7. část - kapitoly 31., 32., 33.

7. část – Rodina Malfoyů

Překladatel: Sirina

31. kapitola Příjezd

Lucius zavolal domácího skřítka a poručil mu, aby vzal Harryho kufr do jeho pokoje. Harry si sedl na pohovku vedle Draca, vypadal trochu nepříjemně. Bylo to kvůli tomu, že by synova přítomnost byla chlapci nepříjemná? Nebo to bylo tou náhlou změnou? Na tom nezáleželo. Brzy se bude Harry v panství znova cítit jako doma.

„Už jsi snídal?“ optal se Lucius.

„Ehm, ne, vybalovali jsme dárky a ještě jsme se k snídani nedostali,“ připustil Harry. Po pravdě, na jídlo úplně zapomněl, ale bylo ještě poměrně brzo.

„Ano, dárky, také pro tebe něco mám,“ mluvil pomalu Lucius. „Ale nejdřív by sis měl dát něco k jídlu. Je to od lidí, kteří tvrdí, že se o tebe starají, dost nezodpovědné.“

Harry zanaříkal: „Prosím, nezačínej s tím. Já vím, jak je to se vztahy mezi Malfoyi a Weasleyovými, ale oni jsou má rodina. Co udělali, bylo hrozné, ale paní Weasleyová, ona…“ Harry nemohl vymyslet pro ni dobrou omluvu. Bylo to ještě příliš čerstvé. Ještě jim neodpustil a bude trvat nějaký čas, než to zapomene. „Starají se o mě a jsou pro mě důležití. Proč se k sobě prostě nemůžete chovat relativně slušně?“

„Naše rodiny si projevují k sobě nepřátelství už dlouho, předpokládám, že je mezi námi nějaký rodinný spor, ale už je to tak dlouho, že si nikdo nepamatuje jaký,“ vysvětlil Lucius s úšklebkem. „ Jsme příliš odlišní.“

„Oni jsou chudí, prostí a zrádci krve a při každé příležitosti nám způsobují problémy, nemáme spolu absolutně nic společného,“ přednesl Draco.

Harry vypadal, jako by se chystal říct něco ošklivého, ale Lucius ho předběhl: „Pojďme přestat mluvit o takových věcech. Je čas si dát něco k jídlu.“

Harry chtěl namítnout, že Weasleyovi a Malfoyovi měli opravdu něco společného- jeho, ale pak se rozhodl, že to nechá být. Právě se vrátil domů a nechtěl začínat se slovní přestřelkou, která by stejně nikam nevedla. Ale přísahal, že se k tomu tématu vrátí…

Zatímco snídali, Harry po očku sledoval svého manžela a cítil, že Lucius dělá to samé, jen trochu jemnější a nenápadnějším způsobem. Jasně, plavovlasý kouzelník nechtěl být přistižen u něčeho tak nemalfoyovského jako je vrhání milostných pohledů na… ach ano, to bylo ono. Kdo přesně Harry pro Luciuse byl? Harry cítil, jak ho zaplavuje vlna horka. Způsob, jakým se na něj starší muž díval…

„Nebuď moc drzý, můj synu,“ káral ho Lucius, aby skryl své rozpaky. „ S dalším dědicem na cestě nebudu mít žádné výčitky, když bych tě vydědil.“

„No, tak se pak zeptám Weasleyovích, jestli by mě nepřijali. Jestli k sobě přijali někoho, jako je Potter…“

„Drž hubu, Malfoyi,“ reptal Harry, ale aniž by byl nějak rozrušený, spíš jen ze zvyku, protože věděl, že ho Draco jen škádlí.

„Jestli jste už skončili,“ změnil Lucius téma. „Pak bych ti rád ukázal dárek pro tebe.“

„Ach! Ano, myslím, že už jsme skončili,“ Harry se nemohl dočkat, až unikne Dracovým pobaveným pohledům. Trošku ho znepokojovaly.

„Tak můžeme?“ Lucius vstal, pomohl Harrymu s jeho židlí a vedl mladšího kouzelníka z jídelny směrem ke schodům do druhého poschodí. Celou dobu měl ruku na Harryho zádech.

Zastavili se před dveřmi do Harryho pokoje, které jim Lucius otevřel. Chlapec se rozhlédl po předsíni, ale stále neviděl nic, co by mohlo být tím dárkem.

„To je tam,“ Lucius vedl Harryho ke dveřím do pracovny, která byla připojena k jeho pokojům. Harry ji používal ke studování, ale ne často, hlavně proto, že dával přednosti si číst v ložnici, předsíni nebo dokonce seděl s Luciusem v knihovně- pracovna byla moc formální.

Lucius otevřel dveře a nechal Harryho vstoupit.

„Páni!“ vydechl chlapec. Nečekal, že uvidí tohle. „ Tohle je tak… neuvěřitelné, to je úžasné! Dokonalé!“

Oba muži stáli ve dveřích nejkrásnějšího dětského pokoje, který kdy Harry viděl. Byl zařízený ve světle modré barvě s nějakými tmavšími prvky. Tapeta zobrazovala oblohu s krásným realisticky vypadajícím sluncem, které uprostřed toho svítilo (ale ne tak ostře) a bílé, chmýřové mráčky pluly kolem místnosti, ptáci se vznášeli nad vrcholky stromů, které byly vidět kousek nad podlahou.

V pokoji byla i pěkná béžová sedačka, houpací křeslo a nejkrásnější postýlka, kterou kdy Harry viděl. Bílá s lehounkou záclonkou, která se leskla v paprscích slunce. Nemluvě o všech těch hračkách… a dokonce i houpací jednorožec – tak bílý a roztomilý…

Zelené oči jiskřily radostí a možná se objevilo i pár slziček. Harry si dokázal představit, že uprostřed všech těch roztomilostí opravdu leží dítě. Byl opravdu moc rád, že bude mít tohle všechno pro jeho maličké. Představil si, že tohle všechno měl asi taky v Godrikově dole, ale nepamatoval si to. A nemohl se podívat- dům byl úplně zničený, stejně jako jeho šťastné dětství.

„Je to nádherné!“ Harry úplně zářil a objal svého manžela kolem krku. „Děkuju! Tak moc děkuju!“

Pak si náhle začal být moc vědom blízkosti druhého muže, zčervenal a pokusil se odtáhnout, ale Lucius ho jednoduše nenechal, namísto toho si položil své ruce na Harryho zápěstí.

„Myslím, že už jsme o tom jednou mluvili. Nemusíš být tak ostýchavý. Ba právě naopak,“ Lucius se předklonil a jemně políbil Harryho na čelo.

„Já prostě nevím,“ Harry se uvolnil z objetí a odvrátil se. „ Je to tak divné…“

Harry svým citům moc nerozuměl. Nenáviděl Luciuse Malfoye za všechno, co mu udělal, za to, že ho donutil se s ním oženit, za to, že s ním musel spát a taky jen za to, že je to prostě Lucius Malfoy. Vždycky si myslel, že ten muž byl zlý. Ale teď už tomu nevěřil.

Lucius byl jiný. Lucius měl svou masku, tvář, kterou vídali cizí lidé. Ale to nebyl skutečný Lucius Malfoy. Muž za tou maskou se nezdál být tak silný a tak despotický, jak se zdálo. Ale ten muž byl také jemný, staral se a byl moc… Harry si nemohl vybavit to správné slovo. Hermiona by mu pravděpodobně poradila, ale on to nedokázal pojmenovat. V Luciusovi bylo něco, co Harryho k němu táhlo a způsobovalo to, že Harry zčervenal pokaždé, když se na něj muž podíval. Také se mu z toho podlamovala kolena.

Harry svého manžela potřeboval. Bylo to těžké vysvětlit, ale chlapec ani neuvažovat nad opouštěním Luciuse. Už Luciusovi odpustil a zvykl si, že je u něj a moc mu chyběl, když nebyli spolu. Pak si uvědomil, jak moc mu vlastně Lucius chyběl od jejich posledního setkání v Prasinkách.

Ale Lucius byl o tolik starší než on a byl tak důmyslný… Harry se cítil trochu jako hloupé dítě oproti svému muži a nedokázal si představit, jak někdo jako Lucius Malfoy ho mohl chtít i kvůli něčemu jinému než to, že je chlapec-který-přežil, dokonalá trofej jako manžel.

Proč by s ním chtěl Lucius být? Proč ho bral na ta hezká místa a dával mu tak krásné věci? Lucius chtěl Harryho pro to, kým byl pro kouzelnický svět a to bylo nepopiratelné, nebo ne? Díky tomu zůstala v Harryho  ústech podivná pachuť. Ale co jiného by od něj chtěl někdo jako Lucius Malfoy? Jistě, bylo tu ještě to dítě, ale to bylo asi tak všechno, ne?

Co když se prostě Lucius tím vším bavil, tím, jak se Harry choval jako malý blázen s jeho fixací na Luciuse a projevy náklonnosti?

Ach bože… z Harryho hrdla unikl přiškrcený zvuk … co když…

Najednou se kolem Harryho zezadu ovinuly silné ruce a přitáhly ho k Luciusovu silnému hrudníku. „To nemusí být divné, můj drahý manželi. Je to ta nejpřirozenější věc, není třeba se tak stydět.“ Muž se předklonil k Harrymu a jemně přejel nosem po kraji ucha.

Harry se zachichotal. A kroutil se, když cítil, jak vlhké rty kousaly jeho ušní lalůček.

„To lechtá!“ zvolal chlapec. Takhle zabalený v Luciusových rukách se cítil báječně.

Starší muž se zlomyslně zasmál. Harry neměl ponětí, jak svůdně působí jeho nevinnost a mladistvé chování na Luciuse.

„Zvykneš si na mě a mé polibky,“ slíbil.

Lucius políbil chlapce na krk a těšil se z toho, jak se chlapec v jeho náručí chvěl.

Harry se musel kousnout do rtu, aby z jeho úst neuniklo sténání, zatímco manželovy rty sály jeho jemnou kůži na krku.

Pak Lucius uvolnil sevření. „Tak moc rád bych pokračoval, ale nejdříve si spolu musíme promluvit. Je tu něco, co ti musím říct.“ Lucius také nechtěl Harryho někam tlačit. Chtěl počkat, dokud chlapec nebyl připravený.

„Pojďme si sednout. Obávám se, že se ti to nebude vůbec líbit.“

Vyšli z předsíně a sedli si na pohovku. Lucius položil ruku na Harryho, které byla položená na pohovce mezi nimi.

„Dobře, tak jestli se stalo něco špatného, nevyřeší se to tím, že se to prostě jen nedovím. Tak jen do toho, řekni mi to,“ Harry už si sám pro sebe přehrával ty nejhorší scénáře.

„Jde o článek, co vyšel v Denním věštci. Autorem je Rita Holoubková, jak jinak,“ Lucius sledoval, jak se v manželově tváři začaly zračit obavy, zuby stiskl spodní ret. „Někdo od Svatého Munga byl tak laskavý a informoval je, že jsme od nich nakupovali určité lektvary. Lektvary, které obvykle užívají těhotné čarodějky. Z toho si odvodila závěry, které byly naprosto přesné. Spekulovala o tom, že jsi těhotný. Takže každý kouzelník a čarodějka, kteří si dneska koupili Denního věštce, tak si to přečetli.“

Harry zbledl. „Ach, do prdele…“

Lucius se nevyjadřoval k Harryho slovníku, i když měl jisté nutkání. Přál si, aby byli víc opatrní a požádal Severuse, aby připravoval všechny lektvary pro Harryho. Ale nechtěl ze svého přítele dělat osobního Mistra lektvarů. Salazar věděl, že byl muž nucen dělat lektvary proti nachlazení a další nudné léky, které musel Mistr lektvarů rok co rok vyrábět.

Kromě toho, nechtěl, aby si Severus myslel, že jsou přátelé jen proto, že Lucius od něj něco potřeboval. Severus si to mohl myslet a nemusel, ale bylo lepší se tomu vyhnout, než toho později litovat.

Lucius potlačil povzdech. „Obávám se, že je to pravda. Pokud jsem to správně pochopil, tak z toho nejsi nějak nadšený, ale stejně se to dříve nebo později muselo stát…“

„Ale já jsem chtěl, aby se to stalo později! Mnohem později! Co kdyby nikdy?“ vykřikl Harry.

Lucius se natáhl a položil dlaň na Harryho líci, konejšivě přejel prsty po tmavých vlasech.

„Harry, jsi těhotný, už to začíná být patrné,“ pokusil se to odůvodnit Lucius. „S každým dalším dnem je to stále víc vidět.“

„Já vím, ale…“ chlapec si rukávem otřel oči, v kterých se začaly objevovat slzy.

„Šššt, nechovej se jako dítě…“ Lucius okamžitě litoval toho, co řekl. Lidé nesnášeli, když byli nazýváni dětmi. Zvlášť ti, kteří byli.

„Nejsem dítě! Jsem šílenec…“ Harry úplně ignoroval urážku. Měl hlavu plnou jiných myšlenek.

„Co to má znamenat?“ Luciusovi se tohle ani trochu nelíbilo.

„To znamená, že jsem abnormální a já nechci být abnormální, chci být jako všichni ostatní, nechci být šílenec!“ zvolal Harry s nádechem hysterie.

„Samozřejmě, že nejsi stejný jako všichni ostatní,“ o tom nikdy nepochyboval. „Šílenec? Nelíbí se mi to slovo. Znamená, že s tebou není něco v pořádku a to není pravda. Abnormální? To je mnohem lepší. Jsi si vědom toho, že “abnormálním“ se rozumí “něco mnohem víc než normálním“? Jsi dost zvláštní, Harry. Krásnější než mnoho jiných, silnější než většina ostatní. Bohatší než většina. Co je na tom špatného?“

„Nechci být silný kouzelník. Chci mít klid!“

„Nikdy nebudeš mít klid, Harry. Dokonce i ti blázni, kteří si říkají kouzelníci a čarodějky nejsou na tolik slepí, aby neviděli, že jsi tak jedinečný. Jsem si dobře vědom toho, jaké to je. Jsem Malfoy. Jsme jedna z nejbohatších rodin v kouzelnickém světě. Ne, vlastně teď, když jsme se spojili své bohatství s Blackovým a Potterovým, tak jsme nejbohatší rodina. Dodává nám to jistou prestiž a není nic, co by se s tím dalo dělat. Musíš se s tím naučit žít. Naučíš se držet si odstup, chránit své blízké, některé události ignorovat – jako odporné pověsti a žárlivost. Musíš střežit svůj domov,“ Lucius vzal mladšího kouzelníka za ruku a konejšivě mu ji stiskl.

„Budou o mě zase psát,“ zaskučel Harry, jako kdyby jen pouhá myšlenka na to bolela.

„Ano, budou,“ potvrdil mu ponuře Lucius. „A nebude to poprvé a ani naposled.“

„Kéž bych byl někým jiným…“ posteskl si Harry.

„Ale ty nejsi nikým jiným. Jsi Harry Potter-Black-Malfoy. A jsi těhotný. Není nic, co bys s tím mohl udělat, takže si budeš muset zvyknout na určitou míru pozornosti. Nech je mluvit, stejně vždycky mluví. Ale nemohou ti ublížit. Lidé, kteří jsou ti blízcí, budou znát pravdu. Nebude to na tebe mít žádný vliv. Postarám se o to.“

Na Harryho tváři se objevil malý křivý úsměv. „Budeš se o mě starat?“

„Ano, chci,“ slíbil Lucius bez jakéhokoliv zaváhání.

Harryho úsměv se rozšířil a kouknul na svého manžel zpod svých dlouhých řas, zuby se zase kousnul do rtu, jako kdyby chtěl něco říct nebo udělat.

Lucius měl podezření, co chtěl chlapec asi udělat a že nevěděl jak si o to říct. Proto převzal iniciativu a přitáhl si Harryho blíž.

„Tolik jsi mi chyběl,“ zašeptal. „Tobě jsem také chyběl?“

Nečekal na Harryho odpověď. Merline, Lucius by chtěl, aby… „Pojď sem…“

Harry byl tak netrpělivý, když si ho Lucius přitáhl blíž. Byl tak blízko od toho třást se očekáváním… Jemně, jen tak pokusně nechal Lucius jazykem stopovat křivku Harryho úst, už začínal být netrpělivý, chtěl víc, Lucius tak toužil prohloubit polibek, tak…

Náhle Harry vykřikl a ucouvl.

„Co se stalo? Co je špatně? Něco tě bolí? Mluv se mnou, Harry!“

„Ne! Nic mě nebolí, jsem v pořádku to… to… oh…“ koktal chlapec. „On… ona… dítě se pohnulo! Pohnulo se Luciusi! Ten spratek mě kopl!“ Harry se zasmál. Ach, Merline, to bylo úžasné, tak náhlé, ale také úžasné. To byla ta nejpodivnější věc, kterou kdy cítil.

Starší kouzelník si s úlevou oddechl: „ Jednoho dne mě překvapíš nebo spíš vyděsíš k smrti, jednoho dne, pane Potter-Malfoyi. Všechno to vzrušení z toho… pohnulo? Opravdu?“

Harry se šíleným úsměvem přikývl.

Lucius si nebyl jistý, jestli by se měl smát nebo frustrovaně křičet. Proč ho jeho dědicové stále přerušovali pokaždé, když měl šanci se dostat blíž k Harrymu. Muž potlačil povzdech. Dítě.

Harry se zářivě usmíval s pohledem na své břicho, chlapcovy ruce byly pod svetrem. Lucius si přál, aby je mohl nahradit těmi svými… to ale nebyl tak špatný nápad…

 „Můžu…?“

Chlapec přikývl a zvedl svetr.

32. kapitola Usazování

Následující dny shledal Lucius nejpodivnější v celém svém životě. Jeho rodina vypadla ze svého pravidelného stereotypu. Ovšem, byl to jeho vlastní výběr, za to všechno mohl on a jen kvůli tomu, že si vzal Nebelvíra, který byl také synův školní rival a chlapec-který-přežil.

Lucius zjistil, že teprve teď poznává toho mladého kouzelníka, kterého si vzal. Harry Potter, ten, kterého před tím viděl v Bradavicích, nebyl ten stejný, který se vrátil ze školy.

Svým způsobem to byla dobrá věc. Před tím, než Harry odjel, tak byl velmi zranitelný a křehký. Všeho se bál a byl ve všem závislý na Luciusovi. Harry ztratil svou kuráž a nebyl sám sebou. Lucius to ani nezpozoroval, protože neznal Harryho před manželstvím.

Lucius se nezlobil na tohoto Harryho. Rád se staral. Těšilo ho, že mohl svému manželi nabídnout své rameno pro oporu, mohl o něj pečovat a chránit ho. Nicméně když o tom tak přemýšlel, tak musel připustit, že ta jeho záliba byla dost sobecká. Ano, ovšem, Lucius Malfoy byl neuvěřitelně sobecký muž, ale ne pokud se jednalo o jeho rodinu nebo lidi, na kterých mu opravdu záleželo.

Zatímco jeho manžel byl poněkud mírný a klidný, byl také docela dobře ovladatelný. Lucius ale musel připustit, že chtěl, aby byl chlapec sám sebou a ne snadno manipulovatelný. Stal se víc závislým na Harrym a hodně se o něj staral. Je bez pochyb, že Luciusova náklonnost nemohla být zřejmější.

Jako každý muž, který měl vždycky všechno, tak i Lucius měl rád výzvy. A co mohla být pro Zmijozela větší výzva než mít Nebelvíra za manžela?

Byly to teprve tři dny, co se Harry vrátil na panství a byly to docela zajímavé dny.

Lucius musel přijmout fakt, že jeho manžel a syn mezi sebou nebudou komunikovat jako dva normální lidi a každé jejich společné jídlo bylo doplněno společným hašteřením. Lucius neočekával, že by to chlapce mělo v brzké době unavit. Ale zřejmě si nastavili určité hranice, které navzájem nepřekročili. Proto škádlení a pokoušení nikdy nevedlo k proklínání a bylo zábavnější než cokoliv jiného.

Lucius také hodně času trávil s Harrym. Povídali si spolu, dlouho se procházeli v zahradě, kde Lucius pomocí kouzla odstranil sníh z cesty, hráli spolu šachy, plavali v bazénu.

A líbali se.

Lucius políbil Harryho venku mezi zasněženými stromy. Přitiskl si chlapcovo pružné tělo k sobě pod záminkou, že je moc chladno, tak aby se zahřál. Nezáleželo na tom, že oba byli kouzelníci a mohli na sebe použít tolik zahřívacích kouzel, kolik si jen umanuli.

Lucius si nemohl odpustit nepolíbit Harryho, když chlapec právě vylezl z bazénu a tak krásně se jeho mokré tělo lesklo. Stejně jako domácí skřítek Lucius spěchal, aby mohl svému manželovi podat ručník, jen aby měl dobrý důvod dostat se do těsné blízkosti Harryho. Dotknout se ho.

Byl z toho všeho vzrušený. Bylo to, jako kdyby dělal něco zakázaného a mohl být u toho každou chvíli chycen. No dobře, byla tu ještě určitá šance, že by je mohl Draco vyrušit a to by bylo trapné, ale jinak si Lucius vůbec nebyl jistý, proč by líbání svého vlastního manžela v jeho vlastním domě mělo být jako ochutnávání zakázaného ovoce.

Luciusovi nikdy nebylo nic odepřeno. Byl schopný mít vše, co chtěl a kdy to chtěl. Ovšem teď to byl on, kdo si sám sobě odpíral Harryho. Lucius si byl ale dobře vědom toho, že jestli bude se svými kartami dobře hrát, tak bude mít Harryho ve všech směrech, které chtěl. Všechno to škádlení ho dovádělo k šílenství. Bylo to takové sladké mučení.

Nicméně, Lucius věděl, že Harry ještě nebyl připravený.

Lucius si byl vědom toho, že musí být vděčný alespoň za to, že jeho mladý manžel je k němu už alespoň přitahován. Vzhledem k tomu, co všechno se mezi nimi stalo, byl malý zázrak, že před ním Harry s křikem neutíkal.

I když to nedal najevo, tak byl Lucius velmi překvapený, když se s Harrym setkal o víkendu v Prasinkách a chlapec na něj skoro skočil. Bylo to pro něj velké překvapení. Bylo to mnohem víc, než v co Lucius doufal.

Nebylo pochyb. Lucius byl velmi přitahován chlapcem, když uviděl poprvé Harryho v jejich svatební den. Přirozeně, že po tom všem, co se stalo, potlačoval své vášnivé city ke svému manželovi. Pokoušel se o chlapce starat podle svých nejlepších schopností, doufajíc, že by mu bylo odpuštěno přinejmenším do té míry, že by Harry nechtěl od něj odejít i s jejich dítětem. Kromě toho, Lucius cítil vinu.

Luciusovi bylo dovoleno dívat se, jak chtěl. Dotknout se ale neměl odvahu. Teď Harry rozbil to pravidlo sám. Bylo zřejmé, že chtěl, aby se ho dotkl. Nicméně, i skutečnost, že chlapec nechal Luciuse, aby ho políbil, ještě neznamenala, že byl připraven zajít dál.

Bylo to docela příjemné, ale všechny ty polibky a doteky způsobily, že Lucius dychtil po něčem víc. Věděl přesně, co by chtěl, ale věděl, že jestli by náhodou zašel moc daleko, tak by mohl zničit všechno mezi nimi. Proto Lucius udělal to, co udělal. Odstrčil Harryho pryč, letmo ho políbil na čelo a poslal chlapce do postele. Samotného.

Severus Snape byl asociální, nepříjemný mrzout. Tedy, alespoň se jím snažil být. Asi patnáct let byl Smrtijedem a špionem a tohle bylo přesně to chování, které se mu hodilo. Mohl být tak mlčenlivý a nepříjemný, jak si jen přál. Čím méně měl přátel a rodiny, tím méně lidem byl nucen lhát.

Severus si také všiml, že tahle maska se k němu vlastně velmi hodí. Skutečně neměl většinu lidí rád. Některé nenáviděl s vášní sobě vlastní.

Jako asociální, nepříjemný mrzout by Severus Snape měl nenávidět Vánoce. To by se alespoň od něj čekalo. Ale je to opravdu tak?

Ha! Špatně. Severus neměl nenávidět Vánoce. Prostě nemohl. Bez ohledu na to, jak moc si to Mistr lektvarů přál, aby se mohl mračit na všechny ty hlouposti spojené s Vánoci, on prostě NEMOHL.

Všechny ty křiklavé ozdoby, nezdravé sladkosti, skučení dětí a červené tváře, opilé kouzelníky a pokrytecké sentimentality. Severus ač si přál sebevíc, tak to nemohl nenávidět. A kdo za to mohl? Malfoyovi, nikdo jiný. Samozřejmě.

Když v Severusově životě něco nešlo, tak jak si přál, tak za to většinou mohl Potter (nezáleželo na tom, který), Brumbál nebo Malfoy (také nezáleželo který).

Tentokrát to bylo kvůli Luciusi Malfoyovi, který se snažil podle svých nejlepších schopností znemožňovat Severusovi nenávidět Vánoce. Jeho panství bylo krásně nazdobeno – umírněně a vkusně. Nebylo tam žádné jmelí, žádní veselí sobi a žádní Otcové Vánoc. Vánoční večeře byla vždycky něčím, na co se opravdu těšil a to nešlo jen o jídlo, které bylo výjimečně dobré, ale Luciusovi se také vždy podařilo opatřit vzácné a mimořádné dobré ročníky vína nebo láhev něčeho, o čem Severus ani nikdy neslyšel.

Dokonce se i těšil na svůj vánoční dárek, protože to obvykle byla nějaká vzácná a cenná kniha. A on si každý rok přivstal a tak trochu jako malý horlivý chlapec vyčkával svou sovu, až v rukou konečně bude držet vzácnou knihu.

Ovšem že všechno mělo svou cenu. S knihou Severus Snape také musel přijmout pozvání na novoroční slavnost, kterou nemohl odmítnout, jestliže přijal knihu.

Tihle Malfoyové!

Z nějakého důvodu si Lucius myslel, že je jeho posláním zlepšit Severusův život. V jiném slova smyslu-míchat do života. Dělat z něj víc společenského života. Grrr!

Ale alespoň se Lucius nesnažil pozvat hlavní obtěžovatele jeho života. Na rozdíl od Albuse Brumbála, který by to zajisté udělal. Severus by pak strávil celý večer tím, že by se jim snažil vyhýbat. Bývali neuvěřitelně vytrvalí. Mistr lektvarů nemohl pochopit, co na něm viděli, proč by ho někdo považoval za hodného sledování. Nebyl moc na romantiku.

No, Severus Snape naprosto odmítl zvážit všechny možnosti…

 

Dva dny před Novým rokem jako obyčejně spolu snídali dva plaví Zmijozelové a tmavovlasý Nebelvír. Lucius se rozhodl, že je čas, aby informoval svého milovaného manžela o svých plánech na 31. prosince.

 „Harry, potřebuji ti něco říct,“ promluvil Lucius nahlas.

„Ach, jak tuhle větu nemám rád,“ mumlal chlapec. „Nebude se mi to líbit, že?“

„Ne, nebude se ti to líbit už proto, že ty nejsi normální člověk, Pottere, tvoje koště má krátké větvičky.“ odfrkl Draco.

„Ž to říkáš zrovna ty, Malfoyi!“

„Měl bys mi říkat Draco, jinak si nebudu jistý, jestli mluvíš se mnou,“

„Věř mi, Draco, že moc dobře poznáš, kdy s tebou mluvím, možná bych mohl použít svou hůlku, aby vyjádřila mé city k tobě, co ty na to?“

 „Vy oba, můžete se bavit jako normální lidi, ne?“ přerušil Lucius oba mladíky.

„Ne,“ odpověděli dvojhlasně. Alespoň na něčem se shodli.

„Dobře, to, co jsem chtěl, je, abys věděl,“ starší světlovlasý kouzelník se díval na Harryho. „ Že budeme mít tradiční novoroční slavnosti.“

„Ach,“ Harry si nebyl jistý, co se od něj očekává. No, ale představa malé oslavy, na které by byla jen jeho rodina a přátelé, by se mu líbila, ale měl podezření, že si ani nedokázal představit, kolik měl Lucius přátel. „ Kolik lidí?“

 „Sto, možná dvě stě.“

„Co?“ zůstal Harry zírat.

„Pravděpodobně jich tento rok bude víc, když si tě můj otec vzal,“ ušklíbl se Draco. „Někteří lidé obvykle odmítli naše pozvání, protože si myslí, že jsme moc… temní? Nebo něco takového. Kromě toho, nenechají si ujít příležitost uvidět spratka-který-přesto-všechno-stejně-přežil.“

„Takže já jsem hlavní atrakce?“ naštval se Harry.

„Celý kouzelnický svět se o tebe velmi zajímá, Harry,“ uvedl Lucius. „ Jsi stále proslulejší. Zvlášť teď. Nedá se s tím nic dělat.“

No jistě. Od té doby, co Holoubková vydala ten její velmi zadumaný článek, lidé zešíleli. Počet sov, který mu každodenně přicházel, se zvýšil desetkrát. Lucius byl přinucen jednoho skřítka přiřadit k ruce Postymu, který se staral o poštu. Také na druhý den od toho článku poslal do Denního věštce prohlášené, které potvrdilo, že Harry byl v jiném stavu, aby zastavil šířící se zvěsti. A byl si dobře vědom toho, že se objeví další články, ve kterých se bude psát o Harryho “skutečném“ rodičovství a tak dále.

Nicméně, Harry vypadal zničeně. „Nechci jít na slavnost s 200 lidmi, kteří na mě budou zírat a chtít po mě autogramy.“

„Pokud se budeš skrývat, tak se začnou šířit všelijaké pověsti,“ Lucius byl připravený na tenhle druh rozhovoru, od Harryho nic jiného nečekal. „Kromě toho, budeš si muset na podobné situace zvyknout.“

„Kdo jsou ti lidé, které jsi pozval?“ dožadoval se Harry odpověď, nezněl stále moc přesvědčeně.

„Jen důstojné lidi. Čistokrevné kouzelníky ze starobylých rodů, nějaké obchodní partnery mého otce, ministerské pracovníky,“ uvedl Draco.

„Nikdo, koho bych rád viděl, že?“ rozzlobil se chlapec. „Mám-li se účastnit, pak budete muset pozvat i nějaké lidi, které znám.“

Draco se tajně rozhodl, že Harry začal přemýšlet jako skutečný Malfoy a trochu jako Zmijozel. Určitě to ale nebyla dobrá věc, protože se s ním nebude dát tak dobře manipulovat. Ne, že by Draco plánoval vzít si otcova manžele jako výhodu… ach, no dobře, to bylo přesně to, co plánoval. Světlovlasý aristokrat trucoval, ale k ničemu mu to nebylo, protože nebyl středem pozornosti.

 „Jako koho?“ přimhouřil Lucius oči.

„Nech mě přemýšlet… například Weasleoyvi, možná Hermiona a Neville. Nebo Lenka a Remus, ach, pozvi Remuse. Lidé z řádu, možná Tonksovou, „ podíval se na Draca. „Ona je tvá sestřenice mimochodem. Její matka je Andromeda Blacková.“

„Chceš, abych pozval vlkodlaka a popřeného ostudného člena rodiny, mudlorozeného a lidi, s kterými vedeme rodinný spor? A jen Merlin ví, koho dalšího,“

 „Jsou to moji přátelé,“ Harryho tón byl obranný.

„Máš velmi… nevhodné přátele,“ zamračil se Lucius. Ustupoval od té doby, kdy se dozvěděl o Harryho těhotenství. Pokud by ale pozval Harryho přátele do svého domu… to by bylo něco jiného. A to ani nebyl problém. Problémem by bylo, že Lucius byl ještě dost naštvaný na Weasleyovy i vlkodlaka za to, co udělali, a nemohl vidět, že jim Harry tak snadno odpustil.

Harry s tím nesouhlasil, jak by pozorovatel mohl posoudit podle tenké čárky, do které stáhl rty.

„Moji přátelé jsou mnohem lepší než všichni ti okázalí čistokrevní kouzelníci a ministerští pracovníci, kteří jen touží vidět chlapce-který-přežil! Mají mě rádi jen právě pro to. Ne proto, kým doopravdy jsem.“ Harry se zhluboka nadechl a hlasitě vydechl: „Tobě se to líbí, že?“ zněl dost vyčítavě.

„Líbí co?“ Lucius se moc nechytal. Už si zvykl na to, dát svému manželovi všechno, co chtěl, ale začínal přemýšlet o tom, jestli to byla dobrá věc.

„To, že jsem zasraný chlapec-který-přežil!“

„Samozřejmě, že ano,“ velmi ho zajímalo, kam tohle směřuje. „To zlepšuje pověst naší rodiny.“

„Jsi stejný jako všichni ostatní! Chceš mě jen kvůli tomu hloupému titulu,“ obvinil ho Harry.

„Ne, nechci tě jen kvůli tvému titulu. Připouštím, že bych si tě nevzal, kdybys byl jen tak nějaký Harry Potter…“

„Děkuju! To je všechno co jsem potřeboval vědět!“ vykřikl chlapec tak hlasitě, jak jen mu to hlasivky dovolily.

Lucius s pohledem na Harryho ustupoval. Chlapec otevřel dveře od jídelny a s třeskem je zavřel, zdánlivě to vypadalo, že se před rozzuřeným chlapcem otevřely samy. Byla to působivá ukázka bezhůlkové magie.

Lucius si pro sebe zaklel, což u něj bylo dost nezvyklé, ale dle jeho názoru, tohle byla přesně ta situace, která to vyžadovala.

„Tak to šlo hladce, jako po másle, otče,“ komentoval Draco a Lucius měl skoro neodolatelnou touhu něco po svém synovi hodit. Nebo možná na něj poslat nějaké hodně ohavné kouzlo.

Nakonec se ale omezil jen na zamračení a následoval svého manžela.

Harry si právě lehl nebo spíš sebou praštil na postel a začal plakat, když uslyšel, že se dveře do ložnice otevřely. Ten zatracený parchant se ani neobtěžoval zaklepat!

„Vypadni!“ křičel Harry. „Vypadni, nenávidím tě!“

„Ach, ne,“ Lucius zněl naštvaně. „Nikam neodejdu, ne před tím, než ti neosvětlím všechny důvody.“ Muž si sedl na postel, popadl Harryho za ramena a otočil si ho k sobě. Chlapec se na něj díval vleže s širokýma ubrečenýma očima.

„Nech mě být!“ Harryho hlas se chvěl, ale kroucení a mlácení mu k ničemu nebylo, protože Lucius ho pevně držel za ramena.

„Ne, nenechám tě být. Teď mě budeš poslouchat,“ Lucius zněl zcela vážně. „Vzal jsem si tě, protože jsi chlapec-který-přežil. Opravdu nechceš, abych ti tohle popřel, že ne? Oba víme, že to tak je. Jsem Zmijozel. Jestli něco chci, tak to také udělám a nemám ve zvyku přemýšlet o tom proč a kdyby. Chtěl jsem tě, protože jsem tě mohl mít. Připouštím, že jsi byl něco jako trofej pro mě. Velmi roztomilá trochej, jak jsem zjistil.“

Harry se rozzuřeně díval na svého manžela.

„Ale opravdu si myslíš, že je to tvůj titul, čeho si na tobě cením nejvíc?“ pokračoval Lucius. „Už dávno jsem si všiml, že jsi víc než to. Ty nejsi jen krásná věc; nejsi nic z toho, co jsem očekával, že budeš, jsi mnohem víc. Jsi chytrý a silný a směšně laskavý a ochotný odpouštět, na což si nemůžu stěžovat, hlavně od té doby, co jsem z této vlastnosti dost vytěžil.“

„Jestli ještě něco tak hloupého od tebe uslyším jako dnes, tak tě normálně přehnu přes koleno a pořádně ti naplácám.  Pokud ale máš takové věci rád, tak nemá smysl je používat jako trest,“ Lucius se ušklíbl, když Harryho tváře hořely karmínem.

Pak pustil chlapcova ramena a prsty z čela oddělal rozcuchané pramínky tmavých vlasů. „Už ses trochu uklidnil?“

Harry přikývl a zhluboka vydechl vzduch.

„Jsi tak moc emotivní,“ Lucius pokračoval a hrál si s manželovými vlasy. „A můžeš pozvat Weasleyovy a tvé další přátele. Pokud tedy musíš. Ale ovšem, že se mi to nelíbí, nemám je rád… ale tobě se pravděpodobně nebudou líbit lidi, které jsem pozval já. Jen se ujistit, že odejdou hned po tom, co večírek skončí.“

To vykouzlilo na Harryho tváři úsměv.

„Děkuji! Myslím, že jsem… promiň…“

„Ano, jsi,“ souhlasil Lucius a usmál se na chlapce, aby mu ukázal, že již na všechno zapomněl a odpustil mu. Nahnul se a pořádně Harryho políbil.

33. kapitola Dokonalé domácí štěstí

Draco přepadl Harryho pokoj a hráli spolu Řachavého Petra. Zmijozel tvrdil, že se samou nudou zblázní. Když se Harry ptal, proč se neodletaxoval k jeho přátelům nebo tak něco, Draco mu vysvětlil, že se chtěl uvolnit a se Zmijozelskými to opravdu nebylo možné. Všechno to pohrávání si a demonstrace síly byli dost únavné, jeden si pořád musel hlídat každé své slovo, ale s bezradným Nebelvírem si nemusel dělat takové starosti.

„Bezradný!“ zavolal Harry uraženě. „Přišel jsi sem, abys mi říkal, že jsem hloupý, tak odejdi!“

Draco protočil oči. „Netrucuj, Pottere. To měl být kompliment. Ty nejsi hloupý… no nebo alespoň jsem ti to přesně neřekl…“ světlovlasý kouzelník se šklebil. „Myslel jsem tím to, že ty celou dobu neintrikuješ a zrovna teď jsem zjistil, že je to pohodlné. Ve tvé přítomnosti také nemusím intrikovat a to je fajn. Intriky jsou únavné. Uklidni se. Můžeš?“

Harry si odfrkl. Naučil se už ignorovat polovinu věcí, které vyšly s Dracových úst. Také to byla jediná možnost, jak s ním vycházet.

„Otec mi řekl,“ Draco pokračoval v konverzaci ve zdánlivě náhodném tématu, což ale nesedělo k jeho záblesku v očích. „Že ten můj bratr byl nedávno trochu nezkrotný.“

„Bratr? Co když to bude děvče?“ V Harryho tónu byla určitá výzva.

„Jen se v téhle věci snažím být optimistou, v této rodině jsme všichni muži, dokážeš si představit, že by se ti narodila holka?“ Draco ukazoval na Harryho břicho. „Ale ne z důvodů, které si teď asi myslíš. Já neříkám, že bych měl něco proti holkám. Tedy když na mě použije někdo Oblivate a vymaže mi všechny vzpomínky na Parkinsovou, tak pak už proti nim nic mít nebudu,“ Harry se začal smát. „Ale jsem praktický. Co bychom mi tři chlapy dělali s holkou? Přemýšlej trochu, Pottere!“

Harry musel s nechutí souhlasit. Jediná dívka, kterou dobře znal, byla Hermiona. A on pochyboval, že by byla klasickým prototypem děvčete. A dívkám jako je Levandule nebo Parvati se snažil za každou cenu vyhnout. Nebo Pansy Parkinsonové. Byly prostě děsivé. Byly cítit jako květinářství, měly dlouhé nehty, které vypadaly, jako kdyby krvácely a mohly by být použity k odlupování něčí kůže. A celou dobu si spolu jen povídaly.

Harry se otřásl.

„Ale ty jsi ten, kdo tady bude matkou, za mnou nepřijde, až bude chtít ve vlasech uplést copánky, bude chtít mít čajovou párty nebo prostě jen bude chtít vyzkoušet postříbřovací kouzlo na tvých vlasech,“ světlovlasý kouzelník se ušklíbl, jeho odpor byl zřejmý.

Harry musel souhlasit, že to znělo děsně: „Jak víš, že holky dělají tyhle … věci."

„Ach, zjistil jsem to dost otřesným způsobem,“ otřásl se Draco. „Znám Pansy a Millicent už od batolat. Vždycky jsme si spolu hráli na rande. Věř mi, že to byla víc než jen demolice vlasů. Ano, holčičky jsou z dálky roztomilé, ale doma bys ji mít nechtěl.“

Harry nevěděl proč, ale musel se zeptat.

„Chybí ti tvá matka, Draco?“

Zmijozel byl nějakou dobu zticha. Harry se obával, jestli ho nevyfackuje nebo ještě hůř – neprokleje.

„No,“ promluvil nakonec Draco nahlas. „Já myslím, že svým vlastním způsobem mi má matka chybí. Ale Narcissa mi nijak zvlášť nechybí. Chybí mi mít matku.  Nikdy jsem opravdovou neměl. Jestli to komukoliv řekneš, tak tě zabiju, ale strávil jsem hodně času tím, že jsem přemýšlel, co všechno by mohlo být jinak. Skutečná matka. Marné, ale stále…“

„Otci se to vždycky podařilo ututlat, ale moje matka byla… tak šílená jako Bellatrix, jen to uměla líp schovat. Obávám se, že to mají Blackové v krvi, myslím tím to šílenství. Když se s ní můj otec oženil, tak by to člověk neřekl, ale po té, co mě porodila, byla Narcissa úplně mimo. Potom, co mě skoro uškrtila, jen proto, že jsem nechtěl přestat plakat, ji Lucius už nikdy nenechal v mé blízkosti. Ne že by se o mě zajímala. Lucius se ji snažil zaměstnávat nákupy a návštěvami svých přátel. Pak se vrátil Temný pán. Během první války se moc nezapojovala, ale po tom, co zavřely Bellatrix do Azkabanu, byla Narcissa pěkně naštvaná. Zatímco otec se snažil přijít na způsob, jak se od něj co nejvíc odprostit, tak Narcissa se s ním o to víc zaplétala. Byla mezi smrtijedy, kteří odmítali připustit, že byl pryč, kteří bojovali proti bystrozorům a… Nikdy jsem ji nebyl v Azkabanu navštívit. Otec byl. Říkal, že je beznadějná. Že se zbláznila. A to je všechno. A já už o tom prostě nepřemýšlím.“

 „Neměl jsem se ptát.“

„Jsi rodina, máš právo to vědět,“

Harry chtěl říct, že je mu to líto, ale nemyslel si, že by Draco ocenil, kdyby ho litoval. Ale ještě nikdy neviděl v Dracových očích tolik smutku, tolik kapitulace.

„Někdy přemýšlím o tom, jaké by to bylo, kdyby byli moji rodiče naživu,“ místo toho přiznal Harry. Zdálo se to fér, že za to, co mu odhalil Draco, by měl také něco odhalit na oplátku.

„Jsi Nebelvír, můžeš být sentimentální,“ smutně se usmál Draco.

„Ach, nemusíš si dělat starosti, nikomu neřeknu o tvých nebelvírských sklonech,“ škádlil ho Harry.

„Velice ti děkuji. „ ušklíbl se Draco. „ No, ale tebe budu moc vždycky oslovovat “mami“.“

Harry zůstal zírat na blonďáka. „Neřekl jsi to nahlas, že ne? Ehh, neopovažuj se! Pokud ano, tak mám nárok, tedy pokud s tím souhlasíš, využít svých rodičovských práv a přehnout tě přes koleno!“

Draco vypadal ohromeně: „Jak zmijozelské od tebe, ale teď věnuj pozornost hře,“ ignoroval ho Draco. „To není žádná legrace, když mě celou dobu necháváš vyhrát.“

„Přál sis to!“

 

Poslední prosincový den přišel rychle. Harry byl velmi nervózní a měl pro to víc než jeden důvod.

Tohle bude jeho první vystoupení na veřejnosti od té doby, co se kouzelnický svět dozvěděl, že je těhotný. Ach, kdyby se mu někdy pod ruku dostala Holoubková…! Mladý muž se obával jejich reakcí. Co tomu řeknou lidé? A co mu řeknou jeho přátelé? Mnoho z nich to nevědělo. Pche… věděl, že už musely proběhnout nějaké odezvy na zprávu, že je těhotný, ale Harry mohl číst jen poštu od svých přátel.

Lucius prohlásil, že by si nechal dřív zlomit hůlku, než by Harrymu dovolil číst ty nesmysly, které by ho tak akorát rozrušily. I k Dennímu věštci neměl přístup. Jistě! Pravděpodobně vymýšleli příběhy o tom, jak jeho dítě bylo počato s pomocí černé magie a kdo ví co ještě!

Harry se zamračil a vztekal se po každé, když připustil (ale jen sobě), že by bylo lepší, když nevěděl o ničem, co se psalo v tisku. Ale stejně se mu nelíbilo být chráněný. Jedné jeho části se ale ulevilo, protože nemusel řešit žádné případné otázky, dokonce i ty pozitivní. Vlastně hlavně ty kladné.

Možná Harry jen nechtěl vidět, jak byli kouzelníci potěšení skutečností, že jejich hrdina, chlapec-který-přežil znova udělal něco mimořádného. To bylo skvělé.

Čím méně bylo zmíněno o jeho “stavu“, tím lépe. Nebylo to bezpečné téma. Ale záleželo na Harryho náladě.

Když Draco navrhl, že by asi měli vytisknout zvláštní řadu zpívajících přání se smějícími batolaty nebo skotačící jednorožci, tak blondýn zjistil, že Harry měl hodně dobrou trefu a krupicová kaše na tváři nebyla úplně nejlepší. Navíc jeho otec se nepřidal na Dracovu stanu proti svému rozhněvanému manželovi.

Harry věděl, že byl v poslední době dost emocionální a občas dokonce i nerozumný, ale to nebylo všechno. Opravdu nerozuměl tomu, co se děje, ale od té doby co porazil Voldemorta to bylo jako kdyby se vzbudil z nějakého omámení nebo snu. Harry mohl cítit svou důvěru a sílu, jak se k němu zase vrací a to bylo skvělé.

Ale fakt, že bude muset čelit asi 200 lidí a ti budou zírat na něj, na chlapce-který-přežil, chlapce-který-se-oženil-s-notoricky-známým-Luciusem-Malfoyem a chlapce-který-otěhotněl a díky tomu byl neskutečně nervózní a rozpačitý.

Budou se ho ptát na blbé otázky? Budou po něm chtít autogram jako někteří z jeho spolužáků? Harry doufal, že se nebudou pokoušet dotknout se jeho rostoucího břicha. To by určitě skončilo tím, že by mu Harry vyhrožoval hrůznou vraždou a šel by si pro svou hůlku. “Věštec“ by pak v článcích naznačoval, že se zbláznil a na druhý den by měl buď víc fanoušků, nebo nenávistných dopisů, které mu stejně nebylo dovoleno číst, protože se ho Lucius Malfoy snažil chránit, někdy to byl takový přehnaně starostlivý osel…

Harry praštil hlavou o stůl. Nechtěl už o tom přemýšlet. Jeden by si myslel, že už se přes to dostal. Ale asi ne. I když, Harry nebyl žádná královna dramatu. Po tom, co se seznámil s Dracem Malfoyem už věděl, co si pod tím pojmem má představit.

Avšak pravdou bylo, že byl Harry kvůli večírku nervózní. Když se to řeklo hodně zlehčeně.

Taky tu byli všichni ti lidé, co Lucius pozval. Ministerští pracovníci, čistokrevní, bohatí blbci a snoby … Harry si neděl žádné iluze s kým se to Malfoyovi vlastně přátelili, měl-li být chlapec upřímný sám k sobě, tak by si musel přiznat, že ti lidé byli přesně jako Malfoyovi.

Ale oni byli také něco mnohem víc. Byl víc než jen bohatí, snobští, slepě fanatičtí čistokrevní.

To byla jedna z Harryho omluv, druhá byla dítě a třetí by možná mohla být povinnost, protože byl ženatý… Ano, ale faktem asi bylo, že Harry měl zřejmě potřebu se na něco pořád vymlouvat na něco nebo někoho, aby mohl zůstat v panství. Dokonce začínal mít rád Draca (tedy alespoň jeho masochistická část začala mít toho spratka alespoň trochu ráda) a chtěl se líbat s Luciusem.

Většinu času byl tak zmatený. Tenhle život prostě nemůže být jeho, ne to prostě nemůže být pravda. Harry k Luciusovi táhly nějaké city, ale byly velmi sporné. Lucius byl krásný a nikdo se zdravým rozumem by to nepopřel, tedy snad s výjimkou Rona, Hermiona by asi zdráhavě souhlasila, Harry by na to klidně vsadil hůlku. Ano, Harry chtěl toho muže líbat. No, ale taky chtěl sardinky, pomerančovou zavařeninu a kečup s ovesnými vločkami a bylo mu úplně jedno, že Malfoyovi nikdy nepozřeli “takovou strašnou obyčejnou mudlovskou šlichtu.“

Sečteno a podtrženo ty jeho chutě, který byly zapříčiněny jeho těhotenstvím, byly dost nerozumné. Ach ano, četl některé z těch knih o těhotenství. Psalo se v nich o tom, že v závislosti na prostě divných věcích, které se budou dít s jeho tělem a myslí, tak se stane pravděpodobně nadrženější než obvykle. Když se k tomu přičte, že zrovna přechází pubertou, což samo osobě znamená, že bude nadrženější… A navíc neměl ty chutě věky, protože měl Harry plnou hlavu jiných věcí a teď cítil, jakoby ho ty nekontrolovatelné hormony napadly plnou silou.

Tak, Harryho tělo ho klamalo, jedna jeho část chtěla, aby se Lucius o něj tak staral a druhá jeho část chtěla křičet, že to byla chyba… to byla ta část, která se probudila nedávno, ta která se chtěla vzbouřit, bojovat proti něčemu! Ta jiná část chtěla jiného Luciuse. Harry si pamatoval, jak se jeho manžel k němu choval po té nehodě, jak bezpečně se cítil, ochraňován, to jak Lucius zdánlivě uhodl každou jeho potřebu, včetně těch, o kterých ani sám Harry nevěděl.

Takový zatracený nepořádek…

A teď ten večírek, jako kdy se potřeboval cítit ještě víc nabroušeně! Dobře…

Aby to bylo snesitelnější, tak Harry pozval každého, koho znal. Ale účast potvrdili jin Weasleyovi, Hermiona a Remus s Tonksovou. Zbytek jeho kamarádů z Nebelvíru se vymluvili, že už mají jiné plány, Harry ale doufal, že se jednoduše jen bojí přijít na Malfoy Manor. Rozuměl by tomu, pokud by to bylo tak, ale Harry by byl rád, kdyby to řekli narovinu. Jen Hagrid  otevřeně připustil, že by se necítil mezi těmi “ bohatými a snobskými lidmi“ moc dobře. A poloobr měl pravděpodobně pravdu. Ne, že by tam sám Harry patřil.

Dobře, alespoň že tam nebude úplně sám. Harry byl rád, že tam Weasleyovi po tom všem přijdou. Ve skutečnosti byli velmi dychtiví, aby tam pro něj mohli být. Aby ho mohli chránit navzdory všemu. Ne, že by to řekli, ale Harry uměl číst mezi řádky. Bylo to potěšující a Harry jim už odpustil, že ho nechtěli pustit na Manor. Neměli právo to udělat, ale možná, že to nakonec nebyla tak špatná věc.

Harry byl přinucen se přestat schovávat před tím, než by se to stalo zvykem. Začal vidět, že Lucius a Artur s Molly měli úplně jiné představy o tom, jak správně jednat s dětmi a členy rodiny. Weasleyovi byli přísní a věřili v zákazy, co se týkalo výchovy dětí, chtěli dělat jen správnou věc a ujistit se, že budou následovat pravidla.

Oproti tomu Lucius věřil, že je lepší splnit své rodině každý rozmar, i když by to znamenalo, že je zkazí nebo by jim to ublížilo. Harry nemohl vždy mužovi důvěřovat s omezováním jeho osoby. Lucius nikdy před tím nestanovil žádné hranice nebo pravidla. Kromě toho, Malfoyovi měli na rozdíl od Weasleyovích jinou morálku. Byli ten typ rodiny, kteří začínali večeři moučníkem, na snídani pili šampaňské, svým dcerám dávali rady na svádění starších kouzelníků, kteří se jim tak moc líbili, i když to náhodou byli jejich profesoři…

Na druhou stranu, Lucius mu toho dal tak moc, vlastně všechno, co Harry chtěl a tak se v chlapci vyvinul silný popud nezklamat svého muže, neztrapnit ho. Lucius mu vždycky jemně naznačil, co by chtěl, aby Harry udělal, například být tak reprezentativní jak jen je to možné. Žádný tlak, ale i tak se pod ním Harry octnul, protože chtěl zoufale potěšit svého muže.

Viděl, že to bylo stejné jako s Dracem. Blonďák se stával nadšeným vždycky, když ho Lucius pochválil za dobré známky a i když mu muž nic neřekl, Harry si přál, aby měl lepší známky.

Merline, byl zvyklý na úplně jiné vztahy, na jasný přístup. Všechny ty intonace a jemné narážky byly pro něj matoucí, bylo to pro něj hrozné peklo.

Ale Harry se dočkal své pomsty.

Harry se díval na svého “drahého manžela“ a pokoušel se ovládnout svůj výraz, když se chystal oznámit, kteří jeho přátele se chystají přijít, což mu způsobovalo zlomyslnou radost. A po výměně odpovídajícího úšklebku s Dracem se začal chlapec skoro dusit jahodovo-tvarohovým koláčkem, když si náhle uvědomil jako moc by do téhle “rodiny“ mohl zapadnout. Rozhodně líp než čekal.

Harry se ještě jednou podíval na sebe do zrcadla, pak se podíval na jeho úžasné šaty, které ležely na jeho posteli a čekaly na něj. Povzdechl si. Nechtěl to udělat. Opravdu, ale opravdu nechtěl.

Měl za sebou několik rozhovorů. To znamená, že se Lucius a Draco snažili mu vysvětlit, jak by se měl během “večírku“ chovat. V Harryho případě to znamenalo, že všechny hnusné věci, kteří někteří lidé budou říkat a hlavně neztrácet nervy, s úsměvem jako nějaký hlupák ignorovat. No to se snadněji řekne, než udělá… pravděpodobně. Ale on se to chystal alespoň zkusit.

Vzhled byl jedna z věcí, o kterou Malfoyovi dbali.

Harry stál před zrcadlem a obdivoval své břicho – nadechoval se a vydechoval, snažil se ho co nejvíc ukázat a pak co nejvíc zatáhnout. Bylo to ještě dobré, ne moc zřejmé, ale dostatečně viditelné. Alespoň se stále vlezl do svých šatů. Pravděpodobně ne na dlouho. Očekával, že od teď se bude jeho břicho každý den víc zvětšovat, až bude jako balón.

To ale neznamenalo, že na to byl připravený.

Šaty mu dobře seděly. Líp než kterékoliv jiné, které dřív nosil. Kalhoty byly pohodlné, seděly mu dokonale, což znamenalo, že je pravděpodobně bude nosit jen krátký čas, protože jeho postava už nikdy nebude taková jako v této fázi těhotenství. Plášť, který měl na sobě, zakrýval skutečnost, že Harryho tělo nebylo tak dokonalé, jak by se dalo z jeho dlouhých a štíhlých nohou předpokládat.

Avšak nebyl to jen střih, co dělal ty šaty tak fantastické. Látka byla tmavě zelená, jemná a hebká, ale také teplá, aby se hodila k příslušnému ročnímu období, ale zároveň nebyla tlustá nebo nějak těžká. Plášť byl zdoben vyšívaným propracovaným vzorem nějaké vinoucí se rostliny, ale nit byla ve stejné barvě jako látka, takže to nevypadalo nikterak přehnaně, jen to plášti dodávalo texturu a lesk. Harrymu se to docela líbilo. Bylo štěstí, že Malfoyovi měli opravdu dobrý vkus a nesnažili se dávat na obdiv své bohatství tak, že by se pokrývali vrstvami zlata a drahých kamenů, jak to dělávali někteří kouzelníci.

Pak se ozvalo zaklepání na dveře.

„Pojď dál,“ zavolal Harry a skončil se svými šaškárnami.

Byl to Lucius.

„Vypadáš moc pěkně,“ složil mu blondýn poklonu.

„Díky,“ rozzářil se Harry. Díky chvále cítil, jak se mu po těle rozlévá teplo. Pak jeho výraz náhle zvážněl, když si chlapec vzpomněl, kam ho jeho manžel povede. „Musím?“ zakňučel Harry.

„Ano, musíš,“ Lucius se pokoušel dívat lítostivě, když natáhl ruku a jemně pohladil manželovu tvář hřbetem ruky. Muž si prostě nemohl pomoct – Harry vypadal tak roztomile a oslnivě v jeho fantastickém hábitu, který nechal jeho neobvyklé oči vyniknout ještě víc než obvykle.

„Kromě toho, tví přátelé budou zklamaní, pokud tě tam dnes večer neuvidí,“přidal starší kouzelník.

Harry přimhouřil oči. „Pokud si se mnou budete chtít hrát, pane Malfoyi, tak to dělejte pořádně. Já nejsem tak hloupý, jak si myslíš. Zmínění mích přátel ti k ničemu nepomůže.“

Lucius se pobaveně usmál, Merline, Harry byl úžasný!

„Ano, to bylo chabé, že?“ přiznal se.

„Mhhm,“ odsouhlasil Harry.

„Omluvám se za nedostatek jemnosti z mé strany,“ Lucius se uklonil a natáhl k Harrymu ruku. „Půjdeme?“

V reakci na to si chlapec něco zabručel pod nosem, ale stejně vzal manžela za ruku. Možná to nebude tak zlé.