1. část

Zlatíčka,

přináším první část k nové povídce Každá příchuť fazolek. Doufám, že se bude líbit. Bohužel tento týden v neděli nebude kapitola k Novému odloučení, prosím berte to jako kompenzaci. V současnosti hledám byt k nastěhování a tento týden mi to dává zabrat.

Za beta-reader děkuji Nade a také jí tímto věnuji kapitolku. Budu ráda za jakýkoliv ohlas.

Pěkné čtení.

Sirina.

„Můžeš si ušetřit námahu, otče. Nebudu dělat to, oč mě žádáš. Kromě toho se také nepřidám k Pánovi zla!“

„Promiň, ale co jsi to řekl?“ Luciusův hlas zněl smrtelně tiše, ale jeho oči byly jak blesk před bouří.

Draco se však rozhodně nebál. Byl přece synem svého otce. On sám používal tenhle tón hlasu a ten samý pohled, aby při nesčetných příležitostech děsil své spolužáky.

„Řekl jsem, že si můžeš ušetřit námahu, co se týče hovoru s Pánem zla o mém uvedení. Nemám v plánu se uklánět šílenému kouzelníkovi s dvojí krví. Natož mu říkat mistře. To mohlo uspokojovat tvoji ctižádost, když jsi byl v mém věku, otče. Ale u Salazara, moji to neuspokojuje! Tohle je můj život a já si s ním budu dělat, co chci!

A já nemám v úmyslu strávit zbytek mého šestého ročníku hledáním informací o obranném systému Bradavic, aby tvůj pán mohl dokončit své megalomanské ideje. Jestli já nejsem ten, kdo by měl vládnout světu, tak pak to nebude dělat ani nikdo jiný!”

To bylo poprvé, co se mu Draco dovolil vzepřít. Lucius Malfoy byl rozpolcený mezi pýchou a hněvem. Byl pyšný, když viděl, že se mu jeho syn vzpírá, aby se mohl stát osobou s vlastními názory; osobou, kterou mu Lucius pomohl vytvořit. A byl vzteklý, když si uvědomil, že ty názory, navzdory jeho nejlepšímu úsilí, nebyly uspokojující pro pánovo očekávání.

Do tohoto dne Lucius viděl Draca nejen jako pokračovatele rodu Malfoyů… Ještě důležitější je, že ho viděl jako pokračovatele jeho samotného; další Lucius Malfoy, který tu zůstane, až on odejde. Poprvé se střetl s tvrdou pravdou - Draco, ač s ním má spoustu společných rysů, nikdy nebude Lucius Malfoy.

„Stupefy!” Nakonec vyhrál jeho hněv. Draco udělal rozhodující chyby. Pro něho to bylo ještě příliš brzy, aby se dokázal Luciusovi vzepřít. Měl počkat do doby, až bude o dost silnější. Nebo přinejmenším by měl být připravený na Luciusovu odplatu. Nikdy nepodceňuj svého protivníka. To byla lekce, kterou se Lucius několik let pokoušel vštípit do hlavy svého zhýčkaného syna. Jaká ironie osudu, že synova přílišná důvěra mu nakonec posloužila jako výhoda.

ooOoo

„U Salazara! Už jsem si začínal myslet, že nikdy nebudeme mít soukromí,” řekl Blaise Zabini, když i poslední Zmijozel odešel do své ložnice.„ Tak už to vysyp!”

„Zabini, nemám ponětí, o čem to mluvíš,” řekl povýšeně Draco.

„Fajn, a já zítra ve velké síni oznámím svou tajnou lásku k mudlovské šmejdce z Nebelvíru. Co se to s tebou přes vánoční prázdniny stalo? Co jsi dnes přijel, tak se chováš divně. Chci vědět, co se děje!”

Dracovy oči neznatelně ztvrdly. Elegantně si přesedl tak, aby mohl lépe vidět Zabinimu do tváře. „Co myslíš tím divně?”

„Dobře, tak se na to podíváme. Tak za prvé by to mohlo být to, že si Crabbea žádal o pomoc s domácím úkolem do Starodávných run, i když víš, že do Zmijozelu byl zařazený kvůli své nenávisti ke všem mudlům a že to rozhodně nebylo pro jeho vychytralý mozek. Má-li vůbec nějaký. Už jsme v šestém ročníku a ještě se mi nic takového nepotvrdilo.

Nebo možná také skutečnost, že mi říkáš Zabini místo Blaise. Nebo možná proto, že ze všech těch lidí jsi byl milý zrovna na Pansy. A pokud to není dost… Tak už je to sedm hodin, co jsi přijel, ale ještě jsem od tebe neslyšel jediný komentář na Pottera. Za těch šest let, co se známe, se nestalo, že by ses o něm jakkoliv nezmínil alespoň jednou za tři hodiny.”

„No, Blaisi, je dobře vědět, že se o mě tak staráš. Nicméně nechápu, jak by cokoliv, co se mi stalo nebo nestalo během svátků, mohla být tvoje věc. Tak proč nejdeš i se svým znepokojením pryč a nenecháš mě o samotě.” Dracův hlas byl velice ostrý, takhle ho Blaise nikdy mluvit neslyšel.

Takový tón hlasu byl užívaný jako rozkaz. Blaise věděl, že Draco ho občas používal, ale Dracova autorita obvykle vycházela z faktu, že pokud si to dotyčný rozhází u syna, rozhází si to i u otce. Tentokrát jeho tón nesl jiný význam: 'Rozházíš si to se mnou a já se ujistím, že toho budeš litovat.'

Ať už se o prázdninách stalo cokoliv, Draca to změnilo. Ta osoba, která seděla před ním, už nebyla tím rozmazleným dítětem, kterým vždycky byl, ale byl to velmi silný protivník. Ten, který dokázal vyvolat hrozbu sám, a nezáleželo na tom, kdo byl jeho otec. Draco vyrostl a v důsledku toho se stal nebezpečný.

„Velmi dobře, jdu si hledět svého. Ale nezapomeň, že v pátek hrajeme famfrpálový zápas proti Nebelvíru. Doufám, že ať už se ti stalo cokoliv, jestli se ti tedy něco stalo,” spěšně dodal, když Dracův výraz zřetelně potemněl, „nezasáhlo to tvé famfrpálové schopnosti. Dělíme se s Nebelvírem o první místo. Tohle je naše šance je porazit a tvá šance porazit Pottera.”

„Nedělej si starosti, Blaisi. Potter proti mně nemá šanci.” Dracův úsměv byl úsměv predátora, který myslí na to, jak zabije svoji kořist. To přimělo Blaise se otřást.

„To říkáš pořád,” zamumlal si Blaise pro sebe, než nechal Draca samotného ve Zmijozelské společenské místnosti.

ooOoo

Ještě pár hodin po Blaisově odchodu seděl Malfoy ve společenské místnosti a pozoroval v krbu tančící plamínky. Nepřítomně z kapsy vytáhl jednu Bertíkovu fazolku tisíckrát jinak, dal si ji do pusy, a když ucítil tu odpornou chuť, trochu se zašklebil. Předstírat, že je Draco, se ukázalo být snazší, než původně očekával.

Byl to bezvadný plán, tím si byl Lucius jistý. Bude se chovat jako syn věrného následovníka Temného pána. A ve stejnou dobu bude hledat slabiny v ochranách Bradavic. A brzy se k uším vy-víte-koho dostanou slova o Dracově neoblomné oddanosti.

Lucius nebyl tak naivní, aby věřil, že jeho syn byl jediným dítětem Smrtijeda, od kterého byl Temný pán zvyklý získávat informace. Ale teď, když je tady a zná už většinu synových předmětů zpaměti, mohl ten čas využít k tomu, aby prozkoumal ochrany Bradavic.

Získat povolení od jeho pána, aby se nemusel dostavovat na setkání Smrtijedů, bylo dost snadné. Řekl Temnému pánovi, že jeden z jeho informátorů mu prozradil, že se Brumbál pokouší spojit s upíry. Jako na povel ho Temný pán poslal do Rumunska, aby zaručil loajalitu upírů. Lucius Malfoy tedy oficiálně ani nebyl v Británii.

Temný pán mu dal na vyřešení problému šest měsíců. Mezi temnými čaroději bylo dobře známým faktem, že upíři mají velmi přísná pravidla, která bylo nutné dodržovat. Jakýkoli smrtelník, který vstoupil do jejich kolonie, musel být svolný stát se na následujících pět měsíců dobrovolným dárcem krve. Jinak mohl být dotyčný okamžitě zabit nebo přeměněn. Ani kouzelníci nebyli výjimkou.

Temný pán však nevěděl, že tato pravidla - stejně jako mnoho jiných - pro Malfoyovy neplatí. O století dříve uzavřel jeden z Luciusových předků smlouvu s nynějším vůdcem upíří kolonie v Rumunsku. Magická právně závazná smlouva zaručovala, že upíři podporují Malfoye i po příští generace.

Vlastně během Voldemortova posledního období vlády to byl Lucius, kdo je přesvědčil k podpoře Temného pána. A ani tentokrát tomu nemělo být jinak. Brumbál těmi pokusy o navázání kontaktů jen marnil čas. To nebyla otázka světla nebo tmy, ale otázka Malfoyů a jejich politických zájmů. Splnit příkaz svého pána nezabere Luciusovi víc než týden.

Až zjistí vše důležité o ochranách Bradavic, tak svého syna pustí z jeho dočasného vězení. O Dracově neloajálnosti se nikdo nedozví. Potom, co jeho pán převezme školu, jeho syn si svou chybu uvědomí. Malfoyové byli silní oportunisté. Věděl, že Draco bude na vítězné straně, ať se děje cokoliv. Lucius mu jen musí ukázat, kdo bude vítěz.

Mezi tím bude hrát Draca. Díky Zabiniho tipům mohl podat přesvědčivější výkon. Problém s Crabbem juniorem byl velkým překvapením. Crabbe starší byl ve Starodávných runách velmi dobrý. Lucius sám si tento předmět nikdy nevzal, počítal s pomocí jeho syna. Teď to ale vypadá, že bude muset strávit nějaký čas v knihovně a seznámit se s tématem.

No, celkem vzato mu to moc starostí nedělalo. Vlastně by vůbec neměl být tak překvapený. S manželkou jako je Diviana Filchová se dalo očekávat, že jejich dítě bude idiot. U Zmijozela, vždyť její bratr byl moták! To bylo stejně tak špatné, jako mít v rodině mudlovského šmejda.

A co se týče komentářů o Potterovi… celkem snadno zvládne chlapce pravidelně urážet. To hrozné dítě znovu a znovu ničilo Temného pána. Bránil tak Luciusovi získat ještě větší moc. Také díky němu Lucius vypadal jako blázen, protože mu ukradl jeho sluhu a přerušil jeden z jeho nejlepších plánů. Plán navržený tak, aby zničil pozici Artura Weasleyho v kouzelnické společnosti. A jako bonus navíc by přivedl mladého a tvárného Temného pána.

Teď byl čas na odplatu. Potter bude nepříjemně překvapený! Byl mnohem tvrdším hráčem, než by se kdy jeho syn mohl stát, a to se netýkalo jen famfrpálu.

ooOoo

V pátek bylo všechno na famfrpálovém hřišti v plném pohybu. Všichni diváci už netrpělivě čekali, až začne hra. Tři čtvrtiny tribuny byly v nebelvírských barvách, zbytek ve zmijozelských. Zmijozelští studenti na své hlasy použili Sonorus, díky tomu bylo jejich pokřikování dost hlasité, aby mohlo vyvážit nedostatek podpory ostatních kolejí. Hráči zaujali své pozice. Madam Hoochová zapískala a na hřišti bylo najednou možné vidět jen červené a zelené šmouhy.

Malfoy vyletěl vysoko nad hřiště, pokoušel se zvyknout si na své nové tělo. Když byl studentem Bradavic, Zmijozel vyhrával famfrpálový pohár celých šest let, co byl v týmu. Teprve až po jeho odchodu ze školy začal pohár vyhrávat Nebelvír. Mnozí říkali, že to bylo kvůli Jamesi Potterovi, který se přidal do týmu. Lucius byl ale přesvědčený, že skutečným důvodem Potterova úspěchu byla jeho nepřítomnost v týmu. Teď si sám pro sebe chtěl tuto teorii ověřit, a když to nešlo s Potterem-otcem, mohl se synem.

Po letech přemisťování a používání letaxu při cestování zapomněl, jak neuvěřitelné potěšení měl z létání. Na hřišti létal s lehkostí zkušeného hráče a s přirozeným půvabem Malfoye. Několik minut testoval své koště a dovednosti. Pak teprve se začal opravdu dívat po Zlatonce.

Na druhé straně hřiště ho Potter pozoroval s podivným výrazem ve tváři, jako kdyby sám posuzoval Malfoyovy dovednosti. Malfoy se zlým úsměvem vyrazil směrem k němu. Bylo na čase tomu otravnému spratkovi ukázat, čeho byl Lucius Malfoy schopen.

Z ochozů mohli diváci sledovat, jak Malfoy s Potterem létají neuvěřitelně rychle a vysoko nad hřištěm, jako kdyby úplně zapomněli na hru. Létali jako jeden, nohy i košťata měli neuvěřitelně blízko, jak se navzájem snažili shodit dolů.

„Čeká tě překvapení, Pottere!“ řekl Lucius, jak ho odstrkoval.

„Byl bych zklamaný, kdyby nečekalo. Proč Malfoyi? Naučil ses přes prázdniny nějaké nové triky?” Potter nevypadal ohromeně, ale Lucius si přísahal, že to brzo změní. „Nikdy nepodceňujte nepřítele, pane Pottere,” pomyslel si Lucius.

„Dalo by se říct, že ano,” promluvil Lucius povýšeným tónem hlasu, který byl tak typický pro něj a jeho syna. „Až s tebou skončím, tak ani nebudeš vědět, co se stalo!”

„Budu se na to těšit, Malfoyi. Doufám, že famfrpál není to jediné, co máš na mysli!” Potter se na něj ušklíbl a otočil se ještě před tím, než Lucius stihl význam té poznámky pochopit. „Co to mělo k sakru znamenat?” pomyslel si Lucius a pak už se začal věnovat jen hledání Zlatonky.

Mohli slyšet hlas Colina Creeveyho, jak komentuje hru: „Zmijozel skóruje a hra je teď 60:30, Zmijozel vede. Ginny Weasleyová má Camrál! To je příležitost, na kterou Nebelvír čekal.

Harry Potter, hvězdný nebelvírský chytač, stále ještě hledá Zlatonku. Malfoy nemá moc šancí proti jeho neuvěřitelnému nadání. Už získal tři nabídky od různých profesionálních evropských famfrpálových týmů. Poslední vydání “Famfrpálu v průběhu věků” ho považuje za jednoho z nejlepších chytačů tohoto století. Podívejte, jak letí! Jeho kontrola nad koštětem je úžasná! Podívejte, jak krouží nad hřištěm!”

„PANE CREEVEY, mohl byste se laskavě věnovat hře. Pan Potter není jediným hráčem na hřišti!”

„Ach… ano, jistě… Promiňte mi to, profesorko McGonagallová. Hra je teď 60:40. Ginny se před chvíli podařilo skórovat. A teď má Camrál Blaise Zabini. Střílí, ale Ron Weasley chytil míč a hází ho zpět své sestře. Dobrá práce, Nebelvíři! A podívejte se na Harryho. Letí nebezpečně blízko Malfoye, ne že by to pro tak skvělého hráče byl nějaký problém. Zlatonka se dosud ještě neobjevila. Jinak by ji Harry Potter již nepochybně chytil. Takové nadání… Podívejte se na…”

„PANE CREEVEY, HRA!”

„Promiňte, promiňte. To se už znovu nestane! Crabbe odpálil Potlouk na Ginny Weasleyovou! Podařilo se jí tomu vyhnout! Zmijozel má znovu Camrál. Baddock – Pritchard – Zabini - znovu Baddock a ten skóruje! Hra je 70:40, Zmijozel vede! Každý hráč ze sebe vydává to nejlepší. Ale to nic není v porovnání s Harrym Potterem…”

Lucius přestal poslouchat neobjektivní komentáře pana Creeveyho a protesty McGonagallové. Koutkem oka viděl, že Potter létá pár metrů vpravo a stále hledá Zlatonku. S úšklebkem, který by u mnoha lidí vyvolal strach, se rozhodl, že je na čase, aby každému, zvláště Potterovi a panu Creeveymu, ukázal, kdo je lepší chytač.

Malfoy triumfálně vykřikl - dost nahlas, aby to Potter slyšel - a bleskovou rychlostí se vrhl směrem k zemi. Vůbec nevnímal pokřikování a výkřiky Zmijozelských nebo hlas Creeveyho v pozadí, který byl neuvěřitelně zmatený skutečností, že Malfoy zahlédl Zlatonku ještě před jeho úžasným Potterem. Celým svým bytím se soustředil na nádherné vzrušení z rychlosti, adrenalin proudil celým jeho tělem a Potter, který letěl za ním, byl čím dál blíž a s každou vteřinou získával větší rychlost. V posledním možném okamžiku před srážkou se zemí, Lucius vyrovnal své koště.

O pár okamžiků později uslyšel ohlušující výkřiky davu. To byla jedna z věcí, které mu nejvíc chyběla z famfrpálu - nechvalně známá Wronského finta v podání Luciuse Malfoye. Nebyla ani jedna sezóna famfrpálu, kdy by ji nepředvedl. Stejně tak nebyl soupeř, který by z ní vyvázl bez úhony.

Nikdy nepoznali, kdy předstírá a kdy opravdu vidí Zlatonku, a to se jim stalo osudným. Se spokojeným úšklebkem se otočil, aby se mohl podívat na rozpláclého Pottera, který se bude válet na zemi v krvi a bude obklopený ustaranými učiteli a stejně tak svým týmem. Ale nikdo tam nebyl. Nikdo. Creeveyho hlas ho z toho šoku vytáhl.

„U Merlinova vousu! Malfoy taktizoval! To byla Wronského finta, ale Harrymu Potterovi se podařilo na poslední chvíli vyrovnat koště! Takové ovládání! Jiný chytač by to nevybral a vrazil by do země. Harry ale neztrácí nervy. TAKOVÝ MANÉVR! Takový chytač! Shoď Malfoye!”

McGonagallová se už ani neobtěžovala Creeveyho napomínat, uvědomil si v duchu Malfoy, který byl ještě v šoku z pomyšlení, že poprvé v historii se soupeřovi podařilo ho přelstít. Lucius se otočil. Jeho stříbrné oči, tentokrát bez jeho nadřazenosti, pozorovaly, jak Potter letí k němu. Malfoy skryl svůj rostoucí respekt za masku arogance a připravoval se na slovní konfrontaci, ale chlapci se ho znovu podařilo překvapit. Očekával hněv nebo přinejmenším nadutost, ale rozhodně ne šťastný úsměv, který spatřil.

„Páni! Draco, to bylo úžasné! To je teda síla! Takže jsi nelhal, když jsi říkal, že ses naučil něco nového. Ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že by to bylo tak brilantní. Opravdu jsem si myslel, že jsi Zlatonku uviděl dřív než já! A tak jsem tě naprosto slepě následoval, i když všechny instinkty na mě křičely, že tam Zlatonka není. Merline, neměl jsem ani potuchy o tom, že umíš tak dobře létat. Kde jsi ten talent do teď schovával?”

Malfoyovy oči se nebezpečně zúžily. Poslední věc, kterou teď potřeboval, byl Nebelvír s tou jejich všetečnou zvědavostí, zvlášť když tím Nebelvírem byl Harry Potter. Dneska už po druhé Pottera podcenil. Ale nebyla to chyba, kterou by chtěl ještě zopakovat.

„Ne, že by ti do toho něco bylo, Pottere, ale můj otec byl považovaný za nejlepšího zmijozelského chytače za poslední století. Nechtěl, abych zkazil jeho pověst a stal se lepším hráčem než je on. Jen stěží jsem mohl jít proti jeho přání, zvlášť když vždycky sledoval hru. Ale dneska tu není. Navíc jsem se přestal starat o to, co chce a co ne. Je to můj život a já si s ním budu dělat, co chci!”

Ve skutečnosti schválně použil synova slova, aby působil důvěryhodněji. Kromě toho, Potter neznal Luciuse dost dobře, aby věděl, že považovat dva Malfoye za nejlepší zmijozelské chytače posledního století, by ho potěšilo daleko víc, než jen jednoho, i kdyby musel tu slávu sdílet se svým synem.

Viděl v Potterových očích směsici porozumění… a opravdu to byla hrdost? Proč by na něj Potter měl být hrdý? Ten chlapec pro něj byl naprostou záhadou. Takovou, u které by se za jiných okolností těšil na její prozkoumávání. Nicméně, musel pamatovat na své priority a pochopení emocí v těch zelených očích určitě není ten důvod, proč je v Bradavicích.

„Jsem rád, že sis konečně uvědomil, že ty a tvůj otec jste dva různí lidé, Draco,” řekl Potter a vstoupil do jeho osobního prostoru, jako kdyby na to měl právo.

Manévroval s koštětem tak, aby se k Malfoyovi dostal ještě blíž. Potter chytil Luciusovu levou ruku přesně nad místem, kde měl znamení zla a zamumlal do Luciusova pravého ucha: „Byla by škoda, kdybys zahodil svůj život kvůli šílenci, který ani neocení své sloužící. Viděl jsem, jak Voldemort odměňuje své následovníky. A dokonce i domácí skřítci tvého otce dostávají za svou práci větší uznání. A viděl jsem, jak tvůj otec zachází s domácími skřítky!”

S tím Potter pustil jeho ruku a poslal mu hravý úsměv. „Tak pojďme rozcupovat slávu tvého otce na kusy! I za sto let od téhle chvíle se o tomto zápasu bude ještě povídat! Co ty na to? Hledáš skutečnou výzvu?”

Malfoy krátce přikývl, stále byl trochu zmatený z Potterova dechu a letmého pohlazení ucha jeho jazykem. Sledoval, jak Potter odlétá opačným směrem. Proklínal svou smůlu. Zapomněl jaké je být šestnáctiletým, jaké to je, když v něm běsní hormony.

Musí to být hormony, neexistuje způsob, jak by mohl Lucius Malfoy shledávat Nebelvíra - jakéhokoliv Nebelvíra - přitažlivým. Rozhodl se, že o tom bude přemýšlet později a znovu svou pozornost upřel zpátky na hru.

Potter měl ale v něčem pravdu. Tohle je pravděpodobně jeho poslední famfrpálový zápas. Když se dostal do sedmého ročníku, byl už příliš zaujatý svou nastávající pozicí u Temného pána. Až když odešel ze školy, tak si teprve uvědomil, jak moc mu famfrpál chybí. Ale tentokrát mohl svou chybu napravit. Vzal si z kapsy jednu Bertíkovu fazolku s ořechovou příchutí a rozhodl se, že nejen, že bude jednat jako šestnáctiletý, ale že bude šestnáctiletým.

Začal se znova po hřišti rozhlížet po Zlatonce, ale současně sledoval i Pottera. Jeho poslední myšlenka, než se nechal strhnout hrou, byla: „Bradavice, vrátil jsem se!”