2. část

Milí zlatí,

tady dávám další část ke Každé příchuti...Moc se omlouvám, že to teď moc nejde, to přidávání, ale stěhovala jsem se, ještě nemám vybaleno a na bytě nemám internet. Takže to tak do 15. bude stát za starou bačkoru, ale pak už by se to mělo vrátit nějak do normálu.

Jinak jsem ráda, že se povídka tak líbí. Moc děkuji za všechny komentáře. Také bych chtěla velice poděkovat Nade za beta-readr. Kapitolku bych chtěla věnovat všem komentujícím: Bacil, Clowers, Ranchan, Profesorovi, Bobině, Sylvě Potty a betě Nade.

Doufám, že budete spokojení...

Sirina

2. část

Hra vešla do historie Bradavic jako první famfrpálová remíza za posledních více než dvě stě let. Zápas trval deset hodin a třicet sedm minut. Pak Harry Potter - jedním neuvěřitelně nebezpečným kouskem - přeskočil ze svého koštěte na Malfoyovo. Ve víru plášťů a ztráty kontroly nad koštětem se Harrymu Potterovi podařilo chytit Zlatonku o zlomek sekundy dřív než Malfoyovi.

Bylo to také poprvé v historii famfrpálu, kdy hráč použil spoluhráčovo koště pro dokončení svého manévru. Ať to bylo jakkoliv, tak i navzdory divokým protestům Zmijozelských, neexistovalo žádné pravidlo, které by to zakazovalo. Existovalo jen jediné pravidlo, kdy se nesměl chytač dotknout soupeřova koštěte, to když ho chtěl úmyslně zastavit nebo zpomalit. Potter ale Malfoyovo koště nijak nezpomalil. Ba právě naopak, s větší váhou koště svou rychlost ještě zvýšilo.

Když k tomu došlo, tak Zmijozel právě vedl o 150 bodů, částečně kvůli nesporně lepším schopnostem jejich Střelců a z části taky pro jejich nečistou hru. Před rokem dostudovaly Angelina Johnsonová, Katie Bellová i Alice Spinnetová, a Nebelvíru se zatím nepodařilo najít tak talentované Střelce. Pohár si byli schopní udržet jen díky pozoruhodné schopnosti Harryho Pottera chytit pokaždé Zlatonku.

Tentokrát však šanci chytit Zlatonku dostal Malfoy. A přestože ji nakonec nechytit, dokonce i Nebelvíři byli ochotní přiznat, že kdyby nebylo jeho, tak by zápas pro Zmijozel nedopadl tak dobře.

Zmijozelský kapitán nejen, že Potterovi v nespočtu případů zabránil chytit Zlatonku, ale také se k ní ve spoustě momentů až nebezpečně přiblížil a málem ji sám chytil. Malfoy tím získal drahocenný čas pro svůj tým a ten nakonec s velkou rezervou vedl.

Dnes to bylo asi poprvé v jeho chytačské kariéře, co musel Potter druhému chytači bránit v lapení Zlatonky. Obvykle to bylo naopak - jeho soupeř se v tom snažil zabránit jemu.

Po pěti hodinách hry byl Colin Creevey nucen přiznat, že Malfoy je s největší pravděpodobností skoro stejně tak dobrý chytač jako Chlapec, který přežil, i když podle jeho názoru mohla být za tímhle neslýchaným zlepšením talentu jen ta nejtemnější magie.

Profesorka McGonagallová ho ihned donutila se omluvit za svůj poslední komentář, ale to jen proto, že sama - o dvě hodiny dříve - diskrétně kouzlem zjišťovala, jestli Malfoy není pod vlivem zdokonalujícího kouzla.

Dokonce i Mrzimor a Havraspár na chvíli odložili kolejní spory - které sice nebyly tak velké jako v Nebelvíru, ale přece jen byly - a po třech hodinách hry začali fandit jak Malfoyovi, tak Potterovi. S výjimkou vyčerpaných hráčů nikdo nechtěl, aby hra skončila. Tuhle show si maximálně užívali.

Než Potter chytil Zlatonku, tak jediné světlo, které osvětlovalo hřiště, bylo kouzlo Solis Videri, které hodinu předtím použil profesor Kratiknot. Po odpískání madam Hoochové sesedli vyčerpaní hráči ze svých košťat.

Poté bylo jasné, zejména Zmijozelským, že Potter žádné z pravidel famfrpálu neporušil. Ano, do téhle chvíle to byl neznámý manévr, ale přesto byl platný. Ano, Nebelvír získal 150 bodů za chycení Zlatonky. Ne, madam Hoochová názor nezmění. A ne, bylo jí to jedno, jestli tahle věc půjde na odbor kouzelnických her a sportů.

Zmijozel a Nebelvír se oficiálně dělili o první místo.

Tribunou se ozýval ohlušující jásot a výkřiky diváků. Náhle se to na hřišti hemžilo červenými a zelenými plášti. Potter a Malfoy byli neseni směrem k profesoru Brumbálovi, který stál na hřišti se dvěma totožnými Famfrpálovými poháry s vyrytými jmény všech hráčů - nebelvírských červeně a zmijozelských zeleně.

Poté, co je zase postavili na zem, přistoupil Harry Potter k Malfoyovi a před celou školou mu poblahopřál ke skvělé hře. Nabídl zmijozelskému kapitánovi ruku, kterou Malfoy po lehkém zaváhání přijal. Potom, k naprostému úžasu všech, svlékl svůj famfrpálový plášť a nabídl ho Malfoyovi jako projev uznání.

Malfoy si ho vypočítavě prohlédl. Pak se stejnou grácií a arogancí, která pro něj byla tak typická, nabídku přijal, sundal svůj vlastní plášť a podal ho Potterovi. Když si oblékali plášť v barvě soupeře, stále se na sebe dívali, napůl s uznáním, napůl s výzvou. O chvíli později Malfoy téměř nepostřehnutelně kývl k členům jeho týmu, aby v tichosti následovali jeho příkladu.

Téměř děsivé ticho, které po této výměně plášťů mezi Nebelvírem a Zmijozelem následovalo, přerušil osamělý potlesk. Dav se otočil a viděl, jak ředitel Brumbál tleská. O moment později byl podpořen profesorkou McGonagallovou. Profesor Snape se přidal krátce po ní, pří čemž vyslal členům své koleje přísný pohled a ti ho okamžitě následovali. Teprve pak začala tleskat a povzbuzovat celá škola. Brzy na to nebylo díky strašnému hluku nic slyšet.

ooOoo

Lucius se ráno probudil a cítil se dost unavený a ospalý. Jeho první souvislá myšlenka byla, že musel udělat něco, co se jeho pánovi nějak nelíbilo. Merline, nenáviděl, když se ocitl na druhém konci kletby Cruciatus.

Ale cítil se nějak jinak. Obvykle se po takových útrapách cítil magicky vyčerpaný. Ale teď cítil pouze fyzickou bolest, která mu neustále pulzovala ve svalstvu. A pak si vzpomněl, kde je. V Bradavicích! Takže to tedy nebyl Cruciatus, ale deset hodin na koštěti ve snaze chytit Zlatonku. Ani jedna z jeho myšlenek nebyla zrovna nejzářivější. Měl toho zatraceného kluka nechat, aby si tu Zlatonku chytil. Aspoň by tak mohl do konce života žít s vědomím, že je nejlepší chytač. Teď už věděl…

Bylo zábavné, že se Zlatonkou měl obvykle spojené zlato a moc, ale teď se mu v mysli vybavovaly černé rozcuchané vlasy, vyzývavý křivý úsměv a zmijozelsky zelené oči, Potter. Opět zatracený Potter. Opravdu by ho to nemělo tolik překvapovat. Chlapec neustále sváděl lidi kolem k tomu, aby ho podceňovali, a přitom měl neuvěřitelnou schopnost přežít všechno.

Začínal té posedlosti Temného Pána rozumět. Bylo velmi nepříjemné být donekonečna porážen pouhým Nebelvírem. Jeho vnitřní hlas mu připomněl, že tento Nebelvír použil ke svému vítězství jeho vlastní koště, což samo o sobě bylo dost zmijozelské. Zajímalo by ho, jestli si je toho Potter alespoň vědom. Koneckonců to, co předvedl, byla zmijozelská specialita - zjistit jaké jsou protivníkovy nejspolehlivější zbraně a v pravou chvíli je obrátit proti němu.

Ano, bylo to vskutku velmi zmijozelské! Potter ho nikdy nepřestane udivovat. Jenomže žádný Zmijozel, který to má v hlavě v pořádku, by neletěl bez držení rukou s jedinou podporou - svýma nohama, a u toho ještě přeskočil na jiné koště. Rozhodně ne při letu tak vysokou rychlostí a skoro 40 stop nad zemí. Ne, rozhodně ani při vidině slibné odměny ne.

A nakonec mu to došlo. Jedině Nebelvír by se odvážil udělat něco tak naprosto šíleného. Tak jak je to s Potterem? Chlapec zkombinoval zmijozelskou chytrost a vynalézavost s nebelvírskou statečností a lehkomyslností. Byl dost nevyzpytatelný, aby vymýšlel odvážné plány a dost hloupý, aby je i sám provedl.

Jestli je to opravdu tak, měl by být kolem chlapce neuvěřitelně opatrný, dokud bude navštěvovat školu. Nebylo by dobré, aby dostal podezření. No, nebo Potterovi možná připisoval víc, než si zasloužil. Ale lepší bylo být teď obezřetný, než pak litovat. Předtím Lucius chlapce podcenil a famfrpálový zápas byl posledním důkazem žalostných následků takovýchto chyb.

Mírně sebou škubl a podíval se na hodiny. Bylo již po obědě, což ho překvapilo. Obvykle nespal tak dobře. Dokonce i na panství byl příliš obezřetný kvůli možným nepříjemným překvapením nebo neočekávanému zavolání Temného pána. A teď… Bradavice mu vždycky dodávaly zaručený pocit bezpečí. Možná proto, že v poslední době spal právě tady a neměl žádné starosti kromě NKÚ, OVCE a občas Nebelvíry. Vlastně všechny nejlepší momenty jeho života byly nepochybně spjaty se zdmi této školy. Cítil se tu víc doma než kdy jindy na panství.

Než čekat až do večeře, radši se rozhodl zajít do kuchyně a vzít si něco k jídlu od domácích skřítků. Dostat se ze zmijozelské společenské místnosti trvalo o něco déle, než si myslel. Čekalo ho tam nemilé množství zmijozelských studentů, kteří mu chtěli poblahopřát k vítězství. Byli vyloženě ubozí. Zvlášť kvůli tomu, že vůbec nevyhrál. Ale nechtěl se jich dotknout.  Díky komentářům a reakcím svého týmu zjistil, že vlastně vůbec nikdo neočekával, že by Pottera dokázal tak dlouho zdržovat, natož že by ho měl porazit.

To byla další věc, ve které se Draco ukázal být zklamáním. Ten chlapec nedokázal nic udělat správně. Pravděpodobně to byl vliv Narcissy. Škoda, že smlouva, kterou podepsal s její rodinou, nedovolovala rozvod dřív než po dvaceti pěti letech od uzavření sňatku. A to ještě pouze za předpokladu, že ji nepodvedl s jinou čarodějkou nebo kouzelníkem. Na poslední klauzuli velice trvali. V té době měl pověst, se kterou museli počítat.

Ne, že by mu nějaká bezvýznamná věta ve smlouvě mohla zabránit v jeho snaze o sexuální uspokojení. Byl přece Malfoy, a ty nikdo nezastaví v tom, co chtějí nebo dělají. Kdepak, jen si musel najít jiný, jemnější způsob, jak dosáhnout svých cílů. Lucius, s drobným úsměvem, který skoro hraničil s nostalgií, vyndal z kapsy jednu Bertíkovu fazolku tisíckrát jinak a snědl ji. Nevěděl, jak své problémy řešila Narcissa, ale když se dozvěděl, že je těhotná, už s ní víckrát nespal. Nemohla mu dokázat, že jí byl nevěrný, ačkoli… ne, že by se nesnažila, ale nebyla tak mazaná, aby ho mohla jakkoliv přelstít

Jeho svatba s Narcissou byla spíš strategický tah na cestě k moci. Nejen že patřila do velmi staré rodiny, ale její otec měl také velmi vysoké postavení ve Voldemortových řadách. A jako bonus navíc - byla jedinou dědičkou velmi vysokého jmění. Svého rozhodnutí rozhodně nelitoval.

Draco sice nebyl takový syn, v jakého doufal, ale stále měl ještě potenciál. Potřeboval počkat už jen jeden rok, aby se jednou provždy mohl zbavit své ženy. Pak bude chlapec jen v jeho péči a on už se postará o to, aby nebyl tak průměrný. Krev Malfoyů u něj musí být dostatečně silná, aby se daly vyrovnat nedostatky, které přes Narcissu zdědil od její rodiny.

Tyhle myšlenky se honily Luciusovi v hlavě, když šel do kuchyně. Měl v úmyslu strávit celý víkend nad Starodávnými runami. Rozhodl se, že si uvaří lektvar na podporu koncentrace. S jeho pomocí by mohl do dvou dní zvládnout učivo a držet krok s ostatními studenty. Potom bude každou volnou chvilku věnovat zkoumání bradavických ochran.

ooOoo

Velmi rozzlobený Lucius Malfoy rázoval bradavickou chodbou. Nenáviděl školu! Nějak už zapomněl, jak otravné může být studium a dělání domácích úkolů. Mimo jiné také „prokazování patřičné úcty starším lidem”.

Lucius před McGonagallovou kypěl vzteky, když mu řekla, jemu, že jeho pes není dostatečně přeměněný. No a co, že neštěkal a nepobíhal kolem? Vždyť vypadal jako pes, třebaže spící. Rozhodně bylo obrovské zlepšení, že tohle dokázal z kamene. Nemohlo to být lepší.

Stále ještě nedokázal pochopit, že ta pitomá ženská strhla Zmijozelu 70 bodů a dala mu školní trest. Jen proto, že jí řekl, že je protivná Nebelvírka s problémovým postojem a že by byl více než šťasten, kdyby to napravila. Koneckonců to byla pravda.

Zjistil, že vzpomínky na svá šestnáctá léta má dost zidealizované. Nejen školní práce, ale také i arogantní učitelé, byli velkou zátěží na jeho nervy, a to se vůbec nebavil o Potterovi. Bylo to k zbláznění. Chlapec nevynechal jedinou příležitost, aby ho mohl pozorovat tím svým svůdným pohledem. Tu a tam Lucius zahlédl, jak si Potter olizuje rty tak, že měl Lucius chuť na něj hned skočit. Měl chuť plenit ty lákavé rty, líbat je dokud nebudou nateklé, červené a poddajné. Chtěl chlapce šukat tak tvrdě a rychle, až by ho prosil o slitování, o víc, o Luciuse…

V duchu zaklel, když si uvědomil, že je tvrdý, opět - v poslední době to začalo být dost běžné. Snažil se své tělo dostat pod kontrolu. Nenáviděl Bradavice a hlavně - nenáviděl Pottera. „Vážně?” ozval se v jeho hlavě výsměšný hlas. Ve skutečnosti nebyl ani moc překvapený, že i jeho vnitřní hlas zněl podezřele jako Potterův.

Chtěl někoho zabít, pokud možno McGonagallovou, nebo ještě ideálněji, Pottera. Ale kdokoliv jiný by taky nebyl špatný. Zrovna teď si nepřipadal moc vybíravý. Pokud by mu bylo povoleno na tu osobu nejdřív použít Cruciatus, tak by byl opravdu šťastný. Stýskalo se mu po pocitu absolutní moci, který sebou nosilo používání černé magie. Bradavické alarmy proti černé magii byly to jediné, co ho dokázalo zastavit.

Vešel do Velké síně a sedl si na své obvyklé místo u zmijozelského stolu. Potter už seděl u stolu i s jeho dvěma kamarádíčky. Zavřel oči a snažil se vzpomenout, jak chlapec vypadal tu noc na hřbitově, jak křičel a cukal sebou pod kletbou Cruciatus. Ale v jeho představách chlapec neležel na tvrdé zemi, ale v měkkých peřinách v posteli s nebesy. Potter křičel a svíjel se v agónii rozkoše, nikoli bolesti.

Jeho zrádné tělo reagovalo na tuhle představu s intenzitou, která ho děsila. Nemohl si dovolit být k chlapci přitahován. Jako pravý Zmijozel by byl schopný udělat cokoliv, aby dostal to, co chce. Pokud by se Lucius rozhodl, že chlapce chce, tak věděl, že by ho nic nezastavilo - dokonce ani Temný pán - aby si ho vzal.

Nebyl si příliš jistý, jak by reagoval Temný pán, kdyby chlapce chtěl. Potter byl pravděpodobně jediný problém, u kterého chladnokrevná a rozumná mysl Temného pána selhávala. Byla to taková jeho posedlost.

Stříbrné oči se setkaly se zelenýma.

Luciusovo chování však nebylo o nic lepší. Možná, že za tohle nenadále šílenství je zodpovědné Znamení zla, které ho spojuje s Voldemortem. Akorát že… jeho zájem o chlapce byl velmi odlišné povahy.

Pokud tohle byl teprve začátek jeho druhého týdne ve škole, pak si nedovedl představit, jak to tu přežije měsíc. Rozhodl se, že hned po trestu začne se svým zkoumáním ochran. Čím dříve bude moci opustit Bradavice, tím lépe. Z jeho úvah ho vtrhla sova, která přistála vedle něj. Vzal si nabízenou zprávu a přečetl si ji.

Dnes večer po školním trestu. Chodba ve třetím patře na obvyklém místě. Nenechávej mě znovu čekat, jestli víš, co je pro tebe dobré.

Nebylo to podepsané.  Patrně se jeho syn doma zapomněl zmínit, že má nějakou aférku. S tím měl počítat. Draco byl hezký. To byla jedna z mála věcí, co zdědil po Luciusovi. S unaveným povzdechnutím si Lucius uvědomil, že by měl na to obvyklé místo dojít. Nechtěl vzbudit zbytečné podezření. Odmítnutí milenci měli tendence se stát nevypočitatelnými, zejména ti ze Zmijozelu. Jeho pátrání bude muset ještě den počkat.

Znovu na sobě ucítil Potterovy oči. Nemohl odolat a toužebně si olízl vlastní rty, podvědomě tak napodobil Potterův růžový jazyk. Chlapec měl tu drzost, že se na něho usmál, zatímco jeho oči si ho dravě prohlížely.

Jeho tělo mu začalo téměř bolestivě připomínat své potřeby. S posledními kousky svého sebeovládání se mu od něj podařilo odtrhnout oči. Možná, že ta aférka nebude až tak špatný nápad. Když už nic jiného, alespoň se odreaguje a pak bude znova schopen rozumně myslet. Pokud bude mít štěstí, tak milenec jeho syna bude mít černé vlasy...