5. část

 5. část ZPĚT V BRADAVICÍCH

Překladatel: Sirina - 24., 26. kapitola, Izmy R.I.P. - 25., 27. kapitola

24. kapitola Nové tváře a staré tváře

Nicméně v obraně proti černé magii to bylo jinak…

Harry se posadil na svou obvyklou židli mezi Ronem a Hermionou, tak zdvořile, jak jen to bylo možné, odmítal své další spolužáky, kteří také chtěli sedět vedle nejslavnějšího Nebelvíra hned po samotném Godricovi — chlapec-který-porazil-vy-víte-koho. Naštěstí dostupná byla jen dvě místa a ty už byly obsazená chlapcovými nejlepšími přáteli.

Harry si povzdechl, veškerá pozornost, kterou byl plachý chlapec zahrnut, mu způsobovala nepříjemné pocity. Nechtěl být hrubý na všechny, kteří chtěli autogramy nebo s ním mluvit nebo mu dokonce dělat nějaké nevhodné návrhy, ale veškerá pozornost ho už nudila.

Harry byl vytažen ze svého snění, když se otevřely dveře třídy a dovnitř vešlo takové mladé pískle.

 „Uklidněte se mládeži a sedněte si na své místo,“ zazněl hluboký mužský hlas a třída okamžitě ztichla.

Harry se otočil a uzamkl oči s párem jantarově hnědých, které mu okamžitě připomněli Remuse Lupina. Chlapec doposud neviděl nového učitele OPČM, protože muž nebyl přítomen na snídani. Ale chlapec ho okamžitě poznal, no, možná nepoznal… ale kdo jiný mohl ten člověk být, když ne jejich učitel OPČM?

Kouzelník byl jen o málo starší než studenti a jednal jako učitel a co jiného by dělal ve třídě OPČM, pokud by to nebyl jejich nový učitel? Harryho okamžitě napadlo, jestli bude k něčemu a nebude se ho snažit zranit nebo něco podobného… nebylo by to poprvé…

Pak se ten hnědooký muž zastavil přímo před jeho stolem: „Pane Pottere, jak rozkošné. Musím se přiznat, že jsem o vás hodně slyšel. Ale kdo ne, že?“

Nový učitel měl opravdu neobvykle světlé hnědé oči a medově hnědé trochu kudrnaté vlasy. Jeho rysy byly ostré a trochu přísné, ale obličej měl hezký. Muž byl také dobře stavěný, takže Harry dospěl k závěru, že profesor Rasputin vypadal opravdu dobře. Dívky ho zřejmě měly rády, stejně jako Lockharta, ale on nebyl tak plavý a nechutně sladký a určitě se oblékal víc stylově – kouzelník zřejmě preferoval zemité barvy, které mu opravdu slušely.

Chlapec cítil, jak mu začínají hořet tváře.  Kdy si začal prohlížet muže? Starší muže, kteří byli jeho učitelé?

Ruka byla natažena směrem k Harrymu. „Těší mě, že Vás poznávám osobně. Nakonec. Mé jméno je Maxim Rasputin, bude mi ctí, že můžu být tento rok Vaším učitelem Obrany proti černé magii. Slyšel jsem, že jste v tomto předmětu velmi nadaný.“

Když kouzelník mluvil, byl znát mírný přízvuk, ale Harry nebyl mockrát mimo Británii, tak nedokázal určit odkud ten člověk je.

Harry cítil, jak se mu tváře začínají zabarvovat do sytě karmínové, jak se zvedl ze židle, aby si mohl s mužem podat ruce jaksepatří, nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat, ale zřejmě nemohl nic dělat a tohle byla nejlepší možnost, jak se vyhnout nějaké scéně.

 „Ehm… dobrý den?“ Harry natáhl ruku a pokusil se o úsměv, aby zakryl své rozpaky. No, ale neměl ještě ani tušení, co se blíží…

Maxim Rasputin jemně uchopil ruku svého žáka a zvedl jim ke svým rtům. Harry byl příliš překvapený, aby něco udělal. Sakra! Profesor mu políbil ruku!

Třída ztichla. Byla opravdu potichu. Pak se ozvalo pár pískání- rozhodně ze strany, kde byli zmijozelští studenti. Po počátečním mlčení se některé z dívek zachichotaly a začaly si šeptat.

Maxim Rasputin samozřejmě ignoroval, jak jeho chování ovlivnilo třídu i chudého chlapce, který přežil. „Musím se přiznat, že jsem ohromen, pane Pottere.“ Kouzelník se dál na Harryho vřele usmíval.

„Díky,“ zamumlal Harry, ještě docela vyvedený z trapné situace. Ohromený čím? Proč mu sakra profesor Rasputin políbil ruku! Jako by Harry byl nějaká dáma. Ok, byl oddaný s mužem, ale ne jeho žena! Ok, byl těhotný, ale to z něj také nedělalo dívku. Tenhle druh chování mu opravdu připadal dost nemístný. Na co si to ten muž hraje?

Možná, že by měl Harry něco říct, nějak protestovat?

„Sedni si, kámo,“ Ron stáhl svého nejlepšího kamaráda za ruku. Harry zajel do lavice, ani si nevšiml, že Rasputin už je na svém místě u učitelského stolu a chystal se začít s přednáškou. Harry se otočil na Rona a Hermionu, oba jen pokrčili rameny.

„Dnes budeme mluvit o znecitlivujících kouzlech,“ začal profesor.

Harry byl tak hluboko ponořený ve svých myšlenkách, že si ani nevšiml, že se na něj někdo upřeně dívá.

Poslední lekce toho dne bylo přeměňování. Z počátku to bylo obtížné. Žádná z dnešních hodin doteď nevyžadovala moc práce s hůlkou, dokonce i obrana proti černé magii byla teoretická. Rasputin jim slíbil, že praktickou hodinu budou mít příště.

Už několik měsíců, od Voldemortova odchodu, Harry nechtěl používat silná kouzla. Vlastně se bál, že by se mu vymkla z rukou a mohl by někoho zranit. Nicméně, jeho strach pomalu ustával a chlapec začal věřit, že dokud nebude moc rozhněvaný nebo rozrušený, tak by to mělo být v pořádku. Dokonce zacházet i s tak silnými kouzly, která přeměna vyžaduje.

Na konci hodiny si uvolněně oddechl. Nakonec se mu podařilo polštář přeměnit na dokonalou husu.

Harry si povzdechl a nedbale nacpal svoje knihy do batohu. Cítil se unaveně. Mladý kouzelník si všiml, že se v posledních dnech rychleji unaví. Nebylo to ale žádné překvapení, doktor Tanabe ho už kvůli tomu varoval. Harry ještě nebyl v tak pokročilém stádiu, ale patrně mužské těhotenství je dost tvrdé pro nositele. Nebyla to jen prázdná slova. Často cítil potřebu si jít zdřímnout.

Náhle mu někdo poklepal na rameno, chlapec mu podal nějaký lístek. Harry v duchu zanaříkal, když uviděl v dětské tváři obdiv. Přestanou s tím někdy? Dovolí mu se cítit normálně?

Toužil být zpět na Malfoy Manor, pryč od těch slídivých očí a šepotů za zády. Nicméně, bylo lepší na to tolik nemyslet… rozložil lístek.

Po vyučování přijď do mé kanceláře.

AB

„Hej, všichni, ředitel mě chce vidět,“ informoval Harry Rona, Hermionu a ostatní Nebelvíry, kteří na něj čekali. „ A ne, vy mě tam nemusíte doprovázet,“ s tím se vydal do ředitelny.

Harry nevěděl, co ho mohlo čekat v ředitelově kanceláři. Nebo spíš koho.

Pan a paní Weasleyovi a Remus Lupin už tu na něj čekali.

Harrymu se z obličeje vytratila barva. Nebyl připravený ty lidi tak brzo vidět. Remus zradil jeho důvěru a Weasleyovi rozhodovali za Harryho, aniž by se s ním poradili. Otočil se a chtěl se rychle dostat z místnosti, než by mohl říct něco, čeho by později litoval. A měl toho hodně co říct těmhle lidem a zrovna pochvalné to nebylo.

„Harry, počkej…“ oslovil ho prosebně Remus.

Tmavovlasý kouzelník si povzdechl. Utéct nebylo správné řešení. Musel zůstat a ukázat jim, že nebyl zraněný nebo něco jiného, možná, že je mohl přesvědčit, že nepotřeboval, aby vydírali Luciuse.

Harry se otočil a čelil jeho třem nejméně oblíbeným lidem pro tuhle chvíli.

„Proč jste tady?“ Otázka byla dost hrubě zašeptaná.

„Harry!“ Paní Weasleyová vypadala naprosto popleteně. „ Ty nejsi rád, že nás vidíš?“

Harry studoval lidi před sebou. Molly vypadala dotčená jeho chováním. Právě teď se zlobil na svoji náhradní rodinu, ale paní Weasleyová to s ním vždycky myslela dobře. Také byl docela naštvaný na Remuse, ale Harry je nemohl nenávidět, dělali jen to, co si mysleli, že bude pro něj nejlepší.

Nicméně, nebylo nic nového, že nasazovali svoje životy za jeho.

„Ano, paní Weasleyová, jsem rád,“ chlapec předvedl vynucený úsměv.

„Ach, Harry, tak moc jsi nám chyběl!“ Zvolala zrzavá žena a sevřela v náručí svého skoro syna. „Jak se máš, drahoušku?“

„Dobře, myslím,“ zavrčel. Ale ne, to co řekl, nebyla pravda. Miloval ty lidi, byli jeho rodina, ale ještě to nemohl nechat jednoduše plavat.

„Dobře, ne, nejsem v pořádku! Proč to děláte?“ Harry žuchnul do jednoho z pohodlných křesel v ředitelně.

„Co, můj drahý? Co děláme?“ Molly měla patrně krátkou paměť.

„Co? Ptáte se mě co?“ Náhle bylo o hodně snadnější na ně řvát.

„Naposledy jste vydírali mého manžela a přinutili mě tak opustit svůj domov, protože jste mu vyhrožovaly soudem! Proč! Proč to děláte? Proč lidé vždy říkají, že se o mě starají, ale přitom mi jen dělají život horším?“

„Ale, Harry,“ Remus k němu udělal krok. „ Není to to, co jsi na začátku chtěl? Všichni jsme to viděli jako šanci, jak tě osvobodit.“

„Ne… ano, ale nerozumíš?? Ty jsi mě neposlouchal, co jsem ti řekl, když jsi mě byl navštívit v panství? Když jsem ti říkal, ať se do toho nepleteš? Myslím, že tohle je přesně opak. Poslal jsem ti sovu, prosil jsem tě, ať si to necháš pro sebe. Abys to nechal být.“

Remus měl aspoň tu slušnost dívat se trochu kajícně.

„Nikdy jsem si nechtěl vzít Luciuse, ale stalo se. Přijal jsem to. Jsem s tím teď spokojený. Bylo to čím dál lepší a pak jste přišli vy a všechno jste to zničili! Poslouchejte, já jsem si to rozmyslel. Myslím, že ne všechno je tak špatné. Manželství je docela dobré. Miluju život na Manor a teď už si s Luciusem dobře rozumím. Je příliš pozdě.“

„Ach, Harry, dobře, to je dost… není ještě příliš pozdě,“ prosila Molly. „Nemusíš se s tím smiřovat, předtím nebylo nic, co bychom mohli dělat, ale teď už máme konečně něco proti Malfoyovi…“

„Ne! Ne! Ne!“ Harry vyskočil na nohy a křičel, až se všichni dospělí v místnosti otřásli, jak se jeho výbuchem citů uvolnilo velké množství divoké magie, až se z toho otřásla okna kanceláře ředitele školy.

„To není jenom on, koho tím zraníte! Vy jste vyhrožovali, že řeknete neznámým lidem věci o mě, o mě!“ Chlapec nemohl uvěřit, že lidé, kteří tvrdili, že se o něj starají, nevěděli, jak moc tohle Harry nesnáší. Další publicita, další podrobnosti o jeho osobním životě. Fotky, kdyby někdo přišel na to dítě… otřásl se…

„Ne…“ vydechl Harry, vrátil se zpět do křesla a skryl svou tvář do dlaní. „Prosím, nechte mě na pokoji. A jeho také nechte být. Je to takhle jednodušší. On se snaží bojovat o mou přízeň a…on není tak špatný.“

Remus, Artur a Molly si vyměnili letmé ustarané pohledy.

„Harry, vím, že sis prošel mnohým,“ přistoupila Molly k chlapci a položila mu ruce na ramena. „Nedělej si starosti, pomůžeme ti, všechno bude v pořádku…“

Mluvila s ním, jako by byl malé dítě nebo někdo, kdo trpěl bludy a byl psychicky nemocný. Harry cítil, jak se mu zoufalstvím sevřel žaludek. Mysleli si, že je labilní, že Lucius udělal něco, co… což nebylo zase tak daleko od pravdy, ale… musel tam sedět a poslouchat lidi, kteří byli jeho jediná rodina a mluvili na něj jako by byl tři roky starý nebo slabomyslný nebo obojí.

Odtáhl se z Mollyina objetí a zkoušel tak, jak nejlíp umí ignorovat ublížení v jejích očích.

„Harry,“ řekl Artur tónem, který se chlapci vysmíval svou něhou. „Zajistili jsme někoho, s kým budeš moci mluvit. Jednou týdně nebo častěji, pokud si to budeš přát. Mohl by ti pomoci.“

Harry z počátku nerozuměl, o čem to mluví. Mluvit s někým? Merline! Zasáhlo ho to jako potlouk do břicha. Oni pro něj zařídili poradenství. Harry chtěl protestovat. Nepotřeboval psychiatra! Nicméně pohled do jejich chmurných tváří ho donutil to zvážit, nepotřeboval se dál ponižovat. Všechno bylo jasné.

Dokonce i Remus si myslel, že Lucius Harryho přeškolil. Díky tomu Harryho zasáhlo zvlášť velké zklamání. Oni si mysleli, že není schopný dělat svá vlastní rozhodnutí?

Jediná věc, za kterou byl vděčný, bylo, že Remus neodhalil jeho nejvíc střežené tajemství, jeho těhotenství. Nechtěl, aby to už všichni věděli. Kdo mohl říct, jaká by byla jejich reakce? Nevěřil, že by udělali něco, aby zranili dítě, nicméně, věřil, že by se pokusili ještě víc ho držet od Luciuse Malfoye.

Harry Potter-Malfoy otupěle seděl a poslouchal všechno, co mu bylo řečeno. Cítil se nemocně a unaveně, zoufale mu chyběla uklidňující přítomnost Malfoy Manor a jeho pána.

Když bylo všechno řečeno, Harry jen vstal a odešel do Velké síně, aniž by se ohlédl nebo přijal objetí, které mu bylo nabídnuto. Věděl, že to myslí dobře, ale jednou za život chlapec necítil žádnou vinu, že zranil lidi, kteří ho měli rádi. Potom, co mu ublížili. Nehodlal jim odpustit, dokud ho nezačnou poslouchat, protože nikdo si nezaslouží odpuštění před přijetím svých chyb. Není to tak?

Proslulé Nebelvírské trio bylo po tom, co se naobědvalo, na jejich cestě na kolej. Harrymu v hlavě vířily myšlenky, cítil se tak uvězněný v této situaci, v tomhle hradu, který kdysi nazýval domovem. Bylo to poprvé, co chtěl být tak moc někde jinde. Zdá se, že dokonce i ty nejlepší věci na celém světě se mohly stát nenáviděné, když vám je někdo nutil.

 „Ach, Harry, vypadáš unaveně,“ rozčilovala se Hermiona. „Máš tmavé kruhy pod očima. Spal jsi dobře? Možná bys měl jít za madam Pomfreyovou, ne?“

„Ne,“ Harry sebou trhl a to jen při pomyšlení na panovačnou lékouzelnici. „Jsem jen unavený. Řekl bych, že je toho na mě v poslední dobře trochu moc. Kromě toho, v neděli přijde doktor Tanabe, aby mě zkontroloval.“

„No, pokud to říkáš…“ dívka nebyla vůbec přesvědčená.

„Nech ho, Hermiono,“ postavil se Ron za svého nejlepšího kamaráda. Z mužské solidarity.

„Harry je těhotný, Ronalde,“ odsekla čarodějka.

Byl to rudovlásek, kdo jí odpověděl. „Ne, Hermiono.“

Pro něj bylo ještě těžké přijmout fakt, že jeho nejlepší kamarád čeká dítě.

„Rone…“ oba chlapci poznaly ´přednáškový tón´z prvního slova.

Úspěšně držel krok se svými přáteli, kteří byli (k jeho nesmírné úlevě) zcela ponoření do sebe, Harry se zaměstnával přemýšlením a různými úvahami, takže si nevšiml jistého Zmijozela, který se k nim blížil.

„Pottere,“ Dracův hlas vylekal druhého chlapce.

„Malfoyi! K smrti jsi mě vyděsil! Už to nikdy nedělej!“ vykřikl nazpět Harry.

„Ach, je mi to tak líto,“ řekl blondýn s kamenným výrazem. „Nejsi nervózní? Máš hodně co skrývat?“

„O čem to mluvíš?“ Mohl by vědět o Harryho stavu? „Přestaň chodit kolem horké kaše, nemám náladu. Co chceš?“

„Ach, chci hodně věcí. Jako třeba… aby ses nikdy nenarodil!“ ušklíbl se Draco.

Harry v duchu zasténal, přemýšlel, že by zaklel toho arogantního debila a setřel mu z tváře ten nafoukaný výraz. „Je mi líto, ale s tím ti nemůžu pomoct,“ procedil skrz zaťaté zuby. Nemohl riskovat souboj… už jen proto, že byl smrtelně unaven.

„Jistě, ne. Tak by sis pak mohl zkusit zapamatovat, že jsi ženatý a přestal se chovat jako obyčejná kurva? Určitě se těšíš ze vší té pozornosti-všichni ti lidé kolem tebe. Dovolíš si líbat profesora před třídou a tváříš se, jak se ti to líbí! Samozřejmě, že nikdo nemůže očekávat, že víš, co je to rodinná čest… nebo jaká je slušná rodina… ovšem, že ne, tvoji rodiče jsou mrtví, že?“ Ušklíbl se blondýn.

Harry okamžitě sáhl pro hůlku a Malfoy ho napodobil.

„Okamžitě přestaňte!“ Vykřikla Hermiona a běžela k nim, ona a Ron si konečně všimli, že Harry není s nimi.

„Rone! Udělej něco! Rone!“Bez rozmýšlení si děvče stouplo před Harryho a rusovlásek ji hned následoval, aby ukryli svého těhotného přítele proti možnému útoku. Zvládnou cokoliv, co jim Malfoy naservíruje. U Harrryho už asi ale tak jistí nebyli.

„Páni!“ Ušklíbl se Draco a téměř hravě sklonil hůlku. „Máš hezké malé psíčky, Potty. Oni jsou lepší než Crabbe a Goyle. Řekni mi tvé tajemství, platíš jim za ochranu tvého zlatého nebelvírského zadku?“

Hermiona musela Harryho krotit: „Uklidni se, prosím, on za to nestojí. Harry! Dýchej!“

Harry byl tak rozčilený, že nemohl ani mluvit.

„Drž hubu, Malfoyi! Není Harryho chyba, že ho lidé nenechávají na pokoji! Debilové, jako ty! A jsi to ty, kdo je bez jakékoliv cti! Ty a tvůj otec- obtěžující děti!“ Odplivl si Ron.

Draco, který znova zvedl svoji hůlku: „Jsi mrtvý, Weas…“

 „Co se to tu děje?“ Chladný a ostrý hlas prořízl napětí. Všichni mladí lidé ztuhli. Severus Snape byl proslavený svým účinkem na studenty.

 „Tady Weasley,“ Draco byl připravený vysvětlit. „ Urážel moji rodinu.“

 „Je to pravda, pane Weasley?"

„Ano, ale…“ Ronův obličej byl úplně rudý.

„Malfoy byl ten, kdo to začal, pane profesore!“ vykřikla Hermiona rozhořčeně s vášní někoho, kdo se nemohl vydržet bezpráví. Bylo to pochopitelné, protože lektvarista se o to moc nestaral.

„A pan Weasley měl sklon dokončit cokoliv, co se skrývá pod slovem ´to´, jsem si tím docela jistý. Deset bodů z Nebelvíru a Zmijozelu. Týden školního trestu pro pana Weasleyho a pana Malfoye. Draca Malfoye,“ specifikoval Snape se zběžným pohledem na Harryho, který byl bledý a z poloviny se opíral o Hermionu. Hněv z něj opadával spolu se zbytkem energie.

V celém Dracově obličeji byla vepsaná nedůvěra: „Ale profesore…“

„Týden vám nestačí, pane Malfoyi?“ zeptal se Snape, čím blonďáka úplně umlčel. „Myslel jsem si, že ano. Teď se vraťte zpět na svou kolej. Především vy, Pottere.“

Snape pozoroval vzdalující se studenty s mírným pobavením. Pohled na úžas v jejich tvářích měl cenu strhnutých bodů jeho koleje.

„Páni,“ bylo první, co řekl za rohem Ron. „Nemůžu tomu uvěřit! Snape skutečně potrestal Malfoye?“

Hermiona obrátila oči v sloup. „Žádný profesor nedovolí souboj na chodbě a zvlášť, když je u toho  gravidní student. Bylo to zasloužené.“

„Ano, ale byl to Malfoy! Ještě nikdy před tím nepotrestal Malfoye,“ zdůrazňoval Ron.

„No,“ přemítala Hermiona. „Možná ano, možná o tom jen nevíme. Nemyslím si, že profesor Snape by ignoroval vážná porušení pravidel, i když by se jednalo o jeho kolej.“

„Ne, kdepak,“ odfrkl si Ron.

„To je kvůli mně,“ prohlásil Harry věcně, zatímco si lehal do postele. Byl tak unavený. „Snape chtěl, aby Dracovi bylo jasné, že mě nesmí proklít.“

„Pravděpodobně,“ souhlasila Hermiona.

„No,“ protáhl Harry. „Nebudu si stěžovat.“

Ron zaúpěl: „Jo, nemáš důvod, nedostal jsi žádný trest. Asi jen kvůli tomu, že jsi těhotný. Jsem kvůli tobě šťastný, kámo, ale není to fér!“

„Klidně se můžeš kdykoliv oženit a mít dítě, Rone,“ Harry se na svého kamaráda drze usmál. „Možná bych se mohl zeptat Luciuse, mohl by tě dohodit nějakému jeho příteli, nebo tak někomu bohatému staršímu a čistokrevnému. Vsadím se, že tvoje máma se nemůže dočkat, až bude mít vnouče nebo dvě…“

Hermiona se snažila skrýt úsměv za ruku.

Ron zbledl. „Ehm… ne děkuji, kámo. Víš, začínám být šťastný za ten trest.“

Harry se usmál i přes hořkost, kterou cítil, Ron si to zřejmě neuvědomoval, ale dal najevo, co si přesně myslí o Harryho manželství a těhotenství. Měl by to svému příteli odpustit, pochopit ho, ale… bylo tu to "ale" a to ho pálilo… to byl ten problém.

Chtěl být znovu na panství se svým manželem, který by byl dalším člověkem nadšeným z dítěte jako byl Harry.

25. kapitola Setkání

 Dospělí rozhodli, že Harry bude mít konzultace s léčitelem mysli nejméně jednou týdně v sobotu, když bude chtít, může i častěji. Ještě aby žádal, aby mu někdo lezl do hlavy častěji. Celá ta myšlenka byla směšná. Harry byl naštvaný. Nechtěl, aby mu někdo cizí lezl do hlavy, aby se v něm někdo šťoural. Jeho mysl obsahovala věci, které nikdy nikomu neřekl a chtěl, aby to tak i zůstalo.

 Nicméně, jak se tak stávalo v jeho životě velice často, Chlapec-který-přežil, nedostal možnost, rozhodnout sám za sebe.

 Jakým bylo pro chlapce překvapením, když byl poslán do kabinetu profesora OPČM. Harry věděl čí je to kancelář, protože to byla ta samá kancelář, kde navštívil Remuse Lupina během třetího ročníku, kdy tento předmět vyučoval.

 Harry zaklepal na dveře, otevřel a vstoupil.

 Profesor Rasputin seděl za stolem s brkem v ruce, nejspíš opravoval domácí úkoly. Harry se zamračil. Nevěděl, co si myslet. Od setkání z předchozího dne, nebyl profesor OPČM jeho oblíbený člověk.

 „Dobrý večer, pane Pottere. Vidím, že jste překvapený, že mě tu vidíte,“ usmál se muž vřele.

 „Ano,“ přiznal se Harry. „Všichni chtějí, aby mě viděl nějaký cvokař. Profesorka McGonagallová mě poslala sem. Nechápu, co to má co dělat s vámi.“ Nejspíš byl Harry poněkud hrubý, ale učitel OPČM nebyl zrovna někdo, kdo by ho nechával v klidu.

 Rasputin vstal a přešel kolem stolu. Přistoupil k dospívajícímu kouzelníkovi a položil mu ruku na rameno. Harry se otřásl, ale starší kouzelník dělal jako by se nic nestalo. Místo toho, odvedl chlapce na pohovku na druhé straně prostorné místnosti. „Posaďte se, prosím, pane Pottere, Harry. Doufám, že mi dovolíš říkat ti jménem, protože si budeme docela blízcí.

 Muž se významně odmlčel. „ Já budu mít co dočinění s tvým terapeutickým sezením, budu tvůj „cvokař“, jak si to nazval. Je to mudlovský výraz, že? Víš, já jsem kvalifikovaný léčitel mysli, úspěšně jsem studoval na kouzelnického psychologa.“

 To bylo pro Harryho, překvapením. Nepříjemným. „Ale vy jste můj profesor.“

 „Ano, to jsem,“ a posadil se vedle chlapce. „Ale stejně tak jsem léčitel mysli. To o čem tady budeme mluvit, nikdy neopustí tuto místnost. Můžeš mi věřit. Můžeš mi věřit,“ povzbudivě se na něj starší kouzelník usmál.

 Ale Harry mu nevěřil. Nevěřil mu vůbec. Jak má otevřeně mluvit s tímto mužem? To se nikdy nestane. Nikdy.

 „Vidím, že je to pro tebe těžké přijmout. Vždyť nemusíš říkat svým přátelům a lidem co se o tebe zajímají, to co tě trápí...“

 Chlapec jen pokrčil rameny. Nechtěl nic říkat.

 „Budeš se mnou muset mluvit, jinak ti nemůžu pomoci,“ muž položil ruku na Harryho koleno. Harry předpokládal, že to mělo být uklidňující gesto, posunul nohu a profesorova ruka spadla.

 „Poslouchejte, pane profesore,“ Harry se podrážděně podíval na muže. „Nikdy jsem neřekl, že potřebuji pomoct. Někteří lidé si myslí, že vědí líp než já, co potřebuji, a myslí si, že bych si potřeboval s někým promluvit. Nejsem tady dobrovolně. Mohou mě donutit, abych sem šel, ale nemohou mě donutit mluvit. Nechci být neuctivý, ale nechci s vámi mluvit.“

 Harry byl odvážnější než obvykle, když mluvil s některým z profesorů. Ale tohle na něj bylo prostě moc. Musel nějak protestovat. Mohli by ho potrestat, kdyby chtěli, ale on je nenechá, aby si s ním dělali, co chtějí.

 Rasputin si povzdechl. „Harry, jsem zklamaný. Co jsem udělal špatně? Jste stále naštván. Za mé chování, když jsme se poprvé setkali, se chci omluvit, opravdu jsem si neuvědomil, že je vám to nepříjemné… Přiznávám, trochu jsem si s vámi hrál, když jste tam celou dobu seděl s tak vážným výrazem ve tváři…

 „Ne,“ chlapci bylo okamžitě líto, že byl tak zlý. „Nemyslel jsem to tak. Je to jen… Lidé, co prohlašují že mě mají rádi… si myslí, že nevím, co chci, myslí si, že jsem zmanipulovaný nebo… já nevím co mají za problém, chovají se ke mně jako bych byl dítě a to já nejsem...“.

 Harry pokýval hlavou. Byla to pravda.

 „Harry musíš pochopit, že někdy jsou lidé iracionální, ale nechtějí ublížit těm, co mají rádi…“

 „To ano,“ souhlasil Harry. „To je důvod, proč je za to nemůžu nenávidět. Vím, že to myslí dobře… ale je to těžké. Štve mě to.“

 „Já vím,“ přikývl empaticky Rasputin.

 Harry si začínal myslet, že tenhle muž nebude tak špatný. Rasputil nabídl chlapci trochu heřmánkového čaje, ovesné sušenky a s pochopením ho poslouchal. Poprvé Harry mluvil s někým, kdo nebledl a vyčítavě se na něj nedíval, když mluvil o některých věcech.

 Když Harry konečně opustil kancelář profesora OPČM, uvědomil si, že oproti všemu očekávání se cítí lépe.

 To bylo minulý týden v listopadu. Harry byl ve čtvrtém měsíci těhotenství. To znamenalo, že měl pravděpodobně měsíc nebo dva, než to na něm bude vidět. Byl velmi hubený, takže vyboulenina v místech břicha bude velice nápadná. Vypadalo to divně, víc v těch místech tloustnul, vypadalo to jako by něco vyrůstalo z jeho těla, jako by se velice přejedl, nebo jako kdyby spolkl nějaký předmět. Kde je dítě, bylo jasné, na jinak mužském těle Harryho Pottera.

 To byla asi jediná viditelná změna. Doktor Tanabe Harrymu řekl, že přítomnost estrogenu v jeho těle vzrostl, ale jen málo, protože neměl žádné skutečné ženské orgány. Byla to trochu klamná reakce. Harryho tělo začalo vyrábět hormon, protože si bylo jisté, že je Harry těhotný.

 Harryho vzhled se nezměnil, nezženštil, protože Harrymu nikdy nenarostly vousy a jeho rysy nikdy neztratily jemnost dospívání. Lékouzelník zvažoval možnost, že Harry měl zvýšenou hladinu estrogenu už před otěhotněním. Ale nevěděl to jistě. Tak jako tak to na věci stejně nic neměnilo.

 Chlapec měl z toho všeho strach, ale nechtěl, aby si toho někdo všiml. Byl to další důvod, aby si z něj lidé mohli dělat legraci. Jeho život byl už tak dost komplikovaný. Věděl, že mu lidé posílají dopisy, dárky, gratulace a výhružky. Bradavičtí skřítci pilně pracovali, aby to všechno drželi od Harryho dál. Jinak by byl mladý kouzelník zahalen pergameny.

 Harry si nedokázal představit, co by se stalo, kdyby se o něm všechno dostalo ven. Při té myšlence mu přeběhl mráz po zádech.

 Teď měl ale jiné starosti. Byl to měsíc, co byl donucen vrátit se do Bradavic. To znamenalo, že celý měsíc neviděl Luciuse. Psali si dopisy. Popravdě psali si hodně často a Lucius mu poslal i hodně dárků.

 Jejich korespondence neprobíhala bez povšimnutí, dostávalo se jí od lidí hodně zvláštních pohledů. Hermiona vypadala kuriosně, když se to snažila skrývat. Bylo jasné, že dívka Harrymu nerozumí, ale nechce vyvolávat žádné konflikty. Nebyla si jistá, co si má myslet a snažila se nejdřív dojít k nějakému závěru, než vyjádří svůj názor.

 Ron byl otevřeně proti. Zřejmě nedokázal ani pomyslet na Harryho a Luciuse v jedné místnosti. Vše, co se týkalo manželství, vyhnalo Rona ven z místnosti.

 A pak tu byl mladý Malfoy, který zřejmě poznal sovu, která nosila dopisy. Bylo mu jasné, že to jeho otec zasypává mladého kouzelníka dárky a jinými projevy přízně. Blondýn vypadal nešťastně. Harry neměl přesnou představu, co Zmijozela dráždí, ale nejspíš to byl fakt, že již není středem pozornosti.

 Malfoy byl nepříjemný jako vždy. Zjevně Harryho nenáviděl. A skutečnost, že je Snape dal na lektvary do dvojice, tomu taky nepřidala. No, dobré bylo, že Harry přestal mít hloupé nehody a obsah kotlíku mu přestal explodovat do obličeje. Harry necítil moc vděku. Po těch všech slovních napadáních, co musel snášet. Nesnášel toho blbečka. A ještě tu byl jeden fakt. Malfoy Junior připomínal Harrymu jeho otce. Byla to jen vzdálená podobnost, ale stačila na to, aby Harrymu připomněla vše, co mu chybí.

 Bylo pravdou, že Harrymu chyběl jeho manžel a to hodně. Touha rostla každým dnem. Jeho city se změnily. Zpočátku se chtěl Harry vrátit na Manor a za Luciusem, protože si musel přiznat, že má strach z kouzelnického světa, že má strach ze všeho a ze všech. Nyní Harry postrádal svého manžela, protože… protože mu Lucius prostě chyběl.

 Stýskalo se mu po jejich rozhovorech: jak diskutovali o knihách, které četli, jejich společné snídaně a procházky přírodou. Harry si přál moct se podívat na manželův hezký obličej a dokonalé vlasy, postrádal Luciusovi zvláštnosti, jeho velmi mužnou vůni, nebo jak se ráno probudí, a vidí Luciuse sedícího u jeho postele.

 Bylo to zvláštní. Skutečně zarážející, jak začal lpět na někom, koho zpočátku nenáviděl. Ale nebylo pomoci, to jak se Lucius k Harrymu choval od chvíle, kdy se dozvěděl, že čeká dítě, jak se snažil všechno napravit… Už to nebyl ten Lucius Malfoy, kterým Harry opovrhoval. Teď už poznal skutečného Luciuse Malfoye.

 Zítra je prasinkový víkend a Harry přesně věděl, co chce dělat se svým volným časem.

 Chlapec našel Hermionu v knihovně, seděla tam sama, zahloubaná do nějaké tlusté, zaprášené bichle, která měla co dočinění s přeměňováním. Jak čekal, Ron nebyl nikde v dohledu. Byla to přeci knihovna.

 Dívka s hustými vlasy vzhlédla a všimla si, že před ní stojí její kamarád. Ihned se rozzářila. „Harry jsem na tebe hrdá, že si se konečně rozhodl studovat!“

 Teenager se zašklebil, nechtěl ji zklamat, ale opravdu sem nepřišel studovat. „Omlouvám se Hermiono, ale přišel jsem tě o něco požádat.“

 Povzdechla si. „No doufala jsem, ale vy kluci se asi nikdy nezměníte, ale měli byste přemýšlet o svých prioritách a o své budoucnosti!“

 „Proč bych měl? Už jsem se přeci pro peníze oženil,“ řekl chlapec vážně, a jeho rty se zvlnily.

 „To není legrace,“ Hermiona po něm vrhla vyčítavý pohled.

 Harry se posadil a s klidným úsměvem jí řekl: „Je to pravda, svým způsobem, ale nepřišel jsem mluvit o tomhle. Něco od tebe potřebuji. Pomoc.“

 „Dobře, co se děje,“ řekla a najednou vypadala enthusiaticky. Harry ji nežádal o pomoc často, Harry se až příliš často spoléhal jen sám na sebe. Byla ráda, že může něco udělat pro svého nejlepšího přítele.

 „Chci ho vidět,“ zašeptal Harry, neodvažoval se podívat Hermioně do očí.

 „Vidět koho? Chceš říct… Ty – Víš – Koho?“ Hermiona zkoumala Harryho.

 Chlapec se ušklíbl. Ty – Víš – Koho?

 „Promiň.“

 „To je v pořádku. Ale ano,“ povzdechl si chlapec. „Chci se setkat s Luciusem. Já vím, co si myslíš, vím, že se ti to nelíbí… nejspíš si něco... nechci vědět co si myslíte... ale chci se s ním setkat o víkendu v Prasinkách. Už jsem poslal na panství sovu a čekám na Luciusovu odpověď.“

 Harry se nedočkavě podíval na Hermionu a čekal na její odpověď.

 „Co chceš, abych řekla?“ Hermiona se na Harryho slabě, smutně usmála.

 „Nemůžu říct, že nejsem překvapena, to ne. Je to jen o tom, že celé to manželství, tvůj manžel. Všechno je to tak neuvěřitelné. Tvůj zdravotní stav,“ a pohlédla na Harryho břicho. „Je to tak zmatené. Všechno. Ty a Lucius… Viděla jsem obřad, tvou svatbu, ale stejně je to tak neskutečné. Ty ho máš nenávidět a místo toho ho chceš vidět. Potřebuju si na to teprve zvyknout Harry.“

 Chlapec vzhlédl ke stropu, jako by tam hledal odpověď, kterou nemá.

 Hermiona se podívala na svého nejlepšího kamaráda s obavami v očích. „Harry, chci se tě na něco zeptat. Neodpovídej, pokud nechceš, ale musím se zeptat. Upřímně, co cítíš k Malfoyovi?“

 Tmavovlasý chlapec si mnul čelo, musel si to rozmyslet, než odpověděl. „Nejsem si úplně jistý, Hermiono. Není to jednoduché. Mám na mysli své pocity. Nejdřív jsem ho nenáviděl, dokonce jsem se ho bál, byl jsem naštvaný a zmatený. Litoval jsem sám sebe. Proklínal jsem svůj osud za to, že se ke mně otočil zády.

Ještě nevím. Zvykl jsem si ho mít u sebe. Jen jednu věc vím jistě. V jeho společnosti se cítím bezpečně. Jako by se mi, když jsem s Luciusem na panství, nemohlo nic stát. Potřebuju ho. Čím déle jsem bez něj, tím více se mi stýská. Zprvu jsem se nechtěl vrátit do Bradavic, ale teď tu chci zůstat, jen pořád mi Lucius chybí. Být s ním je příjemné. Vkročili jsme do toho špatnou nohou, ale teď se ke mně chová jako k princi. “

 Hermioniny hnědé oči byli smutné. „Ach, Harry, není dobré být na někom takhle nezdravě závislý. Kdybys mi řekl, že ho miluješ, bylo by to něco jiného… ale takhle mám strach. Jsi na něm závislý. Na Luciusově sídle se schováváš před problémy. To je špatné.“

 Láska? Harry se neodvažoval přemýšlet o lásce. To bylo něco neslušného, bylo špatné myslet na svého manžela a na lásku, děsilo ho to, ne neměl odvahu o tom přemýšlet. Občas jeho myšlenky zabloudily k stříbrně šedým očím, hedvábným blond vlasům a Harry musel přiznat, že na Luciusi Malfoyovi bylo něco, z čeho se mu tajil dech. Ale co to bylo?

 Těžká otázka. Harry si nebyl jistý, jestli chce znát odpověď.

 „Pořád chci vidět Luciuse. Musím ho vidět,“ trval si na svém chlapec. „Možná se chci jen schovat před svými fanoušky a před světem, možná jsem jen závislý na Luciusovi, ale přesto… Lucius mi moc chybí, ne jako někdo kdo mě může schovat před vším, čemu nechci čelit, ale chybí mi jako člověk. Není to jen můj manžel, jen to taky ote… no však víš kdo je,“ Harry se podíval na břicho. Přece jen je tu někdo mohl tajně poslouchat. „Nikdo nemá právo nás rozdělit. Nikdo!“

 Hermiona se tvářila smutně. Paní Weasleyová věděla nejlíp, proč zakázat Harrymu vidět Luciuse, snažili se dostat chlapce z jeho vlivu. Byl to ještě teenager a taky Nebelvír.

 „Poslouchej,“ Harry byl frustrovaný. „Je to můj manžel. Jsem s ním ženatý. Mám právo ho vidět. Přesto mu upíráte právo navštívit mě. Jsem dost starý na to zbavit se Voldemorta, ale ne dost starý na to rozhodnout se, co chci dělat se svým životem. Každý mě chce řídit: Weasleyovi, Remus, McGonagallová a nejspíš i zbytek řádu, nemluvě o Brumbálovi. Jsou horší než Lucius. Znají mě delší dobu, ale stejně nevěří mým rozhodnutím, nechtějí mě nechat žít můj život! Lucius byl parchant, hodně mi ublížil. Odpustil jsem mu. Je to minulost a minulost chci nechat minulostí. Lucius se mě nesnaží kontrolovat. Snaží se být lepší. Čas, který jsme spolu strávili na Manor, chodili spolu ven a tak… - bylo to skvělé.“

 „Jsi příliš shovívavý,“ opáčila Hermiona.

 „Skutečně?“ Harrymu rozhořčeně plály oči. „Co mám na vybranou? Chceš, abych mu neodpouštěl? Pak bych měl nejspíš neodpustit také Brumbálovi za své dětství v prdeli s rodinou jak z pekla? A také celému kouzelnickému světu – akorát mi plive do tváře, říká o mě, že jsem blázen, píší o mě různé druhy nechutností a kouzelnický svět je ten nejzaslepenější dav co jsem kdy viděl! Podívej se, jak zachází s kouzelnými tvory! A ministerstvo… nikdy už pro ně nic neudělám!“ nakonec si povzdechl a snažil se uklidnit. „Lucius není nejhorší. Něco mi vzal, ale alespoň mi dal něco na oplátku…“

 Hermiona zírala do stolu, přemýšlela a unaveně si mnula spánky. Harry měl asi pravdu. Nic není tak jednoduché. Nakonec si povzdechla. „Dobře Harry, myslím, že bych někdy měla věřit tvému úsudku. A i když se mi to nelíbí, občas bych měla pro tebe něco udělat, jen proto, že mě o to žádáš…“

 Harry ji odměnil zářivým úsměvem a okamžitě se cítil líp za to, že se takto rozhodla. Kromě toho bylo to vzrušující – chystá se tajné rande. Hermiona byla holka pro všechno.

 V pátek byl Harry požádán, aby přišel do kanceláře McGonagallové. Měl z toho špatný pocit a ukázalo se, že byl oprávněný. Vedoucí jeho koleje měla tu drzost prohlásit, že není bezpečné, aby opustil školu. I když Harryho opatrovník dovolil chlapci jít, tak ho McGonagallová nemůže pustit, protože je zodpovědná za Harryho bezpečnost a za těchto okolností mu nemůže poskytnout ochranu.

 Harry ani neodpověděl, jen se otočil a hlasitě práskl dveřmi. Mohla ho držet ve škole jak ve vězení. On se o sebe přeci dokázal postarat.

 Je to blbost! Nechtěli, aby se viděl s Luciusem! Nemohli to aspoň říct upřímně? Harry byl vzteky bez sebe. Vyrazil z Bradavic do sovince, jak odcházel, rozvířila se kolem něj divoká magie a cestu mu lemovala popraskaná okna. Musí upozornit Luciuse, že je pro něj těžké dostat se ven z hradu, protože mu je oficiálně zakázáno odejít.

 Stejně do Prasinek o víkendu půjde. Skočí do medového ráje a k Zonkovi, ale to není to nejdůležitější. Jestli něco opravdu uměl, tak jak se nepozorovaně plížit.

 Harry byl rád za Hermionu na své straně. Ona byla výborná kouzelnice a cenný spojenec. A Ron pro ni udělá téměř cokoliv. Hermiona si šla promluvit se svým přítelem. Ani Harry, ani Hermiona si nemohli dovolit, aby Ron zničil jejich plán.

 Skutečnost, že měl zakázáno opustit hrad, dělala všechno složitější, ale nebylo to tak poprvé. Hermiona byla překvapená, že bylo Harrymu zakázáno odejít.

 Vysvětlila mu, že vedoucí koleje by neměla nic zakazovat, jestliže to Harryho opatrovník dovolil. A Harryho opatrovník byl Lucius. Takže čistě teoreticky Harry mohl McGonagallovou ignorovat.

 Hermiona neměla ráda Luciuse Malfoye, nebo skutečnost že se stal Harryho mužem, ale také cítila, že způsob manipulace Weasleyů a McGonagallové je špatný. Čarodějnice je měla vždycky ráda a upřímně – zklamali ji.

 Harrymu se motala hlava. Pokud by ho chytili, hrozilo nebezpečí, že vykonají to, čím mu vyhrožovali. Byla tu taky šance, že by je přesvědčil, jak to všechno bylo. Prostě tu byla šance, že ho chytí. Stejně to stálo za to. Chystal se zariskovat.

 Nakonec, plán byl jednoduchý. Harry půjde vedle Rona a Hermiony schovaný pod neviditelným pláštěm. Doprovodí ho k Pigeon´s Milk a tam se chlapec setká s Luciusem.

Ron z toho nejdřív nebyl nadšený. Malfoy se mu ani trochu nezamlouval, ale nakonec neochotně souhlasil, že s ním půjde, poté co se zeptal Hermiony a ta souhlasila s Harrym.

                                                                                              ***

Po ani ne půl hodině stál Harry před Pingeon´s Milk. Málem zakopl o neviditelný plášť, jak se hnal po schodech nahoru, do místnosti kde se obvykle Lucius setkával se svým synem…

Harry zaklepal na dveře a vešel dovnitř, aniž by čekal na svolení a téměř si přiskřípl neviditelný plášť do dveří.

 Na chlapcově krásné tváři se objevil připitomělý úsměv, když uviděl svého manžela. Lucius královsky seděl na židli a byl tak krásný. Okamžitě vstal, když uviděl mladšího kouzelníka.

 Harry víc neztrácel čas, rozběhl se k blonďatému muži, skoro na něj skočil a zároveň ho pevně objal kolem krku. Pak Harry překvapil oba – postavil se na špičky a přitiskl své rty na manželovu tvář.

Když se Harry stáhl, měl vykulené oči. Neměl v plánu vrhnout se na Luciuse, ani nic podobného.

 Lucius promluvil. „Taky se mi stýskalo,“ natáhl ruku a palcem pohladil chlapce po tváři. „Opravdu si myslíš, že mi to vadilo?“ oba věděli, že Lucius myslí ten polibek.

 Harry zrudl. Pak se podíval manželovi do očí, v kterých se zračila nějaká nepopsatelná emoce. Harry se topil v tom šedém bazénu a kousal si spodní ret. Nevěděl, co má říct, nebo udělat.

 „Harry,“ řekl Lucius a zlehka přejel prsty po hebké kůži mladého kouzelníka. „Harry, ty mě nikdy nepřestaneš překvapovat,“ Harryho tváře zčervenaly vyslechnutou náklonností. Lucius se uvnitř usmál. Chlapec byl tak roztomilý, tak krásný, tak cenný…

 „Harry, chci, aby si věděl, že máš právo se mě dotýkat, jak jen chceš. Nebude mi to vadit. Můžeš mě políbit, pokud budeš chtít a kdykoliv budeš chtít.“

 Chlapec zalapal po dechu a podíval se na blonďatého muže. Chce? Způsob, jakým se Luciusovi prsty pohrávaly s Harryho vlasy, byl magický.

 Pak Harry náhle pocítil vlnu odvahy. Pomalu zavřel oči, postavil se na špičky a políbil Luciusovi rty.

 Dotek byl tak něžný a pomíjivý, bylo to jakoby, se jeho bytí dotkla motýlí křídla, bylo to tak sladké. Sotva to stačilo. Lucius pocítil neodolatelnou touhu následovat ty měkké, kypré a nesmělé rty. Ale musel být opatrný, nechtěl odehnat svého křehkého motýla.

 „Harry, už jsi někdy někoho přede mnou políbil?“

 Chlapec otevřel ústa, aby něco řekl, ale zase je zavřel a jen zavrtěl hlavou. Je to možné, aby šestnáct let starý chlapec, ještě nikoho nepolíbil? Být to nějaký méně atraktivní šestnáctiletý, tak ještě možná, ale takhle?

 Muž měl potíže udržet úšklebek.

 „Neměl jsem tušení Harry …“ cítil nutkání omluvit se za to, jak se k Harrymu choval, ale neudělal to. Lucius měl pocit, že připomenout Harrymu jeho nešťastnou minulost, by přineslo více škody než užitku.

 Lucius sklonil rty přímo k Harryho uchu.

 „Můžu tě to naučit,“ řekl jemně.

 Harry cítil, jakoby se mu motýlci třepotali v žaludku. Ten pocit, byl podobný jako při létání na koštěti, ale ne úplně. Srdce mu tlouklo jako blázen. Merline, byl vzrušený, trochu nervózní, ale přesto vzrušený.

 V ten okamžik dech u Harryho ucha nahradily rty. Chlapec zjistil, že je tam lechtivý a zasmál se. Luciusovi to nevadilo. Jeho rty pokračovaly v propracovávání si cesty k Harryho ústům. Když dorazil k cíli, začal jemně sát chlapcův spodní ret.

 Lucius držící chlapce kolem pasu, si ho přitáhl blíž. Harrymu se to líbilo, cítil teplo, bezpečí a trochu se mu točila hlava.

 Lucius stále okusoval Harryho ret. Byl to ten nejněžnější polibek, jen rty na rty nic víc. Bez ohledu na to jak zoufale si Lucius přál, přitisknou jejich těla k sobě a ochutnat Harryho malá, sladká ústa… Merline, musí přestat. Bylo to tak příjemné, ale Harry nebyl připraven.

 Držel Harryho silně v rukou, to neměl v úmyslu, ne, nechtěl, aby toho litoval.

 Lucius udělal správnou věc a odtáhl se. „ Původně jsem plánoval jíst jídlo, nebo aspoň začít jíst jídlo.“ Dobíral si ho.

 Harry zrudl, až ke kořínkům vlasů.

 Lucius dovedl svého mladého manžela ke stolu, který byl obložený různými druhy lahůdek. Harry dokonce poznal i některé, ze svých oblíbených a posadil se. Byl trochu vyplašený po … mazlení? Bylo vhodné říkat tomu tak? Ach, Bože, na co myslí!

 Lucius si všiml nálady mladého muže a rozhodl se stáhnout ho zpátky. „Co kdybychom začaly s…“ Blondýn se postavil, připraven obsloužit Harryho. To bylo něco, co čistokrevný kouzelník udělal jen pro někoho, kdo pro něj něco hluboce znamená. Obvykle to bývá matka, nebo jeho milovaný.

 Harry si okusoval spodní ret. Co si měl vybrat, když toho bylo na stole tolik?

 „Doufám, že nemusím sníst tohle všechno?“

 „Musíš jíst za dva…“

 „Přesně tak,“ ušklíbl se Harry. „Za dva, ne za pět. Nebudu mít trojčata.“

 Lucius se usmál. „ Já to nechápu, vždyť tě nehýčkám často.“ A začal servírovat Harrymu od každého trochu.

 „Opravdu? A co všechny ty dárky, co dostávám každý týden?“

 Lucius pokrčil rameny: „To jsou jen malé dárky, drobnosti. Jen drobnosti z mých služebních cest. “

Harrymu se rozšířily oči. „,Drobnosti´?  Teď už chápu, odkud Malfoy, ehm, chci říct Draco, pochází.“

Lucius se zasmál. „Ne tak docela, velká pusa a břitký jazyk, to má po Narcisse.“

Harry zvedl sklenici a napil se, skrýval tím své znepokojení nad tím, co umí Malfoyoův břitký jazýček. Věděl to líp, než všichni ostatní a nechtěl to dát najevo před svým mužem. Přes to všechno, Draco byl přeci jen jeho syn. Harry si na něj nebude stěžovat.

Začal jíst. Jídlo bylo dobré, ale společnost byla ještě lepší. Lucius byl mistr v řečnění, dovedně střídal témata a dokonce se mu podařilo informovat se o studiu, aniž by rozhovor začal být nudný.

Harry se musel pořádně uvolnit, než byl připravený povědět o svém nesouhlasu s tím, že musel navštívit cvokaře. Pak sice připustil, že léčitel není zas tak špatný… Lucius si osobně nemyslel, že návštěva léčitele mysli byl až tak špatný nápad.

Harry si taky postěžoval na Severuse, který ho dal v lektvarech do dvojice s Dracem.

„Aha,“ ušklíbl se Lucius. „Asi nemáš představu, jaké dopisy mi Draco soustavně posílá. Stěžuje si na stejné věci, jen více barvitým způsobem, samozřejmě. Pokud se budeš cítit líp, on je z toho všeho ještě víc unavený, než ty. Prožívá stejné věci, jen svým způsobem.“

Lucius se rozhodl nemluvit o dalších věcech týkajících se Harryho, o kterých se ve svých dopisech Draco zmiňoval. Byl si jistý, že jeho syn je žárlivý a pomstychtivý.

„To je pro mě slabá útěcha,“ Harry sebou trhl. „Nejsem jeden z těch lidí, kterým nevadí utrpení, jen protože ho někdo jiný má větší.“

„Samozřejmě, můj malý, sladký Nebelvíre,“ škádlil ho Lucius a Harry na něj vyplázl jazyk.

Po jídle, se posadili na pohovku, která nejspíš taky patřila k luxusní jídelně a byla pohodlnější a co víc, umožňovala jim sedět vedle sebe. Ačkoliv bez dotyku. Harryho napadlo, když by se chtěl dotknout Luciuse, jak by měl začít. Luciuse to také napadlo, ale neodvažoval se. Tak, byl tu čaj a zázvorové sušenky. Bylo příjemné i jen takhle sedět.

Harry se rozhodl, že po čas strávený s Luciusem bude pracovat na odbourávání stresu. Nerelaxoval už hodně dlouhou dobu. Čas trávený odděleně ho víc vyčerpával. Vědomí, že nemají moc času na to, být spolu, dokázalo ignorovat všechnu zlou krev, která mezi nimi kdy byla. Bylo to jako tichá dohoda mezi oběma muži – přítomnost je důležitější než minulost.

Harry měl pocit jakoby ten měsíc, co byli od sebe, se hodně změnil a ještě víc vzal pryč. Harry si uvědomil, že ho jeho manžel přitahuje.

„Na co myslíš?“ zeptal se Lucius, pozoroval, jak se na něj jeho manžel díval.

Harry sklopil oči s plachým úsměvem, a prsty si hrál s lemy svého tmavě modrého svetru. „Šukání.“

„Šukání?“

„Jo …“

Na okamžik, starší kouzelník bojoval s touhou napravit Harryho řeč, způsobem jakým to většinou dělal u Draca. Měl-li být upřímný, Harryho způsoby byly hrozné, Lucius si musel připomínat, že chlapec byl ještě teenager (i když na to myslet nechtěl) a nebyl čistokrevný. Kromě toho Harry byl prostě upřímný. Nehrál žádné hry a neschovával se za falešné úsměvy. Bylo tu něco okouzlujícího na chlapcově špatném vychování.

„Myslím, že bych se měl vrátit,“ povzdechl si Harry, část jeho odsud nechtěla.

„Bohužel,“ souhlasil starší kouzelník. „ Ale, Harry nemusíš si vůbec s ničím dělat starosti. V Bradavicích tě mají rádi, viď?“

Harry přikývl.

„Zkus si užívat. Situace se změní a my budeme mít možnost, dělat si co chceme, věř mi.“

Chlapec přikývl, ale Lucius viděl, jak se mu chvějí rty.

„Čeho se bojíš?“

„Dítěte,“ přiznal Harry tiše.

Pak se Lucius konečně odvážil zvednout ruku a položit ji na Harryho menší dlaň na gauči mezi nimi. „Harry, až bude dítě připraveno přijít na svět, budeš doma. Věř mi. Slibuji ti to.“

Lucius si tím byl jistý. Harryho rty se zachvěly v nesmělém úsměvu.

 „Bude to v pořádku, Harry,“ uklidňoval ho znovu starší muž a chlapec přikývl.

 „Zlobí tě malé někdy?“ rozhodl se Lucius změnit téma.

 „Někdy. Trochu. Už roste,“ přiznal Harry a rozšířil se mu úsměv.

 „Mohl bych…“ Lucius natáhl ruku, ale zase ji stáhnul.

 „Budu rád…“

 „V pořádku, Harry, jestli je to moc…“

 „Ale, ne, ne …“ Harry byl Nebelvír, samozřejmě nechtěl přiznat, že Luciusovi dotyky mu jsou příjemné. A přes to všechno, bylo to také Luciusovo dítě.

 „Myslím, že můžeš… je trochu cítit,“ a chlapec vytáhl svetr.

 Lucius se posunul trochu blíž a položil ruku na Harryho bříško. Kdyby nevěděl, že čeká dítě, ničeho by si nevšiml. Ale on to věděl. Mírná vyboulenina, to bylo jeho dítě. Úžasné.

 Pak musel Harry jít.

26. kapitola Perfektní den nebo ne

Harry věděl, že když se vracel do hradu, tak se usmíval jako idiot.

Ron a Hermiona seděli v chlapeckém pokoji na posteli rusovlasého chlapce, nikdo jiný se z vesnice ještě nevrátil.

„Ahoj, Rone, Hermiono!“ Harry se zářivě usmál na své přátele.

„Harrrry…“ zaúpěl Ron.

„Co?“ chlapec vypadal zaskočeně.

„Jsi moc šťastný,“ vysvětlila Hermiona aniž by zvedla pohled od knihy, kterou četla – Velké čarodějky minulého století.

 

„A?“ Harry trochu nechápal, o co jde.

„Měl jsi schůzku s Luciusem Malfoyem a pak se z ní vrátíš s tak obrovským úsměvem, je to strašidelné, kámo,“ vysvětlil s grimasou Ron.

Harry pokrčil rameny a stále se usmíval: „Promiň.“ Nicméně chlapec vůbec nevypadal, že by mu to bylo líto. Lehl si na postel, která bývala jeho, když tu ještě spával s ostatními chlapci a s líným zívnutím se protáhl.

„Měl jsem se dobře,“ povzdechl si a bezmyšlenkovitě si třel své bříško - přesně tam nedávno byla ruka jeho manžela.

„Žádné detaily, prosím,“ bručel Ron.

To další dva Nebelvíry rozesmálo.

Hermiona šla k Harrymu a posadila se na postel k chlapci.

„Víš,“ začala hloubavě. „Jestli u tebe dokáže vyvolat úsměv, jako je tenhle… nemůže mi vadit.“ Hermiona natáhla ruku a odhrnula Harrymu vlasy z čela.

„Děkuju, Herm,“ zašeptal Harry. Zavřel oči, ale na rtech mu pořád pohrával úsměv.

Později ten večer Ron probudil Harryho. Jako každou sobotu měl schůzku s profesorem Rasputinem. Harry uvnitř zanaříkal.

Profesor jako takový mu nevadil. No alespoň už ne teď, ten byl v pořádku tak dlouho, dokud ignoroval jeho způsoby, které byly poněkud zvláštní. Harry už mu odpustil ten polibek na ruku, který si vysloužil od profesora OPČM při prvním setkání. Zřejmě to byl žert. Harry usoudil, že jeho a Rasputinův smyls pro humor je dost rozdílný.

Profesorovy vtípky z něj nedělaly špatného člověka.

Ale jen proto, že není pravda, že by Harry nesnášel Rasputina, to znamená, že s ním chtěl Harry mluvit. Den byl tak dokonalý, a Harry si to nechtěl něčím pokazit. Kdyby šel už spát, tak by se nic nemohlo stát a on by tak mohl uzavřít svůj perfektní den. To dávalo smysl, ne?

Nicméně i přes jeho nechuť už po půl hodině seděl Harry na gauči vedle profesora Rasputina.

„Jaký jsi měl den?“

„Nudný,“ lhal Harry a snažil se vypadat nešťastně.

„Proč?“

Harry se rozhodl, že pokud chtějí, aby mluvil s psychiatrem, pak to mohl použít jako šanci si na ně postěžovat: „Nesměl jsem jít do Prasinek, pod záminkou, že by to bylo příliš nebezpečné. Nebylo to nic víc, než hloupá výmluva, protože si mysleli, že bych se tam sešel s Luciusem.“

„Musí to být zklamání, že se lidé k tobě takto chovají,“ podíval se na chlapce smutně Rasputin.

„To si neumíte ani představit,“ povzdechl si Harry. „Zbavil jsem je Voldemorta a oni si myslí, že je pro mě v Prasinkách nebezpečno. V jednu chvíli ode mě očekávají tolik, ale později se ke mně chovají jako k hloupému dítěti…“

„Lidé jsou k tobě nespravedliví,“ Rasputin položil chlapci ruku na rameno. „Je mi to líto.“

Harry se na něj překvapeně podíval. „Neměl byste mi říkat co… je se mnou špatně? Já tím myslím to, co si myslí Weasleyovi a McGonagallová a Remus, oni jsou jedni z těch, co mě sem přivedli, abych s vámi mluvil.“

Starší kouzelník se usmál. Natáhl se a chytl Harryho za ruku. „Můj drahý Harry, já jsem profesionál a dělat to, je neetické. Nejsem tady, abych tě o něčem přesvědčoval. Jsem tady, abych ti pomohl vyřešit nějaké tvé problémy, pochopit některé věci o tobě a tvém životě. To je vše. Jen proto, že jsem byl požádán, abych s tebou mluvil, neznamená, že se budu snažit s tebou manipulovat.“

Harry přikývl. A usmál se. Alespoň někdo byl na jeho straně. Bylo dobré to vědět.

Harry odešel z Rasputinovy kanceláře v dobré náladě. Jeho den byl zatím skvělý. Usmál se a okamžitě si za to vynadal. Musel trochu tlumit ten svůj šíleně rozšklebený úsměv a přestat se chovat jako blázen. V opačném případě by si toho někdo mohl všimnout, divil by se a mluvil by o tom.

Harry nešel, on skoro letěl chodbou, když zahnul za roh a vrazil do Draca Malfoye. Když si Harry uvědomil, kdo mu blokuje cestu, věděl, že jeho hezký den bude zničený.

Nebelvír se snažil něco z toho ještě zachránit. „Prosím, ustup stranou, Malfoyi.“

Blondýn se jen ušklíbl. „Nejsi šťastný, že mě vidíš, ´nevlastní tatínku´?“

Harry se zašklebil. „Já nejsem tvůj … fuj, už mi tak nikdy neříkej. To je, to je prostě špatné… nechutné.“

„Ano, máš pravdu, je to nechutné. Můj otec udělal chybu, když si vzal někoho, jako jsi ty,“ souhlasil blondýn, při tom si prohlížel tmavovlasého chlapce, jako kdyby byl jedním z červů, které občas používali v lektvarech.

„A víš co dalšího je odporné? Skutečnost, že jsi právě vyšel z Rasputinova kabinetu s úsměvem, jako kdyby tě právě důkladně ošukal!“

Harry otevřel pusu, aby něco řekl, ale nebyl schopen žádného slova. Nemohl uvěřit vlastním uším. Malfoy nakonec přišel o rozum, bylo to víc než zřejmé. Pak zavrtěl hlavou.

„Ty ses zbláznil, je to můj profesor a já jsem ženatý a já… ustup, Malfoyi, nebudu tyhle nesmysly poslouchat!“

„To se pleteš!“ Draco se zlomyslně ušklíbl a vytáhl hůlku. „Myslíš si, že jsem si nevšiml, jak se na tebe dívá?“ Blondýn mířil hůlkou Harrymu na krk. „Když si pomyslím, že jsem k tobě jednou cítil i lítost za to, co jsem ti řekl a hájil jsem tě před svým otcem! Nejsi nic jiného než, špinavá coura!“

Tmavovlasý chlapec nechápal, kde přišel na všechny ty nesmysly. „To je jen… to není pravda!“

„Tak co jsi dělal v jeho kabinetě tak pozdě?“ požadoval vědět Draco. Byl neuvěřitelně naštvaný.

„Do toho ti nic není,“ prskal Harry a snažil se odtlačit blondýna.

Draco zvedl hůlku. Už toho bylo dost. K čertu s následky. Chystal se mu udělat pěkný monokl.

 „Ne! Malfoyi, přestaň!“ Ten strach v Harryho hlase byl evidentní. Kam jen dal svoji hůlku… Merline!, nemohl si dovolit, aby ho Draco proklel.

„No, dobře, dobře,“ Draco měl škodolibou radost. „Potter mě naléhavě žádá, abych ho neproklel. Všechno to šukání z tebe udělalo dívku? Ale víš co? I když se mi líbí tvoje žebrání, je mi to jedno!“ Blonďatý kouzelník namířil hůlkou na kouzelníka a na špičce jazyka už měl kouzlo.

„Prosím tě, nedělej to,“ Harrymu najednou do očí vhrkly slzy, jak tam stál s rukama na břiše. Draco se jen ušklíbl.

„Malfoyi, ne, prosím, jsem těhotný!“ vykřikl nakonec Harry a klesl na kolena, slzy mu volně stékaly po tvářích.“ Ty… ty bys mohl to dítě zabít… nějakým…nějakým kouzlem … nebo zranit nebo zmrzačit… ach, bože,“ Harry si nemohl vzpomenout, kdy byl tak vystrašený.

„Co?“Malfoy strnul, jeho mozek nebyl schopný zpracovat Potterova slova.

„Jsem těhotný, ty kokote,“ zasténal Harry. „A právě teď jsi mohl zabít svého bratra nebo sestru.“

Harry byl příliš neopatrný, kdoví co za kouzla na něj Malfoy mohl použít. Věděl, že Zmijozelové mohou použít opravdu něco hrozného…

„To není možné,“ popíral blondýn.

„Přežít Avadu není možné,“ poznamenal ironicky chlapec otíraje si oči do jednoho z rukávů. Už se uklidnil, což nebylo překvapující, při všech jeho zdarech a nezdarech, které Harry zažíval v poslední době.

 „Kdo je otcem?“ Dracův hlas byl bezbarvý.

„To myslíš, kurva, vážně?“ Harry zíral na druhého chlapce. „ Opravdu máš tu drzost se ptát? Nevím, co to s tebou je a proč si myslíš, že jsem spal s naším profesorem, ale víš co? Je mi to jedno. Jsem těhotný, proboha! Nezajímá mě, jestli mi věříš nebo ne.“

Harry si nedokázal představit, jak by mohl mít s někým vztah, zatímco nosí dítě jiného muže. To bylo tak… bezbožné?

„Teď už chápu,“ vydechl blondýn.

Draco asi jen přemýšlel nahlas, ale přesto se Harry zeptal: „Co?“

„Snape mi nařídil, abych tě hlídal během lektvarů,“ odpověděl Draco. „Teď už chápu proč.“

„Výborně, Malfoyi,“ Harry se začal zvedat zpátky na nohy, najednou se cítil velmi unavený a slabý. „Můžu už jít?“ zeptal se podrážděně.

Draco jen ustoupil stranou, aniž by řekl jediné slovo. Dobře.

Harry viděl, že se Malfoy ještě stále nevzpamatoval z šoku. Ne každý den zjistíte, že váš školní rival nosí vašeho bratra nebo sestru. Ale nemohl se starat o toho zhýčkance. Blížil se zákaz vycházení a musel se vrátit do svého pokoje.

Potter už byl dávno pryč, ale Draco stále stál uprostřed chodby. Nemusel se starat o zákaz vycházení, protože blonďatý kouzelník byl tento rok jedním z prefektů. To ale nebyl důvod, proč nikam nespěchal. Pravdou bylo, že Draco byl příliš překvapený než aby se pohyboval.

Sakra!

Zamítl myšlenku, že by mu Potter lhal, kvůli nějaké komplikované zápletce nebo si na něco hrál, to bylo tak směšné. Potter na takové věci nebyl, neměl to v sobě. To však znamenalo jen jedno – mluví pravdu.

Zázračný chlapec je těhotný? Draco musel připustit, že Potter není příliš obyčejný člověk, ale těhotný? Potřeboval se napít. Něčeho velmi silného. To bylo fajn, že se mu právě podařilo si z Prasinek donést láhev vína.

Draco byl dost naštvaný, protože se Potter vrátil. Těch pár měsíců byly bez zlatého chlapce velmi hezké. Vládl škole, nejen Zmijozelu. Draco byl dost populární, každý se na něj díval a hovořil o něm. Ale jen do té doby, než se Potter vrátil. S chlapcem-který-zabil-vy-víte-koho se nedá soupeřit.

A Snape je najednou na straně Pottera. Dal Dracovi trest. No tak! Draco byl nejen Zmijozel, ale také Snapeův kmotřenec! A jeho otec už na Pottera nebyl dál naštvaný. To bylo zřejmé. Posílal tomu spratkovi skoro každý den dárky a Draco by vsadil svoje koště, že Potter dostával lepší dárky než on. To všechno Draca neuvěřitelně štvalo.

A pak tady byl Rasputin.

Draco měl toho muže rád od začátku. Vypadal dobře, byl pěkně oblečený, měl způsoby, byl vtipný a docela dobrý jako učitel. Do té doby, dokud se neobjevil Potter. Zmijozelovi se nelíbilo, jak Rasputin zacházel s manželem jeho otce. Všechna pozornost, úsměvy, doteky, které měly vypadat neúmyslně a nevinně.

Mohlo to zmást všechny, s výjimkou Draca. Věděl, na co se má zaměřit. Nebyl žádný svatoušek a byl dobrý ve flirtování, mladík měl velmi dobrou intuici na takové věci. Vycítil to, když měl někdo nemravné myšlenky. Možná to byl jeden z jeho zvláštních talentů. Draco Malfoy vždy hledal někoho nového, který by měl o něj zájem a s kým by mohl strávit nějaký čas na Astronomické věži.

Dal Potterovi varování, poprvé, kdy se mezi nimi téměř strhl boj. Draco to tak nemyslel, opravdu ne. On se jen rozhodl, že varuje stupidního Nebelvíra předem, aby něčemu mohl předejít a varovat ho… svým způsobem se snažil být důvtipný… byl to hloupý nápad. Nebelvíři neví nic o důvtipu.

Nicméně, Draco si myslel, že není proč se obávat příliš mnoha věcí, protože zřejmě Potter byl dost neznalý lidí kolem něj a netušil, kolik z nich se na něj dívá špatným způsobem nebo se pokouší o nějaké drobné kroky. On je jen odehnal a vklouzl zpět do svého světa, kterým se nechal unášet.

Draco si myslel, že Potter byl příliš nevinný, aby si všiml Rasputinových pokusů. Ale pak viděl chlapce vyjít z profesorova kabinetu. Draco si okamžitě myslel to nejhorší – že Potter podvádí jeho otce s tím zatraceným chlípníkem.

To ale zjevně nebyl tenhle případ. Cokoliv Potter dělal u profesora, nebyl to sex. Draco neměl soudit podle sebe, což bylo přesně to, co udělal.

Potter byl jiný, byl docela nevinný, když přišlo na vztahy, a Draco to věděl, protože jako soupeř zlatého chlapce, ho dost sledoval a znal o něm takové věci. Znal své nepřátele a vše kolem nich.

Potter nelhal o svém těhotenství. Draco si tím byl jistý. Takže to musela být pravda. Teď, když to věděl, tak si vzpomněl na všechny ty drobné detaily, důkazy. Stejně jako Weasley a Grangerová sledoval chlapce-který-přežil jako jestřáb, slyšel, že přestal hrát famfrpál, Snapeovo chování, Potter si mnul břicho velmi zvláštním a šetrným způsobem…

Dracovy rty se nedobrovolně zkroutily do úšklebku, když si vzpomněl na Potterovo klimbání na hodině Dějin čar a kouzel, něžně se díval do svého klína…U Morganiny spodničky! Když si Draco pomyslel, že Potter byl tak zatraceně dobře čitelný!

Pak se zašklebil. Bude mít bratra nebo sestru.

Nicméně. I když Potter neměl žádný zájem o Maxima Rasputina, tak to ještě neznamenalo, že Rasputin neměl žádný zájem o Pottera. Draco se rozhodl, že ode dneška bude muže sledovat. Měl z něj špatný pocit. Od této chvíle se musel starat o Pottera.

K čertu. Bude velkým bratrem. Konečně.

Půjde si otevřít tu láhev vína. Bude slavit. Život je skvělý.

27. kapitola Překvapení

Dva týdny uběhly velice rychle. Harry byl zaměstnán děláním úkolů. Spoustu jich musel dokončit, protože hodně ze školní výuky zameškal.  Chlapec si musel přiznat, že možná, jen možná, nebyla správná jeho snaha ukrýt se před kouzelnickým světem na Malfoy Manor.

Ale dalo se to pochopit, ne? Tento svět ho zranil a zklamal natolik, že se ho začal bát. Kouzelnický svět byl tak arogantní a hlučný.

Nicméně se ukázalo, že i ředitel školy se snaží udržet fanoušky a reportéry dál od Harryho života. Jediní, s kým se musel vypořádat, byli jeho spolužáci, ale u nich ve většině případů novinky odezní za pár týdnů. Harry byl rád, že může trávit čas se svými přáteli a také vždycky miloval Bradavice. Ano, nebylo to tak špatné.

Přesto se jedna věc nezměnila – záleželo mu na Luciusovi. Harrymu stále chyběl jeho manžel a přál si, aby ho mohl vidět. Už nebyl zoufalý. Mladý kouzelník se už nechtěl schovávat za svého manžela, čas a vzdálenost ho z toho vyléčila. Ale Harry byl… byl zaujatý tím mužem…  Hodinu profesora Binnse strávil sněním o stříbrných blond vlasech, šedých bouřkových očích a rtech, rtech… Merline, co s tím?

Harry se napil dýňového džusu a žvýkal lékořicovou hůlku z množství vybraných sladkostí, které mu před dvaceti minutami poslal Lucius. Byla sobota a Harry měl dost času. Později se na něj má přijít podívat doktor Tanabe, ale to až později.

Najednou si za jeho zády někdo potichu odkašlal. Harry se nepřítomně otočil a spatřil Draca Malfoye stojícího u čela nebelvírského stolu. Bylo to nečekané. Bože, doufal, že tu zmijozelský princ není kvůli další výzvě k  boji. To bylo to poslední, co Harry potřeboval. Pravděpodobně se tímhle způsobem Draco snaží vyrovnat s faktem, že osoba, kterou nenávidí, porodí jeho sourozence. Harry s ním skoro soucítil. Skoro.

„Pottere,“ přivítal ho Zmijozel se zdvořilou úklonou. „Rád bych s tebou mluvil. Mohl bys?“

Harry byl velmi překvapen. Blondýn si ho dva týdny nevšímal, teď s ním chtěl mluvit a navíc se slušně zeptal.

„O čem chceš mluvit?“ pozoroval chlapec Malfoye s podezřením.

„Tohle není správné místo, abych ti to vysvětloval. Můžeme se setkat později v knihovně?“ navrhl Draco.

„Debilní Malfoy,“ přistoupil Ron „nemusíš mu nic říkat.“

Harry téměř zasténal zlostí – uměl dělat vlastní rozhodnutí, nepotřeboval Rona, aby to udělal za něj.

Draco se otočil směrem k pihovatému Nebelvírovi. „ Musím ti připomenout, Weasley, že já a Potter jsme teď příbuzní. To otevírá mnoho témat k diskuzi.“

„Já už vím o všech „tématech““ vyplivl zrzek.

„Můžu tě ujistit, že nevíš nic, Weasley,“ odpověděl povýšeně Draco. „Takže, Pottere, přijdeš, nebo musíš získat povolení od Weasleyho a šmejd.. Grangerové?“

Harry si povzdechl: „Jasně, jen dojím snídani.“

Harry tušil, že to musí být něco důležitého, když to Malfoye donutilo na něj promluvit. Nebyla žádná možnost, jak to obejít. Teď byli příbuzní, a jestli ten nepříjemný spratek něco potřeboval… no, Harry neměl v úmyslu pro blondýna cokoliv udělat, ale mohl toho Zmijozela alespoň vyslechnout.  Nevypadalo to, že by na něj Malfoy plánoval nějaký útok, nebo tak něco. Harry nechtěl pro ostatní uspořádat veřejné divadlo, pokud by Malfoy chtěl zaútočit. To se muselo Malfoyovi nechat – nebyl hloupý.

Draco přikývl: „A dopij dýňový džus, tekutiny jsou pro tebe potřebné.“ S tím se blondýn otočil a  odešel.

Harry zíral. Od kdy Draco Malfoy jeví zájem o jeho stravovací návyky? Ron s Hermionou si toho také všimli a dívali se stejně překvapeně.

Když Harry vstoupil do knihovny, musel uznat, že Malfoy vybral dobu dobře. Knihovna byla skoro prázdná.  Dokonce i většina knihomolů z Havraspáru tu tak časně ráno v sobotu nebyla.

Tam, u jednoho stolu v protějším rohu, seděl Draco s rukama úhledně složenýma před sebou, s hůlkou v nedohlednu. Jako anděl. To tak.

Harry přistoupil a sedl si na jednu z židlí.“ Ahoj Malfoy, tak co chceš?“

Draco se zamračil nad Nebelvírovým projevem totálního nedostatku slušného chování. Jestli je tohle Malfoyův manžel, tak on je létající prase. Ale co, Draco vstal a jako správný čistokrevný kouzelník se uklonil.

„V první řade si myslím, že bych se měl omluvit za své předchozí chování, kterým jsem ohrozil zdraví dítěte. To jsem opravdu neměl dělat.“ Prohlásil Draco s notnou dávkou respektu.

Harry pozdvihl obočí. Malfoy se omlouvá? Jemu? Wow! Podíval se na blondýna. Muselo být hodně těžké omluvit se svému soupeři. „Ach, to… ano, myslím, že je to v pořádku. Nevěděl jsi to.“

Draco v duchu téměř zasténal: „Sakra, Pottere, jsi Nebelvír. Jednoho dne tě tvá přirozená nedbalost a odpouštění dostanou do velkých potíží.“

„Co chceš, abych udělal? Řekl jsi, abych ti odpustil. Nebylo to to, co jsi chtěl?“ řekl rozzlobeně Harry a najednou se cítil nervózní.

„Nechtěl jsem po tobě nic, jen jsem poprosil o laskavost. Bylo by chytřejší za to ode mě něco chtít, anebo mě nechat alespoň chvíli se kroutit, než mi odpustíš. Jsi nedbalý, bezradný, naivní a na všechny moc hodný. Je to nebezpečné… ale co, nepřišel jsem mluvit o nedostatcích tvého charakteru. Nechci tu strávit celý den.

Harry obrátil oči v sloup. Opravdu nepotřeboval přednášku na téma jak využívat lidi.

„Když už mluvíme o důvodu, proč jsem tady, Pottere,“ pokračoval Draco. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys mě mohl doprovázet na Vánoční ples.“

„Co…?“ vykoktal Harry.

Draco se ušklíbl: „Zavři ústa, Pottere, a řekni „ano“, mám ještě napsat esej z přeměňování. Víš, někteří z nás se musí starat o své známky.“ Přeměňování nebylo zrovna Dracovým oblíbeným předmětem, protože McGonnagalová ho z duše nenáviděla a nikdy mu z ničeho neslevila.

„Ale, ale… popravdě… proč?“

„Je to velmi jednoduché,“ Draco začal vysvětlovat. „Můj otec, z pochopitelných důvodů, o kterých nebudeme diskutovat, s tebou nemůže na Vánoční ples. Tak je mou povinností, abych zaujal jeho místo, protože jsem jeho nejstarší syn.“

Harry se zamračil: „Nevím, Malfoy, nejsme spolu zrovna v nejlepším vztahu a většina lidí jde na ples s někým, kdo se jim líbí.“

„Chtěl si říct Nebelvíři.  Zmijozelové chodí na ples s tím, s kým mají jít, a ne s kým by chtěli jít.

„ Opravdu si myslíš, že máš na výběr? Že můžeš jít, s kým chceš? Pozveš dívku? Nebo chlapce? To bude Denní Věštec celý den psát o tom, jak mého otce podvádíš.“

„Pravděpodobně máš v plánu jít s Weasleyem a Grangerovou, po celou noc budeš jako jejich štěně. Ne, že bych se staral, ale oni spolu vždycky chodí tak pomalu. Když budeš pořád sedět mezi nimi, tak se nebudou moc nikdy muckat. Kromě toho na tebe zase bude koukat celá řada idiotů s hloupými myšlenkami týkajícími se tebe.“

„Jaké myšlenky?“

„Upřímně řečeno, Pottere, jsi hloupý. To sis nevšiml, jak na tebe někteří lidé koukají? Žiješ ve svém malém světě, naivním světě, musíš se dívat kolem sebe. Tohle místo je zoo, pamatuj si to,“ napomenul ho Draco.

„Přeháníš Malfoy,“ namítl Harry, i když trochu nejistě.

„No, to je jedno. Přesto bychom měli jít spolu. Otec by byl rád, že spolu už lépe vycházíme.“

„My dva?“ Harry tázavě zvedl obočí.

„Měli bychom se o to pokusit,“ a pokrčil rameny blondýn.

„Proč chceš jít se mnou? Nenávidíš mě!“ protestoval Harry. „A ani teď se nechováš moc hezky.“ Pravda byla, že Draco se nechoval až tak špatně jako obvykle, bylo tu jisté zlepšení. Ale stejně se nechoval moc příjemně.

„Hezky? Pottere, kdo si myslíš, že jsem? Ve skutečnosti jsem byl, podle mých zvyklostí,  příjemný až moc.“ Harry tomu nemohl uvěřit, ty jeho zvyklosti byly asi hodně nízko.

„A… nechci tě nenávidět Pottere. Irituje mě to. Nápad mého otce, že si tě vezme, se mi nelíbil z mnoha důvodů. Ale jak se ukázalo, pro všechny je na tom něco dobrého,“ Draco zkřížil ruce na prsou a najednou se tvářil,  jako by zahlédl v polici knihovny něco zajímavého. Vypadal, jako kdyby si právě připustil něco, co si připustit vůbec nechtěl.

„Co je dobré pro všechny?“ zeptal se Harry s podezřením. Ten kompliment zněl divně.

„Dítě, samozřejmě,“ Malfoy se to snažil zakrýt, ale jeho oči se rozzářily. „Budu mít bratříčka, nebo sestřičku.“

Harry střelil pohledem po druhém chlapci a musel se zahihňat.

„Co?“ Draco nechápal, co na tom bylo tak zábavného.

„To je něco! Ukázalo se, že povýšený a mocný Draco Malfoy chtěl vždycky tak trochu bratra nebo sestru, aby si měl s kým hrát,“ Harry se uchechtl. „Je to legrační.“

Blondýn vypadal uraženě: „Přestaň se mi posmívat. Je na tom snad něco špatného?“

„Ne nic,“ usmál se Harry. „Ačkoliv je to roztomilé.“

Dracovi se nelíbila ta poznámka, ale ignoroval ji, protože v tom viděl svoji šanci: „Tak, jdeme spolu?“

Druhý dospívající kouzelník si povzdechl: „Myslím, že ano.“

Harry souhlasil. Když viděl samolibý úšklebek na tváři Draca Malfoye, skoro to rozhodnutí chtěl vzít zpátky.