1. část

 Část první - Proč mě?

Překladatelka: Izmy R.I.P.

1. kapitola Kruté úmysly

Válka byla konečně u konce. Skončilo to dřív, než skutečně začalo. Stalo se to náhle a nečekaně.

Žádný slušný kouzelník v Británii nebyl v klidu, když se chlapec, který přežil, stal chlapcem, který porazil Toho - jehož - jméno - nesmíme - vyslovit, když bojoval s Temným pánem poté, co zaútočil na Bradavický expres na konci jeho pátého ročníku.

Lucius nebyl překvapený. I když byl Temný pán neobyčejně mocný kouzelník, měl mnoho charakterových vad, které ho dělali více zranitelného než spoustu jinak průměrných kouzelníků. Voldemort byl vždy příliš arogantní, sebejistý a nikdy neporozuměl lidské povaze.

Nebylo zveřejněno, co se skutečně stalo a jaké kouzlo Potter vlastně použil. Bez ohledu na to, jak neodbytná media a Ministr byli, "Mladý hrdina" nikdy nepromluvil. Brumbál to očividně věděl, samozřejmě, ale ta "stará liška", jak ho někteří přezdívali, nikdy netoužila vyzradit jeho tajemství.

Lucius si byl jistý, že Potter dostal Pána zla paradoxně něčím jednoduchým, jako je petrificus totalus nebo incarcerous - něco takového a pak použil nějaký druh zbraně, možná nechvalně známý meč? To byla jeho verze. Bývalý smrtijed odmítal uvěřit, že by ta Nebelvírská celebrita mohla zvládnout kletbu, která se nepromíjí. Možná tam byla nějaká propracovaná past nebo část připravil ředitel a právě Potter byl ten, kdo zasadil poslední úder. Bylo to možné, protože právě on Lucius Malfoy informoval Řád o nadcházejícím útoku.

Není překvapením, že nikdo neměl podezření, Lucius a špion. Skutečně, kouzelníkovi se moc nelíbilo být nazýván špionem. Znělo to, jako by byl tajně někde ve stínu, ale takovou věc on nedělal. Nebylo na tom nic ohavného a nechutného, zrada provedená půvabně s grácií Luciuse Malfoye. A lehce.

Pokud by jakýkoliv jiný Smrtijed prohlásil, že tento kouzelník změnil strany a přešel na Světlou stranu, sám Temný pán by na něj poslal Crucio a Lucius by se tomu smál v povzdálí se svými kolegy.

Nicméně to byla pravda, přinejmenším technicky.

Vlastně, Lucius nikdy neměnil strany, protože byl vždy jen jedné straně, na své vlastní. Přestože plnit příkazy Temného pána mu nebylo vždy moc po chuti, někdy to bylo nepříjemné, ale snesitelné, byly zde i jisté zisky.

Kouzelník přísahal věrnost Voldemortovi na začátku první války, kdy působil víc jako vlivný politik a méně jako šílený Temný kouzelník, který je posedlý temnou magií, svou vlastní nesmrtelností a dospívajícím chlapcem.

Byla to chyba. Lucius si brzy uvědomil, že jejich vůdce byl posedlý svou vlastní silou, pomstou a příliš ponořen do temné magie, která je mocná a účelná, ale může ublížit, když ji uživatel zneužívá; měl požitek z prolévání krve a násilí, jeho myšlenky zacházely příliš do extrému i na dědice Malfoyů a popravdě - Lord Voldemort se měnil v blázna.

Lucius byl velmi mladý a udělal chybu, ale nebyl hloupý, stačil si to včas uvědomit a naštěstí zůstal nedotčený z první války, tvrdil, že byl očarovaný Voldemortem. Navíc, Ministr mu s radostí uvěřil. Mělo to hodně co dočinění s jeho vlivem a úplatky. Kromě toho tam bylo dost lidí, kteří nechtěli vidět zničení jedné z nejstarších kouzelnických rodin, i když neměli osobně Luciuse rádi.

Když vyšlo najevo, že se Voldemort vrátil, Lucius nabídl své služby Brumbálovi. To znamenalo poskytovat informace Řádu za účelem svrhnutí maniaka. A udělal, co slíbil. Nic víc samozřejmě. Nehodlal podlézat Brumbálovi jako mnozí ostatní, on nebude měnit své způsoby, aby se komukoliv zavděčil.

Nicméně, to z něj udělalo něco jako kouzelnického hrdinu dneška. Lucius se postaral o to, aby služby jeho a Severuse Snapea byly proslaveny a aby dostali ocenění za všechnu pomoc, kterou učinili pro Brumbála, Harryho Pottera, Řád a kouzelnický svět celkově. Ačkoliv někteří říkají, že se za peníze všechno koupit nedá, tak cena Denního Věštce je ještě nižší než si myslí. Severus zuřil, jako obvykle se nestaral o veřejné mínění, ale někdy se člověk musel postarat o staré přátele a ignorovat následující slovní napadání.

Ne že by si nezasloužili uznání. Koneckonců oni riskovali své životy špehováním nejnebezpečnějšího kouzelníka ve Velké Británii. A dál. Krátce před porážkou Temného pána, to byl Lucius, kdo přesvědčil některé Smrtijedy, jako Crabbea, Goyla a Notta, aby se obrátili proti svému Mistrovi a zajistili, aby ti, kteří zůstali věrni druhé straně, byli znehybněni a dopraveni do Azkabanu.

Samozřejmě, že ještě mnoho kouzelníků bylo přesvědčeno, že si oba Zmijozelové zaslouží hnít ve vězení. Nicméně s tím nemohli nic dělat. Nebylo dost těch, kteří by měli skutečně zájem dělat vážné problémy, a zbytek davu měl velmi krátký rozsah působnosti.

Kdo se staral o Smrtijedy, kteří změnily strany a nepůsobily žádné naléhavé problémy, když Denní Věštec žvanil o Harry Potterovi. Vydávali jeden článek za druhým, popisovali jeho slavný život, přátele, oblíbené jídlo, možnosti střetnutí a školní známky, které nebyli nijak mimořádné - velmi průměrné, mimochodem.

Samozřejmě, uvažoval Lucius, ten spratek si musí myslet, že jeho postavení je dostatečné na to, aby mohl být líný. Nevěřil většině věcí, které Denní Věštec napsal, bohužel i fotografie Chlapce, který přežil, byly více než tři roky staré. Byli asi z doby, kdy Lucius viděl dítě naposledy. Navzdory jeho spolupráci s Brumbálem a jeho Řádem, Lucius Pottera moc neviděl; asi byl od něj chlapec držen dál záměrně. Lucius věděl, že mu nevěří úplně. Bylo to rozumné, opravdu.

Díky tajnému kouzlu, které chlapec používal, nebyl nikdo schopen pořídit jakoukoli jeho fotku. Příliš dobrý, ukázat se obyčejným lidem, nebo ne? Nebo to byla velice dobrá taktika, jak vzbudit zájem všech ještě víc. Nakonec to Luciuse Malfoye naštvalo.

Skutečnost, že Lucius neměl ponětí, jak spratek Potter nyní ve věku téměř šestnácti let vypadá, byla nepříjemná. Vzhled Harryho Pottera není tak důležitý, ale přesto, Lucius nechtěl být ženatý s někým ošklivým, i když to byl Chlapec - který - přežil, i kdyby to pomohlo. Ale pak uvažoval, nemohlo to být tak špatné - James Potter a chlapcova matka byli dobře vypadající lidé. To Lucius věděl, přece jen jejich fotografie byly rozmáznuté ve všech novinách, když Potter porazil Temného pána poprvé.

A vůbec, nebylo to tak důležité, pokud Potter byl ošklivý nebo neuvěřitelně krásný… Lucius se ožení s tím spratkem tak jako tak. Nikdo a nic ho nezastaví od nároku na hrdinu kouzelnického světa.

2. kapitola  Harryho vyprávění

„Luciusi, to je šílené!“ Albus Brumbál skoro křičel, což bylo neobvyklé. Bylo to něco skoro neuvěřitelného, jen málo lidí mohlo tvrdit, že viděli ředitele ztratit nervy. Jiskřičky v jeho očích byly v nedohlednu.

„Právo je na mé straně, vy to víte, řediteli,“ chladně odvětil patriarcha Malfoy a smetl neexistující snítko prachu ze svého drahého temně modrého hábitu.

„Já tu nemluvím o právu, Luciusi. Tohle není o zákonech. Nemusíte to dělat jen, protože můžete. Není to jen o zastaralém zákoně… Je to o chlapcově životě, opravdu si myslíte, že bude ze své svobodné vůle souhlasit? Harry nebude chtít. Kde berete oprávnění takhle zničit chlapci život? Přemýšlejte o tom!“ Ředitel zněl zoufale.

„Vím, že to nemám dělat, máte pravdu,“ připustil Lucius, ale slova staršího kouzelníka nebral vážně. „ Ale můžu a chci a udělám to. Zavolejte Pottera, pan McErmine ho bude informovat o smlouvě a odpovídat na jeho otázky. Právě teď mám důležitější věci na práci,“ s tím se vysoký aristokratický blondýn otočil k odchodu.

„Nechcete to ani říct Harrymu osobně?“ Albus Brumbál byl zmatený a rozhořčený přístupem kouzelníka na druhé straně.

Lucius se otočil zpět a pozvedl své dokonalé obočí na staršího kouzelníka: „Proč? Není to třeba. Pan McErmine je dostatečně kompetentní.“ Kromě toho kouzelník opravdu nechtěl být svědkem dalšího dramatu, když měl perfektní výmluvu, aby se mu vyhnul.

„Luciusi!“, zavolal ředitel, ale Malfoy už byl pryč.

Albus Brumbál klesl na svou židli. Potřeboval lektvar na bolest hlavy.

Byly to dva týdny poté, co Harry čelil Voldemortovi. Nakonec byl propuštěn z nemocničního křídla, ale ještě neopustil Bradavice, protože se shodli na tom, že by bylo lepší dávat na chlapce pro všechny případy pozor. Harry to chápal. Přestože byl fyzicky v pořádku…no… možná po jiné stránce nebyl v pořádku.

Cestou do ředitelovy kanceláře chlapec přemýšlel, co asi tak může ředitel chtít tentokrát. Harry doufal, že jeho mentor nebude trvat na tom, aby znovu diskutovali o tom, co se stalo mezi ním a Temným pánem nebo hůř - aby mu z nějakého důvodu nenařídil návrat k Dursleyovým.

„Jelly Boggart,“ řekl mladý kouzelník heslo. Jelly Boggart, které vymyslel taškář, se staly hitem dnešní doby. Po otevření se bonbony v krabičce změnily na věc, které se člověk nejvíc bál, ale z želé. Měli různé příchutě - jahodovou, malinovou, brusinkovou, banánovou, jablečnou… Byl to skvělý nápad. Růžový, sladce vonící želatinový mozkomor opravdu nebyl tak děsivý, jak Harry zjistil. Dostal totiž spoustu sladkostí, když se zotavoval na ošetřovně.

„Dobré odpoledne, pane řediteli!“ pozdravil tmavovlasý Nebelvír a zamračil se. Všiml si, že v místnosti byl jiný kouzelník. Někoho takového předtím nikdy neviděl. Harry neměl moc rád lidi, které neznal a ihned zpozorněl.

Muž byl malý a hubený, měl tmavě šedé vlasy, které byly úhledně uhlazené (lépe řečeno připlácnuté:-D) na jeho hlavě. Měl na sobě brýle s tenkými zlatými obroučkami a šedý hábit. Muž vypadal velmi škrobeně a nudně, což bylo zvláštní, protože jen málokdy se dá říct o někom něco takového z pouhého pohledu, ale v tomhle případě tomu tak bylo.

„ Ahoj, můj chlapče,“ odpověděl Brumbál a usmál se, ale Harry si dost dobře všiml, že se ředitel školy usmívá poněkud napjatě a očím chybí veselé jiskřičky.

„Stalo se něco?“ znervózněl mladý kouzelník, musí to být vážné, když je starý kouzelník tak rozrušený. „Budu se muset vrátit k Dursleyovým ?“

„Ne, ne, můj chlapče. Zůstaneš tady, nebo pokud by si chtěl, mohl bys navštívit Weasleyovi… A… nevím jak ti to lépe vysvětlit… To je pan Erfurt McErmine, je to právní zástupce z firmy ´Ermine a synové´. Harry je tu něco, co ti musím povědět. Věř mi, snažil jsem se přesvědčit pana Malfoye, ale… selhal jsem. Prosím, zůstaň v klidu a poslechni si co ti pan McErmine bude říkat a potom to prodiskutujeme. Oh, začínám stárnout a zapomínat! Nedáš si čaj? Nebo citronový bonbón?“

Harry zavrtěl hlavou. Vůbec se mu nelíbilo, kam to směřovalo.

Šedý muž nebo spíš pan McErmine vzal ze své tašky pergamen a začal mluvit suchým monotónním hlasem: „ Vy jste se, pane Potterem v důsledku poslední vůle pana Siriuse Blacka stal jeho jediným dědicem a měl byste přijmout čestně tuto povinnost. Tím se z Vás stal Harry Potter Black a jste posledním, kdo nese toto jméno, protože není žádný jiný potomek této linie nesoucí jméno „Black“. Je to tak správně?“

Samozřejmě, na tom nebylo nic k vytknutí. Sirius zemřel loni během turnaje tří kouzelnických škol, když se snažil zachránit Harryho a Cedrika Digoryho. Zabila ho jeho vlastní sestřenice - Bellatrix Lestrangeová. Harry to stále vídal ve svých nočních můrách. Hřbitov, Sirius skákající před Cedrika…

Nicméně McErmine buď nevěděl, nebo se nestaral o to, jak špatné vzpomínky vyvolal a pokračoval ve svém monologu.

„ To vás zavazuje ke splnění všech smluvních závazků ze strany rodiny Blacků. Zde vidíte, že Siriusův otec Orion Black, jako hlava rodiny Blacků uzavřel smlouvu s rodinou Malfoyů, přesněji řečeno s panem Abraxasem Cariusem Malfoyem. Podle této smlouvy je rodina Blacků zavázána poskytnou rodině Malfoyů chotě pokud o to požádá. Pan Lucius Abraxas Malfoy na svém smluvním právu trvá,“ zakončil Šedý muž.

„Co to přesně znamená?“ Harry si nebyl jistý, jestli to správně pochopil. Nedávalo to smysl. Malfoy chce po Harrym, aby mu našel manželku? To je přeci jen… směšné.

„Znamená to, že pan Lucius Abraxas Malfoy žádá Vaši ruku v manželství. Vy, pan Potter- Black se oženíte s panem Luciusem Malfoyem v den, kdy dosáhnete plnoletosti, což znamená v den vašich šestnáctých narozenin. 31. července, pokud jsem byl správně informován.“

Harry vytřeštil oči. Co je… Co je to za hloupý vtip? Bohužel pan McErmine nevypadal jako někdo, kdo má smysl pro humor.

„Ne! Jak je to… Ne!“ vykřikl Harry. Nemohl tomu uvěřit. Prostě nemohl!

Albus Brumbál si povzdechl, ale jen v duchu, kvůli Harrymu musel zůstat silný. „Můj chlapče, obávám se, že je to pravda. Nech mě to vysvětlit. Orion Black podepsal tuto smlouvu jako hlava rodiny Blacků. A není to tak jednoduché. Vůbec jsem nevěděl, že taková smlouva existuje a jak to tak vypadá, Sirius na tom byl stejně. Naším největším problémem je právo Blacků. Zvláštní právo tykající se rodiny Blacků, je to prastarý zákon, pojednávající o tom, že hlava rodiny může za určitých podmínek dělat rozhodnutí týkající se jiných členů rodiny. Jako svého času Orion.“

„Toto je jedno z nich. Má to samozřejmě svá omezení… tento druh smlouvy se mohl vztahovat pouze na ještě nenarozené nástupce, takže by se netýkal Siriuse, ale jeho dětí už ano. Kromě toho, samozřejmě, po smrti Oriona Blacka, by se hlavou rodiny Blacků stal Sirius a ten mohl smlouvu zrušit, pokud by nechtěl, aby si jeho děti vzaly někoho z Malfoyů. Ale domnívám se, že Sirius o její existenci nevěděl.“

„Pak je to snadné!“ vykřikl Harry. „ Mohu jen odstoupit od smlouvy!“ Měl naději.

„Bohužel, je mi líto,“ povzdechl si starý kouzelník. „Zatím nejsi hlava rodiny - tou se staneš, až ti bude sedmnáct, podle kouzelnického zákona budeš právně plnoletý. Rodina Blacků je nyní technicky bez hlavy rodiny. Bohužel, oženit se však můžeš již od šestnácti.“

Harry byl šokován, tak šokován že nemohl souvisle uvažovat: „ Malfoy mě chce oženit s Dracem! To je šílené! Nenávidíme se!“ křičel Nebelvír.

„Vlastně, ne, pane Pottere. Pan Malfoy je nyní starý mládenec. Rozvedl se se svojí manželkou, protože byla odsouzena k doživotnímu trestu odnětí svobody v Azkabanu za své zločiny a to je dost pádný důvod k rozvodu manželů i v čistokrevné rodině. Pan Malfoy žádá Vaši ruku pro sebe, ne pro svého syna. Provdáte se za Luciuse Abraxase Malfoye v den svých šestnáctých narozenin.“

To bylo poslední, co Harry slyšel, protože utekl z Brumbálovi kanceláře aniž by se ohlédl.

Harry seděl v temném koutě kdesi na hradě, opravdu neměl jasnou představu kde přesně… objímal kolena, držel nohy blízko svého štíhlého těla a houpal se dopředu a dozadu. Chtěl plakat. Měl by plakat… ale slzy nepřicházely. Neměl jinou možnost než křičet!

Nemohl uvěřit tomu, co se děje.

Bylo to neuvěřitelné. Jak by si ho Lucius mohl vzít proti jeho vůli? Proč si ho chce ten parchant vůbec vzít! Harry věděl, že se v kouzelnickém světě někdy děli i podivnější věci. Poloviční obři také odněkud pocházeli, nebo ne? Někteří žili v trojkách, proboha! Ale on a Malfoy se mu zdálo ještě víc nepřirozené než cokoliv jiného… jak by mohl? Bylo to divné; bylo to šílené, bylo to….

Bylo to tak nespravedlivé…

Co Lucius Malfoy chce? Co mělo to manželství znamenat? On má zůstat ještě dva roky v Bradavicích… Tyto a stovky dalších otázek vířily v hlavě mladého čaroděje… Prostě nechtěl! Nechtěl si vzít toho muže! On… Ne!

Jednoduše chtěl být sám, žít svůj vlastní život.

Cítil se tak nicotný, tak sám. Tak slabý a smutný a ještě ubožejší než obvykle… On se prostě nemůže smířit s tím co se děje.

3. Veřejné oznámení

Týden poté, co se Harry dozvěděl o smlouvě, předstíral, že se vůbec nic nezměnilo. Několikrát navštívil madam Pomfreyovou, která nakonec neochotně přiznala, že s Harryho psychickou i magickou stránkou je vše v pořádku a informovala ho o tom, že opustí hrad a pojede na dovolenou. Byla to dobrá zpráva, znamenalo to, že by dostal toho arogantního kouzelníka konečně z hlavy. Harry pocítil úlevu. Nevrátí se do školy až do konce srpna.

Mladý kouzelník se velmi snažil udržet se, aby se nezbláznil tím, že dělal své úkoly, četl, chytal zlatonku po famfrpálovém hřišti, procházel se kolem jezera a posílal kamarádům sovu s dopisy tak často, jak jen to bylo možné. Harry navštívil Hagrida, kterému se málem podařilo dostat ho na jiné myšlenky svými příběhy o podivuhodných zvířatech, o kterých si poloviční obr myslel, že musí samozřejmě získat. Hodně času trávil také v sovinci, mluvil s Hedvikou a přemýšlel, jestli sova chápe co se děje.

Harry také ignoroval všechny pokusy ředitele školy promluvit si s ním. Prostě s ním mluvit nemohl…

Pro teď to Albus vzdal, rozhodl se dát Harrymu čas, a doufal, že k němu chlapec přijde, až bude připravený čelit nastalé situaci. Ředitel školy měl opravdu strach a byl velmi smutný. Harry před nedávnem osvobodil sebe a svět od Voldemorta a to byl opravdu traumatizující zážitek. Bylo to hlavním důvodem, proč neposlal Harryho k Dursleyovým. Ředitel se bál toho, co by se stalo, kdyby byl Harry nucen žít se svými příbuznými. Albus měl obavy, že se chlapec není schopen vypořádat s nastalou situací, do které ho dotlačil Lucius. Nicméně nebylo toho moc, co mohl udělat.

Starý kouzelník pilně hledal zákon nebo i jiný prostředek k tomu, aby znehodnotil nebo zrušil plnění smlouvy, ale všechny možnosti jak toho dosáhnout byli ještě horší než tohle manželství. Dlužil to Harrymu, a využíval všech svých styků na Ministerstvu a dalších místech co jen mohl. Albus Brumbál byl přesvědčený, že toho Harrymu dluží mnohem víc. Dokonce mluvil i se Severusem Snapem a vybídl jej, aby promluvil s Luciusem, protože nebylo tajemstvím, že ti dva byli docela dobrými přáteli. Pro Zmijozela to nejmenší.

Snape profesionálně skryl šok, odfrkl si a pak informoval pana ředitele, že mu do toho nic není a proč by se měl starat o to co je Luciusova věc, nebo o to co se stane Potterovi. Nicméně druhý den se Mistr lektvarů vrátil do Brumbálovi pracovny nevrlý víc než obvykle, že s tím výmyslem incestního poloblázna nemůže nic udělat. Lucius asi přišel o mozek.

Bez ohledu na to, jak Mistr lektvarů prohlašoval, že nenávidí Harryho Pottera, tak si i on myslel, že to, co se Lucius pokouší udělat, si ten ubohý chlapec opravdu nezaslouží. Nebo v to ředitel alespoň doufal. Vždycky věřil v laskavé srdce tohoto tvrdého Zmijozela, i když, jak se povídalo, měl ho prý obvykle uložené ve sklenici na horní polici ve své laboratoři vedle nakládaných očí čolků, nasekaných dračích jater a ostatních přísad do lektvarů.

Harry se snažil pozřít snídani u učitelského stolu ve Velké síni. Nemohl moc jíst, v poslední době neměl chuť k jídlu, ale snažil se jíst, protože se mu nelíbily nesouhlasné pohledy od profesorů. U stolu nebylo mnoho lidí: Harry, pan ředitel, Argus Filch, profesorka Prýtová a samozřejmě Snape, který zíral na Harryho ještě hůř než obvykle, jakoby snad spáchal nějaký otřesný zločin. Harry přemýšlel co tak lektvaristu naštvalo, a z čeho jej Snape obviňuje tentokrát.

Harrymu se ulevilo, když uviděl přilétat sovy oknem s ranní poštou a "Denním Věštcem". Doufal, že to bude stačit k odvrácení ředitelovi pozornosti od jeho špatných stravovacích návyků.

Ale dnes… později si Harry přál, aby si nikdy nepředplatil Denní Věštec. Nebo aby se nikdy nenarodil…

Na přední straně byl velký titulek: LUCIUS MALFOY OZNAMUJE SVOU SVATBU S HRDINOU KOUZELNICKÉHO SVĚTA - HARRY POTTEREM - BLACKEM.

Harrymu se začaly třást ruce. To nemohla být… ve "Věštci“… každý to mohl vidět, všichni se to dozví… byla to pravda… jeho přátelé to zjistí… ještě to Ronovi a Hermioně neřekl… a Weasleyovi… Merline, všichni už to ví!

Byl tam také obrázek samolibě a aristokraticky vyhlížejícího Luciuse Malfoye a nějaké staré fotky Harryho s kulatými brýlemi, ve zmačkaném školním hábitě a s vlasy trčícími na všechny strany ještě víc než obvykle… Chlapci nebylo více než třináct, když byly fotky pořízeny a vypadal ještě o něco mladší.

Ale to už Harry neviděl… najednou se s ním zatočila celá Velká síň a svět kolem něj zčernal.

Když se Harry začal probouzet, ihned poznal tu specifickou vůni lektvarů a sterility, byl znovu v nemocničním křídle. Světlo bylo příliš jasné… ale Harry stejně pomalu otevřel oči.

„Harry!"

„Kamaráde!"

Někdo vykřikl a najednou byl v přátelském objetí. Ron a Hermiona.

„Ahoj," slabě pozdravil…

„Harry, ředitel Brumbál nám všechno pověděl, je mi to tak líto, nevěděla jsem… já i Ron tu zůstaneme. Pomůžeme ti! Půjdeme do knihovny a něco najdeme. Nikdy se to nestane, my to nedovolíme!" vykřikla ostře Hermiona. Harry si nebyl jistý, jestli se snaží přesvědčit víc jeho nebo sebe.

„Ano, kamaráde, pomůžeme ti. Všechno bude v pořádku," Ron neřekl "slibuji", jak si Harry všiml.

Příští týden nebo dva… Harry si nebyl jistý, nějak ztratil pojem o čase… ale ten týden či dva byly velice hektické. Všichni Weasleyovi a Remus mu přišli povědět, že všechno bude v pořádku a že se pokusí najít způsob jak ho dostat z toho šílenství.

Harry také dostal spoustu emailů. Některé byly opravdu perličky typu, že si bere Smrtijeda. Jako by to byl jeho nápad! Samozřejmě, že článek ve Věštci naznačil něco jako Harryho radost ze sňatku s Malfoyem.

Pár kouzelníků a kouzelnic vyjádřilo obavy z donucení Malfoye k sňatku kvůli tomu co na něj Harry všechno ví. Jako by měl na výběr…

Ale nejhorší byly gratulace… některé z nich byly v různých odstínech růžové a mnoho jich vesele zpívalo "Mějte veselou svatbu a šťastný život" a podobné písničky. Harrymu z toho bylo k pláči, protože si nemohl dovolit běsnit a křičet, nebo začít zuřit (pokud nechtěl, aby jeho magie někoho zabila), ale i kdyby mohl, stejně to nešlo.

Pak tam byly ještě dopisy od jeho přátel z Nebelvíru s dotazem, zda je to pravda… Harry o tom s nimi nemohl mluvit. Byli to jeho přátelé a on si měl brát nejen Smrtijeda, ale také muže, kterého nemiluje a zároveň otce Draca Malfoye… Co měl říci? Pravdu? Ne, pravda je příliš ponižující. Přiznat se, že je bezmocný a zoufalý. Nebo říct, že se už nemůže dočkat, až si vezme Luciuse Malfoye? Ještě horší. Naštěstí, Hermiona si vzala na starost odpovědět na dopisy fádním a formálním způsobem. Nicméně potvrzovala Harryho svatbu.

Většina kouzelnického světa mu však blahopřála, není divu. Po tomto článku ve "Věštci“… Harry si ho pořádně přečet až když přišel k sobě. Protože Poppy nebyla v Bradavicích a Snape byl "vykonávat své potřeby“… ale to je již jiný příběh.

Bylo to strašné. Snape byl samozřejmě také strašný, ale bez ohledu na to jak moc se o to snažil, článek ve "Věštci" byl tentokrát ještě horší. Vypadalo to jako něco, co psal sám Lucius Malfoy. Asi to tak i bylo.

Amelie Boltunová psala o tom, jak je úžasné, že dva prominentní členové kouzelnické společnosti spojí své ruce v manželství a chválila jejich ne méně prominentní rodiny.

A šla dál a dál psala o Luciusově pomoci Harrymu při svržení Voldemorta. Pochopitelně. Paní Boltonová dokonce dospěla k závěru, že pan Malfoy je nejvhodnější manžel pro "mladého hrdinu kouzelnického světa", protože jeho zkušenosti, bezchybné vzdělání a znalost kouzelnických zvyků, které Harry Potter díky výchově u Mudlů postrádá… a zde Harry přestal číst. Už to nemohl dál vydržet… Do očí bijící výmysly.

Tento článek byl tak sladký. Žena popsala Luciuse Malfoye jako nějakého krásného prince z Harryho pohádkového života. Nemohla být dál od pravdy.

Ron zuřil. Trval na tom, že by měl Harry říkat pravdu všem, ať všichni vědí co mu Malfoy udělal. Nic by se nezměnilo, odsekl mu Harry. Kouzelnický svět nikdy neposlouchal cokoliv, co Harry řekl, každý druhý den by naznačovali, že by mohl být labilní, a že by ho jeho nový manžel měl držet pod kontrolou. Ne, snažit se s tím jít do novin by nepomohlo, nezrušilo by to platnost smlouvy, akorát by to ještě víc rozzlobilo Malfoye a Harry by se ještě víc ponížil.

Jo, pokud jde o něj, ať si kouzelnická Británie myslí, že umírá touhou vzít si Malfoye… a umírá, protože se nemůže dočkat, nebo prostě umírá… kdo se o něj vlastně staral? Oni měli svou malou sladkou pohádku - svatbu století mezi Hrdinou a hlavou ctihodného rodu Malfoyů. Spojení dvou rodin, které spolu v minulosti nebyli zrovna v přátelském vztahu a dnes budou mít své spory za sebou. Jaká to pro všechny úleva!

Pak Harry Potter utekl, zamkl se ve svém pokoji a poprvé od té doby co tohle šílenství začalo, se vyplakal. Začínal si uvědomovat, že je to skutečné. Opravdu se to děje a děje se to jemu.

Harryho narozeniny byly blíž a blíž. Všichni věděli, co to znamená. Albus Brumbál, Weasleyovi, Remus Lupin a většina z Řádu se zoufale snažili něco najít, něco co Malfoy přehlédl. Něco, co by Harryho osvobodilo od této strašné smlouvy.

Doposud se jim to nepodařilo. Byly zde nějaké možnosti, jako je chytit nevyléčitelnou nemoc nebo se stát vlkodlakem, ale všechny byly ještě méně atraktivní než nechtěné manželství. Lucius dokonce, jak zjistili, uzavřel smlouvu s Dursleyovými, kteří řekli, že nemají žádné námitky k čemukoli, co udělá s jejich synovcem. Chlapec se divil, kolik za to ten ďábelský bastard zaplatil jeho "rodině", která to udělala z čiré zlomyslnosti.

Jak se ukázalo, Harry nemohl odmítnout jméno Black, pokud ho už jednou přijal.

Lucius měl na Harryho jeden oficiální požadavek, který znamenal, že kdyby nějaká kouzelnice čekala s Harrym dítě, musela by jít na potrat nebo by dítě přešlo do Luciusovi "péče". V tomto konkrétním případě by se stejně nic nezměnilo. Nicméně Hermiona se dobrovolně přihlásila být hrdou matkou přesně v okamžiku, kdy se o této možnosti dozvěděla, ovšem z pouhé přátelské oddanosti, ale to by bylo podezřelé, už kvůli Ronovi.

Harry byl vděčný za veškerou pomoc, kterou dostával. Ale nemyslel si, že by Malfoy udělal někde nějakou chybu. Chtěl se oženit. Proč taky ne?

Myslel si, že byl konečně volný. Žádní Dursleyovi, žádný Voldemort… Bylo to příliš hezké, než aby to byla pravda. Chtěl to tak moc. Přál si dělat svá vlastní rozhodnutí. Ale byl Chlapec - který – přežil… proroctví udělalo rozhodnutí za něj, a pak za něj dělali rozhodnutí celý život ostatní. Během jeho života s Dursleyovými (částečně to Brumbálovi odpustil, ale nikdy nezapomněl), když byl Voldemortův cíl číslo jedna, když z něj kouzelnický svět udělal Hrdinu a mediální celebritu… a teď.

To není fér… ale kdy byl jeho život fér?

Hermiona a Ron se o Harryho báli. Každý den byl víc a víc uzavřenější a nešťastnější. Nicméně, neměli srdce, aby kvůli tomu na Harryho naléhali. Dokázali si představit, jak těžké to bylo pro ani ne šestnáctiletého Nebelvíra. Harry nic nechtěl… po nikom z nich. Ron přísahal, že zabije Luciuse Malfoye. Hermiona se mu snažila vysvětlit, že by byl Harry nešťastný, kdyby šel jeho nejlepší přítel kvůli němu do Azkabanu. Poslední možnost, ale zdálo se, že opravdu jediná možnost, jak by mohl Harry uniknout z nechtěného manželství, byla smrt Luciuse Malfoye.

Ron a Hermiona se snažili Harryho povzbudit, mluvili s ním, hráli řachavého Petra nebo kouzelnické šachy, ale nebyli moc úspěšní. Snažili se, aby měli alespoň jistotu, že Harry jí, dokonce mu nechali na posteli čokoládové žabky… vypadalo to, že je snědl, ale nemohli si být jistí, protože Harry většinou přišel do Velké síně, ve svém jídle se nimral, sotva se ho dotkl. Pak si vzal sendviče a na celý zbytek dne někam zmizel. Ron s Hermionou měli podezření, že se jejich přítel ukryl v Komnatě nejvyšší potřeby. Ale popravdě - kdo by mu to měl za zlé?

Sami nebyli zrovna v nejlepší náladě. Hermiona trávila většinu svých dopoledních hodin v knihovně hledáním řešení, ale ztrácela naději. Jako všichni. Doposud si nechtěla přiznat porážku, ale… všechno co našli buď Lucius Malfoy, nebo jeho právníci zřejmě již předpokládali. Být jiná situace, dívka by obdivovala, jak inteligentní ten bastard byl.

Bohužel tomu tak nebylo.

Harryho navštívila "delegace" od jeho budoucího manžela dva týdny před svatbou. Byly to dvě kouzelnice a jeden kouzelník. Vzali Harrymu míry na hábit a pověděli mu o svatbě. Zeptali se chlapce (samozřejmě ve vší slušnosti), na část týkající se tajného osobního kouzla, které používá, pan Potter- Black, budoucí pan Potter - Black - Malfoy přece nechce pokazit svatební fotografie tím, že jeho tvář bude vypadat rozmazaně, že?

Pak jeden z nich vyslal nějaká kouzla na Harryho oči. Objednávka Luciuse Malfoye. Čistokrevný kouzelník zřejmě nebyl nadšený, že má jeho budoucí manžel čtyři oči… nikdo se neptal, jestli chlapec souhlasí s touto částí s brýlemi.

Vlastně se ho neptal nikdo na nic. Zdálo se, že se oni (nebo Malfoy) nezajímají o chlapcův názor.

Harry neznal ani jejich jména; byl jak omámený a nevnímal, co mu říkají.

Proč má vůbec chodit na svatbu, když ani nebyl požádán, aby řekl „ano“? Nedávalo to smysl.

A i kdyby Harry odmítl; Malfoy by si ho celého, jak váží, prostě jen přehodil přes rameno a pokračoval dál na své panství. Cítil se opravdu bezmocný. Byl to opravdu nepříjemný pocit.

4. Svatba

 V ranních hodinách svého svatebního dne se Harrymu točila hlava a byl nezvykle klidný. Zjistil jak je pro něj těžké se na cokoliv soustředit a ani si nevšiml, jak krásný den byl – jasný a slunečný. Stará čarodějka by řekla, že je to dobré znamení a poslední červencový den je jak stvořený pro svatbu. Mnoho lidí by ji dalo za pravdu.

Ne tak Harry Potter, i kdyby neměl problém se soustředěním.

Spousta věcí kolem něj mu činila potíže. Jako třeba sníst svou snídani. Ron a Hermiona když mu říkali, jak ho mají rádi a rádi mít budou, bez ohledu na to, co bylo nebo na to, co bude a že udělají cokoliv, aby mu pomohli.

Pak také obejmutí od Remuse, ano Harry  byl to jediné, co zbylo z jeho nejlepšího přítele a Lily, určitě by měli zlomené srdce, kdyby o tom věděli a dál; pan Weasley říkající cosi co mělo být povzbudivé. Harry si musel všimnout, jak často se stavují Fred, George a Charlie, a snaží se, aby se cítil lépe, ale popravdě nevěděl, co mu říkali. Většina z těchto věcí kolem něj proplouvala. Všechno to bylo jako nějaký podivný sen.

Skoro všichni se ptali jak se má. Pan ředitel se zeptal, jestli je chlapec v pořádku.

Samozřejmě, že byl. Harry byl vždycky v pořádku. Rázně přikývl, všem řekl „ Děkuji za optání“. Jeho „jsem v pořádku“ znělo přesvědčivě jako už mnohokrát. Neznělo to jako by lhal. Harry prostě nechtěl nikoho znepokojovat. Byly to milosrdné lži.

Kdyby se víc soustředil, všiml by si jak Ginny vypukla v pláč a vyběhla ven z místnosti.

Prostě tomu nemohl věnovat dostatečnou pozornost, když to byla Molly Weasleyová kdo mu pomáhal do jeho čistě bílého svatebního hábitu, který měl na lemech a manžetách vyšité bílé lilie. Kartáčovala mu vlasy a říkala, jak to bude krásné, a Harry bude krásný a otřela pár zbloudilých slz, které se jí objevily u očí, zatímco připravovala Harryho na jeho „Velký den“.

Pár slz se ještě kutálelo Harrymu po tváři, když letěl na místo, kde se měl konat obřad v létajícím kočáře, který pro něj nechal poslat jeho budoucí manžel. Hermiona je jemně otřela kapesníkem a zbytek jízdy Harry strávil v objetí svých nejlepších přátel.

Kočár byl prostě úžasný. Bylo to mistrovské řemeslné dílo, ukazující všem, kteří by snad měli pochybnosti, že Malfoyovi byli nepopiratelně bohatí. Byl také prostorný – uvnitř byl větší, než se zvenčí zdálo, jak bylo v kouzelnickém světě zvykem. Korba byla vyrobena z tmavého, lesklého ebenu a na dveřích nesla erb Malfoyů osazený ve zlatě. Uvnitř byla nejen sedadla, ale i stěny a střecha, pokryty tmavě modrým sametem. Kdyby tomu Harry věnoval pozornost, mohl by obdivovat dva silné, překrásné Abraxanse táhnoucí kočár.

Ale Harrymu tak nějak unikla všechna ta krása. Nebyl to on, kdo se ženil. Stalo se to někomu jinému. Nějakému jinému, bledému, tmavovlasému chlapci se smaragdově zelenýma očima.

Někdo jiný vstoupil do Velké síně a byl uvítán potleskem a jásotem, když se blížil k Luciusi Malfoyovi a nějakému starému kouzelníkovi, který měl provést rituál. Nechápal, co starý kouzelník dělal a co říkal. Cítil tlak kroužku na svém prstě (a chvíli se divil, proč ho prstýnek nepopálil). Cítil, jak ho jiná osoba uchopila za bradu a dala mu decentní polibek na rty. Harry tu osobu moc dobře neviděl; všechno bylo nějaké rozmazané…

Někdo jiný stál v síni a nechal lidi, aby ho pozdravili, potřásli mu rukou, políbili ho na obě tváře, objali ho … Byl stále tak unavený… tak unavený…

Nakonec se mohl konečně posadit. Před sebou měl na talíři nějaké jídlo. Vypadalo pěkně… Ale Harry neměl hlad, chtěl jen trochu vody. Vzhlédl. Stovky, možná tisíce vznášejících se svíček; tak překrásná záře… a vznášející se květiny. Orchideje, růže, lilie a nějaké co ani neznal. Chlapec se usmál. Krásné. Jako ve snu. Možná to byl jen sen. Mohl to předstírat.

Nicméně to ještě nebyl ten, kdo byl odveden z tanečního sálu a nasedl do létajícího kočáru. Nebyl to Harry, kdo procházel velkým domem, mnoha chodbami do velkého tmavého pokoje. Nebyla tma. Jen světlo bylo slabé.

Pak byl ve velké světlé místnosti… byla tam spousta světla…někdo mu svlékl šaty… malá věc s velkýma očima… domácí skřítek. Ahoj, domácí skřítku… Pak najednou celý mokrý ležel ve vaně, voda byla teplá, nadýchaná a pěkně voněla.

Ale nedělo se to Harrymu…

5. Poté…

Lucius byl velmi spokojen. Všechno proběhlo hladce. Bylo to ještě lepší, než očekával.

Svatba byla nádherná, určitě to byla událost roku. Možná největší událost tohoto roku, ale nejspíš i příštího pětiletí. Lucius vůbec nelitoval tisíců galeonů utracených za tuto společenskou událost, protože všechno co se dělo zvyšovalo jeho moc a prestiž. Byla to výhodná investice.

Publicisté zůstávali pozitivní a stejně tak i veřejné mínění. Nikdo nedělal žádné scény. Ani Weasleyovi (kromě studených, zlobných pohledů jeho směrem), ani Draco. Jeho syn z uzavření manželství nebyl šťastný, i když mu Lucius vysvětlil jak důležité a prospěšné to pro celou rodinu bylo. Draco na to byl ještě moc mladý. Nicméně, si byl vědom toho, že je to lepší než veřejné pohanění rodiny Malfoyů  nebo hněv jeho otce.

Draco musel pomalu uznat, že Luciusova svatba s Potterem vylepší Malfoyům jméno, pomstí se tomu bláznovi Brumbálovi, rozzuří Weasleyovi, kteří jak se zdálo, byli chlapci blízcí, celý Kouzelnický svět bude žárlit atd., atd. Vzít si Harryho Pottera byl v mnoha ohledech skutečně dobrý tah.

Ale ukázalo se, že je to ještě lepší tah, než se původně očekávalo. V mnoha směrech Harry Potter  Luciuse příjemně překvapil.

Prvně. Harry se choval skutečně poslušně, jen vypadal trochu zmateně a oslněný vším okolo něj. Luciuse to nepřekvapilo, Harry přeci vyrostl u nějakých opovrženíhodných mudlů – později bude za Harryho rozhodovat on. Harry také nejevil žádné známky hvězdné namyšlenosti; a drzý Snape vše jen ztěžoval, jako vždycky.

No a pak … Potter sám byl docela překvapením. Něco neočekávaného, ale příjemného. Lucius byl ohromen, když poprvé pohlédl na mladého čaroděje vstupujícího do haly a kráčejícího směrem k němu. Chlapec nebyl vysoký a byl dost hubený a křehký. Černé, lesklé vlasy po ramena hezky rámovaly jeho obličej ve tvaru srdce.

A ta tvář! Byla naprosto úchvatná. Jeho pleť byla bledá a bezchybná až na slavnou jizvu, která ho dělala o to zajímavějším. Lucius byl rád, že se rozhodl opravit chlapci oči, které mu nyní zdobily tvář jako dva velké, zářivé smaragdy. Harryho rty byly sevřené, lehce narůžovělé a plné – přímo k zulíbání.

Harry byl dokonalý… nádherný poklad, který se přidal k Malfoyovu majetku. Lucius nemohl být sám se sebou víc spokojený.

Ale nejen vzhled dělal Harryho tak žádoucím. Bylo to něco víc; Lucius ještě nevěděl co, přesný důvod, proč ho mladík tak náhle zaujal. Ale z chlapce to vyzařovalo… Lucius to viděl. Viděl to, když se Harry plaše usmál, nebo bezmyšlenkovitě prohrábl své dlouhé, tmavé vlasy. Navíc chlapec si zřejmě neuvědomoval, jak byl rozkošný. Nemá ani ponětí jak se na něj všichni ti lidé dívají.

Bylo to na nich vidět. Umírali závistí. Ale dostal ho Lucius. Harry James Potter Black Malfoy. A teď se jde Lucius podívat na svůj nový přírůstek.

Kouzelník málem pukl vzrušením. Den byl velice úspěšný a noc slibovala ještě víc.

Když Lucius vstoupil do své luxusní ložnice, domácí skřítci už měli dokončenou přípravu jeho mladého manžela na svatební noc. Lucius nařídil, aby byl chlapec vykoupaný, oholený a navoněný. Měl určité zásady pro své partnery.

Vychutnával si pohled na chlapce s havraními vlasy sedícího na kolenou uprostřed velké postele.  Harryho slonovinovou kůži a bílou, téměř průhlednou noční košili, kterou měl na sobě, dohromady tvořící krásný kontrast s tmavě červenou sametovou přikrývkou. Vypadal tak nevinně, křehce, andělská bytost v matném světle planoucí svíčky.

Lucius se usmál, trochu jako šelma na lovu a přistoupil k posteli. Byl si jistý, že si ho chlapec ještě nevšiml, protože Harry seděl zády ke dveřím. Pak si rozvázal svůj župan a nechal ho sklouznout ze svých ramen. Zůstal pouze v černých hedvábných pyžamových kalhotách, opatrně se posadil na posteli za Harryho, ovinul ruce kolem chlapcova útlého pasu a pokračoval na jeho ploché břicho, Něžně hladil svého mladého manžela přes průsvitnou tkaninu noční košile. Chtěl si to nesmírně užít…

Pak sklonil hlavu ke krku mladého kouzelníka a vychutnával si jeho vůni. Harryho nepoddajné vlasy se otřeli o jeho tvář a on ucítil vůni letních květin, tak přirozených a čistých. Lucius políbil jemnou kůži na Harryho rameni, zasypal jej polibky, a poté olízl. Poprvé ochutnal svého manžela. Nebyl zklamaný…

Najednou se Harry prohnul a jeho horní část těla padala dopředu na postel, chlapec stále napůl seděl ale jen díky Luciusovým rukám držících ho kolem pasu.

„Harry? Harry,“ promluvil Lucius na mladého kouzelníka, otočil ho tak aby chlapec ležel na posteli na zádech.

„Sakra!“ jeho manžel omdlel.

Pan Toto Tanabe, rodinný lékař Malfoyů dorazil na zámek tři minuty poté, co ho Lucius přivolal krbem, doktorův pískově žlutý hábit provlál okolo Luciuse sedícího v předsíni a zmizel do ložnice, Luciusovi nezbývalo než pít čaj a čekat.

Když o půl hodiny později doktor Tanabe vyšel z ložnice, Lucius mu pokynul, aby se posadil, a nabídl mu čaj: „Takže?“

Doktor Tanabe si povzdychl: „Podvýživa a zřejmě i nervy.“

Lucius pozdvihl na starého muže obočí: „Prosím?“

„Byl vyhladovělý,“ trpělivě vysvětloval starý léčitel.

„Cože?“ Lucius nemohl uvěřit vlastním uším.

„Nedostatek živin, Luciusi. Chlapcovo tělo je velice oslabené.“

„Já vím, co znamená slovo „podvýživa“ a „vyhladovělý!“ vyprskl blondýn. Neměl problém se slovní zásobou, jen prostě nemohl uvěřit tomu, co slyší. Říci, že byl v mizerné náladě, by bylo zlehčením celé situace. „Chci vědět proč? Jak?“

„Na to bych se měl zeptat spíš já tebe,“ řekl doktor Tanabe a namířil na Luciuse mírně nesouhlasný pohled.

„A jak já to mám vědět? Až do svatby bydlel v Bradavicích,“ řekl na vysvětlenou mladší muž.

„Hm,“ mnul si zamyšleně léčitel bradu.“Pochybuji, že by Albus Brumbál nechal pana Pottera hladovět. Chlapec zřejmě prostě -  nejí.“

„Ale proč by Potter nejedl?“ Luciuse to zaskočilo. Nechápal to, byl naštvaný…

„To by ses měl ptát sám sebe, chlapče. Ale je to nazýváno poruchami příjmu potravy. Někdy se to stává, většinou mladým kouzelnicím z mudlovských rodin… Jak dobře znáš svého manžela Luciusi?“

„Co je na tom teď tak důležitého?“ aristokrat byl stále tak naštvaný, že ani neokomentoval „kouzelnice z mudlovských rodin“.

„Víš, většinou nějaké psychické problémy způsobí to, že člověk začne sám sebe trápit hlady. Víš, jaké byly pocity pana Pottera z tohoto sňatku?“

„Co tím naznačujete, Toto?“ Lucius dnes večer neměl náladu na hry a vágní odpovědi.

„Jen říkám, že žádný šťastný člověk se nevyhladoví téměř k smrti. Pokud si myslíte, že nevím, jak se dá domluvit manželství…“ starý léčitel byl s každým slovem vážnější a také hlasitější.

„Chcete mi vynadat? Jste dost starý na to, abyste pamatoval z minulosti víc dohodnutých manželství. Nevidím na tom nic špatného,“ odsekl Lucius.

„Samozřejmě, nevíš jaké to je oženit se s někým úplně cizím, tohle není snem žádného dospívajícího chlapce, myslím, že bych měl zkontrolovat tvoje oči, chlapče,“ léčitel se vyčítavě díval na Luciuse, znal ho už od dítěte.

„Tohle nebudu poslouchat, Toto, řekni mi něco, co opravdu potřebuji slyšet, nebo…“ Lucius byl ještě mrzutější a rozzlobenější. Obvykle nedával najevo své pocity, ale Toto byl skoro členem rodiny, a… on skutečně nebyl … v dobré náladě.

Toto si potichu povzdechl, jak mohl být tenhle mladý muž tak tvrdohlavý, ještě mnohem tvrdohlavější než kdy byl jeho otec Abraxas, ale někdy se Luciusi Malfoyovi dalo promluvit do duše.

„Dal jsem mu silné lektvary, které v podstatě vyřeší fyzické problémy, a nechal jsem tu nějaké navíc. – Měl by si mu je dát, až se probudí. To vyhublé dítě by mělo zůstat v posteli i zítra,“ podrobně ho poučil léčitel.

„Děkuji ti, Toto,“ bylo to přání k odchodu. Jasné rozloučení. Vyjádřeno velice taktně jak si léčitel zasloužil. Lucius věděl, že slovo „dítě“ použil záměrně. Starý muž by se měl naučit hledět si svého. Lucius by ho měl vyhodit. Jenže Toto Tanabe pracoval pro jeho rodinu mnohem dříve, než se Lucius vůbec narodil… A i když neustále zkouší trpělivost patriarchy Malfoye, tak si mohl být jistý, že se nikdo nedozví jejich rodinná tajemství.

6. Ložnice

 Poté co se Harry probudil, byl chvíli zmatený, protože netušil, co se to s ním stalo, proč ležel v té neznámé velké posteli v tomhle pokoji, který nikdy před tím neviděl… prostorný, s obrovskými okny, hnědými tapetami a tmavě červeným baldachýnem nad postelí… pomalu si začínal vzpomínat. Svatba, potom oslava… Harry neměl ani tušení, jak se ocitl tady…

 Harry se pokusil posadit, ale nepodařilo se mu to, protože ucítil další závrať.

 „Pán je vzhůru! Pán se probudil!" vykřikl někdo vesele vysokým hláskem a Harry si všiml domácího skřítka, který seděl na židli vedle jeho postele a mrkal na Harryho svýma velkýma očima. Skřítek byl oblečený do něčeho připomínajícího tógu z jakési velké krajkové věci… asi kapesník. „Chirpy je šťastný že Vám může sloužit, pane Malfoy!"

 Harry sebou trhl při oslovení "Malfoy." Opravdu se to stalo? Opravdu se oženil? Vypadalo to spíš jako sen, nebo noční můra. Harry si matně vzpomínal na spoustu barev, hluk a obřad… Chlapec pevně zavřel oči, aby neviděl ty obrazy vzpomínek. Skutečně se to stalo, nebyl to sen.

 "Říkej mi Harry," neznělo to jako rozkaz. Harryho hlas byl slabý a tichý.

 „Ale, ale… Pane…“ protestoval skřítek.

 „Harry. Prosím." chlapec zavřel oči, bolely ho, na jeho vkus tu bylo moc světla.

 „Ach! Pán je tak laskavý! Tak laskavý! Pán řekl prosím!“ rozplýval se Chirby. „Pán si musí vzít svou medicínu. Ihned!!

 Jak milé… teď se o něj bude starat domácí skřítek… Harry otevřel oči a zjistil, že to stvoření má v rukou stříbrný podnos a na něm několik lahviček. Téměř ucítil tu odpornou chuť v ústech, ale rozhodl se, že to zvládne; nechtěl se dívat jak, se domácí skřítek bije do hlavy.

 Když vypil lektvary, které byly, jak očekával… hnusné, domácí skřítek ho donutil vypít trochu čaje a potom usnul.

 Vypadalo to, jako by bylo odpoledne když, se Harry znovu probudil. Napůl seděl a napůl ležel na hromadě velmi měkkých polštářů, takže když mladý kouzelník otevřel oči, první co uviděl, byl pohledný muž s dlouhými stříbrně blond vlasy sedící na židli vedle jeho postele. Lucius Malfoy. Jeho tzv. manžel. Něco tak neuvěřitelného.

 Harry zalapal po dechu. Nevěděl, co má čekat. Kdyby mladý kouzelník tvrdil, že se nebojí, lhal by. Kde byl Voldemort, když ho skutečně vítal? Harry by radši viděl jeho. Možná by Temný pán Malfoye vyrušil a ten by na něj přestal takhle zírat.

 Lucius Harryho napínal, schválně delší dobu mlčel, zvědavý, jestli to donutí mladšího kouzelníka promluvit.

 Samozřejmě, že ne.

 Konečně, Zmijozel byl už unavený čekáním. „Jak se dnes cítíš, Harry?" zeptal se zdvořile.

 „Fajn," odpověděl stroze mladý kouzelník. Byla to jeho obvyklá odpověď, vůbec si neuvědomoval, co řekl a už vůbec ne že lhal, a nahlas. Teď už věděl, jak se cítí kuře, které čeká, až ho usmaží, nebo slimák ve Snapeově lektvarové laboratoři nebo Draco před famfrpálovým zápasem proti Nebelvíru.

 „To od tebe bylo skutečně hloupé," řekl Lucius chladně a podíval se po Harrym.

 „Co?" otázka automaticky vyklouzla z Harryho úst.

 „Co?" Lucius pozdvihl své dokonale tvarované obočí. „Nestaráš se o sebe. Pořádně nejíš, skutečně si nedokážu představit, co tě vede k tomu, aby ses choval tak hloupě."

 "Já… Já jsem opravdu neměl hlad," odpověděl Harry a koukal kamsi do strany. Neměl zájem mluvit na toto téma.

 Lucius upřeně hleděl na svého mladého manžela; „Ty jsi neměl hlad, kdyby si jednou vynechal snídani, ale ty jsi vyhladověl skoro k smrti, jsi neuvěřitelně hloupý."

 „Co se sebou dělám, není vaše věc," něco z frustrace a hněvu co Harry cítil, když se dozvěděl o manželství, vyplulo na povrch a bylo to zřejmě silnější než strach z Luciuse Malfoye. „Co je ti po tom!"

 „Naopak. Je to moje věc. Mám ti připomenout, že jsme nyní manželé?" něco na Luciusově chladném tónu Harryho rozčilovalo.

 „Jo, tak," Harry odvrátil svůj pohled. „Chtěl jste si jen vzít chlapce - který - přežil, nebo zničit můj život, protože mě tolik nenávidíte? Nebo je to pomsta za Voldemorta? Nebo to snad děláte jen tak pro zábavu?" Harry se chtěl zeptat na tuhle otázku už od doby, co se dozvěděl o tomto manželství.

 Lucius se zamračil. „Malfoyové se nežení pro zábavu, chlapče. Je mi jedno, že jsi chlapec - který - přežil. A k tvojí neutralizaci Temného pána… dobře, ulevilo se mi, stejně jako všem ostatním, začínal být každému na obtíž. A proč si myslíš, že tě nenávidím?" zeptal se blonďatý aristokrat.

 „Nejsem čisté krve! Proč byste si chtěl vzít někoho nečisté krve? Nemám ponětí proč, ale většina lidí mě buď miluje, nebo nenávidí… a vy mě musíte nenávidět, abyste udělal něco takového!"

 Zajímavé. Chlapec o tom bys skutečně přesvědčený. Opravdu zajímavé. „Skutečně si myslíš, že se čistokrevní berou jen mezi sebou? To by vedlo k incestům. Není nic špatného na tom vzít si nečistokrevného z dobré rodiny. Kromě toho mi nebudeme mít děti." blondýnův výraz se změnit na něco jako skrytý výsměch, když viděl jak se Harry červená.

 „Není pravda, že tě nenávidím. Nemám v úmyslu ti ublížit tímhle způsobem. Co se rozhodnu mít, to dostanu, protože to chci. Oženil ses se mnou; budeš to muset akceptovat. A jestli budeš dělat co řeknu a nebudeš dělat žádné další problémy, dostaneš vše, co budeš chtít," to byla vše k Malfoyově standardní manželské nabídce.

 „Kromě možnosti vybrat si s kým se ožením." zamumlal Harry.

 „No, život není vždycky spravedlivý, že? Teď si odpočiň," přikázal Lucius Malfoy a odešel, černý hábit elegantně vlající.

 Harry si nebyl jistý, co ho dělalo… „manželem". Byl Malfoy, ne, Draco byl "Malfoy“… Lucius byl hezký, měl nádherné vlasy, kterých se člověk chtěl dotknout. Harry se při té myšlence začervenal. Lucius měl kolem sebe vzdušnou sílu a surovou energii. Ale také byl snobský bastard, kterého ani za mák nezajímají pocity ostatních lidí. Ale kdoví choval by se k němu Lucius lépe než Dursleyovi?

 Upřímně, Harry si nebyl jistý, co má očekávat. Muž mu slíbil, že mu neublíží… ale… dalo se Luciusi Malfoyovi věřit?

 Zbytek dne i den nadcházející strávil Harry v posteli, navštívil ho pouze Chirby, který Harrymu přinesl čaj, jídlo a pár knih na čtení. Byla už tma, když se v pokoji objevila nějaká jiná domácí skřítka. Představila se jako Blazy.

 Domácí skřítka informovala mladého kouzelníka, že se musí vykoupat. Nebyl to špatný nápad, protože se Harry pořádně neumyl ani den před tím. Přesto se Harry rozzlobil, když se ho domácí skřítci pokoušeli svléknout. Chvíli se dohadovali o tom, co chce Pan Harry a co jim přikázal starší kouzelník, a nakonec Harry souhlasil s tím, že mu domácí skřítci připraví koupel a umyjí mu vlasy které Lucius " úúúpl - ně zbooožňoval“ (úplně zbožňoval:-D).

 Jak se Harry svlékl, šokovaně zjistil, že byl oholen… tam dole. Bylo to velice znepokojující, nikdy před tím se mu to nestalo. Ale nechtěl se ptát na nic víc.

 Bylo opravdu skvělé koupat se ve velké bublinkové vaně. Harry musel jen souhlasit, že domácí skřítci byli velice dobří v mytí vlasů. Přesto jim nařídil, aby odešli z koupelny, když měl z vany vylézt.

 Harry se osušil nečechraným bílým ručníkem a začal hledat pyžamo, chlapec se zamračil, když našel pouze podivnou noční košili, která byla ne jeho vkus velmi tenká (téměř průsvitná). Ale nebylo tu nic jiného….

 Harry zrovna řekl " dobrou noc" domácím skřítkům a zachumlal se pod deku, když někdo zaklepal na dveře. Lucius Malfoy nečekal na svolení a vešel. Měl na sobě tmavě zelený hábit a Harry mohl vidět černé pyžamo pod ním. Harry se zamračil, neměl tušení proč je muž v jeho pokoji, a proč nepočkal na jeho svolení, než vešel.

 Lucius přešel celou místnost a zastavil se až u čela postele jeho mladého manžela. „Moc ti to dnes večer sluší," pochválil ho Lucius a Harry zčervenal. Co to má znamenat!

 Starší kouzelník došel k Harrymu a posadil se na postel, bokem se dotýkal Harryho nohy. Překvapeně vydechl, když se Lucius jemně dotkl dlouhými, štíhlými prsty jeho tváře.

 „Co se…?“ Lucius vzal do dlaně Harryho tvář a zachytil zbytek jeho otázky svými rty.

 Harry byl v šoku a vyděšený. Nikdy ho nikdy nepolíbil na rty! A teď to byl muž…. Nebyl si jistý, jestli to chce… teplé, měkké rty, sání spodního rtu a cítil… žádoucí jazyk, olizoval ho!  Harry se pokusil bránit, bylo to příliš rychlé a… ale v tu chvíli dravý jazyk napadl jeho ústa a začal dotírat proti jeho jazyku… bylo to… Nebylo to špatné. Z lízání a sání druhého muže mu přejížděl mráz po celém těle….

 Pak chlapec ucítil chladný vzduch na svých nahých nohách, jeho přikrývka byla stržena pryč. Harry si uvědomil jak krátká a průsvitná jeho noční košile byla, cítil se trapně a téměř zoufale se snažil znovu přikrýt, ale Lucius mu nedal šanci….

  Chlapec s havraními vlasy byl nakonec vytržen ze snu, když ucítil ruce hladící jeho nohy a kolena a… razící si cestu až k jeho… vnitřní straně stehen! Chlapec začínal mít zvláštní pocit mravenčení v břiše a níž…. Harry se pokusil ze sebe odsunout cizího muže, ale bezvýsledně. Lucius si obkročmo sedl na chlapcovy boky a držel ho svými tvrdými svalnatými stehny. Harry se snažil tlačit na hruď svého staršího manžel a tím zjistil, že nemá žádný hábit. Lucius byl téměř nahý.

 Harry zavřel oči, on se prostě nemohl podívat na silnou, holou hruď nad ním….

 Panika v malém Nebelvírovi rostla; Lucius bude… věděl, co následuje, když jsou spolu dva lidé v posteli jako je tato, ale oni byli muži… to by mělo být špatně… Netušil co bude druhý kouzelník dělat…. Líbání bylo docela příjemné, ale….

 Harry znovu zalapal po dechu, když šikovné prsty zavadily o jeho bradavky. Jeho… jeho penis sebou škubl… Oh, začínal být vzrušený, ale nechtěl to.

 Lucius uvolnil Harryho ústa a pokračoval polibky po jeho čelisti a krku, dal si na čas jemným okusováním a sáním jemné kůže, zatímco prsty si hrál s Harryho bradavek… „Ne," chlapec konečně vydechl. „Přestaň…“.

 "Pst,“zašeptal chraplavým hlasem Lucius a využil příležitost ke kousání jeho ušního lalůčku. „Líbí se ti to, cítím to."

 Och, Bože, Lucius se dotýká jeho… Harry zalapal po dechu. Nikdo se ho tam nikdy nedotkl! Odvážné prsty volně prozkoumávaly jeho nejintimnější místa, která se stávala ještě problematičtějšími, protože tam byl chlapec oholený. Harry umíral hanbou a jinými pocity, dobrými pocity a cítil se, jakoby měl brzy zemřít, pokud se Lucius nezastaví nebo neudělá něco jiného… něco… Harry nevěděl… dotknout se ho… někde… cítil se jako by jeho tělo bylo oheň a ten hořel a… vzrušení… ale… nechtěl, aby se ho takhle dotýkal. Ne on! Neměl rád Luciuse Malfoye! A Lucius neřekl, že Harryho miluje nebo něco podobného….

 Harrymu se ulevilo a byl frustrovaný, když to přestalo, starší kouzelník se ho najednou přestal dotýkat a uvolnil Harryho ze sevření… bylo to tak matoucí, protože přestože se cítil dobře, tak Harry věděl, že je to špatně, měl strach a…

 „Lehni si na břicho," přikázal Lucius. Harry neměl šanci vzpírat se, protože ho Lucius obrátil, natlačil mu polštář pod boky a noční košili mu přetáhl přes hlavu. Harry tady nemohl ležet nahý, ale ležel! Přál si být mrtvý…. Cítil, jak se mu derou slzy z očí, když silná ústa líbala, lízala a kousala jeho záda a pokračovala níž.

 Styděl se a byl bezmocný…. Možná tohle bylo něco, co se dělá, když jste oddáni...když si Nebelvír s havraními vlasy myslel, že už to nemůže být horší, ruka která mu doteď hladila zadek, roztáhla jeho půlky a on ucítil něco studeného a kluzkého… tam… prst, natřený něčím kluzkým a studeným začal mazat jeho otvor. Harry ztuhl…, co to Lucius dělá? Proč se mě tam dotýká… je toho prostě příliš mnoho!

 „Ne!" chlapec nakonec hlasitě zakřičel, když mu Lucius tlačil prst dovnitř. Bolelo to, necítil se dobře, to nemohla být pravda! „Přestaň. Ne, prosím! Přestaň!" prosil Harry a snažil se dostat pryč, ale nemohl, protože ho držely silné svalnaté nohy a Luciusovi volné ruce na jeho zádech strhli malého chlapce zpátky na postel.

 Prst se začal hýbat, čím dál víc… posouval se… a… Harry vyjekl, když se začal hýbat v něm… Harry jen zavřel oči a zakousl se do polštáře. Nemohl zastavit další vlny rozkoše ve směsi s nepohodlím mít něco v sobě, něco co tam nepatřilo… a zoufalství, cítil se tak bezmocný, nemohl udělat nic, aby to zastavil, co se to děje… a pak do něj vstoupilo víc prstů…

 Mladý kouzelník cítil stud, bezmoc… a zneužití…

Pak se prsty přestaly pohybovat, Lucius je vytáhl a chlapec cítil prázdnotu a volnost…

 Bylo po všem? Merline, tak se mu ulevilo…

 Harry nebyl připravený na to, co následovalo.

 Zpočátku to bylo bolestivé, nemohl přestat křičet, slzy mu stékaly po tvářích a něco velkého a horkého se tlačilo do něj, měl pocit, jakoby se měl rozervat, bez ohledu na to jak moc se ho snažil ten druhý hlazením a slovy uklidnit, bylo to prostě strašné… pak se to změnilo, jak se Lucius dotkl něčeho v něm, něčeho že se cítil dobře… Harry za sebou slyšel Luciusovo vzdychání… cítil jeho ruku na svém penisu, ale… styděl se a připadal si špinavý, když se udělal na červený přehoz dřív, než muž který mu dělal dobře, cítil se mizerně a tak bolestně osaměle…

 Poté co se Lucius vytáhl ze svého mladého manžela, políbil znovu Harryho a slízal všechny jeho slzy. Pak se z chlapce zvedl, lehl si vedle něj, ovinul paže kolem Harryho útlého pasu a usnul.

 Harry nespal. Bolelo to… ale fyzická bolest je nic ve srovnání s myšlenkami honícími se jeho hlavou. Na fyzickou bolest byl zvyklý.

 Harry se opatrně vymanil s manželova objetí a sklouzl s postele. Popadl Luciusův hábit, ale nemohl si ho obléknout, voněl jako jeho manžel. A tak si natáhl průsvitnou noční košili a tiše se vytratil z místnosti. Zjistil, že život u Dursleyových nebyl tak špatný.

 Harry nechtěl zůstat v jejich předpokojích, a tak otevřel dveře a vstoupil na temnou chodbu. Vydechl a sklouzl zády po zdi a sedl si na podlahu. Cítil chlad velkého domu a své pocuchané nervy.

 Cítil se tak špinavý, použitý a bezmocný… většina věcí nebyla tak strašná, až na to co se stalo v samotném závěru, kvůli tomu se cítil zahanbený a špinavý… měl rád některé z těch věcí… někdy to nebylo špatné… Harry věděl, že manželé mají sex, ale nikdy si nemyslel, že by Lucius dělal… Harry nevěděl, co se stane! Nikdo mu to neřekl! Proč se ho Lucius nezeptal… Ach, Merline, znovu plakal…

 „Ale, Ale, copak to tu máme?"

 Malý Nebelvír malém nadskočil - znal ten hlas. Když vzhlédl, spatřil Draca Malfoye jak se na něj šklebí. Ne, to ne, ne teď…

 „Hmm, co tady děláš, Pottere? Myslel jsem, že by sis teď měl užívat svojí sladkou prdelkou," napadl ho blonďatý Zmijozel. „Nebo si ho snad nebavil?"

 Harry neodpověděl. Bylo více než jasné že pláče.

 „Víš, zpočátku jsem byl opravdu naštvaný, že se můj otec rozhodl oženit se s tebou, protože si byl chlapec - který - měl - zemřít," pokračoval Draco. „Ale když si představím, jak děláš mému otci kurvu po zbytek svého bídného života, tak mi to už tak moc nevadí."

 „Myslím, že je to pro tebe to správné místo - na zádech s roztaženýma nohama pro Malfoye. Možná ani na zádech ne. Chce tě zezadu, jako lacinou děvku? To jsi. Ano, kazil by to pohled na tvoji ošklivou tvář. Myslím, že jde jen o zadek, zadek že? Je to jen díra, co na tom záleží…“

 „No, bylo hezké si s tebou popovídat, ale je už pozdě, jdu spát. Rád bych se tě zeptal, jestli se nechceš připojit, ale nejsem tak zoufalý. Snad někdy jindy. Nemyslím si, že by se otec nechtěl podělit o svou novou hračku… je to tak, stejně nejsi nic víc než pouhá dekorace, a jeho děvka. Užij si svůj nový život, Pottere!"

 S tím se Draco odvrátil od druhého chlapce a odešel.

 Harry nic neřekl, věděl, že je to všechno pravda. Každé slovo, které mu jeho rival řekl. Cítil se tak malý a ubohý. Chlapec na krásném zmijozelsky zeleném koberci klesl na kolena.

 Nechápal, jak je možné, aby cítil bolest a otupělost zároveň.

 Jak by mohl takhle žít po zbytek svého života?