Druhá část- Jen začít
Překladatel: Izmy R.I.P. 7.-10. kapitola, Sirina 11.-13. kapitola
7.kapitola Javorové město
Harry Potter svíral svůj kulový blesk jako by na tom závisel celý jeho život. Částečně tomu tak bylo. Byl na útěku. Neměl žádnou představu, kam utíká, věděl jen, že co nejdál od Malfoy Manor a jeho tvz. manžela. Prostě ne. Nemohl takhle strávit zbytek života. Na zádech… nebo na kolenou jak řekl Draco Malfoy.
Byl na útěku. Nebylo to ušlechtilé, odvážné už vůbec ne… Byl přeci statečný Nebelvír. Hrdina a zachránce kouzelnického světa, který zbaběle utíkal od svého … od něj.
Kruci! Prostě jen není ten statečný Nebelvír, syn Jamese Pottera tak jak to chtějí všichni ostatní! Třeba nechce nosit všechny ty tituly, chce být jen Harry. Chlapec. Šestnáctiletý dospívající chlapec; být jen normální dítě. Být šťastný, mít milující rodinu a nějaké dětství. Ale jak se zdá, asi si nezaslouží nic z toho.
Nemohl žít jako Hrdina nový Malfoyův mazlíček. Nemohl dovolit, aby s ním kdokoliv takhle zacházel, takhle ho ponižoval. Hračka… Věc… to nemohl… slzy ho začaly znovu pálit v očích, když si vzpomněl, co se v noci stalo.
Dekorace. Malfoyův majetek a kurva … Byl přeci člověk! Měl své pocity a také nějakou důstojnost, ale teď na tom moc nezáleželo. Přál si jen vypnout. On přeci splnil svoji povinnost vůči kouzelnickému světu, i když neochotně a oni? Neposkytli mu, jedinou věc, po které kdy toužil – být sám, svobodný a třeba i trošku toho štěstí.
Na okamžik si sice myslel, že by si na svého manžela mohl zvyknout, nebo se s ním naučit žít, třeba mohl Malfoy přijít s nějakým kompromisem, Harry by se choval na veřejnosti jako perfektní manžel a Malfoy by ho v soukromí nechal na pokoji.
Kromě toho Malfoy byl skutečně krásný, měl v sobě něco, co ho dělalo skutečně unikátním… ale Harry nemohl být něčí děvkou. Bezcenný, využitý… nemilovaný. Tak se Harry cítil právě teď. Zlomený. Využitý.
Najednou Harryho napadlo. Proč to nenapadlo nikoho dřív… proč nikdo nenavrhl … aby utekl. Asi chtěli za každou cenu, aby zůstal v kouzelnickém světě, i když to znamenalo vzít si Luciuse. Ano, nakonec by s tím stejně souhlasil, protože chtěl zůstat se svými přáteli. Ale po tom všem co zažil minulou noc? Změnil názor. Byla to příliš vysoká cena.
Popřál sbohem kouzelnickému světu, svým přátelům a všemu co kdy miloval.
Bylo časně ráno, když Harry pocítil opravdovou únavu z létání. Všechen adrenalin se už vyplavil z jeho těla. Slunce nesměle vykukovalo nad stromy a barvilo horizont do zlatova. Harry byl prochladlý, zejména jeho ruce, kterými svíral koště. Byl srpen. Noci byli mnohem chladnější než dny. Mladý kouzelník na sebe nemohl použít ani zahřívací kouzlo, nebylo mu ještě sedmnáct, nebyl plnoletý. Ihned by ho našli. Naštěstí si chlapec všiml malého městečka a obrátil koště jeho směrem.
Harry přistál s Kulovým bleskem v klidné okrajové části malého venkovského městečka. Bylo o trošku větší, než vypadalo seshora, ale stále dost maličké, útulné. Bylo to pěkné místo.
V osm hodin ráno Anne Hathaway rychle otevřela svoji pekárnu. Pekárna „ U Tety Anny“ byla její pýchou a radostí. Malé, světlé a příjemné místo, které bylo obklopeno jakousi zvláštní aurou tepla a přátelství. A navíc… Annino pečivo báječně vonělo.
Koupila starou pekárnu před pěti lety, rok poté co zemřel její milovaný Adolph. Musela ji skoro celou přestavět. Naštěstí obchod dobře vzkvétal. Její tři zaměstnanci – Kate, Armanda a Philip – pracovali v kuchyni a dělali báječné koláčky, bagety, sušenky, preclíky… všemožné druhy zboží, na které lákaly občany Javorového města do pekárny „ U Tety Anny“.
Anne stála za pultem, usmívala se, připravovala čaj a kávu a povídala si se zákazníky.
Anne zaujal malý chlapec s černými vlasy po ramena a zářivýma smaragdově zelenýma očima, který se objevil v pekárně. Na tom dítěti bylo cosi zvláštního, to poznala ihned. Ve svém předchozím povolání se naučila hodně o lidech. Byl v pubertě, už nebyl dítětem, ale zároveň nebyl ani dospělým mužem. Je roztomilý - napadlo ji v duchu při pohledu na toho zvláštního chlapce.
Měl na sobě jakýsi plášť, džíny a svetr, který byl zjevně o několik velikostí větší, než byla chlapcova velikost. Dále nesl obyčejný, černý, školní batoh a koště … Bylo trochu jiné, než ty které lidé používají na uklízení. Koště vypadalo jako by si s ním někdo dal hodně práce, a ne jen ledabyle svázal chřástí. Dokonce bylo lakované a mělo na sobě něco vypadající jako rukojeť. Jak zvláštní!
Zelenooký mladík se přiblížil k Anne a sunul po pultu několik pomačkaných bankovek. „ Co za to prosím, mohu dostat?“ zeptal se tiše.
Žena se zamyslela … když chlapec přistoupil blíž, viděla jak je velmi bledý a příliš hubený. Jeho oči byli zarudlé a vypadal unaveně, jakoby toho v noci moc nenaspal… Neměl moc peněz, ale Anne mu udělala extra velký hrnek čaje s mlékem a cukrem a na talířek mu dala od každého něco, co se na něj jen vešlo. Někdy to prostě není o penězích.
Položila jídlo na jeden malý stolek, pokrytý ubrusem, a když šla obsloužit dalšího zákazníka, koutkem oka pozorovala mladíka. Měla takový pocit, že se chlapci něco stalo, ale nechtěla ho vyděsit. Musí zapojit svůj důvtip…
Po chvíli šla dolít chlapci trochu čaje a zeptala se: „Jsi v pořádku, zlatíčko?“
Dvě velké zelené oči se podívaly do jejích světle modrých: „ Ano jsem v pořádku, madam.“ Chlapci přelétl přes obličej smutný úsměv. Tak malý, znavený a smutný úsměv…
Anne mu nevěřila ani slovo, ale nevěděla, co má dělat… V tu chvíli ji oslovila paní Greenová, a když se od ní Anne vrátila, podívala se směrem k chlapci znovu a zjistila, že byl… byl pryč….
To ne…
Navečer Anne zavřela pekárnu a vracela se přes park domů, když si náhle všimla někoho spícího na jedné z laviček a … poznala v něm chlapce z dřívějška. Celý den o něm přemýšlela.
Kdo to byl? Odkud přišel? Co tu dělá? Má snad nějaké problémy? No rozhodně má nějaké problémy.
Ale tentokrát mu nedovolím utéct.
8. kapitola – Uprchlý ženich
Když se Lucius ráno probudil-sám, překvapilo ho to. Ve velké posteli nebylo nic kromě něj a hromady obrovských polštářů. Jak si pamatoval ze svých studentských let v Bradavicích, Nebelvíři obvykle vstávali pozdě. Příslušníci této koleje se obvykle objevili na snídani jako poslední.
Lucius se ušklíbl a líně se protáhl. Zamyslel se nad svatební nocí. Ano, jeho mladý manžel byl minulé noci trochu plachý a bojácný…. Ale to ho dělalo ještě přitažlivějším… Hmm, na tom se zapracuje, až si na něj chlapec zvykne, z Luciusova „vyučování“ se toho hodně naučí. Kdyby Lucius hledal zkušenost a zručnost v posteli, vzal by si děvku z Obrtlé ulice. Všechno by bylo podle jeho představ.
Jednou Harryho zlomí … Lucius sebou trhl. Promluvil jako jeho otec. Lucius nesnášel, když se přistihl, jak papouškuje něco, co už řekl Abraxas Malfoy. Lucius by to nikdy nepřiznal, ale byl rád, že jeho otec zemřel na dračí neštovice krátce po Dracově narození. Přesto s ním starý muž dobře cvičil. Abraxas byl dávno pryč, ale Lucius sám jednal, myslel i mluvil, jak ho to naučil.
Nenáviděl to. Ale teď není nejvhodnější doba pro pitvání se v rodinné historii.
Blonďatý Zmijozel zabořil obličej do polštáře na druhé straně postele. Stále voněl jako Harry… mmm… klidně by se na tom mohl stát závislý. Nicméně, teď se potřeboval osprchovat. Seslal sice na sebe a svého milence rychlé čistící kouzlo, které odstranilo většinu nepořádku, který vytvořili, ale přesto… teplá voda, ta byla úplně jiným kouzlem. Rozdíl, asi jako mezi pravou láskou a nápojem lásky.
Poté co se Lucius vysprchoval, šel se podívat po svém malém zelenookém manželovi… jaké, s ním jen měl plány.
Ale byl nemile překvapen – nenašel Harryho v žádném z chlapcových tří pokojů; to nečekal.
A byl skutečně naštvaný, když mu domácí skřítci oznámili, že chlapce nenašli nikde v Malfoyově sídle, ani v zahradě.
U, Merlina!
Po roztřískání několika váz až na prach, a dalších cenných uměleckých děl, si Lucius Malfoy konečně přiznal, že jeho manžel zmizel. A jak si uvědomil, zmizel, aniž by narušil jakákoli ochranná kouzla kolem panství, a aniž by si ho kdokoliv všiml. Jak později zjistil, Harryho kufr zůstal otevřený, a vypadal, jako by v něm několik věcí chybělo; včetně koštěte.
Jeho manžel tedy zřejmě utekl.
Jak dětinské a nezodpovědné… Luciuse nebyl tak rozzuřený od doby, co byl přinucen pracovat s Albusem Brumbálem a jeho přívrženci.
Kouzelník už před sebou uviděl svého přítele, bradavického profesora lektvarů a jeho výraz ve tváři. Severus se tvářil nesnesitelně, arogantně a řekl: „Já ti to říkal. Varoval jsem tě, říkal jsem ti, že ti ten chlapec způsobí jen hromadu problémů. Ten kluk bude tvůj konec!“.
A Lucius nemohl popřít, že měl Severus skutečně zase pravdu. Od svatby už uplynuly tři dny u Salazara! „Denní Věštec“, „ Týdeník Čarodějek“, „Kouzelnické doupě“ a dokonce i některé zahraniční deníky stále psaly o „svatbě roku“.
Opravu mu bylo k ničemu, že je slavný, atraktivní, mladý muž, když neměl vůbec žádnou představu, kde teď ten malý spratek může být!
ΩΩΩ
I když Harry neměl žádnou jinou možnost, snad poprvé v životě za to byl vlastně vděčný.
Příjemná, starší dáma, Anne Hathaway ho „přijala“. Probudila jej, když spal na lavičce v parku a vzala ho k sobě domů. Dala mu najíst, nechala ho vykoupat a poskytla mu nějaké čisté oblečení, které dřív patřilo jejímu manželovi, a které mu bylo o pár čísel větší. Na to byl Harry stejně zvyklý, a i přesto byly ty šaty mnohem menší a hezčí, než jaké kdy dostal po Dudleym.
Pak se Anne zeptala jak je Harry starý. Řekl jí pravdu. A když se Anne opatrně zeptala na jeho rodinu, Harry vyhrkl, jen to jak se tam nechce vrátit, prostě nemůže!
Anne něco zahlédla v očích toho hubeného dítěte. To něco způsobilo, že si rozmyslela snahu vrátit chlapce k jeho rodině, ať už byla kdekoliv. Šestnáctiletí muži jsou přeci schopní rozhodnout se sami, kde chtějí žít. Tím to vyřešila.
Už věděla co dělat s tím roztomilým, milým chlapcem. Anne nechtěla slyšet nic o odchodu. Byla sama, a pro dámu nebylo bezpečné žít sama. Harry s ní zůstane, a na oplátku jí bude pomáhat v domě a v pekařství. Tím bude vše srovnáno.
9. kapitola Neviděli jste mého ztraceného mazlíčka?
Lucius potřeboval hodně dobré řešení celé této situace, nějaký akční plán. Ztratil Harryho Pottera, hrdinu kouzelnického světa, svého novopečeného manžela. Jestli někdo zjistí, co se stalo, jeho pověst bude v troskách. Nevěděl o ničem, co by to mohlo dost dobře vysvětlit. Žádná omluva by nebyla dost dobrá.
Byl by jen zesměšňován a uvržen v nemilost. Proč ho jen Harry musel ponížit zrovna takto? Co ho to posedlo? Prostě to nechápal, ten rozmazlený fracek… On Lucius Malfoy bohatý mocný a dobře vypadající muž z jedné z nejlepších rodin. Co by mohl ještě víc chtít?
Možná, Harry utekl s někým… pokud by to byla pravda. Zabije ho, Lucius ho zabije, uškrtí ho svýma holýma rukama. Ne z lásky, nebo z ubohé žárlivosti, ale protože mál svou hrdost a docela rád si přivlastňuje své věci.
Měl jít ven a pokusit se Pottera najít? Ne, bylo by to k ničemu. Harry mohl být touhle dobou kdekoli. Možná, že šel za svými přáteli? Nejspíš. Ale jak to zjistit, aniž by pojali podezření, že se něco stalo (pokud o tom nic nevěděli).
Ach ano, je na čase, aby přijal ponížení od Severuse, které bude s největší pravděpodobností cenou za jeho služby.
Když Lucius řekl svému příteli, co se stalo. Krkavec jeden starej vybuchl v hysterický smích. Lektvarista se smál tak moc, až skoro ronil slzy. Naštěstí jen skoro.
Jen málo kdo věděl, že tento člověk, který tvrdě pracoval na udržení své image mimořádně nepříjemného kouzelníka, se dokáže smát jako blázen, pokud se objeví něco opravdu zábavného. Často se smál na úkor někoho jiného, ale co…
Lucius už začínal v duchu proklínat svého tvz. přítele něčím zlým a hlavně trvalým, když Snape konečně přišel k rozumu a dokázali se pak konečně dohodnout na tom, jak zjistit jestli Weasleyovi, ředitel školy nebo někdo z Fénixova řádu neví cokoliv o místě pobytu Harryho Pottera.
„ To by neměl být problém,“ ušklíbl se Mistr lektvarů. „Důvěřují mi víc než ostatním, nebudou mít žádné podezření.“
Snape se vrátil druhý den a informoval Luciuse o tom, že nikdo z fanklubu Harryho Pottera o Harrym nic neví. Zdálo se, že chlapec bydlel někde jinde, nebo s někým jiným o kom nikdo nic nevěděl, ale nejspíš prostě utekl sám.
Luciusova nálada byla horší, než špatná. Šel rovnou do svého pokoje, a nepřál si, být kýmkoli rušen.
Severus Snape se rozhodl zůstat na večeři. Někdo musel všechno vysvětlit Dracovi, protože chlapec nebyl tak hloupý, aby si nevšiml, že něco není v pořádku, a Lucius rozhodně nebyl schopný sejít dolů na večeři a promluvit si s ním o nastalé situaci.
Severus byl vlastně ohromený. Nikdy netušil, že je Potter schopen provést něco takového, něco co by dokázalo Luciuse byť jen překvapit, natož udělat mu ze života peklo. Kouzelník tím byl nesmírně pobavený. Samozřejmě, znal důsledky, které Potterovo zmizení může způsobit.
Teď se musí rozhodnout co povědět Dracovi. Odpověď byla zřejmá - pravdu. Lektvarový Mistr řekl svému kmotřenci, že Potter zřejmě opustil Malfoy Manor aniž by o tom komukoliv řekl. Ani nemusel říkat „utekl“, nechtěl být veřejně netaktní, ale soudě podle Dracových rozšířených očí, kmotřenec velice dobře pochopil co má Severus na mysli.
Přesto si profesor všiml něčeho zajímavého. Dracova reakce nebyla přesně taková, jakou očekával. Myslel si, že mladý Zmijozel bude rád, že je zámek opět bez Pottera a bude si na to chtít snad i připít, nebo se projeví jiným okázalým gestem.
To se však nestalo. Draco se zvláštně zatvářil a najednou byl o několik odstínů bledší a … bylo to jen překvapením, nebo je v tom něco víc? Zajímavé.
Draco si všiml, jak ho jeho kmotr zamyšleně pozoruje a nakonec přišel k řeči.
„Proč mi to říkáš, jako by to byli špatné zprávy? Není to nic, kvůli čemu bych měl brečet do polštáře, nebude mi chybět,“ odfrkl si chlapec, vrátil se ke svému jídlu a snažil se, jak jen to šlo, vypadat co nejvíc lhostejně.
Ano, tak to bylo a zároveň nebylo. Odpovídající reakce přišla příliš pozdě a v tuto chvíli to bylo opravdu nevhodné. Draco cosi tajil!
Severus se zamračil. Věděl snad Draco něco? Ten kluk něco moc dobře věděl, ale neměl cenu snažit se to z něj tahat. Na to byl Draco Zmijozel až příliš. Tím by Severus ničeho nedosáhl, bude si na toho blonďatého spratka dávat pozor.
Další den se Severus Snape opět vrátil na Manor. Ulevilo se mu, když zjistil, že se Lucius už poměrně uklidnil. Museli uvažovat racionálně a dohodnout se co dělat dál.
Severus myslel úplně na všechno. Až moc. Situace byla vážná. Pokud by to někdo zjistil… Ne, to se prostě nesmělo stát. Mistr lektvarů měl vymyšlený jeden plán a seznámil s ním Luciuse. Byl to opravdu dobrý způsob, jak najít Luciusova „ milovaného manžela“.
Severus byl přesvědčený o tom, že Harry za prvé: utekl na základě nějakého impulsu, nad kterým by se měli zamyslet. A za druhé: Harrymu by bylo lépe v mudlovském světě. Kromě toho lektvarista věřil, že Potter uprchl sám, neměl žádné komplice, protože kdyby chtěl někdo z řádu chlapci pomoci utéct, Severus by to věděl a také by uprchli už před svatbou.
Lucius najal pár mudlovských agentur, hledající pohřešované osoby. Byli diskrétní a neměli nic společného s kouzelnickým světem. Ani se neptali, proč hledá tohoto konkrétního chlapce. Což se dokonale hodilo.
Patriarcha Malfoy našel dočasné řešení na své problémy způsobené Harryho zmizením. Oznámil, že Harry bude bydlet na Malfoy Manor po jeho boku a již dále nebude pokračovat ve studiu v Bradavicích, protože bude mít domácí učitele.
Ještě tak nebýt starostí s Harryho přáteli, kteří chtěli chlapce ihned kontaktovat. Harrymu ještě nebylo sedmnáct, takže byl legálně dítětem. Lucius byl Harryho zákonným manželem a zároveň i opatrovníkem. Proto mohl prostě Harrymu „zakázat“ stýkat se s pochybnými přáteli. Stejně uvažoval, že by to udělal tak jako tak…
Uplynulo několik týdnů. Draco se vrátil do Bradavic. Lucius trávil svůj část odrážením všech, co chtěli vidět jeho manžela. Byl naštvaný na Pottera, protože mu způsobil tuhle nepříjemnou situaci, dokonce si zbytečně znepřátelil mudlovské „detaktivy“ (nebo jak se to jmenovali). Znepokojovalo ho, že je Harry někde ´tam´ mezi mudly, co když se mu něco stalo?
Luciusovi šlo skutečně o chlapce… Kdo by netoužil po něčem tak… unikátním, nevinném, krásném? Nebylo potřeba být sentimentální, ale když Lucius poprvé pohlédl na Harryho, cítil něco velmi silného, jako by ho něco táhlo směrem k mladému kouzelníkovi.
Dal by mladému kouzelníkovi vše, co by chtěl a to s velkou radostí.
Ale ujel mu vlak. V tuhle chvíli by Lucius opravdu štědrý nebyl, jak se mu ten spratek dostane do rukou; uškrtí jej, pěkně mudlovským způsobem. Žádná kouzla.
Draco seděl na černém, koženém sofa ve zmijozelské společenské místnosti. Každý věděl, že tohle sofa u krbu bylo určeno jen jemu. Hrál si s prameny ebenově černých vlasů, které patřily dívce ležící na pohovce s hlavou v blondýnově klíně. Občas to Pansy dopřával, Salazare nic nového, dělala z něj ještě většího favorita, než zbytek Zmijozelské koleje dohromady. A Draco Malfoy byl opravdu největší hvězda Zmojizelu.
„Hele, Draco, co se děje?“ řekl Blaise, který seděl na křesle naproti pohovky a díval se na něj se zřejmou zvědavostí.
„Nic, Zabini, Vše je v naprostém pořádku,“ odsekl blond Zmojizel.
„Opravdu…“ odfrkl druhý chlapec.
Draco se otočil zpět. Samozřejmě, Blaise měl pravdu, ale to neznamená, že může strkat nos do jeho věcí, nebo snad že by se Draco začal svěřovat s každým svým tajemstvím tomuhle italskému chlapci.
Draco přemýšlel nad spoustou věcí, byl z toho napjatý, ale proč…Myslel na tolik věcí. Na věci, které by mu jindy vůbec nevadili. Ale takhle. Měl vztek na Pottera. Ten debil způsobil moc problémů, jeho otci, rodině Malfoyů i jemu. Tak to přesně bylo – zuřil.
Dneska se Weasley a Mudlovská šmejdka dovolili oslovit jeho - Zmijozelského prince, aby se zeptali, zda je skutečně pravda, že se Harry nevrátí do Bradavic a hned zase, proč se Harry nevrátí do Bradavic. Weasley zrudnul jako rajče a ta Mudlovská šmejdka neměla daleko k slzám. Proklatí pitomí Nebelvíři!
Draco si rád představoval situace, jak si trochu pohraje s Wealeyem, nazve ho spoustou urážlivých jmen a jak to možná Weasley nevydrží, použije svou hůlku a nakonec skončí po škole.
Ale za daných okolností? Neměl na to náladu.
Cítil víc než jen vztek. Draco věděl moc dobře jaký pocit to je – mít vztek. Věděl i co to je cítit se podrážděný. Ale tentokrát to bylo jiné. Tenhle pocit byl zvláštní a mělo to co dělat s Potterem… prostě toho kluka nemohl dostat z mysli. Draco nemohl přestat myslet na to setkání, na to co se stalo ten večer, kdy Harry utekl. Na to co řekl…možná, jen možná, zašel příliš daleko…
Měl by jít šukat Pansy nebo Blaise, nebo oba a zapomenout na věci, co nejsou jeho problém. Otec si to způsobil sám. Neposlouchal Draca, když se mu to manželství snažil rozmluvit.
Jak dlouho bude trvat, než někdo zjistí, že chlapec-který-kurva-nechcípnul není na Malfoy Manor? To je jen otcův problém.
Přesto, Draco nemohl popřít, že celá „věc“ ovlivňuje i jeho život.
Za prvé byl nucen „vysvětlovat“ situaci lidem, kteří měli nějaký problém s manželstvím jeho otce a nejsou dostatečně inteligentní na to, aby pochopili, kdy mají radši mlčet. Většinou to byli mudlovští šmejdi nebo kouzelníci poloviční krve a Draco nebyl sto pochopit některé jejich námitky.
Samozřejmě věděl, co znamená „divný“, „buzerant“ nebo „teplouš“. Pobral toho dost, co chodil do školy i s lidmi co chodili do běžné mudlovské školy. Ale co pak třeba víly? Každý, kdo měl alespoň minimální znalosti z Kouzelnické zoologie, musel vědět, že víly nemají dvě pohlaví – tudíž nemají žádný pohlavní styk, reprodukují se štěpením.
Ta jména byl jeden z důvodů, proč Draco nenáviděl mudlovské šmejdy. Zmijozelův princ věděl, že i jeho tak dost často za zády nazývají, prostě si ho dostatečně neváží.
A odkud ty všechny řečičky o posvátnosti manželství pocházejí? Manželství je manželství. Draco chápal tvz. lehké rodiny, to že opovrhovali účelovými sňatky, ale přece jen tušil, že v tom to nebylo. Prostě jim vadilo, že Lucius a Potter byli oba muži.
Draco v tom neviděl problém. Lucius měl povoleno vzít si jiného kouzelníka, nebo kouzelnické stvoření, protože už zplodil dědice. Samozřejmě, že je to jen uznávaný nepsaný kodex chování, který čistokrevní kouzelníci dodržovali. Kouzelnické zákony v dnešní době žádné takové požadavky neměly.
To čemu mladý kouzelník vůbec nerozuměl, byl pojem „hříchu“ a už vůbec nechápal s čím to má co společného. Jako obvykle, když mu něco nedávalo smysl, zeptal se svého kmotra. Severus mu vysvětlil, že mudlové věří v jedinou sílu, která vládne vesmíru, nazývají ji „Bůh“. Který se až nezdravě zajímal o jejich sexuální život, a který je trestal, za pohlavní styk se špatným člověkem, ve špatnou dobu, nebo na špatném místě.
Draco věděl, že mudlové mají Boha rádi. Četl Staré řecké báje a pověsti. Kniha byla u mudlů velmi populární. Vyprávěli příběhy kouzelníků, kteří přesvědčili mudly, že jsou tvz. Bohové a pak si s těmito muži i ženami užívali spousty legrace a sexu.
Tito „Bohové“ se pak na ty ženy a muže vůbec nezlobili, i když měli sex každý s každým, všemi možnými způsoby a na místech co vás jen napadnou.
„ Je to stejné jako kdyby mě potrestal můj otec, kdyby mě přistihl, jak si to rozdávám těsně před úplňkem s vlkodlakem v zapovězeném lese?“ zeptal se Draco ve snaze pochopit, co mu to Severus vysvětluje.
Severus obrátil oči v sloup před takovým hrubým příkladem: „ Za něco takového by byl jejich Bůh velice prudérní...“
Pak Draca starší kouzelník varoval. Pokud by snad chtěl někdy plnit své tak trochu vlkodlačí fantazie, osobně ho ujišťuje, že nebude schopen vykonávat žádné intimní praktiky až do své svatby.
Draco otočil oči v sloup. Severus a ten jeho strach z vlkodlaků.
Draco se radši snažil najít racionální vysvětlení mudlovských předsudků, ale prostě zabývali se tím jen ti, co si mysleli, že se svatbou jeho otce je něco v nepořádku. Malfoy- Potter si většinou zkřížili cestu akorát tak s dobře mířenou kletbou.
Byl konec září, čas na první víkend v Prasinkách. Lucius se měl setkat se svým synem. Navzdory všemu, miloval svého syna.
Dokonce, by se mohl zapřísáhnout, Draco byl nejotravnější teenager na světě. Ne, že by si Lucius mohl stěžovat, většinu vlastností co mu tak lezla na nervy, zdědil Draco po něm. Až na ostrý jazýček, ten zdědil po Narcisse. Ano, to byla její vlastnost.
Oba Malfoyové se setkali na večeři v soukromé lóži na místě zvané „Pingeon´s milk“, byla to drahá a luxusní kouzelnická restaurace. Vyhnuli se tak návalu spratků z Bradavic „U tří košťat“, v „ Medovém ráji“, nebo u madam Rosemarty.
Lucius už objednal „mackled malaclaw“ v zázvorové omáčce pro sebe a dušené „Re le Que“ pro Draca. Stříbrnovlasý kouzelník si odfrkl, věděl, že hlavní složkou toho jídla bude páchnoucí guláš s houbami. Bylo to přesně to, co si pod tím názvem představil – malé ošklivé houby, páchnoucí jak staré ponožky a hovno z testrála dohromady… Naštěstí předvařené, ale stejně :-D
Lucius by nikdy v životě nemohl jíst něco takového. Ale Draco ten byl na všechny druhy divného a odporného jídla… V tom ho ze zamyšlení vyrušil příchod Draca, lízajícího lízátko s příchutí krve. Opravdu… krve? Co ten kluk nestrčí do pusy.
„Jak žiješ, otče?“ zeptal se mladší blondýn a neslušně sebou žuchnul na židli.
Lucius zamrkal: „Způsoby Draco, a vyndej z úst to co ničí moji chuť k jídlu!...“
Chlapec se usmál, lascivně si olízl krvavé rty a zahodil zbytek své „sladkosti“ pod stůl, kde ho bez povšimnutí kouzelníků uklidil domácí skřítek.
Když jim donesli jejich jídla, Lucius zkontroloval své „mackled malaclaw“, aby se ujistil, že je opravdu vařené. Člověk nikdy neví, že?
Draco se ušklíbl, všiml si otcovi úzkosti: „ Takže, Potter, pořád se neobjevil?“
„Vypadá to tak…“ tohle téma rozhovoru staršímu Malfoyovi opravdu nezlepšilo náladu.
Draco si pomyslel. Ještě, že neřekl svému otci o tom malém rozhovoru, co měl s Potterem, ještě než utekl. Byl naštvaný, ale chtěl jen zpátky svého otce. Celá ta věc ho velmi trápila, měl z toho špatný pocit. Řekl Potterovi opravdu hnusné věci a zamlčel to otci.
Bylo to tak neodbytné, přemýšlel o tom čím dál víc, čím dál hůř se soustředil na ostatní věci. A, ano, ano, ano! Cítil, jak hrozné pro Pottera muselo být všechno, co řekl. Někdy dřív mluvil, než myslel a jednal bez ohledu na následky.
V tom byl Draco po svém otci – byli oba příliš impulzivní. Snažil se o perfektní fasádu Malfoye jako měl Lucius. Oh, ale i starší Malfoy občas chyboval, ale dokázal to zakrýt. Když Draco promluvil, aniž by se nejdřív zamyslel, většinou už nebylo moc co zachraňovat. Většina co rovnou urazil, ho už nikdy nechtěla vidět. Nikdy. Draco by mohl svým jazykem zabíjet.
„Víš, otče, je to asi tvoje vina, že Harry utekl,“ hodil Draco návnadu. Chystal se vyjít s pravdou na povrch, ale nebude přeci před otcem obviňovat sám sebe.
„Ano, a proč?“ Lucius byl Zmijozel, dokázal udržet klidnou tvář a neudělá Dracovi takovou radost, aby viděl, že se strefil do živého. To byl určitě Dracův záměr. Asi jeho syn tráví příliš mnoho času se Severusem. Má mnohem víc zlozvyků a ještě větší neúctu k otci.
Ale, hmm Draco doposud žádné takové hry nehrál. Co kdyby Luciuse naštval?
„Viděl jsem Pottera v noci. Předtím, než odešel,“ přiznal.
Lucius okamžitě střelil po svém synovi zlobný obviňující pohled, „Cože? A proč se to dozvídám až teď?“
„Byl jsem naštvaný, stejně jako ty!“ prohlásil mladší kouzelník.
Lucius zaťal ruce v pěst, aby jim zabránil ve vytasení hůlky a prokletí svého syna: „Je potřeba si uvědomit, že existují věci, které jsou důležitější než ty, mladá dámo.“
Draco se zašklebil: „Velmi vtipné, otče… Já nevím, co si provedl Potterovi, ale vypadal mizerně, hrozně brečel a seděl polonahý na studené chodbě…“
Znělo to zle, nebo ne? Draco by s tím chlapcem té noci soucítil, kdyby nebyl tak namyšlený, samolibý a rozmazlený. Teď se za sebe styděl.
Lucius mlčky seděl. Draco dokázal ostatním opravdu ublížit, když se mu zachtělo.
„A co jsi mu řekl?“ zeptal se nakonec.
Doprdele! Otec ho znal až moc dobře: „ Co jsem mu řekl, na něj nemělo vůbec žádný vliv, pokud jsi s ním neudělal to, co bylo tak očividné a nemám na mysli manželství, ale jinou věc, zamysli se! Svatební noc a to ostatní.“
Obvykle Draco nebýval tak vágní co se týká mluvení o sexu, ale byl to jeho otec a Potter! Salazare! A když si vzpomenul, jak ten chlapec v noci vypadal… Trvalo jen chvilku, než Draco přišel na to, co se Harrymu Potterovi stalo. Zamrazilo ho, když konečně pochopil.
„Draco… mi jsme s Harrym manželé. Není na tom nic špatného…Na co narážíš?“ Lucius nechápal co to s tím má co společného.
Můj otec je opravdu idiot pomyslel si Draco. „ Promiň, otče… ale je rozdíl mezi Vámi a pokryteckým Nebelvírským panicem, který nebyl nikdy políben, byl donucen k nechtěnému sňatku, však víš. Ty, co chceš to musíš mít… a musím s tebou souhlasit, Potter je atraktivní, a kdyby nebyl Potter tak…, ale také nemůžeš očekávat, že stejný Potter, kluk v mém věku, bude jako já.“ Draco se ostře podíval po svém otci. Oba věděli, co tím myslel.
„Byl vychován mudly. Merline. Být já na jeho místě proklel bych tě… A já nejsem skeptik! Ale Potter se nikdy s nikým nezapletl, určité věci mu v Bradavicích zůstaly neznámé. Bylo to pravděpodobně jeho poprvé. Bál se, ublížil si mu, to byl důvod, proč utekl. Postav se tomu! Jo možná jsem něco udělal, zhoršil jsem to tím, ale vina je to tvoje!“
S tím Draco mrsknul ubrouskem na stůl a řekl rychlé „Sbohem“ a radši opustil místnost, než stačil zajít příliš daleko. I po tom všem, Lucius byl jeho otec, a nechtěl s ním být na ostří nože; kvůli Potterovi. Ale jen to pomyšlení, že Lucius „idiot“ dokázal takhle ublížit, ho znepokojovalo.
Lucius nad sklenkou vína uvažoval nad slovy svého syna. Draco přeháněl, jako obvykle, tím si byl jistý. To jeho syn způsobil chlapci nějakou bolest, tím si byl jistý. A ten spratek Harry byl prostě nevychovaný.
10. kapitola Milovníci zvířat
Harry žil s Anne v Javorovém městě už něco přes šest týdnů, ale připadalo mu to jako celý život. Rychle si zvykl, na tohle klidné malé městečko, a na tak přátelské lidi v něm.
Anne byla úžasná. Přijala chlapce jako svého vlastního. Harry pomáhal Anne, jak jen mohl, ale tahle práce se lišila od té u Dursleyových. Nikdo s ním nezacházel jako s domácím skřítkem. Harryho práce byla vhodná pro chlapce jeho věku. Poklidil dům, uvařil a občas zaskočil za Anne v pekárně, když musel jít k doktorovi, nebo na nákup. Harry rád pracoval, když pracoval, neměl čas myslet na své problémy a svou minulost.
Anne přišla do pekárny a mrkla na Harryho, který se začal ihned zuřivě červenat. Byla tam Rosy. Milá, temperamentní dívka, s modrýma očima a s vlasy připomínajícími Hermionu. Měla je také tak husté a divoké, jen ne hnědé, ale medově blonďaté.
Anne si byla celkem jistá, klidně by se i vsadila, že Harry se do Rosy zamiloval a tak se ho snažila přesvědčit, aby dívku oslovil.
„Nechceš ji oslovit?“ zeptala se Anne. Harry byl tak zaneprázdněný prací, že si dokonce ani neuvědomil, kdo se ho ptá. Anne se netvářila hezky. Co mám dělat? Přemítal v duchu Harry. Je normální oslovit dívku, do které jsem nejspíš zamilovaný. Tak to asi lidé dělají, nebo ne?
Ale nedokázal si představit jejich rozhovor: „Mimochodem, dnes Vám to velice sluší. Jsem ženatý. Nechcete nějaké brambůrky? Oh, a jsem ženatý s mužem… Jo a taky jsem utekl …“
A ještě tu byl jeden problém. Harry si nebyl jistý, jestli chce, aby se ho vůbec někdo dotýkal. A když spolu dva lidé chodí, mělo by to být romantické, nejen romantické, ale i něžné a romantické. Harry si nemyslel, že by to dokázal. A pochyboval, že by se to Rose líbilo.
„Harry přestaň mučit sebe i tu nebohou dívku! Vždyť si ji nemusíš vzít, vezmi ji třeba do kina, nebo se běžte projít do parku,“ přemlouvala ho Anna. „ Docela ji chápu. Jsi takový milý chlapec a moc hezký, když jsem tě teď aspoň trochu vykrmila.“
Byla to pravda. Konečně trochu přibral. Nebylo to lehké, protože když chlapec začal žít s postarší dámou, byl až příliš vyhublý. Věděl o tom. Viděl strach, soucit a něhu v Anniných očích.
Anne pro něj znamenala mnoho. Kde by bez ní teď byl? Harry ji nechtěl přidělávat starosti, neřekl svému andělu strážnému, že má občas pocit jako by byl mimo, a bývá mu nevolno. Někdy se mu dělávalo špatně ještě před snídaní a někdy zase těsně po jídle. Když si nedal pozor, a vstal moc rychle, trpěl závratí. Doufal, že to odezní; nechtěl o tom říkat Anne. Bála by se ho nechat samotného.
Harry často vzpomínal na své přátele… Už byli zpátky v Bradavicích… ale ne to, to už není nic pro něj. Byl šťastný. S Anne a Filipem a Kate a Armandou. A dokonce i s Rosy, které byl zatím jen přítelem.
Bylo to divné. Harry právě vyzvracel, to co bývalo ještě včera steakem, ledvinkami a koláčem, vyčistil si zuby a snažil si obléct svetr a přes něj košili. Ihned to vzdal. Byla to nejdivnější věc, co se mu kdy s jeho tělem stala.
Černovlasý chlapec většinou nevěnoval valnou pozornost svému vzhledu. Nerad se na sebe díval, jeho jizva, jeho tělo… jen ošklivé vzpomínky. Ale dnes stál před zrcadlem ve velké koupelně a díval se na své bradavky, které se najednou staly tak citlivými, že si nebyl schopen přes ně přetáhnout ani hrubý svetr.
Nemohl se jich ani dotknout, natož se o ně otřít. Harry se jich nikdy nedotýkal, s výjimkou času stráveného v koupelně. Ale co mohlo ty bradavky takhle zvětšit?
A pak jeho břicho, nebo spíš břicha. Všiml si, že je to jiný pocit. Bylo to jakoby, se mu vytvořil pod kůží malý váček.
Že by takhle vypadala rakovina? No o něčem takovém nikdy neslyšel.
Harry doufal, že nemá nějakou smrtelnou nemoc, že je to jen nějaká vrozená vada.
Anne ho zavolala k snídani. Harry se rozhod popřemýšlet o tom, ale až později…
Harry zavřel dveře a šel dolů po Hardway Street. Byla to jeho každodenní trasa, připomněl si, aby nezapomněl stavit u pana Greena, u kterého kupoval mléko. Byl krásný den, sluneční paprsky ho hladily po tváři. Anne říkala, že je to volání babího léta. Podzim v Javorovém městě byl opravdu krásný. Spousty javorů a všechny zbarveny do žluté, červené a oranžové. Tohle městečko bylo stokrát hezčí než Londýn.
Po návratu z obchodu s mlékem, si Harry zašel na procházku do parku. Byl tam malý rybníček, kde plavaly kachny. Vždycky s sebou bral kousek chleba a krmil ty ptáky. Jak hloupé. Ale cítil se dobře. Chlapec doufal, že tím, že krmí kachny chlebem, dělá jim život, alespoň o trošičku lepším. No, měl trošku podezření, že by ty kachny mohli být tak nějak rozmazlené, nebyl jediný kdo, je chodil krmit, ale co vypadali spokojeně, když ho viděli.
Odložil nákup, dřepl si a házel rozpadající se chleba kachnám. Žívot bez kouzelnického světa byl tak jednoduchý, tady byl nikdo, chlapec pracující v pekárně.
Přál si tu zůstat navždy.
„Tak ty jsi milovník zvířat?“ Harry uslyšel, jak to někdo říká za jeho zády, chladným, arogantním tónem. Harry znal ten hlas. Doufal, že se mýlí. Třeba má halucinace. Mohl by mít takové štěstí?
Harrymu došlo, že musí něco udělat. Nemohl běžet, jeho nohy mu vypověděly službu, byli jak z kamene, uvízl v bujné trávě.
„Někde tady se mi ztratilo štěně. Myslím, že jste ho viděl,“ pronesl ten hlas.
Silná paže bolestně vytáhla Harryho na nohy, a pak jen ucítil škubnutí v oblasti pupíku. Přenášedlo bylo aktivováno.
Za okamžik stál Harry. Kde jinde, než před Malfoy Manor. Nebylo o tom pochyb, byl mrtvý muž. Víc mrtvý, než Skorobezhlavý Nick. Měl strach, nemohl uvěřit tomu, že se to skutečně děje. Lucius ho našel.
Lucius svíral Harryho paži velice bolestivě, když ho táhl do domu vstupní halou a v knihovně s ním hodil na sytě modré sofa. Harry měl čím dál větší strach, když viděl jak hodně je Lucius naštvaný. Hrozivě se tyčil nad chlapcem, ruce založené na své hrudi. Zlost na muže přicházela jakoby ve vlnách. Starší kouzelník zíral dolů na svého mladého manžela, který se krčil v rohu pohovky. Jeho rty a oči se zúžily zuřivostí.
„Takže,“ začal Lucius. „ Ty raději žiješ se špinavými mudly, než s těmi ke kterým patříš?“ vlastně to nebyla otázka. Lucius nečekal žádnou odpověď. Harrymu věděl, že má držet jazyk za zuby. Vždyť neměl ani hůlku.
„Podívej se na sebe! Nosíš jejich hadry! Utečeš pod rouškou noci, jako nějaký zločinec, nestaráš se o následky. Nikdy by mě nenapadlo, používat kouzlo, abych věděl o tom, kdy kdokoliv z rodiny opustí Manor. Ale kvůli svému manželovi! Bylo lehké na to zapomenout? Na to, že jsi můj manžel?“
Harry si vzpomněl na kroužek, co nosíval. Podařilo se mu, schovat ho v batohu, aby se na něj nemusel dívat.
Lucius se sklonil a chytl chlapce za bradu a až prosebně upřel svůj pohled do těch vytřeštěných zelených očí.
„Chceš, abych ti to připomněl? Co sis myslel! Víš, jaké problémy si mi způsobil? Mohl si ležet mrtvý v příkopě někde tam venku a já bych se o tom nemusel vůbec dozvědět. Pro Merlina! Chováš se jako hloupé, nezodpovědné, rozmazlené dítě co utíká před zodpovědností!“ Lucius pustil Harryho bradu. Zůstanou mu tam modřiny od toho silného stisku.
„Tři měsíce!“ pokračoval blonďatý kouzelník. „ Tři měsíce jsem nevěděl, jestli jsi živý, nebo mrtvý, a ty sis žil v té díře s těmi…. Špinavými mudly,“ poslední slovo vyslovil se znatelným odporem.
Harrymu bylo jedno, co Lucius říká o něm, ale nemohl poslouchat urážení lidí, kteří na něj byli tak hodní.
„Ty… ty!“ vyplivl Harry, postavil se a zaťal pěsti. „Neopovažuj se o nich takhle mluvit! Jsou to dobří lidé! Byli na mě milí, oni… starali se o mě a měli mě rádi…“ třásl se mu hlas.
Lucius nemohl uvěřit svým uším. Z toho co chlapec říká, vyplývalo, že ti lidé se o něj dokázali postarat lépe, než on sám…
„Starali se o tebe? Já jsem tvůj manžel, a já se o tebe postarám! A láska… co si myslíš, že je láska?“ Zesměšňoval Lucius v těsné blízkosti stojícího chlapce. Zuřil.
„To bys nepochopil,“ odsekl Harry.
Harryho oči vypadaly, jakoby plály, upírající se na Luciuse. Téměř zářily rozhořčením. Merline, ale chlapec byl tak krásný.
Lucius se ušklíbl:“ Ale ne, ty jsi ten, kdo nechápe co je láska.“ Lucius skoro zašeptal, nebezpečně zašeptal… a naklonil se blíž k Harrymu uchu.
„Radši ti to ukážu.“ Harry cítil horký dech na své kůži a otřásl se. „Víš, láska není nic z toho co si hloupý idealistický Nebelvír myslí, že to je, ach ne, ty hlupáčku… Láska není srdce, růže a bonbóny, láska není cit, láska je akce.“
Harry vyjekl, protože jedna ruka ho uchopila pod koleny a druhá pod zády. Lucius vzal mladého kouzelníka do náruče jako na svatbě. Muž byl příliš naštvaný. Udělal to pro oba dva příliš prudce.
„Co to děláš?“ Harry se svíjel a snažil se vyprostit ze sevření.
Lucius neodpověděl, ale výraz v jeho tváři byl hrozivý.
„Pusť mě! Přestaň!“ byla to více než prosba. Chlapec si byl plně vědom, že je v Malfoyově moci. Vždyť neměl dokonce ani tu hůlku.
Lucius se blížil ke dveřím od knihovny. Ignoroval Harryho protesty. Jeho výraz byl napjatý, zlostný, Harry se dál svíjel v jeho náručí, ale neúspěšně.
„Pusť mě ty hazle…!“ Hary se snažil bušit na Luciusův široký hrudník
„To je mé nové jméno? Koukám, budu tě muset naučit slušnému chování, a jak koukám nejlépe ihned,“ poznamenal chladně Lucius.
Harry začal propadat panice, když se dostali známými dveřmi do předpokoje. Byl to … bude to… zase… Ne, ne, ne to ne… Ne, prosím… ne… chlapec ztuhl…
V Luciusovi to vřelo. Spratek! Drzé štěně!
Hodil chlapce na postel. Harry se snažil odplazit na druhou stranu postele, co nejdál od muže, který připomínal ze všeho nejvíc nějakého dravce. Lucius si z toho nic nedělal. Přitáhl si Harryho zpátky, srovnal mu nohy a obkročmo si na něj sedl.
Harryho oči zaplavily slzy a začal mít potíže s dýcháním…
Jeho svetr mu byl drsně přetažen přes hlavu, pak mu Lucius roztrhl košili a knoflíky se rozletěly všemi směry. Harry ucítil hladké rty útočící na jeho kůži na krku, posunující se přes prsa, sající bradavky…
Ne, ne, ne prosím, ne, zadrž… křičel chlapec ve své hlavě. Ne, prosím… „ … Ne, Prosím, zadrž, ne, ne, neubližuj mi … Prosím, neubližuj mi… ne… zadrž… prosím! Ne!“
Harryho prosby ustaly…
Byla to poslední kapka… Bylo to, jako kdyby někdo vylil kýbl se studenou vodou přímo na Luciusovu hlavu. Podíval se na polonahého chlapce… co to dělal… Pro Merlina! Harry plakal, lapal po dechu… Co to… Sakra! To není v pořádku, Lucius zašel příliš daleko, to bylo asi jako jediné zřejmé.
Vzpomněl si, co řekl Draco … že by měl jeho syn pravdu?
Starší kouzelník pustil chlapce a skoro vyběhl z pokoje. Teď to nemohl řešit. Musel se nejdřív uklidnit.
Harry si kolem sebe obtočil přikrývku a schoulil se na jedné straně postele. Celé jeho tělo se otřásalo vzlyky.
11.kapitola Dobré nebo špatné zprávy?
Lucius se rozhodl, že by bylo lepší nechat chlapce jen na chvíli o samotě, nebo možná naopak, že potřebuje trochu víc času. Bylo to strašné. Kouzelník byl naštvaný a ztratil nervy, ale to není omluva, zašel příliš daleko.
„Pane Luciusi! Pane Luciusi!“
Chirpy se přemístila před Luciuse v jídelně, když snídal. Snažila se vymyslet nějaké řešení, nebo alespoň způsob, jak přiblížit k chlapci.
„Ano, Chirpy," to nepříjemné malé stvoření nosící šátek nevidí tak zřejmou věc jako, že jsem zaměstnán?
„Mladý pán nejí! Mladý pán je nemocný! Mladý pán… se změnil…“ skřítek u konce šeptal a koulel očima, jako by právě řekl nějaké tajemství.
Když Lucius nic neřekl, protože se snažil rozhodnout, co udělat se svým vrtošivým manželem a zjistit, co se teď děje, skřítek pokračoval: „Mladý pán musí jíst hodně, hodně, hodně dobrého jídla. Doktor Toto musí vidět mladého pána!“
Ten vzteklý, neukázněný skřet… někdo by měl vymyslet lektvar na uklidnění těch přílišných nadšenců… Ten kluk nebyl nemocný. Jen tvrdohlavý…Pekelní psi, snězte si ho! Potter není první, jehož manželství bylo dohodnuté. Prostě se musí zmužit a čelit tomu…
Všechno, co opravdu potřebuje, je pořádný výprask!
Ale nějak si Lucius nebyl až tak jistý… ne, měl pravdu. Nebude se pokoušet přesvědčit sám sebe, jen proto, že se Potter rozhodl vyhlásit hladovku. Draco na něj tenhle trik zkoušel přinejmenším pětkrát a nikdy netrval déle než tři hodiny.
„Pan Harry vidět doktora! Musí vidět doktora!“ pokračoval skřítek.
„Chirpy, jdi. S Potterem to vyřídím, on není nemocný.“ řekl Lucius přísně.
„Chirpy je špatný skřítek (třesk) špatný skřítek,“ stvoření se začalo mlátit hlavou o podlahu. „Nedostal (třesk) panu Arrymu lékaře! (třesk) nedostal lékaře! Chirpy je špatný skřítek! (třesk)“
Lucius obrátil oči v sloup. Tenhle domácí skřítek je teatrální! Věděl moc dobře, že mají silné lebky a jsou extrémně snášenlivý k bolesti (pravděpodobně adaptace na staletí strávená s mrzutými čistokrevnými kouzelníky), a oni velmi často používali tohle sebeubližování, když od pánů něco chtěli.
Domácí skřítkové s nimi často manipulovali pro jejich vlastní dobro, aby byli jejich pánové šťastní, v bezpečí, zdraví, atd., atd., byla to prostě příroda. Skřítci udělali jejich pány závislé na jejich službách a myslí si o nich, že jsou to pošetilé děti, které je potřebují jako pečovatele, malí nevyzpytatelní mizerové…
Nicméně to funguje- ten hluk byl příšerný a Lucius by musel vypít celý kotel Veritaséra, aby někdy přiznal, že ani Malfoyové nechtějí vidět, jak se bijí hlavou o tvrdou mramorovou podlahu.
Lucius se vzdal a letaxem zavolal lékouzelníka.
Lucius seděl ve svém oblíbeném křesle v knihovně a listoval Studií o posledním vývoji kouzel, když Toto Tanabe přišel po prohlídce Harryho.
Starý muž vypadal neobvykle klidně, když klesl do křesla naproti Luciuse. Mladší kouzelník koutkem oka zahlédl, že si Toto pohrává s lemem svého žlutého hábitu. To znamenalo, že je něco v nepořádku. Lucius odvrátil oči od knihy.
„Ano?“ Zeptal se chladně.
„Už jsi někdy slyšel o ochraně osobních údajů pacienta,“ zeptal se lékař mrzutě.
„Chlapec je nezletilý, můj manžel, žije v mé domácnosti… potřebuješ, abych ti předložil povolení ze starostolce. Překovej toho Mrzimora uvnitř a buď rozumný. Pokud něco není v pořádku, tak to musím vědět.“ odsekl Lucius. Zatraceně, ten tvrdohlavý starý muž mohl drásat jeho nervy, kdyby chtěl.
Toto Tanabe podrážděně upřel pohled na dalšího kouzelníka v místnosti. Chtěl, aby toho chlapce, který už nebyl chlapcem, mohl přehnout přes koleno a pořádně mu nasekat.
„Špatně? Řekl jsi mi Luciusi, že chceš vědět, jestli něco není v pořádku. Jak se to vezme… já bych řekl, že je toho hodně špatně a je to tvoje chyba, mladíku!“ Lékouzelník byl jen kousek od toho poslat na něj nějaké kouzlo.
Lucius nikdy předtím neviděl jejich rodinného lékouzelníka takto ztratit nervy. A to bylo co říct, když tenhle člověk pracuje u Malfoyovích, kteří mají na všechno vždy svůj názor. Někdy Lucius proklínal Aurelia Malfoye za to, že najal Niuka Tanabe, prvního Tanabe, který byl před několika staletími u Malfoyovích.
Toto si pak povzdechl. Byl lékouzelník, ne Luciusův otec, a kdyby na něj poslal nějaké kouzlo způsobující vyrážku, pak by byl on tím, který by mu to musel vyléčit.
„Ano, musíte to vědět… Samozřejmě, že ano. Tak tedy:“ Toto si povzdechl.
„Stalo se něco, co je téměř nemožné…“ Povzdech…
„On je těhotný, Luciusi.“
Následovalo ohromující ticho, které zaplavilo prostornou knihovnu Malfoyů, která voněla dřevem, starými pergameny a kouřem z ohniště.
„To je nějaký špatný vtip?“ Zeptal se blondýn a pak se zadíval na asijského kouzelníka.
„Ne, to není. Niky bych nežertoval o něčem takovém. Harry Potter je gravidní.“ potvrdil Toto znovu, protože si uvědomil, že to ten člověk potřebuje slyšet znova. „Gratuluji.“
„Jak?“ vydechl hlasitě Lucius.
„Možná obvyklým způsobem? Víš, že je to vzácné, ale přesto se to někdy stává.“
„Nemůžu tomu uvěřit, jsi si jistý?“
„Velmi. Je mu teprve šestnáct.“ To byla jasná výčitka.
„Sakra,“Lucius si mnul spánky, cítil bolest hlavy, která se podobala té po nadměrném pití alkoholu. „Není to tak, že bych to udělal schválně! Oh, Merline…“ Lucius byl značně šokován.
„Já vím,“ povzdechl si Tanabe.
„Co to znamená? Já tím myslím, Harryho stav,“ zeptal se ostražitě Lucius, nevěděl nic moc o mužském těhotenství. Byli příliš vzácná a do značné míry mimo jeho okruh zájmů. Přirozeně nepočítal, že by se něco takového mohlo stát. Skoro zapomněl, že jě to možné. Kdysi četl článek v Denním věstci, asi tak pět roků zpátky, že se stalo něco neobvyklého a velmi radostného, kouzelník někde ve světě otěhotněl. Ale v kouzelnické Británii- nepamatoval si, kdy se tohle stalo naposledy.
„Jako obvykle-plod bude růst, a tak i Harryho břicho, je možné, že bude náladový, může mít zvláštní chutě, bude trpět únavou, závratěmi, ranní nevolností. Vlastně, už teď by se měly projevovat. Dítě poroste devět měsíců, to znamená, že Harryho termín bude někdy koncem března. Jedná se čistě o magické těhotenství. To znamená, že jeho tělo se příliš nezmění, nebude mít žádný z ženských reprodukčních orgánů. Harry není hermafrodit.“
„Existuje v něm něco jako magická bublina, která roste spolu s plodem, přitahuje magickou energii a výživu od Harryho, kompletně udržuje plod. Až bude dítě připraveno se narodit, já jej budu muset doslova řezat, když to řeknu bez obalu. Je to absolutně bezpečné, pokud se to udělá včas. Potom ho zahojím. Nezůstanou žádné jizvy. Kojit samozřejmě také nebude moct.“
„Samozřejmě, že Harry potřebuje pořádně jíst, mít pohodlí a klid během těhotenství. Vzhledem k tomu, že je to magické těhotenství, dítě je velmi závislé na nositeli. A mimochodem, nezdá se, že by se ten chudáček cítil dobře, teď mám na mysli jeho duševní, ne fyzický stav.“ skončil doktor.
„Byl k tobě drzý?“ Zeptal se Lucius.
„Ne, právě naopak. Velmi poslušný… téměř apatický.“ usmál se smutně Tanabe. Myslel si, že je Harry sladký chlapec, kterému zřejmě chyběla škola a jeho přátelé. Nicméně Toto věděl, že nemělo smysl zkoušet Luciusovi domlouvat.
„Odmítl znova jídlo… pak Chirpy navrhovala, abych tě zavolal… Říkal jsi m to? O těhotenství,“
„Ach, ano, Chirpy,“mluvil pomalu doktor. „Ona již pravděpodobně věděla o Harryho stavu… magie domácí skřítků, víš. A ne, já jsem to ještě Harrymu neřekl. On sám je ještě dítě… bude to pro něj obrovský šok.“
„Možná, že je Potter trochu mladý,“ souhlasil Lucius a Toto Tanabe si odfrknul.
„Jakkoli to je, stejně mu to musíme říct.“
„Ano. Měl bys to udělat ty, my mezi sebou nemáme teď právě nejlepší vztahy.“ povzdechl si unaveně blondýn.
Starý kouzelník se na něj tázavě podíval, ale rozhodl se, že teď nebude druhého kouzelníka obtěžovat s otázkami. Pravděpodobně měl Lucius pravdu. Bude lepší, když to Harrymu řekne on. „ Dobře, ale dělám to nerad.“
Lékouzelník Tanabe si nebyl jistý, jak vysvětlit Harryho reakci na ty zprávy. Z počátku se na něj mladý kouzelník podíval s vytřeštěnýma očima jako talířky, ale neřekl nic. Pak se zeptal ´jak´, Toto si všiml, že se jeho hlas třásl. A celou dobu jen poslouchal a díval se na ruce, které měl složené v klíně.
Když doktor řekl Harrymu vše, co věděl o mužském těhotenství, Harry jen zamumlal tiché „Děkuji.“, obrátil se k němu zády a přetáhl si přikrývku přes hlavu.
Toto si nebyl jistý, jestli Harry skutečně slyšel a pochopil vše, co řekl. Alespoň, že nezačal být hysterický nebo ještě něco horšího.
Ubohý chlapec asi bude potřebovat víc času, aby si na to zvyknul. Toto ho sám potřeboval.
Doktor Tanabe se vrátil do knihovny.
„Jak to vzal?“ chtěl Lucius netrpělivě vědět.
„Chlapec bude potřebovat víc času,“ povzdechl si lékouzelník. „ Dej mi kus pergamenu a brk, prosím, chci ti tu nechat nějaká doporučení pro tebe a domácí skřítky… tak, ano, potřebuje jíst. Potřebuje sílu. Vlastně, Harryho současná váha je právě teď skoro dostačující, když to srovnám s tou před třemi měsíci. Vidím, že začal lépe jíst… také vám pošlu nějaké vitamíny a další lektvary, které bude muset brát, budou dobré i pro dítě. Jakýkoliv nedostatek těla kouzelníka je vyrovnán pomocí magie, ale teď ji bude potřebovat dítě, takže si Harry nemůže dovolit být podvyživený nebo chudokrevný. Rozumíš tomu?“
Lucius přikývl.
„A jsou tu samozřejmě i jiné věci. Může dělat všechny druhy kouzel, kromě přemisťování, ale ještě na to ani nemá věk, takže by to neměl být problém… dále musí být opatrný, co se týká lektvarů. Žádné mnoholičné a přeměňovací lektvary.
„Existuje spousta kouzel, která by se na něm neměla provádět. Udělám ti seznam. Například blábolící kouzlo nebo Silencio nevadí, ale ohromující kouzlo by bylo škodlivé.
„Aha, a magické přístroje, předměty a potraviny… v téhle oblasti jsou vždy něco nového. Některé z nich by mohly být škodlivé. Budeš muset poslat sovu na ministerstvo, ´Oddělení inspekce, Kontrola a osvědčení kouzelnického zboží´, aby ti poslali seznam zboží, které je nebezpečné pro těhotné čarodějky… (EHM)… Promiň, kouzelníky.“
Luciusovi se z toho už točila hlava.
„Samozřejmě- famfrpál nebo něco stejně nebezpečného je vyloučeno. Musí se také za každou cenu vyhnout ranám do břicha. Ovšem, navrhuji ti, aby sis něco načetl. Tvůj manžel bude potřebovat podporu, je příliš mladý. Není to pro něj snad, a to jak fyzicky, tak psychicky. Já vás navštívím alespoň jednou týdně, abych zkontroloval Harryho, a můžeš se mě pak ptát, pokud budeš mít nějaké otázky. Je něco, na co by ses chtěl zeptat už teď?“
„Možná později, až ze mě opadne to omráčení,“ zamumlal Lucius. Ve skutečnosti konečně pochopil, že bude mít další dítě. Pak si Lucius něco uvědomil: „Počkej! Vlastně mám jednu otázku. Co potrat?“
Toto Tanabe zmrzl na místě. Lékouzelník vytřeštil oči: „O… Co? Slyším dobře, Luciusi?“ Starší muž byl šokovaný a rozhodně to neskrýval.
„Dobře, ta otázka se dala očekávat, ne? Chlapec je příliš mladý a on pravděpodobně nechce mít dítě. Já už mám dědice, Draca. Nemusím mít dalšího. Kromě toho, nebyl by to čistokrevný kouzelník,“ vysvětlil Lucius Malfoy uvolněně. Krev ho vlastně nezajímala, ale mohla by to být považována za další bod.
„Ty jsi… Jak se opovažuješ se mě na to zeptat!“ vykřikl doktor Tanabe.
„Mluvíš tady o dítěti, jako kdyby to bylo… ne, nemám k tomu ani přirovnání! On si už uvědomuje okolí. Je to lidský tvor. Mladý kouzelník, pravděpodobně silný, vzhledem k jeho rodu. To je víc, než jen dědic! Jsi opravdu tak zaujatý, že bys zabil vlastní dítě! Já to ale neudělám. Budeš si muset najít někoho jiného.“
„Z tvého řečnění jsem pochopil, že je možné ukončit těhotenství, že? Neudělal bych takovou věc proti přání mého manžela, ale chci jen vědět, jaké jsou možnosti,“ Lucius předstíral, že neslyšel Totovo patetické kázání. Opravdu to neměl v úmyslu.
„Oh, dobře, to je pak štěstí. Podle toho, co jsem se doslechl o mladém panu Potterovy, vysoce pochybuji, že bude souhlasit se zabitím vlastního dítěte,“ řekl doktor nazlobeně a vydal se na Příčnou ulici, aby mohl udělat objednávku. Mladík bude potřebovat nějaké lektvary, aby se dostal přes tohle utrpení.
12. kapitola Sprcha
Další odpoledne…
Lucius dosud nesebral odvahu, aby čelil chlapci, potřeboval nějaký čas. Hlava se mu začala točit, vždy když se pokoušel myslet na všechny ty trable a komplikace, které nedávné události přinesly…
Chirpy hlásila, že Harry jí a pije lektvary, ale 'mladý pán byl smutný'.
Byl stále rozrušený kvůli tomu, co se stalo předevčírem nebo kvůli dítěti?
Lucius by měl promluvit s Harrym, ale neměl tušení, co na to říct. Bude chtít ukončit těhotenství? A líbilo by se Luciusovi, kdyby chtěl?
Nebyl si jistý.
Určitě tu byly způsoby, jak se zbavit nechtěného těhotenství, ale ne, Lucius tu myšlenku okamžitě zamítl. Nechtěl udělat takové rozhodnutí bez Harryho souhlasu, to by bylo kruté. Kromě toho byl čistokrevný, byl vychován k přesvědčení, že děti jsou cenné. Ano, Malfoyovi měli obvykle jen jedno dítě, aby se zabránilo sporům o rodinný majetek, ale Draco nebyl nezdravě ambiciózní a s jeho a Harryho bohatstvím si Lucius myslel, že měli více než dost pro dva dědice, i při Malfoyových standardech.
Kromě toho mužské těhotenství byla rarita a prestiž v čistokrevných kruzích. O Malfoyových se bude v kouzelnickém světě mluvit ještě dalších mnoho let. Přesto, bylo to nečekané, neplánované. Všechno by bylo jednoduší, kdyby se to nestalo. Byla to komplikace.
Dítě.
No, ale poté, co se dostal přes počáteční šok, se mu ta myšlenka i začala líbit, z nějakého důvodu část jeho cítila jakousi podivnou touhu.
Pak najednou plameny v krbu začaly plápolat zeleně a objevila se v nich černá hlava. „Nebude ti vadit, když tě navštívím?“ zeptal se Severus Snape. Jeho tón obsahoval zřetelné upozornění, že by mu to vadit nemělo.
Lucius mu udělil povolení a Snape vyšel z krbu.
„Luciusi,“ začal bez jakéhokoliv úvodu. „Musíš něco dělat, jinak hrozí, že se nám situace vymkne kontrole. Albus se pořád opakovaně rozčiluje. Pokouší se mě přemluvit, ať tě přesvědčím, abys pustil Pottera z panství. A Bradavicemi kolují hanebné pomluvy o tom, že jsi uzamknul svého manžela v kobkách a zkoušíš na něm crucio a další kouzla černé magie. Měl bys použít mnoholičný lektvar a objevit se někde…“
„Je zpátky,“ přerušil svého přítele Lucius.
„Pardon?“ Tmavé oči se zadívaly do šedých.
„Potter. Zpět. Nahoře. Ložnice,“ Lucius věděl, že si Severus nezaslouží tenhle tón, ale ta situace ho už unavovala.
„Skvělé,“ odsekl lektvarista. „Chtěl jsi mě někdy o tom informovat? Počkej. Neodpovídej. A mohu se zeptat, kde se náš malý hrdina schovával?“
Lucius poskytl Severusovi některé nejdůležitější informace. Samozřejmě nemluvil o těhotenství. Nebyl ještě připravený. Nejdřív se s tím sám musel smířit. Blonďatý kouzelník ve skutečnosti nemohl odpovědět na všechny Severusovy otázky. Neměl představu, jak ´agentura´ našla chlapce a ani se o to nezajímal. Byli to přece mudlové. Lucius jednoduše vzal Harryho a pro jeho věci poslal pár lidí.
„Chci ho vidět,“ prohlásil Severus.
„Cože?“
„Chci vidět Pottera,“ opakoval muž.
Lucius se zamračil: „Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad. On není… Umí být tvrdohlavý.“
„Vím jak zacházet s Potterem,“ odsekl Snape.
Hm… druhý Zmijozel se zamyslel… proč vlastně ne. Jednou za čas musel dát tomu mužovi, co požadoval, protože, i když si to Lucius neochotně přiznával, navzdory faktu, že on byl ten bohatý a mocný, byl to také většinou on, kdo od druhého muže něco potřeboval a ne naopak.
A tak Snape dostal povolení k návštěvě.
Lucius seděl v předsíni v křesle a Snape vešel do Harryho ložnice.
O pět minut později se Severus vypotácel smrtelně bledý z ložnice, (na čele se mu perlily kapky potu), klesl do křesla. Vypadal jako někdo, kdo se poprvé setkal s mozkomorem.
„Severusi…“ postavil se Lucius. „Co se děje?“
Severusovi se rozšířilo chřípí.
„Nepřibližuj se nebo na tebe pošlu nějaké kouzlo, ty oplzlý bastarde!“ Tmavovlasý kouzelník zvedl bledou ruku, aby zabránil dalšímu muži se přiblížit. Severus sklonil hlavu a skryl tvář za ruce.
To bylo trochu hrubé dokonce od naštvaného profesora, ale Lucius zůstal v klidu a čekal až se Snape utiší. To bylo obvykle nejlepší. Zdá se, že se stalo něco důležitého, ten muž vypadal, že šokem zapomněl mluvit.
Po nějaké době se Severus konečně podíval na svého přítele: „Měl jsi na…“ Začal rozzlobeně, ale pak se zastavil, aby použil rychlé tišící kouzlo na dveře, než začal pokračovat. "Vážně ses musel pokoušet ošukat toho kluka do… dobrá, nemám ani ponětí, co jsi chtěl dosáhnout tím, tím… Pokoušel ses ho ošukat, aby tě přijal? Nebo miloval? Idiote!“ naštvaně odsekával Snape, hněv se z něj valil ve vlnách.
Pak si všiml Luciusova výrazu, ve kterém se zračil šok a zmatek a rozhodl se, že mu to musí vysvětlit: „Rychle jsem nahlédnul do Potterovy mysli.“
Lucius si odfrkl: „Rychlý pohled do něčí mysli bez jeho souhlasu…?“
„O to tu nejde!“ přerušil Snape druhého Zmijozela. Nikdy se nestaral o nějaké chování a neměl žádné výčitky svědomí.
„Zavolej bystrozory! Nech mě odvést do Azkabanu, v případě, že tě to potěší! Ale až potom, co si vyslechneš to, co jsem viděl ´napadající něčí mysl bez dovolení,“ muž napodobil v uštěpačném tónu.
„Potter je v depresi… víš, co je vidět v mysli deprimovaného kouzelníka? Myslím, že ne… nejsi příliš nadaný v nitrozpytu, že?“ Snapeův tón byl úplně jízlivý. „ Viděl jsem jeho nejtemnější myšlenky a hodně z nich mají co do činění s tebou. Je zoufalý, smutný a cítí se bezmocný, uvězněný v jeho vlastním životě a popletený. Beznadějný. Bojí se. Rozzlobený,“ Snape si mnul spánky.
„Rád bych ti to ukázal… zasloužíš si vidět, cítit, ty, zasranej debile… Měl jsem to vědět dřív… Je to… ti mudlové, ti mudlové, u kterých žil. Myslel jsem si, že ten kluk je rozmazlovaný, ale on byl zanedbávaný…“ Snapeova tvář neukazovala žádnou emoci a on se díval někam do dáli nevidomýma očima, vypadal, jako by sledoval něco, co zde ve skutečnosti nebylo.
Jestliže někdo pomocí nitrozpytu vstoupil do mysli dalšího kouzelníka, který zažil velmi silné city, pak byl jimi nitrozpytec hluboce zasažen. Bylo to skoro, jako kdyby nitrozpytec dokázal náhle pochopit druhého člověka. Poznal jeho nejhlubší obavy a naděje a starosti. A porozumění vedlo k jisté úrovni spojení. Bylo to jednoduše logické – když jste někoho poznal a porozuměl mu až na nejhlubší úroveň, bylo těžké necítit se zasažený dotyčnou osobou.
„Byl několik let zavřený v tak temné místnosti tak sám, vyděšený, hladový… byl tak hladový a nachlazený… zrůda… říkali mu zrůdo... bezcenná zrůdo… opovrhovali jím…“ Severus vypadal jako věštec, který má děsivou vizi.
„Bylo to strašné, Luciusi… A já jsem ho šikanoval, a na vrchol všeho, nikdy nic neřekl… myslel si, že nemá co mluvit do svého života a bál se, že ho zamkneš na Manor a vezmeš mu dítě, že nebudeš chtít nečistokrevného potomka, že ho jeho přátelé budou nenávidět, když ho bude mít… a taky je tu touha… spousta touhy… po jeho přátelích… po něčem či někom… po lásce… Je to strašné, tak smutný…“ Snapeův hlas se vytrácel. „A ty jsi neměl s ním takhle zacházet! Právě takhle! Merline! Jak jsi jen mohl?“
Snapeův hlas se vytrácel, seděli v ohlušujícím tichu.
„Zatraceně, Luciusi!“ Snapeův výkřik rozbil to ticho. „Já jsem věděl, že sis chtěl vzít chlapce-který-přežil, hrdinu, ale co tě k čertu vedlo k tomu, abys ho donutil… Nedovedeš si představit, jak traumatizující to může být. Je to ještě dítě, Luciusi!“
„Já… já… netušil,“ vykoktal nakonec Lucius. „Myslel jsem… že je prostě jen tvrdohlavý, drzý…“
„Jako zneužívané a zanedbávané děti někdy jsou… oni nevěří žádné autoritě. Měl jsem to vědět,“ všechno to teď dávalo smysl.
„Šestnáct let je věková způsobilost.“ Luciusův tón byl obraný. „Měl jsem podezření, že chlapec z toho nebyl šťastný, nejsem tak naivní.“
Snape si odfrkl. Naivní a Lucius Malfoy v jedné větě? To bylo opravdu dobré. Ale na druhou stranu, kouzelník, který vyrůstal v takovém luxusu, měl tendence k naivním představám o určitých realitách života.
„Čekal jsem od něj trochu odporu,“ pokračoval Lucius poté, co ho druhý kouzelník obdařil nemilosrdným pohledem. Nechtěl být přerušován. „Věděl jsem, co se stává s tímhle druhem manželství, ale předpokládal jsem, že si na tuhle situaci zvykne, uvidí výhody…“
Severus nic neříkal, jen dál na druhého muže nevěřícně zíral.
„Myslel jsem, že… to není jako Narcissa, která do mě byla zamilovaná, když jsme se brali…“ snažil se vysvětlit blonďatý aristokrat.
„Narcissa?“ odfrkl si lektvarista. „Vzala si tě pro peníze a věděla, jak zní dohoda a co je zapotřebí. Byla dospělá a Zmijozel. Nemůžeš srovnávat ji a…“
„A ´svatouškovskou Nebelvírskou pannu´,“ druhý muž mu skočil do řeči. „ Citoval jsem Draca,“ vysvětlil.
„Hmm, je dobré slyšet, že můj kmotřenec jednou za čas vytáhne hlavu z pozadí a podívá-li se kolem sebe je schopen vidět i něco, kromě sebe. Možná dopadne líp než ty… Ale je to přesná definice,“ dodal. „Merline, Luciusi! Uvidí výhody! A tvůj pták nedobrovolně v jeho panenské prdeli má podle tebe být výhoda!“
Lucius sebou trhnul.
Seděli mlčky, jak se utápěli v děsivé pravdě.
„Tohle je vážné, Luciusi,“ nakonec pokračoval černovlasý muž. „Vážnější než si uvědomuješ. Je těhotný; ano, jsem si toho už vědom a všechny jeho obavy se na to zaměřují. Je zmatený, ale chce mít to dítě… a navíc se o něj bojí, že se mu něco stane; že ty mu ublížíš.“
„V případě magického těhotenství stav rodiče přímo ovlivňuje dítě. Děcko se vyživuje na magii rodiče a také tímto způsobem absorbuje něco z jeho jádra. Silné emoce, magii, kterou jeho rodič používá – to vše na plod působí.“
„Jestli se Potter nezlepší, tak tu za devět měsíců máš malého mozkomora. Ne doslova, samozřejmě… ale to dítě bude v depresi, nevrlé, nerudné a sebevražedné. Bude vycucávat život ze svých rodičů. A je velmi těžké něco takového vyléčit,“ věcně informoval Snape. „Samozřejmě pokud ho nechceš poslat na potrat… Ale jestli to uděláš, sám na tebe sešlu Avadu! A nebudou mě zajímat žádné následky!“ křičel Snape, než se mu podařilo opět dostat své emoce pod kontrolu.
„V tuto chvíli Ha… Potter není s to logicky uvažovat, ale hned jakmile bude schopen myslet, bude tě nenávidět. Dá ti dítě, ne že by sis zasloužil takový dar, a nenávist, kterou ten chlapec k tobě cítí, se přenese na dítě, věř mi, vím, o čem mluvím…“ Severus nepocházel ze šťastného domova a opravdu věděl.
„Oh, Merline, co jsem to udělal…“ Lucius se beznadějně podíval na svého přítele.
„Ano. Přemýšlej o tom, cos udělal! A dokonce i když je to tvůj manžel, nemůžeš si ho vzít jako někoho, komu platíš za potěšení… On je… Je to hrozné, Luciusi… Já… jen nemůžu…“
Lucius viděl reakci svého přítele. Nebyl nitrozpytec, ale uměl nitrobranu a věděl hodně o tomto umění a nikdy ještě neviděl Severuse takto. Jestli tu byl někdo, koho Lucius poslouchal, pak to byl Mistr lektvarů. To bylo zlé.
„Znovu jsem se nechal unést svými plány, že?“ Čistokrevný byl ponížen, jak na něj pomalu padala pravda.
Snape přikývl.
„Co mám dělat?“
Severus si třel čelo. „Měl bys ho nechat jít. Nech ho vrátit se do jeho života, k jeho přátelům.“
„Nemožné. Malfoyové se nerozvádějí. Navíc je těhotný, čeká moje dítě,“ vyjmenovával blonďatý Zmijozel. Nechtěl nechat Harryho jít. Nemohl. Chlapec byl jeho manžel a nosil jeho dítě! On prostě musí… věci zlepšit, nějak. Ale rozloučení nepřichází v úvahu.
Snape protočil oči: „Malfoyové nedělají spoustu věcí nebo spíš si je nepřiznávají.“
Správně, byla tu Narcisa, Lucius se rozvedl se svou první ženou, která měla strávit zbytek života v Azkabanu… ale nicméně, kdyby se někdo jiný opovážil takto mluvit s hlavou Malfoyovic klanu, délka jeho života by se dramaticky zkrátila…
Severus jednoduše pokračoval: „Dobrá tedy. Pak záleží na tom, jestli si ho chceš udržet nebo ne?“ Snape ignoroval rozlobené pohledy druhého muže.
„Proč bych ho neměl chtít?“ zeptal se na oplátku Lucius.
„Můžu ti dát seznam, ale jestli chceš, aby zůstal, musíš ho přesvědčit, aby chtěl zůstat a ne ho… Jestli ještě někdy ho k něčemu přinutíš, prokleju tvoje koule,“ zavrčel profesor.
„Severusi, já vážně…“ znělo to skoro, jako kdyby se Lucius chystal omluvit. Ukázalo se, že i Malfoy je schopen omluvy, když je opravdu zoufalý.
„Dobrá, dobrá, mně se omlouvat nemusíš,“ přerušil Severus svého zaskočeného přítele. „Vím, že někdy se chováš jako rozmazlený, bohatý chlapec, který si myslí, že všichni chtějí to, co chce on a nic ho nemůže zastavit. Předpokládám, že to máš v krvi. Takže, jestli toho lituješ, dokaž to jemu. Zacházej s ním dobře, buď milý, ať tě má rád. To by mělo věci napravit.“
„Navrhuješ mi, že mu mám nadbíhat, aby se do mě zamiloval?“ pozvedl Lucius obočí.
„Je mi jedno, co uděláš,“ vlastně navrhoval přesně toto, ale nechtěl o tom mluvit. Průběh konverzace se pro něj stával nepříjemným… Snape se nechystal rozebírat pocity. „Ale on je pravý Nebelvír. Důvěřivý, mladý, citlivý. Ale to je tvůj problém. Teď musíme udělat něco s Potterovou depresí. Zavolej toho svého doktora.“
Snape mu to vysvětlil a téma bylo uzavřeno.
Zavolali doktora Tanabeho, který si vyslechl, co mu Snape říkal a střílel káravé pohledy na Luciuse. Blonďatý Zmijozel si jich nevšiml. Byl hluboce ponořen v myšlenkách a přemýšlel o situaci. Ublížil tomu chlapci, dokonce ho vyděsil… vážně… byl idiot. Zacházel s Harrym strašně, aniž by si to uvědomoval. Jenom proto, že si nedokázal představit, že by náctiletý chlapec nechtěl mít sex.
Koho to mohlo napadnout? Například Draca… jasně, Potter nebyl Draco. Na jednu stranu byl Lucius stále rád, že jeho manžel je tak nezkušený, ale… to ho dostalo do téhle situace.
Lékouzelník Harrymu předepsal slabý uklidňující lék a slabou ‘Heiterkeitovu nápravu smutku‘, přitom poznamenal, že nemůže chlapci dát nic silnějšího, kvůli jeho stavu.
Doktor Tanabe objasnil, že deprese je pouze symptom a že se již obával o chlapcův duševní stav, že Lucius nemůže ignorovat pocity druhého kouzelníka. Vlastně řekl mnoho věcí a nejen Lucius vypadal provinilý, ale i Severus Snape měl zvláštně napjatý výraz.
Přece jen to je Lucius, kdo musí najít řešení, jestli chce Harryho udržet na Manoru a ve svém životě. A on chce. To už si konečně připustil.
13. kapitola Nabídka míru
Lucius zatajil dech. Stál u dveří do Harryho ložnice.
Bylo to bolestivé, vidět malého chlapce schouleného v tak velké posteli do klubíčka pod přikrývku. Ležel zády ke dveřím, byl tak křehký a zranitelný. Tak zraněný tím, co udělal on, Harryho manžel. Co ho to napadlo! Merline, ale doufal, že ještě není příliš pozdě.
Lucius vešel do pokoje a sedl si na jednu stranu postele, k Harryho zádům.
„Harry?“ Zeptal se nejistě. „Jsi vzhůru?“
Když se nedočkal žádné odpovědi, věděl Lucius, že bude muset mluvit jen on: „Přinesl jsem ti čokoládu.“ Byla to ta nejlepší čokoláda z bílého jednorožce. Usoudil, že je to vzácný dárek, protože nebylo mnoho jednorožců, které by bylo možno dojit. To se stalo obvykle jen v případě, že ztratil své mladé a tak ho někdo musel zbavit zbytečného mléka. Libra téhle sladké dobroty stála asi tolik, kolik průměrný ministerský kouzelník vydělal za rok.
Lucius položil krabičku na postel a opatrně s jemností položil ruku na chlapcovo rameno… Cítil, jak Harry ztuhnul.
„Nechci ti ublížit, „ zatraceně, byl Malfoy a neměl ani představu, jak se omlouvat. Obvykle to nedělal. „Já vím, že jsem ti před tím ublížil. Přišel jsem se omluvit za své činy. Mýlil jsem se a…“ Lucius zasténal. Jak by se mohl někomu omluvit za tohle? Hodné o tom přemýšlel a nenalezl pro sebe jakoukoliv dobrou omluvu. Lucius byl tak provinilý, a věděl to, že…
Ale co mohl říct, aby to zlepšil… dokonce ani pár, nebo možná víc skleniček ohnivé whisky, které vypil před tím, než šel za Harrym, mu moc nepomohly.
„Harry, cítím se tak hrozně. To co jsem ti udělal, nebylo správné…“ jeho slova nezněla opravdově. Jak to vysvětlit… co takhle mluvit pravdu… to pravděpodobně promluvil jeho vnitřní doktor Tanabe. Možná po všech těch letech moralizování a kritiky to něco na Luciusovi zanechalo.
Nejspíš si Harry zaslouží upřímné vysvětlení. Možná, že být upřímný je jediný způsob, jak získat odpuštění. Jeden den…
„Víš, někdy můžu být velmi úzkoprsý,“ teď si musel vzpomenout n všechny ty ošklivé věci, které o něm řekl Severus během všech těch let přátelství. „Moje rodina byla vždy velmi bohatá a také čistokrevná, hodně… já nevím, nemám možnost vidět Malfoye nebo sebe, jako to mají ostatní lidé.“
„Předpokládám, že nejsem moc laskavý k lidem, kteří nejsou bohatí, čistokrevní nebo alespoň Zmijozelové. Zapomněl jsem, že nejsi jeden z nás. Opravdu nikdy jsem ti nechtěl tak moc ublížit, Nevím, co mě to popadlo, měl jsem být ohleduplnější. Připouštím, že jsem tě viděl spíš jako předmět. Něco hodně cenného, a jak jsem si všiml později – i krásného.“
„Ty jsi něco, co jsem mohl a chtěl mít. A tak jsem to dostal. Jednal jsem jako rozmazlený bohatý čistokrevný kouzelník, přesně jak jsem byl vychován. Viděl jsem novou hračku a nic víc, ve svém vzrušení. Neviděl jsem v tobě kouzelníka, osobu.“
„Jsem zvyklý dosáhnout všeho, co chci. Lidé neříkají ne Malfoyovi moc často. Proto jsem předpokládal, že je to přirozené, že to tam má být. Neuvažoval jsem o tobě a tvých pocitech… nechtěl jsem ti ublížit.“
„Byl jsem slepý a hloupý. Lituji toho, co jsem udělal. Jednou bych rád přijal tvé odpuštění. Zvlášť teď, když… když budeme… budeme rodiče. My oba. Nevím, jaký máš na tohle názor… já jsem domýšlivý, sobecký bastard… jestli má Severus pravdu- často mi tak říká… ale chápu, že v této situaci, kdy máš jen šestnáct, je to pro tebe těžké… a omlouvám se za bolest, kterou jsem ti způsobil.“
„Rád bych udělal něco, aby ses cítil lépe a pomohl ti. Slibuji, že ti pomohu, pokud mi dovolíš být s tebou a budu tě podporovat… my jsme začali špatně, ale budu se snažit být lepším manželem a dobrým otcem, pokud mi to dovolíš,“ konečně Lucius zastavil. Teprve pak si všiml, že začal podvědomě třít Harryho paži. Rychle stáhl ruku pryč.
„Zvaž to. Budu souhlasit se vším, co rozhodneš. Pokud nechceš mít dítě, stačí říct… Nicméně pokud ano… rád bych byl po tvém boku minimálně tak dlouho, než se dítě narodí. Možná bys mi mohl někdy odpustit a mohli bychom být jednoho dne rodina, aby se naše dítě cítilo v bezpečí a chtěné… No, možná žádám příliš mnoho, ale jsem přece Malfoy. Chci jen další šanci.“
„Nemohu ti slíbit, že ti dovolím rozvod, lhal bych, protože Malfoyové se nikdy nerozvádějí, pokud nenastanou nějaké mimořádné okolnosti. Nicméně, dám ti vše ostatní, o co si požádáš. Umožním ti žít svůj vlastní život, pokud si to budeš přát. Ale lhal bych, kdybych řekl, že bych nechtěl být jeho součástí. Chci ti to ukázat, pokud mi to dovolíš. Všechno co od tebe chci, je šance, ale to je jen na tobě.“ a pak se Lucius odvážil jemně zmáčknout Harryho rameno a odešel z místnosti. Předpokládal, že mladý chlapec potřebuje nějaký čas, aby o tom mohl přemýšlet.
Lucius Malfoy šel do knihovny, klesl do svého oblíbeného křesla a zavolal domácího skřítka, aby mu poručil najít trochu ohnivé whisky.
Myslel vážně všechno, co říkal? Nebo jen řekl to, co se od něj očekávalo, správná slova… Lucius nebyl zvyklý na upřímnost, byl Zmijozel. Každý věděl, že Zmijozelova slova, která byla pravdivá, nebyla nejpůsobivější.
Ale muž byl příliš otřesen vším, co slyšel od Severuse. Ano, Lucius byl k Harrymu upřímný. Možná dokonce ztratil něco ze své důstojnosti a udělal sám ze sebe blázna…
On nikdy předtím neukazoval svou zranitelnost, protože… no, možná nikdy. Bylo to trochu zneklidňující.
Ano, Lucius byl docela otevřený k Dracovi a Severusovi, oni ho viděli z jiného pohledu, s kterého si ho ostatní ani nedokázali představit, ale ještě nikdy nebyl k někomu tak otevřený, nikdy neprosil.
Lucius v noci nespal dobře, když o tom všem přemýšlel. Bylo hodně v sázce. Za prvé – dítě. Pokud se nic nezměnilo a Harry se utápěl hlouběji do deprese, jeho dítě se promění do malého mozkomora. Lucius si nebyl jistý, co přesně to znamená, ale dokázal si to představit.
Myslel na Draca… a pak na něco, co roste uvnitř Harryho s malým srdíčkem a nožičkama… Nikdy by si neodpustil, kdyby bylo jeho dítě poškozené jeho chybou. A to by byla. Jednou z věcí, o které Lucius věděl hodně, byla zodpovědnost. Byl zodpovědný za rodinu.
Čím víc o tom přemýšlel, tím víc si uvědomoval, že Harryho tlačil do deprese… Lucius nemohl tvrdit, že chápe mladšího kouzelníka, který byl tak citlivý a snadno zranitelný… dobře… No, možná ne, podle Severusovi ´cesty do Harryho paměti´. Být ve tmě a všechny ty další věci…
Co by mohl vědět o těch hrozných věcech, které ubližují lidem? Když se člověk cítí hrozně? Když byla odsouzená Narcissa do Azkabanu? Styděl se, byl otrávený. Když si uvědomil, že Temný pán je blázen? Zklamaný a nepohodlný. Opravdu toho moc nevěděl o smutku a utrpení. Och, byl opravdu rozrušený, když Draco chytit dračí neštovice a vyskytly se komplikace. Ale to bylo už dávno.
Lucius měl jako dítě chráněný život a když byl dospělý, měl všechno, co chtěl. Samozřejmě, že tu byly výzvy. Kouzelník bojoval v řadě bitev, ale jen ty, které si vybral a na které byl připraven.
Chlapec, který teď ležel zlomený v jednom z nejlepších pokojů v Manor, nebyl připravený. Přerostlo mu to přes hlavu a Lucius byl ten, který zasadil konečný úder.
A ne, nerozuměl Harry Potterovi.
Ale mohl to zkusit.
Udělá vše, aby byl Harry skutečně jeho. To byl slib.
Žádné komentáře:
Okomentovat