kapitola Veselé Vánoce
Nic moc se nezměnilo těch za těch pár dnů před Vánoci. Harry byl stále deprimovaný a odmítal mluvit s Molly nebo Arturem a moc toho neřekl ani ostatním Weasleyovím s výjimkou Rona, který už věděl, co trápilo černovlasého chlapce.
To ho ale nezastavilo a dál se bál. Ron si začal dělat starosti, kvůli přítelově nechuti. Alespoň, že Harry ještě bral pravidelně všechny nezbytné lektvary. Počítal, že je ale nebezpečné do něčeho nutit někoho, kdo je tak tvrdohlavý jako Harry. A vůbec nezáleželo, jestli by to bylo pro jeho vlastní dobro nebo ne.
Ostatní Weasleyovi děti se zřejmě nemohly rozhodnout, co si mají o celé situaci myslet. Ginny byla rozpolcená mezi Harrym a svými rodiči, takže předstírala, že se nic nestalo a vše je naprosto v pořádku. Bill byl dost zaneprázdněn Fleur, která konečně dorazila. Ukazoval jí Příčnou ulici a také i mudlovský Londýn. Charlie se zřejmě nechtěl nikoho dotknout, takže stejně jako Ginny předstíral, že se nic neděje, ale bylo zřejmé, že to pro něj není tak snadné, jako pro jeho sestru.
Percy ještě nedorazil. A dvojčata – nikdo by je nebral vážně a krom toho, oni taky nebyli schopní brát cokoliv vážně. A také byli příliš zaneprázdněni plánováním svého budoucího obchodu.
Vánoční večeře u Weasleyovích nebyla tak hrozná, protože se u ní sešlo hodně lidí a tak bylo jednoduší ignorovat skutečnost, že někteří z nich mají mezi sebou vážné problémy.
Harry zasténal, když do něj začal někdo strkat: „Jště pt mnt.“ Otočil se a snažil se pokračovat v činnosti.
„No tak, Harry, vstávej,“ dotíral Ron. „Bez tebe nemůžeme otevřít dárky!“
„Roneee,“ zasténal chlapec. „Nemůže to počkat, až se alespoň trochu vyspím?“
„Dárky? A počkat? Harry, jsi si jistý, že je ti dobře? Nemáš teplotu? Od kdy můžou dárky počkat?“
„Dobře, dobře, už jdu,“ zabručel chlapec, odhodil stranou přikrývku a vylezl z postele. „ Jen mě prosím nech alespoň si obléct kalhoty, jo?“
„Ehm, kámo, bude lepší, když si neoblečeš jen kalhoty,“ Ron si pozorně prohlédl svého kamaráda. „Víš, že už to jde vidět, myslím, jako opravdu vidět?“
„Věř mi, že to vím moc dobře,“ povzdechl si Harry a oblékl si pytlovitý svetr.
„Je to neuvěřitelné štěstí, že si máma ještě ničeho nevšimla, vždyť sama měla sedm dětí. Nebo si jen myslí, že jsi trochu přibral,“ přemítal zrzek. „Au, Harry!“ mnul si Ron rameno, kam ho jeho těhotný kamarád praštil.
„Já netloustnu,“ pronesl lhostejně Harry.
„Ale tak jsem to přece nemyslel, ale dobře, zapomeneme na to. Pojďme už!“ popadl Ron Harryho za paži a táhl ho z jeho pokoje.
O pár minut později se Harry ocitl v místnosti plné Weasleyovích, sedíc v hromadě barevného balicího papíru. Dostal všechny druhy tradičních dárků- sladkosti od Ginny, tričko s obrázkem draka od Charlieho, zelený Weasleyovský svetr s velkým H a další.
Harry vytřeštil oči, když začal vybalovat dárek od Hermiony. Bylo to velké, bílé, velmi jemně zdobené fotoalbum s medvídky a stuhami, které téměř křičelo “dej do mě fotky tvých dětí“. Harry ho schoval pod weasleyovský svetr a doufal, že si toho nikdo nevšiml. Nebyl si jistý, jestli by měl být dotčený nebo naštvaný na svou kamarádku, že mu dala tak podezíravý, ale sladký dárek. Pravděpodobně to bylo proto, že byla dívka a tak si nemohla pomoct. Album bylo opravdu rozkošné.
To všechno donutilo Harryho myslet na Luciuse. Nemohl koupit dárek svému manželovi, protože neměl šanci někam jít, byl držen v Bradavicích a teď v Doupěti. Od té doby, co se vzali, dal Lucius chlapci tolik dárků. Víc než Harry dostal za celý svůj život. “Malé nic“, jak jim jeho manžel říkal. Květiny, sladkosti, oblečení, jemná mýdla a koupelové oleje.
A teď byl tady, aniž by měl něco pro Luciuse. Merline, bylo toho na něj moc. Náhle ho zaplavily myšlenky tak smutné a nešťastné. Bylo mu, jako kdyby na všechnu tu lásku, kterou mu Weasleyovi dávali, měl udusit. Na všechny ty hloupé dárky, zatracené Vánoce a na jeho život- tak obecně. Měl v krku knedlík, který ho také dusil.
Harry věděl, že se může každou chvíli rozplakat… už zase! Zasrané hormony! Brzy se tady udusí. Vyskočil na nohy a rozběhl se po schodech nahoru do svého pokoje a úplně všechny, kteří na něj volali, ignoroval.
Všichni v místnosti ztichli. Mohlo být slyšet pouze neochotné šustění papíru.
„Donesu Harrymu jeho dárky,“ oznámil Ron a začal sbírat balíčky, stejně tak i dárky, které už Harry rozbalil. Nejmladší syn Weasleyovích byl na své rodiče dost naštvaný. Nelíbil se mu Lucius Malfoy, ale věřil, že jeho přítel ví, co dělá. Nelíbila se mu představa, že se Harry nemůže sám svobodně rozhodnout. Koneckonců, byl jeden z nejmladších členů rodiny, věděl moc dobře, jaké to je, když s ním někdo jedná jako s dítětem.
„Jsi si jistá, mami, že děláš správnou věc?“ Bill byl první, který prolomil nepříjemné ticho po té, co sledoval smutného Rona, jak stoupá po schodech nahoru. „Harry vypadá dost nešťastně.“
Molly sevřela rty a začala levitovat balicí papír, který byl všude kolem, na jednu hromadu.
„Já už nevím,“ přiznal se Artur s povzdechem.
„Co chceš, abych udělala, Bille?“ vybuchla najednou Molly. „Myslíš, že bychom ho měli nechat Malfoyovi na pospas? Nevím, co za kouzlo použil na chudáka Harryho, ale… ale musí vědět, že to děláme jen a jen pro jeho vlastní dobro!“
Ginny kývla na Fleur, obě si posbíraly své dárky a odešly. Nechtěly se téhle diskuze účastnit.
Fred a George se na sebe podívali, pokrčili rameny a rozhodli se udělat to samé. Stejně by je v rodině neposlouchali. Pokud měl někdo šanci, pak to byl právě Bill a Charlie.
„Přesto je zřetelné, že děláte víc škody než užitku,“ pokračoval Bill. „Chápu, že jste chtěli dostat Harryho od Malfoye a upřímně jsem si myslel, že to chtěl i Harry. Ale tak to není. Je kvůli vám stále víc a víc rozrušený.“
„Ano, to je zřejmé,“přiznal s lítostí Artur.
„A co ty jeho emocionální výbuchy. Je náladový jako drak,“ přidal se Charlie, zatímco se drbal na hlavě. „Chci říct, že si prošel mnohým, ale i tak – zdá se mi to trochu nepřiměřené.“
„Ano, také mám pocit, že nám něco důležitého uniká,“ souhlasil Bill, pohlédl tázavě na svého otce.
„Já prostě už nevím, co mám dělat…“ Molly vypadala, že každou chvíli propukne v pláč.
Najednou byl jejich rozhovor přerušen, když v krbu vzplanul oheň a lehce zezelenal. Někdo se k nim chtěl odletaxovat.
Artur namířil hůlku na krb a zamumlal kouzlo, které zrušilo některé z ochran a umožnilo otevření krbu.
Weasleyovi se otočili ke krbu a vypadali dost překvapeně, když v krbu nezahlédli nikoho jiného než Luciuse Malfoye osobně.
„Pane Malfoyi,“ bylo zřejmé, že Lucius byla poslední osoba, kterou chtěl právě teď Artur vidět.
„Ano, Weasleyi, jsem to já,“ tohle nebylo úplně zdvořilé uvítání, ale oni byli nepřátelé, kteří se jen tiše trpěli a neměli žádnou potřebu si vyměňovat vánoční pozdravy.
Kromě toho, i když Malfoy měl jeho obvyklý arogantní úšklebek, tak bylo jasné, že něco není tak úplně v pořádku.
„Co se děje?“ zeptal se Artur docela zdvořile. Neměl náladu vše ještě komplikovat hádkou.
„Viděl jsi už dnešní vydání Denního věštce?“
„Ne, ještě ne,“ soví pošta jim ještě nedoručila noviny.
„Hm, dobře, měl bys,“ pronesl Lucius chladně. „V každém případě bych měl přijít.“ Ani nekomentoval skutečnost, že Weasleyovi nedostávají svou poštu včas, i když byl v pokušení.
„Já si nemyslím…“ začala se vehementně ohrazovat paní Weasleyová.
„Neodvážil bych si dovolit položit takovou žádost, kdybych k tomu neměl dobrý důvod,“ Lucius si prohlížel ženu se špatně skrytým pohrdáním. „Je důležité, abyste viděli Denní věštec, a náhodou mám u sebe kopii. A potřebuji hovořit s mým manželem. Bude velmi brzy dost rozrušený.“
„Je tam nějaký problém?“ začal si Artur dělat starosti. „S věštcem?“
„Já věřím, že ano. Nebo přinejmenším vím, že to tak Harry uvidí.“
„Řekněte nám, co se děje a jsem si jistý, že si s tím poradíme.“
„Tak tomu nevěřím,“ ušklíbl se Lucius. „Pravdou je, že v poslední době Harry nemá příliš rád vaši rodinu. Nemyslíš? Skutečnost, že ani nevíte o některých důležitých věcech v jeho životě, to jen dokazuje.“
„Proč bychom tomu měli věřit?“ žádal Artur.
Pak se v krbu objevila hlava. Draco.
„Dobré ráno, veselé Vánoce, lasičko… Weasleyovi,“ ušklíbl se chlapec, který vypadal přesně jako jeho otec. „To, co se vám snaží můj otec říct je, že až Potter uvidí dnešní noviny, tak vybuchne. Bude lepší, když u toho bude můj otec, protože to má víc co dočinění s ním než s vámi a on alespoň ví, co se přesně stalo, zatímco vy nevíte vůbec nic,“ a s tím mladý kouzelník zmizel.
„A co se přesně stalo?“ Charlie vypadal skoro pobaveně mladším Malfoyem, které před chvílí zmizel.
„Je jen jeden způsob, jak to můžete zjistit,“ ušklíbl se Lucius. Dal jim jasně najevo, že dokud nebude u nich doma a neuvidí Harryho, tak s nimi nebude sdílet žádné další informace. Nehrál podle pravidel, ale proč by to měl dělat?
„Fajn,“ přiznal Artur svou porážku. „Je zřejmé, že nebudete… že tu nejste vítán. Ale můžete přijít.“
Molly vypadala, že chce protestovat, ale Bill se jen ostře podíval na svou matku a zavrtěl hlavou. Starší syn má patrně větší vliv na svou matku než vlastní manžel.
Lucius se těšil ze svého vítězství, o tom nebylo pochyb, dokonce ani, když se jeho výraz nezměnil. Ale měl z toho škodolibou radost.
Když vyšel z plamenů, bylo jasně, že Lucius Malfoy nemohl vypadat víc nevhodně uprostřed skromné, ošumtělé světnice Weasleyovích s jeho drahým oblečením, blond vlasy a aristokratickým držením těla.
„Tady,“ hodil Arturovi noviny. „Nejde říct, že by to byly přímo špatné zprávy. Nicméně, z pochopitelných důvodů můj mladý manžel nechtěl, aby se tyto informace dostaly na veřejnost. Alespoň ne tak brzy a ne takhle. Můžete se přesvědčit.“
--
JE HARRY POTTER-MALFOY GRAVIDNÍ?
Od Rity Holoubkové
Musím splnit mou ctihodnou povinnost vůči naší společnosti a informovat vás, že se na Malfoy Manor staly záhadné věci. Jak si všichni jistě dobře pamatujete, tak Malfoy Manor se nedávno stalo domovem našeho oblíbeného hrdiny, Harryho Pottera, chlapce-který-přežil a spasitele kouzelnického světa, kvůli jeho manželství s bohatým a váženým Luciusem Abraxasem Malfoyem.
Ze zdroje, který chce zůstat anonymní, jsem byla informována, že každý týden jsou na Malfoyovo panství z Nemocnice u svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy doručeny nějaké lektvary. Některé z nich by mohly být použity k mnoha příležitostem, jako je regenerační lektvar nebo Locust's appetizer.
Nicméně, jiné jsou docela specifické. Jako Lektvar padesáti pěti bylin pro dobro dítěte, Lektvar proti raní nevolnosti nebo Nápoj pro šťastné děti (s vanilkovou, třešňovou, pomerančovou a příchutí máslového ležáku). Tyhle jsou obvykle užívány těhotnými čarodějkami, aby se ujistily, že jejich děti jsou zdravé a spokojené.
Co to znamená? Má Malfoy-Potterová rodina tajemství?
Lze předpokládat, že někdo v Malfoy Manor je v očekávání. Jedinou otázkou je kdo? Vzhledem k tomu, že tam právě teď nežijí žádné čarodějky, můžeme jen předpokládat, že se stal opravdu zázrak a otěhotněl kouzelník.
Je velmi nepravděpodobné, že by se Lucius Malfoy mohl dostat do takového stavu. Což nechává ve hře Draca Malfoye a Harryho Pottera-Malfoye. Každý ví, který z těch mladých kouzelníků je dobře známí tím, že dělá nemožné a navíc se právě oženil.
Podařilo se Harrymu Potterovi opět nemožné? Je chlapec-který-přežil opravdu těhotný?
--
„Ach, bože,“ Molly pobledla v obličeji.
„A ano, je to pravda,“ Lucius uvedl před tím, než se ho někdo mohl na tu otázku zeptat.
„Merlinovy koule!“ zvolal jeden z jejich synů a Molly ho za to ani nenapomenula.
„Harrymu je teprve šestnáct! Jak jste mu to mohl udělat!“ vykřikla paní Weasleyová.
„Mohu vás ujistit, že to nebylo plánované a vlastně to bylo spíše dost nečekané,“ uvedl Lucius. „Holoubková má v jednom pravdu - mužské těhotenství je skoro nemožné. Můžu vás ujistit, že to nebyl žádný můj prohnaný plán.“
„Chudák Harry,“ zvolala Molly.
„Chudák nikdy nebude,“ odfrkl si Lucius. Chudoba byla něco, na co ani nechtěl pomyslet. „Těhotenství není problém. Alespoň ne pro nás dva. Problémem je, že to teď všichni vědí. Harry má skoro absurdní strach z publicity, tak jsem si myslel, že by bylo lepší, kdybych mu to řekl já.“
„Páni! Náš Harry bude… mamka…“ zavrtěl Charlie hlavou.
Lucius se na chlapce zamračil: „Byl bych vám nesmírně vděčný, kdybyste si odpustil podobné komentáře ohledně mého manžela. Můžu ho teď vidět?“
„Myslím, že zavolám Harryho,“ Bill se podíval na svého otce, který kývl. Vypadal rezignovaně. Uznal, že nad situací ztratil kontrolu.
Molly vypadala rozrušeně a začala znova uklízet balicí papír, který byl stále ještě rozptýlen po celém obývacím pokoji.
Jinak každý byl hluboce zamyšlený, kromě Luciuse, který jednoduše netrpělivě čekal. Ne, že by si dovolil svou netrpělivost ukázat…
„Luciusi?“ Harry nemohl uvěřit vlastním očím, když si všiml, kdo je v pokoji.
Weasleyovi zjistili, že pohled, jakým se Harryho tvář rozjasnila, když si všiml Luciuse, byl dost znepokojivý. A ještě víc, když se na Luciuse vrhl.
Chlapec objal vyššího muže kolem pasu a přitiskl tvář proti jeho hrudi. Zpočátku na muži nebyla viditelná žádná reakce, ale pak Harrymu objetí opětoval.
Molly Weasleyová je oba opatrně pozorovala. Stále nemohla pochopit, jak někdo tak hodný a sladký jako Harry by se mohl zamilovat do někoho jako je Malfoy. Ten muž byl nesnesitelně domýšlivý a chladný. Opravdový parchant.
„Proč jsi tady?“ ptal se Harry s pohledem upřeným na manžela. Pak se otočil na Artura a Molly. „Vy jste se nakonec rozhodli, že můžu být s ním? Že s ním můžu odejít?“ Zněl a vypadal tak slibně a zoufale, když se díval na Weasleyovi, že bylo skoro nesnesitelné to pozorovat.
„Bohužel, to není pro to,“ uvedl Lucius. „Byla to má iniciativa. Obávám se, že jakmile to vyřídím, budu muset zase odejít.“
Harryho výraz se okamžitě změnil. Vypadal zklamaně. Pevně sevřel víčka k sobě, vypadal tak unaveně a smutně.
„Už toho mám dost,“ zašeptal Harry a přitiskl se k svému staršímu manželovi, jako kdyby na tom závisel jeho život. „Nemohl jsem ti ani koupit dárek, protože mě nikam nepustili… Nezajímám se o Starostolec a ani o celý kouzelnický svět. Už to tu nevydržím,“ otočil se a podíval se na Weasleyovi, v malých rukou pořád svíral Luciusův hábit. „Už tu s vámi nezůstanu, můžete celému světu říct, co chcete! Brzy budu mít sedmnáct a pak si budu moci dělat, co chci. Jsem už unavený z toho, jak mi pořád všichni říkají, co mám dělat. Nechci tady už být.“
„Harry,“ řekla paní Weasleyová, vypadala hluboce raněná jeho slovy. „Chtěli jsme tě jen chránit. Nechtěli jsme ti ublížit! Nikdy bychom ti…“
„Já vím!“ vykřikl Harry. „Ale vy jste mi ublížili! Copak to nevidíte? Nechci vás nenávidět, ale někdy s tím nemůžu nic dělat. Můžete si dělat, co chcete, říct celému světu, jak je můj život zkurvený! Nezajímá mě to! Odcházím!“
„Je nám to líto, Harry, jestli jsme ti někdy ublížili,“ Artur vypadal šokovaně. „To nebyl můj záměr, opravdu. Já jsem si všiml, že nejsi šťastný. A jestli se ti to tady tak moc hnusí, tak myslím, že ti nemůžeme bránit v odchodu.“
„Arture!“ zavolala Molly.
„Mami, taťka má pravdu,“ Ron už také přišel dolů. „Měli byste nechat Harryho odejít.“
„Ty tomu nerozumíš, ještě sám jsi dítě, Rone,“ namítla žena.
„No jistě! My jsme ještě všichni děti, bez ohledu na to, čím jsme prošli. Zvlášť Harry. Vzpamatuj se, mami!“ zařval Ron. „Nechci ztratit svého nejlepšího přítele! A jestli se budete pokoušet mu zasahovat do života, tak ho ztratím! Já s ním sice nesouhlasím, ale podporuju ho, protože ho chci vidět šťastného a jestli dělá chybu… dobře, myslím, že má právo na to, dělat své vlastní chyby!“
„Myslím, že Ron má pravdu,“ povzdechl si Artur. „Molly, je zřejmé, že Harry nechce, abychom do toho zasahovali, a navíc mu to ubližuje.“
„Já to nemůžu přijmout, Arture, prostě nemůžu,“ paní Weasleyová se otočila a opustila místnost. Bill ji brzy následoval.
Artur Weasley se otočil k Harrymu, který se ještě stále opíral o Luciuse: „Musíš nám rozumět, Harry, myslíme na tebe jako na jedno z našich dětí a udělali bychom všechno na světě, jen abys byl v bezpečí. Už sis prošel mnohým a po tom, co Malfoy udělal a vzal si tě… všichni moc dobře známe Malfoye,“ zběžně pohlédl na světlovlasého kouzelníka. Ten jeden pohled vydal za slovky slov.
„Nevěřili jsme, že s ním chceš opravdu zůstat, že je to tvé vlastní přání a že je ti s ním dobře!“
„Já vím,“ povzdechl si Harry. „Já nechci stát proti tobě, já jen chci….“ vzhlédl k Luciusovi.
Artur přistoupil blíž a položil ruku na Harryho rameno: „Odpusť nám, prosím, ty jsi jako jedno z našich dětí a žádný není pro tebe dost dobrý…“ muž znova zběžně pohlédl na Luciuse Malfoye. Pohled jasně řekl, že Lucius byl daleko od slov dost dobrý. Spíš nejhorší, co se mohlo stát. „Rozumím tomu, že chceš odejít, ale jestli se něco změní, tak chci, abys věděl, že tady jsi doma a že se sem můžeš kdykoliv vrátit, až budeš mít dost…“
Harry se zasmál. Chápal, co tím Artur myslí.
Lucius skoro obrátil oči v sloup.
Neměl rád ani jednoho z Weasleyovích. Byli tak ubozí. A to nebylo jen o penězích, ale oni také byly hanbou čistokrevných. Nebyl si jistý, proč tu vlastně stojí a mluví s těmi lidmi, ale měl podezření, že by bylo lepší nevyjadřovat svůj názor, protože by mu to jen způsobilo problémy s Harrym. Jeho pýcha za to nestála, byl to asi jeden z vzácných případů, kdy to nechal být.
„Měl bys asi jít a sbalit si kufr, Harry,“ navrhl.
„Myslím, že bych měl,“ rozzářil se chlapec.
„Pomůžu ti,“ Ron následoval svého přítele nahoru.
Artur Weasley se zamračením sledoval Luciuse Malfoye. „Stále tě ještě nenávidím, Malfoyi, a nerozumím tomu, co na tobě Harry vidí.“
„To bude vzájemné, Weasley,“ ušklíbl se Malfoy.
„Kdy mu řekneš o tom článku?“
„Později,“ Lucius jednoduše ještě nechtěl zničit dobrou náladu svého mladého manžela.
"Hm…"
Charlie jednoduše oba muže pozoroval. Znovu o tom všem přemýšlel. No, chápal, proč je Harry přitahován k Luciusovi. Byl jedním z nich… Sakra, prohlédl si muže od shora až dolů. Ty vlasy…
Harry sestoupil po schodech a Ron ho následoval, táhl za sebou kamarádův kufr.
Lucius se chtěl obou chlapců zeptat, jestli nejsou kouzelníci, že nepoužívají svou magii, ale radši držel pusu zavřenou a místo toho na to sám použil zmenšovací a odlehčovací kouzlo. Dobré rodiny jako jsou Weasleyovi určitě nedovolili svým dětem používat kouzla mimo školu, dokud nedosáhly potřebného věku. Lucius by nic podobného svému synovi neudělal. Bylo to pro ně nepředstavitelné.
Lucius s pohrdáním sledoval, jak se Harry se všemi rozloučil. Jako by se nic nestalo! Jako kdyby to, že je Weasleyovi vydírali a vyhrožovali, že odhalí fakta o Harryho soukromém životě prakticky všem, co budou chtít poslouchat… to blondýna pěkně rozčilovalo. Byla to děsivá myšlenka, že Harry by nikdy nemohl být bez rodiny, kterou Lucius nemohl vystát, ani se vyskytovat v její blízkosti.
Dokonce tekly i slzy, když se Molly vrátila, aby objala chlapce, žádalo ho o odpuštění, udávala mu mateřské rady do života a donekonečna Harrymu připomínala, aby se o sebe staral.
Dokonce cítil plamínek žárlivosti, když nejstarší chlapec Weasleyovích objímal Harryho, jeden z nich se dokonce dotkl jeho vlasů! Lucius si přál, aby mohl někoho proklít a skoncovat s touhle… odpornou přehlídkou lásky. Ale Harry vypadal tak uvolněně a šťastně…
Nakonec, když Molly Weasleyová znova utekla s pláčem z místnosti, tak noční můra skončila a nic jim nebránilo, aby odešli. Lucius šel první, aby pak mohl chytit Harryho, když chlapec klopýtal z krbu ven (tak jako obvykle). Zdráhal se. Co když našli nějakou výmluvu, aby tu mohli mít Harryho zpátky?
„Dobře se o něj starejte, pane Malfoyi,“ řekl jeden z rusovlasých chlapců.
„Ahoj, Charlie!“ Harry se usmál na zrzka. Lucius nic neřekl.
Hodil do krbu letaxový prášek a odešel. Harry mu padl do náruče o pár okamžiků později. Lucius ho hned nepustil a chlapec se nepokoušel odtáhnout z jejich objetí. Byl to pěkný pocit. Harry si opřel hlavu o Luciusův hrudník… Luciuse napadlo, jestli by nemohli…
„Veselé Vánoce, Pottere, otče,“ Draco vzhlédl od famfrpálového časopisu, který četl, s drzým úšklebkem na tváři. Byl si moc dobře vědom, že je z něčeho vyrušil a opravdu se nenamáhal za to omluvit. „Vítej doma.“
Lucius přimhouřil oči. Jaká škoda, že ten spratek už dostal své vánoční dárky...
