1. část

Název povídky: Všechno není ztraceno
Fandom:Harry Potter
Počet kapitol:68
Autor:Eriador117
Překladatel:  Adelaine: 20. část- 68
                    Izmy R.I.P: 15. část
                    Nelie: části 7, 9, 11, 13, 16, 17, 18, 19
                    Sirina: části 1, 2, 3, 4, 5, 6, 8, 10, 12, 14

Páry: HP/CD, HP/SS
Varování: změna faktů z knihy HP4, Mpreg, násilí, úmrtí postavy, non-con, pokus o sebevraždu, zneužití dítěte, OOC
Shrnutí: Harry se zamiluje do Cedrika, avšak do srdce jejich mladé romance krutě zasáhne Ten-jenž-nesmí-být-jmenován. Kdo zaplní prázdnotu v Harryho životě a vytáhne ho ze dna žití? A jaká temná tajemství skrývá Brumbál za svými úsměvy?

1. část

„A tenhle mladík musí být Cedrik,“ říkal pan Weasley, jak vysoký chlapec ladně seskočil ze stromu. Když se narovnal, převyšoval oba dospělé- jeho otce i pana Weasleyho. Harry pocítil srdce v krku a žaludek se mu otočil, jakoby spadl v Bradavicích ze schodů. Viděl Cedrika už v Bradavicích, ale jen … z povzdálí. Nekamarádil se s nikým ze starších ročníků s výjimkou dvojčat Weasleyových.

Harry se na něj ani nikdy pořádně nedíval, ale teď se přistihl strnule hledě na něj, zatím co Weasleyovy děti se s ním nuceně přivítaly, dvojčata a Ron ještě nezapomněli na minulou prohru ve famfrpálu s Mrzimorem. Harry se topil v těch očích šedých jako rozbouřené moře. Cedrik se usmál, odhalujíc dokonale bílé zuby a jemně řekl:

„Ahoj Harry.“ Harry mu úsměv vrátil. Měl pocit, že by právě mohl hrát Mistrovství světa ve famfrpálu bez koštěte.

Pan Diggory náhle zpozorněl:

„Harry? Harry Potter?“ zvolal. „To je ten, kterého jsi porazil ve famfrpálu, že? Jsi tak dobrý chytač, Cedriku.“ Prohlásil pan Diggory a Cedrik se začervenal.

„Tati, řekl jsem ti, že Harry měl nehodu, proto jsem vyhrál.“

„Ale ty jsi nehodu neměl, že?“ trval na svém Diggory. „Myslím, že vím, kdo je lepší chytač.“

„Ano, Harry.“ Prohlásil naštvaně Ron.

„Nestihneme přenášedlo, jestli si nepospíšíme.“ Připomněl Cedrik, vedouc otce pryč. Harry zůstal strnule pozoroval Cedrika, jeho propracované stehenní svaly. Pohledem cestoval ještě víš …

Harry se červenal a doufal, že si nikdo nevšiml jeho zájmu o Cedrika. Hermiona a Ginny se za jeho zády hihňaly.

„Je tak hezký, že?“ povzdechla si Ginny a Hermiona jen přikývla. Harry se zhrozil, když se přistihl, že s nimi souhlasí.

„Co je to přenášedlo?“ ptal se Harry, když je dohnal. Všichni stáli kolem staré boty, která určitě zažila i lepší časy. Kůži měla popraskanou a vypadala, jako by ji naposledy leštili někdy v minulém století. Nikdo nezodpověděl Harryho dotaz, místo toho se dotkly boty a pan Weasley zakřičel:

„Harry!“ Ten je rychle napodobil.

Hned, jak se jeho prsty dotkly kůže, ucítil zvláštní pocit v bránici, jako kdyby mu těsně za pupíkem zarazili hák, a někdo s ním náhle nesmírnou silou trhl. Všechno se mu rozmazalo. Byl si jen matně vědom děním kolem. Nakonec je pobídl hlas, který nemohl identifikovat:

„Děti, pusťte se.”

Harry poslechl a začal padat na zem. Bolestivě dopadl na zem, naříkal, nadával. Měl pocit, jako by byl hozený na vysoké otáčky do pračky. Harry zvedl hlavu včas, viděl pana Weasleyho, pana Diggoryho a Cedrika elegantně přistát, jako by to dělali každý den.

Harry si byl matně vědom boje s jeho nohama, ale znenadání ležel na zemi a byl uvězněn pod Cedrikovým úsměvem. Když pomáhal Harrymu na nohy, tak úsměv ještě rozšířil. Harry cítil v břiše tisíce motýlků, jak se jejich ruce dotýkaly. Jen doufal, že nikdo jiný si nevšiml jeho rumělce, cítil, že mu tváře hoří.

Postavil se, stále se držel Cedrika, neochotný ho pustit. Cedrik ho lehce pohladil po ruce a Harrymu vhrkly slzy do očí. Ještě se ho nikdy nikdo nedotýkal a nebyl k němu tak něžný.

„Díky,“ říkal. Setřel si slzy a doufal, že jeho hlas nebyl příliš ochraptělý.

Zatímco jeho a Cedrika tohle malé drama zdrželo, ostatní už pochodovali k velkému množství stanů rozložených po celém kopci. Rychle je dohnali, i když se Harrymu moc nechtělo. V břiše mu poletovali motýlci při představě  tolika času stráveného s Cedrikem. Taky ho ale trápilo, jestli mu nevadí, že je z někým o tolik mladším.

Cedrik byl jedním z nejoblíbenějších chlapců ve škole a teď byl tady s Harrym a bavil se s ním, jako by byli přátelé! Harry si tak přál vidět výraz Malfoye, když by je někde viděl spolu. Dokonce ani Malfoy nekamarádí se sedmáky ze Zmijozelu, i přesto, kdo je jeho otcem.

„Harry, omlouvám se za svého otce,“řekl Cedrik, když se blížili k tábořišti, „někdy není schopen přijmout pravdu.“

„Je na tebe pyšný.“ Kolikrát chtěl, aby jeho rodiče žili. Byli by na něj také pyšní? „Navíc měl pravdu, byl jsi dobrý.“

Teď se obrátila situace a červenal se Cedrik „Opravdu si to myslíš?“

„Ano. Nebyl bych překvapený, kdyby tě nějaký profesionální tým chtěl přijmout.“

Cedrik se zastavil otáčejíc se na něj: „Vlastě, jsem měl nabídku.“

„Oh, kdo?“

„Ballycastle Bats.“ Odpověděl Cedrik „Ale prosím, Harry, neříkej to. Ještě jsem to ani nepověděl otci, chce, abych šel na ministerstvo. Myslí si, že famfrpál je moc nebezpečné povolání.“

Harry stěží mohl uvěřit, že mu Cedrik řekl takové tajemství. Málem skákal radostí. Skutečnost, že to byl právě on, komu se svěřil, ho nutila být na sebe pyšný. „Nikomu to neřeknu,“ slíbil „Děkuji, že jsi mi to řekl.“

„Dobře, jsem věděl, že to oceníš.“ Řekl Cedrik s tím jeho úžasným úsměvem. „My chytači musíme táhnout za jeden provaz, že?“

„Ano,“ přikývl „Možná už budeš na příštím mistrovství hrát.“

„To by bylo fajn, že?“ povzdechl si Cedrik, oba vzhlédli, když dvě košťata proletěla nízko nad zemí.

„Pospěšte si vy dva!“ zavolal Fred a zmizel do jednoho z mnoha stanů. Harry a Cedrik se na sebe na vzájem usmáli. Harry málem zapomněl na okolní svět.

Pan Diggory vypadal trochu rozrušeně, ale pan Weasley ho uklidňoval. Harry se zajímal co se stalo a brzy to také zjistil.

„Nedělej si s tím starosti, Amosy. Takové věci se stávají.“ Pan Weasley se otočil ke zbytku:

„Vyskytly se nějaké chyby v rezervování místa pro stany. Amos a Cedrik budou s námi. Cedrik může být v pokoji s Ronem a Harrym a ty, Amosy budeš se mnou. Zařídíme jen nějaké spací pytle, bude to v pořádku, nedělej si starosti.“

„Promiň, Arthure, že tě takhle musím obtěžovat.“ Omlouval se znova pan Diggory.

„Nesmysl, to je v pořádku.“

„Děkuji, pane Weasley.“ Přidal se Cedrik.

„Rádo se stalo.“ Usmál se na všechny pan Weasley.

„Doufám, že nechrápeš.“mumlal Ron. Harry ho podezříval, že nebyl moc nadšený nastávajícími událostmi, na rozdíl od něj. Jeho žaludek udělal kotrmelec a Harry si nebyl jist, zda je to očekáváním ze shlédnutí prvního profesionálního famfrpálového zápasu nebo proto, že Cedrik s ním bude sdílet stan.

„Dobře, pak je to vyřešeno.“ Řekl pan Weasley „Dáme si jen naše věci do stanu a půjdeme na zápas.“

Hermiona a Ginny vešly do stanu první, následované Fredem a Georgem. Harry se jen zajímal, jak se všichni vlezou do tak malého stanu. Všichni tam vešli před Harrym a on teď stál na trávníku a po několika momentech oddělal plachtu u vchodu.

Čelist mu málem spadla na zem. Bylo to neuvěřitelné, pro každého tu bylo tolik místa. Cedrik pohlédl na Harryho, uprostřed vybalování batohu a znova se na něj usmál.

Harry mu to oplatil. „Miluji magii!“

***

Harry byl příjemně vyčerpaný, když si lehl na provizorní lůžko. Jeho první profesionální zápas, který viděl, měl všechno co očekával. Jen ta Malfoyova poznámka… Ještě teď ho bolelo rameno, jak ho Lucius zastavil hůlkou.

„Bavte se, dokud můžete.“ Ušklíbl se na něj. Nějak na to musel pořád myslet.

„Bylo to skvělé, že?“ ptal se Ron zvedajíc se z postele. Cedrik ležel na podlaze ve spacím pytli, blízko Harryho. Ten měl ještě teď z toho šok.

Harry koutkem oka sledoval, jak se svlékl, ale berouc ohled na Rona, se Harry uspokojil jen s pošvidráváním na něj. Cedrik si nevysvlekl spodní prádlo, bílé boxery, sklonil se pro své kalhoty. Harry se cítil neklidně. Nebyl zrovna začátečník, co se týká masturbace, ale tohle bylo poprvé co ztvrdl při pohledu na chlapcovo pozadí a zajímalo ho proč.

„Ano, úžasné.“ Odsouhlasil Harry, ne úplně jistý na co odpověděl. Byl roztržitý a snažil se pohledem vyhýbat Cedrikovi, ale zdálo se to být nemožné. Mrzimorský chytač měl na sobě jen košili od pyžama. Harry si mohl téměř představit, jak by bylo skvělé vidět Cedrikův rostoucí penis. Ne, že by se tam díval. Harry zvřel oči, doufajíc, že by to mohlo pomoct. Všechno co viděl, byl Cedrik, jak si svléká i spodní prádlo.

Opravdu se potřeboval sám sebe dotýkat, ale nemohl, ne se Cedrikem a Ronem ve stanu.

„Ano.“ Povzdechl si Cedrik. „Viděl jsi Vrónského fintu? Doufám, že někdy budu stejně dobrý jako Krum.“

Zdálo se, že s Ronem sdílí stejné mínění o Krumovi. Harry si řekl, že je nejvyšší čas na spánek.

Harry se vzbudil celý zpocený.

Jeho noční můry byly zpět.

2.část

Byla to ta samá noční můra, kterou měl už několik týdnů. Harry se objevil ve velkém starém domě, který vypadal dlouho opuštěně. Ve většině oken byla tma, jen nahoře z nich vycházelo zvláštní světlo. Nebyl to oheň, vždyť dům by měl být opuštěný. Harry vzal svazek klíčů a roztřesenými prsty odemkl dveře.

Jakmile vstoupil do domu, slyšel z vrchního patra hlasy. Nechtěl jít nahoru, nechtěl vidět, co tam bylo, ale věděl, že nemá na výběr. Musel jít nahoru. Byla to jeho povinnost. Když se chytl zábradlí, zpozoroval, že jeho ruce jsou popraskané se stařeckými skvrnami. Byla to ruka starého muže, ne čtrnáctiletého teenagera.

Tahle část snu Harrymu nikdy nedávala smysl, proč sní o tom, že je starý? Vidí vlastní budoucnost? Když se dostal po schodech výš, hlasy nabraly na síle a na konci chodby viděl v polootevřených dveřích jasné světlo. Házelo na dřevěnou podlahu zvláštní světlo. Jeho vlastní kroky byly tlumené vrstvou prachu na podlaze. Hlasy pokračovaly v diskusi nevědíc o tom, že je někdo poslouchá.

Hovořily o chlapci. O něm? Mluvily o Harrym?

Harry stál, strnule hledíc na pootevřené dveře, zhypnotizovaný, nejistý tím co má dělat. Pohlédl dolů ke své noze, kde se ozývalo syčení. Srdce mu vynechalo pár úderů, když viděl co to je. Had široký jak mužské stehno vlnící se po schodišti na něj syčel, ale nezaútočil. Místo toho se plazil ke dveřím. Několik zasyčení a dveře se otevřely dokořán. Harry zalapal po dechu. Červíček! Ten zrádce jeho rodičů se na něj šklebil. Harry nahlédl do místnosti. U křesla klečel nějaký muž otočený zády k němu, takže mu neviděl do obličeje.

Harry měl podezření, že věděl, kdo jiný byl ještě v místnosti, v tom křesle. Harry se otočil, pokoušejíc se prchnout. Nechtěl ani vědět, kdo nebo co bylo na té židli. Nohy mu ale vypověděly službu. Červíček otevřel dveře, dávajíc Harrymu falešný úsměv. Pak se vrátil do místnosti a otočil židli k Harrymu.

Se zábleskem zeleného světla se Harry probudil celý zamotaný do propocené přikrývky. Těžce dýchal, jakoby doběhl závod, a jeho srdce rychle tlouklo, až cítil, jak se o něj pokouší mdloby. Ron chrápal dál, ale Cedrik se vzpřímil a sledoval Harryho takovým znepokojivým pohledem. Bylo mu tak zvláštně- normálně u něj nikdo nebyl, když měl noční můru.

Byl šťastný, že tu s ním Cedrik je, ale na druhou stranu ho trochu vyváděl z míry fakt, že si starší chlapec může myslet, že je jak malé dítě bojící se tmy…

„Harry? Jsi v pořádku? Křičel jsi, tak sem použil tlumící kouzlo, doufám, že se nezlobíš.“

„Ne to je v pořádku,“ odpověděl Harry, „nechci každého rušit. Lituji, že jsem tě vzbudil.“

„Nevzbudil jsi mě, ještě sem nespal. Taky někdy mívám noční můry.“ Měkkým hlasem připustil Cedrik.

„Vážně?“ lapal po dechu Harry. Nemohl si představit, že by někdo takový mohl mít noční můry. Cedrik přikývnul.

Harry byl zpocený a bolela ho jizva, jako by ji někdo vyřezal nožem. Zasténal a třel si čelo, ale žádnou úlevu to nepřinášelo. Jediné, co obvykle pomohlo, byl jeden z lektvarů proti bolesti od madam Pomfreyové, ale Harry ho spotřeboval během první poloviny prázdnin.

„Ta noční můra byla o Ty-víš-kom?“ ptal se šeptem Cedrik.

„Ano,“ mumlal Harry, „obvykle jsou o něm.“

Několik minut byli zticha, Harry se zajímal, co si Cedrik myslí. „Takže ti je sedmnáct?“ ptal se Harry, když už dál nemohl snést to mlčení.

„Mám narozeniny prvního srpna.“

„Moje jsou den předtím,“ řekl Harry a cítil se hloupě, že nemohl vymyslet něco vtipného. Cedrik si musí myslet, že je pořádný blbec.

„Harry, chtěl bys obejmout?“ ptal se. „Někdy to pomáhá po nočních můrách, vědět, že nejsi sám,“ Cedrik rozepnul spací pytel a otevřel ho.

Harry na něj civěl, ale uvědomil si, že by vážně potřeboval obejmout. Ron stále spal, jinak by se Harry neodvážil. Slezl ze své palandy a vlezl do spacáku za Cedrikem. Cedrik omotal ruce kolem jeho těla a Harry si nemohl pomoct, začal plakat a vzlykat na Cedrikovo rameno. Harry zabalil ruce kolem jeho pasu a pevně se k němu přitiskl. To bylo jeho první objetí, co si pamatoval.

„Ššš Harry, to je v pořádku, byl to jen sen,“ kolébal s Harrym.

„To-to není proto,“ říkal mezi vzlyky Harry, „ já-já oni mě nikdy ne-nesevřeli mě v náručí. Nikdo mě nikdy předtím takhle neobjal.“

„Co? Tvoji příbuzní tě nikdy neobjali?“ Cedrik zněl otřeseně a sevřel v náručí Harryho dokonce ještě těsněji, jestli to bylo vůbec možné. Harryho pláč brzo ustal, bylo to hezké, být tak sevřený, cítit pevné ruce kolem těla. Bohužel, blízkost druhého chlapce, jeho báječná široká hruď, jeho vůně způsobila problém.

Harry nemohl nijak zabránit tomu, že se vzrušil. Kroutil se, pokoušel se dostat z Cedrikova objetí. Zápas v něm vyvolal zvláštní pocit, který projel celým tělem a ke své hrůze slyšel sám sebe zasténat.

Harry setřásl Cedrikovy ruce a vylezl ze spacího pytle, ale neměl kam jít, kromě své postele. Tak si lehl zpět do postele, obrátil se a přikryl se. Cítil se tak zahanbeně, vždyť se ho Cedrik snažil utěšit po noční můře. „Omlouvám se,“ zamumlal do přikrývky.

„To je v pořádku, Harry,“ řekl Cedrik, „to jsou hormony, nedělej si s tím starosti.“

Hlasitý ryk a výkřiky z venku, s těmi si měli dělat starosti. „Co se děje?“ ptal se Ron, zíval a třel si oči. Pan Weasley nakoukl k nim do místnosti:

„Rone! Harry! Cedriku! Vstávejte! Vstávejte! To jsou smrtijedi!“

***

Harry musel uhnout očima, nemohl se dívat na Hermionina Denního věštce. Znamení zla pohybující se na černobílé fotografii ho nutilo se chvět a nepřítomně si třít jizvu. Jeho noční můry od té noci na Famfrpálovém mistrovství světa neslábly, spíš se staly ještě intenzivnější, pokud to bylo vůbec možné. Každý den po celých čtrnáct dní byly na titulní stránce fotky Znamení zla.

Žádný smrtijed nebyl chycený, nikdo nevěděl, kdo k nim patří, ale Harry měl podezření, že by to mohl být Malfoy.

„Harry, zase tě bolí jizva, že?“ vyzvídala Hermiona, když položila noviny na sedadlo vedle sebe.

„Ne, jsem v pořádku,“ oponoval Harry. Nechtěl o tom diskutovat, nechtěl se bavit o čemkoliv kolem toho. Cítil se, jako by byl oddělený od všech, jako by  byl nějak označený…

Byl rád, když přijel vozík se sladkostmi. Hledal v kapsách peníze, ne protože by měl hlad, ale aby nemusel odpovídat na dotěrné otázky. Ron prohledal kapsy a spočítal peníze.

„Po zralé úvaze jen Maxovy maxižvýkažky,“ řekl zklamaně Ron.

„Donesu je,“ přislíbil Harry.

„Jen ty žvýkačky,“ připomněl Ron, sledujíc Harryho, jak opouští kupé. Pro Harryho to bylo vždycky nepříjemné, že měl víc peněz než Ron, který od něj nikdy nic nepřijal. Cho Changová a hejno hihňajících se dívek stálo z druhé strany vozíku. Cho se na něj sladce usmála předtím, než se otočila a dala se k odchodu. Mohl je slyšet chichotat se ještě na konci vlaku.  

Někdo Harrymu zakryl oči a on se musel přimět nezakřičet.

„Hádej, kdo to je?“

„Cedrik!“ lapal Harry po dechu. Obrátil se a usmál se na něj. Viděl ho naposledy na mistrovství a byl nervózní z toho, že teď jedou do školy. Cedrik určitě nechce, aby ho někdo věděl, že se kamarádí s někým o tolik mladším. Momentálně se ale nezdálo, že by to Cedrikovi nějak vadilo. Harry měl dojem, že ho má Cedrik opravdu rád, bez ohledu na to, kolik mu je let.

Na Cedrikově hrudi se něco zatřpytilo. Harryho pozornost se přesunula k novému odznaku zdobícímu Cedrikův hábit. Odznak primuse.

„Primus?“ tázal se Harry. „Gratuluju.“

„Díky, Harry,“ zčervenal Cedrik. „Jsi jediný, kdo mi blahopřál. Každý to bral jako samozřejmost.“

Čarodějnice s vozíkem je vyrušila: „Dáte si něco, miláčci?“

„Er, nemám hlad.“ Řekl Harry, jehož žaludek udělal kotrmelec. Věděl, že není schopný nic jíst. Ne, když s ním je Cedrik.

„Čtyři lékořicové hůlky.“ Cedrik odpočítal peníze a podal jí je.

„Jste tady, Harry?“ ptal se, dívajíc se na kupé, kde seděl Ron s Hermionou.

„Ano,“ odpověděl Harry. Cedrik otevřel dveře a vešel těsně následován zmateným Harrym. Dal každému lékořicovou hůlku předtím, než se posadil vedle Harryho a začal svoji vlastní jíst. Co to u všech všudy Cedrik vyvádí? Jistě tu nebude sedět celou cestu až do Bradavic. Ne, že by se na něj Harry kvůli tomu zlobil, byl jen překvapený, že chtěl sedět se čtvrťáky.

Dveře kupé se znova otevřeli, dovnitř vešel Malfoy držíc svou hůlku zvednutou, jako by chtěl zrovna vyslat kouzlo, ale pak si všiml Cedrika a jeho odznaku. Malfoy otevřel pusu, chtěl něco říct, ale zdálo se, že ztratil hlas.

„Můžeme pro tebe něco udělat, Malfoyi?“ dotazoval se Cedrik se zvednutým obočím. Malfoy se rozhlédl, otočil se na podpatku a beze slova odešel.

„Páni!“ zvolal Ron. „Nikdy předtím jsem neviděl Malfoye tak nemluvného.“

„Nezdá se, že by tyranizoval starší než je on,“ řekl Cedrik. „Jestli ti bude dělat problémy, tak mi dej vědět. Primus a primuska mohou rozdávat školní tresty, právě jako profesoři.“

„Opravdu?“ ptala se Hermiona. „Nikdy jsem o tom neslyšela, není to v Bradavických dějinách nebo jsem to tam neviděla.“

„Můžeš si dát pauzu, s těmi knížkami, Hermiono?“ mračil se Ron. „Nikoho jiného to nezajímá.“

„Vlastně, jsou tam docela zajímavé věci,“ zastal se jí Cedrik a začal popisovat, co všechno ho fascinovalo. Ron zvedl oči k nebi, ale Harry s Hermionou hltali každé Cedrikovo slovo.

Jaké bylo jejich zklamání, když vlak dorazil do Prasinek a Cedrik musel odejít.

„Je opravdu milý, že?“ prohodila Hermiona.

„Je v pohodě,“ připustil Ron zdráhavě. „Ale je tak trochu knihomol. Nemůžu si představit, že by s ním byla legrace.“

„Ó! Předpokládám, že se mnou taky není legrace, že, Ronalde Weasley?“ ptala se Hermiona s rukama v bok, „Vzhledem k tomu, jak velký knihomol jsem.“ Hermiona vyběhla na chodbu a Ron zůstal zírat na Harryho.

„Co jí je?“

„Rone, jestli jsi na to dodnes nepřišel, tak jsi ztracený případ,“ pochechtával se Harry, když vytahoval batoh z police na zavazadla.

„Já-“ začal Ron, ale, nemohl to dokončit. „Myslíš si, že je Cedrik blbec?“

„Ne Rone, vlastně-“ řekl Harry, ale nemohl pokračovat, jak tápavě přemýšlel o Cedrikovi a o tom, jak se v jeho společnosti cítí…

3. část

Severus přestal počítat, kolikrát už byl v Brumbálově ředitelně. Místnost se skoro vůbec nezměnila od té doby, co byl studentem. Ani Albus ne. Jeho bílé vlasy a vousy byly stejné, jako když Severusovi bylo jedenáct let a nastoupil do Bradavic. Ne, nic na kanceláři ani řediteli se nezměnilo, byl to Severus, kdo se měnil. Ale tak postupně, že se to dalo sotva zpozorovat.

Začal tyhle setkání na začátku každého školního roku nenávidět. Ze začátku byl potěšený, že ho chce vidět sám Brumbál. Severus se cítil poctěný, cítil, že byl k něčemu vybraný. Chvíli trvalo, než si uvědomil, že není vybraný, ale příliš využívaný. Zlatá pozice profesora OPČM byla pro něj každým rokem vzdálenější. Na konci každého roku Brumbál kladně hodnotil Severusovu práci a pro něj bylo, aby u něj nevzrostla naděje.  A každé září přišlo drtivé zklamání.

„Citronový bonbon, Severusi?“ Brumbál přesunul křišťálovou mísu k němu. Ten obřad byl pořád stejný.

„Ne, děkuji.“odpověděl Severus. Za všechny ty roky, co tu Severus byl, si ředitel nikdy nevšiml, že nejí sladkosti? Přál si, aby radši Albus pokračoval a nezdržoval se všemi nabídkami čaje a sladkostí. Chtěl jen vědět, kterého nekompetentního nuže najal tento rok na post učitele obrany, aby mohl jít a být sám s jeho špatnou náladou.

„Severusi, předpokládám, že se zajímáš, proč jsi tady?“

„Ne, opravdu, to je kvůli obraně, ne?“

„Ano… a ne,“ řekl Albus, ruce spojené pod bradou. „Byl jsi na Famfrpálovém mistrovství světa, Severusi?“

Severus se vzpřímil. „Víte moc dobře, že jsem celé léto byl zde, Albusi. Plány hodin se nepíší sami a také jsem dokončil nějaký výzkum.“

„Jistě, jistě, promiň mi. Nechtěl jsem zpochybnit tvé úsilí, Severusi. Doslechl ses, co se tam stalo?“

„Musel bych žít pod skálou, abych o tom neslyšel.“ Řekl Severus a zježil se, když viděl stařecké oči zazářit. Severus trávil ve sklepení tolik času, že neměl ponětí o nových zprávách. Měl předplatné Denního věštce od té doby, co začal vyučovat v Bradavicích. Notabene, v posledních dnech tam byl jen souhrn drbů. Zajímal se, jak mohla mít Holoubková úspěch alespoň s polovinou toho, co napsala.

„Bojím se, že smrtijedi honili Harryho,“ připustil Brumbál. „On je ve větším nebezpečí než kdy před tím. Cítím to.“

„Dobře, ale oni ho nedostali.“ Řekl Severus. Chlapec byl vždy v ohrožení, o tom není pochyb. I když se Voldemort nikdy znova nevynořil, tak tu byla ještě spousta volných smrtijedů, kteří by s radostí pomstili jejich Pána. Severusovi se v mysli objevila Luciusova bledá tvář, zkoušel se nezachvět.

„Jsem vděčný, že ne, Severusi. Obávám se ale, že budu muset odmítnout tvoji žádost o pozici profesora OPČM pro tento rok. Není to teď s touto novou hrozbou pro Harryho schůdný nápad.“

„Já vidím.“ Severus zakryl jeho city, na tváři bezvýrazná maska. Byly to jeho hříchy v minulosti, které mu nikdy neodpustí? Byl nyní v očistci nebo již sestoupil do pekla?

„Alastor Moody souhlasil s výukou OPČM pro tento rok, jistě nemůžeš nic namítnout proti bývalému bystrozorovi, Severusi. Je velmi dobře kvalifikovaný.

Bylo to peklo.

„Je taky děsně vzteklý,“ prskal Severus, neschopný se dál ovládat. „Myslíte si, že je lepší kandidát než já?“

„Je spíš nevlídný, Severusi. Alastor vzal tu práci jen z laskavosti a já doufám, že dáš stranou vaše neshody. Chtěl bych, aby se všichni zaměstnanci snášeli.“

„Velmi dobře, řediteli.“ Odsouhlasil poraženě Severus. „Říkal jste, že jsem tu i kvůli něčemu jinému než místu OPČM?“

„Ano, ano. Jak jsem říkal, Harry je tento rok v nebezpečí. Znamení zla a smrtijedi na Mistrovství světa, to nebyly jen pouhé náhody. Chtěl bych, aby Alastor dohlížel na Harryho, diskrétně ovšem. Nesmí to vědět. Není třeba polekat chlapce.“

Ne, ovšem nebyl. Polekat Brumbálova malého spasitele, jeho zbraň pro nastávající válku? Severus neměl žádné iluze, co se týče zmíněného znamení zla na mistrovství.

Voldemort se vrátil

***

Severus kypěl vztekem, když odcházel z Brumbálova úřadu a mířil do Velkého sálu na hostinu, ale nikdo si ho nevšímal. Jeho tvář vypadala klidná jako vždy, bylo to ruce, které měl sevřené v pěst, jako kdyby chtěl někoho uškrtit nebo co. Alastor Moody! Brumbálova setkání jsou rok od roku horší! Začínal být senilní?

Selhal, když jsi nevšiml, že Voldemort sdílel s Quirrellem jedno tělo, pak najal narcistického blázna, Lockharta, který se pravděpodobně neuměl bránit ani stojanu svítilny, nevadí. A pak ovšem přišel vlkodlak. Připusťme, že Lupin byl jediný učitel, který věděl, co dělal, ale Severus nemohl nečinně sedět a nechat ho terorizovat studenty. A nyní, nyní se chystá šílenec učit ty malé miláčky.

Mnoho lidí si myslí, že Severus je trochu paranoidní, ale to se ještě nesetkali s Moodyho šíleným okem. Ve srovnání s ním je Severus daleko klidnější. Štěbetání studentů se stávalo hlasitější, jak sestupoval po schodech k síni (pozn. překladatele-dovolila jsem si tu opravit chybu autorky, která tam měla napsáno sklepení, ale on byl přece u Brumbála), několik si ještě povídalo před halou, přestože zvon oznamující večeři zazvonil už před pěti minutami.

Obořil se na skupinku opozdilců, kteří se při zvuku jeho hlasu náhle pospíšili. A on je následoval dovnitř, prudce prošel uličkou mezi kolejními stoly s pocitem, že každý v místnosti ho sleduje. Severus cítil, že alespoň tohle je trochu normální a vypil celý pohár dyňové šťávy, přejíc aby to bylo trochu silnější. To bude dlouhý rok. Severus cítil, jak se bouřkový mrak vznášel nad jeho hlavou a skutečný hrom tam nahoře zaduněl a klikatil se přes okouzlený strop.

Hoochová a Kratiknot seděli vedle něj, oba uvítali, když se dveře síně otevřely a dovnitř vešel Hagrid, profesorka McGonagallová a nejvíc ucouraná skupina prváků jakou kdy viděl. Vypadali spíš, jako by přeplavali jezero, než přeplavili. Jeden velmi malý chlapec byl zahalený v Hagridově plášti a usmívaje se široce na Colina Creeveyho u Nebelvírského stolu:„Coline! Já jsem spadl do jezera!“ křičel přes celou halu a každý se dal do smíchu. Severus jen pevněji sevřel jeho pohár. Další Creevey, jen doufal, že nejsou tak plodní jako Weasleyovi.

Třídění se zdálo být nekonečné. Ale byl vděčný, že další Creevey byl zařazený také do Nebelvíru, tak alespoň s ním bude jednat jen kvůli nehodám ve třídě, ale i to stačilo.

Uvítací hostina se zdála, že se táhne rok, ale Severus dělal jeho povinnost a nespustil Pottera z očí, jak ředitel žádal. Chlapec nakonec o pár palců narost od léta, ale stále ještě byl menší než jeho spolužáci. Jeho tvář ztratila dětinskou měkkost v loňském roce, teď vypadal spíš jako mladík.  Jeho oči neztratily nic ze svého jasu a on strnule zíral někde k mrzimorskému stolu.

Víc ze zvědavosti se Severus chtěl podívat, která chichotající školačka získala pozornost zlatého chlapce. Severusovo srdce vynechalo jeden úder. To nebylo děvče. Byl to chlapce, chlapec, který vrátil Harrymu úsměv. Ne jen tak nějaký chlapec, ale Cedrik Diggory, mrzimorský chytač, nadmíru šikovný a kolem dokola báječný člověk. To bylo dost na to, aby se mohl cítit špatně.

Severus sevřel stopku svého poháru tak moc, že se rozbil v jeho ruce. Potter měl rád chlapce. Potter měl rád chlapce. Zkoušel na to nemyslet, proč ho odhalení tak zasáhlo? Potter nebyl jediný homosexuální studen na škole. Severus pohlédl zběžně zpět na Pottera, jestli nezaznamenal jeho pohled. Ale on neměl oči pro nic jiného než Cedrika a Severus musel připustit, že byl trochu nesvůj. Neměl by přemýšlet o lásce jeho studentů, zvlášť když jeden byl ještě neplnoletý, ale zdá se, že to nemohl zastavit.

Měl by někdo učinit tomu přítrž, než to zajde daleko? Brumbál by si nejspíš z jeho vnitřností udělal podvazky, jestli by někdo zneužil Harryho Pottera. Severus pohlédl znovu na Pottera, poblázněný pohled v jeho obličeji mu byl důvěrně známý.

Severus to znal z vlastní vzpomínky, kdy mu bylo dvanáct let.

Musí se jen ubezpečit, že Potter neudělá stejnou chybu jako on.

4. část

Bylo to nejvíc vzrušující odstartování začátku roku. Zdá se, že žádný chlapec ze čtvrtého ročníku nebelvíru nemohl jít spát. Turnaj tří kouzelníků, plno nových studentů z Kruvalu a Krásnohůlek. Ron si ještě povzdechl nad krásou krásnohůlských děvčat a právě tak se také rozplýval nad Viktorem Krumem.

„Nevěděl jsem, že ještě chodí do školy, ty jo, Harry?“ ptal se Ron asi po sté.

Seamus po něm hodil polštář: „Hoď se do klidu, Rone, každý není fascinovaný Krumem a nepředstavuje se kdoví co!“

„Nejsem hloupý!“ řekl Ron, špičky uší se mu červenaly. „Jen si myslím, že je dobrý chytač. Já si ho nepředstavuju!“

„Zdá se mi, že příliš protestuje.“ Smál se Dean.

„Harry, řekni jim, že nejsem gay!“ řekl Ron, šťouchl Harryho do žeber. Oba seděli na Harryho posteli.

„A vadilo by, kdybys byl?“ ptal se Harry tiše, nemohl zapomenout na ty cizí pocity, které cítí k Cedrikovi.  Kamarádil by se s ním Ron, kdyby byl gay?

„Nemyslím to takhle, řekl Ron. „Jsem jen otrávený, že mě každý kvůli Krumovi škádlí!“

„Dejte si odpočinek, chlapci.“ Řekl Harry, zajímající na kolik by škádlili jeho, kdyby o něm věděli. Ron vlezl zpět do své postele a zatáhl si závěsy. Ostatní ho napodobili, jen Harry ležel a strnule hleděl na baldachýn nad sebou. Nemohl zastavit své myšlenky. Je gay? Nebo za to, co se stalo té noci na mistrovství světa, byly jen hormony, jak řekl Cedrik?

Kdyby to byly jen hormony, proč Harry nebyl vzrušený, když ho Ron sevřel v objetí? Bylo to jen s Cedrikem, kterého si Harry musel představovat. Nebyl to Ron ani žádný jiný přítel. Zkoušel si představit, že je políbí, ale bylo to o něčem jiném, než s Cedrikem. Byl také homosexuál? Zajímal by se vůbec o Harryho nebo o něm přemýšlel jako o příteli, vzhledem k jejich věkovému rozdílu?

Harry si povzdechl a praštil sebou do polštářů, touha po spánku ho nakonec přemohla.

***

První týden byl tak hektický, že Harry neměl moc času, aby si mohl se Cedrikem promluvit. Ale byl moc potěšený, když se vždycky potkali na chodbě mezi hodinami (ale podle Harryho názoru to bylo málo), Cedrik se navíc vždycky na něj vřele usmál. To vždycky způsobilo, že v Harryho břiše začali poletovat motýlci. Zkoušel být méně nápadný, ale vždycky, když viděl druhého chlapce, zčervenal tak moc, až se ho Hermiona ptala, jestli nemá horečku a nepotřebuje jít navštívit madam Pomfreyovou.

Harry odfrknul. Byl v pořádku, ale polibek od Cedrika byla v každém případě dobrá léčba.

Dokonce se zdálo, že i Snape se tyhle dny chová, jak nejlépe dovede, Harry se zajímal, jestli to bylo díky přítomnosti studentů z Kruvalu a Krásnohůlek ve třídách, ale v jejich ročníku nejsou. Dal jim sice mnoho domácích prací a pořád horlivě hledal chyby, kterých se Harry při vaření lektvarů dopouštěl. Lektvary byly jejich poslední hodinou před vyhlášením šampionů a každý si horlivě přál, aby už skončili a mohli jít do Velkého sálu.

„Neumíte číst, Pottere? V instrukcích je jasně napsáno máslový kořen (pozn.překladatelky, fakt nevím jak butterroot jinak přeložit), ne blatouch“ ušklíbl se Snape, nabral šufánkem obsah Harryho kotlíku, jako kdyby to bylo jedovaté. Vzhledem k Harryho chybám, to mohl být fakt.

Harry civěl na muže. Instrukce byly na tabuli, ale nic v nich nebylo jasné, Snapeovo písmo bylo tak malé, že Harry i se svými brýlemi to četl s obtížemi během většiny hodin. Raději ale držel jazyk za zuby, věděl, že jakýkoliv výbuch citů by pravděpodobně znamenal jen ztrátu bodů Nebelvíru a školní trest.

„Deset bodů z Nebelvíru za nedržení se postupu,“ řekl Snape s afektovaným úsměvem Harryho směrem a Harry chtěl křičet za tu křivdu. Zmijozelové se smáli, Malfoy se smál nejhlasitěji. Možná by měl říct něco o Snapeově hrozném písmu, už skoro otevíral pusu, když zazvonilo.

„Konec hodiny,“ řekl Snape, obrátil se a šel směrem k jeho psacímu stolu. Harry byl tak rozhněvaný, až skřípal zuby. Deset bodů pro jednu hloupou chybu! Chyba, která byla Snapeovou vinou! Jestliže by ten muž psal jen trochu decentně, neměl by vůbec žádné problémy s lektvary!

„To bylo tak nespravedlivé!“ řekla Hermiona, jak se jejich trio vydalo k aule, opakujíc přesně Harryho pocity. „ A blatouch by neměl zničit tvůj lektvar, Harry, není to katalyzátor jako máslový kořen.“

„Ale já jsem nevěděl, že mám přidat máslový kořen,“ řekl Harry. „ Takhle by můj lektvar nebyl správný. Chystá se mě vyhodit, vím to.“ Harry si ani nepamatoval, kdy naposledy dostal slušnou známku za lektvar, ale cítil, že mohl dělat pořádně jen, když se instrukce dali číst.

Velká síň byla nabitá, jak každý čekal na vylosování tří šampionů. Harry viděl Cedrika hodit své jméno do poháru den před tím, ale on byl obklopený přáteli ze sedmého ročníku a Harry se cítil trochu hloupě, aby mu před nimi přál štěstí.

Večeře byla ten den rychle odbyta, většina lidí se nezdála, že by měla chuť. Buď byli příliš nervózní, nebo vzrušení, která jména se pohár chystal odhalit.

„Myslím si, že jsme to ještě měli zkusit,“ prohlásil Fred.

„Bude nám sedmnáct v dubnu, to není tak daleko,“ přidal se George.

„To je, protože je to tak nebezpečné,“ řekla Hermiona. „Ministerstvo mělo právo změnit pravidla.“

Ron na ni civěl, ale Harry musel připustit, že hermiona měla pravdu. Turnaj byl nebezpečný, ne že by to zastavilo jeho snění o tom, že byl vybraný jako šampion, ale byl to jen sen. Nebyl si jistý, že by se chtěl přihlásit. Ne, že by si mohl vybrat, když mu nebylo sedmnáct. Ne, on, Ron a Hermiona mohli bezpečně sledovat jak tři závodníci soutěží ve třech úkolech.

Talířky byly nakonec odstraněny, Brumbál vstal a štěbetání v hale ustalo. Ředitel mávl hůlkou a plameny se ztlumily tak, že většina světla pocházela z poháru a měsíčního světla. Dnes večer byl úplněk a Harry našel sám sebe přemýšlející o profesoru Lupinovi. Dělal pro něj ještě Snape lektvar?

Po nějaké chvíli se plameny v poháru změnily na modré, ale za okamžik žhnuli červeně. Spálený kus pergamenu vystřelil do vzduchu, Brumbál ho chytil, jak padal a přečetl nahlas: „Šampionem za Kruval je Viktor Krum!“

Studenti z Kruvalu plácali Viktora po zádech a povzbuzovali ho hlasitým pokřikem, jak diváci na mistrovství světa. Viktor vstal a prošel dveřmi za učitelským stolem. Další červené jiskry vyletěly a pohár vyhodil další kus pergamenu, který letěl vzduchem. „Za Krásnohůlky, Fleur Delacour!“

Děvče se stříbrnými vlasy vstalo a následovala Kruma do místnosti. Ron se vzpřímil a sledoval jak Fleur zmizela. To bylo několik minut, že vypadl třetí pergamen. Harrymu se zdálo, jako by všichni bradavičtí studenti zadrželi dech. Kdo byl bradavický šampión? To bylo to, co všichni chtěli vědět. Harry zkřížil prsty pro Cedrika s pocitem neloajálnosti ke své koleji, ale on věděl, že Cedrik by byl úžasný šampion.

Moodyho šílené oko přejelo po místnosti. Nakonec plameny zčervenaly a Brumbál chytil pergamen, který vyletěl do vzduchu.

„Bradavickým šampionem je Cedrik Diggory!“

„Ano! Ano!“ povzbuzoval ho Harry s potleskem tak hlasitým až mohl soupeřit s mrzimorským stolem. Ron se díval sklíčeně s Harryho na Hermionu, která také pokřikovala na Cedrika. Harry byl tak nadšený. Cedrik měl všechno, co by si šampión mohl přát. Byl šikovný, měl atletickou postavu a nádherné oči. Cedrik následoval Fleur do místnosti, na chvíli se zastavil a jeho oči vyhledaly Harryho.

Harry se cítil, jako kdyby ho právě někdo praštil do břicha. Byl bez dechu, když mu Cedrik poslal tajemný úsměv, před tím, než vstoupil do místnosti. Harry klesl na lavici, nohy se mu příliš třásly. Cedrik hledal ho, ho, byl si tím jistý. Cedrik chtěl sdílet to štěstí s Harrym a Harry nemohl být víc potěšený.

Brumbál něco říkal, ale Harry sotva slyšel slova, byl ještě v omámení ze Cedrikova úsměvu. Zdálo se, že další chlapec se tak moc usmíval a usmíval se na Harryho. To určitě musí něco znamenat, ne?

Harry sice neslyšel slova, ale ještě strnule hleděl do ohně a tak viděl to, co každý, každý kromě Brumbála. Pohár zase červeně hořel. Mumlání vypuklo v aule, když vylétl další pergamen.

„Harry Potter,“ mumlal Brumbál a Harry se zajímal, proč s ním ředitel chtěl mluvit. „Harry Potter!“ říkal ještě hlasitěji. Harry vstal, pak si zase sedl, ale Hermiona ho tlačila zpět.

„Běž, Harry, jdi!“ naléhala na něj. Ron zíral na Harryho jako by ho nikdy před tím neviděl.

Byla to Harryho nejdelší cesta v životě. Každý na něj zíral a tentokrát věděl, že to nebyla jeho představivost, mohl cítit stovky očí v zádech. Brumbál vypadal jím tak zklamaný. Když došel ke dveřím, mumlání se stalo hlasitějším a hlasitějším.

„Podvodník! On je podvodník!“

„Ještě mu nebylo sedmnáct!“

„Podvodník! Podvodník!“

Profesorka McGonarallová Harryho poklepala po rameni a jak se blížil ke dveřím, dokonce i Snape se na něj díval spíš zmateně.

Proč bylo v poháru Harryho jméno?

5. část

Cedrik, Fleur a Viktor si povídali, ale jejich hlasy utichly, jakmile uviděli Harryho. Dívali se na něj s nechápavým výrazem.

„Harry, co se stalo?“ zeptal se Cedrik. Jak mu mohl Harry odpovědět? Jak mohl vysvětlit to, co se stalo Cedrikovi a ostatním? Hlasitá diskuze mu napovídala, že všichni jdou sem. Bouřlivá diskuze byla v plném proudu, ale mluvilo tolik lidí, že Harry nemohl rozluštit jednotlivá slova.

Brumbál přišel k němu a zatřásl s Harrym, v jeho očích se zračilo rozzlobení: „Dal jsi své jméno do ohnivého požáru?“

„Ne, pane.“ Lapal po dechu Harry. Téměř usiloval o vzduch, protože Brumbálovy ruce zrovna byly kolem jeho hrdla.

„Poprosil jsi někoho ze starších studentů, aby to pro tebe udělal?“ Brumbálovy ruce se sevřely dokonce ještě pevněji kolem Harryho hrdla a tomu se nedostávalo dechu na odpověď. Pokoušel se dýchat, pokoušel se dostat nějaký vzduch do plic, ale bylo to téměř nemožné. Drápal se po mužských rukách, ale Brumbál byl silnější. To bylo příliš podobné tomu, co znal ze Zobí ulice. On nemohl omdlít. Nemohl.

„Albusi!“ obořil se na něj Snape a pokoušel se s McGonagallovou násilně odvést ředitele pryč.

„Řediteli, přestaňte!“ zakřičela McGonagallová a pokoušela se oddělat jeho ruce pryč. „Zraňujete ho!“

McGonagallová byla odstrčená a spadla na zem. Pak Moody a Cedrik pomáhali Snapeovi odtrhnout ředitele od Harryho. Pan Skrk v hrůze přihlížel, jak Harry hlesl k zemi, kašlal a mumlal:

„Já jsem to neudělal, přísahám, že jsem to neudělal!“ ale Brumbál se na něj jen zlostně díval, jako by mu nevěřil.

„Lže!“ protestovala madam Maxime. „Ovšem, že to popře!“

Harry bojoval, aby se mohl postavit, opíral se o zeď a popadal dech. Opravdu by si chtěl jít jen lehnout a pak se vzbudit a zjisti, že to všechno byla jen noční můra.

„Chci vědět, co to má znamenat, Brumbále!“ syčel Karkarov. „Jak se dostalo chlapcovo jméno do poháru? Podváděl si, že ano, chlapče?“ ušklíbl se Karkarov, jak se přiblížil k Harrymu, s rukama nataženýma, jako by ho chtěl také dusit.

„Dost!“ zařval Moody a stoupl si mezi Harryho a ostatní lidi. „ Nebuďte směšní! Harry je jen ve čtvrtém ročníku, opravdu si myslíte, že je schopný splést takový magický předmět, jako je ohnivý pohár?“ Moody střídavě na každého civěl.

„Nevěřím, že by na to Potterovy schopnosti stačily.“ Řekl Snape zamračeně na Harryho a poprvé tyhle Snapeovy urážky a nedostatek důvěry v něho jako kouzelníka uvítal. „ Ale jsem nesmírně zvědavý, kdo Potterovo jméno hodil do poháru.

„Tak jako my všichni, Snape,“ odsouhlasil Moody s kývnutím na Brumbála, který teď vypadal trochu zmatený. Konečně si uvědomil, co udělal? Na kolik mohl zranit Harryho?

„Nemůžete to přejít!“ protestovala madam Maxim. „To není fér.“

„Barty, co bychom měli dělat?“

„Je to vzácný magický artefakt, Albusi. Pan Potter nemá na výběr, od teď je čtvrtým účastníkem turnaje.“

***

Jednání se zdálo, že trvá několik hodin, nebo to tak přišlo jen Harrymu. Cítil se tak špatně, byl hladový a jeho krk ho dost bolel, v hlavě mu tepala tupá bolest a měl trochu závrať. Cedrik na něj nepromluvil, od doby, co se dozvěděl, že jeho jméno bylo v poháru. Taky si myslel, že je podvodník? Harry nevěděl, jestli by to zvládl, kdyby ho Cedrik nenáviděl.

„Harry? Harry?“ Cedrik opakoval, jako by na Harryho mluvil už delší dobu a ten ho neslyšel. „Cítíš se dobře?“

„Ne moc,“ připustil Harry. „ Cítím se trochu nemocně.“

„Profesorko McGonagallová,“ Cedrikův jasný hlas přehlušil halas. McGonagallová se na něj upřeně podívala přes své brýle. „Smíme už být omluvení, madam?“

„Ovšem! Ovšem, měli byste už být všichni ve svých postelích!“ Jak se čtyři šampioni připravovali odejít, McGonagallová položila ruku na Harryho paži a tím ho zastavila: „Pottere, pokud si budete o všem potřebovat promluvit, prosím přijďte za mnou po snídani.“

„Děkuji, profesorko,“ řekl Harry, ale Harryho žaludek se při pomyšlení na jídlo zvedl.  Doufal, že bude schopný dojít do koupelny včas před tím, než všechno vyzvrací, ale díky víření v jeho vnitřnostech, v to moc nedoufal.

Viktor a Fleur šli k jejich vozidlu a lodi, Cedrik vzal Harryho paži a vedl ho do koupelny nejblíže aule. Harry se přiřítil k jednomu záchodu a vyzvracel všechno, co měl na večeři. Byl si vědom, že Cedrik stojí za ním a tře jeho záda v malých kruzích.

Jeho žaludek se ještě úplně neuklidnil, ale už si nemyslel, že mu tam něco zůstalo. Harry se opatrně postavil na vratké nohy a došel k umyvadlu, kde si vypláchnul ústa a umyl studenou vodou obličej.

„Promiň mi,“ říkal Harry a zajímal se, jestli si Cedrik myslí, že je nechutný.

„Tady, sedni si,“ přinutil ho Cedrik a vedl ho k podušce, kterou pro Harryho vyčaroval. Jakmile se posadil, vyčaroval žínku a namočil ji ve studené vodě. Vykroutil ji a dal Harrymu na čelo. „Lepší?“ ptal se s úsměvem.

„Ano, děkuji. Cedriku-já jsem do poháru svoje jméno nedal. Přísahám.“

„Nemusíš mi to říkat, Harry. Já to vím.“ Cedrik se posadil vedle Harryho, jednou rukou stále držel žínku na Harryho čele a další se pokoušel uvolnit vrchní knoflík Harryho košile. „Podívám se na ty modřiny.“

„Ne!“ řekl Harry, snažil se vstát, ale ještě se mu točila hlava, takže si znova sedl. Nemohl nechat Cedrika vidět, nemohl Cedrika nechat, aby věděl, jak velký šílenec byl. „Ne, prosím, ne.“

Cedrik zvedl obě ruky. „Dobře, Harry, jak chceš. Ale možná bys mohl jít za paní Pomfreyovou, možná by ti mohla pomoct. Nikdy jsem neviděl ředitele tak zuřit. Jsi si jistý, Harry, že jsi v pořádku?“

„Jsem v pořádku,“ řekl Harry, doufajíc, že to znělo přesvědčivě. „Jsem rád, že mi věříš, Cedriku.“

„Hej, od čeho jsou přátelé?“

„Jen přátelé?“ ptal se Harry, zajímajíc se, kde sebral odvahu,

„Dobře. Vlastně, Harry, chtěl jsem s tebou o tom mluvit.“

„Vážně?“ Harry nevěděl, jestli ten svíravý pocit pocházel ze vzrušení nebo zklamání.

„První Prasinkový víkend je za čtrnáct dní a já jsem chtěl vědět-dobře, chtěl jsem vědět, jestli půjdeš se mnou?“ Cedrik se červenal a Harry si byl jistý, že není ve tvářích o nic míň červený.

„Myslíš-myslíš jako přátelé nebo na rande?“ ptal se Harry doufaje.

„Předpokládám, že jako rande. Rád bych věděl, co bys raději, Harry. Ale jestli nechceš, můžeme jít jako přátelé.“

„Rád s tebou půjdu, Cedriku,“ řekl Harry nadšeně. „Na rande, jestli chceš.“

„Skvělé!“ řekl Cedrik a zněl potěšeně, že Harry cítil, jako by byl nejdůležitější osobou na světě.

„Nevadí ti, co na to budou ostatní říkat?“ ptal se zkusmo Harry.

„Na co? Každý ví, že jsem gay, Harry.“

„Ne, tak jsem to nemyslel. Myslel jsem mě. Nejsem moc populární“

„Co je nám do nich? Jsi-ó, Bože, tohle pro ně bude šok. Ale tak rád si s tebou vyjdu.“

„Věkový rozdíl ti nevadí?“ Harry se náhle cítil tak mladý. Co když Cedrik chtěl-dělat věci? Ne, že by si byl Harry docela jistý, co ty věci mohli být.

Cedrik se smál: „To není svatba, Harry. Je to jen rande, abychom se jím poznali. A já slibuji, že se budu chovat, jak nejlépe dovedu, nemusíš si dělat starosti s bloudícíma rukama.

„Ó!“ Harry se červenal, uvolněný, že Cedrik chápal jeho problém.

„Ale právě teď, předpokládám, že bys opravdu měl jít do své ložnice, před tím, než nás někdo chytí.“

„Jsi primus,“ usmíval se Harry. „Mohl bys říct, že jsi mě chytil a odvádíš mě do ložnice, abys měl jistotu, že se tam vrátím.“

„Radši bych věděl, že tam dojdeš v pořádku,“ odsouhlasil Cedrik. „ Neomdlíš už, můžeme jít?“

„Ne,“ odpověděl Harry se širokým úsměvem. Cítil se o dost líp.

Cedrik ho doprovodil k portrétu Buclaté dámy a dal mu na tvář pusu. „Dobrou noc, Harry.“

„Dobrou noc, Cedriku,“ odpověděl Harry. Harry se ještě držel za tvář a byl rozšklebený jak idiot, když vstoupil do společenské místnosti. Byla prázdná s výjimkou Hermiony a Rona, kteří na něho čekali.

„Oh, Harry! Vzlykala Hermiona, jak ho objala. „Co budeš dělat?“

„To je přeci zřejmý, ne?“ řekl Ron mrzutě. „Chystá se vyhrát, dostat všechny ty peníze a věčnou slávu. Mohl bys nám přinejmenším říct, jak jsi to udělal. Mohl jsem to taky zkusit. Jak jsi se dostal přes věkovou hranici?“

„Já jsem to neudělal! Rone, nedal jsem své jméno do poháru!“

„Ano, to říkáš ty,“ řekl Ron, jak stoupal po schodech k chlapecké ložnici bez dalšího slova.

Harry ještě dlouho zíral na místo, kde stál jeho kamarád s pocitem, že jeho srdce se roztříštilo.

Byl si tak jistí, že mu Ron bude věřit.

6. část

Cedrik Harryho za těch čtrnáct dní do jejich schůzky moc často nevídal, ale za to na něj hodně myslel. Dělal si o mladšího chlapce starosti. Jestli Harry nedal své jméno do poháru, znamená to, že to byl někdo jiný, ale proč by to dělal? Harry byl mladší než ostatní závodníci, měl míň zkušeností a zdálo se, že to Cedrika dost rozčilovalo.

Na škole se začaly objevovat odznaky, Potter smrdí, Potter je lotr… Cedrik už řekl svým přátelům, aby je nenosili, bylo to opravdu odporné a zajímal se, jak se cítí Harry, když celá škola stojí proti němu. To ho přimělo si vzpomenout na to, jak před pár lety považovali Harryho za dědice Zmijozelu. Cedrik se rozhodl, že to s Harrym musí na jejich rande probrat a pokusit se odvést Harryho mysl od těch nehezkých věcí.

Nebyla to jen Harryho překvapivá účast na turnaji, ale také Brumbálův útok, při kterém Harryho téměř udusil a Cedrik si přál, aby ho tenkrát přesvědčil k návštěvě madam Pomfreyové. Proč Harry tak prudce reagoval, když se Cedrik pokoušel uvolnit jeho knoflíčky na košili? Chtěl jen vidět ty modřiny na Harryho krku, ale možná si Harry myslel, že si na něj chtěl dovolovat (pozn. překladatelky: Vím, zní to divně, ale prostě je to fráze, osahávat by asi bylo lepší). Cedrik by to neudělal, Harry byl na tyhle věci ještě mladý, možná jen pár polibků. Harry by se určitě nebránil pár pusám nebo ano? Cedrik se zasnil o tom, jaké by bylo se s Harrym líbat.

V sobotu, v den jejich rande se vzbudil s ulepenými kalhotami a úsměvem, byl rád, že je primus a má své vlastní pokoje. Zdálo se mu o Harrym, nedávno už několik snů měl, ale dokázal svou touhu udržet.

***

Harry se v den jeho rande se Cedrikem vzbudil s pocitem, že je ještě míň vyspaný, než večer, kdy šel do postele. Stále častěji měl noční můry a také nedůvěra zbytku školy udělala své. Kdyby nebylo Hermiony a Cedrika, nevěděl by, co dělat. Myslela na své rande se Cedrikem, srdce mu zběsile bušilo. Ron s ním ještě nemluvil a Harry věděl, že by dokázal zvládat líp nenávist ostatních, kdyby mu Ron věřil.

Ron byl jeho první přítel a Harryho bolelo, že si jeho přítel o něm myslí, že hledá pozornost a lže. Fred, George a Giny s Harrym sice mluvili, ale měl dojem, že si nejsou sto procentně jistí, jestli lže nebo ne.

Obrátil se, Ronova postel byla prázdná. Držel si od Harryho odstup tak, jak jen to bylo možné. Harry si povzdechl, jak vstával. Hledal ve svém kufru mýdlo. Bylo ještě brzo, slunce sotva vyšlo, Dean, Seamus a Neville ještě spali a Harry si myslel, že by si mohl dát sprchu, ještě než se vzbudí, aby měl nějaké soukromí.

Bylo obtížné ve škole pro sebe najít čas, bylo pořád kolem plno lidí, ve třídě, v jídelně, dokonce i v ložnici a Harry chtěl být chvilku sám. Nebylo to jen proto, že se někdy potřeboval uspokojit, ačkoliv to bylo fajn, ale potřeboval být sám, jen on. Jen Harry. Ne Potter, ne chlapec, který přežil a tak dál. Jen Harry. A jestli byl ve sprše sám, nepotřeboval používat kouzlo krásy. A to bralo jeho energii.

Zpanikařil, když se Cedrik ten den pokoušel uvolnit pár knoflíčků, ale ne proto, že by si dělal starosti s tím, co Cedrik mohl udělat, ale spíš co mohl vidět. Od té doby, co začal chodit do Bradavic, tak se pokoušel vyhnout ostatním, když nebyl oblečený. Za to ho ostatní škádlili a vyptávali se, proč se schovával. Když byl o prvních Vánocích v knihovně s omezeným přístupem a hledal něco o kameni mudrců, objevil jinou knihu, kde bylo kouzlo krásy. Používal ho, když se šel sprchovat nebo když se převlékal, ale ne během dne a když mu Cedrik chtěl rozepnout knoflíčky, tak ho neměl.

Harry popadl župan a vydal se ke koupelně. Jak doufal, nikdo tu nebyl. Harry pustil vodu tak horkou, jak jen to šlo, ale nebyla tak horká, jak by chtěl. Byla kouzlem upravená, aby se studenti neopařili.

Harry nechal chvíli sprchu puštěnou, aby se zrcadla v koupelně zamlžila. Netoužil po to, vidět v nich svůj odraz, vidět jak měl ošklivě tělo, jak ho zohavili.  Přemýšlel radši o Cedrikovi, jejich první rande se blížilo.

Normálně mu umývání nezabralo tolik času, ale nechtěl dnes nic zanedbat. Potřeboval vypadat co nejlépe, kvůli Cedrikovi. Dvakrát si umyl vlasy, přemýšlejíce jestli by se takhle daly trochu zkrotit. Horká voda mu stékala po těle a on přemýšlel o Cedrikovi. To probudilo jednu jeho část těla a Harry se rozhodnul, že se jí podvolí. Normálně to ve sprše nedělal, obvykle tu bylo příliš lidí, ale dneska tu byl sám. Proto svýma rukama putoval na svůj penis a začal ho velmi pomalu zpracovávat. Jednou rukou se opřel o kachličky, ta druhá třela jeho erekci. Představoval si, že je to Cedrik, kdo se ho dotýká. Jeho dlaň stále rychleji a rychleji přejížděla po jeho chloubě. Na špičce se objevila trocha bílé tekutiny, kterou rozetřel. Stále víc se blížil vyvrcholení. „Cedrik,“ zašeptal, když se udělal do ruky. Opřel se čelem proti zdi, byl udýchaný a doufal, že ho jeho roztřesené nohy udrží. Zdálo se, že jsou skoro z gumy.

O chvíli později se s úsměvem opláchl. Po snídani se se Cedrikem chystají do Prasinek.

***

Severus nenáviděl, když musel doprovázet studenty do Prasinek a Albus to věděl, což byl patrně důvod, proč to udělal. Byla tu také skutečnost, že Harry Potter je jedním ze studentů, kteří mohou jít, a Albus mu připomněl, že by ho Severus neměl spouštět z očí. Potterovi příbuzní mu sice nedali povolení k návštěvě, ale Sirius Black mu ho ve třetím ročníku dal. Severus si myslel, že to byla chyba, bylo zřejmé, že někdo chce dostat chlapce, ale oni ho klidně s dalšími studenty pustí ven, z dosahu ochrany Bradavic.

Ovšem, pomyšlení na to, že vždycky toho spratka zahlédne, jak se usmívá na Cedrika Diggoryho, mu moc nepomáhá.

Podle ředitelových instrukcí ho Severus nepouštěl z očí. Severus se uměl dobře skrývat ve stínech a Potter se zdálo, že zapomíná. Severus si všiml tmavých kruhů pod chlapcovýma očima, zpozoroval jeho lhostejný výraz, když celá škola nosila ty hrozné odznaky a posmívala se mu.

Kupodivu i Ron Weasley si myslel, že Potter své jméno do poháru hodil sám, Severus o tom pochyboval. Možná v minulosti nařkl toho spratka, že hledá pozornost a slávu, ale uvnitř v srdci Severus věděl, že to není pravda. V těch smaragdových očích bylo tolik tajemného smutku, navzdory odvaze, kterou ukázal světu.

Uměl to skrýt lépe než Severus. Chlapec byl zničení, tak moc jako Severus, možná i víc a Severus doufal, že Cedrik Diggory není ten druh osoby, která to ještě zhorší.

Byl odhodlaný z nich nespustit oči.

***

„Madam Pudinožková?“ ptal se Harry, jak odbočili do ulice, kdy nikdy nebyl. „ Co to je?“

„Je to čajovna, ale mají tam i kávu nebo čokoládu, cokoliv co budeš chtít.“

„Oh, dobře“ řekl Harry usmívaje se na Cedrika. Dnes se usmíval už tak moc, až ho z toho začínaly bolet sanice. Harry si nemohl vzpomenout, kdy byl naposledy tak šťastný jako teď. Cedrik otevřel dveře, zvoneček zacinkal a oni vstoupili dovnitř. Byli uvedeni k stolku blízko okna a Harry předpokládal, že je o paní Pudinožková osobně, měla šaty ze stejné látky, jako byly ubrusy a záclony na oknech.

Harry přelétl nápojový lístek a mírně se začervenal. Ceny tu byly vyšší, než očekával.

„Ehm, Cedriku, nemám u sebe moc peněz.“

„Nedělej si starosti, Harry, zvu tě. Objednej si cokoliv, co máš rád.“

Harry přikývl, ale řekl si, že si objedná co nejlevněji a příště to zaplatí on. Příště? Opravdu si myslí, že bude nějaké příště? Harry se usmál, doufal v to.

„Tak, co si přejete?“ ptala se madam Pudinožková, když se vrátila k jejich stolu.

„Horkou čokoládu a kousek čokoládového dortu.“ řekl Cedrik. „Harry?“

„To samé, prosím.“ řekl Harry, nevěděl, co by si měl objednat.

O několik minut později k nim levitovala jejich objednávka. Horká čokoláda byla ve velkém hrnečku a byla na ní čerstvá smetana. Harry nevěděl, jestli by to měl jíst nebo pít. Cedrik právě zvednul hrneček k ústům, když zacinkal zvoneček a oni oba vzhlédli směrem k němu. Harry téměř upadl ze židle.

„Snape!“ zasyčel Harry šeptem. „Co tady u všech všudy dělá?“

„Dneska je jeden z členů dozoru.“ řekl Cedrik.

„Já vím, ale my dva jsme tu jediní Bradavičtí studenti, tak proč je zrovna tak?“

Cedrik zariskoval jeden rychlý pohled za své rameno, ale rychle se otočil zpět, když viděl, jak je Snape pozoruje. „Harry, všiml sis na Snapeovi něčeho zvláštního nedávno?“ šeptal Cedrik. „Jako to, že si tě všímá víc než před tím?“

„Co tím myslíš?“ Harryho srdce zběsile tlouklo.

„Harry, ty si nemyslíš- ty nemyslíš, že to byl on?“

„Cože?“

„Že on dal tvoje jméno do poháru.“

7. část

Oba upíjeli svoji čokoládu a jedli svůj kousek koláče v tichosti, dobře si uvědomovali, že je může Snape odposlouchávat. Harry stále nedokázal dostat Cedrikova slova z hlavy.

Snape dal Harryho jméno do Poháru… Harry měl občas dojem, že ho Snape nenávidí dost na to, aby udělal něco tak záludného.  Taky si ale myslel, že by mu Brumbál nikdy neublížil.

Harry měl pocit, že čím je starší, tím se věci víc zamotávají a nebyl si jistý, jestli je připraven vyrůst, pokud bude vše kolem něj podivnější a podivnější.

Zbytek jejich rande nebyl o nic růžovější, spíše černo černé. Černé, jako muž oděn ve stejné barvě, který je pronásledoval, ať šli kamkoliv. Když šli do Zonkova obchodu, když navštívili papírnictví, aby si pořídili nové brky na psaní, a dokonce i když šli do Medového ráje, kde Cedrik koupil balíček Ledových myší a podělil se o ně s Harrym. Nakonec se rozhodli vrátit do hradu s pocitem, že jejich schůzka byla až nespravedlivě a nedobrovolně zkrácena. Se Snapeam tak blízko u těla se nedokázali uvolnit a užívat si jeden druhého.

Snape je do hradu nesledoval, v Prasinkách bylo stále mnoho studentů, kteří se rozhodli ještě zůstat, a on je musel hlídat, dokud se všichni nerozhodnou odejít. Harry měl pocit, že může zase dýchat. Už žádný slídící Snape.

„Harry?“ Cedrik se zastavil těsně před bránou do hradu. Filch stál opodál brebtající nad zablácenými botami příchozích, ale Harry ho ignoroval, měl oči jen pro Cedrika. Tváře mu hořely i přes podzimní mrazík a cítil, jak znovu rudne.

„Ano?“ zeptal se Harry téměř bez dechu. Ještě nechtěl, aby jejich rande skončilo. Stále zbývalo dost času do večeře a Harry se nechtěl vracet do prázdné Nebelvírské místnosti.

„Chtěl by sis se mnou zahrát šachy, nebo jinou hru?“ vyhrkl Cedrik ve spěchu, jak byl nervózní.

„Um,“ řekl Harry. Cedrikův pokoj? Místo, kde by mohli být sami. Kde je možní i postel. Cedrikova postel. Kde spí. Kde… „Oh, dobře,“ odpověděl Harry doufaje, že Cedrik neslyší jeho bušící srdce. Ruce se mu potily a ještě než Cedrika následoval do Mrzimorských komnat, utřel si je do kalhot.

Cedrik měl vlastní pokoj jen pár kroků od ložnic ostatních sedmáků.  Stejně jako všechny Bradavické postele, i tady mělo každé lůžko nebesa se závěsy. Na rozdíl od rudých Nebelvírských z sametu, Cedrikova byla zahalena do jemné tkaniny toho nejsvětlejšího odstínu žluté.

Pod oknem měla stůl, se všemi potřebami, a židli. Harry v mysli viděl, jak tu Cedrik sedí a dělá domácí úkoly. Jak se dívá skrz okno na Bradavické pozemky a v zamyšlení nad svou prací okusuje konec brku.

Cedrik se posadil na postel, zatímco Harry usedl k stolu tváří k Cedrikovi. Nikde neviděl šachovnici ani jinou stolní hru. Možná ji má někde ve skříni nebo ve stole.

Harry ztěžka polkl a složil si ruce do dlaní. Nešlo mu do hlavy, proč si Cedrik sedl zrovna na postel. Naznačuje tím… očekává snad, že se dnes něco stane? Harry si nebyl jistý, jestli sám chce, ne zrovna teď.

„Harry, pravý důvod proč jsem tě sem pozval nebyly šachy,“ promluvil konečně Cedrik.

„Oh.“

„Chtěl jsem najít místo, kde bychom mohli mít soukromí, bez toho, aby nás někdo poslouchal. Klidně si můžeme zahrát šachy, jestli chceš.  Jen jsem si myslel, že by bylo hezké být chvíli spolu, jen my dva.“

„Dobře,“ řekl Harry.

„Mám tě opravdu rád Harry,“ řekl Cedrik. „Proč si nesedneš vedle mě? Bude lehčí si povídat, pokud bude u mě.“

Harry měl pocit, že nemůže dýchat. Skoro stejně zle, jako když měl Brumbálovy ruce kolem hrdla. Opravdu si chtěl Cedrik jenom povídat? Nebo to byla jen záminka dostat Harryho k sobě a moct něco udělat? Políbit ho? Dotknout se ho? Harry si nebyl jistý, co vlastně chce. Nikdo ho nikdy předtím nepolíbil a jediný dotek, který si pamatoval, byl plný bolesti. Opravdu si nebyl jist tím, že snese, aby se ho někdo dotýkal, ale polibek by možná zvládl.

Harry se zadíval na Cedrikovi rty, plné a měkké, bylo by hezké je políbit. Harrymu zrudly tváře, ale i přes rašící pot si přisedl k Cedrikovi, jen pár centimetrů od něj. Cedrik tuhle vzdálenost respektoval a to Harryho uklidnilo.

„Tak Harry, co kdybys mi řekl něco o svém dětství? Chci o tobě vědět všechno.“

Harry strnul, jakoby se všechen vzduch z jeho plící vypařil. Zíral na Cedrika, ale neviděl jeho, viděl tvář svých poručníků. Jeho dětství. Co chtěl Cedrik vědět? O jeho přístěnku?

Cedrik si uvědomil, že řekl něco špatně.

„Oh Harry, promiň. Nechtěl jsem tě nějak rozesmutnit nebo ti něco připomenout. Tvoji poručníci, udělali ti něco?“

Harry byl překvapený, že je schopný odpovědi. „Nenávidí mě, Cedriku. Nenáviděli mě, protože jsem kouzelník, a to i v době kdy jsem o tom ještě nevěděl. Věděl jsem o jejich nenávisti, nadávali mi do spratků a lhářů, protože se kolem mě děli věci, které jsem neuměl vysvětlit.“ Na chvíli se odmlčel a zadíval se na Cedrika, který ho pozorně poslouchal. Zatím nic neříkal. „Opravdu chceš tohle poslouchat Cedriku? Není to nic hezkého.“

„Jen pokud o tom chceš mluvit, Harry.“

„Mám strach,“ zašeptal Harry a snažil se potlačit slzy.

„Z čeho?“

„Že mě přestaneš mít rád, až ti vše povím. Že mě budeš taky nenávidět.“

„Harry, to bych nedokázal. Přísahám ti.“ Cedrik se nijak nepokoušel o dotek, ale Harry se přistil, že sám touží po jeho silných pažích, aby ho objali. Jako tu noc, co ho trápili noční můry.

„Cedriku, může… můžeš mě prosím obejmout?“ požádal ho Harry s očima zalitými slzami.

„Samozřejmě, že můžu,“ usmál se na něj a obtočil kolem něj svoje paže. Harry si položil hlavu na jeho rameno a začal mu vyprávět jeho příběh o těch věcech, co mu kdy Dursleyovi provedli. Pomohlo mu, že se nemusel dívat Cedrikovi do očí, takhle to bylo jednodušší. Nevěděl, jestli by dokázal aspoň polovinu toho, kdyby čelil Cedrikovu pohledu. Opravdu to myslel vážně? Že by ho nikdy nedokázal nenávidět kvůli tomu, co prožil u Dursleyových?

Harry se nezastavil, dokud mu nevypověděl hlas. Od prvního momentu, kdy pocítil cílu Vernonova pásku na svém těle, tehdy mu byly čtyři roky. Pak přestal pásek stačit a strýc začal používat svoje ruce a cokoliv, co měl poblíž. Ovšem občas to tak nebylo. Občas ho kopal, kam se mu jen líbilo.

Vše, co on udělal, zatímco Dudley nehnul prstem. O všech těch dárcích, které Dudley obdržel k narozeninám a na Vánoce. Harry trávil tyhle čas zavřený v přístěnku. Jak neměl dovoleno používat koupelnu, umývat se směl jen vzadu na zahradě hadicí. Nesměl mluvit se sousedy, jinak by ho čekal trest.

„Oh můj bože, Harry… oni tě drželi v přístěnku pod schody?“ řekl Cedrik, zatímco hladil jeho záda. „Co je to za lidi?“

„Když jsem se po prvním roce vrátil z Bradavic, dostal jsem Dudleyho druhou ložnici, ale bylo to horší než přístěnek. Mnohem horší, Cedriku.“ Harry se začal třást, jak se vzpomínky dostávaly na povrch.

„Harry, co se stalo?“

„Pouštěli mě ven jen jednou denně, abych mohl do koupelny. Někdy to ale nestačilo. Já-já jsem měl nehodu. Nemohl jsem to vydržet, Cedriku. Tolik jsem se styděl, bylo jsem odporný a… vím, že mě budeš nenávidět, vím, že budeš.“

„Ss, Harry. Nejsi odporný, nebyla to tvoje chyba, nemohl jsi do koupelny. Zamkli tě, Harry, co jiného jsi mohl dělat? Ss, je to v pořádku, všechno je v pořádku. Není to tvoje chyba. Bili tě pro nic za nic. Jsou to jen patetické napodobeniny lidské existence! To proto ses tenkrát tolik vylekal, když jsem se chtěl podívat na tvoje modřiny? Myslel sis, že ti chci ublížit?“ Cedrik Harryho objal pevněji.

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, proto ne. Snažil jsem se skrýt jizvy po tom, co mi udělali, jsem ošklivý. Nechtěl jsem, aby je někdo viděl. Normálně na ně použiju kouzlo, pokud se musím svléknout nebo sprchovat v blízkosti někoho jiného, ale tehdy jsem ho neměl.“

Cedrik jemně přinutil, aby se mu Harry podíval do tváře. „Harry, ty nejsi ošklivý. A nikdy nebudeš. Jsem moc rád, že jsi mi tohle řekl, muselo to pro tebe být těžké. Můžeš kdykoliv přijít a popovídat si o tom se mnou, kdykoliv, ano? Harry… oni… dotýkali se tě někdy? Obtěžovali tě?“

„Ne, nikdy by to neudělali. Bylo to jen fyzické mučení.“

„Jen?“ vykřikl Cedrik. „Je toho více než dost, Harry. Nezkoušel jsi někdy proti tomu něco udělat?“

„Minulý rok jsem se pokusil utéct,“ přiznal Harry. „Po tom incidentu s tetičkou Marge. Měl jsem takový vztek, Vernon mě večer před tím zbil, aby si byl jistý mým nejlepším chováním během její návštěvy, ale ona se pořád navážela do mých rodičů. Že můj otec byl nula a alkoholik. Petunie jí řekla, že můj otec byl nezaměstnaný, že vůbec nepracoval.“

„Oh, Harry, nebyl nezaměstnaný. Ty to nevíš? Tvůj otec pracoval v Oddělení Záhada na ministerstvu. To proto Ty-víš-kdo šel prvně za ním. Bylo tam něco, co chtěl.“

„Co? Nikdo mi o tomhle neřekl, možná jsem se měl zeptat. Jak tohle všechno víš?“

„Můj otec schovává každý výtisk novin od doby, co odešel ze školy. Učil jsem se číst na starých novinách. Některé ti mohu dát, ty které jsou o tvých rodičích, chceš?“

„To bys udělal, Cedriku? To by bylo skvělé. Ty… opravdu ke mně teď necítíš nenávist?“

„Harry, ne! Samozřejmě, že ne! Nenávidím ty lidi, co ti to udělali, ale tebe nikdy. Řekl jsi už někdy někomu všechny tyhle věci? Možná kdybys se někomu svěřil, nemusel by ses tam vracet.“

„Komu bych to měl říct?“ zeptal se Harry. „Brumbál mi neuvěří, ne po tom, co si myslí, že jsem hodil svoje jméno do poháru. Viděl jsi, jak se tu noc zlobil.“

„Hmm. Normálně zůstáváš na Vánoce v Bradavicích, že Harry?“

„Ano.“

„Stejně tak já, jedny prázdniny pro nás. Musím se nejdřív zeptat rodičů, ale co bys řekl na to, že letošní letní prázdniny strávíš s námi? Nemůžu tu jen tak stát a nechat tě vrátit se mezi ty lidi.“

„Moc rád, Cedriku, ale Brumbál to nedovolí. Jednou mě takhle pozvali Weasleovi a on mi to zakázal, nevím v čem je tohle jiné, aby to povolil. Hlavně po tom loňském útěku, přinutí mě se tam vrátit. Nemůžu to nikomu říct, Cedriku. Nemůžu.“

„Oh. Zkusit se zeptat ale můžeme, ne?“

„Ano, to můžeme,“ řekl Harry. Nemohl uvěřit, jak bral Cedrik celou věc s klidem. Myslel si, že mu neuvěří, nazve ho lhářem a pošle zpět k Dursleyovým. Cedrik mu věřil a byl odhodlaný mu pomoct. Harry se rozbrečel a odešel do koupelny.

Po tom, co se Harry uklidnil, přišli na řadu kouzelnické šachy. Cedrik ho třikrát porazil. Během hry bylo slyšet, jak se studenti z Mrzimoru vrací zpět na kolej.

„Asi bych se měl vrátit,“ řekl Harry, ačkoliv se mu rozhodně od Cedrikovy společnosti utíkat nechtělo. Pořád byl trochu roztřesený z přiznání, nikdy by si nemyslel, že by to dokázal někomu říct. Ale Cedrik nebyl někdo. Věřil mu.

Cedrik doprovodil Harryho ke dveřím ložnice, ale na chvíli ho ještě zastavil.

„Harry, možná že tohle nebude znít vhodně, po tom co jsi mi řekl, ale kdybys nic nenamítal, chtěl bych tě políbit?“ Harry zpanikařil. „Jen pusa, Harry. Nic víc, slibuji.“

„Chceš mě políbit?“ Cedrik chce být stále víc než jen jeho kamarád? I po tom, co se od Harryho dozvěděl?

„Harry, hrozně rád bych tě políbil, ale jen pokud svolíš. Nechci tě tlačit do něčeho, co sám nechceš.“

Harry se lehce usmál. „Ano, Cedriku. Budu rád.“

Cedrik byl mnohem vyšší, Harry si musel stoupnout na špičky, aby ho Cedrik mohl políbit.

Nejdřív cítil Harry jen lehký dotek rtů na svých. Cedrik si nebyl jistý, jak bude Harry reagovat. Harry neměl vůbec ponětí, co má dělat. Rty měl zavřené a otevřené měl jen jedno oko, které sledovalo Cedrika, který se malinko ušklíbl.

„Harry, bylo by mnohem lepší, kdybys trochu otevřel ústa.“

„Oh!“ Vůbec netušil, že by měl něco takového udělat. Kývl a zavřel oči, když uviděl, jak se k němu znova sklání.

Tohle bylo mnohem lepší. Vnímal každý pohyb Cedrikových rtů, snažil se ho napodobit. Harry neměl potuchy, jak dlouho už se tak líbali. Jeho ruce objaly Cedrika kolem krku, podobně jako on Harryho kolem pasu. Cedrik líbal úžasně.

„Wow,“ řekl Harry, když se od sebe odtáhli.

„Wow,“ řekl Cedrik. „Byl to tvůj první polibek, Harry?“

„Ano, bylo to v pořádku?“

„Ne, Harry, bylo to úžasné,“ řekl Cedrik. Chvíli na to se znovu skláněl k jeho rtům a Harry zažil svůj druhý polibek.

8. část

„Harry, včera jsem tě viděla se Cedrikem v Prasinkách,“ řekla Hermiona, jak si vedle ní sedl Harry u snídaně. Moc dobře se v noci nevyspal, měl znova příliš mnoho nočních můr a tak jeho odpověď byla víc příkrá, než zamýšlel.

"A co?"

„Nic, jen jsem si myslela, že je to hezké, že se vy dva spolu procházíte, když proti sobě hrajete v tom turnaji,“ řekla Hermiona sypajíc do misky müsli. „O tom přeci turnaj je, ne? Spolupráce.“ Harry a Cedrik se zatím nijak nezmínili o turnaji nebo jejich prvním úkolu. Možná se o tom trochu báli mluvit. Připomnělo by jim to, že stojí proti sobě. Harry by se na Cedrika ale nedokázal zlobit, kdyby vyhrál. Byl by nesmírně šťastný, kdyby celá ta věc už skončila a on si mohl konečně oddechnout.

Už od pana Skrka věděli, že první úkol má testovat jejich kuráž a odvahu tváří v tvář neznámému a jako takové, jim nemohl říct, o co vlastně jde. Harry se pokoušel o tom moc nepřemýšlet nebo by se mohl zbláznit, kdyby na to přišel.

Harry risknul letmý pohled podél stolu. Ron seděl mezi Seamusem a Deanem a demonstrativně se na Harryho nedíval, ale Harry měl dojem, že poslouchá všechno co si s Hermionou povídá. Nevil se posadil naproti Harryho, zakryl si pusu, jak zíval.

„Hej, Harry. Jen jsem ti chtěl říct, že ti věřím. Nemyslím si, že jsi dal své jméno do poháru.“

„Díky, Neville,“ řekl Harry. Byl rád, že přinejmenším alespoň on s ním bude z Nebelvíru mluvit. Ron se obrátil na Seamuse a řekl něco, co oba chlapce hrozně rozesmálo. Harryho zajímalo, jestli byl tak trochu paranoidní, když si myslel, že ten vtip byl na jeho účet. Harry vstal a popadl svou školní brašnu. Byl v tak špatné náladě, že dokonce ani nečekal na Hermionu a vydal se na jejich první hodinu. Lektvary.

Proč je včera Snape sledoval? Nebyl na snídani, všiml si Harry a zajímal se, proč ho to tak rozrušilo. Co s ním je, když nechodí pravidelně na jídlo? Harry si všiml, že ten člověk chybí tento rok na jídle čím dál častěji. Nebylo tak těžké si toho nevšimnout u někoho s tak výrazným vystupováním.

Harry šel do třídy a položil tašku dolů, k pracovnímu stolu, který s Ronem obvykle používali. Ale když Ron o několik momentů později vstoupil do třídy, sedl si se Seamusem, nechávajíc jediného Nevilla bez partnera. Zbyl na Harryho. Skvělé, fakt skvělé.

Nebylo to tak, že by Harry neměl Nevilla rád, ale Nevill byl chodící katastrofa, když přišlo na lektvary a Harry nechtěl dávat Snapeovi ještě víc příležitostí k ponižování, než bylo nezbytně nutné. Harry a Nevill ve dvojici byl pravděpodobně sen pro profesora lektvarů, nemusel by chodit po místnosti. Stačilo by, kdyby stál u jejich lavice a vzal jim bod, za každou chybu, kterou udělali.

Dnes byl už lektvar napsaný na tabuli, ačkoliv Snape ještě nebyl v dohledu. Uklidňující lektvar, Harry si pamatoval, e o něm četl v učebnici. Vytáhl si ji a rychle četl přísady a instrukce. Možná tentokrát by měl být schopný připravit služný lektvar.

Snape přišel několik málo minut po Zmijozelských, kteří ještě nosili ty odznaky. Harry se to pokoušel ignorovat a přemýšlel o jejich rande se Cedrikem a jejich polibku. Bohužel, lektvary nebyl nejlepší předmět na přemýšlení o vzdušných zámcích, zvlášť když jste měli spoléhat na Nevilla Longbottoma, že přidá přísady ve správném pořadí.

Výsledná exploze byla ohlušující, Harryho zvedla do vzduchu. Přistál na zádech, vyrazil si dech a lepkavá kapalina mu zmáčela jeho hábit. Ostře zapáchala po benzínu a zázvoru, sžírala Harryho oblečení.

„Idiote!“ vrčel Snape, strkajíc Nevilla z cesty. „Pottere! Slyšíte mě? Stoupněte si! Pojďte za mnou!“

Harry stál na roztřesených nohách. To, co Neville udělal, bylo všechno, ale rozhodně ne uklidňující lektvar. Kapalina vypalovala jeho oblečení jako kyselina a on sténal v bolesti. Snape škubnul jeho paží a táhl ho ke skříni, kde rychle hledal v policích, šplhal nahoru a dolů po žebříku.

„Sundejte si všechno pocákané oblečení, rychle!“ přikázal Snape, jak se zdálo, už našel potřebnou ampulku.

Ne, oh, Bože, ne. Harry nemohl. Nemohl si sundat před Snapem oblečení. Nepoužil kouzlo krásy a teď ho nemohl aplikovat, když tam stál Snape.

„Pottere, pokud nechcete, abych vás právě teď vysvlékl osobně, tak se svlékněte! Ta směs vám vyžere kůži!“ Snape se rozešel k Harrymu.

Bolest se zhoršila, Harry tam jen tak stál, věděl, že nemá na výběr. Odstranil hábit, svetr. Jeho ruce se třásli, když uvolňoval knoflíčky košile. Snape neřekl ani slovo o jizvách na Harryho hrudi, možná si myslel, že jsou důsledkem nějaké nehody. Harry v to doufal.

Snape otevřel lahvičku a začal obsah natírat na Harryho kůži, začal na zádech. Brnělo to, chvíli hřálo a chvíli chladilo. Byl jen rád, že se lektvar nedostal i na nohy a on si tak nemusel sundávat kalhoty. Bylo to tak zvláštní, že ho Snape takhle ošetřoval. Harry si myslel, že ho muž rád ponižuje, ale tohle tomu nenasvědčovalo. Téměř se zdálo jako kdyby- jako kdyby se Snape o Harryho do jisté míry staral, ale to přece nemohla být pravda, ne? On byl jen pravděpodobně ustaraný, co by o něm řekli lidi, kdyby zjistili o té nehodě v lektvarech a o tom, že mi nepomohl.

„Otočte se,“řekl Snape, potom co s Harrym skončil. Harry se otočil, na krátký okamžik se jejich oči setkaly, začervenal se a rychle sklopil oči, zatímco Snape pokračoval v roztírání masti na jeho hrudi. Dotyky se trochu lišily od těch, co Snape používal na záda, byly měkčí a Harry se přistihl, že jeho ruce pozoruje. Nikdy by neřekl, že Snapeovy ruce mohou být tak jemné. Harry se ostře nadechl, cítil v hrudníku neznámý pocit.

„Tak, myslím, že se mi to podařilo zneutralizovat.“ Řekl Snape, jak se vzdálil od Harryho a zazátkoval ampulku. „Měl byste po hodině zajít za madam Pomfreyovou, aby ověřila, že je všechno v pořádku.“

„Dobře, děkuji, pane,“ řekl Harry a doopravdy to tak i myslel. Kdo ví, co by se jinak stalo…

„Oh a Pottere?“ řekl Snape, jak vracel lahvičku na polici.

„Ano, pane?“

„Už nebudete ve dvojici s Longbottomem. Vezměte si vaše věci a pojďte si sednout do první lavice, ať na vás lépe vidím.“

Harry se na Snapea téměř usmál. Nějak mu pomyšlení na to, že na něj Snape bude moci víc dohlížet, nevadilo tak, jak by mělo.

***

Harry nakonec raději madam Pomfreyovou po lektvarech navštívil, pro případ, že by se jí šel Snape ptát. Harry měl dojem, že si to půjde ověřit. Poppy si ho tam nechala, aby si odpočinul a tak zameškal historii a věštění, pravděpodobně toho moc nezameškal. Skoro spal, když uslyšel Snapea a madam Pomfreyovou, jak spolu mluví blízko jeho postele. Zavřel oči a poslouchal.

„Jak mu je, Poppy?“

„Bude v pořádku, Severusi. Byla to nehoda, nemohl jsi nic dělat.“

„To nebyla nehoda, Poppy. Pro jednou Longbottom dělal přesně, co měl.“

„Jak to myslíš, Severusi?“ ptala se lékouzelnice, stejně jako Harry v myšlenkách.

„Každý stůl má na každou lekci svoji poličku s přísadami. Bylo úplně jedno, kdy byl dnes s Potterem ve dvojici, ta nehoda by se stala. Longbottom dělal lektvar správně a přidal správné přísady ve správném pořadí. Co nevěděl, bylo, že přísady někdo vyměnil. Kořen zázvoru byl znečištěný dýmějovým hnisem, takže to vyvolala prudkou reakci.“

Někdo manipuloval s přísadami? Ale kdo?“

„Můj odhad je, že to byla ta samá osoba, která dala chlapcovo jméno do poháru. Musí to být někdo, kdo ví, kde Potter sedává a někdo, kdo měl přístup do třídy, ale nemyslím si, že v brzké době zjistíme, kdo to byl. Je příliš chytrý, odstranil všechny stopy magického podpisu. Víme, že někdo chce Pottera dostat, proto mě Brumbál požádal, abych ho chránil. Ani sem nepomyslel, že bude v mé vlastní třídě v ohrožení!“

„Uklidni se, Severusi, vzbudíš ho,“ řekla mu madam Pomfreyová a Harry se pokoušel srovnat své dýchání. Brumbál požádal Snapea? Aby sledoval Harryho? Dával na něj pozor? Byl Harry považován za takové dítě, které se o sebe nedokáže ani postarat?

On by jim ukázal. On není zbabělec.

***

Později toho večera Cedrik odchytil Harryho při cestě na večeři. Zatáhl ho za jedno z brnění lemujících chodbu u Velké síně. „Harry, jsi v pořádku? Slyšel jsem o tom, co se stalo v lektvarech. Pokoušel jsem se tě navštívit na ošetřovně, ale madam Pomfreyová mě nechtěla pustit.

„Jsem už v pořádku, Cedriku, děkuji. Profesor Snape mě ošetřil před tím, než mě poslal na ošetřovnu. Ale ona trvala na tom, že si musím lehnout a odpočívat. Tak trochu mě obskakovala.“

„Ty za ten povyk stojíš,“ usmíval se Cedrik, jak se nahnul a rychle Harryho políbil. Harry cítil, že všechna ta palčivá bolest, kterou musel vydržet, za ty polibky stála. „Harry, nechtěl by ses se mnou dnes večer sejít?“

„Oh, Cedriku, moc rád bych tě viděl, ale dneska večer nemůžu. Hagrid mě chce vidět, ale co třeba zítra večer?“

„Ano, jistě.“ Řekl Cedrik. Zněl zklamaně a Harry by nejradši svou dnešní návštěvu u Hagrida zrušil, ale ta zpráva přišla od Rona přes Hermionu a jestli mu to Ron vzkázal, i přesto, že s ním nemluví, tak to musí být moc důležité.

„Potom teda zítra.“ Řekl Cedrik, jak ještě jednou políbil Harryho, daleko intenzivněji. Prsty se zabořil do Harryho vlasů, srdce mu tlouklo v jeho hrudi ještě rychleji. Sledoval, jak se Cedrik vydal k aule. Harry měl ještě pár minut pocit, že se vznáší blahem.

Harry se pro sebe šťastně culil ještě u jídla, jak rychle hltal pečené kuře s bramborovou kaší.

„Harry? Co se stalo?“ ptala se Hermiona, pravděpodobně ho ještě nikdy neviděla tak rychle jíst.

„Nic, Hermiono,“ odpověděl Harry.

Ne, nic se nestalo.

Jen si myslel, že se zamiloval.

9. část

„Hagride, ty ses učesal?“ zeptal se Harry, protože viděl pár ulomených zubů od kartáče v jeho vlasech. Dokonce měl na sobě svůj nejlepší hnědý oblek.

„Ano,“ řekl Hagrid a podíval se na Harryho dolů. „Taky bys to mohl občas zkusit.“

Harry neodpověděl. Snažil se zkrotit svoje vlády denně, ale nic nepomáhala. Bylo jedno, co všechno se s nimi snaží udělat, vždy se vše vrátilo na začátek. Žádná změna.

Harry neoplýval zrovna dobrou náladou. Hagrid za ní přišel dokonce po večeři, aby mu připomněl, že se mají o půlnoci sejít. Takže s Cedrikem moc času nestrávil.

Na náladě mu nepřidal ani fakt, že byly v Zapomenutém lese. Hagrid vypadal nervózně, v ruce svíral ne zrovna hezky vyhlížející oranžovou kytku a vypadal, že na něco čeká.

„Hagride, kam jdeme?“ zeptal se Harry. Necítil se tu zrovna dobře a s každou minutou strávenou zde se to spíše zhoršovalo. Po chvíli se ozval podivný zvuk, jako kdyby někde poblíž troubil slon.

Než se Harry pokusil zjistit víc o tom neznámém zvuku, vynořila se před nimi Madam Maxima. Harry si ještě stihl přetáhnout přes hlavu neviditelný plášť, aby ho nezahlédla.

„Agrid, oh, Agrid. Už jsem myslela, že nepřijdete!“ vykřikovala svým vysokým hlasem, vůbec netušící, že je v blízkosti nějaký student. Upírala svoje tmavé oči na Hagrida, který sám zíral na tu obří ženu před sebou s neurčitým výrazem v tváři a rudnoucími tvářemi. Harry z toho nebyl nadšený. Vidět Hagrida, jak se dvoří Madam Maxime, byla věc, bez které by určitě dokázal žít.  

„Copak bych vás mohl zklamat, Olympe?“ pronesl Hagrid. Harry viděl, že jakýsi velký kus něčeho zeleného uvízl Hagridovi mezi zuby. Harry ho nemohl nijak varovat, nebo ho upozornit, ale vypadalo to, že Madam Maxima tomu nevěnuje žádnou pozornost. Hagridovi hygienické zásady pro ni zřejmě nebyli na vrcholu jejích zájmů.

Na výlet do Zapovězeného lesa (vysoké podpatky a večerní šaty) byla vcelku nevhodně oblečena. Harry měl dost důvodů se obávat, že se Madam Maxima zajímá o Hagrida více než by bylo přístupné jemu vědět.

On opravdu, opravdu nechtěl myslet na Hagrida a Madam Maxime v jakémkoliv romantickém nebo sexuálním smyslu, ale jeho mozek ho odmítal poslouchat. Musel se hodně snažit, aby držel tyhle myšlenky na uzdě. Rozhodně nebylo o co stát.

„Tudy,“ řekl Hagrid a nabídl Madam Maxime rámě. Přes rameno mrkl na Harryho, aby mu dal znamení, že je má následovat. Možná se konečně dozví, proč je tu, místo aby tu sledoval, jak se vyvíjí rande mezi Hagridem a Madam Maxime. Proč jinak by ho bral Hagrid sebou?

Celým lesem se nesly všemožné zvuky všemožných stvoření. Od ptáků přes sovy až po zvířata, která Harry nedokázal identifikovat. Čím hlouběji ale zacházeli, tím zřetelnější hluk byl. Za všemi těmi výkřiky a skřehotáním, Harry slyšel i lidské hlasy.

Snad nenašel Hagrid nějakou novou nestvůru, kterou chtěl ukázat Madam Maxime jako poklad?! Prčo pak bral Harryho s sebou?

Před sebou viděl záblesky oranžového světla a cítil žár. Nic z toho nevypadalo vábně a Harry si nebyl jist, jestli se toho chce zúčastnit.

Ty hlasy o něčem diskutovali a Harry si uvědomil, že jeden z nich zná. Charlie Weasley, jeden z Ronových bratrů, kterého Harry poznal o prázdninách. Ale co dělá tady, uprostřed Zapovězeného lesa? Myslel, že pracuje s draky v Rumunsku.

Znovu se objevil záblesk ohně a Harry spatřil důvod toho všeho.

Čtyři nestvůry. Čtyři draci. Čtyři šampióni.

Z toho poznání cítil svoje srdce až v krku. Madam Maxima zamířila blíž, aby lépe viděla.

„Draci?“ zašeptal Harry. Shrnul si plášť z hlavy až na ramena a podíval se na Hagrida. „První úkol jsou draci?“

„Ale no tak, Harry. Jsou to jen nepochopená stvoření,“ řekl Hagrid. Jeden z draků právě málem sežehnul jednoho ze svých trenérů.

„Oh, no jasně,“ souhlasil Harry sarkasticky. „Vždyť to nic není. Jen plivou oheň, protože se s tebou chtějí spřátelit. A co na tom, že se tě pokusí sežrat, je to jen velké nedorozumění. Draci! Draci!“ téměř křičel Harry.

„Někteří lidé je neberou, to ano. Ron dokonce téměř omdlel, když je viděl.“

„Co? Ron byl tady?“

„Ano, jeho bratr pomáhal dostat draky sem z Rumunska, Ron je viděl včera. On ti to neřekl?“

„No,“ řekl Harry otráveně. „Neřekl.“

tohle bylo mnohem horší, než to drama kvůli turnaji. Ron viděl draky a pravděpodobně věděl, že je to první úkol, ale proč to Harrymu neřekl? Mohl mu aspoň naznačit, čemu bude Harry čelit. Ne, neřekl mu ani slovo. Tohle bude trvat dlouho, než Ronovi odpustí, jestli vůbec.

Po chvíli se Harry rozhodl odejít. Nechal Hagrida, který fascinovaně sledoval draky, Madam Maxime mu určitě bude dobrou společnicí. Zřejmě ani nepostřehl, že je Harry pryč.

Harry byl natolik rozladěný draky a Ronovým počínáním, že si nedával pozor kam jde. Zakopl o něco tenkého a natáhl se jak dlouhý tak široký na zem.

Chvíli na to spatřil Karkarova osvětleného měsíčním světlem. V tváři měl téměř vyděšený výraz, jeho oči se s ostražitostí rozhlíželi kolem sebe. Harry si dal ruku před pusu, aby na sebe neupozornil byť třeba jen hlasitějším nádechem. Karkarov se rozhlížel po zemi, jakoby snad hledal psa, nebo jiné zvíře.

„Kdo je tu?“ zeptal se, stále se rozhlížejíc kolem. Harry se snažil být klidný, i když Karkarovova ruka tápala po nepříteli jen pár centimetrů od něj. Neopovážil se byť jen o milimetr pohnout. Nakonec to Karkarov vzdal a vydal se směrem do lesa. Za draky.

To znamená, že tři šampióni už ví, co je čeká. Harry si byl jistý, že jak Karkarov tak Madam Maxime to svým svěřencům prozradí, tak jako to Hagrid řekl jemu. Proč to vlastně Hagrid neřekl i Cedrikovi? Harrymu to nepřipadalo fér a byl odhodlaný to Cedrikovi říct sám, a to ne kvůli jejich vztahu. Šlo mu o to, aby nikdo z nich neměl výhodu. Když to budou vědět všichni, budou si rovni.

Zamířil zpět do hradu. Hlavní brána byla sice zamknutá, ale postraní dveře byli vždy otevřené pro případy urgence, kdyby se někdo potřeboval dostat ven nebo dovnitř. Prošel dveřmi do vstupní haly, kde k jeho překvapení stál profesor Snape a zřejmě na něco čekal.

„Pottere, sundejte si ten plášť a pojďte laskavě se mnou.“

Chvíli Harry přemýšlel, jestli prostě nemá předstírat, že tu není a potichu odejít. Došlo mu, ale že je to marné. Snape zřejmě vždy přesně věděl, kde Harry je.

Harry si sundal plášť z ramenou.

„Moje kancelář. Hned, Pottere,“ řekl Snape. Nedával šanci Harrymu cokoliv namítnout. Musel jít za ním. Vlastně musel skoro utíkat, aby držel se Snapem krok.

Snape otevřel dveře od kabinetu a nechal Harryho vejít první.

„Sedněte si,“ přikázal mu Snape a ukázal na židli. Harry se posadil a zadíval se na desku stolu před sebou. „Pane Pottere, můžete mi laskavě vysvětlit proč jste byl mimo hrad tak pozdě v noci? Měl by jste být, stejně jako ostatní, ve své posteli.“

„Já… já to nemůžu říct,“ odpověděl Harry. Nechtěl dostat Hagrida do problémů.

„Vy… To… Nemůžete… Říct,“ opakoval Snape slova, tak pomalu jak to jen šlo. Jako kdyby mluvil k imbecilovi. „No dobře, pane Pottere, jelikož odmítáte spolupracovat takhle, budete mi tu muset nechat svůj plášť. A samozřejmě každý večer tohoto týdne si budete odpykávat svůj trest. To vás možná naučí poslušnosti a nechodit ven a vystavovat se nebezpečí!“

„Pane, prosím, to nejde, prosím!“ Nemohl dát otcův plášť pryč, prostě nemohl. Stejně tak trávit každý večer trestem. Kdy by se pak viděli s Cedrikem?

„Pottere, jsem vás učitel, autorita. Nemáte na výběr, trest stanovuji já.“

„To není fér!“ hájil se Harry.

„Porušil jste pravidla, Pottere, musíte nést následky. Teď mi dejte ten plášť!“

„Prosím pane, udělám cokoliv, přijmu jakýkoliv jiný trest, ale nechtě mi ten plášť. Je… je po mém otci,“ prosil Harry doufajíc v pochopení.

„Já si zcela uvědomuji komu patřil, Pottere, na tom nezáleží. Dejte mi ho.“ Snape uchopil plášť a po chvíli ho Harry pustil ze svých rukou. Slzy vzteku se mu drali z očí a stékali po tváři. Harry si je rychle střel, aby je Snape neviděl. Byla to jeho jediná památka na otce, na jeho rodinu.

„Můžete jít, Pottere. Váš první trest bude zítra se mnou, v osm hodin večer. Budťe tu včas.“

„Budu, pane,“ řekl Harry.

Když se Harry vrátil do ložnice, našel pod polštářem vzkaz od Cedrika.

Scházel jsi mi. Potkáme se zítra v vstupní hale, v osm večer. Můžeme se po večeři projít kolem jezera.

S láskou, Cedrik

Harry sevřel pěst i s vzkazem. Lehl si do postele, tak jak byl, v oblečení.  Brečel dokud neusnul.

***

Severus neměl v plánu dát plášť Argusu Filchovi, kde obyčejně takové předměty končili. Bylo tu příliš velké riziko, že by se ho Pottere nebo někdo z jeho party pokusili ukrást. Všichni věděli, kde Filchova kancelář sídlí a stačila chvíle nepozornosti.

V případě Snape věděl málokdo, kde co schovává. Své věci a místa, kde je držel si pečlivě hlídal. Míra ztráty byla tedy nulová. Byl si tím víc než jist.

Za dnešní noc toho měl už víc než dost. Nejdřív ta nehoda v lektvarech a pak se ještě Potter potlouká v noci po pozemcích! Člověk by od něj očekával víc obezřetnosti. Zrovna od něj! Zbláznil se snad?

Potter zřejmě netušil o Severusově bdělém dohledu nad jeho počínáním. Severus ale nemohl být všude a dělat Potterovi věčně hlídacího psa.

Jen co se Severus vrátil do svých komnat, nalil do sebe notnou dávku Ohnivé whisky. Do spánku měl sice daleko, přesto cítil, že jeho tělo už by si přálo ulehnout. Potterův plášť hodil přes židli, takhle ho bude mít pořád na očích. Když se na něj podíval, vybavily se mu momenty, kdy ho Pottere a jeho přátelé dokonale ponížili. To s sebou neslo jiné, ne přiliš pěkné vzpomínky.

Severus neměl ve zvyku procházet se starými věcmi, málokdy se ponořil tak hluboko, aby strávil hodiny nad uvažováním věcí, které už nezmění. Občas to ale bylo nutné. Připomínal si tak proč dělal, co dělal.

Jeho otec vždy říkal: Pomsta je jídlo, které je nejlépe servírovat za studena.

10. část

Harry přišel další ráno pozdě na snídani, měl neklidný spánek. Takže se se Cedrikem viděl až po snídani. Musel se protlačit přes dva mrzimorský, kteří mu zatarasili vstup na dvorek ukazujíce mu jejich odznaky. Jen naprostou silou vůle je nezačaroval.

Cedrik ležel na jedné z kamenných laviček kolem dvora, hlavu položenou v chlapcově klíně, který ho zkoušel ze starověkých run. Harry se cítil, jako by ho někdo polil ledovou vodou. Způsob, jak se Cedrik choval k tomu chlapci, se zdál být tak důvěrný. Kolem nich stála skupinka Cedrikových přátel, kteří se začali smát, když viděli blížícího se Harryho.

„Hej, Cedriku,“volal jeden z chlapců. „Máš tu přítele!“ chechtal se jako blázen. Další z chlapců volal Harryho jménu. Cedrik se vzpřímil tak rychle, jakoby dostal ránu elektrických proudem.

„Harry!“ zavolal a Harrymu se zdálo, že to zní trochu vinně.

„Můžu s tebou na chvíli mluvit?“ ptal se Harry a díval se na chlapce, který měl ještě před chvílí v klíně Cedrikovu hlavu. „ O samotě?“

„Jasně.“ Řekl Cedrik, vstál a šel s Harrym dál od ostatních. „ Harry, co se stalo? Je něco špatně?“

„Jsou to draci.“

„Co?“

„První úkol jsou draci.“

„Jsi si jistý?“

Harry pozvedl obočí a Cedrik přikývl hlavou. „Promiň, to byla hloupá otázka. Je to trochu překvapující, nikdy sem draka ani neviděl. Ostatní to taky ví?“

„Ano.“

„Díky, že jsi mi to řekl, Harry. Nemusel jsi.“

„Co? Ovšem, že musel! Ostatní to ví, nemohl jsem tě nechat jít a čelit jim bez přípravy.“

Nějaký Cedrikův kamarád na něj zavolal, smál se a ukazoval na svůj odznak. Cedrik zrudnul: „Podívej, Harry, já jsem jim říkal, aby je nenosili.“

„Zapomeň na to,“řekl Harry a už chtěl odcházet, když se jeho zlost dostala až na povrch. Sice si slíbil, že se nezeptá, ale…

„Kdo byl ten kluk?“ požadoval Harry.

„Jaký kluk?“

„Ten, v jehož klíně jsi ležel!“ Harry na něj skoro ječel, chtěl si do něčeho bouchnout.

Cedrik se usmál, což Harryho ještě víc naštvalo. „Jmenuje se Clive, je to můj bratranec.“

„Tvůj bratranec? Takže ty a on…“ Harry mával kolem sebe rukama.

„Bože, ne! Harry, snad bys nežárlil, nebo ano?“

„A co kdyby jo?“ řekl Harry, ruce si zkřížil na hrudi a našpulil rty.

„Jsi tak sladký.“ Usmíval se Cedrik.

„Já nejsem holka!“ odsekl Harry, znova se naježil.

„Promiň, ale, Harry, nemáš žádný důvod žárlit. Proč bych měl chtít někoho jiného, když mám tebe? Dostal jsi můj vzkaz minulou noc?“ ptal se Cedrik, poslední slova šeptal.

„Ano, ale Cedriku, nemůžu přijít. Mám celý týden trest se Snapem.“

„Oh, a co setkání u oběda?“

„Dobře,“ odsouhlasil Harry. Pak zahlédl Rona se Seamusem. „Počkej,“ řekl Harry, rozešel se k nim a odchytil Rona.

„Víš, že jsi pitomec?“ pustil se Harry do bývalého přítele. Nezajímalo ho, že je poslouchá většina školy.

„Myslíš?“ ptal se Ron mrzutě.

„Já to vím.“ Odpověděl Harry, myslel na draky.

„Ještě něco?“

„Ano. Jen- nechoď mi na oči!“ zařval Harry a obrátil se k Cedrikovi, ale Malfoy, Crabbe a Goyle mu zastoupili cestu.

„Proč jsi tak napjatý, Potter?“ zlomyslně se usmíval Malfoy. „ Vsadil jsem se se svým otcem. Myslí si, že v tom turnaji nepřežiješ ani deset minut. Já s ním nesouhlasím. Myslím si, že ani pět!“ Malfoy se začal smát a většina studentů kolem se přidala. Mezi nimi i Ron, to už bylo příliš.

„Je mi fuk, co si tvůj posraný otec myslí, Malfoy!!!“ křičel Harry. „Jen proto, že má peníze si myslí, že si může dělat, co chce! Je protivný a krutý a patetický. Myslíte si, že jste něco lepšího jen proto, že máte čistou krev!“

„Lepší než malý nečistý bastard jako ty!“ mračil se Malfoy. „Nebo ti o tom ještě neřekli?“

Harry vytáhl hůlku a provedl kouzlo ještě před tím, než o tom dokázal uvažovat. Malfoy křičel, krev mu tekla z nosu, ale Harry toho ani nemohl litovat. Otočil se na podpatku a cítil, jak mu něco zasvištělo kolem ucha.

„Oh, to ne, hochu!“ přicházel k nim pošuk Moody.

„Omlouvám se.“ Řekl Harry, předpokládal, že byla na místě, za to, co udělal.

„Ne ty, on!“ řekl Moody, směřujíc hůlkou na Malfoy. „ Pokoušel se proklít někoho, kdo byl otočený zády. Zbabělec!“

V dalším okamžiku tam místo Malfoy byla bílá fretka.

***

„Oh, viděl jsi jak se Malfoy tvářil, když ho vrátil zpátky?“ znova se smál Cedrik. Lehnul si na trávu u jednoho z bukových stromů. „ Jen stěží můžu uvěřit tomu, že to Moody udělal!“

„Ano,“ řekl rozšklebený Harry. Harry dostal napomenutí od McGonagallové, ale i tak to mělo cenu, sledovat ho jako lasičku.

Cedrik poprosil domácí skřítky o jídlo a ti mu dali celý piknikový koš. Polovina listopadu nebyla zrovna nejlepší doba na piknik, ale počasí nebylo moc chladné. Zahalení v pláštích a šátcích usrkávali rajskou polévku, jedli pečené brambory a kuře. Dokonce dostali pár kousků čokoládového dortu.

Harry se na něj ostýchavě usmíval, jak jedli koláč, vzpomínaje na jejich rande u madam Pacinkové. Zdálo se, že Cedrik si stál za tím, aby Harry snědl všechno, co před něj dal. Harry si tuhle pozornost vychutnával.

Harry zívnul, skoro si zapomněl dát ruku před ústa.

"Jsi unavený?" ptal se Cedrik znepokojeně.

"Moc jsem toho minulou noc nenaspal."řekl Harry. Pokrčil rameny. "Noční můry." Začínal si zvykat ne čím dál menší přísun spánku, ale moc to pro něj dobré nebylo. Madam Pomfreyová by mu pravděpodobně dala nějaký lektvar na bezesný spánek, kdyby se jí zeptal. Ale ona by ho bombardovala otázkami, jenže on nebyl připravený někomu říkat o jeho snech. Nebyly jen z toho neznámého domu, ale i nadávek svých příbuzných a Harry opravdu nechtěl, aby to kdokoliv věděl.

"Tady," řekl Cedrik, napřímil se a zády opřel o strom. Rozevřel plášť a ruce. "Máme ještě přes půl hodiny, než skončí oběd. Proč si nezdřímneš? Opři se o moje rameno."

Harry na něj zůstal zírat. Několikrát se políbili, ale spát na Cedrikově rameni? To se zdálo být ještě důvěrnější než líbání, ale Harry byl unavený a tohle nebylo to samé, jako kdyby spolu spali v posteli. Usmál se, přisunul se k Cedrikovi a opřel si hlavu o jeho rameno. Cedrik zabalil ruce kolem Harryho pasu a dal mu pusu do vlasů.

"Slib, že mě vzbudíš." říkal Harry nervózně, nechtěl už víc trestů, byl po škole se Snapem a byl napomenut McGonagallovou, to pro jeden den stačilo. Víčka už mu sklesla, cítil se pohodlně a bezpečně v Cedrikových rukách. Unášel se ve svých snech, o Moodym a posezení s ním, o jeho Kulovém blesku. Někdo s ním mírně zatřásl.

„Harry, už poprvé zvonilo.“ Třásl s ním někdo. Harry se vzbudil a pohlédl do Cedrikových očí. Cedrik na něj chvilku strnule hleděl, potom zaútočil na jeho rty a políbil ho. Harrymu se v žaludku rozlil příjemný pocit. „Co máš teď za hodinu?“ ptal se nakonec Cedrik.

„Věštění,“ řekl Harry. „A ty?“

„Lektvary. Radši bych měl jít, Harry. Nebo budu mít s tebou trest, za to, že jsem se zpozdil!“

„Bylo by to tak hrozné?“ ptal se Harry s malým zlomyslným úsměvem, jak si olízl rty.

„Harry! Nech toho, já opravdu musím jít!“

„Co? Já jsem nic nedělal.“ Řekl Harry nevinně.

Cedrik neodpověděl, přitiskl svoje tělo k Harrymu a políbil ho. Jeho ruce se zdály být všude, v Harryho vlasech, na zádech, bocích, břiše, ale nedovolil si je dát níž než na Harryho pas. Cedrikův jazyk neústupně tlačil na Harryho rty, které se pootevřely. Byl to neočekávaný pocit, Harry cítil, jak mu teplo proudí níž, kolem břicha a ještě níž. Ztvrdnul, Cedrik zasténal a to byl zvuk, který Harryho probudil.

To bylo příliš brzy, moc brzy. Harry rukama odtlačil Cedrika, otočil hlavu. Tváře mu planuly. „Dost,“ prosil Harry trochu roztřeseným hlasem. Všiml si toho Cedrik? Zpozoroval Cedrik, jak byl Harry tvrdý? Harry se cítil zahanbeně, snažil se kontrolovat. Vyvedlo ho to z míry.

„Promiň, Harry.“ Řekl Cedrik hladě jeho vlasy. „Nechtěl jsem, aby se to vymklo z rukou.“

„Ne, nic se nestalo.“ Řekl Harry. „Přestal jsi, když jsem tě o to požádal.“

„Ale já chci, abys mi slíbil, že řekneš, pokud se ti něco nebude líbit, Harry. Omlouvám se, že jsem na to šel moc rychle.“

„Ne, to je v pořádku.“ Řekl Harry. Cítil se teď mnohem líp a jeho tělo se uklidnilo. Ano, Harry si to občas dělal sám a těšilo ho to. Ale nebyl si jistý, jestli je připravený na to, aby se ho takto dotýkal někdo jiný. To všechno ho dost strašilo a zajímal se, jak to dělali jiní lidé. Jak se přenesli přes tenhle strach, tuhle nervozitu. Snad to bylo s přibývajícím věkem snazší.

Po druhé zazvonilo a oni věděli, že už musí jít. „Zítra znova na oběd?“ ptal se Cedik a s úsměvem pomohl Harrymu na nohy.

„Skvělé!“ řekl Harry.

Šli zpátky k hradu, držíc se za ruky a Harry se vůbec nestaral, jestli se na ně někdo dívá. Cedrik byl s ním, s ním a Harrymu bylo úplně jedno, co si myslí zbytek školy. Hlavně, že měl Cedrika.

11. část

,,Diggory, po hodině tu počkejte,“ štěkl na něj Snape  v hodině pokročilých lektvarů. Cedrik se na něj zmateně podíval. Jeho lektvar vypadal v pořádku a ani nepřišel pozdě, i když byl předtím s Harrym. Možná by se mohl víc soustředit, nedalo mu ale a musel pořád myslet na Harryho reakci ohledně důvěrností.

Cedrik uklidil svoje přísady, umyl kotlík, položil svůj lektvar před Snape na stůl a v tichosti čekal, až ostatní studenti opustí třídu. Snape stále něco škrtal v nějaké eseji a nevypadalo to, že by zaregistroval čekajícího Cedrika.

,,Pane? Chtěl jste se mnou mluvit?“ promluvil Cedrik a Snape se na něj po chvíli opravdu podíval.

,,Kolují tu zvěsti,“ ušklíbl se Snape, stoupl si a začal přecházet po místnosti, jako kdyby tu věc, kterou mu chce sdělit, nemohl říct z židle. ,,Zvěsti o vás a panu Potterovi.“

,,Zvěsti, pane? Jaký druh zvěstí to má být?“

,,Že vy ten Potterovic kluk udržujete intimní vztah.“ Cedirk zůstal jako přikovaný. ,,Je Vám doufám jasné, že pan Potter není plnoletý. Doufám, že na to dbáte!“ Snape na něj téměř vrčel. ,,A jako takový je pod ochranou nejen ministerstva kouzel, ale i této školy. Hádám, že tušíte, jaké jsou tresty za odnětí kouzelníkova panenství hrubou silou, pane Diggory?!“

,,Jak se opovažujete obvinit mě z takových věcí?!“ vyštěkl Cedrik. Vřdyť ten člověk ho v podstatě obviňoval z Harryho znásilnění, nebo snad jakoby se k tomu teprve chystal. ,,Nedělali jsme nic špatného!“

,,Já jsem vás viděl, pane Diggory, včera v noci za hradním brněním. Předpokládám, že takhle se nelíbáte s každým koho potkáte, že ne?“

,,No, tak jsme se líbali,“ přiznal Cedrik. ,,Ale tak to dělá každý pár!“

,,Víte moc dobře, že moc kouzelnice není nijak spojena s ztrátou jejího panenství, u čaroděje je to jinak, pane Diggory. Řekněte, budete vy ten vyvolený, který naplní Potterův potenciál?“ (pozn. Ve smyslu, zda to bude on, kdo ho zbaví nevinnosti, čímž by Harry dovršil moci)

Cedrik zrudl až po kořínky vlasů.

,,Nemyslím si, že tohle by vás mělo zajímat, pane,“ zdůraznil mu. Byl sice jeho profesor, ale do jeho soukromého života neměl, co strkat nos.

,,Naopak, pane Diggory, je to moje věc, když vidím staršího studenta sápat se po mladším. On vás obdivuje, vzhlíží k vám, prakticky vás zbožňuje, určitě to pro vás nebude žádný problém, ne?“

,,Ne! Ne dokud…“

,,Dokud co?“ Cedrik chtěl tenhle směšný rozhovor ukončit. Nejen proto, že mu to začalo být nepříjemné, ale spěchal na další hodinu. Možná když mu všechno vyklopí, propustí ho.

,,Slíbil jsem to, dobře? Že nebudu s nikým… dokud jsem svázaný.“

,,Chcete říct, že jste pořád pa-„

,,Ano,“ přerušil ho Cedrik, dřív než to Snape stačil doříct celé. Nepotřeboval to hláskovat. Už tak měl plné zuby svých přátel, kteří si ho dobírali, že je ještě v sedmnácti panic. Dost, že to musel říct zrovna profesoru Snapeovi.

Cedrik byl dobrý čaroděj, pořád ale neměl svoji plnou moc, jak si proboha mohl myslet, že by bažil po té Harryho.

,,Pak se omlouvám za nedorozumění,“ řekl Snape. Cedrik myslel, že snad špatně slyšel. Snape se omlouvil? A navíc ještě studentovi? ,,Moje zdroje byly ne zrovna dobře informované. Ale vy jistě chápete, že jsem si to musel ověřit.“

,,Ano, pane. Dáváte pozor na Harryho.“

,,Jako na všechny studenty,“ řekl Snape, ale Cedrik mu nevěřil ani na okamžik. Snape byl jemu a Harrymu téměř v patách, vzpomeneme-li si na jejich první randě. Ale proč? Byl snad jeho osobní strážce? Bylo zřejmě, že po Harrym někdo jde. Cedrik něvěřil, navzdory vlivu jeho Mzrzimorských spolužáků, že by Harry vhodil svoje jméno do poháru sám.

Cedrik se nemohl dočkat, až celá tahle věc s Turnajem bude za nimi.

***

Harry dorazil do sklepení deset minut před začátkem trestu. Ne že by si snad myslel, že to na Snapea nějak zapůsobí, ale horší by bylo, kdyby přišel později.

Dveře učebny lektvarů byly zavřeny, normálně by šel Harry dál, ale teď raději zaklepal.

Dveře se otevřeli sami od sebe, třída však byla prázdná. Harry však zahlédl stín a předpokládal, že je to Snape přecházející v laboratoři. Jakmile Harry vstoupil do třídy, Snape vyšel ven s čímsi v ruce. Vypadalo to odporně, jakýsi zelený sliz, který vypadal, že za chvíli sám odpochoduje ze třídy.Odporný pohled.

,,Ach, Potter, dobře,“ řekl Snape a posadil se ke stolu. ,,Váš trest pro tento týden bude, aby jste uklidil ve třídě. Lavice, kotle, podlahu a nádobí. Vše samozřejmě bez magie.“

,,Ano, pane,“ řekl Harry. Normálně dostával za úkol krájet ingredience, které Harry k smrti nesnášel. Samozřejmě to nikdy neudělal dobře a Snapeovi neunikla sebemenší chybička. A teď úklid? Mudlovská činnost. To zvládne, má dost praxe od svého strýce.

Jediná pozitivní věc na tom šíleném úklidu byla, že držela jeho mysl od Turnaje a prvního úkolu. Každý večer Harry cídil kotle, kartáčoval podlahy, čistil stoly, vše bez magie. Vždy po práci, padl Harry do postele a usnul během vteřiny. I noční můry ho opustily. Týden trestu s Snapeem, byl týden, kdy se nejlíp vyspal za poslední měsíc.

Harry vídal Cedrika každý den, na obědě, jednou si dokonce znovu udělali piknik. Každý den si povídali víc a víc a většinou zakončili společný čas několika polibky. Cedrik nechtěl zajít dál a zbytečně tak Harryho rozrušit. Pověstí se po škole šířilo už dost. Co ale Cedrika překvapilo, bylo, že Snape chtěl s Harrym mluvit.

Snape požádal Harryho, aby se posadil, zatímco on něco hledal v skladu. Harry se snažil marně přijít na něco, co udělal špatně. Piknikem s Cedrikem přece neporušoval žádná pravidla. Neměl dokonce ani svůj neviditelný plášť nebo Pobertův plánek.

Snape konečně dokončil svou práci a posadil se naproti Harrymu.

,,Potter, jsem rád, že jste během svého trestu pracoval tak pilně a to bez stížností. Myslím, že jsem třídu nezažil čistší.“ Harry naprázdno otevřel ústa. Snape ho právě pochválil? ,,Pane?

,,Tohle není trest, spíš dobrovolná činnost, ale rád bych, abyste v tom pokračovali, pane Potter. Bez magie, která by mohla poškodit některé pomůcky, je to občas těžké.“ Harry na něj nemohl přestat zírat. ,,Já… myslel jsem, že můj trest je uklidit zde po mudlovském způsobu. Bez magie. Neuvědomil jsem si, že kouzla se nesmějí použít z takových důvodů. To je…“ Harry se zarazil. S Cedrikem o svých trestech u Dursleyových už mluvil, ale Snape?

,,Jistě chápete, proč tomu tak je. Koneckonců máte dost zkušeností s tím, když se pokazí lektvar.“

,,Ano, pane,“ řekl Harry.

,,Takže, co říkáte na můj návrh, Pottere? M0co času vám to nezabere a jistě se to bude hodit z univerzitního hlediska.“ (pozn. Co se týče univerzit v Británii a Americe, dobrovolné činnosti a kroužky jsou na přihlášce hodně důležité)

,,Aha.“ To Harryho nenapadlo. ,,Jak často?“ Harry rozhodně nechtěl trávit každou noc v lektvarech, i když by mu to pomohl lépe spát.

,,Dvakrát do týdne by mělo stačit. Nebojte, i tak budete mít dost času na svého… na Cedrika Diggoriho.“

,,Vy o tom víte, pane?“ Harry maličko zrudnul.

,,Pottere, pochybuji, že je na této škole někdo, kdo o vašem románku neví. Nicméně jsem povinen vás upozornit, že je Diggoriho povinností složit v červenci OVCE. Doufám tedy, že vaše romance nebude příliš zasahovat do jeho studia.“

,,Ano, pane, já…“ řekl Harry.  ,,Ehm… ten úklid. Udělám to, pane.“

,,Dobře, budu vás čekat v pondělí v osm hodin.“

,,Děkuji, pane,“ řekl Harry, vstal a chystal se odejít.

,,Pottere?“

,,Ano, pane?“

,,Navzdory tomu, co k panu Diggorymu cítíte, nenechte ho dělat něco, co sám nechcete. Nenechte se nuti pod nátlakem.“

,,To by Cedrik nikdy neudělal!“ zasyčel Harry. Co se o to Snape stará? Nic mu do toho není. ,,Nejste můj otec!“

,,A děkuji za to Merlinovi. Ne, váš otec vskutku nejsem. Ale jako profesor jsem zodpovědný za každého studenta tady. Dal jsem vám radu, zda ji uposlechnete, je jen na vás. Neočekávám, že byste si vy mladí vzali z těchto rad nějaké ponaučení nebo je snad uposlechli. Přesto je zde fakt, že učitele mají více zkušeností, jak v magii, tak v životě. Nemám pravdu?“ Snape vypadal, že ho řeč vyčerpala.

,,Promiňte, pane, že jsem na vás křičel,“ omluvil se Harry tiše. Bylo to zřejmě poprvé, co se takhle Snapeovi omlouval. ,,Jen jsem chtěl říct, že Cedrik takový není.“

,,Věřím, že máte pravdu, pane Pottere,“ řekl Snape a díval se přitom Harrymu zpříma do očí. Bylo to znepokojující a Harry musel odvrátit pohled. ,,Náš pan Diggory je příliš čestný, nemyslíte?“

,,Ano,“ souhlasil Harry.

***

Den před Turnajem se konalo focení pro Denního věštce, kterého se účastnil jak Harry, tak ostatní šampióni. Harry byl zrovna na lektvarech a chudák Colin byl ten, který Snapeovi sdělil tuto zprávu.  Snape tím přirozeně nebyl potěšen a Harryho propouštěl s nevolí.

Harry sám z toho nadšený nebyl, ale nálada se mu hned zlepšila, když uviděl Cedrika.

Ještě před focením jim byly zkontrolovány hůlky, zda je s nimi vše v pořádku.

Harryho překvapila informace o hůlce Fleur, která v ní měla vlas z víly. Bylo jasné, že je sama aspoň z části víla. Harry se nemohl dočkat až to poví Ronovi, pak si uvědomil, že spolu nemluví. Škoda.

Pak přišlo na řadu focení. Fleur sedící na židli a ostatní stojící za ní.

,,Rita Holoubsková,“ představila se jim žena v odporně zelených šatech s blond vlasy. ,,Tak kdo půjde jako první?“ zauvažovala. ,,Ať zjistím, co se skrývá za těmi kadeřemi,“ řekla a čechrala přitom Cedrikovi vlasy, jako malému klukovi. Harry se neubránil úsměvu. Cedrik mu úsměv oplatil. Harry cítil, že ten úsměv patří jenom jemu.

,,Co takhle začít od nejmladšího?“ navrhla Rita, než chňapla po Harrym a odtáhla ho pryč.

12. část

„Harry Jamesi Potter, kam si myslíš, že jdeš?“ požadovala vysvětlení madam Pomfreyová. Někdy by pacienti s takovou ostražitostí ani nepočítali. Harry sotva položil jednu nohu na podlahu před tím, než zdravotnice k němu přišla s lektvarem v ruce. Bolelo ho rameno, bolest se šířila celou rukou. Mohl s ní sotva hýbat. Tupá bolest mu pulzovala v hlavě a cítil jako by jeho tvář a kůže byly oškrábané struhadlem.

Na pravé ruce měl připojenou kapačku, které stála za závěsem. Kovová tyč stála stranou od postele, visel na ní pytlík s čirou tekutinou.

„Cedrik, kde je Cedrik?“ zaskřehotal Harry. Krk ho bolel a měl v něm sucho. Cítil se, jako by polykal písek.

„Pan Diggory byl propuštěn před týdnem, tak jako ostatní soutěžící. Vy jste byl celý týden v bezvědomí! Vraťte se do postele, hned!“ Tón vrchní sestry nestrpěl žádné námitky a Harry se stejně necítil ve své kůži. Cítil, že má nohy z rosolu, jakoby v nich neměl ani žádné kosti.

„Klíč? Nedostal jsem klíč?" ptal se Harry vrchní sestry, která ho hůlkou kontrolovala.

„Ještě nesmíš mluvit, Harry, tvoje hlasivky jsou poškozené. Budeš muset ještě brát tyhle lektvary, než se plně obnoví. Draci! Draci!“ zvolala, rozhazovala rukama ve vzduchu a mumlala něco o neschopných idiotech. Ví, jak jsou draci nebezpeční? O několik chvil později se vrátila s kapsou plnou lektvarů.

Madam Pomfreyová vyprázdnila svoje kapsy a lektvary položila vedle dvou lahví, které tam již leželi. Všechny lahve byly z čirého skla, ale každý lektvar měl jinou barvu, červený, žlutý, zelený, purpurový, šedý, modrý, bílý a růžový. Jako první mu podala zelený.

„Tenhle zklidní tvůj krk, pak jsou tu nějaké hojivé lektvar a vyživovací, protože jsem tě nemohla celý týden krmit přes kapačky.“ Kývla hlavou ke kovové tyči. Harry skoro řekl, že by mu vůbec nevadilo týden nedostat najíst, protože byl zvyklí od Dursleyovích. Ale nechtěl o tom mluvit.

Madam Pomfreyová ho sledovala zatím co pil všechny lektvary a přikývla v uspokojení. „Dobře, chceš dnes nějakou snídani, Harry? Ale ne nic těžkého, možná nějakou ovesnou kaši nebo tousty?“

Harry přikývl. Navzdory výživným lektvarům a kapačkám měl hlad. Zamával před ní svojí rukou ptajíce, jestli by mu to už mohla odstranit.

„Ne, ještě ne, Harry. Jsi moc dehydratovaný, potřebuji do tebe dostat co nejvíce vody a tohle je nejlepší způsob. Ale taky na snídani musíš vypít celý džbán šťávy.“

„Al-“ otevřel pusu, ale její pohled ho zastavil a slova radši spolkl. Zavřel pusu a ona se na něj jen souhlasně usmála, předtím než si otřepala hábit a odešla pryč. Harry ležel na zádech, bylo pro něj těžké se pohnout, ale věděl, že nebude schopný snídat vleže. Bojoval s tím, se posadit. Normálně to byl tak neskutečně snadný úkol, ale teď ho zaplavila vlna bolesti, jen se pohnul. Trvalo mu to déle, než čekal, ale nakonec byl schopný si sednout a opřít se zády o polštář.

Všiml si na stole u postele velkého zlatého vejce. Musí získat ten klíč. Ale Harry si toho o něm moc nepamatoval. Cítil se trochu zmateně, ale bolest naštěstí už po lektvarech madam Pomfreyové ustupovala. Dobře, byly pravděpodobně Snapeovy, ale Harry musel připustit, že ten muž ví, co dělá. Cítil se už o dost líp, ale ještě ne tak dobře, aby mohl opustit ošetřovnu. Na to se cítil ještě trochu slabý.

Po tom, co snědl většinu snídaně se ho madam Pomfreyová snažila přemluvit, aby snědl ještě zbývající dva toasty. Už měl ale přeci čtyři a cítil se plný. Nenáviděl, když mu lidé říkali, kolik by toho měl sníst. Harry toho snědl vždycky míň než ostatní.

Madam Pomfreyová odnesla jeho snídani. „Cítíš se na návštěvu, Harry? Je tu jeden mladík, který sem chodil každé ráno a chtěl tě vidět.“

Cedrik! Rozzářil se Harry a přikývl. Ošetřovatelka odešla a Harry si zkoušel prsty učesat vlasy, ale kapačky mu to dost stěžovaly, takže to nakonec vzdal. Cedrik si stejně bude dělat jen stěží starosti o to, jak vypadal, když sem chodil každý den.

Ta návštěva nebyl Cedrik. Byl to Ron.

Byl to velmi nesmělý Ron, který donesl Harrymu krabičku čokoládových žabek. Madam Pomfreyová byla ještě nablízku a Harry věděl, že by neměl mluvit, i když měl spoustu otázek. Proto na Rona vyslal jen zvědavý pohled.

„Dobře, dobře, vím, že jsem se choval jako idiot.“ Řekl Ron. Jeho obličej byl skoro stejně červený jako jeho vlasy, dělajíc tak jeho oči ještě modřejší. „Ale Harry, já jsem se o tebe tak bál, když si stál před tím drakem.“

Harry jen pozvedl obočí.

„Já vím, že jsem ti to měl říct dřív, ale nevěděl jsem jak. Nedokázal jsem jen tak přijít a zeptat se tě, jestli se budeme znova kamarádit, tak jsem řekl Hermioně, aby ti řekla, že Seamus řekl Deanovi, že od Parvati slyšel, že tě hledá Hagrid. Ale byl jsem to já. Myslel jsem, že bychom to mohli urovnat.“

Harry si nemohl pomoct, ale musel se smát. Což nebylo moc dobré pro jeho hlasivky. Madam Pomfreyová se na ně otočila s nesouhlasným pohledem.

„Rone, kdo na světě na tohle mohl dojít?“ zašeptal Harry, doufajíc, že to madam Pomfreyová neslyšela.

„Pane, Pottere, jestli chcete mluvit a tak ničit všechny účinky lektvarů, tak vám nepovolím vůbec žádné návštěvy!“

„Promiň, Harry,“ řekl Ron. „Podívej, choval jsem se jako totální blbec. Připouštím, že jsem žárlil. Myslel jsem, že jsi přišel na to, jak dát do Poháru své jméno. Ale, Harry, po tom úkolu je mi jasné, že jsi to neudělal ty. Nedal jsi tam své jméno!“

Harry otevřel ústa, aby něco řekl, ale madam Pomfreyová na to byla už připravená a podala mu několik pergamenů a brk.

ŽE TI TO TRVALO!!! Naškrábal Harry zlomyslně, že Ron to sotva přečetl. Jeho tvář už natolik vybledla, že na ní byly vidět pihy.

„Tak-takže ty už se se mnou nechceš kamarádit?“ řekl tiše Ron. Harry něco načmáral a podal mu to.

Ovšem, že chci, ale myslím, že jsi byl blbec! Bolelo mě, Rone, že jsi mi nevěřil.

„Já se opravdu omlouvám, Harry. Myslím si, že jsem věděl, že mi nelžeš. Ale nebyl jsem schopný si to si to přiznat. Už jsi otevřel klíč?“ Ron přešel na druhou stranu a pohladil vejce. Harry kývl hlavou jeho směrem a nastavil ruce.

Ron Harrymu podal do rukou vejce a Harry si všiml rýhy, která rozdělovala vejce na dvě části. Sevřel ho za obě části. Harry si pamatoval, že mu pan Skrk říkal, že uvnitř byl klíč. Oddělil ty dvě části od sebe a vejce mu spadlo do klína, jak se místností ozýval strašný křik. Ron a madam Pomfreyová si rychle zacpali uši a Harry hned vejce zavřel. Dokonce, i když bylo zavřené, ještě se mu v uších rozléhal ten hrozný zvuk.

„Co to k čertu bylo?“ zavolal Ron.

„Nevím,“ řekl Harry. „Ale souvisí to s dalším úkolem.“

***

Zdálo se, že se drak uvolnil z řetězů a šel po Harrym, který byl pak ošklivě popálený z jeho dechu. Z toho důvodu ho pálila kůže, měl zlomenou levou lopatku a drak mu skoro rozdrtil ocasem průdušky. Jeho hlas a paže už byly daleko lepší, ale popáleniny se dlouho holily i navzdory mnoha lektvarům.

Bylo to tak o čtrnáct dní později, co se probral, když ho přišla navštívit profesorka McGonagallová a vysvětlit mu věci kolem Vánočního plesu.

„Musím se někoho ptát?“ zaskřípal Harry, přál si, aby jeho hlasivky byly ještě na tolik poškozený, že by s ní o tom nemusel mluvit.

„Ano, Potter, to je ples, bude se tam tančit, to si jistě uvědomujete, ne?“

„A-ehm-profesorko, bude v pořádku, když se zeptám Cedrika?“

„Obávám se, že ne, Pottere. Někdo jiný bude skvělý.“

„Oh, myslíte tím, že chlapci se nemůžou ptát chlapců? Je tak nějaké pravidlo o tom?“

„Ne! Co vás k tomu přivedlo? Ne, Pottere, jde jen o to, že Cedrik je jedním ze šampiónů, proto s ním nemůžete jít. Pořád zapomínám na to, že jste byl vychováván mudly a máte od nich jisté předpojaté názory. Můžete tam jít s kým chcete, jen pokud to nebude další šampión. V kouzelnickém světě nejsou žádné zákazy vztahů lidem stejného pohlaví, Pottere.“

Harry zčervenal a McGonagallová zúžila na něj oči. „Pottere, vy a Diggory, vy jste nebyli…dělali spolu něco?“

„Um, jen se líbali, paní.“

„Právě teď jsem si uvědomila, Pottere. Byl jste vychováván mudly a tak vám pravděpodobně nikdo neříkal jak je pro kouzelníka důležité udržet si svou neposkvrněnost až do doby, kdy přijde správný čas, že?“

Harry potřásl hlavou, ochotný jít zase klidně do postele a polykat ty odporné lektvary, jen nechtěl mít sexuální výchovu s profesorkou McGonagallovou.

„Jen řeknu příště profesoru Snapeovy ať o tom s vámi promluví.“ Řekla McGonagallová a Harry si pomyslel, že to je snad ještě horší. Jak o tom mohl mluvit se Snapem?

„Profesor Snape?“ reptal Harry.

„Ano, vždycky poučuje všechny Zmijozely, když nastoupí do Bradavic. Možná je na čase, aby to dělali i jiné koleje, vzhledem kolik je tu studentů z mudlovských rodin. Ale nyní je on jediný, kdo má na tohle alespoň nějakou kvalifikaci.“

Harry si nemohl představit, jak se někdo můžu Snapea ptát na otázky týkající se sexu.

„Um..“ řekl Harry.

„Dobře,“ řekla profesorka McGonagallová. „Řeknu mu, že po večeři za ním přijdete.“

Ano, přesně tohle bylo Harryho přání.

13. část

Severus chtěl původně žádost Minervy zamítnout, ale zabránila mu v tom přítomnost Albuse ve sborovně. Jak došlo na řeč diskuze mezi ním a Potterem, zajiskřily mu oči. Severus to svým způsobem chápal, Albusovi na chlapci záleželo. V případě Pottera byla důležité, aby pochopil jak jeho neposkvrněnost důležitá. Je nutné, aby plně pochopil podstatu spojení jeho moci a ztráty nevinnosti a že se tak musí stát s tím správným člověkem. Ředitel se na něj díval s takovou vážností, že Severus mohl jen kývnout.

Takže teď seděl tady, na ošetřovně vedle postele, na které byl Potter. Chystal se mu vysvětlit to, co jeho Zmijozelští věděli dávno předtím, než nastoupili do Bradavic.

Kolem Pottera se toho teď spoustu dělo. Kromě faktu, že po něm jde zřejmě nějaký vrah. Po tom, co splnil čtvrtý úkol, se většina školy otočila, čelme vzad a podporovala jak Diggoryho tak Pottera. I odznaky se zdálo, zmizely, jen pár Zmijozelských se jich odmítalo vzdát. Ty šlo ale lehce ignorovat.

Pak tu samozřejmě bylo proroctví. Chlapec o něm sám moc nevěděl, tak jako Albus a Severus. Ani jeden nemůže žít, zatímco ten druhý zůstává naživu. Zdálo se, že osudem Pottera je opravdu Voldemorta sprovodit ze světa jednou pro vždy. Stejně tak bylo jasné, že Voldemort se vrátí a bude se bránit. Quirrell, deník… to vše bylo jen na odvedení pozornosti, než získá hmotné tělo.

Teď měl ještě navíc Potter přítele, staršího přítel. Ten mohl kdykoliv přejít od pouhého polibku a doteku k něčemu většímu. Proto tu byl Severus, aby ho varoval.

Potter seděl opřený o polštář, na jedné straně obličeje obvazy, aby se mu rány lépe hojily. Samozřejmě s malou nápomocí Severusových lektvarů, ty nikdy nezklamaly.

Potter byl oblečený v pruhovaném pyžamu ošetřovny s rukou zavěšenou v šátku. Severus si včera všiml, že si ji při letu za drakem zranil.

„Pottere, předpokládám, že víte, proč jsem tu?!“ Ještě ani nezačali a on už se cítil nepříjemně. Severus se nadechl a představil si, že je ve třídě.

„Ehm… chcete se mnou mluvit o-o-" Chlapec odvrátil svou tvář skrývaje tak jak se červená. Je dobře, že se stydí o takovýhle věcech mluvit. V podstatě tak dával najevo, že na to není připraven ani po jiných stránkách. Možná, že tahle konverzace nebude zas tak potřebná.

„Sexuální výchova, dalo by se říct, Pottere." Chlapec zčervenal ještě víc, je-li to možné, a jeho ruce svírali přikrývku. „Profesorka McGonagallová je toho dojmu, že jelikož jste vyrůstal mezi mudly, nejste plně obeznámen s našimi… tradicemi ohledně téhle věci. Než půjdeme dál, co víte o sexuálních záležitostech, Pottere?"

„Ehm - já vím o dětech, co muž a žena dělají, když…“

„Velmi dobře. A řekněte mi, už jste se sám sebe někdy dotkl?"

„Cože?!" vyprskal Potter. „Na to se mě nemůžete ptát!"

"Ujišťuji vás, že je to naprosto relevantní k této diskusi."

"Ach. Dobře, ano, možná že někdy." Ruměnec na jeho tváři se ještě víc prohloubil a Severus přemýšlel, jestli by neměl uvrhnout na pokoj ochlazovací kouzlo. I on sám se necítil zrovna dvakrát dobře.

„Už máte emise?" Ano, to je ono, čím víc pojmů, tím lépe se bude cítit. I v těhle případech se může vyjadřovat jako dospělý, aniž by se musel cítit nepohodlně.

"Emise, pane?" Chlapec vypadal nechápavě.

"Emise neboli ejakulace." vyštěkl.

"Ne," řekl chlapec a snažil se vyhnout očnímu kontaktu s Severusem. V podstatě trpěl.

Takže se zdálo, že i přes pohublost a malou výšky, je Potter zcela v pořádku, po sexuální stránce. Zoufale se snažil nemyslet na to, jak se chlapec sám sebe dotýká, ale šlo tomu těžko zabránit. V téhle situaci to bylo ale i omluvitelné "Pane?" ozval se chlapec poněkud nervózně.

„Kouzelnice a čarodějové jsou zcela odlišní, Potter a nemyslím tím jenom pohlavím. Moc kouzelnice sídlí v jejím krevním oběhu. Jakmile tedy kouzelnice prožije svoji první menstruaci, je to zároveň i moment, kdy nabude plné moci. To je pravděpodobně důvod, zda jste si toho všiml, že dívky ve vaší třídy jsou v kouzlení mnohem lepší, než chlapci stejného věku. Pro čaroděje je to jinak, jejich síla spočívá v něčem jiném, v jejich semeně… Sperma, "dodal, když viděl chlapcovu zmatenou tvář.

"Ach," chlapcovi oči a ústa se rozšířili překvapením.

"Je to tak, Pottere. Čaroděj nikdy nemůže nabýt své plné moci, pokud je stále panic. Buď že on přijde uvnitř jiné osoby nebo ona v něm. A to z vlastní vůle! Je důležité počkat, až nastane ten správný čas, na správnou osobu. Víte, co je to znásilnění, Pottere? "

"Ano, pane. Když nechcete mít sex a druhá osoba vás nutí tak jako tak."

"Čaroděj, který se vzdává svého panictví ochotně a správné osobě, okamžitě přijde ke své plné moci. To může být pro systém docela šok, a proto je důležité mít milujícího partner, v případě potřeby pomoci. Nicméně, pro oběti znásilnění je to jiné, jejich síla se projeví, to ano, ale protože to byl akt znásilnění, a nikoli lásky, jejich moc bude ukradená násilníkem a čaroděj nebude nikdy tak silný, aby dokázal používat hůlku."

„To je hrozné!" vykřikl Potter. „Ztratí svoji magickou moc, protože je někdo nutil?"

„Ztratí svůj potenciál být tak mocní, jak je jim předurčeno, ano."

„Tak proto je důležité, abychom počkali na tu správnou osobu. Děkuju, že jste mi to řekl, pane. Vůbec jsem to netušil."

„Není zač. Máte nějaké otázky?“

„Hm, řekl jste, že čaroděj buďto přijde uvnitř někoho nebo naopak – jak se to dělá?" Teď to byl Severus, kdo zčervenal.

„Existují pouze dvě možnosti pohlavního styku, které umožní ztrátu nevinnosti, a to buď vaginální, nebo anální styk." Zatímco doteď se Potter povětšinou červenal, když tohle zaslechl, zbledl. „Pottere, jste v pořádku?" Tohle zřejmě chlapce hodně šokovali, tedy soudě podle toho výrazu. Už chodil s Diggorym nějaký ten týden a neměl ponětí, jak to dva muži dělají?

„Jsem v pořádku, pane," řekl stoicky. „Tak - takže s něčím tam… to znamená, že už muž není panic?

„Ne něco, pane Pottere. Penis. A musí dojít k ejakulaci."

„Oh, oh dobře," povzdechl. Po té si se položil na polštář. Hned na to sebou bolestivě cukl.

„Dnes večer poupravím složení lektvarů a mastí na popáleniny, snad bude fungovat lépe.“

„Děkuji vám, pane," řekl Potter, zavřel oči, jako kdyby si přál být sám.

Severus přivolal acciem několik knih a brožur, které používal při sexuální výchově Zmijozelů a nechal na stolu u jeho postele.

„Ty by Vám měly odpovědět na jakékoliv další dotazy, Pottere. Pokud potřebujete něco vysvětlit, neváhejte se zeptat paní Pomfreyová, jsem si jistý, že ráda pomůže. Dobrou noc."

„Dobrou noc, pane," řekl Potter, oči stále zavřené.

***

„Harry, děláš si legraci, že?" ušklíbl se Cedric, když později ten navštívil Harryho. „Snape si s tebou povídal o sexu?“

„Ach Bože," zasténal Harry. „Bylo to hrozné. Nikdy v životě jsem se necítil tak trapně. Cedriku, on říkal… jak to dělají dva muži. Že jeden je vzadu… a uvnitř… je to pravda?"

„Ach, Harry. To tě trápí? Myslíš si, že bych to s tebou chtěl teď dělat?“

„No… možná,“ odpověděl Harry nejistě.

„Harry, je ti čtrnáct. Možná jsem pomyslel na to, že jednou bychom mohli, ale… já sám jsem to ještě nedělal. Slíbil jsem rodičům, že počkám na toho pravého. Nechci se splést. Nemusíš se bát, vím, co prožíváš."

„Ach. To jsem nevěděl. Byl bys radši, kdybychom o tom už nemluvili?“

„Spolu můžeme mluvit o čemkoliv, Harry, nevadí mi to. Takže ty a Ron?"

„Znovu jsme si promluvili."

„To je dobře. Je důležité mít po svém boku kamarády. Takže mu nevadí, že spolu chodíme ven a tak?“

„Ne. Řekl, že mu to nevadí, hlavně že jsem šťastný. A já jsem šťastný, Cedricu, s tebou jsem opravdu šťastný," usmál se Harry nesměle a naklonil se k Cedricovi pro krátký, měkký polibek. „Jen bych si přál odsud vypadnout. Připadá mi, jako bych tu byl už celou věčnost.“

„Říkala vám paní profesorka McGonagallová o Vánočním plese?"

„Ano, ale Pomfreyová neví, jestli se to té doby stihne všechno zahojit."

„Harry, víš že bych tam šel s tebou, kdyby to šlo?"

„Já vím, Cedricu, jen nevím komu říct. Už ses rozhodl, koho pozveš?“

„Už jsem požádal Cho Changovou," řekl Cedric a pokrčil rameny. Harry cítil, jak mu svírá srdce.

"Cho Changovou, ale -? Ty nemáš rád holky, že ne?" ujistil se Harry. Dostal strach z toho, že s ním je to jen experiment.

„Ne, nemám rád holky. Jsme jen přátelé. Nebo mám raději pozvat chlapce?“ Harry zavrtěl hlavou. Dívat se na Cedrika, jak tančí s jiným klukem… raději ne. „Mimochodem, přemýšlel jsem, jak ti udělat radost,“ řekl Cedric a acciem přivolal kus pergamenu. Podal ho Harry, trochu se mu přitom třásly ruce.

„Co je to?"

„Dárek pro tebe. Ode mne."

Harry začal zkoumat pergamen. Byla to malba. Obraz Harryho, jak spí, stočený do klubíčka v nebelvírské věži. Dokonce i celkem dobře otipoval odstín záclon. Skoro to vypadalo, jako by byl ve věži. Jeho brýle ležely na nočním stolku a jeho vlasy byly rozcuchané. Viděl sám sebe očima Cedrika. S láskou.

„Ach, Cedricu! To je krása!" zavzlykal Harry a vrhl se Cedrikovu do náruče.

„Jen jsem kreslil, co vidím, Harry,“ řekl Cedric. „Jsi krásný a já tě miluju, Harry Pottere.“

Harryho srdce se prudce rozbušilo pod návalem štěstí z vyznání, nemohl skoro mluvit. Ne nahlas. Zatím ne. To co se právě stalo, byla křehká věc a Harry to nechtěl jinak narušit. Nechtě rozbít tento kouzelný okamžik. Nechtě udělat nic, co by jejich vztah poškodilo.

14. část

Severus stál v sále a pozoroval dění kolem. V ruce svíral punč, kterého se co chvíli napil. Když spatřil mladého Weasleyho, málem se udusil. Co to měl proboha na sobě? Vypadal jako nějaká zkažená cukrovinka s krajkami navíc. Mělo to hroznou kaštanovou barvu a Weasley v tom vypadal až příliš nezdravě. Celou tuhle maškarádu, ale nesl velmi statečně. Jeho obětí byla jedna z dvojčat Patilových, i když Severus nepoznal, která konkrétně. Bylo těžké je rozeznat.

Druhá z dvojčat chyběla, to znamenalo, že musí být s jedním z šampiónů. Hermiona Grangerová také chyběla, ta bude zřejmě s Potterem. Ušlechtilost sama.

Orchestr ladil svoje nástroje, i když Severusovým uším to znělo jako škrábání dvaceti koček o plech. Severus nesnášel kočky všech tvarů a barev. Minervu v její kočičí podobě nevyjímaje. Bylo na nich něco, co ho odpuzovalo.

O několik okamžiků později začala hrát hudba naplno a hlavní dveře se začali otvírat. Do sálu začal proudit špalíček šampiónů a jejich partnerek, či partnerů. Severuse překvapil doprovod Viktora Kruma, do nějž byla zavěšená Hermiona Grangerová. To vzbudilo u mnoha dívek žárlivé šeptání.

„Proč je proboha s ní? Vždyť je tak ošklivá!“

„Zřejmě na něj použila Nápoj lásky, jinak to snad ani není možné!“

Severus ignoroval to mumlání, nemohl si nevšimnout, že jí to dnes slušelo, ne že by ji Severus pokládal za atraktivní ženu, ale dnes rozhodně nebyla ta šedá myš schovávající se za knihy. Koneckonců Viktor Krum na ni mohl oči nechat a zcela ignoroval svět kolem.

Fleur Delacour měla jako doprovod jednoho Havraspárského hráče famfrpálu. Za nimi šel Cedric Diggory s Cho Changovou. Ta dívka měla celkem nadání pro lektvary, ale až příliš se nechávala rozptylovat.  

Na řadu přišla druhá z dvojčat a Severus se nemusel ani dívat, věděl, že jde s Potterem. Ale tohle nebyl Harry Potter, kterého znal. Za prvé jeho oblečení bylo vkusné a padlo mu velmi dobře. Bílá košile, černý oblek a zelené vyšívání, které krásně podtrhovalo barvu jeho očí. Chlapec vypadal o trochu vyšší než normálně, nebo to možná bylo tím oblečením. Vypadal v tom natolik dobře, až se z toho Severusovi obracel žaludek. Nebylo mu špatně, bylo to až skoro příjemné.

Na jednou do sebe kopl zbytek punče. Všiml si, že ho Moody podivně pozoruje.

Patilová elegantně vklouzla před Pottera a oba zaujali svoje místo na parketě. Byli od něj kousek, takže Severus cítil dívčin parfém. Moc pronikavé. Severus měl sto chutí to z ní na místě spláchnout. Naproti tomu Potter byl… svěží, možná to bylo kolínskou. Byl cítit lehce jako jablka, což mohl být zřejmě jeho šampón. Vzpomněl si, že na ošetřovně z něj cítil citrón.

Severus se otřepal. Proboha, jeho začínalo zajímat, jak ten spratek voní!

Harry byl konečně celkem v pořádku, Kouzla a lektvary ho daly dostatečně do pořádku. Dokonce se vrátil do vyučování dříve, než kdo předpokládal.

Severus si nalil další punč a dlouze se napil. Snažil se ignorovat palčivou bolest na jeho levém předloktí.

***

Harry ještě nikdy netančil, sice se to učili, ale jakmile začala hrát hudba, všechno se mu vypařilo a on nevěděl, co dělat. Parvati umístila jeho ruce kolem svého pasu a snažil se ho vést. Harry sotva stíhal, téměř neustále ji šlapal na nohy.

Jakmile tanec skončil, rázně odkráčela pryč, aby se posadila a nechala odpočinout pošlapané nohy.

Harry stál uprostřed tanečního parketu a cítil se jako totální idiot. Cítil na zádech pohledy ostatních.

Zamířil ke stolu, kde seděla Parvati, ale nepromluvil na ni. Chvíli na to odkráčela tancovat s nějakým Krásnohůlským chlapcem. Ron a Padma už také seděli u stejného stolu. Ron vypadal stejně sklesle, jako se cítil Harry.

„Půjdeme vůbec tančit?“ zeptala se Padma.

„Ne,“ zamumlal Ron. Padma se na něj zamračila a odkráčela pryč. Ron si říkal, že je nikdy nepochopí.

Harryho oči hledaly Cedrika, který ještě stále tančil s Cho. Dívka se na něj mile usmívala, zřejmě se jí velmi líbil. Harryho žaludek sevřela žárlivost. To on měl tancovat s Cedrike, ne Cho. Vztekle praštil pěstí do stolu.

„Co ta dělá s Krumem?“ ozval se náhle Ron s mírně zvýšeným hlasem. Harry se podíval na taneční parket, kde měli zřejmě Hermiona a Viktor dost napilno. „Vždyť ani netančí. Vlastně by toho ani nebyli schopni.“

Chvíli je pozorovali, než si jich Hermiona všimla a zamířila k nim. Spadla na nejbližší židli, zatímco Krum někam odešel.

„Je tu horko, že?“ řekla Hermona. „Viktor mi šel pro pití, dáte si taky?“

Harry už chtěl souhlasit, když ho přerušil Ron. „Ne. Nechceme se připojit k tobě a Viktorovi a tomu, co vy dva děláte. Jak se můžeš tahat s nepřítelem?! Zřejmě si dáváte noční dostaveníčko v knihovně, že?!“

„Jak se opovažuješ!“ vykřikla Hermiona. „Jestli si tohle myslíš, jsi ten největší blbec pod sluncem.“ Hermiona neměla daleko do pláče, když běžela pryč.

„Rone, co to do tebe vjelo?“

„Nic, zapomeň na to,“ řekl Ron a také odešel. Harry zůstal sám, přejíc si, aby už tahle noc skončila.

***

Severus si všiml, jak sklíčeně Potter vypadal. Seděl tam sám, jak opuštěné štěně, bez těch svých dvou přátel. Cedric Diggory byl nedaleko u mísy s punčem. Cho Changová tančila s někým z Kruvalu.

„Požádejte ho o tanec,“ zašeptal tiše Severus. Diggory se otočil.

„Pane?“

„Pottera, požádejte ho o tanec,“ opakoval Severus. „Nebo se tu hodláte oba dva trápit po zbytek večera?“

„Profesorka McGonagallová-“

„Nic tím neporušujete. Je to jen tanec, ne? Teď běžte a požádejte toho chlapce o tanec, než to udělá někdo jiný.“

Diggory se usmál. „Děkuji Vám, pane.“

***

Harry zíral na podlahu a přemýšlel, co za kouzlo bylo použito k vytvoření ledovky na podlaze, aniž by klouzala. Oči mu padly na černé boty. Zvedl hlavu a spatřil šedé oči svého přítele.

„Cedriku!“ Nedokázal, a ani se nesnažil, skrývat svoje nadšení.

Cedrik se sklonil, chytil Harryho za pravou ruku a políbil ji.

„Mohu tě požádat o tanec?“ zeptal se Cedrik. Harrymu se rozbušilo srdce.

„Ano, moc ráda!“ vykřikl Harry a nechal se vést Cedrikem na parket. Tanec s Cedrikem byl jiný než s Parvati. Cedrik byl vyšší a Harry si mohl opřít svoji hlavu o Cedrikovu hruď. Ačkoliv odtrhnout se od Cedrikových očí bylo těžké. Byl tak krásný a teď tu byl s ním.

Když hudba skončila, Cedrik chytil Harryho silněji kolem pasu a vášnivě ho políbil. Bylo mu jedno, kolik je kolem lidí, a že na ně všichni zírají. Ani Harry nevšímal hrobové ticha, které zavládlo. Byl v šoku. Byla ta to nejromantičtější věc, co zažil. Oplácel Cedrikovi polibky a nechal se hýčkat Cedrikovým silným objetím.

„Nepůjdeme se na chvíli projít, Harry?“ zašeptal Harrymu do ucha a vedl ho ke dveřím. Harry se zachvěl, ačkoliv chladem to nebyl. Kývl. Byl v sedmém nebi.

15. část

Stejně jako Velká síň, tak i školní pozemky byly vyzdobeny u příležitosti Vánočního plesu. Holé stromy pokryté námrazou měly větve ověnčeny stovkami blikajících pestrobarevných světýlek. Rošty každých pár metrů cesty pomáhaly bojovat s chladem, a všechny kamenné lavičky na nádvoří byly zakouzleny magickou sprchou okvětních lístků růží.

Cedrik vedl Harryho k jedné z laviček, poté se posadili a dlouhou dobu se navzájem mlčky pozorovaly. Harry vlastně ani nevěděl, co by měl říct, po tak nádherném tanci a ještě nádhernějším polibku, doufal v další polibky do konce večera. Měl rád líbání, miloval líbání se Cedrikem, než se tak stalo, mysle si, že líbání je něco, co chlapci dělají, jen aby byly jejich přítelkyně šťastné, a sami z toho nic nemají. Harrymu se otevřely oči k faktu, že líbání je zábavná činnost, i když jste kluk.

Cedrik se na lavičce přisunul o něco blíž k Harrymu, až se jejich stehna dotýkala, pak Cedrik natáhl ruku a ještě než ho políbil, propletl své prsty jeden po druhém s Harryho. Harry vzhlédl na Cedrika a usmál se, Cedrikovi oči svítily v odrážejícím se světle. Netrvalo příliš dlouho a Cedrik sklonil hlavu a jemně přitiskl své rty na Harryho. Harry si pomyslel, jak se v líbání zlepšuje, měl větší praxi a užíval si to!

Cedrik kolem něj ovinul paže a prohloubil polibek, přes hábit hladil jeho záda. Harry si uvědomil, že mu mysl zabloudila k myšlence – jaké by to bylo Cedrikovi doteky cítit na své kůži. Tato myšlenka vyvolala vlnu vzrušení přímo v jeho rozkroku. Harry zasténal Cedrikovi do úst a ovinul mu paže kolem těla. Cedrik se jemně dobýval svým jazykem do Harryho úst, chvíli trvalo, než pochopil, co má dělat a pootevřel ústa. Když se jejich jazyky poprvé dotkly, Harry málem spadl z lavičky. Bylo to jako by dostal ránu elektrickým proudem nebo tak něco, bylo to tak intenzivní. Kroutil se na lavičce a nemohl přestat naříkat, měl nepříjemně těsno v kalhotách.

Harryho sténání zaniklo v Cedrikových ústech, Cedrik uchopil Harryho hlavu a líbal ho jako topící se člověk, pro kterého je Harry vzduchem. Poté se Cedrik odtáhl, lapal po dechu a opřel si hlavu o Harryho rameno.

„Ach, Harry,“ zasténal a pokračoval jemným sáním Harryho holé kůže těsně nad límečkem, a rukama přejížděl přes košili po Harryho trupu. Když stiskl jeho bradavku, Harry se na lavičce propnul jako luk.

„Cedriku!“ zakvílel, rukama se chytl cedrikových vlasů, který okusoval, lízal a sál jeho krk, jako by to byla velká lahůdka. Cedrik zaváhal, když se pravou rukou blížil k Harryho kravatě, podíval se na něj a zeptal se.

„Je to v pořádku?“ řekl tiše Cedrik. Harry přikývl, nebyl si jistý, jestli by ho nezradil hlas. Cedrik nerozvázal kravatu kouzlem, ale svýma rukama a pak pokračoval prvními třemi knoflíky Harryho košile. Harry nervózně polkl, ale druhého chlapce nezastavil. O chvíli později, veškeré Harryho uvažování ustalo, ve stejný okamžik totiž ucítil Cedrikovi ruce na své holé kůži.

Cedrik prsty lehce přejížděl po kůži, zjistil, že je jemná na dotyk, nebylo těžké uhodnout, jestli už tam je nebo ne. Rukama hledal Harryho bradavky, a ještě to současně vylepšoval polibky na Harryho krku. Harry se ztrácel v opojném oparu, měl závrať, a jak se zdálo, všechna krev se mu usadila v rozkroku, v údu mu cukalo, věděl, že kdyby byl sám v posteli, musel by si pomoct sám mnohem dřív než nyní. Bylo to tak bolestivé, ale nechtěl se sám sebe dotýkat před Cedrikem, nechtěl druhého chlapce upozornit na fakt, že byl nesnesitelně a skutečně bolestně vzrušený.

„Můžu se tě dotknout, Harry?“ zašeptal Cedrik, posunul ruku dolů k Harryho pasu a položil ji tam, ale Harry věděl, že to není tam, kam myslel. Harry ucítil bodnutí v rozkroku a mravenčení v podbřišku. Zdálo se, že si toho Cedrik všimnul.

„Prosím, Ó, Bože, prosím!“ kňoural Harry, slova skoro vzlykal. Nikdy předtím nebyl tak dlouho vzrušený, aniž by se udělal.

Cedrik se narovnal. „Posaď se mi na klín.“

Harry si sedl Cedrikovi na klín a objal ho. Zabořil hlavu do Cedrikova ramena, tváře mu hořely a srdce mu v hrudi bilo jako splašené. Jedna Cedrikova ruka ho utěšovala a druhá byla zaneprázdněna tápáním po zipu od jeho kalhot. Zvuk jeho rozepínajícího se zipu zazněl velmi hlasitě do zimní noci, ale ta úleva, když byl konečně uvolněn z těsných kalhot, způsobila, že se nemohl ubránit vzdychnutí.

Cedrikova ruka vklouzla dovnitř a začala mu třít jeho velké Y (:-D), v tu chvíli Harryho napadlo, že si opravdu potřebuje koupit nové spodní prádlo a ne se spoléhat na oblečení z druhé ruky od Dursleyových. Bylo to tak trapné, hrozné slipy, ale Cedrik neřekl o oblečení ani slovo, dál masíroval Harryho a šeptal mu do ucha konejšivá slůvka.

Harry se už déle nemohl udržet, aby svými boky nevítal tlak Cedrikovi ruky, byl čím dál blíž vyvrcholení, moc nezbývalo. Cedrik se ponořil do Harryho spodního prádla a sevřel mu penis po celé jeho délce. Harry skoro kvílel, bylo to poprvé, co měl jeho penis někdo k ruce, hodně se to lišilo od jeho vlastních doteků.

Cedrikova ruka byla nejen větší, ale také mnohem zkušenější, dělala spoustu maličkostí, které Harryho nikdy předtím nenapadly, jako kroužit prstem kolem špičky a pak použít kapičky jako lubrikant, když sevřel Harryho penis do pěsti a přejížděl nahoru a dolů, tvrdě. Harry přirážel do Cedrikovy ruky a cítil brnění ve svých varlatech, znamenalo to, že bude už brzy.

Cedrik nebyl daleko vyvrcholení, tlačil své boky na Harryho stehna a Harry cítil jak je tvrdý i přes dvě vrstvy oblečení.

Rychleji a rychleji ho třela Cedrikova ruka a Harry cítil, jak ještě víc tvrdne.

Najednou Cedrik vykřikl a zakousl se Harrymu do krku. „Harry! Oh, pro Merlina Harry!“ naříkal Cedrik, chvěl se mu na těle a Harry ucítil vlhkost prosakující oběma vrstvami šatů. Ach, Bože. Cedrik se udělal z tohohle, právě z tohohle. Z toho že ho líbal, dotýkal se ho a najednou Harry ucítil závrať. „ Padám!“ křičel v panice, pochopil jaké to je, když se chystáte každým okamžikem jít skočit z útesu a nemáte koště.

„Ššš, Harry, mám tě, nenechám tě spadnout,“ zašeptal Cedrik, sevřel ruku kolem Harryho penisu ještě pevněji a zrychlil tempo. „Uvolni se, už to bude. Pojď, Harry, pojď za mnou. Prosím.“

Bylo to, prosím udělej se. Celé Harryho tělo se zmítalo a měl pocit jako by jeho duše byla vytažena z jeho bolavého pulzujícího penisu. Bože, Cedrik se ho dotýkal, líbal jeho krk a Harry se cítil na okamžik někde jinde, mimo své tělo, ten pocit byl tak nový, tak jiný, než když se sebe dotýkal sám.

„ACH! Ach! Cedriku! Cedriku!“ vykřikl Harry, když z něj vystříkly první kapky, některé vystříkly na jeho oblečení, některé na Cedrikovi ruce a dokonce jich pár přistálo Cedrikovi na tváři. „Omlouvám se, Oh, Proboha, Moc se omlouvám!“vzlykal Harry a snažil se je setřít z Cedrikova obličeje.

„No tak, Harry, to je v pořádku,“ řekl Cedrik a setřel kapičku svým prstem, který pak dal do úst a celý dočista olízal. Harry na něj zíral. „Chutnáš skvěle, Harry,“ řekl Cedrik a sklonil se, jakoby ho chtěl políbit. „Chceš taky ochutnat?“

„Ehm,“ sice byl ještě otřesený svým silným vyvrcholením, ale stejně si vůbec nebyl jistý, jestli chce ochutnat sám sebe. Copak to lidé dělají?

„Promiň, Harry, nemusíš to dělat. Pořád zapomínám jak je to všechno pro tebe nové. Až budeš mít chuť,“ ušklíbl se Cedrik.

Chvíli byli potichu a lapali po dechu.

„Jsi v pořádku, Harry? Nezašel jsem příliš daleko?“

„Proboha to ne!“opověděl Harry. „Bylo to nádherné, Kdyby si chtěl, možná – možná, někdy; mohl bych se dotýkat já tebe?“

„Myslím, že bychom mohli zkusit něco takového,“ usmál se Cedrik a políbil Harryho na tvář.

Zdálky uslyšeli hlasy, rychle se snažili upravit, použili na sebe navzájem čistící a osvěžující kouzla a Harry si rychle oblékal své oblečení. Stydlivě se usmál na Cedrika, který mu zapnul zip u kalhot.

První hlas byl k nerozeznání, ale alespoň jeden z nich Harry poznal, Snape, křik a strhávání kolejních bodů párům, které chytili někde jinde na nádvoří. Ten druhý hlas, už věděl, kdo to byl, Karkarov.

„Víš, co to znamená stejně dobře jako já Severusi!“ zasyčel ředitel Kruvalu. „Je to znamení!“

„Tak uteč, stejně jsi zbabělec. Vždycky jsi byl, Karkarove. Ale já zůstanu v Bradavicích.“

Dva muži zahnuli za roh, ušli pár kroků, když uviděli Cedrika a Harryho jak sedí na lavičce. „Diggory, už je dávno po zákazu vycházení, ples již dávno skončil. Doprovoďte pana Pottera zpátky na kolej a pak jděte na svou vlastní!“

„Ano, pane,“ řekl Cedrik, vstal a počkal, až udělá Harry to samé.

***

Severus sledoval s jistými obavami, jak ti dva studenti odcházejí, kolik toho slyšeli? Oba od sebe seděli v úctyhodné vzdálenosti, jakoby spolu právě mluvili, na rozdíl od některých párů vyrušených dnešní večer. Opravdu neměl potřebu vidět co Roger Davies a Fleur Delacour dělají! Byl to zázrak, že nezůstal psychicky poznamenaný na celý život. Nezapomínejme, Diggory a Potter vypadali trochu provinile, když je profesor načapal. Že by se stalo dnes v noci víc než jen rozhovor? Severus zavrtěl hlavou, ne, jeho monitorující kouzlo by ho upozornilo, kdyby byl Potter, nebo dokonce jeho panenství v nebezpečí. Chlapec o tom nevěděl. Měl by si s ním promluvit, o některých věcech nemusí ředitele informovat.

Severus nebyl blázen, měl podezření, že má Brumbál něco v plánu, nebo někoho, viděl to řediteli na očích, když mluvili o tom, zda se Harry drží s těmi správnými lidmi. Chce si hrát Brumbál na ochránce? Třebaže se to tak nezdálo, Severus si myslel, že Diggory by mohl být tou nejlepší osobou. Nebylo o tom pochyb, zavzpomínal, viděl, jak spolu tančí, Diggory a Potter dva zamilovaní, jen slepý by to neviděl. Dva zamilovaní kouzelníci, co víc si mohl Brumbál přát pro chlapcovo poprvé?

Severus zavrtěl hlavou, jeho myšlenky se pohybovaly víc a víc kolem Potterova milostného života, nechtěl, aby se tím jeho myšlenky zaobíraly i nadále.

Karkarov naštvaně odkráčel a Severus strávil další půlhodiny vyháněním zamilovaných párů roztroušených po nádvoří. Dobrý bože, vypadalo to, že je ples jako afrodiziakum, nebo tak něco, i Hagrid dělal po většinu večera oči na madam Maxime a Severus netoužil vidět v jednom z výklenků na chodbě Minervu a Brumbála chichotající se jak puberťáci. Hlava mu tepala a těšil se ze sebraných bodů každého studenta, kterého našel. Kupodivu, žádného z jeho malých hadů nechytil a uvědomil si, že jsou asi chytřejší a své malé schůzky pořádají, až když věděli o místě, kde učitelé nebudou hlídat. Je to víc než pravděpodobné, že Zmijozelové měli pletky ve svých ložnicích nebo ve Zmijozelské společenské místnosti.

Musel zatleskat nad jejich mazaností.

***

Cedrik ležel v posteli, nespal, nemohl přestat myslet na večer s Harrym. Bože, ty polibky, doteky, sténání, jak se svíjel a kroutil na jeho klíně. Tyto vzpomínky ho opět vzrušily, jeho erekce byla patrná i přes povlečení. Sakra, nemůže jít spát, dokud s tím něco neudělá.

Cedrik vsunul ruku pod pokrývku a pak do svých šortek, sevřel se svou pěstí. Představoval si, jak se ho dotýká Harryho ruka, jak mu Harry tiše vzdychá do ucha. Jak to udělal Harrymu. Jak to udělal sobě. Na Harryho šel pomalu, škádlil ho a líbilo se mu to, jestli si dobře vzpomínal Harry je čtrnáctiletý. Rychle a nenápadně pod dekou, udělat se co nejrychleji a tak tiše, jak jen je to možné, aby vás ostatní kamarádi v ložnici neslyšeli.

Cedrikův penis rozhodl pro dnešní noc za něj, sotva se ho dotkl a orgasmus se rozlil celým jeho tělem, počínaje prsty u nohou a pokračujíce v hojných proudech přes penis, skoro stejně jako hodinu předtím. Ležel a s velkým úsměvem na tváři lapal po dechu. Bože, pouhé myšlenky na Harryho byly tak vzrušující. Nikdy před tím se s nikým tak necítil.

Cedrik na sebe použil čistící kouzlo, otočil se na bok a usínal.

Oh, sakra. Zapomněl říct Harrymu o nápovědě od Moodyho týkající se prefektské koupelny.

16. část

Bylo to několik týdnů po Vánocích. Harry zrovna dokončil úklid ve třídě, když Snape vyšel ze svého skladu. On sám trávil svůj čas úklidem svého soukromého skladu. Zeptal se i Harryho, jestli by mu nepomohl.

Harryho nabídka překvapila. Nikdy by neřekl, že Snape dovolí byť se jen přiblížit k jeho skladu, kde bylo tolik drahých a vzácných věcí. Vzpomněl si, jak odsud Hermiona v druhém ročníku odnesla bez dovolení kůži z Hřímala.

Když Harry vstoupil do skladu, pochopil, proč tu Snape tráví tolik času. Už na první pohled to bylo prostě složité. Věci tu nebyly jen seřazeně abecedně. Byly tu oddíly. Například zvíře, kde se vše třídilo podle toho, jestli to byl savec, ryba, hmyz a tak dále. Pak rostliny, byliny, keře a jiné. Samozřejmě i nerosty, různé minerály a kovy. Vše tu mělo svoje místo. Nemohli jste tu dvě různé věci jen tak postavit vedle sebe. Stejný řád, který vládl tady, platil i u vaření lektvarů. Dvě ingredience nesprávně přidané by mohli mít nepěkné účinky. Stejně tak se to týkalo i uskladnění ingrediencí.

Nejednou mu Snape strhl body za podobně zmařené pokusy.

Polovinu z věcí Harry ani neznal a tak se pořád ptal Snapea, i když se cítil trochu nesvůj. Trochu se obával, že z tolika otázek profesorovi dojde trpělivost a seřve ho. Vypadalo to ale, že mu Harryho nevědomost nevadí. Zřejmě to bylo lepší, než kdyby následně udělal chybu a něco vyhodil do povětří.

Harry už přicházel do učebny lektvarů jistější. Už se naučil, jak zacházet s látkami a i lektvary, teď chápal lépe.

Zrovna držel v ruce sklenici a snažil se rozluštit Snapeův rukopis. Bylo to zelené a slizké, vypadalo to jako krysí ocas nebo něco takového.

„Ehm, pane?“ řekl Harry. „Žaberník. Je to rostlina nebo zvíře?“

Snape se na něj upřeně zadíval, s elegantně pozvednutým obočím. „Z názvu je to myslím dosti patrně, ne, Pottere?“

„No, plevel, asi nějaký druh květiny?“

„Správně. Tak proč ho tam nezatřídíte?“

„No, vypadá tak trochu, jakoby se svíjel,“ řekl a znovu se zahleděl na sklenici.

„Svíjel?“ zopakoval Snape a zamířil za Harrym. „To by rozhodně dělat neměl. Může se maximálně nechat unášet proudem vody, ale rozhodně by se neměl pohybovat zcela sám od sebe.“ Snape se natáhl po sklenici a Harry byl víc než ochotný mu ji vydat. Jakmile se sklenice dotkla Snapeovi ruky, muž zbledl a obrátil se k Harrymu.

„Harry, u krbu je letaxový prášek, jdi přímo do ředitelovy kanceláře.“

„Pane, co se děje?“ zeptal se Harry.

„Jste hluchý, chlapče? Jsi do ředitelovy kanceláře, hned!“

Harry udělal, co mu bylo nařízeno, ale nedalo mu to. Pořád mu znělo v hlavě, jak mu Snape řekl Harry… a chlapče.

***

K výbuchu došlo téměř okamžitě, jakmile Harry vstoupil do krbu. Výbuch ho vymrštil na perský koberec v kanceláři profesora Brumbála.

Harry se s pomocí profesora Brumbála a profesorky McGonagallové postavil na nohy a otočil se ke krbu.

Snape! Snape byl na druhém konci, když to vybuchlo.

„Harry, co se stalo?“ zeptala se profesorka a vedla Harryho ke křeslu.

„Já nevím. Profesor Snape mě poslal pryč. Pořád je tam dole!“ Harry věděl, že zní hystericky. „Něco explodovalo. Myslím, že profesor Snape byl ve své kanceláři. Ach, bože, co když… Co když-?“

„No tak, Pottere, jen klid,“ řekla profesorka a podala mu šálek s velmi sladkým čajem. Všimla si tak střepů zarytých v Harryho rukách. „Je třeba navštívit madam Pomfreyovou.“ Harry ale zavrtěl hlavou.

„Ne, musíme se ujistit, že je profesor Snape v pořádku.“

„Ředitel to zařídí, Pottere, nebojte. Co jste vlastně dělala v kanceláři profesora Snapea? Šlo o nějaký trest? Profesor by mi měl dát vědět o každém trestu, jako vedoucí vaší koleje.“

„Ne, madam, já jsem tam pomáhal s úklidem a taky tříděním v jeho skladě. Řekl mi, že mi to později pomůže při shánění práce a tak.“

„To určitě ano, Pottere, ale jsem překvapena, že vám člověk jako on dovolí vstup do svého skladu.“ Profesorka začala přecházet po místě. „Žaberník říkáte? Ten není výbušný, pokud vím. Pijte čaj, pane Pottere, bude Vám lépe.“

Harry se napil horké, sladké tekutiny, ale rozhodně se necítil líp. Ředitel se ještě nevrátil a on se začínal opravdu bát. Uvědomil si, proč ho Snape poslal pryč. Zachránil ho. Oba by to jistě nestihli. Kdo ale zachrání Snapea? Nikdo. Harry potlačil slzy. Ruka se mu třásla, že čaj vylil z šálku na talířek.

„Ach bože,“ zavzlykal Harry, pohár mu vypadl z ruky a roztříštil se o zem. „Neměl jsem ho opustit! Neměl jsem ho tam nechat!

„Harry, to je v pořádku. Není to tvoje chyba. Profesor Snape je dospělý muž, umí se o sebe postarat.“ Zamávala hůlkou a opravila rozbitý šálek a talířek.

„On ale vzal veškeré riziko na sebe, aby mě zachránil a -…- teď může -…- být… kvůli mně!“

„Samozřejmě, že tě chránil, Harry. I přes svoje vlastní nebezpečí. Přísahal, že tě ochrání za jakoukoliv cenu.“

Harry se zadíval na profesorku. Snape přísahal?

Fawkes mezitím sletěl na Harryho ruce a svými slzami alespoň trochu zmírnil bolest a pomohl kůži na ruce, aby se zahojila. Jak plynuly minuty, Harry nevěděl, jestli slzy na jeho rukou jsou Fawksovi nebo jeho vlastní.

Dveře se konečně otevřely a on uviděl madam Pomfreyovou a profesora Brumbála.

„Profesor Snape?“ vydechl Harry.

„Odpočívá v nemocnici,“ řekla madam Pomfreyová. „Je v léčebném spánku a návštěvy se nepřipouští. Je mi líto, Harry. Chtěl ale vědět a ujistit se, že jsi v pořádku.“

Snape měl o něj strach? „Jsem v pořádku, madam Pomfreyová. Nebyl jsem v centru výbuchu.“

„Ne, a Severus naštěstí taky ne. Podařilo se mu zmírnit výbuch kouzlem, mohlo to být mnohem horší. Nyní se podíváme na vás, mladý muži,“ řekla vrchní sestra. Zkontrolovala Harrymu části těla, která mohla být postižená výbuchem, jeho reflexy a pak jeho dříve poraněné ruce. Fawkes zaskřehotal, jakoby chtěl dát najevo, že je vše v pořádku.

„Prosím, madam Pomfreyová, můžu se jít podívat na profesora Snapea? Budu mít klid, když uvidím, že je v pořádku.“

„Už jsem říkala, že návštěvy teď nejsou dovoleny, Harry.“

„Nebudu ho rušit, slibuji.“

„Pane řediteli? Minervo?“

„Pokud bude chlapec potichu, myslím, že by to šlo,“ řekla profesorka McGonagallová. Ředitel souhlasně kývl.

„Dobře, Harry, pojď se mnou,“ řekla madam Pomfreyová. Museli projít celou školu, protože výbuchem se poškodila letaxová síť ve škole."

„Byl někdo zraněn?“

„Ne, zlatíčko, jen ty a Severus. Jeho kancelář, sklad a polovina třídy lektvarů byly zničeny a myslím, že z toho zrovna nebude nadšen, až se to dozví.“ Mírně se zasmála a Harrymu se trochu ulevilo. Zřejmě není zraněn nijak vážně.

Madam otevřela dveře ošetřovny. Nemocniční křídlo bylo téměř ve tmě. Snape ležel na jednom lůžku na konci řady. Vlastně byl jediný pacient.

„Tak běž, ale potichu.“

Harry kývl. Sice nevěděl, co přesně tu dělá, ale věděl, že se mu bude lépe spát, když bude vědět, že je Snape v pořádku. Bylo to zvláštní, vědět, že by i zemřel, jen aby ho zachránil. Jeho rodiče ho zachránili i za cenu svých životů. Od rodičů se očekává, že budou své dítě chránit, ale Snape? Snape složil slib, že ho ochrání. Na to se nedá jen tak zapomenout.

Snape byl oblečený v bílé nemocniční košili a jeho pleť bylo téměř stejně bledá, s výjimkou červených jizev na jeho tváři. Kolem hlavy měl obvaz, z kterého na Harryho křičel květ rudé růže od prosakující krve. Harry byl stále ještě dost daleko od jeho lůžka, takže ho neviděl celého. Ale jedno viděl. Bylo to na jeho levém předloktí.

Harry se zapotácel. Ne, to nemohlo být ono. To, co už viděl při famfrpálovém turnaji na obloze. Lebka s hadem vycházejícím z jejích úst. Nemohlo to být znamení zla.

Bylo to Znamení Zla.

Snape byl Smrtijed

17. část

„On je smrtijed!“ zaječel Potter v ředitelně už asi po desáté. Severus se nerušeně usmíval do svého hrníčku s čajem. Musel uznat, že se velmi dobře baví. Ještě nikdy toho chlapce neviděl tak rozzuřeného. Po vynucených čtrnácti dnech v posteli, kdy se o něj starala Poppy, toužil po nějakém vzrušení.

„Jistě, takový závěr se od dítěte s tak omezenou inteligencí dal očekávat,“ ušklíbl se Severus a napil se sladkého čaje. Pak šálek odložil na stůl a postavil se.

Potter se zvedl také a pořád na něj zíral. Oči mu žhnuly jako dva rozžhavené uhlíky.

„Já nejsem dítě!“ bránil se. „Porazil jsem draka,“ řekl a snažil se vypnout do celé své výšky, která ovšem nestála za moc.

,,No ano a podívejme se, jak dlouho jste se z toho malého dobrodružství dostával."

,,Kdyby ty vaše zatracený lektvary fungovaly jak měli."

„,Moje lektvary jsou perfektní, pane Pottere. Chyba je pravděpodobně ve vás. Možná jste nějaký divný mutant!“ odsekl Severus. Nefungovalo to. Chlapce vztek neopouštěl a tváře měl zrudlé hněvem.

„Pánové, dost!“ zakřičel Brumbál. „Už byste toho mohli nechat. Chováte se, jakoby vám bylo pět. Posaďte se, oba a hned.“

„Severusi, takhle se rozčilovat, to není pro váš zdravotní stav dobře,“ hubovala Poppy. Vykouzlila židli a posadila se mezi ně.

„Tak, Harry,“ začal Brumbál, „mohl bys bez křičení vysvětlit toto své obvinění?“

„Na paži má Znamení zla,“ řekl Harry. „Viděl jsem to na ošetřovně.“

„Ach tak.“ Potter byl okamžitě zase na nohou.

„Vy jste to věděl, že? Věděl jste, že je Smrtijed!“ zavrčel Potter na ředitele.

„Jste jak dítě, Pottere. Váš svět se dělí jen na bílou a černou, dobro a zlo. Není nic mezi tím, že?! Brzy ovšem poznáte, že jsou i věci odstínu šedé,“ řekl Severus a rukama si přejížděl po hábitu, aby je nějak zaměstnal a nemusel znovu pít ten odporný čaj.

Potter se k němu otočil, ale tentokrát v jeho smaragdových očích nebyl vztek, ale zmatek.

„Nechápu.“

„Samozřejmě že ne," řekl Severus.

„Takže mi to tu nikdo nevysvětlí?“ pokračoval Harry.

„Je to poměrně složité, Harry,“ řekl Brumbál. „Nejsem si jistý, jestli to kdokoliv z nás dokáže správně vysvětlit.“

„Pokusil se mě zabít a vy mi to nechcete vysvětlit?“ bouchnul Harry pěstí do stolu a pak se obrátil k obviněnému. „Byl jste to vy, že ano? Nalákal jste mě do pasti a pokusil jste se mě zabít tím Žaberníkem!“

„Ale prosím vás, Pottere! Kdybych se Vás pokoušel zabít, proč bych Vás posílal krbem do bezpečí? Jsem mistr lektvarů, Pottere.  Jsou i jiné způsoby, jak spáchat vraždu. Nezjistitelné způsoby. Nic tak honosného a průhledného, jako je výbuch, bych neudělal.“

„Slyšel jste ho! Jiné způsoby, jak spáchat vraždu. Je to jasné. Byl jste to vy, kdo dal moje jméno do poháru. A všechno jenom proto, že jste nenáviděl mého otce.“

„Nesnášel jsem Jamese Pottera, v tom je rozdíl.“

Pottere se k němu obrátil, z tváře se mu vytratila všechna barva.

„Severusi!“ vykřikla Poppy. Severus věděl, že to přehnal. Odhalil příliš z toho, co věděl.

Ale bylo pozdě.

„Co tím myslíte? Co tím myslíte?“ zalapal Potter po vzduchu. „Řekněte mi to!“

***

„Harry, drahoušku, musíš si sednout,“ řekla vrchní sestra a tlačila Harryho zpátky do křesla. Nechal se, neměl sílu na vzdor. Tak tedy byla pravda, co tehdy Malfoy řekl? Lepší než parchant dvojí krve, jako jsi ty!

Cítil se slabý. Chtěl pryč od všech těch pohledů. Cítil se špatně. Bál se, že bude zvracet. Madam Pomfreyová vykouzlila sklenici vody a vtiskla mu ji do rukou. Chytil ji, ale nebyl schopný napít se, jak se mu třásly ruce.

„Řekněte mi to, prosím. Řekněte mi to,“ prosil. Hlas se mu třásl, jak nebyl daleko od pláče.

„Poppy, necháme vás tu s Harrym,“ řekl Brumbál a vstal od stolu. Spolu se Snapeem vyšel ven. Harry se za nimi nepodíval, soustředěně se díval na Madam Pomfreyovou.

„Já ani nevím, kde začít, Harry. Asi o tom nevíš, ale tvoji rodiče pracovali na Oddělení odboru a záhad na ministerstvu kouzel. Tajilo se to, málokdo to věděl. Nabídku od ministerstva dostali chvíli předtím, než se vzali, ještě na škole. Oba se velmi milovali, měli spoustu práce a spoustu přátel.“

Madam Pomfeyové se v očích zaleskly slzy. „Harry, drahoušku, jednou večer přišla tvoje matka domů z práce. Tvůj otec byl tehdy těžce nemocný a ona byla napadena a unesena Smrtijedy. Oni… mučili ji. Chtěli z ní dostat informace o její práci. Ona ale byla statečná, nic jim neřekla. Tu noc ji téměř zabili. Vlastně si mysleli, že ji zabili, proto odešli a ona dostala možnost k útěku. Utekla zpět k otci a upozornila ředitele školy o tom, co se stalo.“

„To ale není vše, že?“ zeptal se Harry.

„Obávám se, že ne, Harry. Ti Smrtijedi… oni-oni ji znásilnili, bože, Harry, je mi to tak líto!“

Místnost se s Harrym najednou zatočila jako v kaleidoskopu. Červená, zelená, zlatá. Měl pocit, že je v nějakém barevném tunelu.

Ne, to nemůže být pravda.

„Proč tedy vypadám jako James Potter, když on nebyl můj otec?“ Vždy to každý říkal. Že vypadá jako otec. Stejná brada, vlasy i schopnosti chytače. Bože, kdo všechno to věděl. Weasleyovi? Sirius? Profesor Lupin?

„Vlastně je to podoba po otci Lily, Williamu Evansovi. Všichni měli za to, že se podobáš Jamesovi. Harry, ale musíš vědět, že James tě miloval, jako kdybys byl jeho vlastní, nikdy na to nezapomeň.“

„Kdo byl můj otec?“ zeptal se tiše Harry, ale Madam Pomfreyová zavrtěla hlavou.

„Je mi líto, Harry. To nikdo neví. Tam… bylo jich tam víc, tu noc a všichni měli masky.

***

Harry odešel z Brumbálovi kanceláře jako omámený. Pottere, Pottere, Pottere. Jakoby slyšel, jak Snape pokaždé to jméno zavrčel. Ale on nebyl Potter. Nikdy nebyl, nebyl nikdo. Jen dítě zplozené znásilněním. Syn Smrtijeda. Najednou se cítil divně. Nepoznával se.

Bylo už po zákazu vycházení, ale on se nemohl vrátit na kolej. Vrátit se a vidět, jak se všichni jeho kamarádi smějí a žertují, jakoby všechno bylo v pořádku. Ale nebylo. A už nikdy nebude.

Je to ten důvod, proč Moudrý klobouk navrhl, aby ho zařadili do Zmijozelu? Cítil v něm tu temnotu? Věděl nějak, že je synem Smrtijeda.

Harry měl chuť někoho proklít. Hlavně Brumbála, za to že to před ním čtrnáct let tajil. Nedokáže teď čelit přátelům, když to ví.

Přál si, aby mohl dál žít v té pohádce, kde je synem Lily a Jamese, a ne nějakého neznámého muže v masce, který mučil jeho matku. Byl to jeden ze Smrtijedů, kteří byli na mistrovství světa Famfrpálu? Byl jeden z těch maskovaných mužů jeho otec? Bože, Snape? Byl to Snape?

Harryho nohy vedli sami do sklepení. Neklepal na dveře, jako nějaký slušňák. Tloukl na dřevo dveří jako šílenec. Lucerny na stěnách se střídavě zapínaly a vypínaly, některé dokonce popadaly na zem.

Snape otevřel dveře, byl téměř stejně naštvaný jako Harry. Byl oblečený v pyžamu a pantoflích. Modré flanelové pyžamo, které zcela nevystihovalo tohoto černého postrachu školy.

„Byl jsi to ty? To ty jsi to udělal mé matce?“ křičel Harry, jak jen mohl.

„Tiše, Pottere! Pokud nechcete, aby zbytek Zmijozelu věděl, co vy.“ Snape otevřel dveře dokořán a když Harry vešel dovnitř, byly dveře zabezpečeny všemožnými kouzly. Harry si myslel, že si promluví v jeho kanceláři, ale Snape prošel kolem nově opravené učebny a skladu a zastavil se u tlustých dveří, které Harry předtím neviděl.

Harry následoval svého profesora do jeho soukromých pokojů. Byl to malý, stísněný prostor, téměř celý vyplněn knihovnami. Nebyla tu pohovka, je dvě křesla a malý krb.

„Posaďte se,“ řekl Snape, ale Harry neměl chuť sedět poblíž Smrtijeda. Jeho krev se v žilách vařila jako horká láva.

„Znásilnil jste moji matku?“ odsekl Harry

„Ne, Pottere. Opustil jsem řady Pána dlouho předtím, než k tomu incidentu došlo.“

„Takže se přiznáváte! Jste Smrtijed!“

„Jste snad hluchý, Pottere? Odešel jsem!“

„Takže říkáte, že jste byl Smrtijed, ale odešel jste. Proč? Proč jste se k němu vůbec připojil? A proč jste odešel?"

„Na to myslím dnes večer nejste zvědavý,“ ušklíbl se Snape a pozvedl sklenici ze stolu k ústům.

Harry mu ji vytrhl z rukou a rozbil ji o ohniště.

„Nepoučujte mě. Právě jsem zjistil, že byla moje matka znásilněna a já jsem syn nějakého zasraného Smrtijeda!“

„Jazyk, pane Potter,“ upozornil ho klidně Snape. „Dvacet bodů dolů Nebelvíru.“

„Myslím, že pro tentokrát to může být Harrymu odpouštěno, Severusi,“ ozval se brumbálův hlas zezadu. Snape zíral na ředitele školy.

„Jak jste se sem dostal, Albusi?“

„Ale no tak, Severusi, měl bys sám nejlépe vědět, že snažit se zadržet mě v mé škole je zbytečné. Přivedl jsem Poppy. Myslím, že je načase, aby se Harry dozvěděl vše z minulosti. Severusi, tvoji Myslánku, Poppy přinesla svojí.“

Snape zbledl a pohlédl na ředitele.

„Slíbil jste mi, že ty vzpomínky zůstanou soukromé, pane řediteli!“

„Já vím, Severusi. I když mě bolí, že ten slib musím porušit, Harry to potřebuje vědět. Až budeš připraven, přines ji do kanceláře.“

„Jsou soukromé!“ zasyčel Snape a ačkoliv Harry umíral zvědavostí, chápal ho. Nemohl vlézt do cizích vzpomínek bez svolení. Jak by se cítil, kdyby to někdo udělal jemu? Nebyl by rád, ani trochu.

„Pane, nemusíte mi je ukazovat, pokud nechcete,“ řekl Harry Snapeovi.

„Ne, nechci to, ale brzy zjistíte, že pokud jde o Albuse Brumbála, jiná přání jsou nepodstatná.“

Část 18

Harry vešel do Snapeovi kanceláře, kde na stole ležela malá kamenná mísa. Harry se díval na vířící stříbrnou tekutinu, která naplnila misku až téměř po okraj.

Brumbál seděl na Snapeovi židli a Harry měl pocit, že je tu něco špatně. Nejen, že nutil Snapea, aby mu ukázal své soukromé vzpomínky, ale vypadalo to, že se snaží i zmocnit jeho místa. Harry z toho byl zmatený a to bylo slabé slovo. Pořád byl v šoku z odhalení svého původu a uvnitř stále vůči tomu muži světlé pleti cítil nenávist, ale pamatoval taky, jak ho zachránil.

Snape byl Smrtijed? Už nevěděl, co si má myslet. Chtěl vidět Cedrika. Potřeboval vidět Cedrika. Potřeboval si o tom s někým promluvit.

Dokázal si živě představit reakci Rona a Hermiony, kdyby jím řekl o muži, který ho zplodil. Hermiona by ho poplácala po zádech a řekla by mu, aby se nebál. Ron by pravděpodobně pobíhal po místnosti jak řízená střela.

Ne, nemohl jim o tom říct.

Odstín šedé?

Spíš odstín temné.

Chvíli trvalo, než do místnosti vstoupil Snape. S sebou nesl misku totožnou s tou, co ležela na stole. Jen miska Madam Pomfreyové byla měkce šedá a Snapeova byla černá. Snape položil mísu na stůl. Kývl na Harryho a pak se obrátil k Brumbálovi.

„Chlapec ať si je projde, ale já nemám v úmyslu tu zůstat a znovu si tím projít.“ S tím Snape odešel z pokoje a zabouchl za sebou dveře svého bytu.

„Pane, co přesně je myslánka?“ zadíval se Harry na misky na stole.

„Znáš mudlovské nahrávací zařízení?“

„Něco jako video.“

„Myslánka funguje podobně, ale zaznamenává osobní myšlenky, vzpomínky a emoce.“

„Takže toto jsou myšlenky Madam Pomfreyové a profesora Snapea?“

„Ano, chlapče. Poppy, myslím, že Harry by měl vidět nejdříve tvé vzpomínky, aby pak lépe pochopil, co se stalo později."

„Samozřejmě, pane řediteli,“ kývla Poppy a přešla k Harrymu. „Vezmi mě za ruku a až se začnu naklánět, udělej to samé.“

Harry natáhl k sestře ruku, důvěřoval jí, už tolikrát mu pomohla. Sotva si stačil vzpomenout na to, jak často ležel v nemocničním křídle, když ucítil, jak padá, když se oba sklonili nad stříbrnou páru v misce. Stihl jen vykřiknout a najednou stál na ošetřovně.

„Jen se dívej a poslouchej, Harry,“ zašeptala k němu žena. Harry zalapal po dechu, když uviděl mladší verzi Madam Pomfreyové, jak se sklání nad jednu postel. Opravdu byl v jejích vzpomínkách.

***

Poppy se protáhla. Byl téměř úsvit a ona byla celou noc vzhůru, protože pečovala o svého nejnovějšího pacienta.

Chlapec ležel na posteli, černé vlasy zplihlé, kontrastující s bílou barvou nemocničního povlečení. Většinu jeho zranění dokázala vyřešit, ale s jeho nosem, nic dělat nemohla. Ten byl zlomený nejméně čtyřikrát a musí se spravit sám, i když bude trvale křivý.

„Poppy, jak mu je?“

Poppy se otočila a spatřila Albuse Brumbála stát ve dveřích ošetřovny.

„Jak asi myslíte? Byl malý kousek od smrti. Měl zlomená žebra, klíční kost, nohy, ruce, poškozenou ledvinu, roztrženou slezinu, otřes mozku… mám pokračovat?“

„Raději ne,“ povzdechl si Brumbál.

„Je to úmyslné zneužívání, Albusi, a už to trvá několik let. Nemohu tomu chlapci dovolit vrátit se domů.“

„Poppy, nemůžeme chlapce držet dál od rodičů, nemáme na to žádné právo.“

„Žádné právo? Půjdu s tím klidně na ministerstvo, když budu muset. Nesmí se tam vrátit. Nesmí se vrátit k tomu monstru.“

„Poppy, Tobias Snape je chlapcův otec, nemůžeme od něj Severuse jen tak odvést. Je to mudla. Ministerstvo v tomhle případě nezakročí.“

„Ach, ale ano, zakročí,“ řekla Poppy. „Jen počkej.“

Harry sebou trhl, když se vzpomínka změnila na jiný den.

Místnost byla kruhová plná lidí ve fialových šatech. Madam Pomfreyová a malý chlapec, které Harry odhadl na mladého Snapea stáli uprostřed místnosti.

Harry si pozorně prohlížel mladého Severuse Snapea. Byl oblečený v školním hábitu s erbem Zmijozelu. Harryho ale překvapil strach v jeho očích, a jak se pevně drží ruky Madam Pomfreyové. Harry si nikdy nedokázala představit, že by mohl být Snape zneužit svými příbuznými, stejně jako Harry.

Harry se modlil, aby se Brumbál mýlil a doufal, že ministerstvo zasáhne a chlapec se nebude muset vracet k svému otci.

Chlapec se podíval nahoru do veřejné galerie a zbledl. Harry se otočil a uviděl muže v mudlovském obleku. To musel být Tobias Snape.

Jeden ze starších si odkašlal a místnost ztichla.

„Žádost Madam Pomfreyové týkající se péče Severuse Snapea byla odmítnuta.“

„Ne!“ vykřikl Harry a Severus zároveň. Severus se držel Madam Pomfreyové kolem pasu a nechtěl se jí pustit. Jeden muž z ostrahy ho chytl za ruku a násilím ho od ní tahal. Severus křičel a plakal a Harry téměř cítil, jak jeho srdce puká. Viděl, jak se Tobias Snape dívá na svého syna a hádal, že Severus dostane pořádný výprask, jen co se dostanou domů.

„Ach bože, proč něco takového udělali?“ zuřil Harry. Severus byl odveden ven z místnosti a předán do rukou svých rodičů. Jeho matka byla bledá, útlá žena, která vypadala velmi křehce, že by ji vítr rozprášil na prach. Jeho otec byl větší váhy, ne ovšem tolik jako Vernon. Harry spatřil fialovou modřinu na ženině krku. Uvědomil si, že ani ona nedokáže Severuse chránit. Tobias Snape chytl Severuse za rameno, táhl ho ven a křičel na něj něco, co Harry neslyšel.

Harry na svém rameni ucítil cizí dotek. Vzpomněl si, že je tu s Madam Pomfreyovou.

„Musíme jít, Harry,“ řekla a téměř okamžitě Harry cítil, jak ho cosi táhne nahoru. Narazil na tvrdou zem.

Bylo to, jakoby se díval na svůj život u Dursleyových. Kdo by tušil, že on a Snape mají tolik společného.

„Ach bože,“ zasténal Harry. „Jeho vlastní otec. Proč to Kouzelnická rada nechala jen tak? Vždyť byl tak krutý. I oni a vy… dali jste mu naději a pak nic!“

„Harry, věř mi, že jsem se snažila. Doufala jsem, že když na vlastní oči uvidí, že ho týrají, vezmou mu ho z péče. Mýlila jsem se. Nikdy jsem mu nechtěla ublížit, věř mi.“

„Proč jste mi to ukázala? Bylo to hrozné!“

„Ano, ale bylo nutné, abys viděl, co Severus prožil, abys ho víc pochopil,“ řekla Madam Pomfreyová, která Harryho vedla k druhé misce. „Severus byl outsider od chvíle, kdy vstoupil do této školy. Byl dvojí krve a přesto zařazen v Zmijozelu . Jeho spolubydlící ho nepřijali, kvůli jeho původu a stejně tak i ostatní koleje, protože byl Zmijozel. Nikdy neměl přátele. Trávil hodně času v knihovně i v sekci s omezeným přístupem. Chtěl najít něco, co by mohlo zastavit jeho otce. V dvanácti letech, Harry, byl proklet jedním svým starším spolužákem. Bude lepší, když si ty vzpomínky prohlédneš sám.“ Madam Pomfreyová postrčila černou myslánku k němu.

Harry věděl, že tam uvidí Snapeovi vzpomínky. Vzpomínky, které muž skrýval. Nebyl si zrovna moc jistý, jestli to chce udělat.

„Já-já nevím, Madam Pomfreyová, profesor Snape opravdu nechce, abych jeho vzpomínky viděl.“

„Možná by ti pomohlo, kdyby sis s ním sám promluvil…“ navrhla Madam Pomfreyová. „Bude mít lepší kontrolu nad tím, co odhalit a co ne.“

„Ne, Poppy,“ řekl ředitel. „Severus by Harrymu nikdy neodhalil vše, co potřebuje vědět. Harry je v nebezpečí a nejlepší informace se získají od toho, kdo kdysi byl na Jeho straně. Trvám na tom, Harry.“

„Ne, já odmítám porušit jeho soukromí. Ne takhle!“ Už to, co viděl doteď, bylo dost zlé. Jak by se on sám cítil, kdyby Snape viděl každou věc, kterou mu Dursleyovi kdy udělali. Nenáviděl by ho.

„Harry, nemáš na vybranou. Ani Severus. Ty informace jsou důležité, proto jsou drženy v tajnosti. Jdi, Harry!“

Harry cítil, jak se naklání nad misku, aniž by to sám chtěl. Věděl, že za to může ředitel a nějaké kouzlo.

Byl donucen vidět, co nechtěl.

19. část

„Severusi!"

Severus uslyšel křik a zároveň ucítil, jak byly na Pottera umístěny monitorovací kouzla. Běžel do své kanceláře a našel Poppy, jak se snaží držet chlapce v klidu. Jeho tělo se svíjelo v křečích, vyklenuté vysoko nad podlahou, jen jeho hlava a chodidla se dotýkali země. Poppy se ho snažila uklidnit kouzlem, ale nemělo to žádný efekt. V místnosti bylo ticho. Potter nevydal jediný zvuk.

„Severusi, držte ho,“ přikázala mu Poppy, jakmile ho spatřila. „Musím do něj dostat lektvar proti křečím.“

Severus si klekl a chytil chlapce do náručí. Jeho trup držel v klidu, zatímco nohy samovolně kopaly do stran.

„Albusi, drž mu nohy!“ zakřičela Poppy. Teprve teď si Severus všiml, že ředitel je stále v kanceláři. Byl pobledlý a vypadal zcela vyvedený z míry.

Jakmile se podařilo Harryho tělo trochu uvést do klidu, nalila do něj Poppy lektvar. Během několika vteřin se Potter uklidnil a jeho tělo tu teď leželo bezvládně s prázdným pohledem v očích.

„Je v šoku,“ řekla Poppy, když se jí ho nepodařilo probudit.

„Co se stalo?“ zeptal se Severus.

„Já-já nevím, Severusi,“ řekl Brumbál slabě. „Netušil jsem, že se to stane. Myslel jsem, že bude schopný to zvládnout.

„Zvládnout co, Albusi?“ dožadoval se Severus.

„Severusi, Albus Harryho přinutil, podíval se do myslánka a-„

„Cože?!" zaječel Severus.

„Harry se nechtěl podívat,“ povzdechl si Brumbál. „Co jsem měl dělat?“

„Mohl sis se mnou promluvit. Já jsem si s ním měl promluvit. Donutil ses ho podívat? Nebyl s ním nikdo, kdo by mu pomohl, koho by se tam mohl držet? Jak jsi mohl, Albusi? Museli jste ho odtam dostat násilím, že? Proto je teď v takovém stavu!“ mávl Severus směrem k chlapci na zemi. „Zničil jsi ho, ty hajzle!“

„Severusi!“ okřikla ho Poppy. Severusovi to bylo jedno. Momentálně pro něj ten muž nebyl přítel ani rádce.

„Je mi to líto, Severusi.“

„Cože? To je vše, co řekneš? Pane bože, právě jsi zničil něčí život a tobě je to líto! Ale tvoje slova jsou teď kurva platný! Je ti líto, že tu teď ten chlapec leží na zemi? Nestačí ti, že manipuluješ s mým životem, ale teď bude ovládat i jeho?“ Severus hrubě uchopil Brumbála za paži a dotáhl ho k místu, kde ležel Harry, aby se na něj podíval. „Podívej se, Albusi, dobře se podívej, co jsi udělal. Tvůj Spasitel, tvůj drahocenný nástroj byl poškozen a nic, co řekneš, už to nespraví! Nikdy!“

„Potřebuju dostat Harryho na ošetřovnu. Mohu použít tvůj krb, Severusi?“ zeptala se Poppy. Severus musel obdivovat její klid.

„Samozřejmě. Později za ním přijdu.“ Poppy kývla a odlevitovala Harryho ke krbu. O několik okamžiků později byla on i chlapec pohlceni plameny.

„Měl bych jít,“ řekl Albus potichu.

„Ano, to měl,“ řekl Severus. Sám dopadl na židli s pocitem, jako by byl loutka, jejíž provázky se právě trhají. Před sebou měl svoji Myslánku, která skrývala tolik let jeho utrpení. Měl sto chutí ji převrhnout a rozbít, ale věděl, že nemůže. Musel se podívat, prožít to stejné, co Potter, aby mohl přesněji určit, co Pottera přivedlo do takového stavu.“

Naklonil se na Myslánku, připraven znovu čelit své minulosti.

***

„Ty jsi Severus, že?“ zeptal se pohledný blonďatý chlapec. Severus se díval na andělské zjevení ze sedmého ročníku. Blonďaté vlasy, šedé oči a dokonala alabastrová pleť. Vypadal nadpozemsky, skoro jako socha.

Severus se rozhlédl po společenské místnosti. Někdo jako on určitě nemluvil na něj.

„A-ano, pane,“ odpověděl nervózně.

„Slyšel jsem, že jsi velmi dobrý v lektvarech, Severusi,“ promluvil anděl a posadil se na pohovku vedle Severuse. Nikdo si nikdy vedle Severuse nesedl.

„Profesor Křiklan říká, že ano, pane.“

„Ano, on mi tě doporučil, Severusi. Potřeboval bych někoho velmi schopného v tomto oboru a on mi řekl o tobě.“

„Mně?“ Severus zalapal po dechu.

„Ano. Přijď do mého pokoje v osm večer a nezapomeň si knihu lektvarů!“ Lucius se zasmál a než vstal, prohrábl Severusovi vlasy. Pak se připojil zpět ke svým přátelům na druhé straně společenské místnosti. Přátelé se na Severuse zamračili, ale jemu to bylo jedno. Teď, po tom, co na něj Lucius Malfoy mluvil, dotýkal se ho a dnes večer na něj bude čekat.

***

Severus se skutečně po zbytek roku stal lektorem Luciuse Malfoye. Někdy během jejich lekcí Lucius tak upřeně Severuse pozoroval, že se mladému lektvaristovi začaly potit ruce a srdce bít neuvěřitelnou rychlostí. Stávalo se, občas, že tam dole cítil zvláštní pocit, ale nevěděl, proč.  Ani nevěděl, jak se toho zbavit, jak se uvolnit. Kdykoliv se Severus, třeba nevědomky, sám sebe dotkl, jeho otec ho tak zmlátil, že to Severus později vzdal.

Jednou ležel na Luciusově posteli čelem ke knize, která ležela na posteli. Lucius seděl za ním a jednou rukou začal putovat po Severusových zádech začínající je masírovat. Severus se otočil, až jeho kniha spadla z postele na zem.

„Luciusi, co to děláš?“

„Pst, Severusi, jenom chci, aby ses cítil dobře. Užiješ si to, slibuji.“ Luciusova ruka se vrátila na Severusova záda a hladila je skrz košili. Severus Luciuse nechal, ale nebyl si jistý, jestli se mu to líbí nebo ne.

Po několik týdnů bylo toto vše, co si Lucius dovolil. Po měsíci odstranil Severusovu košili a hladil ho po holé kůži zad. Jednou rukama doputoval až k opasku kalhot, kde ho Severus zastavil.

„Ne!“ Severus odstrčil Luciusovu ruku.

„Ale no tak, Severusi. Jestli se ti to líbí, nebraň se. Nebude to bolet. Bude to dobré. Nebo už bych nemusel potřebovat tvoje lekce. A my bychom se přestali přátelit.“

Severus nebrečel, ani teď ani později, když mu Lucius vytrhl z rukou knihu a svalil ho do postele. Lucius nelhal, bylo to dobré, ale stejně se cítil hrozně.

Později v noci si dovolil luxus a nechal svoje slz proniknout ven. Věděl, že tohle byla podmínka jeho přátelství s Luciusem. Pokud by to neudělal, vrátil by se zpět do své samoty bez přátel. A Severus Snape chtěl někam patřit, být s někým, a pokud je toto jediný způsob, pak to udělá.

***

Brzy se Lucius přestal Severuse dotýkat a požadoval, aby se Severus dotýkal jeho. A on musel, pokud nechtěl přijít o Luciusovo přátelství.

Severusovi se to nelíbilo. Když se poprvé Lucius snažil dostat svůj penis do Severusových úst, lektvarista utekl a zamkl se na záchodě u Ufňukané Uršuly.

Další den ho Malfoy ignoroval. Večer pak Severus přišel za Luciusem do pokoje a nechal, ať si Lucius dělá, co chce.

Noc před zkouškami chtěl zajít Lucius ještě dál. Chtěl Severuse pod sebou, být v něm.

„Ne, to ne!“ vzlykal Severus. Pamatoval na matčina slova, která říkala, že má počkat na správný čas a správnou osobu. Malfoy nebyl ani jedno, nemiloval Severuse.

Malfoy nebral „ne“ jako odpověď. Tu noc si násilím vzal Severusovi moc a jeho nevinnost.

***

Další den slyšel, jak se Malfoy baví se svými přáteli.

„Malfoi, proč se pořád taháš s tím šílencem?“

„Umí to dobře pusou,“ zasmál se Malfoy. „A už jste viděli jeho zadek? Včera jsem se o jeho kvalitách přesvědčil. Je jako malá coura. Užil si to. Řekněte, že ho milujete a je váš.“

Severus utíkal přes nádvoří pryč, ale hlasy ho pronásledovali.

„Hej, Snape?! Co tak mi dnes večer dát? Slyšel jsem, že jsi skvělý.“

Severus utíkal na jediné místo, kde mohl být sám. Zastavil se mezi dveřmi u Ufňukané Uršuly. Spatřil zrzavou hlavu Nebelvíra. Chtěl odejít, ale ona na něj promluvila.

„Dobrý den. Severus, že?“ Takhle nějak podobně kdysi začal rozhovor s Malfoyem. „Jsme ve stejné třídě lektvarů“

Severus odložil svoje knihy na umyvadlo a otřel si oči od slz.

„Lily? Lily Evansová?“

Dívka přikývla, zelené oči plné soucitu.

„Jsi v pořádku, Severusi? Chceš, abych s tebou šla za Madam Pomfreyovou?“

„Nejsem nemocný,“ řekl Severus.

„Ale krvácíš,“ řekla.

„Kde?“ podíval se do zrcadla na svou tvář a ruce, ale nic neviděl.

„Ehm, máš krev na kalhotách, vzadu. Prosakuje ti skrz šaty.“

Severus se chytil okraje umyvadla. Udělalo se mu špatně. Bože, viděla to. Celá škola to viděla. Chce umřít, hned teď a tady.

„Severusi, někdo ti ublížil?“ zeptala se dívka opatrně a položila mu svoji ruku na jeho. Severus ten dotek uvítal. Byl jemný, ne jako Luciusův, který mu ubližoval.

„Řekl jsem ne,“ šeptal Severus. „Řekl jsem ne.“

***

Tehdy se z něj snažili všemožně dostat jméno toho, kdo mu to udělal. Ale Severus odmítal.

Beze jména nemohli nic dělat.

Tři týdny ležel na nemocničním křídle a plánoval pomstu pro ty, kteří mu ublížili. Uvědomil si, že Lucius se zachoval stejně jako jeho otec, který ho bil.

V sedmnácti se Severus připojil k Voldemortovi a tím získal moc zabít Tobiase Snapea.

Litovala toho téměř okamžitě. Utekl za Brumbál, který mu odpustil a přijal Severuse jako špióna pro stranu dobra. Litoval, že zabil svého otce, ale Severus Snape nikdy nelitoval, že se stal Smrtijedem.

Udělal to z jediného důvodu.

Lucius Malfoy byl Smrtijed.

20. část

Severus cítil, jak kouzlo v jeho hůlce ho táhne zpět, zůstal tam málem příliš dlouho a nechal se tedy vytáhnout zpátky, ven z myslánky. Spadl na židli, jak se vzpomínky přes něj znovu převalily, měl pocit, jakoby se to odehrálo teprve před chvílí. Ale která vzpomínka byla ta, co tolik rozrušila Pottera? Severusův pseudo-vztah s Luciusem Malfoyem? Zavraždění vlastního otce? Nebo v první řadě to, že se přidal ke Smrtijedům? Nebo to bylo proto, že ty temnější skutky se Severus snažil udržet skryté za každou cenu. Jeho znásilnění z rukou někoho, o kom si kdysi myslel, že ho miluje.

Severus zastrčil židli zpátky ke stolu, dřevěné nohy zaskřípali na dlaždicích. Musel jít a podívat se na Pottera, aby zjistil, jestli je tu něco, čím by mohl tomu chlapci pomoci. Pomoci chlapci tak, jak nikdo nebyl schopný pomoci jemu.

***

Cedric seděl u psacího stolu ve svém pokoji a z okna pozoroval zasněžené pozemky. Jeho esej do přeměňování ležela na stole netknutá. Prostě se nemohl soustředit. Inkoust mu kapal z brku a dělal mu kaňky na pergamenu, ale on si toho nevšiml. Už tři dny byl Harry na ošetřovně, ale madam Pomfreyová nedovolila nikomu, aby ho navštívil. Dokonce ani Cedrikovi. Nechtěla mu říct, co se s Harrym děje, ostatně to ani nikdo jiný. Ze zamyšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře. Harry! Téměř přeskočil místnost, aby byl co nejrychleji u dveří.

Ale nebyl to Harry, kdo stál na druhé straně. Byl to profesor Snape. Snape, který vypadal, jako kdyby skoro nespal. Ostatně tak jako Cedric. Jeho vlasy byly ještě mastnější než obvykle a splývaly v rovných pramíncích kolem tváře. Muž neměl váčky pod očima, měl tam rovnou pytle.

„Pane?“

„Pane Diggory, můžete se mnou na ošetřovnu, prosím?“

Cedric na něj vytřeštil oči. Ten člověk před ním ho prosil! „Harry, ó můj Bože, je v pořádku?“ Cedric si vzal z háčku na dveřích plášť a oblékl si ho. Snape to vzal jako ano a vydal se po schodech směrem k Mrzimorské společenské místnosti. Na sobotu tu bylo neobvykle moc lidí, ale všichni byli úplně potichu, když Snape procházel. Pokud Cedric věděl, tak ten člověk nikdy před tím nebyl v Mrzimoru.

Poté, co byli venku na chodbě, se k němu Snape otočil. Jeho výraz byl naprosto vážný. „Ne, pane Diggory, Harry Potter není ani zdaleka v pořádku. Madam Pomfreyová ho chce přeložit ke svatému Mungovi kvůli odborné péči. Má pocit, že selhala. Kouzla a lektvary mu doposud nepomohly, ale možná můžete vy.“

„Co s ním je, pane? Co mám dělat? Budu pomáhat jakkoliv to půjde.“

Snape je zavedl do prázdné učebny ve třetím patře, zabezpečil dveře a na celou místnost použil silné tlumící kouzlo. Cedric zíral s úžasem na muže, sám uměl několik tišících kouzel, ale neuměl si doposud osvojit umění neverbálního kouzlení. Kouzelník před ním musí být velmi silný. Přemítal, co takový člověk dělá v Bradavicích. Určitě by z něho byl skvělý bystrozor.

„Madam Prýtová mě informovala, že jste od patnácti studoval Nitrobranu a Nitrozpyt, pane Diggory.“

„Ano, pane, můj strýc Andrew, Clivův otec, se vyučil Nitrobraně. Snažil se nás to oba naučit, ale Clive pro to neměl schopnosti, tak pokračoval v trénování mě. Říkal, že je to užitečná dovednost.“

„Ano, to vskutku je, pane Diggory. Cvičil jste i při studiu v Bradavicích?“

„Ano, pane.“

„Dobře, dobře. Potřebujeme někoho, komu Potter věří. Potřebujeme, abyste mu nahlédl do mysli a přivedl ho zpět, Diggory.“

„Přivedl ho zpět, pane?“ Cedric byl z jejich rozhovoru čím dál zmatenější.

„Pro nedostatek vhodnějších slov vám mohu říct, že Potter je katatonní. Není v bezvědomí, ve skutečnosti od té příhody dokonce ani nespal. Měl by se vzbudit, mluvit, reagovat na věci kolem sebe, ale to se nestalo. On tam jen leží, neví, co se kolem něj děje. Madam Pomfreyová a já si myslíme, že jste schopný se k němu dostat, k němu v jeho mysli."

„Pane? Neumíte Nitrozpyt? Nemůžete to udělat?“

„Už jsem to zkoušel,“ řekl Snape měkce. „A selhal jsem. Obávám se, že moje přítomnost tam jenom jeho mysl dále zhoršuje. Digorry, to, co se stalo Potterovi, je něco, co se nikdy nemělo stát, rozhodně ne takto. Pan Potter byl přinucen podívat se do myslánky, která obsahovala velmi zneklidňující vzpomínky, dokonce i pro dospělé. Ale vnutit je dítěti, které si vůbec nepřeje se podívat! Byl donucen podívat se dovnitř sám, Diggory, víte, co to znamená?“

Cedric přikývl. Magie mysli byla velmi jemná. Podívat se do jakékoliv myslánky bylo nebezpečné. Bylo lepší, když jste šli s někým, kdo vám pomohl držet se reality, nebo alespoň když jste měli svoji hůlku při ruce, abyste se mohli vrátit. Když jste se podívali se dovnitř sami, riskovali jste, že se ztratíte uvnitř vzpomínek bez cesty ven, myslánka a myšlenky by se prolínaly navzájem a způsobovaly by zpětnovazební smyčku, ze které bylo nemožné uniknout bez pomoci. Cedric zíral na toho, o kom nyní věděl, že je mocný kouzelník, a zbledl při pomyšlení na úkol, který byl před ním. Jestliže Snape nedokázal Harryho zachránit, tak jak by proboha on mohl?

„Pane, mohu se zeptat, jaké to byly vzpomínky?“

„Můžete, a ačkoliv bych raději o nich nemluvil, myslím, že je potřebujete znát, abyste lépe pomohl Potterovi. Použijte na mně Nitrozpyt, pane Diggory a uvidíte, co viděl on. Věřím ve vaši diskrétnost, že to nikdy nebude opakováno nikomu dalšímu, Potterův život může záviset na udržení této informace v tajnosti, rozumíte?

„Ano, pane.“ Cedric vytáhl z kapsy hábitu svou hůlku, ale neudělal žádný pohyb, aby vrhl kouzlo. Připadalo mu to trochu zvláštní, že by měl použít magii mysli na jednoho ze svých učitelů.

„Můžete probrat tyto incidenty s Potterem, ale jenom s ním, když si bude chtít ulevit si, ale s nikým jiným. S nikým,“ prudce zopakoval muž. Cedric přikývl. „Použijte kouzlo, Diggory.“

Cedric si pročistil mysl, jak zvedal hůlku a zvolal: „Legilimens,“ červené jiskry vylétly z jejího konce a zahalily profesora Snapea. Sotva chvíli poté, co se jiskry dotkly druhého muže, Cedric cítil, jak byl vtažen do víru profesorovy mysli. Vzpomínky přicházely jedna za druhou, téměř příliš rychle, než aby si uvědomil, co představují, a teprve až když kouzlo pominulo, porozuměl jim více.

Když Brumbál rozevřel svou náruč pro sedmnáctiletého Severuse Snapea, Cedric byl vystrčen z mužovy mysli a trochu se zapotácel na nohách, jak se učebna před ním znovu zaostřovala. Cedric netušil co říct. Lituji se zdálo žalostně nedostatečné a pravděpodobně by vyznělo jako urážka po tom, čím ten člověk prošel. Cedric si myslel, že snad toho muže chápal o něco lépe.  

„Tak proto jste se mnou chtěl mluvit o Harrym,“ uvažoval. „Bál jste se, že mu ublížím tak, jak bylo ublíženo vám?“ zeptal se jemně.

„Já – ano,“ souhlasil Snape. „Viděl jsem přízraky své vlastní chyby ve vás dvou.“

„Pane, mohu vám teď slíbit, že nikdy bych Harrymu neublížil. Nikdy. Miluji ho. Nikdy bych mu nedokázal provést to, co Lucius Malfoy udělal vám.“

Snape zvedl ruce. „Prosím, nemám zájem se o tom dále bavit. Měli bychom se dostat do nemocničního křídla, je to Harry, kdo nyní potřebuje naši pomoc.“

Zatímco šli cestou na ošetřovnu, Cedric si uvědomil, že je to poprvé, co kdy slyšel toho muže nazývat Harryho křestním jménem.

***

Snape nežertoval, Harry ležel nahoře na jedné z postelí na ošetřovně, s očima vyvalenýma a bez mrknutí. Byly otevřené, ale neviděl nic. Cedric mu před obličejem zamával rukama, ani zachvění. Vzal Harryho ruku do své a políbil ji, ale nebyla tam žádná reakce. Dokonce zkusil polechtat Harryho na bocích, byl neskutečně lechtivý, ale bylo to, jako kdyby byl Harry vytesán z kamene, a ne kluk z masa a krve.

Madam Pomfreyová poletovala podél závěsů kolem postele, otírala si oči do své zástěry. „Pojď pryč, Poppy, nech Cedrika, ať to zkusí,“ pobídl ji Snape a odvedl ji pryč. Cedric se upřeně zadíval na chlapce na posteli a cítil, že poprvé, za celé ty roky, co je v Bradavicích, je bezradný.  

Magie mu šla lehce, rychle se učil a kouzla se mu dařila hned napoprvé, jak se je naučil, občas dokonce i dřív, než se je naučil. Madam Prýtová říkala, že má přirozené nadání pro magii, že instinktivně pozná rovnováhu ve vesmíru a že je to vzácný dar, kterého by si měl vážit. Ale při pohledu na nehybné tělo chlapce, kterého miloval, Cedric cítil, že všechny jeho schopnosti a talent nestačí na úkol, který byl před ním.

Přemýšlel asi deset minut, vyprazdňujíc si mysl ode všeho kromě Harryho. Namířil hůlku na Harryho hlavu předtím, než vrhl kouzlo a cítil, jak je tažený, skoro jako přenašedlem, dovnitř Harryho mysli. V tuto chvíli to nebylo dobré místo, kde být. Harryho mysl byla jako zahrada, akorát tato zahrada umírala, plevel rdousil všechny květiny. Zatímco je Cedric pozoroval, viděl je se scvrkávat a padat na zem.

Deset stop vysoký trnitý živý plot mu zatarasil cestu, věděl, že Harry je někde na druhé straně, uvězněný uvnitř strašlivých vzpomínek, které ani nebyly jeho vlastní. Jak se proboha má dostat skrz ten plot? Připadal si, jako kdyby se ocitl v pohádce, on byl princ, který přišel zachránit Šípkovou Růženku. Jakmile ho ta slova napadla, ucítil, že se mu změnilo oblečení, letmo se podíval dolů a viděl, že je oblečený ve stříbrné tunice a punčochách, klenoty vykládaná pochva mu visí u levého boku.

Vytasil meč; byl lehčí, než čekal, a chvíli mu trvalo, než získal rovnováhu, nikdy ve skutečném životě nepoužil meč, ale jeho rozum se tím nenechal odradit. Cedric sekal do živého plotu před ním, čepel čistě krájela a vytvářela cestičku skrz trny. Nevěděl, jak dlouho mu trvalo prosekat cestu přímo skrz na druhý konec plotu, ale nakonec prošel a zíral na to, co se před ním objevilo.

Věž, přes sto stop vysoká, možná ještě více. Nevedly do ní žádné dveře, pouze okno, vysoko nahoře na vrcholku věžičky. Škoda, že Harry nebyl Locika a nemohl spustit dolů své vlasy jako žebřík. V příštím okamžiku se dlouhý černý cop snesl z okna a zastavil se pár palců od spodní části věže. Cedric zatahal za vlasy, aby vyzkoušel jejich sílu, napůl očekával, že seshora uslyší výkřik bolesti, ale nic se neozvalo. Jediný zvuk v této cizí krajině byl jeho vlastní namáhavý dech. Vlasy se zdály být pevné, ale budou dostatečně pevné, aby ho udržely?

Cedric vrátil meč do pochvy a sevřel cop oběma rukama, sám sebe se snažil přesvědčit, že je to velmi silný provaz a ne křehké lidské vlasy. Šplhal a šplhal, cítil, že se nedostal příliš daleko. Jeho paže bolely, jeho nohy se třásly, ale stále šplhal dokud, zdálo se to jako o věčnost později, nebyl u okna věže. Vyzdvihl se na parapet a přepadl do kruhové místnosti. Nemohl si pomoci a trochu se zasmál. Byla to téměř přesná replika učebny Jasnovidectví, jen s několika doplňky.

Profesorka Trelawneyová seděla u kolovrátku, broukala si pro sebe, zatímco spřádala nějakou přízi. V pokoji bylo malé lůžko na podstavci, které, jak Cedric věděl, nikdy nebylo ve skutečné učebně. Na něm ležel Harry, dlouhé černé vlasy spadaly až k oknu. Na Harryho palci byla malá kapka krve. Jak ji Cedric pozoroval, vzedmula se a skápla na purpurovou tečku na bělostném prostěradle pod ním. Trelawneyová vzhlédla od kolovrátku: „Už dlouho na tebe čeká,“ lehce si povzdechla.

„Jak dlouho?“ zeptal se Cedric.

„Sto let,“ řekla Trelawneyová a vrátila se ke svému kolovrátku.

Vážně by to mohlo být tak jednoduché? Cedric poklekl na jednu stranu postele a zlehka Harryho políbil na rty. Zelené oči se třepotavě otevřely a upřely na něj zrak.

„C-Cedriku?“ vydechl a prudce se zvedl, objal ho kolem hrudníku. „Věděl jsem, že pro mě přijdeš! Věděl jsem to!“

Cedric cítil slzy stékající na jeho knížecí tuniku, ale bylo mu to jedno. Harry bude v pořádku, byl si tím jistý. Vzal Harryho pravou ruku do své levé.

„Pojď, Harry. Je čas jít domů."