Chtěla bych moc poděkovat Nade za opravy a vylepšení textu, také bych jí a Bobině chtěla tuto kapitolku věnovat.
Hezké čtení
Sirina.
5.
kapitola
17. prosince 1946
V době kdy se Anathem vydal do Obrtlé
ulice, byla už téměř opuštěná. Oproti tomu Příčná ulice byla stále plná lidí.
Nevěnoval jim však žádnou pozornost, místo toho pokračoval tiše dál, hlavu měl
skloněnou, aby se vyhnul pohledům jedné nebo dvou čarodějnic, které se
v ulici vyskytovaly. Obchod Borgin & Burkes byl jasně osvětlen, ale
byl stejně prázdný jako ulice, na které se nacházel. Uvnitř byli pouze dva
lidé.
Anathem se usmál, když Tom obešel pult
obchodu a přešel k němu. Jejich rty se tiše spojily a An ovinul ruce kolem
Toma, staršímu chlapci zabránil v jakémkoliv pohybu.
„Chyběl jsi mi,“ vydechl tiše Tom, když se
od sebe odtáhli. Jeho ruka popadla jednu Anovu, navzájem si propletli prsty a
Tom chlapce přitáhl k pultu.
„Ano, dobře. Neměl jsi mě nechávat
samotného v Bradavicích.” Anathem při pohledu na Toma zúžil oči, tohle téma ho
stále zraňovalo. Tom odmítl opakovat svůj sedmý ročník. Zpočátku Tom odmítal
jeho žádost kvůli práci na ministerstvu, které se ale později vzdal, aby mohl
pracovat v obchodě s předměty černé magie. Doprovázel Toma do Malého Visánku,
byl u všeho, co se tam stalo. Tom si všechno zaznamenal do deníku. Anathem
věděl, že Tom chce víc viteálů a Borgin & Burkes bylo dobrým místem pro
hledání potřebných artefaktů. Ale stále zůstával uražený, protože ho Tom
opustil, aby mohl pracovat tady.
An se rozhlédl kolem, v odporu nakrčil nos.
Byl v pokušení říct něco o domácích skřítcích a jejich zdejším naprostém
nedostatku, ale radši držel jazyk za zuby. Tom se dost styděl, že tohle je jeho
první práce. Mladý Lord Voldemort chtěl hrozně moc pracovat na ministerstvu,
jako přímý podřízený ministra kouzel, ale tam by neměl šanci vytvořit žádný
viteál. Sám si jich slíbil sedm, tak jim bude sedm.
„Tak jak jde hledání?” ptal se An, jeho
ruka byla ještě v Tomově pevném sevření.
Starší chlapec se ostře podíval do očí
svého milence, zamyšleně se zamračil. „Tohle je poprvé, co ses zeptal na mou
zálibu. Znamená to, že už jsi mi odpustil, že jsem tě tam nechal?”
An pokrčil rameny, ale na rtech mu pohrával
úsměv. „Bude to jen do června a pak už nás nikdy nikdo nerozdělí, ne?” Tom na
odpověď pomalu a jistě přikývl. „Tak pak můžu počkat. Takže mi řekneš, co jsi
našel?”
Přes pult mu Tom podal několik magických
objektů a stejně tak několik fotografií jiných objektů. Zvlášť dva snímky
upoutávaly pozornost. Na jedné byl člověk, který držel malý zlatý pohár s
jezevcem na přední straně, a na další byl medailonek přibližně velikosti
slepičího vejce, který visel na tlustém zlatém řetízku. An se natáhl a prstem
přejel přes S na fotografii. Usmíval se.
„Zmijozel?” Tom se v odpovědi usmál a
přikývl. „A co je tohle?”
„Další je Mrzimorský pohár. V současnosti
je ve vlastnictví paní Hepzibahy Smithové. Pokouším se ji přemluvit k tomu, aby
mi dovolila… prostudovat artefakt, pro akademické účely, rozumíš.” Anathem se
zasmál, dokonale chápal, co Tom od paní Smithové chce. A bylo to rozhodně víc,
než jen pouhé prostudování. „Pan Borgin mě ujistil, že přívěsek už jednou ve
svém obchodě měl. Byl jsem méně než potěšený, když jsem se dozvěděl, že ošidil
mou matku o velkou sumu peněz, když ji od ní odkupoval.”
„ A vsadím se, že když ses dozvěděl, že ho
prodal, tak jsi byl nadšený ještě méně, že?” An lehce zmáčkl Tomovu ruku a
vražedný pohled, který se objevil ve tváři staršího chlapce, se pomalu
vytrácel.
„Ještě musím zjistit, kterému gentlemanovi
byl ten medailonek prodán. Ale jsem si jistý, že nebude trvat moc dlouho a oba
dva artefakty budou mé.” Ostatní objekty na pultu ignorovali. Když Tom na žádný
z nich neukázal, Anathem předpokládal, že již byly vyškrtnuty z
“potencionálního” seznamu.
„Nebylo by jednoduší použít nějaký
artefakt, u kterého víš, kde je? Co je špatného na tom, že by to bylo
nebelvírské?” Tom se zasmál, díky přívalu veselí měl hlavu lehce zakloněnou a
Anathem ho omráčeně sledoval. Byl tak krásný, tak uvolněný a v tomto okamžiku i
neuvěřitelně bezstarostný. Anathem si nemohl pomoct. „Miluji tě.” Ta slova
přišla tak náhle. Stejně tak náhle se přestal Tom smát.
An byl zvyklý, že to co cítil, bych schopen
také říct, dokázal své pocity nahlas přiznat. Ale někdy zapomínal, že to samé
se nedalo říct o Tomovi. Tom se k němu obrátil a rukou Anathema jemně chytl za
bradu, palcem jemně hladil spodní ret. „Opravdu chceš vést konverzaci na tohle
téma?”
„Miluji tě a nevadí mi, že mi to neřekneš.
Nemusíš se cítit provinile, Tome, já ti rozumím.” Stiskl ruku, která ho držela
za bradu. „Meč je už v Bradavicích. Jak moc těžké by bylo ho získat? Mohl bych
ho pro tebe opatřit.”
Sevření ruky povolilo. Místo toho se Tomovy
ruce omotaly kolem Anathemova pasu, přitáhl si chlapce blíž k němu a umístil
dva měkké polibky na Anathemovy tváře. Tom se díval přímo do jeho očí, když
říkal: „ Nikdy nesvěřím svou duši Nebelvíru nebo jeho majetku.” Anathem se
pomalu usmál.
„Není třeba, abys sám sebe ohrozil,” dodal
Tom. Pokračoval v upřeném pohledu do Anových očí a chlapec se znova usmál,
tentokrát víc a zářivěji, když zachytil tichou zprávu. Miluji tě, říkaly Tomovy oči to, co by jeho ústa nikdy nevyslovila.
„Dobře,” rychle svolil An, jeho srdce se
uvnitř hrudi třepotalo. „Žádný Nebelvír.”
„Nikdy,” řekl Tom se škádlivým úsměvem.
Před tím, než mohl An něco říct, ho Tomovy rty umlčely a jeho ruce se omotaly
kolem mladšího milence. Přitáhl si ho blíž.
XXX
17. prosince 1997
Harry málokdy snil o minulých zážitcích Voldemorta. Jeho sny
se vždy soustředily jen na Anathema Blacka; jeho v minulém životě. Ale
byly i příležitosti, kdy Harry prožil pár okamžiků ze života Toma Raddla, ať
chtěl nebo ne. Když se Voldemort vzbudil a byl moc rozhněvaný, tak byl Harry
vtažen do jeho mysli. Byl schopný vnímat a sledovat všechno, co Voldemort
dělal, což většinou znamenalo, že musel sledovat lidi, kteří byli mučeni a
nakonec zabiti.
Voldemortovy sny byly úplně jiným příběhem. Když byl Harry
vtažen do Voldemortova snu, tak to vždy mělo co dělat s Anathemem. Čím víc
Harry viděl snů, tím méně dokázal na toho člověka pohlížet jen jako na
monstrum. Věděl, že je od něj hloupé, aby si to myslel. Jestli ten člověk
dostane příležitost, tak ho prostě zabije a pro Harryho by nebylo dobré, kdyby
při příštím setkání tváří v tvář zaváhal.
Možná, že by Harrymu pomohlo získat klid, kdyby zjistil, jak
Anathem umřel. Ale do té doby, než se dozví pravdu, si nemyslel, že by byl
schopný přestat alespoň trochu soucítit s mužem, kterého kdysi viděl jako
monstrum.
XXX
12. července 1957
Ředitel Brumbál složil prsty pod bradou a upřeně sledoval
nejnovějšího žadatele o místo profesora Obrany proti černé magii. Před rokem
byl Albus povýšení na funkci ředitele školy. Od té doby byly znova přezkoušení
všichni vyučující, a když se ukázalo, že je to nezbytné, tak byli vyměněni.
Tom Raddle byl vždy znamenitý student. Byl okouzlující a
inteligentní, motivovaný, spořádaný a bezpochyby silný. Dohromady by to
z něj dělalo úžasného profesora obrany, ale bylo na něm něco, co Albuse
nutilo mu nevěřit.
Před deseti lety se našlo tělo Tomova milence, ale jeho vrah
nikdy nebyl dopaden. Zhruba ve stejnou dobu Tom Raddle opustil Anglii a vrátil
se teprve nedávno. Albus si nemohl pomoci, ale cítil, že je podezřelý. Vypadalo to na špatné svědomí, jen
pochyboval, že někdo jako je Raddle ví, co je to vina.
Mladý muž byl stejně hezký, jako býval. Široké modré oči,
bledá tvář, ale s ostrými rysy, a stejně měkké vlasy černé jako uhel,
které se mu kroutily a sahaly sotva k jeho uším. Na jeho zevnějšku nemohl
Albus najít nic, co by naznačovalo něco ze skutečné Tomovy povahy. Ale Brumbál
věděl, že trpěl určitým pocitem viny kvůli vraždě své spřízněné duše. Tom během
svého dětství a dospívání udělal dost špatných věcí. Na rozdíl od Albuse by si
Tom za tyto čina jakékoli pokání nikdy nepřipustil. Albus měl své podezření,
ale pochyboval, že by mu kdokoliv věřil. Být přemožitelem Grindelwalda byla
jedna věc, ale v kombinaci s faktem, že byl i jeho stvořitelem… Tom je
nejlepším studentem, kterého kdy Bradavice měly a skutečnost, že nesporně
miloval mladšího Zmijozela… Albus věděl, že Toma by nikdo nikdy ze smrti
Anathema Blacka neobvinil. Nikdo kromě něj a Toma samotného, jak se zdálo.
„Proč chcete tuhle práci, pane Raddle?“ zeptal se ho Brumbál
a přimhouřil oči.
Tom se na něj zlehka usmál, a to byl ten
úsměv, jehož svědkem býval vždy jen An. Tmavomodré oči zaostřily na Nebelvírův
meč, který visel na zdi za Brumbálem. „Chyběl mi můj domov, pane.“ Jeho oči
přeměřovaly délku meče, snažil si zapamatovat každý detail, který byl
z této vzdálenosti možný. „Není to dostatečný důvod?“
„Líbí se ti ten meč, Tome? Zdá se, že na
něj pořád zíráš.“ Skutečnost byla taková, že od doby, co Tom vkročil do
ředitelny a pozdravil Brumbála, už z meče nespustil oči.
„A-Anathem ho měl moc rád.“ Toma velmi
bolelo vyslovit jméno svého zemřelého milence. Albus vůbec nepochyboval o tom,
že Tom druhého chlapce miloval, ale stejně tak nepochyboval ani o tom, že Tom
je zodpovědný za Anathemovu smrt. Ale nikdo nevěděl, jak chlapec zemřel, kde a
ani kdo ho doopravdy zabil. Tom to věděl, Tom to jistě věděl, ale nikdy nikomu
by to neřekl. Je možné, že Temný pán již svou pomstu vykonal, že by to bylo to,
co ho v posledních deseti letech zaměstnávalo? O této teorii Brumbál dost
pochyboval. Voldemortova pomsta by byla zcela veřejná, přál by si, aby všichni
věděli, že pomstil Anathemovu smrt.
„Chápu,“ řekl Brumbál.
Nevěděl, co jiného na to říct. Jak se má
člověk zeptat druhého na důvod, proč je někdo mrtvý? Pochopitelně nemohl Toma
jen tak obvinit z vraždy druhého chlapce. Jaký důvod by k tomu musel
Tom mít, zvlášť když Anathem nesl jeho dědice? Snad to byla nehoda… takových
nehod už se stalo, o tom věděl Brumbál své.
„Mám nárok ještě na jeden pohovor, pane,
nebo mi tu práci dáte rovnou? Víte, že mám tu nejlepší kvalifikaci.” Přes
Tomovu tvář se přehnal líný úšklebek, nakonec odtrhl oči od meče a hledal
odpověď v Brumbálově tváři. Ano, meč bude jeho poslední viteál. Musel mít ještě
jeden a An se do něj za svých školních dní zamiloval. Použije Nebelvírův meč,
bez ohledu na jeho nechuť k tomu artefaktu, protože Anathemovi by to
udělalo radost.
„Je mi velmi líto tvé ztráty, Tome. Nemusím
ti říkat, že Anathem byl jeden z mých oblíbených žáků i navzdory některým jeho
přátelům.“ Tomovy oči se zúžily v odpovědi na skrytou urážku. A Bumbál si
dovolil lehce zvlnit rty v odezvě. „Není pochyb o tom, že máš potřebnou
kvalifikaci, ale musím ti s politováním oznámit, že ty nikdy
v Bradavicích učit nebudeš.“
Když ho Brumbál odmítl, Tomovy oči se
vrátily zpět k meči. Téměř mohl vidět, jak mu předmět vyklouzává z jeho pevného
sevření. Meč měl být jeho. Brumbál nikdy nenajde nikoho, kdo by tento předmět
mohl vyučovat, o to se Voldemort postará. A pak nebude mít žádnou jinou možnost,
než se k Tomovi připlazit pro pomoc. Tom pak požádá o meč jako platbu a až bude
v jeho držení, kletbu zlomí.
Když pronášel slova kletby, která
slibovala, že žádný schopný vyučující na této pozici nevydrží déle než jeden
rok, tak se oči na Brumbálově bezvýrazné tváři zúžily. Brumbál tiše poslouchal,
prsty měl spojené ve stříšku pod bradou a když Tom ztichl, tak si povzdechl.
„Musím odejít,” pronesl tiše Tom. O okamžik
později odsunul židli a stoupl si. Brumbál ho sledoval, plně si vědom faktu, že
když říkal prokletí, jeho oči byly krvavě rudé. Věděl, že mu Tom způsobí
problémy. Byl vždy předurčený pro moc a velké věci. Ale mezi velké a strašné
je tenká hranice.
Tom znova zmizel z Anglie. Když se
v roce 1970 objevil, Brumbál zjistil, jak dobře může jít ruku v ruce velký
a strašný.
XXX
24. prosince 1997
Stalo se to všechno tak rychle, že si Harry
ani nemohl vzpomenout, jak se dostal tam, kde byl. V jednu chvíli plakal
nad hrobem svých rodičů, v duchu si stále opakoval nápis na náhrobku,
znovu a znovu si říkal, že ´posledním nepřítelem, který bude zničen, není smrt´, ale Voldemort, a další chvíli
byli on a Hermiona vedeni do sousedního domu, kdy ruka Batyldy Bagshotové byla
spojená s tou jeho. Dům byl smradlavý a špinavý, ale oba mladiství to
přičítali skutečnosti, že ta žena už byla stará a neměla nikoho, kdo by se o ni
nebo dům staral. Udělala jim čaj, pohybovala se dost neobratně a vůně čaje,
když ho začala nalévat z konvice, byla strašná.
„Pojď se mnou nahoru, Harry,“ zaskřehotala,
vábíc ho vpřed. „Mám něco, co ti chci dát. Schovala jsem to nahoře, kde by to
oni nehledali.“
Harry a Hermiona si mezi sebou vyměnili
pohled. Mudlorozená se lehce odmlčela, ale pak se jí rozzářily oči a naznačila
Harrymu, že by se mohlo jednat o meč. Myšlenka na to, že by mohl být
v tomhle domě meč, ho tak zaslepila, že naprosto ignoroval podezření,
které ho zprvu zaplavilo. Šťastně následoval Batyldu nahoru, a to taky byla
poslední věc, kterou si pamatoval před tím, než čelil útoku.
Nagini se vrhla směrem k němu.
Zaskočila ho, takže spadl na podlahu a Nagini se ho svým tělem omotala. Je
s podivem, že ho ten obří brejlovec ještě nenapadl, místo toho mu jen
šlehal jazyk z tlamy. Čichal k němu.
„Jdi pryč, jdi pryč,“
mumlal Harry. „HERMIONO!“ zakřičel, když Nagini své sevření kolem něho utáhla.
Jizva ho začala bolet, kůže kolem ní jakoby hořela a Harry měl ruce přimáčknuté
k bokům, takže si na ni nemohl ani sáhnout. „Nech mě!“ zasyčel v Hadím jazyce.
„Anathem.
Voníš jako pánův partner. Jsi si jistý, že jsi Harry Potter?“ řekl had, jeho
jazyk se skoro dotýkal Harryho obličeje.
„Já
nejsem, nejsem Harry, přísahám,“ řekl kouzelník cedící lež přes zuby.
„Necháme
pána, aby určil, kdo jsi.“
Voldemort byl na cestě. Když Harry zavřel
oči, tak mohl vidět, jak se k nim blíží s hůlkou v ruce. Harry věděl,
že musí být pryč, než Temný pán přijde.
Zdálo se, že přívěsek, který měl kolem
krku, se začal třást. Harry by přísahal, že skoro cítil vzrušení, které
z toho předmětu ve vlnách vycházelo. Udělalo se mu špatně, když si
uvědomil, že něco, co pro něj bylo tak cenné, mělo radost z příchodu lorda
Voldemorta. Harry se přikrčil, když do místnosti vběhla Hermiona. Had hlasitě
zasyčel před tím, než na něj poslala Stupefy.
Harry chvilku počkal, než se začal kroutit a snažil se osvobodit z jejích smyček.
„Musíme jít, on je na cestě. Musíme hned
odejít!“ naléhal na Hermionu, která stála u schodů, v jedné ruce měl hůlku
a hlavu měl otočenou tak, aby mohl koutkem oka sledovat Nagini.
„Je
příliš pozdě!“ Hermiona zalapala po dechu.
V orámovaných dveřích do domu Batyldy
stál lord Voldemort. Úšklebek křivil jeho ústa bez rtů, hůlkou si líně pohrával
mezi prsty pravé ruky. Uchechtl se, když se dva teenageři snažili uprchnout
zpátky po schodech nahoru.
„Reducto!“ místo, kde schody zakončovalo
odpočívadlo, explodovalo ve spršce dřeva a omítky.
Hermiona vykřikla, když padala dolů a
přistála u Voldemortových nohou. Harry se pevně držel zábradlí, podařilo se mu
nespadnout. Narovnal se, aby mohl čelit muži, který zavraždil jeho rodiče.
„Nevyhraješ, Tome,“ řekl Harry s divokým nazlobeným pohledem,
neúmyslně mluvil v Hadím jazyce. Před chvílí upustil hůlku a viděl, že
leží zlomená a neškodná vedle jeho přítelkyně.
Na vrcholu schodiště se ozvalo syčení.
Vyprchalo kouzlo, které bylo použito na Nagini a ona se plazila ke svému pánovi
„Voní jako pánův partner. Jste si jistý,
že je to Harry Potter?“
Voldemortovy oči se doširoka otevřely,
červenými duhovkami problesklo překvapení a Harry tenhle pohled v obličeji
přirovnal s okamžikem, kdy An poprvé Tomovi zašeptal ”Miluji tě”. Ruka s hůlkou klesla, hůlka bezvládně visela mezi jeho
prsty a Hermiona si rychle pospíšila, vytáhla hůlku a zakřičela: „Impedimenta!“ Voldemort byl zasažen kouzlem a jeho hlava
udeřila do zdi, doprovázena hlasitou ránou. Hermiona vyskočila na nohy,
posbírala kousky Harryho zlomené hůlky a běžela z domu. „No tak, Harry!“
zavolala přes rameno.
Na chvíli zůstal zírat na Voldemorta a
představil si na jeho místě Toma. Harryho napadlo, jak by všechno mohlo být
jiné, kdyby nebyly vytvořeny viteály a kdyby nebyl zabit Anathem. Kdyby An
nikdy neumřel, tak by pravděpodobně nebyl na živu. Neexistovala by žádná věštba
a Voldemort by nezabil jeho rodiče.
„POJĎ!“ zaječela Hermiona a Harry sebou
viditelně trhl. Zavrtěl hlavou a zamračil se, když na něj Voldemort zíral.
Začal se zvedat a pak se rozběhl. Běžel tak rychle, že si ani nevzpomínal, že
by byl kdy schopen takhle rychle běžet. Když doběhl Hermionu, popadl ji za ruku
a vlekl ji rychle pryč. Zapotácela se a několikrát zakopla, ale Harry ji táhl
rychle pryč. Nezpomalil, dokud neměli Godrikův důl z dohledu.
Voldemort, s hlavou nakloněnou na stranu,
sledoval, jak odcházeli. Aniž by se podíval, levitoval Nagini po zničených
schodech dolů a jemně ji položil ke svým nohám.
„Řekl
si o něm, že voní jako An. Jsi si jistý, můj mazlíčku?“ Voldemort krátce
pohlédl dolů na hada. Její šupiny měly téměř stejnou barvu jako oči jeho
mrtvého milence a když se slunce odráželo Nagini na hlavě, nemohl se ubránit
myšlence na to, jak krásné oči Anathem měl. Jak podobné byly očím Harryho
Pottera.
„Přesně
tak, jak jste ho popsal, pane. Voní jako vaše druhá polovina.“
„Není
možné, že cítíš něco uvnitř něj?” Otázka byla vyslovena měkce a klidně,
ale Voldemortovým myšlenkám vládl chaos. Reinkarnace nebyla neslýchanou
záležitostí. Mohl být Potter opravdu jeho An? Že by mu, po všech jeho činech
tenkrát a dnes, osud hodil jeho vybraného milence takhle do tváře? Jako osobu,
kterou bylo Voldemortovi souzeno zabít! Ale snad tu bylo i jiné vysvětlení.
Musí tu být i jiný způsob, jak vysvětlit Naginiinu fascinaci Potterem, další
rozumné vysvětlení…. Například jeho hadí jazyk. Nagini by ušetřila člověka,
který ovládá hadí jazyk a považovala by ho za vhodného partnera pro svého pána.
Při každé jiné okolnosti možná, ale tohle byl právě Potter, ale ten nikdy.
Nikdy Nebelvíra.
„Jeho vůně je tak
trochu jako moje vlastní a jako prstenu, který jste použil pro sebe. Ten, který
patřil vašemu partnerovi, pane. Ale také voní jako vy, spíš jako vy než já.
Jste si jistý, že je to Harry Potter?“ Nagini se na něj podívala a
Voldemort pohlédl nejdřív na ni a pak se zahleděl do dálky, jako by hledal
Harryho současnou polohu.
Harry byl cítit jako
spřízněný viteál jeho hadí přítelkyně?
„Jak… zajímavé,“ protáhl Voldemort, koutky úst
zvedl do parodie na úsměv. „ To je velmi zajímavé.“
XXX
31. července 1930
Emily Jonesová byla vždycky považována za
extrémně krásnou ženu. Měla světlou pleť a dlouhé tmavé vlnité vlasy, které jí
sahaly až k lopatkám, měla vysokou a štíhlou postavu a příjemnou tvář.
Vždy byla objektem touhy mnoha mužů, kteří se jí dvořili. Ale to bylo předtím,
než skupina temných „protestujících“ kouzelníků vpadla k nim do jejího
rodného města. Přišli ve jménu někoho, kdo se jmenoval Grindelwald a přišli
očistit svět od mudlů a mudlorozených, ale to Emilii nezajímalo. Její rodina
nevěděla, co to znamená a výkřiky, které se ozývaly z ulice, ignorovali.
Bývala to hezká čtvrť, ale když
protestující odešli, tak byla většina domů v plamenech a ulici lemovala
mrtvá těla. Emilie byla jedna z pěti mladých dívek, která byla přinucená
s těmi muži vykonávat sex. Ale ona byla jediná, která měla tu smůlu, že
musí s důkazem o nepotrestání těch zločinů, které na ní byly spáchané, dál
žít.
Její unavené oči se maličko přivřely, když
se usmála na svého tříletého syna, její bledá pleť byla překrytá jemný
make-upem. Jason byl hodný chlapec, ale vypadal tak, jako ten muž, který ji
znásilnil, takže ji pohled na syna někdy zabolel. Moc ho milovala, nikdy by jí
ani nenapadlo, se ho zbavit, ale to nic neměnilo na tom, že někdy, když za ní
přišel bez upozornění, tak se ho lekla.
„Všechno nejlepší k narozeninám,
Jasone,“ vykřikla. Emilie rozpřáhla ruce a chlapec se k ní s hlasitým smíchem
rozběhl. Uspořádala oslavu narozenin jen pro ně dva, protože její rodiče jeli o
víkendu někam pryč a ona nechtěla být sama v domě s jinými dospělými.
Na stole byl velký dort, který sama upekla. Jason koutkem oka spatřil dort,
jeho smaragdově zelené oči si hladově prohlížely vrstvy čokoládové polevy a
krému.
„Mám tě rád,“ zamumlal chlapec a natáhl se k matce,
aby ho mohla vzít do náruče. „Všechno nejlepší k narozeninám, mami!“
zvolal nadšeně a tlapkal jí rukama po obličeji.
Pořádně se na něj usmála: „Ne, miláčku, to
jsou tvoje narozeniny. Maminčiny narozeniny byly před devíti měsíci, pamatuješ?
Taky jsme měli dort.“ Emilii také trápily noční můry, projevy úzkosti a hrůzy
z neznalosti, jestli se ten muž zase nevrátí, jestli se letos neukáže,
nebo před rokem anebo ještě dřív, a nevezme jí její dítě. Od té doby nesnášela
oslavy narozenin, ale bylo by nespravedlivé, aby její nevinný syn o tuhle
tradici přišel. „Chceš rozkrojit dort?“
„Anooo!“ zakřičel.
„Budeme ale muset nějaký nechat babičce a
dědečkovi. Nemyslíš?“ Emilie ho nesla do kuchyně, kde ho usadila na linku,
zatímco hledala nůž. „To by jinak nebylo fér.“
Ozvalo se tiché cvaknutí a Emilie
v obavách prudce zvedla hlavu, strach vepsaný všude ve tváři. Ale pak
uviděla Jasona, jak chrastí s jejími klíči od auta a uklidnila se.
„Nedostanu dort?“ ozval se za ní hlas.
Otočila se a v ruce sevřela nůž, když ve své kuchyni spatřila osmnáctiletého
vetřelce. Obrátila se od svého syna, a zatímco nedávala pozor, další muž došel
potichu k dítěti a sundal ho dolů z pultu.
„Nebylo by fér, kdyby chlapcův otec
nedostal dort na synovy narozeniny, nemyslíš, mudlo?“ Když uslyšela hlas toho
muže, její srdce vynechalo pár tepů. Pomalu se k němu otočila, nůž
natažený směrem k útočníkovi, v hlavě se jí promítly všechny věci,
které jí tehdy šeptal do ucha.
„Běž od mého syna,“ řekla, její hlas a nůž
se třásly strachem. „Nech nás.“
„Jaké je jeho jméno?“ ptal se
s úšklebkem na rtech Arcturus Black. „Myslím, že Jason, ne? To je hrozné
jméno pro syna z rodu Blacků, nemyslíš, Polluxi?“ mladší bratranec pokýval
hlavou, hůlkou mířil na Emiliinu páteř. „Myslím, že ho budu muset změnit,“ ušklíbl
se Arcturus, pomalu a hrozivě zvedl koutky a Emilii se zrychlil dech, když se
k ní zezadu blížila zelená kletba. „Anatheme Mallory Blacku, je čas, aby
ses vrátil domů.“
Domů. Ukázalo se, že jeho domov teď byl na
Grimmauldově náměstí číslo 12 v Londýně. Anathem se kolem rozhlédl se
slzami v očích. Dům byl dobře udržovaný a čistý, ale byl málo prosvětlený.
Používání svíček místo elektřiny propůjčilo pokojům mdlé a nejasné světlo,
dusilo obyvatele ve stínech a šedém světle.
Když byla Anathemovi představena jeho nová
rodina, (jeho nová matka Melanie McMillian, která byla Arcturusovou manželkou,
jeho o dva roky starší sestra Lucretia a jeho o dva roky mladší bratr Orion,
který byl ještě mimino) chlapec si nemohl pomoct, ale chtěl zpátky svůj domov a
svou skutečnou matku.
„Já chci maminku,“ fňukal, slzy se mu
hrnuly do očí, když zatnul pěsti a připravoval se na výbuch svého hněvu. Místo
toho, aby mu bylo dovoleno křičet a plakat do té doby, než dostal, co chtěl,
jak to před tím dělala Emilie (příliš se obávala něco odepřít mladé kopii muže,
který ji znásilnil), byl Anathem zastaven.
Arcturusova hůlka mířila na chlapečkovu
hruď a tříleté dítě začalo křičet a plakat, protože ho zachvátila křeč a
bolest, když muž zašeptal: „Crucio!“ a myslel na svou nenávist k mudlovské
poskvrně v krvi svého syna. Chlapec se učí, musí se naučit, že teď je
čistokrevný kouzelník. Už žádná mudlovská matka, žádný mudlovský záchvat vzteku
a žádné nevychované mudlovské žádosti… ne pro žádné dítě z domu Blacků.
„My jsme teď tvá rodina,“ zasyčela na něj
Melanie, v náručí chovala Oriona a s lehkostí ignorovala, jak se zkroutil
do klubíčka a dál se třásl a plakal. „Já jsem teď tvoje matka.“
Pro Anathema nebylo cesty zpět. Ať se mu to
líbilo nebo ne, teď byl doma.
To je škoda, že o tuto povídku není zajem, dle mého je velice zajímavá, zejména jak dopadne Harry.
OdpovědětVymazatBobina
Také mi to přijde docela líto, ale já ji mám ráda, takže hodlám pokračovat dál, i když některé pasáže jsou na překlad docela složité. Navíc jsou kapitoly docela dlouhé. Proto bohužel je jen jedna kapitola za týden.
VymazatJsem ráda, že překlad nadále pokračuje, protože jsem odolala a nepřečetla jsem si originál jak doporučuješ, i když mě svrběli ruce :D Zatím se to vyvíjí slibně a dokonce mi moc nevadí ty skoky v čase. Takže díky za další kousek :)
OdpovědětVymazatReni
Těší mě zájem o tuto povídku. Budou doufat, že to vydržíš až do konce a nebudeš zklamaná. Další kapitolka je už u bety a bude tu zase v neděli v 0:01 :)
VymazatPodle mě je povídka super, mám ráda temného Harryho, je to zajímavější a řekla bych i reálnější. Určitě překládej, každou neděli budu napětím čekat :-)
OdpovědětVymazatMoc děkuji :) Budu se snažit nezklamat a každou neděli přidávat :)
Vymazatje to zajímavá povídka, moc zvědavá jak to bude pokračovat.
OdpovědětVymazatmoc se těším na další díl.
Mili zlati..Nade jeste nedorucila kapcu a ja jsem ted v hospode a pak jedu na akci... takze ji pricam zitra, jakmile toho budu schopna :)
OdpovědětVymazat